Kapitola 5. – Spravedlivý trest pro Protivu

Foukal vítr a na hladině jezera vytvářel jednu vlnu za druhou. Kate se neklidně rozhlédla. Přemýšlela o tom snad celou hodinu a pořád si nevěděla rady. V tomhle byla tak nevyspělá... Kat ji znovu upozornila, že se vůbec nic nestane, když si s Christopherem někdy někam vyjde a že vůbec o nic nemusí jít, ale Kate to pořád děsilo. Jak kdyby šlo o nějakou těžkou životní zkoušku. Maskovala to za touhu nikomu neublížit, ale celé to bylo o něm. O Snapeovi. Za nic na světě nechtěla, aby se dozvěděl, že s někým něco má. Ale proč ji to pořád tolik štvalo? Co si myslela? Ona, patnáctiletá holka, co pořádně neví, co se sebou, a on, skoro třicetiletý... eh... Snape.

Unaveně zabořila hlavu do dlaní. Tohle nikam nevede. Co ji svíralo byl jenom ten divnej pocit, že by to neměla dělat. Že tam prostě něco je. Někde. Něco. Ale intuice a výklad divných pocitů rozhodně nebyla její silná stránka.

Vstala ze země a oprášila si hábit. Uplynulé dva dny nemohly být víc odlišné od začátku roku, protože se do popředí jejího zájmu dostala jiná osoba. A ačkoliv nebylo žádné setkání na chodbě bez šatů, nebo uštěpačné poznámky, Kate musela přiznat, že se jí Chris líbí , což už samo o sobě působilo jako nový prvek do jejího života. Robert se na Kate potutelně zubil pokaždé, když měl oba dva ve své blízkosti, ale Kat vrhala spíše ustarané pohledy. Christopher se choval prostě jenom mile a naprosto přirozeně, narozdíl od ní, která se tolik snažila, aby její chování nepůsobilo křečovitě, až většinou zkazila co mohla.

Vyšla schody k hlavní bráně a málem tam narazila do toho, který byl předmětem jejích myšlenek.

„Kate!“

„Chrisi!“

„Co tady...“

„Co ty tady...“

„Eh...“

Kate dva kroky poodstoupila a trochu rozpačitě se usmála. „Takže teď nastává ta situace, kdy budeme trapně mlčet, nebo si vyměňovat zdvořilostní fráze?“

„Ještě se můžeme rovnou začít líbat...“ řekl naprosto klidně a zářivě se usmál.

Do Kate ale jeho slova narazila jako něco hodně ostrého a těžkého. Poznal to okamžitě, ale úsměv mu pohasl jenom trochu.

„Jo, myslel jsem si, že ty zdvořilostní fráze budou asi lepší,“ řekl pobaveně a ona se pokusila usmát.

„Promiň... to jenom... ne...“

„Kate,“ řekl a zvedl obočí. „To je v pohodě.“

Sklopila trochu zrak. „Takže... hm... co tady děláš?“

Až bude sama, bude dlouho mlátit hlavou o zeď.

„Kat mi řekla, žes šla k jezeru. Tak jsem za tebou přišel.“

... až do té doby, než ztratí paměť a zapomene na tuhle trapnou situaci...

„Aha... no... já se zrovna vracím do hradu...“

„Jistě. Chápu...“

... možná spíš do té doby, než si vybije mozek z hlavy...

„Ne, Chrisi, tak jsem... to nemyslela.“

... možná by bylo lepší utéct do pokoje a zamknout se nadosmrti do truhly?

Díval se na ni, hlavu mírně na stranu a sledoval její rozpaky. Očividně nevěděl, jestli se má smát, nebo ji uklidňovat.

... jo, rozhodně to bude lepší, nikdo nebude muset uklízet krev...

Zvedla zrak a zhluboka se nadechla. Chová se jako slepice. Jinak se to říct nedá.

„Víš co?“ zeptala se po chvíli, kdy si hleděli do očí. „Prostě se pojďme projít. Než zase řeknu nějakou donebevolající hloupost...“ Pousmála se na něj a vykročila do odpoledního šera. Bez váhání ji následoval.


„Kat, tohle je fakt šílenství!“

Bývalá učebna drahých kamenů, plná starých vzorků a malých polštářků, jim poslední dobou poskytovala výborné útočiště.

„Víš co mi řekl, když jsme se tam tak srazili? Že si nemusíme vyměňovat zdvořilostní fráze, ale můžeme se rovnou začít líbat...“

Katleen na dosud znuděné tváři na moment vykouzlila náznak úsměvu. „No a ty?“ zeptala se.

„To nechceš vědět!“ usoudila Kate temným hlasem a sesunula se na židli. Katleen vzdychla.

„Kate, ty jsi fakt pako,“ prohlásila a pohodlně se opřela.

„To mi nemusíš říkat...“ probodla ji dívka ostrým pohledem. „Označila bych sebe sama daleko hůř.“

„Takže vlastně nic nebylo?“

„Ne. Nakonec jsme se aspoň prošli a vyměnili si pár těch zdvořilostních frází...“

„A líbání žádné...“

„Ne.“

„A ty nechceš?“

„Aaaaa! Kat!“ vykřikla Kate najednou. „Není to tak jednoduchý!“

„Co proboha? Neumíš líbat, nebo co? Neslyšela jsem, že by si Sam stěžoval.“

„Sam! Kriste pane!“ Kate si zajela rukou do vlasů, jako by si jich chtěla velkou hrst vytrhnout.

„Pro pána, Kate,“ usmála se na kamarádku Katleen. „Nebuď taková hysterka!“

„Tak co mám dělat? Bojím se toho všeho jak malé děcko!“

„Zapomeň na něj!“ řekla dívka a dlouze vydechla. Kate k ní zvedla hlavu.

„Ty myslíš...“

„Ano, Kate. Zapomeň na Snapea,“ pousmála se. „Jestli se ještě někdy v životě chceš s někým líbat, není jiné východisko.“

Kate vydala jakýsi skučivý zvuk a prudce se zvedla ze židle. Kat ji nevzrušeně pozorovala.

„Pro tebe je všechno tak jednoduchý,“ zamračila se Kate.

„Pro tebe taky,“ usoudila Kat a zamyslela se. „Je to fakt jednoduchý. Kate – líbí se ti?“

Dívka se zastavila a upřela na kamarádku zrak. „Asi... jo.“

„Ne asi. Jo, nebo ne.“

„Jo.“

„Výborně,“ usmála se Katleen. „A pak už jenom...“

„Mno?“

„Zajímá tě, jak vypadá bez šatů?“

Kate na ni jediný moment jen překvapeně hleděla.

„Protože jestli jo,“ řekla Katleen opatrně a oči jí jiskřily, „tak už se jenom stačí rozhodnout kdy a jak to provedeš...“

Kate sebrala z nejbližší police polštářek a dobře mířeným hodem se strefila do smějící se kamarádky. Pak si sedla vedle ní a rozesmála se taky.


Tu neděli večer zase všichni trávili nad úkoly. Kate si sedla do společenské místnosti s Rose, která válčila s úkolem na starodávné runy. Její rodiče byli archeologové a tak předpokládali, že s tímto předmětem bude Rose pokračovat i po zkouškách NKÚ, z čehož byla dívka velmi mírně řečeno znechucena.

„Nedám to dohromady, ani kdybych se na hlavu stavěla. Tohle byl ještě před chvílí znak pro vodu. Teď je to znak pro koně. To mi řekni, jak je to možný.“

„Neučíme se čínsky, Rose,“ odvětila Kate. „Jsou to dva znaky, ne jeden. Koukni.“ Nakreslila na papír několik čar.

„Nevidím už vůbec nic,“ nakrčila dívka nos a opřela se do žlutého mrzimorského křesla. „Prostě ty zkoušky neudělám a bude po všem. Rodiče mě vydědí, ale nikdy už neuvidím jedinou runu. To stojí za to.“

Kate se pousmála. „Je už pozdě, necháme toho.“ Zaklapla slovník a taky se opřela.

Chvíli seděly beze slova a zíraly do skomírajícího plamene v krbu.

„Ty, Kate,“ řekla Rose po několika minutách. „Dneska jsem viděla Protivu.“

„Upřímnou soustrast,“ ušklíbla se.

„Připadalo mi, že se vláčí s tvým hábitem...“

„Cože?“

„No jo...“ Rose se na ni podívala, úsměv jí ještě prohloubilo mihotavé světlo. „Neříkalas náhodou, že nahej byl jenom Snape?“

Dívka se zašklebila. „Mně ukradl věci den předem...“ oznámila suše. „Až mi přijde do rukou...“

„Vypadá, že něco chystá...“ pokrčila Rose rameny. „Nejspíš všem opět připomenout svůj ostrovtip. Mohlo by to špatně dopadnout.“

„Neboj, zabiju ho dřív...“

„Všichni ti budeme vděčni...“

„A přitom jste ani nepřišli o šaty...“ usmála se Kate. „Tak, zvedám kotvy. Dobrou noc.“

Zabalila si hromadu knih do brašny a vydala se po schůdkách k dívčím ložnicím. Zítra začíná nový týden a ona si vůbec nedovedla představit, že by se měla zase vrhnout do toho šílenství, které je v hodinách čeká. Navíc další hodina lektvarů je už pozítří. Lehla si do postele a chvíli pozorovala strop. Slyšela Rose, jak přichází a převléká se, ale už na ni nepromluvila. Obrátila se na bok a zavřela oči.


V pondělí je čekala první dvouhodinovka bylinkářství a kouzelné formule, při kterých měla Kate pocit, že se profesor Kratiknot rozhodl soupeřit s profesorkou McGonagallovou o to, kdo dá studentům víc zabrat. Nebo aspoň víc domácích úkolů. Kate stočila pergamen a vyčítavě se na profesora zadívala, ten jí ale nevěnoval sebemenší pozornost.

„Předpokládám, že příští pondělí se sejdeme ve stejném počtu, takže si prosím k pojednání o spojených zaklínadlech ve dvojicích připravte ještě názornou ukázku dobrého a špatného použití Laundova zaklínadla. To je vše, nashledanou.“

Ještě si budeme připravovat veselé skeče... no bezva...


Ve skleníku se Mrzimor tradičně sešel s Nebelvírem a Chris se ke Kateinu překvapení postavil přímo vedle ní. Sklonil se k ní a zašeptal: „Viděl jsem Protivu. Vykřikoval něco o dražbě šatů a ať si Littletonová přijde pro svůj hábit... předpokládám, že nemáš v úmyslu mu něco nabízet na oplátku?“

„Leda tak pěstí do zubů,“ prohlásila uštěpačně a předstírala, že poslouchá profesorku Prýtovou, která na úvod začala trochu volněji.

„V tom případě mám plán...“ šeptl Christopher.

„Vážně?“ obrátila se k němu Kate s nadějí.

„No... vlastně ještě úplně ne, ale neboj... na něco přijdu,“ zazubil se a dál věnoval pozornost profesorce.

Kate byla přesvědčená, že odpoledne stráví v knihovně. Jen co ale stačila usednout do ztichlých lavic, kdosi se prohnal mezi regály. Madame Pinceová se okamžitě zvedla ze svého místa u vchodu, ale dřív, než stačila přijít, Chris a Kate už byli na odchodu a s omluvou rychle opouštěli místnost.

„Je to tak naléhavý?“ zeptala se Kate.

„To si piš. Protiva je ve třetím patře a rozvěšuje tam svršky. Nejen tvoje, hádám. Má tam těch hábitů aspoň pět...“

Kate vzdychla, ale Chris ji nenechal ani promluvit.

„Vrba Mlátička je dobrej trest, nemyslíš? Je to jednoduchý... Přiběhnu do třetího patra a pokusím se přes Protivu dostat k ošetřovně. On mě pochopitelně nepustí, obzvlášť když nasadím naléhavý a nešťastný výraz...“ předvedl výraz opuštěného štěněte a Kate se musela rozesmát.

„To by ti šlo... a dál?“

„Pak mu řeknu, aby mě propána pustil, že Kate Littletonová byla u Zapovězeného lesa napadená bandou Cornwallských rarachů.“

Usmál se, chytil ji za rameno a otočil směrem ke schodům do přízemí. Pomalu se rozešli a on při tom nepřestal vysvětlovat.

„Tohle si Protiva nenechá ujít, zvlášť když vzburcuju ještě pár dalších lidí. Ale bude mít u sebe všechno to oblečení, takže vsadím boty na to, že to pobere do náruče a poletí za tebou. Ty budeš čekat u vrby Mlátičky a vytvoříš tam překážecí kouzlo. Protiva není duch, nedostane se přes něj. Jakmile doletí k vrbě a chytí se do kouzla, utvoříš tam další bariéru tak, aby jediný východ byl přes vrbu Mlátičku. A tak z něj to oblečení dostaneme...“ Dokončil velkolepě a zářivě se usmál.

„Geniální plán,“ usoudila Kate a zastavila se u hlavní brány. „Tak utíkej, než to oblečení někomu rozprodá. A já jdu úpět ke Cornwallským rarachům.“ Usmáli se na sebe a pak se oba rychle otočili a zamířili ke svému cíli.

U vrby Mlátičky nebylo nijak těžké se schovat. Několik vhodně vyrostlých keřů jí poskytovalo naprostou ochranu. Vytáhla hůlku a pronesla několik formulí, za vrbou se okamžitě vytvořila neviditelná zábrana. Pokusila se ji udělat co nejširší, nepředpokládala, že by Protiva k Zapovězenému lesu letěl nějak zásadně blízko vrby. Ale bude pak muset být pohotová, aby ho dokázala v pasti uzamknout. Přikrčila se za keř a čekala, kdy uslyší Protivův klokotavý smích. Připravování pasti v ní budilo obrovský pocit zadostiučinění. Ten to schytá, bude žadonit o milost, jen tak z toho nevyvázne... Uvědomovala si svou škodolibou radost víc, než jasně. Přimhouřila oči a dívala se skrz lístky keře ke vchodu do hradu. Nemusela čekat dlouho...


Protivův úlek, který se mu zračil v očích, když narazil do neviditelné zábrany, by sám o sobě stačil na povedený novinový titulek. Protiva ve smrtelném nebezpečí . Kate se v jednom momentě vymrštila, jednoduchým kouzlem odhodila strašidlo blíž k vrbě a pak kolem něj utvořila další vrstvy bariéry. Narazil do všech neviditelných stěn a až po chvíli k ní upřel svůj šibalský zrak. Až v tu chvíli stačil doběhnout Chris a spolužáci, kteří se v momentě chlapcova hereckého výkonu vyskytovali ve třetím patře. Kate se na ně vítězoslavně usmála.

„Tak, náš drahý Protivo,“ naklonila Kate hlavu na stranu a Christopher ji doplnil, ve tváři škodolibý úsměv. „Jistě víš, co tě čeká, když nám nevydáš to, co máš v rukou.“

Protiva supěl vzteky a stále se pokoušel neviditelnými zábranami proletět.

„Studenti. To bude váš konec. Ještě uvidíte, uvidíte, co Protiva dokáže!“

Hlouček se rozesmál. „My víme, Protivo,“ prohlásila odvážně jedna malá nebelvírská prvačka. „Ale teď nám okamžitě vrať to oblečení.“

Černý mužík spočinul „tváří v tvář“ vrbě Mlátičce. V očích se mu začala zračit nejistota s dávkou hysterie. Děti ho pozorovaly s pobavenými výrazy. Čekaly, až mu všechno naplno dojde a jim bude učiněno za dost.

Když zjistil, že ven vede pouze cesta přes vrbu, spočinul opět pohledem na Kate, kterou patrně označil za viníka všeho na něm páchaného násilí.

„Jen počkej, Littletonko, Protiva ti to všechno vrátí!“

„To už jsi myslím dneska jednou říkal,“ odvětila Kate klidně. „Takže hoď to oblečení na zem a ustup o dva kroky k vrbě. Teprve až to budu mít v rukou, jsem ochotná tě pustit.“

Mužíček ještě hodnou chvíli zvažoval, než se odhodlal vzdát se svého lupu. Nakonec se silně znechuceným výrazem mrštil hromadou o zem a Kate se přiblížila.

„Dva kroky, Protivo. Hned!“ zahrozila. Skupina ji sledovala. Protiva po další chvíli váhání udělal co řekla, ale neodpustil si při tom hodně ošklivé nadávky na její adresu.

Kate vykouzlila před Protivu další bariéru a zrušila tu, která stála mezi ní a hromadou šatů. Pak nechala ostatní, aby si vybrali svoje ukradené svršky. Se semknutými rty chvíli hleděla na to, co zůstalo na zemi, ale pak to bez mrknutí oka zvedla a odstoupila několik kroků zpátky.

„Co teď s ním?“ zeptal se Chris, v hlase notnou dávku pobavení.

„Nevím,“ řekla Kate na oko zamyšleně.

„Řeklas že mě pustíš, Littletonko!“ zařval Protiva.

„Ale notak, prvotřídnímu podvodníkovi přece nebudu vypravovat, jak to chodí v podvodech...“ usmála se Kate líbezně a podívala se na skupinku studentů. Někteří už, obohaceni o své svršky, odešli bez zájmu do hradu, ale pár jich ještě zůstalo.

„Tak co myslíte?“ oslovila je Kate. „Jaký je spravedlivý trest pro Protivu?“

„Prostě ho tam necháme,“ pokrčil rameny havraspárský třeťák. „Několik hodin tu bude tvrdnout a pak se dostane ven přes vrbu Mlátičku. Trochu ho to pochroumá, ale bude to lepší, než snášet tu bouřku, která se sem prý na noc žene.“

Kate se usmála. „Fajn,“ řekla a podívala se na Chrise, jestli s tím souhlasí. Pokýval s úsměvem hlavou. A pak, aniž by se na Protivu, který okamžitě začal hulákat jako o život, podívali, odešli směrem k hlavní bráně.


Ostatní šli kousek před Kate a Chrisem a ona na něj před vstupem dovnitř vrhla rychlý pohled. Zastavil se, jak očekávala. Dveře za spolužáky zapadly a oni zůstali sami na vlhkém večerním vzduchu.

Podíval se na ni s úsměvem. „Tak tohle bychom zvládli.“

Přikývla. „Sice bych byla spokojenější bez Protivova temného hlasu, který se nese večerním tichem, ale co naděláme...“ usmála se.

„On ochraptí...“ mávl rukou Chris a rozhlédl se.

„Škoda, že hlasivky nejsou nějakým orgánem, který se víc váže na život...“

Pousmál a vrátil se pohledem k ní.

„No, takže...“ řekl a pokrčil rameny. „Pojďme domů, je chladno.“

Přikývla.


Znovu se usmál se a odvrátil pohled. Udělal dva kroky směrem k bráně, když ho chytila za ruku. Otočil se k ní a jen s malým náznakem překvapení v očích ji pevně chytil kolem pasu, když ho bez jediného zaváhání políbila.