Kapitola 4. – Přeházené priority

Anotace: Kapitola o náznacích a náhlých změnách, o špatných odpovědích, drzosti, (ne)matematických rovnicích a játrech ledního medvěda. Kapitola o nepříliš přesvědčivé divadelní roli Severuse Snapea. Co všechno se může stát za patnáct minut? Může tak krátký čas změnit běh dějin? Možná byste řekli, že čím dřív přestane Snape mluvit, tím líp, ale tahle kapitola je také o chvíli, kdy jeho předčasné zmlknutí není zrovna vhod.


Jakmile za sebou zavřela dveře ošetřovny, ocitla se téměř v jiném světě. Náhlý pocit nejistoty jí vzal pevnou půdu pod nohama – teď už bude zase všechno jen o její vlastní vůli. Pokud... pochopitelně – pokud na ni teď nečekaně třeba nespadne strop. Bezděčně se podívala nad sebe a vyděsila se, když přesně v ten moment ze zdi vylétla průsvitná postava Krvavého Barona a neslyšně proplachtila kolem. Byl děsivý i když byl mrtvý. Nebo... byl děsivý právě proto, že byl mrtvý?

Šla chodbou a zvuky jejích kroků se ozvěnou odrážely od stěn. Šla klidně a opatrně – ještě pořád se nenaučila, jak teď její tělo funguje, takže se maximálně snažila pravidelně dýchat a – prostě se nepřevážit ani na jednu stranu. Došla do přízemí a z Velké síně zaslechla hovor – bylo po obědě, takže se tam pár studentů nejspíš ještě zdrželo před začátkem odpoledních hodin. Kate chvíli zvažovala, zda se nepodívá, jestli uvnitř není také Kat, ale pak se rozhodla raději si dojít pro věci do společenské místnosti a připravit se na první hodinu lektvarů v tichosti.


Do začátku zbývalo asi patnáct minut a ona už stála před zavřenou učebnou. Snape byl očividně uvnitř, ozývalo se přemísťování kotlíků a otevírání skříně s přísadami – dva víc než dobře známé zvuky. Nejdřív se opřela zády o zeď, že počká na spolužáky, ale pak pocítila bodnutí zvědavosti.

Co se stane, pokud teď zaklepe a vstoupí?

Odlepila se od stěny a podívala se zkoumavě na dveře. Mohla by vejít a alespoň poděkovat. Určitě by ji počastoval několika arogantními přízvisky, ale co... pochopil by to. Že mu děkuje.

Nakrčila nos. Stojí o nějaké poděkování? Stojí o její poděkování?

Vzpomněla si, co jí na ošetřovně říkala Kat a usmála se. Pak v myšlenkách plynule navázala na svou vlastní odpověď a představila si sama sebe s bonboniérou a květinou, jak klepe přesně na tyhle dveře. Ušklíbla se svým myšlenkám, zvedla ruku a zabušila.

Ozvalo se nespokojené: „dále,“ tak vzala za těžkou kliku a s námahou otevřela dveře. Zahlédla ho u stolu, jak připravuje přísady do lektvaru, z hadího kamene rychle usoudila, že dnešní hodina nebude vůbec jednoduchá. Snape nevzhlédl hned, ona nechala dveře otevřené, přišla o něco blíž a zastavila se. Pak zvedl hlavu.

Chvíli na sebe hleděli beze slova. Kate se vlastně stále zabývala vlastním dechem, který ji teď nějak ne a ne poslouchat a jemu mezitím téměř znatelně zacukaly koutky.

Narovnal se a odhrnul si tím rychlým známým pohybem vlasy z čela, pak si ji odshora až dolů prohlédl.

„Zpátky mezi živými?“ zeptal se konečně. Znělo to... opatrně.

Pousmála se. „No... už... aspoň dýchám.“

„Zvláštní,“ řekl a ušklíbl se. „Dokonce, jak vidím, už i chodíte. Ještě začít myslet a stane se z vás člověk... I když... poslední podmínku nemáte šanci splnit, takže není čeho se obávat.“

Znovu se usmála. Bylo až kupodivu, kolik síly jí jeho slova dodala. „Možná ne jako člověk, ale na vaší hodinu jsem připravená,“ řekla.

„Vážně?“ pozvedl obočí. „Takže předpokládám, že tak nesnesitelný šprt jako vy určitě bude mít úkol, který jsem vám zadal?“

Pokrčila rameny. „Když tomu říkáte úkol...“

„Jak bych tomu měl říkat?“

Ušklíbla se. „Co takhle – rozsudek smrti?“

„Nechtějte mi tady tvrdit, že pro vás bylo těžké vyrobit ten lektvar.“

Opatrně vytáhla všechny lahvičky z batohu a dala Amorův šíp profesorovi přímo do dlaně. Pak se mu podívala do očí a pousmála se.

„Vyrobit ne,“ řekla tiše a krátce zaváhala. „Těžké na tom bylo, pane... být s tím lektvarem pak dva dny v jedné místnosti.“

Chvíli zkoumavě pozoroval její tvář. Mohla zahlédnout jeho oči, jak se na moment zastavily na jizvě, která zbyla po zranění čelisti. Instinktivně se pokusila zakrýt si ji pramenem vlasů, profesor ale přimhouřil oči a zatvářil se nespokojeně. Nervózně sklonila ruku a zadívala se jinam, aby nemusela čelit jeho stále pronikavějšímu pohledu.

Podíval se na lahvičku, kterou měl v ruce, odzátkoval ji a přičichl. Pochopitelně ji přepadla náhlá zvědavost, ale zdržela se jakýchkoliv projevů, pozorovala ho a tiše čekala, jestli něco řekne sám. Po určitou chvíli ale mlčel – bylo to tím, že mu vůně lektvaru sebrala všechna slova? Pokud ano, pak by si tuhle situaci měla v paměti uchovat na věky, předpokládala, že u něj je to opravdu ojedinělé. Ušklíbla se.

Po chvíli lahvičku zavřel a ona opět znervózněla. Proč se na ni dívá takhle?

„Předpokládám,“ řekl potom, „že víte, co je nitrozpyt?“

„Ano... Schopnost přečíst si...“ začala odříkávat, ale pak se zarazila. Ne, opravdu nechtěl slyšet definici. Aniž by přerušila jejich oční kontakt, pousmála se a přikývla. „Ano, pane. To vím.“

„Někdy je to téměř,“ přimhouřil oči, „pokušení...“

Nestihla se na něj ani podívat překvapeně. Vlastně se v jedné chvíli maličko lekla, když za sebou zaslechla kroky spolužáků a ve druhé chvíli si už vůbec nebyla jistá, jestli tu poslední větu řekl, nebo si to jen tak představovala. Místo toho už totiž říkal něco docela odlišného.

„... naprosto nepřesné! Možná jste správně oddělila pryskyřičník od rozdrcených semen svíjivky, ale to dokáže naprosto každý hňup! Nejste schopna propočítat ani poměr přidání durmanu ke krysím slezinám! Lektvar byl jenom vedlejší produkt, slečno, abyste na té ošetřovně neměla dlouhou chvíli. Pokud jste ale nepochopila, že vaším hlavním úkolem bylo vyrobit protijed, máte opravdu velmi přeházené priority!“

Dívala se na něj tázavě. Nejenom, že byla schopna naprosto přesně propočítat poměr přidání durmanu ke krysím slezinám, žádná semena svíjivky v Krennelově jedu vůbec nebyla. To bylo poprvé, co si doopravdy vymyslel, co udělala špatně. Byla vážně ráda, že stojí k příchozím spolužákům zády, jinak by si museli všimnout jejího pobaveného výrazu. Zároveň obdivovala Severuse, že se tak rychle dokázal změnit. Možná neuváženě vsadil na to, kolik toho jeho žáci vědí – nebo v tomto případě spíš nevědí – ale byl při tom schopný zachovat vážnou tvář a neprojevit vůbec žádné známky toho, že by něco nebylo v pořádku, takže si očividně nikdo ničeho nevšiml. A krom toho všechny svoje chyby už dávno zamluvil dalším a dalším přívalem slov.

„... vidíte ty zakalené části? Příliš koriandru! O dva miligramy, možná i o víc...“

Ale nedíval se na ni, to je pravda. Pokusila se myslet na něco hodně smutného, aby jí koutky tolik necukaly, ale moc to nešlo. Zřetelně také zaslechla pochechtávání zmijozelských, což ji pobavilo ještě víc. Kdyby jí teď viděli do tváře...

„... Z Amorova šípu byste dostala vynikající tak možná kdybyste byla v pátém ročníku,“ odfrkl si Snape a ona se zase pokusila věnovat mu pozornost, ale vždycky, když k ní při svém projevu náhodou zabrousil pohledem, musela se smát. Nejlepší bude ho vůbec neposlouchat...

„... pochopit, že v sedmém ročníku neumíte určit důležitost toho, co děláte. Strhávám Mrzimoru pět bodů a příště koukejte myslet, Littletonová. Odchod do lavice!“

Ale ne! Konec přišel příliš brzy. Musí se uklidnit, než se otočí ke třídě... No tak, Severusi! Řekni ještě něco!

Vší silou zavřela oči, aby všechny ty myšlenky vytěsnila z hlavy. Pak semkla rty. Když už myslela, že je v pořádku a další smích nehrozí, obořil se na ni.

„Tak co tu ještě děláte? Nechala jste na té ošetřovně uši?“

Rozhodně by to tak bylo lepší!

„Promiňte,“ pípla, sklonila hlavu a zamířila ke svému stolu. Stála tam Kat a se zdviženým obočím ji sledovala. Dívka po ní vrhla varovným pohledem, tak se rychle zadívala jinam, ale už bylo zase skoro pozdě. Kate byla ráda, že mohla další úsměv schovat za stolem při předstírání, že si v batohu hledá kotlík a odměrky.

Jakmile se, už uklidněná, narovnala a přerovnala si věci na stole, zjistila, že většina pohledů se na ni upírá. Denver na ni z opačného konce místnosti zamával a ona se na něj usmála, vysloužila si tak opovržlivé pohledy zmijozelských a navíc většiny nebelvírských. Zakroutila nechápavě hlavou a podívala se na tabuli, kde se před několika vteřinami objevil postup dnešního lektvaru.

Zapálila oheň, postavila nad něj kotlík a mrkla na Kat, která jí v tu chvíli věnovala ten nejkouzelnější úsměv, jakého byla schopna.

„Jsem ráda, že jsi zpátky na bojišti.“ zašeptala úplně potichu a napodobila ji v práci s kotlíkem.

„To jsem ti tolik chyběla?“ zeptala se Kate stejně tichým tónem.

Kamarádka se podívala na tabuli, pak na svoje pomůcky a nakrčila okatě nos. „No to si teda piš!“


Netrvalo vůbec dlouho, než Kate s ostatními srovnala tempo. Děkovala při tom všem svatým, že mají Snapea zrovna na lektvary – předmět, který si mohla bez větších problémů opakovat i během prázdnin, aniž by musela používat kouzla, takže byla vždycky lehce napřed. Hodina to ale každopádně byla vražedná – jako ostatně všechny od doby, kdy se studenti sešli v učebně poprvé po zkouškách NKÚ.

Pakliže se tam náhodou objevil někdo z jiné koleje, než ze Zmijozelu, byl podroben takovému tlaku, že to šlo těžko snést. Brzy se všichni naučili, že nejlépe bude, když budou „držet hubu a krok“ a podrobí se ironickým poznámkám a nespravedlivým soudům profesora beze slova na svou obhajobu.

Kate pracovala tiše, jen občas šeptem odpověděla Kat na nějaký dotaz a v kratičkých prodlevách mezi mícháním v kotlíku a krájením přísad vrhala pohledy po Snapeovi. Měla pocit, že jí neustále pozoruje, ale kdykoliv se na něj otočila, díval se do nějakých papírů, nebo zcela jiným směrem.

Fakt paranoia, napadlo ji, když po hodině a půl přidávala rozdrcený hadí kámen. Lektvar jemně zabublal, změnil se do fialova a Kate ho rychle odstranila z ohně. Vypadalo to, že má požadovanou barvu a konzistenci, takže by možná mohl i fungovat.

Schladila ho kouzlem, přelila do lahvičky a naučeným pohybem na něj přilepila štítek se svým jménem. Až pak ho odnesla profesorovi. Někteří studenti se právě zabývali posledními kroky, někteří se spíš snažili zachránit, co se dá. Kate dnes už podruhé vtiskla lahvičku Severusovi do dlaně a byla ráda, že pro tentokrát jen krátce kývnul hlavou a nic neříkal.

Vrátila se do lavice, vyčistila si kotlík a v ten moment zazvonilo. Všichni v rychlosti dodělávali práci, nebo právě odevzdávali lektvar a vraceli se zpátky, aby si zabalili brašny. Kat se ke Kate velmi brzy přidala, věnovala jí rychlý úsměv a obě si už rovnaly lahvičky a přísady do batohů, když zaslechly Snapeovo pohrdavé odfrknutí.

„Máte zřejmě pocit,“ prohlásil znechuceně, „že když zazvoní nějaký přihlouplý zvonek, všechno tím pro vás končí!“

Dívka zakroutila nevěřícně hlavou, narovnala se a upřela na něj pohled. Uvědomila si, že během poměrně náročné hodiny úplně zapomněla na to, že dýchat je něco nenormálního, což ji potěšilo. Na další optimistické myšlenky ale už neměla čas.

„Nevím proč musím všem nebelvírským, havraspárským a mrzimorským neustále opakovat, že hodina končí teprve, až to za vhodné uzná profesor. Tedy já.“

Kate se nepatrně pousmála. No kdo taky jiný, pomyslela si. Sledovala skupinku zmijozelských, kteří se, jako pokaždé, neprávem radovali, že je Snape nejmenoval.

„Strhávám tedy všem třem kolejím každé po pěti bodech,“ řekl. „Opět. A teď, pokud se nebudeme chtít dostat do nějaké nesmyslné rozepře,“ řekl a Kate se znovu usmála. Nesmyslná rozepře znamenala, že se někdo ze studentů ozval a Snape jeho koleji stihl během pěti minut strhnout aspoň deset bodů. „...budu ještě zkoušet.“

Dřív, než se stačila připravit, nebo se třeba jen nadechnout, otočil se na ni.

„Takže, slečno Littletonová, pobyt na ošetřovně vám dal jistě mnoho času prostudovat si všechny poznámky z mých hodin...“

Polkla. K posměškům zmijozelských spolužáků se v ten moment připojili i nebelvírští. Zajímavé, řekla si v duchu, ve všech situacích byl Nebelvír proti Zmijozelu. Tak nějak ze zásady a odjakživa. Jakmile je ale ona vystavena posměchu Snapea, jsou za jedno. Hmmm... aspoň je to sblíží. Nejspíš by ze schodů měla padat častěji.

„... poměru přidáte šalamounek k ostnům Hystrix indica?“

Podívala se na něj dílem zaskočeně, dílem nechápavě. V jakém lektvaru, proboha?

Kat vedle ní významně zakašlala, kupodivu to znělo jako: „Ri-ko.“

No jistě! Kdyby se na ní Snape nedíval, plácla by se do čela. Riccův lektvar byl přece v sešitě mezi Katinými poznámkami z minulé hodiny.

„Ehm... dvě ku pěti?“ řekla ne úplně jistě.

„Už jsem myslel, že to z vás nevypadne!“ zavrčel Snape. „Takže mi ještě prozraďte, za jakých okolností má lektvar požadované účinky...“

Katleen si zhluboka povzdechla a Kate by to byla udělala taky, kdyby opět nemusela dechem šetřit. Tohle byla jedna z jeho opravdu oblíbených otázek.

„Listy mandragory musí být uříznuty o úplňku a do půlnoci,“ řekla první věc, kterou si byla naprosto jistá. Dokonce si na moment vzpomněla na jednu letní noc, ve které listy mandragory řezala... tehdy ještě byla s Chrisem a hned po téhle romantické procházce začalo jít všechno s kopce.

„... a pak... ehm... je třeba dát si pozor na vedlejší účinky hnědobílu, protože negativně reaguje na... na... některé druhy vitamínů.“

Snape tázavě pozvedl obočí, tak hned dodala: „...například...“ aby si nemyslel, že už skončila. V ten moment jí to v hlavě šrotovalo jako o život.hnědobíl, hnědobíl, hnědobíl... Věděla všechno – jaké rostlině se říká hnědobíl a proč, jak se řekne latinsky i kde se vyskytuje. S vitamínama to bylo těžší. „...například na vitamín... ehm... B9, tedy kyselinu listovou. Proto se před jeho užitím nesmí jíst třeba... ano... totiž – listová zelenina.“

Díval se na ni stále tázavě. „A dál?“ zeptal se, když zmlkla.

Dál ne! Dál už proboha ne!

„A také...“ přemýšlela, jak se z tohodle vykroutí. Hnědobíl měl vedlejší účinky ve spojení s některými vitamíny, ale zároveň dokázal některé zničit tak, že po nich vůbec nic nezůstalo. Například vitamín A.

„A také...“ ušklíbla se a troufla si pokračovat: „Také neguje vitamín A, takže pokud bychom chtěli povečeřet játra ledního medvěda a zapíjeli to Riccovým lektvarem, vůbec nic se nám nestane, protože díky němu přestanou být jedovatá.“

Třída se sborově rozesmála.

„Ticho!“ zahřměl Snape a studenti okamžitě zmlkli. Kate cukaly koutky, ale držela se.

„Opravdu duchaplné, Littletonová,“ řekl Snape. „Skutečně velmi vtipné. Takže mi povězte datum začátku užívání lektvaru v lékařské praxi.“

Tak z tohohle už se nevyseká... To je normální podraz... Zmetek jeden!

„1948,“ řekla se sklopeným zrakem, ale v tu chvíli zalitovala, že vyslovila vůbec něco. Kdyby prohlásila, že nemá nejmenší ponětí, vyšla by z toho nejspíš líp.

„1948,“ zopakoval Snape významně a rozhlédl se po třídě, jako by to byla nějaká ohromná zábava. „Tak 1948... no ovšem, Littletonová, vaše bystré závěry mě dokáží vždy naprosto ohromit...“

Chvíli počkal, aby se studenti z jeho koleje mohli dosyta zasmát, pak pokračoval: „Pokud k tomu váš králičí mozek dosud nedospěl, dovolte mi, laskavě, abych vám napověděl, že mám na mysli CELÉ datum.“

Kate vzdychla. Jestli bude mít někdy příležitost oplatit mu to, rozhodně to udělá.

„20. dubna, pane?“ plácla naslepo.

„Ale, ale! Slečinka trefila měsíc! Bravo!“

Dívka se ušklíbla. „To byla jenom náhoda,“ řekla klidně.

„Samozřejmě, že to byla náhoda!“ prohlásil Snape, snad možná až moc nahlas. „Kromě toho, ostatní odpovědi také nebyly zrovna přesné, nemýlím-li se.“

Neurčitě pokrčila rameny.

„Takže pro vaši informaci, Littletonová – bylo to 12. dubna. Negativní účinky má lektvar nejen ve spojení s vitamínem B9, ale také vitamínem D, nesmí se tedy za žádných okolností užívat, byl-li člověk více než pět hodin vystaven přímému slunci.“

Kterej magor by byl víc jak pět hodin vystaven přímému slunci? napadlo ji.

„... a co se týče zmíněné kyseliny listové, tak žádná jiná potravina, kromě listové zeleniny, v sobě tolik vitamínu B9 nemá, takže žádné třeba listová zelenina, ale pouze listová zelenina. Napište si to a pokuste se konečně si to vecpat do hlavy, protože budete zkoušena znovu. Pro vaše vlastní dobro doufám, že příště už se nespletete.“ Odtrhl od ní zrak a otočil se.

Dívka se nadechla a když zjistila, že má stále pevnou půdu pod nohama, rozhodla se, že tentokrát nebude mlčet.

„A pane profesore?“ začala s neskrývanou drzostí. „Mohl byste mi prosím říct přesně v kolik hodin to toho 12. dubna 1948 bylo? Abych se mohla pro příště připravit úplně na všechno, víte, jak to myslím. Na další naprosto nepravděpodobné otázky.“

Třída prozíravě mlčela a čekala, co bude. Snape se otočil zpátky a upřel na ni zrak – vypadalo to, jako by spolu sváděli velmi ostrý neverbální souboj. Zajímavé na tom bylo, že Kate už dávno neměla strach.

Snape si po chvilce odfrkl. „Máte zřejmě pocit, že si na mých hodinách můžete dělat co chcete, ale tak to není. Jestli doděláte tuhle školu je totiž jen a jen na mém uvážení, takže bych být vámi nebyl tak neskonale drzý, Littletonová.“

Přimhouřila oči, on pokračoval. „Z toho, co jste nám tady tak velkodušně předvedla, plyne velmi jednoduchá rovnice. Uhodnete jaká?“

Nadechla se. „Něco jako... nesprávné odpovědi... plus... drzost... rovná se... deset bodů dolů?“ ušklíbla se.

Pozvedl obočí. „Deset bodů? Byla byste k sobě opravdu velkorysá, koukám. Ale co bych od vás čekal...“

„Nejsem z Nebelvíru,“ šeptla, ale naštěstí ji už neslyšel, to by bylo vážně přestřelení. Kat vedle ní se jenom pousmála.

„Bude to dvacet bodů, Littletonová. Nebo školní trest. Dnes mám dobrou náladu, takže si můžete vybrat.“

Dobrou náladu? Jak to vypadá, když má špatnou?

„Buď připravíte Mrzimor o dvacet bodů, nebo uznáte svou vlastní vinu a dobrovolně si přijdete vykonat trest. Když jste ochotná prokázat tak neskutečně moc dobré vůle, že se necháte napadnout velmi bolestivou kletbou od studenta, jen abyste zachránila někoho s tak pochybnou pověstí, jako je pan Livery, jsem naprosto jistě přesvědčen o tom, co si vyberete. Dobře si to ale rozmyslete, Littletonová, možná budete tentokrát chytřejší. Přijdete mi to oznámit dnes po večeři. Konec hodiny.“

Kate zmizel úsměv z tváře při jeho posledním projevu. Pomalu si začala uvědomovat, co právě řekl a co to znamená. Katleen se na ni podívala a ona jí krátce a váhavě pohled oplatila. Hodila si batoh na rameno, ohlédla se ještě za Snapem, který už otevíral skříň a ukládal do ní lahvičky s lektvary, a pak následovala spolužáky ze dveří.


Na chodbě na sebe s kamarádkou beze slova kývly a odpojily se od ostatních, kteří mířili ze sklepení pryč. Před tím, než se jim úplně ztratili z dohledu, musela ještě zamávat na Denvera, který na ni živě gestikuloval ´promluvíme si u večeře´ (následně mu někdo ze Zmijozelu podrazil nohy, a tak se mu málem povedlo shodit vlastní hlavou nejbližší brnění).

Když se obě dostaly do relativního ticha, Kate hodila batoh na zem, až to zadunělo, a opřela se zády o holou sklepní stěnu.

„No teda – já zírám! Pozval tě na randě přímo uprostřed hodiny!“ nevydržela to Katleen a rozesmála se.

Kate zamrkala a žaludek se jí sevřel náhlým pocitem nervozity. „Nebylo to uprostřed hodiny, ale na konci hodiny,“ řekla, aby jí nějak odpověděla. „Krom toho... co myslíš, že to znamenalo?“

Kat pozvedla obočí skoro až ke stropu. „Děláš si legraci, Kate?“

Dívka vzdychla. „Myslíš, že školní trest znamená...“

„Vášnivej sex, ano.“

Kate se na ni podívala skoro vyčítavě.

„Co je?“ ohradila se kamarádka. „Říkám jen to, co je očividný. Nebo to, co se někdo z nás dvou bojí vyslovit.“

„Já se to nebojím vyslovit!“

„Ještě mi řekni, že se to bojíš udělat!“

„Ne – jenom... to už sis všimla, že jsem se právě vrátila z ošetřovny? Pořád mám problémy s dechem a...“

Kat očividně čekala, co z ní vypadne. Pak se zářivě usmála. „Tak ty už promýšlíš i detaily? No bezva. V tom případě se ale zaměř spíš na to, co si vezmeš na sebe.“

„Proč?“

„Protože na dýchání za chvíli zapomeneš, věř mi. To půjde samo.“

Kate vzdychla. „Ptám se proč bych se měla zaměřit na to, co si vezmu na sebe?“

„No přece tam nepůjdeš ve školní uniformě, vždyť by si připadal jako...“

„A co on?“ přerušila ji. „Neměla bys spíš jemu poradit, aby si vzal třeba smoking?“

„Jeee, Kate! Ano! A vezmi si prosím foťák!“ naoko se zasnila. Kate zvedla oči v sloup.

„No ale měla bys to promyslet...“ řekla Katleen a potutelně se usmála. „Ačkoliv ono je to vlastně v závěru jedno, když ti stejně všechno oblečení sun-“

„Kat!“ křikla na ni a nevěřícně zakroutila hlavou.

„No promiň,“ usmívala se kamarádka a vypadala při tom, jako by měla druhé Vánoce. „Já jen že když už kolem sebe konečně přestanete kroužit jako dva jestřábi, bude to hrozná úleva.“

„No...“ zamračila se Kate, „jenom aby.“

„Copak, copak, slečna Littletonová se snad bojí? Mám tam jít večer s tebou a držet tě při tom za ruku?“


„Bože můj, Jasperová, už proboha mlč!“ Kate zvedla svůj batoh ze země a s udiveným kroucením hlavy odešla směrem ze sklepení