Kapitola 39 - Začátek

Anotace: Něco končí a něco začíná. Možná je na čase se zamyslet nad důležitými životními otázkami, ale… koho to vlastně zajímá a komu by se právě teď chtělo? Svět se otevírá a nabízí nové možnosti, nová vítězství a nové způsoby přežití.
Tato kapitola je o koncích i začátcích, je to poslední kapitola Posledního t(r)estu a pokud budete číst pozorně, jistě v ní najdete i odpověď na hlavní otázku celé povídky.



*Příběh Kate jsem psala víc než pět let. Určitě bude poznat, že během těch let se mnohé změnilo, vytříbilo, vylepšilo, roztemnilo (zatemnilo)… a tak dále. Proto ale tento úvod nepíšu. Nechci jmenovitě děkovat všem svým čtenářům, i když by si to rozhodně zasloužili, chci jen opět zmínit mou drahou kamarádku Katleen, která v tom od začátku až do konce byla se mnou a samozřejmě Tess, která se na vývoji příběhu Posledního t(r)estu významně podílela. Především jsem ale chtěla napsat jednu věc: pravděpodobně mě část z vás bude za tento závěr nenávidět, část milovat. Doufám samozřejmě, že ta druhá část bude větší, ale nebudu mít problém ani s tou částí první. Protože tuhle kapitolu jsem nepsala pro nikoho z vás, ani pro své přátele, ani pro běžné čtenáře, ani pro ty, kteří mi tady většinou pochvalně píší. Tuhle kapitolu jsem psala pro sebe.

Je velmi pravděpodobné, že se dočkáte nějakého dalšího pokračování, dnešním dnem to ale považuji za ukončené a o dalším budu přemýšlet až později. Takže vám ani neprozradím, jak se bude případná povídka jmenovat nebo kdy s ní přijdu. Můžu tak jen doufat, že si k ní cestu nějakým způsobem časem najdete. Díky všem za přízeň a doufám, že si poslední kapitolu užijete.

Affaia*


Na chodbách bylo podezřelé ticho. Poslední večer před koncem školy se většinou všude ozýval křik a smích, ale tentokrát byl opravdový klid. Nebo jí to tak jenom připadalo, protože byla v takové náladě, v jaké byla.

Vracela se chodbou do mrzimorské společenské místnosti, když proti ní téměř vystartovala Kat.

„No kde jsi? Rose už je hotová, čeká na tebe!“

„Už jdu, už jdu!“ bránila se Kate. „Není ještě tak moc pozdě.“

„Kdes byla? Že ty ses zase někde vztekala nad tím, jak tě nikdo nemá rád a žádnej z učitelů si tě neváží?“

„Vlastně – jo.“

„No jo, to bude dobrý,“ poplácala ji Kat po rameni a rádoby soucitně se pousmála.

„Přišel se se mnou rozloučit, abys věděla,“ znovu použila obranářský tón.

„Kdo? Sn…?“

„Šššš! Jo, on.“

„Fakt?“ zeptala se pochybovačně Kat. „Jen rozloučit?“

„Jen rozloučit. Slovně!“ ujistila ji a pousmála se. „Nedošlo k žádnému typu fyzického kontaktu.“

„Kdyby došlo, tak by to rozhodně vysvětlovalo, kde jsi tak dlouho!“

„To je už za náma – a měla jsem za to, že to víš!“

„Jen aby sis to uvědomovala i ty.“

„Ještě ty začínej. Žádné psycho rozhovory, jasné?“

„Tak už padej do společenské, nebo Rose samou netrpělivostí bouchne!“

„Fajn!“ ušklíbla se Kate a ještě než se otočila k odchodu, podívala se na Kat podezíravě.

„Co, že ještě nejsi hotová ty?“

„Změřila jsem si to a hodina je akorát. Budu vypadat senzačně!“

„O tom nepochybuju,“ usmála se a pak už zamířila ke kamenné zdi.

Rose na ni doopravdy čekala, i když Katleenina reakce byla poněkud přehnaná – měly ještě spoustu času. Navíc tedy Kate doufala, že až znovu ze společenské místnosti vyjde, bude si aspoň trochu podobná. Ne že by měla nějaký zvláštní vztah ke svému vzhledu, ale neviděla důvod, proč ze sebe na jeden večer dělat princeznu.

Proto odmítla Roseiny návrhy na „čarodějný makeup“ i na „barvyměnící oční stíny – stokrát čarodějkou“ a nechala si na sebe dát jen běžné mudlovské vymoženosti. I to na ni bylo místy příliš. Rose už byla nalíčená a připravená jen vklouznout do šatů. Zapletla si vlasy do copu, protkala je barevnými mašlemi a působila velmi… přitažlivě. Kate počítala, že přesně o to jí šlo, jestli to mělo ten večer s Georgem dojít někam dál, než jen k vodění za ruku. Mašle měly barvu šatů – světle modré, což jí k blond vlasům velmi slušelo.

Kateiny šaty byly tmavě modré a když si je na sebe oblékla, připadaly jí až příliš důstojné. Jako by se vůbec nehodily pro tu holku, kterou právě teď byla. Byly splývavé, bez zbytečných vymožeností, což byla možná právě ta chyba.

„Visí to na mě jak pytel,“ prohlásila po chvíli, kdy se Rose všemožně snažila šaty ještě víc upnout. „Uvědom si, že když mi to v pase tolik zúžíš a někdo to uvidí, pošlou mě rovnou do nemocnice.“

„Jsi fakt kost a kůže, není to hezký,“ usoudila Rose.

„Hm, tak díky.“

„Já za to nemůžu, že vůbec nejíš!“

„Já jím! Ale když běhám, jde to hrozně rychle zase dolů, navíc zkoušky…“

„A nechceš si to něčím vycpat?“

„Jako omotat si kolem pasu šály nebo si dát smotané ponožky na prsa?“

„No… obojí?“

„Ha ha ha…“

„Už to tolik vtipné není.“

Rose se nadechla a obešla Kate ze všech stran. Tvářila se pochybovačně.

„Zvládneš podpatky?“

„Proč bych nezvládla?“

Pokrčila rameny. „Nikdy jsem tě v nich neviděla.“

„Tak uvidíš.“

„A co to… ty máš na zádech jizvy?“

„Cože?“ vyděsila se a pokusila se otočit k zrcadlu tak, aby viděla, o čem Rose mluví. Kolem páteře měla na odhalených zádech stále tmavou skvrnu – spíš to vypadalo jako modřina, než jizva, ale hezké to nebylo o nic víc.

„Já ti říkala, že nechci šaty s odhalenýma zádama! Nemůžu si vzít pořádnou podprsenku a ještě mi jsou vidět tyhle fleky!“

„No, budiž ti uklidněním, že jdeš sama, takže na tom vlastně tolik nezáleží,“ zasmála se Rose, ale když viděla, jak se Kate tváří, vzdychla.

„Není nic, co by trocha make-upu nedokázala spravit. Jen musíš dávat bacha, aby ti tanečníci sahali víc na zadek a míň na záda.“

„Skvělý,“ zavrčela.

„Měla sis to vybrat sama, když se ti to nelíbí!“ oplatila jí stejným tónem Rose. „Ale chtěla bych tě vidět, jak si sama maskuješ záda!“

Kate se zasmála a Rose se k ní po chvilce přidala.

„Rozhodnost ti sluší,“ neodpustila si.

Když byly obě nachystané (Rose v šatech výjimečně narovnala záda a vypadala opravdu jako princezna), šly zhodnotit mrzimorské kluky. George měl na sobě tmavě oranžový společenský hábit a Denver tmavě zelený, který má prý ladit s dnešní barvou vlasů jeho přítelkyně. Ta se ukázala záhy, oba se rozloučili se slovy „uvidíme se tam“ a zmizeli jako pára nad hrncem. Ostatní se vydali za nimi pomalu – měli ještě dost času.

Ve vstupní síni se potkali s Robertem a jeho stávající přítelkyní Claire, Chrisem, jehož partnerku Kate znala jen od vidění a ze schodů sestupovala Katleen zavěšená do Jamese.

Kate poklesla brada a uvědomila si, že kdyby byla v mužském těle, musela Kat okamžitě požádat o ruku. Nebylo divu, že James vedle ní se nesl pyšně jako páv a většina děvčat v místnosti se pohoršeně dívala na své partnery, protože ti zazírali podobně jako ona sama. Kat měla vlasy vyčesané do drdolu, několik pramínků jí volně splývalo kolem tváře. Na sobě měla vínové šaty bez ramínek – tuhle barvu na ni Kate ještě nikdy neviděla, ale ke hnědým očím a tmavým vlasům jí nádherně sedla, navíc vynikla její ramena a šíje, ozdobená zlatým náhrdelníkem.

„Copak se chystáme na ples?“ ohodnotila to celkem trefně Cindy, která přišla v kratších obepnutých černých šatech, ve kterých ještě lépe vynikla její štíhlá postava a dlouhé nohy. Skutečně to vypadalo, že se nejedná o nějaký obyčejný rozlučkový večírek – tedy alespoň podle toho, jak byli oblečeni.

„Pro jednou se nic nestane, když budeme vypadat trochu k světu!“ odpověděl jí nevzrušeně George a okatě nabídl Rose rámě. Ta se do něj zavěsila a všichni společně vyšli dubovou bránou ven.

Brumbál dohodl i kočáry na cestu, takže se dostali do Prasinek rychle. Hostinec U Tří koštat byl plný skoro stejně, jako když se tam scházeli učitelé a studenti v době víkendových návštěv. Hodně kluků z ročníku totiž mělo mladší přítelkyně nebo partnerky, které měly díky tomu vstup povolený – a posvěcený samotným Brumbálem. Místnost byla ale jinačí – na jedné straně stály stolky, na druhé byl improvizovaný taneční parket s pódiem, kde ladily svoje nástroje Sudičky. Nejmladšímu chlapci, který hrál na bicí, nemohlo být víc než čtrnáct let. Na baru byly vystavěné láhve s máslovým ležákem a všemi možnými druhy džusů, na dlouhém stole na druhé straně byly kupy jídla. Alkohol se vydával přímo u madame Rosmerty, která rázně odmítla nechat ho volně – přítomni byli i mladší studenti a ti by pochopitelně chtěli využít každé příležitosti. Světlo bylo ztlumené – ač venku ještě ani nezapadlo slunce. Bůhví odkud přicházela i barevná světla – pohybovala se kolem parketu, po chvíli hasla a zase se objevovala, jako na diskotéce, ale decentněji.

Sudičky po chvíli doladily a začaly hrát.

Možná to bylo nějakým kouzlem – v prostředí Bradavic si člověk zkrátka nemohl být nikdy jistý – ale trvalo jen opravdu krátkou dobu, než se parket zaplnil. Kate si myslela, že se budou její spolužáci (včetně ní) dlouho ostýchat, ale bylo tam velmi uvolněné prostředí, nejspíš bez nervozity a pocitů trapnosti. I ti zmijozelští, kteří dorazili, upustili od svého obvyklého remcání a šli tančit, což Kate považovala téměř za větší zázrak, než cokoliv dalšího, co se ten večer dělo.

Společně s Rose a Georgem, který se snad jako jediný stále nemohl rozhoupat, si dala skleničku skřítčího vína, seděli u vzdálenějšího stolu a povídali si. Nebylo příliš slyšet vlastního slova, což považovala za jasný signál k tomu, že by se on měl zvednout a konečně požádat Rose o tanec. Možná ale nechtěl být nezdvořilý a nechávat tam Kate samotnou.

Najednou se tam zjevil Denver a přehnaně hluboce se uklonil, s tázavým výrazem ve tváři. Natáhl ke Kate ruku a ta se na něj podívala pochybovačně.

„Nic neanalyzuj a pojď tancovat,“ usadil ji dřív, než se stačila zeptat.

Usmála se, chytila ho za ruku a on ji odvedl na parket.

„Nebude to vadit?“ zeptala se zvýšeným hlasem, aby překřičela kapelu, když ji Denver decentně chytil kolem pasu.

„Povídá si se spolužákem,“ ukázal k baru, kde seděla jeho přítelkyně a nějaký mladší chlapec, kterého Kate neznala. Byl velmi pěkný, Kate se nedivila, že tam Denver co chvíli nervózně pokukuje.

„To je Jim, brácha Angely z Havraspáru. Vzala ho jako partnera, aby se mohl přijít podívat.“

Kate kývla, a protože bylo stále těžší mluvit, chvíli tančili mlčky.

„Bojíš se?“ ozval se najednou.

„Čeho?“

„Nechat to všechno za sebou,“ pokrčil rameny.

„Nevím… asi… už ani ne.“

Usmál se na ni a zase chvíli mlčeli.

„A co ty?“ zeptala se pak.

Znovu pokrčil rameny a podíval se k baru. „Asi to nemá moc velkou budoucnost, když ještě studuje a já budu tak daleko.“

„Pokud to bude dost silný, přestojíte to.“

Pousmál se. „Jestlipak ty nakonec nevěříš na osud? Jako – co se má stát, se stane?“

„Jo,“ zasmála se. „Možná nakonec jo.“

Písnička končila. Denver ji pustil a s úsměvem poděkoval, pak se vydal za svou přítelkyní. Kate se vrátila zpátky a viděla, že George se stále ještě nezvedl. Nechtěla se jim do toho míchat, ale měla dojem, že pokud ho někdo nenakopne, budou takhle sedět celý večer. Ne že by to vypadalo, že se špatně baví, ale tušila, že Rose chtěla po takové době už něco docela jiného.

Dřív, než si k nim stačila sednout, oslovil ji nějaký chlapec. Byla si jistá, že je z Nebelvíru, spolužák Roberta a Chrise, ale jeho jméno neznala. Měla za to, že nastoupil do Bradavic až později, protože jinak by si ho po sedmi letech přece musela pamatovat.

„Zatancuješ si?“ zeptal se a Kate trochu zčervenala. S Denverem to bylo přirozené, ale jinak neměla pocit, že by její taneční schopnosti někam dál dosahovaly. Navíc s prakticky cizím klukem. Ale kývla a usmála se.

„Jasně,“ odpověděla mu. Pak se podívala na George a Rose, kteří ji oba sledovali.

„Začíná to být trochu trapný, že jo?“ řekla směrem k němu a on pozvedl obočí téměř do nebeských výšin. Rose se pobaveně ušklíbla, ale neřekla nic.

Kate se chytila spolužáka, ten se usmál.

„Promiň, ale…“ začala a svraštila čelo, jak se snažila vybavit si nějakou indícii, která by jí poradila jeho jméno.

„David,“ představil se.

„Díky,“ usmála se. „Já jsem K…“

„Já vím, Kate. Máš na škole už vybudovanou pověst.“

„Ale!“ pozvedla obočí. „Jen samý hrůzy, hádám?“

Pobaveně se zasmál. „No jistě!“

Chvíli tančili a najednou stála téměř tváří v tvář Georgovi, který v sobě nakonec našel odvahu a vedl si Rose na parket, kličkoval mezi ostatními, jako by chtěl najít místo, které bude co nejvíc zalidněné – jen aby si jich nikdo mezi ostatními moc nevšímal.

Když písnička končila a změnila se v něco rychlejšího, Kate se rozloučila s Davidem a šla si zase na chvíli sednout. U stolu teď seděla Katleen s Jamesem, ruku v ruce, za chvíli si k nim sedli i Robert a Chris. Taky Denver dorazil, jejich holky se očividně bavily někde v ústraní spolu a Kate za to byla ráda – že není u stolu jediná, kdo nikoho nemá. Po chvíli ji Denver šťouchl loktem a hodil hlavou k parketu.

George a Rose si očividně vůbec nevšímali toho, že se tempo hudby změnilo. Stáli uprostřed – najednou vystaveni všem na odiv – a líbali se. Kate se široce usmála a nebyla jediná. Dobrá nálada se přenesla tam a zpátky kolem celého stolu. George s Rose kolem sebe kroužili jako dva jestřábi snad mnohem déle než kdysi ona a Severus.

Večer pokračoval v zábavném duchu, a ač to Kate rozhodně nepředpokládala, bavila se opravdu dobře. Protože to mělo být naposledy, neměla už potřebu něco ironicky komentovat, nebo zasahovat do toho, jak patetický závěr si ostatní vymysleli.

Sudičky – ač na to rozhodně nevypadaly – hrály především pomalejší melodie, takže byli všichni nuceni tancovat v párech; ne že by si snad kdokoliv dovolil stěžovat, ale bylo to nezvyklé.

Kate většinu času seděla u stolu a povídala si, i když tancovala (trochu nechtěně) víckrát, i s Georgem, když se konečně odtrhl od Rose. Nakonec ji váhavě požádal o tanec Chris.

Přijala to – spíš ze slušnosti, než z pocitu, že by s ním doopravdy tančit chtěla, ale nebylo to rozhodně tak zlé. Oceňovala jeho odvahu, nebo možná už to bylo všechno za ním a jen sama ze sebe měla ten divný pocit, že něco není v pořádku. Neprohodili spolu ani slovo, ale i tak měla dojem, že si zvláštním způsobem porozuměli.

Protože byli zranitelnější. Ale i přístupnější.

Pak už se vytáhnout na parket nenechala. Seděla s ostatními a bavila se, popíjela víno a po zkušenostech i hodně, hodně vody. Na chvíli se pobavila i s Denverovou vlasy měnící přítelkyní, stejně jako s mladším bratrem Angely a s dalšími, na které si po celou dobu těch sedmi let nenašla dostatek času.

Katleen měla nejdřív potřebu ji hlídat, aby se snad někam nevypařila (protože podobné akce přece z duše nenáviděla), ale brzy zjistila, že to není potřeba. Možná to bylo proto, že neměla být středem pozornosti, nebo proto, že už to zkrátka – všechno končilo.

Během večera se také stavilo pár dospělých – Brumbál, který byl oficiálně pozvaný, pronesl krátkou řeč, ale moc ji neprotahoval, protože „na jeho tlachání určitě není nikdo zvědavý“. Dal si skleničku medoviny a pak přenechal své místo Hagridovi, který hodně z nich znal osobně a chtěl se rozloučit. Popřát svým studentům dorazil profesor také Kratiknot, kterého všichni rádi viděli, jinak z těch „důležitějších“ nepřišel nikdo.

Kate se zamyslela nad tím, jestli úplná absence Prýtové měla co dočinění s ní a s jejich posledním rozhovorem. Třeba si Brumbál nepřál, aby přišla… Jí to rozhodně nevadilo – kdyby dorazila, atmosféra by značně zhoustla. A tohle měl být přece veselý večírek. Nevadilo jí to, i kdyby to mělo znamenat, že už se spolu nikdy neusmíří.

Večer pokračoval v příjemném rytmu. Setmělo se a nebe bylo plné hvězd, takže nebylo divu, že se různé páry postupně vydávaly na romantické procházky. Kate seděla vždy s těmi, co zůstávali, a bavila se dobře; Sudičky vytrvale hrály a parket byl stále více či méně plný. Před ní stála sklenička skřítčího vína, ale byla pořád téměř stejně plná – tentokrát alkohol nebyl nutností k přežití.

„Snape?!“ řekl najednou znechuceně George, který seděl směrem ke dveřím. „Toho přece nikdo nezval!“

Kate se otočila – koneckonců si myslela, že už ho nikdy neuvidí, rozhodně nečekala, že přijde sem. Ale byl tu. Rozhlédl se a téměř o ni nezavadil pohledem, jen se přesunul k baru, kde seděl hlouček zmijozelských. Kate se otočila zpátky a vyměnila si krátký pohled s Katleen. Mezitím zaslechla pár syčivých poznámek o tom, že jim někdo přišel kazit večer.

Po chvilce se znovu otočila – nedalo jí to. Perfektní, napadlo ji. Mám ho za zády a zase z něj budu nervózní.

Nedíval se jejím směrem a ona se rychle zase podívala na spolužáky. Chytila skleničku, aby nějak zaměstnala ruce a točila s ní v prstech, co chvíli se napila. Ostatní ztišili hlasy, snad, aby je Snape neslyšel, přestože hudba hrála dost nahlas. Kate seděla a nervozita v ní stoupala, tak se po chvíli plácla rázně do stehna.

„Chce někdo víno?“ jdu si nalít. Rozhlédla se, a když nikdo neodpovídal, zvedla se a zamířila k baru. Když si ale uvědomila, že tam Snape stále sedí, rozmyslela si víno a zamířila přes parket ke stolu s jídlem. Vzala si tam do ruky chlebíček a otočila se.

Co má teď dělat? Nedokáže sedět zády k němu a tvářit se jako že nic. Ale tak proč přišel? Určitě své studenty tolik nezbožňuje, aby se s nimi musel tak sáhodlouze loučit.

Anebo je jen děsivě sebestředná.

Otočila se zpátky ke stolu a chlebíček zase odložila. Teď nedokáže nic sníst… Opřela se na moment rukama a zavřela oči. Věděla, že takhle nemůže zůstat dlouho, bylo by to příliš nápadné a nevyhnula by se otázkám. Tak se zase po chvíli otočila a zvažovala, jestli to dokáže narafičit tak, aby k němu aspoň nemusela sedět zády.

Nebylo třeba. Už nebyl u baru. Rozhlédla se, ale přes tanečníky ho chvíli nemohla najít. Pak si uvědomila, že není daleko od ní – možná si taky šel dát něco k jídlu?

Připadala si jako idiot – takhle ho sledovat. Ale nemohla si pomoct… V rámci snahy o nenápadnost se rozhodla vzdálit a zamířila zase ke stolu k ostatním. Uvědomovala si, že Snape jde proti ní, tak automaticky sklopila zrak, když ho míjela.

Ale on se zastavil, když byl přímo vedle ní. Uvědomila si to příliš pozdě, takže šla dál, ale nedovolil jí to. Během vteřiny, ve které se ani nestačila nadechnout, ji chytil za ruku a otočil k sobě.

Přejel jí mráz po zádech, když si uvědomila, že stojí mezi ostatními spolužáky a za ruku ji drží Severus Snape. Začaly na ně padat první pohledy a jí se zběsile rozbušilo srdce. Díval se přímo na ni, ale jí chvíli trvalo, než se mu taky odvážila podívat do očí.

A dřív, než si stačila cokoliv srovnat v hlavě, on řekl něco zhruba stejně pravděpodobného, jako že na ně právě teď spadne z čistého nebe meteorit.

„Zatančíš si?“

„Co… cože?“ vytřeštila na něj oči a šok jí projel od konečků vlasů až po prsty na nohou. Byla si jistá, že přes hudbu prostě špatně slyšela. Zírala na něj jako na největšího blázna, kterého kdy v životě potkala.

Jen semknul rty a svou otázku nezopakoval. Aniž by stihla protestovat, postavil se k ní blíž a pravou ruku jí položil na záda – přesně tam, kde končily šaty a začínala její holá kůže.

Poplašeně se rozhlédla. Bylo nad slunce jasné, že okolo jejího stolu už je zaregistrovali všichni. Katleen seděla s pusou dokořán v naprostém šoku, ostatní se dívali hned na ni, hned na sebe navzájem, ukazovali a něco si povídali.

Znovu se váhavě podívala na Severuse a čekala ujištění, že to byl jen hloupý vtip, ale chytil ji pevněji, a rozhodně nevypadal, že by mu to bylo k smíchu.

Jí by určitě bylo, kdyby se pozorovala zdálky.

Její pravá ruka se zachvěla, když ji uchopil do svojí, byl naprosto sebejistý. Uvědomila si, že se některé další páry v tanci zastavily a koukaly se na ně, ale on si jich nevšímal.

Proč? Proč? Proč? Proč? Proč?

Jak si jich mohl nevšímat? Co tohle mělo znamenat? Spolužáci na ně stále civěli s vytřeštěnýma očima – ty Katleeniny byly ze všech nejvytřeštěnější. Nedovedla si představit, že by se v tuhle chvíli mohla pohnout z místa, ale vedl ji, bylo to skoro stejně přirozené jako to všechno, co s ním kdy zažila…

„Co to děláš?“ zeptala se ho. Přes hudbu nebyla slyšet, ale on otázku bez problémů odtušil.

„Myslel jsem, že tanec ještě jsi schopná poznat,“ řekl klidně. Nechápala ho. Nedokázala přijít na jediný důvod, proč dělá něco takového.

„Koukaj se na nás úplně všichni! Ráno to budou vědět celé Bradavice!“

„Uklidni se, Littletonová,“ řekl jí za ten den už podruhé, úplně stejným tónem. „Nemusíš mít vždycky všechno pod kontrolou.“

„Já nemusím mít… cože?“ kroutila nechápavě hlavou.

Skoro doopravdy se usmál, snad se vysmíval jí, nebyla si jistá.

„Co je k smíchu?“ zavrčela.

Jeho pobavený výraz ještě nabyl na intenzitě. „Dokázala bys spočítat na prstech víc než jedné ruky, s kolika z nich se ještě někdy v životě uvidíš?“ pohodil hlavou směrem ke stolkům, od kterých je sledovali mrzimorští a Kat s Jamesem.

„Jasperovou nepočítám, ta už stejně všechno ví.“

„Všechno ne…“ řekla Kate a on jen zakroutil hlavou, jako by to bylo něco naprosto nedůležitého.

„A mám v plánu se s nima vídat,“ řekla a nervózně se ošila, když ji k sobě přitiskl blíž, aby lépe slyšel. Dosud nezapomněla, jak je jeho stisk intenzivní a na malý moment zavřela oči.

On pokrčil rameny. „Zítra to bude naposledy, co většinu z nich uvidíš a upřímně doufám, že to bude naposledy, co vás všechny uvidím já. Nic z toho, co se dnes večer bude povídat, už není hrozba.“

Rozhlédla se a uvědomila si, o čem mluvil. Po zádech – od místa, kde cítila jeho ruku – se jí začal rozlévat zvláštní pocit klidu. Bylo to až neuvěřitelné, že v tuhle chvíli mohl mít Severus pravdu. Koho to teď – před koncem všeho – vlastně mohlo zajímat? Bude to v módě pár hodin a pak to odezní stejným tempem, jako to všechno přišlo. A možná ani pár hodin ne – bylo víc než očividné, že na pořadu dne je hlavně to, jaké skandály se tu stanou mezi všemi páry a jestli ten požádá o tanec tamtu nebo ne. Vsadila by se, že Rose s Georgem budou už za pět minut zaměstnaní něčím docela jiným, než sledováním jí a Severuse.

Podívala se na něj a rozesmála se. Doopravdy se rozesmála a jistě tak poskytla všem další důvod k otázkám.

„Máš pravdu,“ řekla mu už téměř do ucha, stále se smíchem. Když se na něj podívala znovu, jeho výraz nevymizel. Svým Snapeovským způsobem se smál s ní.

„Takže…“ řekla po chvíli a pozvedla obočí. „Když už nám nehrozí žádné nebezpečí, znamená to, že ti můžu dát pusu?“

„Ne!“ řekl rázně a sjel ji pohledem. Musela se znovu rozesmát.

„Myslela jsem si to.“

„To sis myslela správně.“

Zmlkla a s tím novým, zvláštně uklidňujícím pocitem se nechala vést. Ostatním párům asi přišlo trapné, že se zastavily, tak už na ně přestaly zírat a znovu tančily. Pohledy od stolu na sobě sice cítila pořád, ale jejich důležitost už byla tatam.

Pak už jen mlčela. Opětovala Severusův stisk, občas se na něj podívala a on jí pohled oplatil. Po chviličce, když už se písnička začala chýlit ke konci, se přistihla, jak zoufale moc si to nepřeje. Bude znovu odhozená do reality, které následujících pár hodin bude muset čelit víc, než kdy předtím. Ale čas se nedal přemluvit.

„Asi mi přece jenom budeš chybět,“ přiznala otevřeně. Místo odpovědi pocítila jeho ještě silnější stisk na zádech. Podvolila se mu, aspoň na těch posledních pár vteřin.

Hudba skončila a nastalo několik sekund hrobového ticha, během kterých Severus sundal ruku z jejích zad a o krok ustoupil. Druhou rukou stále držel tu její, jen ji spustil dolů.

„Sbohem, Kate,“ řekl tak tiše, že ho přes novou písničku ani doopravdy neslyšela.

„Sbohem, Severusi...“

Pousmál se, pustil ji a během vteřiny byl ten tam. Tentokrát už naposledy.

Stála tam a do tváře se jí vracel výraz, který značil směsici šoku, strachu a částečně i zklamání. Uvědomovala si, že se na ni stále dívají ostatní, ale nepředpokládala, že by se mohla tvářit jinak, i kdyby to všechno byla jen velká náhoda.

Pomalu došla ke stolu a žuchla sebou na židli. Katleen stihla zavřít pusu, ale pořád vypadala vytřeštěně.

„Co TOHLE bylo?“ vyjekla Rose a George se k ní přidal horlivým kýváním hlavou.

„Nech toho, vypadáš jak osel!“ zavrčela Kate, aby zamaskovala, co se dalo. Uvědomila si, že jí hoří tváře. Podívala se na Kat a neznatelně pokrčila rameny, ona stále civěla, jako by se z toho šoku, že ji viděla se Severusem tančit, nemohla vzpamatovat.

„Kate… tancovala… se Snapem!“ vyslovila to Rose nahlas. „Nevěřím… tomu…“

„Co to mělo znamenat?“ ozvala se Cindy.

„Proč se kruci nezeptáte jeho?“ okomentovala to Kate a založila si ruce na hrudi.

„Wow,“ dostala ze sebe Kat.

Kate po ní hodila varovný pohled, ale ona jen zakroutila hlavou a zasmála se. „Wow.“

Jediný, kdo se netvářil šokovaně a neměl oči navrch hlavy, byl Denver. Ona o něj zavadila pohledem a hned poznala, že v tom jeho se skrývá něco mnohem víc. Byla to směsice udivení, nepochopení a částečně i zloby. Střetli se pohledem a chvíli tak setrvali, než ona uhnula.

Bylo to… zvláštní. Hodně zvláštní.

Pokusila se tvářit normálně, jako by se vůbec nic divného (kromě toho, že si s ní přišel zatancovat nejobávanější profesor na škole, ha ha ha!) nedělo. Chvíli ještě čelila zkoumavým otázkám a pálkovala je jízlivě pryč. Upila něco vína, něco vody a pak se zvedla.

„Omluvte mě,“ vydala ze sebe, zvedla se a zamířila k dámským toaletám. Teď byl nejvyšší čas na chvilku soukromí.

Zavřela za sebou kabinku, sklopila prkýnko a sedla si, hlavu dala unaveně do dlaní.

A to si myslela, že dneska večer nebude středem pozornosti! Ha! Pevně stiskla oči a rukama si vjela do lakem upravených vlasů.

Takhle ji Severus ani neměl vidět. V těch šatech, které na ní visí a… takhle upravenou. Nebyla to ona, i když… třeba se mu i líbila.

Pousmála se.

Pak se zamračila, když jí došlo, nad čím uvažuje. Srdce jí ještě nepřestalo poplašeně bít a najednou na ni ten pocit dopadl, jako kdyby to bylo těžké jako skála. V hlavě stále viděla jeho pobavenou tvář, cítila jeho vůni, stisk jeho rukou a viděla, jak rychle odchází pryč.

Už ho nikdy neuvidí.
…

Takhle jí to neměl zkomplikovat! Rozčílila se. Praštila se zatnutou pěstí do stehna a kopla do podlahy. Pak si šokovaně uvědomila, že na tváři cítí slzy, začala je horlivě utírat, když zaslechla zaklepání.

„Jsi v pohodě?“ zeptala se Katleen.

„Jo, jen… brečím. Ale to se prej na večírcích dělá, takže mise splněna.“

Kat pomalu otevřela dveře a opřela se bokem o trám.

„Proč to udělal?“ zakroutila hlavou a zamyšleně ji pozorovala.

„Prostě se mi rád vysmívá,“ usoudila Kate a s popotáhnutím se usmála.

Katleen se ušklíbla a obezřetně se podívala ke dveřím. Když nikdo nevcházel, pokračovala.

„Chybí ti, viď?“ zeptala se tiše.

Kate vzdychla. „To ale na věci vůbec nic nemění.“

„Proč teda brečíš?“

„Sentiment,“ zasmála se. „A taky z toho leknutí.“

Setřela si poslední slzy a zvedla se. „Asi bych chtěla – ještě naposledy – být s ním. A on mě takhle vyprovokuje k tomu, abych si to uvědomila, i když už s tím nemůžu nic dělat. Je to parchant, ale to už víme dávno.“

Kat se nadechla, jako by chtěla něco říct, ale na poslední chvíli zase zavřela pusu.

„Já vím,“ zavrčela Kate. „Vím, že je to tak dobře. Nikdo nechce otvírat starý rány, dopadlo by to špatně.“

„Rozhodla ses, Kate.“

„Jsem si toho vědomá.“

„Možná, že to z jeho strany vážně bylo jenom sbohem?“

„Já bych ho tolik nepřeceňovala,“ ušklíbla se a přešla k zrcadlu. Její tvář stále hořela, ale jinak neutrpěla příliš škod. Že by ji Rose přece jenom napatlala tím úžasným kouzelnickým make-upem?

„No, ty ho znáš líp,“ prohlásila Kat.

„Někdy si nejsem tak jistá,“ zasmála se a na tu holku v zrcadle udělala obličej. „Jdeme zpátky. Budoucnost je naše!“

Večírek končil až dlouho po půlnoci. Nikdo je nepřišel hlídat, nikdo jim neřekl, aby šli spát, nebo aby nechali popíjení. Konečně měli pocit svobody, snad zrovna tak, jako kdyby nebyli ve škole, svazováni jejími pravidly, pod dohledem učitelů.

Vypustili desítky rachejtlí doktora Raubíře a kouzelnických lampionů.

Přece jen to bylo všechno za nimi… To dobré, i to špatné.

Na snídani se Severus neukázal. Kate si ani nemyslela, že přijde, po tom všem. Koneckonců chyběla i spousta jejích spolužáků, kteří odešli spát až těsně před svítáním a nejspíš si chtěli dopřát aspoň malou chvíli odpočinku. Ona si jen dala silný černý čaj a rozhlížela se kolem, možná opět ze sentimentu, aby si zapamatovala všechno, co mohla. Napadlo ji, jestli neuslyší svoje jméno, nebo Severusovo, ale všude byl klid. Ani o ni nikdo výrazně nezavadil pohledem. Kromě…

„Můžu s tebou mluvit?“ zeptal se Denver ve vstupní síni, když už se všichni pomalu sházeli, s příručními zavazadly k dubové bráně. Odtáhl ji kousek stranou a podíval se na ni vážně.

„Nechceš mi něco říct?“ zeptal se.

„Co bych ti měla chtít říct?“ řekla podezřívavě. Brzy začala tušit, kam tou otázkou míří.

„K tomu včerejšku… Jen bych rád věděl, jestli to nějak souvisí… jestli…“

Stiskla rty a nevědomky zkřížila ruce na prsou.

„Co by mělo s čím souviset?“

„No… asi nic,“ ztišil hlas, když viděl, jak se tváří.

Pousmála se. „To je dobře,“ řekla pak, opatrně. Bylo jí jasné, že tuší. Nevěřil tomu, ale tušil. Vědět jistě ovšem nic nesměl, takže bude navždycky jen tušit.


Brána se otevřela a Kate se naposledy ohlédla do vstupní síně. Viděla zástupy všech žáků a Hagrida, jak se nad nimi tyčí, někde mezi hlavami studentů i vyčuhujícího Brumbála s McGonagallovou. Byly tam i další špičaté čapky – snad Prýtová? Raveburryová? Kdo ví. Rozloučili se s nimi už den před večírkem, a i kdyby ne… Bylo jí to celkem fuk.

V davu se všichni nahrnuli ven a po čtyřech se pomalu trousili do kočárů, které je vezly až do Prasinek.

A je to tady, uvědomila si. Je za ní sedm let – sedm let hrůzy, sedm let utrpení, sedm let malých radostí, vítězství a sedm let – dospívání. Nasedla do vlaku, Kat se usídlila naproti ní k okýnku. Obě se opřely a beze slova koukaly z okna.

Nepršelo, ale obloha se zatáhla a nutila ji přemýšlet. Vlak se dal pomalu do pohybu – teď už to doopravdy končí, jen poslední velké loučení na nástupišti v Londýně, ale kdo ví, jestli vůbec stihne obejít všechny. Možná by se měla vydat do ostatních kupé, aby na nikoho nezapomněla…

Ale ne teď.

Když vlak vyjel ze zatáčky, naskytl se jí pohled na Bradavice v celé své kráse. Dívala se tam a napadlo ji, že by ji přece jen mohl ještě vidět. Že z nějakého podivného pocitu melancholie, stejného důvodu, z jakého přišel včera na závěrečný večírek, by se teď mohl koukat z okna na odjíždějící vlak. Patřil by jí jeho pohled, až do konce…


No jo, ale…


Ve sklepení nejsou okna.


V momentě, kdy jí všechno tohle došlo, musela se široce usmát. Smála se sama sobě, smála se jemu, smála se najednou celému světu. Kdesi uvnitř pocítila tak silnou úlevu, jako už dlouho ne.

Nepatřil jí Severusův poslední pohled. A – do háje – bylo to tak dobře.

Podívala se na Katleen, snad aby jí mohla tenhle nově nabytý pocit sdělit, víc výrazem, než slovy. Její kamarádka se dívala z okna, a aniž by o Kate zavadila pohledem, smála se taky. Pak se na sebe teprve podívaly a pochopily, že cítí obě dvě úplně to samé.

Dnešní den není konec.


Je to začátek.