Že má malou sestřičku a že opravdu odjede do Francie ihned, jak skončí škola, řekla Kate Jackovi, když se s ním další den ráno loučila.
„Uvidím, jak dlouho mě tam máma bude potřebovat, pak se ti ozvu.“
„Slibuješ?“ usmál se.
„Jo, jestli pak vydržíš moje žvatlání a prohlížení spousty fotek.“
„Tak platí!“
„Platí.“
Objali se, pak si Jack hodil na rameno tašku a vyšel z brány do dopoledního sluníčka. Kate ho sledovala, jak odchází a přistihla se, že je jí to líto. Zamyšleně se pak otočila na Rose a George, kteří se přišli taky rozloučit, ale teď už čekali v pozadí.
„Už jsi otevřela ten balík?“ zeptala se netrpělivě Rose, kterou Jackův odchod rozhodně za srdce nebral.
„Jaký balík?“
„No, co ti přišel ráno.“
„Neměla jsem čas, ale… je to to, co si myslím?“
Rose horlivě přikývla. Že jí objednala šaty na závěrečný večírek, sice Kate věděla, ale snažila se tomu vědomí všemožně uniknout.
„Nebudu vypadat jako idiot, viď?“ zeptala se pochybovačně.
„Nedůvěřuješ mému vkusu!“ zazubila se Rose. „A taky jsem to konzultovala s Katleen. Souhlasila, že budeš úchvatná.“
„Jako vždycky, jako vždycky,“ ohodnotila to se značnou dávkou ironie. „Počítám, že vy dva jdete na večírek spolu, když už si musíme hledat ty partnery?“
„Jdeme,“ přikývl George. „A na Denvera to taky nezkoušej!“
„Proč? Má někoho?“ zeptala se opatrně. Při tom všem ji ani nenapadlo, že by Denverova změna chování mohla mít co dočinění s nějakou jinou holkou. Dávalo to ale perfektní smysl.
Vyměnili si významné pohledy. „No jo, už spolu chvíli choděj. Určitě jsi ji už někdy viděla.“
„Jak vypadá?“
George se zasmál. „Pokaždé jinak. Je z pátého ročníku. Taky Mrzimor.“
„Jak může vypadat pokaždé jinak?“
„Má nějakou superschopnost,“ pokrčila rameny Rose. „A nesnáší, když se jí říká…“
„Nech Denvera, ať jí to poví sám. Určitě hoří nedočkavostí, jen Kate na něj teď neměla moc času,“ vložil se do toho George a pobaveně zamrkal.
Kate se ušklíbla. „Já se vážně polepším!“ zaskučela a následovala je do sklepení.
Pomalu si zvykala na to, že pověst mezi učiteli si už nevylepší. Navždycky zůstane ta, co měla velký potenciál pro kouzelnický svět, ale zklamala. No… s tím se asi vyrovnat dokáže. Beztak neměla tušení, co s ní nakonec bude a ani neměla chuť to řešit. V tom ji učitelé konečně začali vycházet vstříc, což bylo toho všeho asi jediné pozitivum.
V mrzimorské společenské místnosti se teď všichni scházeli velmi často – kromě Denvera, který najednou začal záhadně mizet se svou praštěnou mladou přítelkyní, která měla vlasy pokaždé jinak barevné. Kate měla na jednu stranu radost, na druhou jí ale bylo tak trochu líto, že bude nejspíš jediná, kdo přijde na večírek úplně sama. Kdyby to tušila dřív… ale teď už nemělo smysl to řešit.
Přípravy byly v plném proudu, Sudičky pilně trénovaly v jedné z opuštěných učeben, až to učitele rozčilovalo. A sedmáci čím dál častěji chodili na výlety buď po hradě, nebo po školních pozemcích.
I na Kate ta melancholická nálada padla, protože věděla, že teď už těch posledních pár dní nijak neprodlouží, ani kdyby chtěla. Všechno to dostalo najednou úplně jiný rozměr. I po tom všem, co prožila s Jackem, si připadala… úplnější. A ještě víc připravená tohle všechno opustit, i když… jí to bude chybět.
Severuse vídala už jen při jídle. Podívali se na sebe a všechno napětí pomalu mizelo. Kate věděla, že je to konec – definitivní konec, a ač se jí stále občas zdávaly sny, neměly nic znamenat. Severus byl minulost, i když jí někdy připadalo, že se stále tváří zamyšleně, stále, jako by měl co říct, co udělat, jak se k ní zachovat. Už k tomu ale neměla být nikdy příležitost – a bylo to tak dobře. Jen – možná – zůstaly některé věci stále neukončené, ale co s tím? Mělo to vůbec ještě nějaký význam?
Poslední týden školy se nachýlil. Ten den měl být závěrečný večírek a zítra už měli konečně všichni odjet. Kate se při obědě rozhlížela kolem sebe a pokusila si vybavit jména všech lidí, které znala. Támhle seděly u stolu holky Jilliovy, které pořád bavilo psát školní bulvár, dnes už to ale málokdo četl. U nebelvírského stolu se krčilo hned několik Weasleyových, primus Bill, jeho bratr Charlie a ještě jeden, kterého neznala jménem, musel být tak ve třetím ročníku. Kolem stolu pak pobíhali dva zrzaví prváci - očividně nejmladší přírůstky. Mezi nebelvírskými také seděl její bývalý přítel Chris a Robert, se kterým kdysi chodila Kat. U havraspárského stolu zahlédla kromě ní a Jamese ještě pár spolužáků ze sedmého ročníku a Jasmine Flowersovou, která se zapáleně bavila s nějakou blondýnkou. Byla to Jasmine, která znala Jacka už z Francie, protože tam spolu kdysi jely. Na Frosta a Terryho Ogdena ze Zmijozelu rozhodně také nezapomene, i když by docela ráda, nicméně… Frostův výraz při jejich posledním rozhovoru za zapamatování stojí. No a pak… její mrzimorští. Rose a George, Denver, Amanda ze třeťáku, která se přátelila s Terrym z Havraspáru – to je ten kluk, který musel Severusovi kdysi políbit boty kvůli prohrané sázce…
Budou všichni už zítra večer jenom minulostí? Koho z nich vlastně ještě někdy uvidí? Zadívala se k učitelskému stolu a spatřila nejdřív Brumbála, pak Raveburryovou a nakonec Severuse. Ani oni tři neměli být očividně nikdy zapomenuti.
Těsně po obědě se šla projít po hradě. Přemýšlela o své sestře, o mámě a o tom všem, co ji zítra čeká. Procházela hradními chodbami, rozhlížela se kolem a cítila se klidná, podívala se i do učebny lektvarů – nikdy už ji neuvidí. Když odcházela, narazila na někoho, koho by v takové blízkosti učebny čekala pravděpodobně nejmíň.
„Zase zadumaná?“ zeptala se profesorka Raveburryová klidně.
Tiše přikývla. „Je to u mě tak moc časté?“
„Nejen v poslední době,“ pousmála se učitelka. „Ale vypadá to, že máte už vše podstatné vyřešené, třeba i…“ podívala se na dveře učebny. „S profesorem Snapem?“
Kate její otázka zaskočila. Přestože byly tak blízko, nepřemýšlela o něm – nebo alespoň ne v tom správném slova smyslu. Pokrčila rameny.
„Asi jo,“ usoudila a pousmála se. Pak se ale zarazila a podívala se profesorce do očí.
„A co vy?“ pronesla tiše.
Očividně to Raveburryovou zaskočilo ještě o něco víc než ji samotnou. „Jak to myslíte?“ zeptala se.
Chvíli na sebe hleděly. Kate věděla, že nemůže prozradit nic z toho, co ví, ale ten jejich souboj by jí tak jako tak dával dost znatelné indicie.
„Myslím si, že je dobře, že v Bradavicích už dlouho nikdo z učitelů nezemřel,“ řekla po chviličce, opatrně.
„O tom se nežertuje,“ řekla Raveburryová poněkud přiškrceně.
Kate se nadechla a lehce se pousmála, s očima stále upřenýma do jejích. „Někdy se ale musí.“
Ještě několik vteřin se na sebe dívaly, pak se Kate pousmála znovu a ten lehký úsměv jí oplatila i profesorka.
„Nashledanou, Kate. A ať se vám daří.“
„I vám.“
Otočila se a rozvážně vyšla na denní světlo pryč, hlavou jí běžel uplynulý rozhovor.
Školní pozemky byly plné vřískajících studentů, kteří po zkouškách neměli nic jiného na práci, než se válet u vody a hrát spoustu přihlouplých her. Bývala by se k nim asi přidala, kdyby… kdyby to nemělo být naposledy, kdy tohle všechno vidí. Zalezla do jednoho úplně krytého koutku u jezera a sedla si na rozložitý kámen. Znala tohle místo už dávno, kdysi tu byla s Chrisem a ať chtěla nebo ne, změnilo jí to život. Seděla, dívala se do vody, kde se v dálce převalovala obří oliheň, a přemítala o tom všem, dokola a dokola a dokola.
A najednou se objevil.
V první chvíli ji příšerně vyděsil – byl opravdu ten úplně poslední na celém světě, koho by tam čekala; a jak měl ve zvyku, přišel tak nenápadně, že ho spatřila až v momentě, kdy stál přímo vedle ní.
„Zklidni se, Littletonová, nepřišel jsem tě znásilnit,“ zavrčel.
„Jako bych se bála zrovna toho,“ odpověděla mu, když se jí dech vrátil pod kontrolu. Uvědomovala si, že její hlas zní pořád vyděšeně. „Co tady děláš, Severusi?“
„To si myslíš, že jsi jediná, kdo o tomhle místě ví?“ pozvedl obočí, ona z něj spustila zrak a podívala se kamsi nad jezero, aby se na jeho otázku nemusela nijak zatvářit.
„Kromě toho jsem tě sledoval.“
„Skvělý,“ odfrkla si.
„Říkal jsem ti, ať se zklidníš, nepřišel jsem se s tebou hádat.“
Nepřišel ji znásilnit, nepřišel se s ní hádat…
„Tak proč jsi tady?“
„Chci s tebou mluvit,“ pronesl klidně, jako by se nechumelilo.
„Nikdy jsme spolu nemluvili, proč teď?“ zeptala se, stále opatrně.
Na její otázku očividně odmítal odpovědět, pohlédla na něj, ale také se díval kamsi nad vodu a mlčel.
„Ehm,“ odkašlala si. „Jestli jsi přišel proto, že máš špatný svědomí, což už jsme jednou řešili, tak je to zbytečný. Tohle není příjemný ani mně, ani tobě, takže klidně můžeš zase…“
„Sklapni, Littletonová, aspoň jednou,“ pronesl. Ne výhružně, spíš unaveně. „Budu mluvit já a ty mlčet, jasné?“
Zhluboka se nadechla a nakopla kamínek na zemi.
„Fajn.“
Nastalo ticho. Kate čekala a musela čekat dlouho. Kousla se do jazyka, aby nepronesla nějakou ironickou poznámku. Pak tiše zatínala pěsti, aby se zbavila toho vzrůstajícího pocitu nervozity ze situace, která ji zastihla naprosto nepřipravenou. Až po dlouhých, nekonečných minutách, se konečně uklidnila. Severus stále mlčel, buď nevěděl, co vlastně říct, nebo jak to vyslovit. Nakonec se na něj podívala, jeho tvář byla zadumaná, byl ponořený ve svých myšlenkách. Otočila se tedy znovu k vodě, až pak slyšela jeho hluboký nádech.
„Kdysi…“ řekl velmi, velmi pomalu. „… jsem miloval jednu ženu.“
Cože? ozvalo se jí v hlavě, poplašeně jako alarm a s nenadálou rychlostí to naráželo do každého koutku jejího mozku. Co tohle má být? Ne! Ne, tohle ne!
Ošila se a on si toho všiml. Zvedl ruku. „Mlč.“
Pevně stiskla zuby k sobě, aby jí neunikla ani hláska, ale musela i znovu sevřít pevně ruce v pěst. Nechtěla tohle slyšet – ne od něj. Ať už to mělo být cokoliv, bylo to příliš osobní!
„Teď – je mrtvá. Protože… jen… stála v cestě. A to všechno mě udělalo tím, kým teď jsem.“
Kate zakroutila hlavou. Nejradši by si dala ruce na uši a začala si zpívat. Bylo pro ni stále těžší poslouchat ho. Kdyby aspoň věděla, proč to dělá – proč jí vypráví o nějaké ženě, která… Uvědomila si, co vyslovil, až chvíli potom. Přestala kroutit hlavou a podívala se na něj. Pořád nevěřila, že by mohla být – nebo chtěla být - tak silná, aby Severusovu zpověď dokázala snést.
„Je důležitý, abys věděla, že to nemělo nic společného s tím, co jsem kdy cítil k tobě,“ dořekl a podíval se na ni. Ona musela pohledem uhnout.
„Ale,“ pokračoval po chvíli. „Měla bys vědět, že cítím něco.“
„Já vím,“ pípla. Nevěděla, jestli už smí mluvit, ale nevydržela to. Prostě toho bylo příliš. Čekala, a když už dál nic neříkal, pokusila se promluvit znovu.
„Vím to a… nejspíš…“ Najednou jako by ztratila celou svou slovní zásobu. Bylo tak těžké říct to.
„Nejspíš jsme vždycky byli… na jedné lodi. Asi máš dojem, že jsem se do tebe zamilovala a kdesi cosi, ale když se nad tím zamyslíš, přijdeš na to. Necítím k tobě nic víc, než ty ke mně a vždycky to tak bylo... I já jsem na to musela přijít.“
„Jak?“
„Kdybych tě milovala, bylo by tak jednoduchý tě opustit?“
Ušklíbl se. Ona se lehce pousmála.
„Tohle všechno – tady – je zbytečné. Já nechci, abys tu otevíral svoje staré rány, a ty to určitě taky nechceš, jen…“
„Ublížil jsem ti.“
„Jinak, než si myslíš.“
„Myslela sis, že čekáš dítě.“
Vytřeštila na něj oči. „Jak – jak to víš?“ vykoktala.
„Bylo by jinak tak jednoduchý mě opustit?“ použil její slova a sepnul ruce. „Nevrátila ses. Muselo to mít větší důvod. Nebyl jsem první, koho to napadlo, ale bylo to tak jako tak už pozdě.“
Chvíli bylo ticho a v ní se praly protichůdné pocity. Na jednu stranu stále chtěla utéct, na druhou měla chuť se k Severusovi přitisknout. Bylo to poprvé, co jí takhle otevřeně přiznal, že ho něco mrzí, a v ní se všechny ty emoce střádaly a pomalu se vyplavovaly na povrch. Nebyla si jistá, jestli se nerozpláče.
„Egoisto,“ prohlásila nakonec tiše, víc směrem k zemi než k němu. Ironie byla její nejlepší obranou.
Pousmál se nad tím oslovením. Oba ještě chvíli stáli a mlčky zírali na vodu. Najednou to už nebylo nepříjemné, stáli vedle sebe beze slova, oba s jistým uspokojením, že tam takhle dokážou být.
„Budu muset… pomalu jít. Připravit se,“ přerušila ticho, byť neochotně.
„No jistě, co by si bez tebe ostatní počali na té oslavě vlastní geniality,“ řekl jízlivě, ale působilo to mnohem přirozeněji, než celý jejich uplynulý rozhovor.
„Asi se už neuvidíme,“ řekla.
„To opravdu doufám.“
„Myslela jsem si to,“ usmála se. „Konečně budeš mít klid, teď, když ses i zbavil pocitu viny.“
Odfrkl si. „Opovaž se mi ještě někdy přijít na oči.“
Pokrčila rameny. „Nemám to v plánu.“
„Tím líp,“ řekl klidně, ještě jednou se lehce pousmál, pak se otočil a pomalu odcházel.
„Severusi?“ zarazila ho a udělala dva kroky k němu. Otočil se zpátky.
„Děkuju,“ řekla. Chtěla dodat za co, možná: žes mi to řekl, nebo: za to všechno, ale rozmyslela si to. Nebyla si sama jistá, za co vlastně děkuje, ale když se jí ještě jednou podíval do očí, ujistila se v těch jeho, že on to pochopí přesně tak, jak má.
Zakroutil s úšklebkem hlavou a ji to donutilo usmát se. Ukončila to všechno a až když to udělala – nebo spíš když to udělal on – uvědomila si, jak se ten malý a poslední kámen, který ji tížil na prsou, změnil v něco lehkého, co mohla odfouknout a poslat pryč.
Mělo to být naposledy, kdy Severuse vidí.
Žádné komentáře:
Okomentovat