„Kolik jsi měla chlapů…?“
„Co, prosím?“
„Kolik jsi po Francii měla chlapů?“
Po dlouhé době ticha – snad desítkách minut, snad hodinách, se zvedla na lokti a podívala se na něj. „Proč to chceš vědět?“
„No… asi by neměl bejt překvapenej, ale… jsem. Trochu,“ připustil.
Pousmála se a sedla si. On ji následoval.
„Víš, že nezáleží na kvantitě, ale kvalitě,“ ušklíbla se. Až pak se mírně zarazila, když si naplno uvědomila o čem – nebo spíš o kom – mluví.
„Tak kolik?“ nenechal se odbýt.
„A kolik jsi měl ženských ty?“
„Hm,“ zamyslel se. „Tři… čtyři… šest?“ zasmál se. „No dobře, čtyři.“
„Slušný.“
„Dík.“
„U mě… to byl jeden,“ povzdechla si. „Vidíš to. Chlapi jsou borci, ale ženské s více chlapama jsou hned děvky. A to jsem měla jen jednoho a jsem… promiskuitní.“
„Už jsi měla dva,“ pousmál se.
„Ty se nepočítáš,“ ušklíbla se.
„Tak ti pěkně děkuju. Ale i pokud to bylo všechno jen na truc, řekl bych, že se to povedlo. A doufám, že to splnilo účel.“
„Asi i víc než to,“ usmála se.
Pozvedl obočí. „Jestli to má být kompliment, tak díky!“
„Rádo se stalo.“
Chvíli se na sebe dívali, než Kate sáhla po svém spodním prádle.
„Takže, co teď?“ zeptal se a naklonil hlavu na stranu, když ji sledoval, jak se obléká.
„Co tím myslíš, co teď?“
„Budeme se vodit za ruce… nebo se chceš ignorovat? Samozřejmě až dáme všem učitelům řádně najevo, že něco bylo.“
Pozvedla obočí. „Zítra odjíždíš zpátky do Londýna, myslím, že nebude moc příležitostí něco dalšího tady vymýšlet.“
„Párkrát se určitě potkáme…“
„Hm…“ znovu si k němu sedla. „A ty se chceš vodit za ruce?“
„Jen bych rád věděl, jestli tohle znamenalo… to samé nic, co Francie.“
Pousmála se. „Nejsou to obvykle holky, co mají utkvělou potřebu analyzovat situaci? Přestaň být ženská!“
„Sklapni!“
„To mě budeš muset donutit – ale někdy jindy,“ zasmála se a pokračovala v oblékání. I on sáhl po svých svršcích – pokud měli divadlo dohrát do konce, museli mezi lidi přijít spolu. Jen ona si čím dál tím míň uvědomovala, k čemu je to všechno vlastně dobré. Snad alespoň pro ten výraz Prýtové, nebo…? Pozná Severus, že…? Znal ji natolik dobře?
Zakroutila hlavou a ještě si zapletla vlasy, než se Jack doobléknul. Přemýšlet o Severusovi zrovna teď bylo… No… nejspíš přirozené. Nebylo to ještě tak dávno, aby se mohla vyhnout všem těm vzpomínkám a… srovnávání. Analýzu si ale hodlala opravdu nechat na jindy.
Vyšli z místnosti a vydali se několika chodbami ke schodům a do vstupní síně. Kate už se neohlédla – nepředpokládala, že tuhle místnost bude ještě někdy potřebovat. Těsně před výstupem ze sklepení se chytli za ruce. Až pak začali čelit pohledům úplně všech – Katleen, která stále vydržela jen němě zírat, McGonagallové, Prýtové, Brumbála… Spolužáků z Mrzimoru, kteří měli na tváři pobavené úšklebky. George nenápadně zvedl oba palce a Kate si s Jackem vyměnili úsměv, který rozhodně zahlédla nejméně polovina učitelů ve Velké síni. Pak se pustili, on jí dal pusu na tvář a šel si sednout na kraj učitelského stolu, ona ke svým spolužákům. Okamžitě se na ni sesypali jak mouchy.
„Kde jste byli?“
„Jak se vám to povedlo?“
„Vidělas, jak Prýtová zuří?“
Podívala se na ni. Už si nebyla jistá, proč ji chtěla tolik naštvat, ale povedlo se jí to. Vztek z ní vyprchal. Částečně měla dobrý pocit, že ji dokázala „porazit“, stejně jako všechny ostatní, částečně si ale uvědomovala, že teď už ji ona nesoudí nespravedlivě. Kdyby to neudělali, kdyby se mezi nimi nic nestalo, měla by mnohem víc navrch, než má teď. Stejně ale neměla výčitky svědomí. I kdyby si o ní až do konce teď všichni měli myslet jen to nejhorší, stálo to za to.
Být s někým jiným bylo… vysvobozující. I když ne stoprocentně.
Katleen se na to nevydržela jen koukat. Vystřelila od havraspárského stolu a odtáhla Kate kousek stranou.
„Proč to – jak to… neříkalas, že?“ vykoktala ze sebe.
„No, tak se vyjádři jasně, Jasperová,“ zasmála se Kate.
„Vy jste to s Jackem…“
„Hm…“ pokrčila rameny. „Mělo to být jen naoko Prýtové… prý jsem promiskuitní.“
„Ty?“ vytřeštila Kat oči. „Ať se proboha podívá na Sevillu, nechala Alexe a teď chodí pro změnu s Richardem z Nebelvíru. To už je třetí kluk za poslední dva měsíce.“
Kate znovu pokrčila rameny. „No a pak se to nějak… zvrhlo.“
„Zvrhlo?“ vyprskla Kat.
„Jo… snažil se mi složit báseň, bylo to tak příšerný, že jsem ho musela svést,“ zasmála se.
„Ty se nezdáš.“
„Viď!“
„Jack ti svědčí, škoda, že odjíždí!“
„Možná mu tentokrát i zavolám, až tenhle cirkus skončí,“ rozpřáhla ruce, aby naznačila, o jakém cirkusu mluví. „Detaily později, zvědavče, mám strašný hlad!“
„Ani se ti nedivím, byli jste tam pekelně dlouho,“ zamrkala a obě se vydaly zpátky ke svým stolům.
Kate čekala, jestli za svou drzost bude ze strany Prýtové nějak potrestaná, nebo jestli jí bude alespoň něco naznačeno, ale nic se nedělo. Také to vypadalo, že zájem všech profesorů najednou o hodně uvadl. Katleen a James opustili Velkou síň, aniž by je kdo pronásledoval – najednou vše začalo vypadat jako před pár měsíci.
I kdyby to mělo být to jediné, že si učitelé dají konečně pokoj, stálo to za to. Možná jim došlo, proč to všichni dělají a možná jim i došlo, že když toho nechají, bude hrozit mnohem menší nebezpečí. Bylo jen divné, že to nepřišlo mnohem, mnohem dřív.
Kate zamávala na Jacka a vstala. Ještě než se ale stačila otočit a odejít pryč, zaslechla za sebou ředitelův klidný hlas.
„Na minutku, Kate…“
Nebyla to otázka, ale neznělo to ani jako rozkaz. Brumbál s ní srovnal krok a vyšli z Velké síně společně. Kate sice čekala, že to přijde, ale i tak znervózněla a doufala, že to také brzy skončí. Pomalu jí docházelo, že tohle bude vážnější, než cokoliv předtím, a vůbec poprvé ucítila drobné bodnutí špatného svědomí. Jestli někomu, Brumbálovi tohle udělat nechtěla. Koneckonců – byl to ale on, kdo přivedl Jacka na hrad. Měl by mít přece radost!
„Jestli dovolíš, doprovodím tě do sklepení,“ řekl při cestě.
Kývla a nechala se vést až dolů do přítmí ozářeného svíčkami a loučemi. U jedné z laviček se Brumbál zastavil a posadil se, pokynul Kate, aby následovala jeho příkladu. Automaticky zaryla oči do podlahy a sedla si. Zvedla zrak teprve, když uviděla, jak ředitel něco loví v kapse a podává jí to. Byl to zlatý odznak.
„Profesorka Prýtová mi dala tohle…“ řekl klidně a odznak ji podával.
„Já ho ale nechci. Nezasloužím si ho nosit.“
„To je dost možná pravda,“ řekl a jí znovu bodlo svědomí. „Učinit tě primusem byla nicméně moje volba a tím, že s ním jednáš tak neuváženě, tuto volbu a moje důvody k ní zpochybňuješ. Ten odznak není nějaká cetka, ale zodpovědnost. A je na čase, aby sis to konečně začala uvědomovat i ty. Vezmi si ho zpátky.“
Natáhla ruku a nechala si odznak vtisknout do dlaně. Brumbálovi jako by její výraz stačil. Otočil hlavu na druhou stranu a mlčel.
„Asi jsem teď překonala úplně všechno špatné mínění, jaké jste o mě kdy měl, že?“ zeptala se.
Brumbál se tiše pousmál. „Je ti sedmnáct. Ať už chceš nebo ne, nebo ať chci či nechci já, něco to znamená.“
„To ale nebyla odpověď na mou otázku. Myslíte si, že jsem nezodpovědná a hloupá, že dělám věci na truc, jako malé děcko. Je to tak?“
„Ano, ale to přesně jsem svou odpovědí myslel, Kate. Je to jedna z věcí, která k tvému věku čas od času patří. Přišlo to u tebe pozdě a měl bych strach, kdyby to nedorazilo vůbec.“
„To mě asi nemá povzbudit, že ne.“
„Ne, to nemá.“
„Vím, že tu nejste proto, abyste mě pořád tahal z průšvihů. A… chci říct… nemohli by mi už všichni dát pokoj? Přece by se nic z toho nestalo, kdyby tu pořád nebylo to sledování, výslechy, potřeba ostatních nutit mě dělat věci, které…“
„Zadrž,“ řekl tiše, ale jí to znělo, jako kdyby zakřičel. Taková autorita z něj vyzařovala. „Jednou se na to budeš muset podívat z té druhé strany. Uvědom si, že všechno, co budeš zažívat mimo Bradavice, bude mnohem těžší.“
„Myslíte si to opravdu?“ prohlásila pochybovačně.
Zasmál se. „Ale jistě. Akorát si to stejně nebudeš myslet – minimálně do té doby, kdy budeš mít vlastní děti, kterým to budeš tvrdit. A až k tomu dojde, velmi rád si to poslechnu.“ Pobaveně zamrkal. „Mohla bys být ráda, že se o tebe zatím stará někdo jiný, a to po všech směrech, protože kolik zodpovědnosti vlastně sama za sebe na půdě Bradavic máš? Víš, dnešní děti dospívají příliš rychle – až odejdeš, bude to pro tebe ráj. Svoboda. Ale neměla bys chtít tolik najednou, měla by sis užívat tohle – dospívání, zlomená srdce, lásku – ale lásku jako cit, ne lásku jako prostředek k pomstě…“
Kate jeho poslední slova bodla jako nůž. Kdy naposledy cítila něco doopravdy silného, tak silného, že to mohla nazvat láskou? Nebyla si jistá, jestli to vůbec znala, natož aby to cítila k někomu opačného pohlaví bez zloby, bez pomstychtivosti a bez… jistého kousku násilí. Lásku jako čistý nesobecký cit si možná ani neuměla představit.
„Časem to určitě půjde,“ řekl Brumbál, jako by jí četl myšlenky. „Stačí se jen nesnažit být dospělá předčasně. Jednou bys mohla litovat toho, že jsi tolik chtěla být dospělá, až jsi zapomněla, jaké to je být dítětem a pak už to nikdy nepůjde vrátit zpět.“
Ano, ona měla dojem, že svoje dětství ztratila v momentě, kdy začala myslet na Severuse. Bylo jí tehdy asi třináct let a od té doby ji to nepustilo. Co s tím nadělá teď? A co na to má říct Brumbálovi? Možná měl pravdu. ASI měl pravdu, vždycky ji míval. Ale ona už byla stejně ztracená, tak k čemu tohle všechno? A on to musel vědět, jinak by tu s ní stejně neseděl. Nadechla se a odhrnula si pramen vlasů za ucho.
„Už o mě až do konce roku neuslyšíte, slibuju,“ prohlásila klidně a s naprostou rozvahou.
„To bych byl velmi nerad,“ usmál se Brumbál a vstal. I Kate se zvedla a trochu se taky pousmála. Ředitel vypadal, že se chystá odejít, ale ještě zalovil ve svém plášti a vytáhl nějakou obálku.
Podal ji Kate a ta si ji s pozvednutým obočím vzala.
„Máš sestru,“ řekl. „Jmenuje se Julienne. Obě dvě jsou v pořádku a zdravé.“
S tím se otočil a nechal ji tam v němém úžasu, s dopisem v ruce a s tisícem různých myšlenek, které se jí nastřádaly v hlavě v jednom okamžiku.
Žádné komentáře:
Okomentovat