Vypadalo to, že učitelé nechtějí studentům dopřát příliš mnoho klidných, oslavných a odpočinkových dní. Možná to mělo za vinu stále častější nacházení párů v bouřlivém objetí, nebo snad strach, aby nezačaly nějaké výtržnosti – teď, když už studenty nemohlo nic vážného postihnout. A tak se okamžitě po skončení zkoušek začaly vypisovat termíny pohovorů nejen s kolejními profesory. Působilo to spíš jako takové workshopy, kolokvia, při kterých se diskutovalo a debatovalo, jakým způsobem se bude svět točit dál.
Není nutné podotýkat, že Kate z toho byla mírně řečeno otrávená.
„Proč to mám, kruci řešit?“ vrčela snad po dvacáté ten samý večer, když se s mrzimorskými sešla ve společenské místnosti. Měla jít na pohovor k profesorce Prýtové až pozítří, už teď jí z toho ale mrazilo v zádech. Neslíbila si náhodou kdysi, že už nic takového dobrovolně nepodstoupí?
„Vždyť nevíš, co bys chtěla dělat, může ti pomoct,“ odpověděl jí nevzrušeně George.
„Nestojím o to,“ zavrčela ještě výrazněji. „Budu ve Francii… A tak vůbec. Chci si něco najít až pak. Chci mít otevřený možnosti.“
„My všichni chápeme, že jsi nervózní z mamky, Kate,“ začal Denver. „A možnosti ti nikdo přece nezavírá. Naopak se snažej…“
„No jo, no jo, no jo,“ přerušila ho a ušklíbla se. „Byla bych radši, kdyby se už nikdy nikdo nesnažil.“
„Máš zase tuhle svojí náladu. Běž najít Jacka a řekni mu, ať tě přivede líp naladěnou.“
„Můžu to zkusit, ale koukaj po nás jak hlídací psi.“
„To není zas tak velký překvapení, když tě vodí za ruku po hradě,“ zasmál se Dee a jeho smích byl opět naprosto uvolněný.
„Ale nic mezi náma není.“
„Vysvětluj to jim, ne mně.“
„Navíc, brzy odjede.“
„To aby sis pospíšila s hledáním partnera na závěrečný večírek,“ řekla Rose.
„Partnera?“ pozvedla Kate obočí. „To je nějaká nová věc – že musíme mít partnery? Bez toho to Brumbál nepovolí, nebo co?“
„Přece tam nechceš jít sama, to by vypadalo, že tě nikdo nechce – a to by byla škoda!“ prohlásil Denver naoko lítostivě.
„Víš, co mi můžeš!“ ušklíbla se na něj a on na ni vyplázl jazyk.
„Takže sázky?“ řekla, když se zvedla a pohodila hlavou ke dveřím.
„Prýtová,“ řekla Rose.
„Raveburryová,“ tipl George.
„Ta ne, ta má hodinu.“
„Já tipuju McGonagallovou,“ přidal se Denver.
„Dobře, dva hlasy pro McGonagallovou,“ opravil se George.
„A já myslím, že Kratiknot, posledně tu byl děsně nenápadnej,“ řekla Kate a vyběhla po schůdkách ke vchodu do společenské místnosti. Pak otevřela.
U společenských místností se střídali učitelé takovým způsobem, že vždycky čekala jen pár vteřin, než ji někdo z nich extrémně nenápadně oslovil a vyptával se, kam má namířeno. Chvíli ji to rozčilovalo a podezřívala je, že snad mají na všech vstupech nějaké kouzelnické čidlo, které jim dává vědět, kdo vchází dovnitř a vychází ven. Ona totiž potkávala profesory s mnohem větší frekvencí než všichni ostatní. V poslední době z toho ale udělala hru, protože jinak by musela samým vztekem puknout.
Dala ruce v bok a chvíli čekala, než se ozvaly kroky.
„Á, Kate, dobrý den. Je uvnitř pan Hagestin? Ptal se po nějakých ministerských propozicích, které zrovna dorazily.“ Byla to zástupkyně ředitele.
„Jistě,“ ušklíbla se a otočila zpátky do místnosti. „Dee, shání tě profesorka McGonagallová,“ řekla její jméno významně a usmála se při tom na něj i na George.
„Příště vyhraju já!“ dodala ještě, spíše bezhlesnými posunky než slovy.
Denver prošel kolem ní a zakřenil se. Ona mu výraz oplatila a vydala se pomalu a v očekávání druhým směrem chodby.
„Hledáte pana Simmonse?“ zavolala za ní McGonagallová.
„... A je to tady,“ zašeptala pro sebe.
„Co prosím?“
„Ano, jistě,“ vyslovila nahlas a zatvářila se trochu otráveně.
„Byl ve Velké síni, povídal si s panem ředitelem. Najdete je tam.“
„Děkuji.“
Takže se zase budou scházet pod dohledem...
Vypadalo to, jako by se učitelé snažili, aby studenti vyhlíželi konec roku ještě víc netrpělivě. A bylo to vůbec poprvé, kdy se Kate začala těšit na závěrečný večírek, protože na něj nebyl nikdo ze sboru pozván. Nedivila by se, kdyby Prýtová s McGonagallovou ještě pozměnily místo a způsob konání, při tom všem, co teď probíhalo. Ale doufala, že Brumbál tehdy řekl poslední slovo a že snad aspoň den před odjezdem už jim všem dají svatý klid.
Do teď se Kate nezapojovala ani do diskusí, ani do žádného pročítání letáků či příprav na „budoucí povolání“. Až o dva dny později – ve čtvrtek – se sebrala a šla pomalu ke kabinetu Prýtové. V hlavě si formulovala, jakým způsobem jí oznámí, že s ní vlastně vůbec mluvit nechce. Pochybovala, že to něco zásadního změní.
„Tak... jak jste na tom, Kate?“ začala Prýtová a založila si ruce na stole, kde se už zase povalovaly bez ladu a skladu hromádky prospektů. Tvářila se vstřícně a mírumilovně – jako téměř vždycky.
„Nechávám si... otevřené možnosti,“ oznámila jí klidně Kate, sepnula své ruce v klíně a opřela se do židle.
„Potřebovala bych slyšet nějakou konkrétnější koncepci,“ usmála se profesorka.
„Tu já ale zatím nemám... a ani mít nechci. Myslím si, že je na čase nechat si trochu volného prostoru.“
„Volného prostoru?“
„No ano... beztak pojedu do Francie, paní profesorko, můžu se všemu dalšímu věnovat až později. Chci mít možnosti, ne se už teď myšlenkama někde upíchnout bez toho, abych zvážila všechno a šla dělat to, co mě baví – a co si třeba až později vyberu, že mě baví.“
„Vždycky jsem vás vnímala jako velmi rozhodného člověka, Kate.“
Svraštila obočí. „Proč vám tolik záleží na tom, abych vám něco řekla? Stejně to nakonec může být jinak, nebo ne?“
„A proč tobě tolik záleží na tom všechno zatajit a k ničemu z toho, o co se tu snažíme, se nevyjadřovat?“
Kate si všimla, že profesorka plynule přešla na tykání a zkřížila si ruce na prsou.
„Učitelé mají nějakou práci,“ pokračovala Prýtová. „Snaží se studentům pomoci, Kate. S budoucností, která může být děsivá, neznámá... Sedm let jste se připravovali na tohle – až se vydáte do kouzelnického světa sami. Myslíte si, že to jde zvládnout bez pomoci? A pokud ano, tak proč, když vám ji někdo ochotně poskytuje? Čemu se stále tolik bráníte?“
... znamená tohle, že přesně pochopila, o co celou dobu jde?
„Bráním se tomu...“ začala klidně a snažila se o uctivý tón. „Být zaškatulkovaná v nějakých tabulkách. Bráním se tomu něco říct s tím, že se pak bude očekávat, že to udělám. A co kdyby ne? Je mi sedmnáct, je na čase zažít něco neočekávanýho. Jsem svazovaná už dost tím vším, co se děje kolem mě a teď, když to má konečně přestat, nechci do toho nového jít s tím, že se ode mě pořád něco čeká, že musím mít nějaký cíl.“
„Měla jsem za to, že vám na studiu záleží víc,“ prohlásila profesorka. Znělo to zklamaně.
„Jak to s tím souvisí?“ Kate se napřímila.
„Studium – a obzvlášť studium na vaší úrovni... vaše inteligence… To vše přináší očekávání – a zodpovědnost.“
„Takže pokud jsem se chtěla vyhnout tomu, aby mě lidi do něčeho takového tlačili, měla jsem být flákač, to mi chcete říct?“
„Chci tím říct, že byste se měla zamyslet nad tím, že vaše jednání přináší zpětnou vazbu, které byste se měla postavit čelem, ne se jí vyhýbat.“
„Abyste se mohli chlubit tím, kolik lidí jste dostali na vysoce postavená místa?“
„Kate!“
Zakroutila hlavou a zvedla se. „Omlouvám se. Tohle nemá smysl.“
„Nikdy, za celých sedm let, mě ani ve snu nenapadlo, že se tolik změníte.“ Profesorčin zklamaný tón opět nešel přeslechnout.
Kate chvíli mlčela. Byl to způsob, jak z ní Prýtová chtěla dostat ještě něco dalšího? Způsob, jak docílit toho, aby se nad sebou zamyslela?
„Naše představy o lidech se se skutečností poměrně dost často míjejí,“ řekla tiše.
„A přesně o tomhle mluvím. Co vás znám, byla jste příjemná, uctivá a rozhodně ne tolik...“
„Co?“
„Nepříjemná, nápadná a… promiskuitní.“
„Promiskuitní?!“ zvýšila překvapeně hlas.
„Jinak si vaše chování nedovedu vysvětlit. A časté střídání partnerů je u vás už všem dobře známé...“
„Prosím?“ zavrčela stále nepřirozeně zvýšeným hlasem a uvnitř ní to začalo vztekle bublat.
„Doufala jsem, že při našem rozhovoru jste pochopila, co je pro vás dobré, ale vy ne. Jdete cíleně proti nám, stavíte se do opozice jen proto, abyste nás rozčílila. Není to tak dávno, co jste se rozešla s jedním chlapcem a už takhle brzy se vodíte za ruku s jiným. To vám přijde normální?“
V tu chvíli pohár přetekl.
„Promiskuitní...“ zachrčela tiše. Pak znovu zvýšila hlas. „Jistě... já si totiž užívám na každém kroku. Za poslední dva měsíce jsem si užila tolika pozic s tolika chlapama a na takových místech na hradě, že by vám z toho přecházel zrak!“
„Přestaňte!“
„Chcete, abych byla promiskuitní?“ zavrčela pohrdavě. „Tak to teď poznáte, co to slovo vlastně znamená!“
„Okamžitě se uklidněte, Kate!“ zvýšila hlas i Prýtová a také se zvedla. „Chováte se jako rozmazlený spratek, přitom máte dělat čest naší škole! Kdybych vám mohla sebrat odznak primuse, tak to na místě udělám!“
Kate si sáhla k levému rameni a prudkým pohybem zlatý odznak strhla. Pak ho teatrálně hodila Prýtové na stůl.
„Máte ho mít,“ odfrkla si a sledovala profesorčin překvapený výraz s jistou dávkou uspokojení. Pak se k ní otočila zády, vyšla z místnosti a prudce za sebou zabouchla dveře.
Kdyby se teď komukoliv přiznala, co se v kabinetě stalo, nemohla čekat pochopení. Rozumově věděla, že zašla příliš, příliš daleko, ale její vztek nešel zastavit. Byl to vztek na nespravedlivé obvinění a vztek na to absolutní nepochopení, které na ni křičelo ze všech stran. Měla toho už plné zuby.
Možná byla rozmazlený fracek, možná nedostála všemu, co se od ní vyžadovalo. Byla mladá, hloupá a nezodpovědná... Ale promiskuitní?
Grrr.
Kdykoliv prošla kolem nějakého profesora, kterých bylo všude jak much, odpověděla na všechny otázky, že jde „na toalety“. Přiběhla pak do vstupní síně a rozhlédla se. Jacka nebylo nikde vidět, ale pár studentů se už trousilo do Velké síně na oběd. Tam ho určitě najde!
Stál tam a povídal si stranou všeho u učitelského stolu s profesorkou Vectorovou. Vypadal vážněji než obvykle, nejspíš upustil od svého přehrávání a šaškování a vedli spolu úplně normální rozhovor. Nikde ani neviděla jeho zápisník, takže se nejednalo o interview.
Když si jí všiml, do síně už vešlo pár dalších profesorů (většina byla z těch, které cestou potkala). Zamávala na něj a on se rozloučil s profesorkou a přišel k ní.
„Nazdárek,“ pozdravil zvesela.
„Pomůžeš mi?“ vybafla na něj.
„Jsem pro každou špatnost,“ zakřenil se, když viděl její výraz.
„Chci utéct – před zraky profesorů. S tebou. Aby o tom věděli a nemohli s tím nic dělat, a hlavně Prýtová.“
„Hm!“ ohodnotil to Jack a pozvedl obočí. „Kate je zlobivá holka?“
„Ještě ne,“ zavrčela znechuceně a on se usmál.
„Máš nějaký plán?“
„Takže souhlasíš?“
„Když spolu jenom utečeme, aby to nějak vypadalo, neuděláme nic špatného, ne?“
„Neříkej, že by ti to vadilo, i kdybys dělal něco špatného.“
„Dobrý postřeh.“
Usmála se. „Tak domluveno. Plán nemám,“ rozhlédla se a u vchodu do síně uviděla Prýtovou. „Ale myslím, že mě něco napadne.“
„Může něco napadnout i mě?“ zeptal se s úsměvem.
„Vlastní iniciativa se cení!“
„Skvěle!“ řekl a rozhlédl se. Pak k ní přistoupil blíž, položil jí ruku na bok a přitáhl si ji k sobě. Když pozvedla obočí, ještě jednou se pousmál. „Když divadlo, tak se vším všudy, ne?“ řekl a před zraky celé Velké síně, před zraky jejích spolužáků, před zraky učitelů, ji políbil. Napověděl jí dost jasně, takže nebyla překvapená, přesto se jí zběsile rozbušilo srdce. Nikdy neměla nikoho, s kým by bylo něco podobného možné – byla to úplně nová situace.
A stála za to.
Nejen kvůli výrazu Prýtové a Severuse.
Usmála se na Jacka a on jí úsměv oplatil. Porozuměli si v tu chvíli dokonale – plán bude improvizovat.
Při obědě oba čelili zkoumavým pohledům profesorů a němému úžasu Katleen. Kate zahlédla Prýtovou, jak krátce mluví s Brumbálem. Severus seděl nedaleko a očividně poslouchal. Nepochybovala, že řediteli Prýtová poví naprosto vše, ale na tak krátkou dobu, navíc u oběda, by to určitě nenechávala, takže se nejspíš sejdou ještě později.
Víc než fakt, že se to Brumbál dozví, ji zajímalo, kolik dalších učitelů bude postaveno na stálou hlídku a jestli jich bude dost, aby jí a Jackovi zabránili vypařit se. Vzhledem k tomu, že měl Jack odjet už zítra, nemohli to odkládat. Ale o to sladší měla být chuť vítězství.
Když Jack dojedl, sledovalo ho několik párů očí od učitelského stolu. Přišel k ní a velmi okatě jí podával lísteček. Kate nejdřív přejela zrakem profesory, pak se podívala na Jacka, který se jal odcházet, a pak lístek rozložila. Stálo tam: Sklepení, místnost 32, za brněním se zlatou přilbou. Způsob útěku: ihned a rychle.
Na nic nečekala, zvedla se a rychlým krokem, aniž by se ohlédla, se vydala z Velké síně za ním. Věděla, že to nebude jen tak, ale nevšímala si toho, šla pryč, jako by se nechumelilo, cestou spálila lísteček hůlkou na popel.
Jack na ni čekal ve vstupní síni u hodin, ale dřív, než se vydali ke vchodu do sklepení, ozval se za nimi pisklavý hlásek. „Ale kampak, mládeži? Vystřelili jste z Velké síně, jak kdyby něco hořelo.“
„Jdeme se jen projít, pane profesore,“ řekl Jack a zářivě se usmál.
„Jen aby, jen aby. Takovéhle procházky totiž velmi často začínají tím, že tam jdou dva, ale zpátky se vracejí tři.“
Kate na Kratiknota vytřeštila oči. „Takhle zpříma, pane profesore? Vy už opravdu musíte být unavený z toho hlídání.“
Pousmál se. Kate nevěděla, jestli mu Prýtová stihla něco říct, nebo ne, ale jeho úsměv jí napověděl, že ne všichni učitelé na hradě ji stihli začít nenávidět.
„Ale vy máte zdá se síly na rozdávání. Tak ji věnujte něčemu smysluplnějšímu, než učitelům stále přidělávat další starosti.“
Kolem prošel Snape s Prýtovou a beze slova zmizeli ve sklepení. Téměř v tom samém okamžiku se ukázala Katleen, která je zvědavě pozorovala. Za ní vyběhl James.
„Tak dobře,“ řekl Jack. „Budeme hodní, viď, Kate? Já půjdu poslat dopis do sovince a ty běž na kolej. Nevím, co budeme dělat celé odpoledne, ale… co takhle si třeba číst? A uvidíme se při večeři.“
„Tak je to správné,“ ohodnotil to Kratiknot.
Kate se ušklíbla. Určitě na to Jackovi tak rychle neskočil.
James se podíval na stále vykulenou a zvědavou Katleen a dost možná pochopil, o co přibližně šlo, protože se rozhodl upoutat Kratiknotovu pozornost.
„Půjdeme na kolej, krásko?“ zašeptal Kat do ucha, snad až příliš nahlas.
Tam jsem měl zrovna také namířeno, takže…“ chytil se toho okamžitě profesor. Kat působila nejistě, ale reagovala na Jamesovy pokyny více než ochotně (chytil ji totiž za ruku a téměř táhl ke schodům). „Ale nejdřív jsem chtěl doprovodit Kate… počkejte!“ zavolal na ně dva.
Jack se také rozhodl odcházet, aby způsobil co nejvíce zmatků. Kratiknot, který potřeboval dohlédnout i na „nebezpečně vyhlížející“ pár James a Katleen, chvíli nevěděl, co dělat.
„Já jdu do sklepení. Jsem sama, pane profesore… a určitě už tam bude čekat další hlídka, takže jsem pod dohledem.“
Profesor se ještě trochu zoufale ohlédl po vstupu do Velké síně, ale nikdo nevycházel, a tak se hbitým krokem vydal za ostatními, kteří už stihli zmizet v patře.
S trochou štěstí se mu Jack vyvlékne. A s trochou štěstí ona nikoho nepotká – i když neměla tušení, kde ta místnost 32 vlastně je.
Zaplula do sklepení, obezřetně a tiše jako myška. Ihned zabočila do vedlejší chodby a začala zkoumat čísla. Někde nebyla vůbec vidět a očividně nešla ani popořadě. Kdo ví, jestli se taky čas od času nemění, napadlo ji. Asi bude muset hledat spíš podle toho brnění.
Několikrát zaslechla kroky někde velmi blízko. Nebude trvat dlouho, než učitelé zjistí, že není na koleji, ani nikde jinde a vyšlou tolik hlídek, jak to bude možné. Jestli Kratiknot odchytí Jacka a pak ho jenom někomu předá, aby hlídal Jamese a Katleen, taky se nemusí povést vůbec nic.
Kate až po prohledání několika brnění napadlo, jak absurdní ta situace je. A jaký bič si na sebe vlastně učitelé upletli – místo, aby dělali své „ušlechtilé“ povolání, budou teď po hradě nahánět studenty, kterým oficiálně nemůžou nic vytknout a podle školního řádu ani zakázat (scházet se s lidmi opačného pohlaví bylo koneckonců stále dovoleno) a trpět jejich pubertální výlevy a potřeby ošálit „autoritu“? To přece bylo tak nedůstojné. Brumbálův nápad to určitě nebyl, Kate to tipovala na McGonagallovou, i když i ta jí přišla příliš… inteligentní. Ale kdo tohle začal víc řešit a nutit ostatní do držení hlídek?
Kdo ví – třeba to tak chtěli všichni, kdo ty hlídky drželi. Třeba souhlasili a nenapadlo je jiné řešení. Měli koneckonců v popisu práce i „nést zodpovědnost“ za děti. Jak by se asi tvářili rodiče, kdyby jim dcerunky jezdily na prázdniny s břichy? To by taky mohli Bradavice velmi rychle zavřít… Její matka by to asi tímto způsobem neřešila, ale…
Zkoumala brnění a ani si nevšímala, kam vlastně jde, jen se čas od času zaposlouchala, aby unikla všem krokům. Ale ten, na kterého narazila, odnikud nepřišel, prostě se tam najednou z ničeho nic zjevil.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ zeptal se Severus, když do něj téměř vrazila.
„Očividně… Asi nikam,“ řekla, když se trochu vzpamatovala z leknutí. Až příliš hlasitě se jí ozývalo v hlavě, že jsou spolu široko daleko opět sami – navíc poté, co on viděl ten polibek ve Velké síni. O krok ustoupila.
„Uvědomuješ si, jak se chováš?“ zavrčel na ni.
„Jako fracek bez smyslu pro zodpovědnost. Jo. To už jsem dneska jednou slyšela.“
Severus zakroutil nevěřícně hlavou a prohlédl si ji. Jeho opovržlivý výraz nešlo přehlédnout.
„Vrať se zpátky na kolej a dělej hodnou holku. Tohle nemůžeš vyhrát.“
„Mohla bych, kdybys mi trochu pomohl,“ řekla a sledovala, jak se jeho opovržení ve tváři měnilo s překvapením nad tím, co vlastně vyslovila. Pousmála se, ale jen trošku.
„Koneckonců jsem dělala mnohem horší věci, za které by mě svého času určitě vyloučili, kdyby věděli aspoň maličko víc… že? A tím myslím třeba i lhaní, ublížení na zdraví, nepřiměřeně agresivní reakce…“
„Schovej si to pro někoho, koho to bude zajímat,“ zavrčel.
Nadechla se a na chvíli zaváhala. Pak se ale odvážila vyjít s pravdou ven, protože – ač to nikdy nepřizná – to bylo něco, co by mohlo zajímat jeho.
„Neměla jsem v úmyslu se s Jackem vyspat,“ řekla tiše. „Jen chci, aby to tak vypadalo. Je to jen hra, o nic jiného nejde. A brzy bude konec, možná bys mohl… nechat mě vyhrát aspoň tuhle jednu malinkou bitvu proti nim? Kdo jiný než ty, ví, že to všechno vždycky bylo úplně jinak, než jak mysleli…“
Stál a díval se na ni. Vypadal nepřístupně, ale bylo poznat, že přemýšlí.
Z dálky se ozvaly kroky.
„Prosím?“ zažadonila a znovu se usmála. Netušila, jak ji vůbec napadlo, že tahle taktika by zrovna na něj mohla fungovat. Kde přišla na to, že by to měla zkusit takhle.
Už dávno si nemyslela, že na ní Severusovi záleží. Vlastně si to nemyslela nikdy, ale věděla, že se mu každopádně nelíbí, když má ona někoho jiného, což platilo i teď, po tom všem. A vzhledem k tomu, co mu řekla a kolikrát jí už pomohl porušit školní řád (sice pro svůj vlastní prospěch, ale přece), najednou měla dojem, že by to mohl udělat ještě jednou. Pro ni.
„Zmiz mi z očí,“ prohlásil nakonec a ona poznala, že zvítězila. Bez pozdravu, jen s lehkým úsměvem, se k němu otočila zády a vklouzla do první postranní chodby. Neslyšela už přesně, co si příchozí profesor se Severusem říkají, ale neměla strach, že by ji prozradil. Tentokrát se rozhodl stát za ní.
Chvíli to ještě trvalo, než našla místnost 32, ale okamžitě si vzpomněla, když vstoupila. Byl to ten samý starý kabinet, kde kdysi byla s Denverem. Jak ho Jack našel a proč ho od té doby už nikdy nenašla ona, to netušila. Ale vlastně ani nevěděla, jestli by ho znovu našla teď.
Otevřela dveře a tiše vstoupila dovnitř.
„No to je dost!“ ozvalo se od velikého gobelínu na druhé straně místnosti. Jack se na ni usmál.
„Jak ses sem dostal dřív než já?“ zeptala se ho nevěřícně. Nemyslela si, že tu bude, spíš se obávala, že nedorazí vůbec.
„Co není v hlavě, musí být v nohách,“ odpověděl samolibě.
„Utekl jsi?“
„Utekl jsem. Kratiknot neměl šanci.“
„Chudák!“
„Jo,“ zasmál se zvonivým smíchem a přišel blíž.
Kate si sedla na pohovku a hůlkou zamkla dveře.
„Myslíš, že nás tu někdo najde?“ zeptal se, když viděl, jak je ostražitá.
„Asi ne. Tuhle místnost nenajdeš pořádně, ani když víš, co hledáš. Ale jistota je jistota,“ pousmála se.
„Takže… co máš v plánu teď?“ Sedl si vedle ní a zamyslel se. „Jestli jsem to pochopil správně, tak to má vypadat, že tu spolu provádíme něco hodně nemravnýho, tak se musíme na nějakou dobu zabavit.“
Zasmála se. „Jo. Co takhle nějaká společenská hra?“
„Nuda. Co jít ukrást něco do kuchyně?“
„Hm… technicky vzato by to ani nebyla krádež. V kuchyni ti totiž všechno ochotně nacpou, i to, co vůbec nechceš. Takže posílám slovo nuda zpátky.“
„Napadá tě něco dalšího?“
„No, když jsi ten spisovatel, měl bys – rozhodně – složit báseň. O mně.“
„Báseň? O tobě?“
Teatrálně si natřásla vlasy. „Co? Nejsem dostatečně inspirativní?“
„Hm… no tak jo,“ zabručel a svraštil čelo. „Milá Kate… ty tvoje vlasy… jsou symbolem nehynoucí krásy…“
„Pfff,“ nakrčila nos. „Trochu patetický, ne?“
„Hele, já se tu snažim!“ Rozhodil rukama, až musela se smíchem uhnout. „Jestli ti to vadí, tak si to zkus sama.“
„Nenene!“ smála se dál. „Pokračuj!“
Nadechl se a s úšklebkem spustil: „A ty tvoje krásný oči, snad celý svět se v nich točí.“
Znovu vyprskla smíchy a nevšímala si jeho hlasitého „tsss!“
„Toho radši necháme,“ dostala ze sebe pak, když už se rozesmál i on. „Doufám, že články píšeš líp, než skládáš básně!“
„Nech si toho! No tak nejsem ten romantickej hrdina!“
„To je dobře, to je dobře!“ bránila se. „Už nic neříkám. Hlavně už nic neskládej.“
Naoko se urazil, ale když se přestala smát, zase se k ní obrátil.
„Když to má být teda jen tak naoko, jak dlouho tu chceš zůstat?“ zeptal se.
„No, tak…“ změřila si ho pohledem a škodolibě se pousmála. „Tak půl hodiny – i se svlíkáním – nebo spíš míň?“
„Ty mrcho! Jak to jako myslíš?“ Strčil jí do ramene.
„No, říkám jen, co si tak pamatuju…“
„Tak si vzpomeň pořádně!“
„Čtvrt hodiny?“ Škádlila ho.
Místo dalšího postrkování ji chytil za ruku a přiblížil se k ní.
„Tohle odvoláš.“
„Dobře, odvolávám,“ smála se, ale ještě než ji pustil, dodala: „Čtyřicet minut. I s dvacetiminutovou předehrou.“
Přiblížil se tak, že byla jeho tvář tak patnáct centimetrů od její. Jeho oči pobaveně hrály, ač se tvářil naoko ukřivděně. Až v tu chvíli se jí znovu rozbušilo srdce.
„Sklapni,“ řekl tiše, důrazně.
„To bys mě musel donutit,“ řekla stejným tichým tónem.
„S radostí…“ zašeptal a pak už na nic nečekal. Nebo možná na nic nečekala ona.
On přitiskl svoje rty na její a ona se ho pevně chytila. Bez toho, aby se vzdálila byť jen malý kousek, se vyhoupla a sedla si mu na klín. Přehodila si vlasy na jedno rameno, aby tolik nepřekážely, a on do nich zapletl prsty. Až pak mu svlékla košili.
Bylo to už dávno, co spolu něco měli a teď to bylo úplně nové. Nepamatovala si na nic z toho, nechávala se vést jen nově nabytým instinktem. Měl vypracované tělo, pevné břicho, jako by denně cvičil. Když byli úplně nazí, hravě ji zvedl na okraj pohovky, ona se opřela zády o stěnu a on se k ní přitiskl, pomalu, snad měl strach, že jí může ublížit. Svoji sílu používal míň, než by si ona přála a několikrát mu to dala najevo, když se pokusila převzít iniciativu, což se mu nechtělo připustit. Většinou ho pak nechala a užívala si toho, že postupně přestával být ohleduplný. Tiskla ho k sobě víc a víc, než jejich pohyb a jejich dech nabyl na pravidelnosti. Chtěla, aby pokračoval, aby nepřestal a vyslovila to – tiše, ale pro něj dost zřetelně. Jednou rukou se pevně chytila pohovky a druhou mu zaryla do zad, on ji držel pevně – a snad aby dokázal, že je skutečně při síle déle než na patnáct minut, prohluboval svůj pohyb tak, že ji to vzrušovalo víc a víc. Chytila se ho oběma rukama a pevně ho objala nohama, když věděla, že už to nemůže vystoupat výš. Teď nesměl přestat...
Ale on nepřestával. Pohovka vydala skřípavý zvuk, když se pod vlivem jejich pohybu trochu odsunula od stěny, ale byla těžká, takže se Kate stále mohla zapřít. Zrychlil a její prudký výdech provázený zasténáním ho ujistil v tom, že dělá správně. Po chvíli, kdy ona začala nabývat vědomí a tušila, že on ho naopak ztrácí, se ho chytila, přenesla váhu tak, že ho donutila s lehkým žuchnutím spadnout na záda. Nevzdálila se od něj a rozhodně pro něj nechtěla tu chvíli pokazit, spíš naopak. Byla připravená mu poskytnout to, co poskytoval on jí. A moc dobře věděla, jak na to.
Není nutné podotýkat, že Kate z toho byla mírně řečeno otrávená.
„Proč to mám, kruci řešit?“ vrčela snad po dvacáté ten samý večer, když se s mrzimorskými sešla ve společenské místnosti. Měla jít na pohovor k profesorce Prýtové až pozítří, už teď jí z toho ale mrazilo v zádech. Neslíbila si náhodou kdysi, že už nic takového dobrovolně nepodstoupí?
„Vždyť nevíš, co bys chtěla dělat, může ti pomoct,“ odpověděl jí nevzrušeně George.
„Nestojím o to,“ zavrčela ještě výrazněji. „Budu ve Francii… A tak vůbec. Chci si něco najít až pak. Chci mít otevřený možnosti.“
„My všichni chápeme, že jsi nervózní z mamky, Kate,“ začal Denver. „A možnosti ti nikdo přece nezavírá. Naopak se snažej…“
„No jo, no jo, no jo,“ přerušila ho a ušklíbla se. „Byla bych radši, kdyby se už nikdy nikdo nesnažil.“
„Máš zase tuhle svojí náladu. Běž najít Jacka a řekni mu, ať tě přivede líp naladěnou.“
„Můžu to zkusit, ale koukaj po nás jak hlídací psi.“
„To není zas tak velký překvapení, když tě vodí za ruku po hradě,“ zasmál se Dee a jeho smích byl opět naprosto uvolněný.
„Ale nic mezi náma není.“
„Vysvětluj to jim, ne mně.“
„Navíc, brzy odjede.“
„To aby sis pospíšila s hledáním partnera na závěrečný večírek,“ řekla Rose.
„Partnera?“ pozvedla Kate obočí. „To je nějaká nová věc – že musíme mít partnery? Bez toho to Brumbál nepovolí, nebo co?“
„Přece tam nechceš jít sama, to by vypadalo, že tě nikdo nechce – a to by byla škoda!“ prohlásil Denver naoko lítostivě.
„Víš, co mi můžeš!“ ušklíbla se na něj a on na ni vyplázl jazyk.
„Takže sázky?“ řekla, když se zvedla a pohodila hlavou ke dveřím.
„Prýtová,“ řekla Rose.
„Raveburryová,“ tipl George.
„Ta ne, ta má hodinu.“
„Já tipuju McGonagallovou,“ přidal se Denver.
„Dobře, dva hlasy pro McGonagallovou,“ opravil se George.
„A já myslím, že Kratiknot, posledně tu byl děsně nenápadnej,“ řekla Kate a vyběhla po schůdkách ke vchodu do společenské místnosti. Pak otevřela.
U společenských místností se střídali učitelé takovým způsobem, že vždycky čekala jen pár vteřin, než ji někdo z nich extrémně nenápadně oslovil a vyptával se, kam má namířeno. Chvíli ji to rozčilovalo a podezřívala je, že snad mají na všech vstupech nějaké kouzelnické čidlo, které jim dává vědět, kdo vchází dovnitř a vychází ven. Ona totiž potkávala profesory s mnohem větší frekvencí než všichni ostatní. V poslední době z toho ale udělala hru, protože jinak by musela samým vztekem puknout.
Dala ruce v bok a chvíli čekala, než se ozvaly kroky.
„Á, Kate, dobrý den. Je uvnitř pan Hagestin? Ptal se po nějakých ministerských propozicích, které zrovna dorazily.“ Byla to zástupkyně ředitele.
„Jistě,“ ušklíbla se a otočila zpátky do místnosti. „Dee, shání tě profesorka McGonagallová,“ řekla její jméno významně a usmála se při tom na něj i na George.
„Příště vyhraju já!“ dodala ještě, spíše bezhlesnými posunky než slovy.
Denver prošel kolem ní a zakřenil se. Ona mu výraz oplatila a vydala se pomalu a v očekávání druhým směrem chodby.
„Hledáte pana Simmonse?“ zavolala za ní McGonagallová.
„... A je to tady,“ zašeptala pro sebe.
„Co prosím?“
„Ano, jistě,“ vyslovila nahlas a zatvářila se trochu otráveně.
„Byl ve Velké síni, povídal si s panem ředitelem. Najdete je tam.“
„Děkuji.“
Takže se zase budou scházet pod dohledem...
Vypadalo to, jako by se učitelé snažili, aby studenti vyhlíželi konec roku ještě víc netrpělivě. A bylo to vůbec poprvé, kdy se Kate začala těšit na závěrečný večírek, protože na něj nebyl nikdo ze sboru pozván. Nedivila by se, kdyby Prýtová s McGonagallovou ještě pozměnily místo a způsob konání, při tom všem, co teď probíhalo. Ale doufala, že Brumbál tehdy řekl poslední slovo a že snad aspoň den před odjezdem už jim všem dají svatý klid.
Do teď se Kate nezapojovala ani do diskusí, ani do žádného pročítání letáků či příprav na „budoucí povolání“. Až o dva dny později – ve čtvrtek – se sebrala a šla pomalu ke kabinetu Prýtové. V hlavě si formulovala, jakým způsobem jí oznámí, že s ní vlastně vůbec mluvit nechce. Pochybovala, že to něco zásadního změní.
„Tak... jak jste na tom, Kate?“ začala Prýtová a založila si ruce na stole, kde se už zase povalovaly bez ladu a skladu hromádky prospektů. Tvářila se vstřícně a mírumilovně – jako téměř vždycky.
„Nechávám si... otevřené možnosti,“ oznámila jí klidně Kate, sepnula své ruce v klíně a opřela se do židle.
„Potřebovala bych slyšet nějakou konkrétnější koncepci,“ usmála se profesorka.
„Tu já ale zatím nemám... a ani mít nechci. Myslím si, že je na čase nechat si trochu volného prostoru.“
„Volného prostoru?“
„No ano... beztak pojedu do Francie, paní profesorko, můžu se všemu dalšímu věnovat až později. Chci mít možnosti, ne se už teď myšlenkama někde upíchnout bez toho, abych zvážila všechno a šla dělat to, co mě baví – a co si třeba až později vyberu, že mě baví.“
„Vždycky jsem vás vnímala jako velmi rozhodného člověka, Kate.“
Svraštila obočí. „Proč vám tolik záleží na tom, abych vám něco řekla? Stejně to nakonec může být jinak, nebo ne?“
„A proč tobě tolik záleží na tom všechno zatajit a k ničemu z toho, o co se tu snažíme, se nevyjadřovat?“
Kate si všimla, že profesorka plynule přešla na tykání a zkřížila si ruce na prsou.
„Učitelé mají nějakou práci,“ pokračovala Prýtová. „Snaží se studentům pomoci, Kate. S budoucností, která může být děsivá, neznámá... Sedm let jste se připravovali na tohle – až se vydáte do kouzelnického světa sami. Myslíte si, že to jde zvládnout bez pomoci? A pokud ano, tak proč, když vám ji někdo ochotně poskytuje? Čemu se stále tolik bráníte?“
... znamená tohle, že přesně pochopila, o co celou dobu jde?
„Bráním se tomu...“ začala klidně a snažila se o uctivý tón. „Být zaškatulkovaná v nějakých tabulkách. Bráním se tomu něco říct s tím, že se pak bude očekávat, že to udělám. A co kdyby ne? Je mi sedmnáct, je na čase zažít něco neočekávanýho. Jsem svazovaná už dost tím vším, co se děje kolem mě a teď, když to má konečně přestat, nechci do toho nového jít s tím, že se ode mě pořád něco čeká, že musím mít nějaký cíl.“
„Měla jsem za to, že vám na studiu záleží víc,“ prohlásila profesorka. Znělo to zklamaně.
„Jak to s tím souvisí?“ Kate se napřímila.
„Studium – a obzvlášť studium na vaší úrovni... vaše inteligence… To vše přináší očekávání – a zodpovědnost.“
„Takže pokud jsem se chtěla vyhnout tomu, aby mě lidi do něčeho takového tlačili, měla jsem být flákač, to mi chcete říct?“
„Chci tím říct, že byste se měla zamyslet nad tím, že vaše jednání přináší zpětnou vazbu, které byste se měla postavit čelem, ne se jí vyhýbat.“
„Abyste se mohli chlubit tím, kolik lidí jste dostali na vysoce postavená místa?“
„Kate!“
Zakroutila hlavou a zvedla se. „Omlouvám se. Tohle nemá smysl.“
„Nikdy, za celých sedm let, mě ani ve snu nenapadlo, že se tolik změníte.“ Profesorčin zklamaný tón opět nešel přeslechnout.
Kate chvíli mlčela. Byl to způsob, jak z ní Prýtová chtěla dostat ještě něco dalšího? Způsob, jak docílit toho, aby se nad sebou zamyslela?
„Naše představy o lidech se se skutečností poměrně dost často míjejí,“ řekla tiše.
„A přesně o tomhle mluvím. Co vás znám, byla jste příjemná, uctivá a rozhodně ne tolik...“
„Co?“
„Nepříjemná, nápadná a… promiskuitní.“
„Promiskuitní?!“ zvýšila překvapeně hlas.
„Jinak si vaše chování nedovedu vysvětlit. A časté střídání partnerů je u vás už všem dobře známé...“
„Prosím?“ zavrčela stále nepřirozeně zvýšeným hlasem a uvnitř ní to začalo vztekle bublat.
„Doufala jsem, že při našem rozhovoru jste pochopila, co je pro vás dobré, ale vy ne. Jdete cíleně proti nám, stavíte se do opozice jen proto, abyste nás rozčílila. Není to tak dávno, co jste se rozešla s jedním chlapcem a už takhle brzy se vodíte za ruku s jiným. To vám přijde normální?“
V tu chvíli pohár přetekl.
„Promiskuitní...“ zachrčela tiše. Pak znovu zvýšila hlas. „Jistě... já si totiž užívám na každém kroku. Za poslední dva měsíce jsem si užila tolika pozic s tolika chlapama a na takových místech na hradě, že by vám z toho přecházel zrak!“
„Přestaňte!“
„Chcete, abych byla promiskuitní?“ zavrčela pohrdavě. „Tak to teď poznáte, co to slovo vlastně znamená!“
„Okamžitě se uklidněte, Kate!“ zvýšila hlas i Prýtová a také se zvedla. „Chováte se jako rozmazlený spratek, přitom máte dělat čest naší škole! Kdybych vám mohla sebrat odznak primuse, tak to na místě udělám!“
Kate si sáhla k levému rameni a prudkým pohybem zlatý odznak strhla. Pak ho teatrálně hodila Prýtové na stůl.
„Máte ho mít,“ odfrkla si a sledovala profesorčin překvapený výraz s jistou dávkou uspokojení. Pak se k ní otočila zády, vyšla z místnosti a prudce za sebou zabouchla dveře.
Kdyby se teď komukoliv přiznala, co se v kabinetě stalo, nemohla čekat pochopení. Rozumově věděla, že zašla příliš, příliš daleko, ale její vztek nešel zastavit. Byl to vztek na nespravedlivé obvinění a vztek na to absolutní nepochopení, které na ni křičelo ze všech stran. Měla toho už plné zuby.
Možná byla rozmazlený fracek, možná nedostála všemu, co se od ní vyžadovalo. Byla mladá, hloupá a nezodpovědná... Ale promiskuitní?
Grrr.
Kdykoliv prošla kolem nějakého profesora, kterých bylo všude jak much, odpověděla na všechny otázky, že jde „na toalety“. Přiběhla pak do vstupní síně a rozhlédla se. Jacka nebylo nikde vidět, ale pár studentů se už trousilo do Velké síně na oběd. Tam ho určitě najde!
Stál tam a povídal si stranou všeho u učitelského stolu s profesorkou Vectorovou. Vypadal vážněji než obvykle, nejspíš upustil od svého přehrávání a šaškování a vedli spolu úplně normální rozhovor. Nikde ani neviděla jeho zápisník, takže se nejednalo o interview.
Když si jí všiml, do síně už vešlo pár dalších profesorů (většina byla z těch, které cestou potkala). Zamávala na něj a on se rozloučil s profesorkou a přišel k ní.
„Nazdárek,“ pozdravil zvesela.
„Pomůžeš mi?“ vybafla na něj.
„Jsem pro každou špatnost,“ zakřenil se, když viděl její výraz.
„Chci utéct – před zraky profesorů. S tebou. Aby o tom věděli a nemohli s tím nic dělat, a hlavně Prýtová.“
„Hm!“ ohodnotil to Jack a pozvedl obočí. „Kate je zlobivá holka?“
„Ještě ne,“ zavrčela znechuceně a on se usmál.
„Máš nějaký plán?“
„Takže souhlasíš?“
„Když spolu jenom utečeme, aby to nějak vypadalo, neuděláme nic špatného, ne?“
„Neříkej, že by ti to vadilo, i kdybys dělal něco špatného.“
„Dobrý postřeh.“
Usmála se. „Tak domluveno. Plán nemám,“ rozhlédla se a u vchodu do síně uviděla Prýtovou. „Ale myslím, že mě něco napadne.“
„Může něco napadnout i mě?“ zeptal se s úsměvem.
„Vlastní iniciativa se cení!“
„Skvěle!“ řekl a rozhlédl se. Pak k ní přistoupil blíž, položil jí ruku na bok a přitáhl si ji k sobě. Když pozvedla obočí, ještě jednou se pousmál. „Když divadlo, tak se vším všudy, ne?“ řekl a před zraky celé Velké síně, před zraky jejích spolužáků, před zraky učitelů, ji políbil. Napověděl jí dost jasně, takže nebyla překvapená, přesto se jí zběsile rozbušilo srdce. Nikdy neměla nikoho, s kým by bylo něco podobného možné – byla to úplně nová situace.
A stála za to.
Nejen kvůli výrazu Prýtové a Severuse.
Usmála se na Jacka a on jí úsměv oplatil. Porozuměli si v tu chvíli dokonale – plán bude improvizovat.
Při obědě oba čelili zkoumavým pohledům profesorů a němému úžasu Katleen. Kate zahlédla Prýtovou, jak krátce mluví s Brumbálem. Severus seděl nedaleko a očividně poslouchal. Nepochybovala, že řediteli Prýtová poví naprosto vše, ale na tak krátkou dobu, navíc u oběda, by to určitě nenechávala, takže se nejspíš sejdou ještě později.
Víc než fakt, že se to Brumbál dozví, ji zajímalo, kolik dalších učitelů bude postaveno na stálou hlídku a jestli jich bude dost, aby jí a Jackovi zabránili vypařit se. Vzhledem k tomu, že měl Jack odjet už zítra, nemohli to odkládat. Ale o to sladší měla být chuť vítězství.
Když Jack dojedl, sledovalo ho několik párů očí od učitelského stolu. Přišel k ní a velmi okatě jí podával lísteček. Kate nejdřív přejela zrakem profesory, pak se podívala na Jacka, který se jal odcházet, a pak lístek rozložila. Stálo tam: Sklepení, místnost 32, za brněním se zlatou přilbou. Způsob útěku: ihned a rychle.
Na nic nečekala, zvedla se a rychlým krokem, aniž by se ohlédla, se vydala z Velké síně za ním. Věděla, že to nebude jen tak, ale nevšímala si toho, šla pryč, jako by se nechumelilo, cestou spálila lísteček hůlkou na popel.
Jack na ni čekal ve vstupní síni u hodin, ale dřív, než se vydali ke vchodu do sklepení, ozval se za nimi pisklavý hlásek. „Ale kampak, mládeži? Vystřelili jste z Velké síně, jak kdyby něco hořelo.“
„Jdeme se jen projít, pane profesore,“ řekl Jack a zářivě se usmál.
„Jen aby, jen aby. Takovéhle procházky totiž velmi často začínají tím, že tam jdou dva, ale zpátky se vracejí tři.“
Kate na Kratiknota vytřeštila oči. „Takhle zpříma, pane profesore? Vy už opravdu musíte být unavený z toho hlídání.“
Pousmál se. Kate nevěděla, jestli mu Prýtová stihla něco říct, nebo ne, ale jeho úsměv jí napověděl, že ne všichni učitelé na hradě ji stihli začít nenávidět.
„Ale vy máte zdá se síly na rozdávání. Tak ji věnujte něčemu smysluplnějšímu, než učitelům stále přidělávat další starosti.“
Kolem prošel Snape s Prýtovou a beze slova zmizeli ve sklepení. Téměř v tom samém okamžiku se ukázala Katleen, která je zvědavě pozorovala. Za ní vyběhl James.
„Tak dobře,“ řekl Jack. „Budeme hodní, viď, Kate? Já půjdu poslat dopis do sovince a ty běž na kolej. Nevím, co budeme dělat celé odpoledne, ale… co takhle si třeba číst? A uvidíme se při večeři.“
„Tak je to správné,“ ohodnotil to Kratiknot.
Kate se ušklíbla. Určitě na to Jackovi tak rychle neskočil.
James se podíval na stále vykulenou a zvědavou Katleen a dost možná pochopil, o co přibližně šlo, protože se rozhodl upoutat Kratiknotovu pozornost.
„Půjdeme na kolej, krásko?“ zašeptal Kat do ucha, snad až příliš nahlas.
Tam jsem měl zrovna také namířeno, takže…“ chytil se toho okamžitě profesor. Kat působila nejistě, ale reagovala na Jamesovy pokyny více než ochotně (chytil ji totiž za ruku a téměř táhl ke schodům). „Ale nejdřív jsem chtěl doprovodit Kate… počkejte!“ zavolal na ně dva.
Jack se také rozhodl odcházet, aby způsobil co nejvíce zmatků. Kratiknot, který potřeboval dohlédnout i na „nebezpečně vyhlížející“ pár James a Katleen, chvíli nevěděl, co dělat.
„Já jdu do sklepení. Jsem sama, pane profesore… a určitě už tam bude čekat další hlídka, takže jsem pod dohledem.“
Profesor se ještě trochu zoufale ohlédl po vstupu do Velké síně, ale nikdo nevycházel, a tak se hbitým krokem vydal za ostatními, kteří už stihli zmizet v patře.
S trochou štěstí se mu Jack vyvlékne. A s trochou štěstí ona nikoho nepotká – i když neměla tušení, kde ta místnost 32 vlastně je.
Zaplula do sklepení, obezřetně a tiše jako myška. Ihned zabočila do vedlejší chodby a začala zkoumat čísla. Někde nebyla vůbec vidět a očividně nešla ani popořadě. Kdo ví, jestli se taky čas od času nemění, napadlo ji. Asi bude muset hledat spíš podle toho brnění.
Několikrát zaslechla kroky někde velmi blízko. Nebude trvat dlouho, než učitelé zjistí, že není na koleji, ani nikde jinde a vyšlou tolik hlídek, jak to bude možné. Jestli Kratiknot odchytí Jacka a pak ho jenom někomu předá, aby hlídal Jamese a Katleen, taky se nemusí povést vůbec nic.
Kate až po prohledání několika brnění napadlo, jak absurdní ta situace je. A jaký bič si na sebe vlastně učitelé upletli – místo, aby dělali své „ušlechtilé“ povolání, budou teď po hradě nahánět studenty, kterým oficiálně nemůžou nic vytknout a podle školního řádu ani zakázat (scházet se s lidmi opačného pohlaví bylo koneckonců stále dovoleno) a trpět jejich pubertální výlevy a potřeby ošálit „autoritu“? To přece bylo tak nedůstojné. Brumbálův nápad to určitě nebyl, Kate to tipovala na McGonagallovou, i když i ta jí přišla příliš… inteligentní. Ale kdo tohle začal víc řešit a nutit ostatní do držení hlídek?
Kdo ví – třeba to tak chtěli všichni, kdo ty hlídky drželi. Třeba souhlasili a nenapadlo je jiné řešení. Měli koneckonců v popisu práce i „nést zodpovědnost“ za děti. Jak by se asi tvářili rodiče, kdyby jim dcerunky jezdily na prázdniny s břichy? To by taky mohli Bradavice velmi rychle zavřít… Její matka by to asi tímto způsobem neřešila, ale…
Zkoumala brnění a ani si nevšímala, kam vlastně jde, jen se čas od času zaposlouchala, aby unikla všem krokům. Ale ten, na kterého narazila, odnikud nepřišel, prostě se tam najednou z ničeho nic zjevil.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ zeptal se Severus, když do něj téměř vrazila.
„Očividně… Asi nikam,“ řekla, když se trochu vzpamatovala z leknutí. Až příliš hlasitě se jí ozývalo v hlavě, že jsou spolu široko daleko opět sami – navíc poté, co on viděl ten polibek ve Velké síni. O krok ustoupila.
„Uvědomuješ si, jak se chováš?“ zavrčel na ni.
„Jako fracek bez smyslu pro zodpovědnost. Jo. To už jsem dneska jednou slyšela.“
Severus zakroutil nevěřícně hlavou a prohlédl si ji. Jeho opovržlivý výraz nešlo přehlédnout.
„Vrať se zpátky na kolej a dělej hodnou holku. Tohle nemůžeš vyhrát.“
„Mohla bych, kdybys mi trochu pomohl,“ řekla a sledovala, jak se jeho opovržení ve tváři měnilo s překvapením nad tím, co vlastně vyslovila. Pousmála se, ale jen trošku.
„Koneckonců jsem dělala mnohem horší věci, za které by mě svého času určitě vyloučili, kdyby věděli aspoň maličko víc… že? A tím myslím třeba i lhaní, ublížení na zdraví, nepřiměřeně agresivní reakce…“
„Schovej si to pro někoho, koho to bude zajímat,“ zavrčel.
Nadechla se a na chvíli zaváhala. Pak se ale odvážila vyjít s pravdou ven, protože – ač to nikdy nepřizná – to bylo něco, co by mohlo zajímat jeho.
„Neměla jsem v úmyslu se s Jackem vyspat,“ řekla tiše. „Jen chci, aby to tak vypadalo. Je to jen hra, o nic jiného nejde. A brzy bude konec, možná bys mohl… nechat mě vyhrát aspoň tuhle jednu malinkou bitvu proti nim? Kdo jiný než ty, ví, že to všechno vždycky bylo úplně jinak, než jak mysleli…“
Stál a díval se na ni. Vypadal nepřístupně, ale bylo poznat, že přemýšlí.
Z dálky se ozvaly kroky.
„Prosím?“ zažadonila a znovu se usmála. Netušila, jak ji vůbec napadlo, že tahle taktika by zrovna na něj mohla fungovat. Kde přišla na to, že by to měla zkusit takhle.
Už dávno si nemyslela, že na ní Severusovi záleží. Vlastně si to nemyslela nikdy, ale věděla, že se mu každopádně nelíbí, když má ona někoho jiného, což platilo i teď, po tom všem. A vzhledem k tomu, co mu řekla a kolikrát jí už pomohl porušit školní řád (sice pro svůj vlastní prospěch, ale přece), najednou měla dojem, že by to mohl udělat ještě jednou. Pro ni.
„Zmiz mi z očí,“ prohlásil nakonec a ona poznala, že zvítězila. Bez pozdravu, jen s lehkým úsměvem, se k němu otočila zády a vklouzla do první postranní chodby. Neslyšela už přesně, co si příchozí profesor se Severusem říkají, ale neměla strach, že by ji prozradil. Tentokrát se rozhodl stát za ní.
Chvíli to ještě trvalo, než našla místnost 32, ale okamžitě si vzpomněla, když vstoupila. Byl to ten samý starý kabinet, kde kdysi byla s Denverem. Jak ho Jack našel a proč ho od té doby už nikdy nenašla ona, to netušila. Ale vlastně ani nevěděla, jestli by ho znovu našla teď.
Otevřela dveře a tiše vstoupila dovnitř.
„No to je dost!“ ozvalo se od velikého gobelínu na druhé straně místnosti. Jack se na ni usmál.
„Jak ses sem dostal dřív než já?“ zeptala se ho nevěřícně. Nemyslela si, že tu bude, spíš se obávala, že nedorazí vůbec.
„Co není v hlavě, musí být v nohách,“ odpověděl samolibě.
„Utekl jsi?“
„Utekl jsem. Kratiknot neměl šanci.“
„Chudák!“
„Jo,“ zasmál se zvonivým smíchem a přišel blíž.
Kate si sedla na pohovku a hůlkou zamkla dveře.
„Myslíš, že nás tu někdo najde?“ zeptal se, když viděl, jak je ostražitá.
„Asi ne. Tuhle místnost nenajdeš pořádně, ani když víš, co hledáš. Ale jistota je jistota,“ pousmála se.
„Takže… co máš v plánu teď?“ Sedl si vedle ní a zamyslel se. „Jestli jsem to pochopil správně, tak to má vypadat, že tu spolu provádíme něco hodně nemravnýho, tak se musíme na nějakou dobu zabavit.“
Zasmála se. „Jo. Co takhle nějaká společenská hra?“
„Nuda. Co jít ukrást něco do kuchyně?“
„Hm… technicky vzato by to ani nebyla krádež. V kuchyni ti totiž všechno ochotně nacpou, i to, co vůbec nechceš. Takže posílám slovo nuda zpátky.“
„Napadá tě něco dalšího?“
„No, když jsi ten spisovatel, měl bys – rozhodně – složit báseň. O mně.“
„Báseň? O tobě?“
Teatrálně si natřásla vlasy. „Co? Nejsem dostatečně inspirativní?“
„Hm… no tak jo,“ zabručel a svraštil čelo. „Milá Kate… ty tvoje vlasy… jsou symbolem nehynoucí krásy…“
„Pfff,“ nakrčila nos. „Trochu patetický, ne?“
„Hele, já se tu snažim!“ Rozhodil rukama, až musela se smíchem uhnout. „Jestli ti to vadí, tak si to zkus sama.“
„Nenene!“ smála se dál. „Pokračuj!“
Nadechl se a s úšklebkem spustil: „A ty tvoje krásný oči, snad celý svět se v nich točí.“
Znovu vyprskla smíchy a nevšímala si jeho hlasitého „tsss!“
„Toho radši necháme,“ dostala ze sebe pak, když už se rozesmál i on. „Doufám, že články píšeš líp, než skládáš básně!“
„Nech si toho! No tak nejsem ten romantickej hrdina!“
„To je dobře, to je dobře!“ bránila se. „Už nic neříkám. Hlavně už nic neskládej.“
Naoko se urazil, ale když se přestala smát, zase se k ní obrátil.
„Když to má být teda jen tak naoko, jak dlouho tu chceš zůstat?“ zeptal se.
„No, tak…“ změřila si ho pohledem a škodolibě se pousmála. „Tak půl hodiny – i se svlíkáním – nebo spíš míň?“
„Ty mrcho! Jak to jako myslíš?“ Strčil jí do ramene.
„No, říkám jen, co si tak pamatuju…“
„Tak si vzpomeň pořádně!“
„Čtvrt hodiny?“ Škádlila ho.
Místo dalšího postrkování ji chytil za ruku a přiblížil se k ní.
„Tohle odvoláš.“
„Dobře, odvolávám,“ smála se, ale ještě než ji pustil, dodala: „Čtyřicet minut. I s dvacetiminutovou předehrou.“
Přiblížil se tak, že byla jeho tvář tak patnáct centimetrů od její. Jeho oči pobaveně hrály, ač se tvářil naoko ukřivděně. Až v tu chvíli se jí znovu rozbušilo srdce.
„Sklapni,“ řekl tiše, důrazně.
„To bys mě musel donutit,“ řekla stejným tichým tónem.
„S radostí…“ zašeptal a pak už na nic nečekal. Nebo možná na nic nečekala ona.
On přitiskl svoje rty na její a ona se ho pevně chytila. Bez toho, aby se vzdálila byť jen malý kousek, se vyhoupla a sedla si mu na klín. Přehodila si vlasy na jedno rameno, aby tolik nepřekážely, a on do nich zapletl prsty. Až pak mu svlékla košili.
Bylo to už dávno, co spolu něco měli a teď to bylo úplně nové. Nepamatovala si na nic z toho, nechávala se vést jen nově nabytým instinktem. Měl vypracované tělo, pevné břicho, jako by denně cvičil. Když byli úplně nazí, hravě ji zvedl na okraj pohovky, ona se opřela zády o stěnu a on se k ní přitiskl, pomalu, snad měl strach, že jí může ublížit. Svoji sílu používal míň, než by si ona přála a několikrát mu to dala najevo, když se pokusila převzít iniciativu, což se mu nechtělo připustit. Většinou ho pak nechala a užívala si toho, že postupně přestával být ohleduplný. Tiskla ho k sobě víc a víc, než jejich pohyb a jejich dech nabyl na pravidelnosti. Chtěla, aby pokračoval, aby nepřestal a vyslovila to – tiše, ale pro něj dost zřetelně. Jednou rukou se pevně chytila pohovky a druhou mu zaryla do zad, on ji držel pevně – a snad aby dokázal, že je skutečně při síle déle než na patnáct minut, prohluboval svůj pohyb tak, že ji to vzrušovalo víc a víc. Chytila se ho oběma rukama a pevně ho objala nohama, když věděla, že už to nemůže vystoupat výš. Teď nesměl přestat...
Ale on nepřestával. Pohovka vydala skřípavý zvuk, když se pod vlivem jejich pohybu trochu odsunula od stěny, ale byla těžká, takže se Kate stále mohla zapřít. Zrychlil a její prudký výdech provázený zasténáním ho ujistil v tom, že dělá správně. Po chvíli, kdy ona začala nabývat vědomí a tušila, že on ho naopak ztrácí, se ho chytila, přenesla váhu tak, že ho donutila s lehkým žuchnutím spadnout na záda. Nevzdálila se od něj a rozhodně pro něj nechtěla tu chvíli pokazit, spíš naopak. Byla připravená mu poskytnout to, co poskytoval on jí. A moc dobře věděla, jak na to.
Žádné komentáře:
Okomentovat