Teoretická část zkoušek Kate nedělala výrazné problémy. U všech otázek měla odpověď, i když se trochu zasekla u iluzionistických kouzel. Profesorka Raveburryová jim k tomu říkala tolik, že jí to stále míchalo v hlavě. Občas zvedla hlavu, aby se podívala, jak jsou na tom ostatní. Po zhruba polovině času zahlédla Terryho Ogdena, jak zamyšleně kouše pero a Denvera, jak se nervózně kouká na hodinky. Rose byla skloněná nad papírem a pero v ruce se jí třáslo, buď nervozitou, nebo jen proto, že tak rychle psala.
Kate měla dojem, jako by se na všechno koukala z dálky. Jako by nebyla uprostřed zkoušek, přestože vždycky vzhlédla jen na chvíli a pak se zase pustila do psaní. Jako by všechno byl jen další sen.
Nevěděla proč, ale takhle si ty zkoušky nepředstavovala, přestože měla ještě dosud v živé paměti NKÚ, které byly podobné. Ale tehdy si připadala důležitě, teď to vnímala spíš jako… trochu bizarní dopoledne. A trochu jako jednu velkou frašku.
Všimla si při tom přemítání, že profesorka Raveburryová stojí u vchodu do malé místnosti, odkud vyšli, a sleduje ji. Nejspíš jí neuniklo, jak Kate co chvíli zvedá hlavu a jak se dívá po ostatních. Možná byla i nervózní, že snad nezná odpovědi a udělá jí parádní ostudu. Nechala tedy obhlížení spolužáků a radši dopsala všechny odpovědi nejlepším možným způsobem. Věděla, že teoretická část bude její jediná šance na lepší známku, při praktické bude situace mnohem zoufalejší.
Odpoledne po rychlém obědě se ukázalo, že se nepletla. Když ji zavolali, volný byl pro ni stolek s tou podivnou starou paní připomínající ježibabu. Sice Kate neměla žádný problém se správným určením „zaklínadla“ a „kletby“, ale to bylo tak to jediné, čím se mohla doopravdy pyšnit. Měla pocit, že snad u každého zadání udělala nějakou drobnou chybu, tedy až na jedno – obranu proti tlaku a následně náznaku nitrozpytu zvládla naprosto dokonale. Když ale měla nechat roztříštit hrneček, nedostatek vzteku, který potřebovala, to značně oddálil. Také neverbální kouzla byla dost málo účinná a z patronova zaklínadla nebylo nic než proužek stříbrné mlhy, se kterým by spíš než zahnat mozkomora dokázala dávat kouřové indiánské signály.
„Přece doopravdy nečekali, že vyčarujeme fyzického patrona, že ne?“ ptala Rose nervózně, když se sešli ve vstupní síni a probírali, co se u zkoušky všechno dělo.
„To by ho s námi snad Raveburryová cvičila víc, nebo ne?“
„Doufám,“ pokrčila Kate rameny a podívala se na Kat, které se do tváře stále nevracela barva a už zase si okusovala nehty. Bylo nad slunce jasné, že z ní nervozita nemůže opadnout dřív než úplně na konci, až bude mít za sebou zkoušku z lektvarů. Do té doby nebyla šance, že se uklidní. Kate jen měla strach, aby během týdne vůbec něco pozřela, protože už teď byla její kamarádka výrazně pohublá.
Večer nebylo nikomu příliš do řeči. Kate pořád přemýšlela, jestli i s chybami bude mít v obraně alespoň P, nebo jestli jich udělala v praktické části příliš mnoho. Už teď si uvědomovala, co mohlo být lepší a dostalo ji to do poněkud depresivního stavu. Odmítla i Jacka, který se pokoušel propašovat do mrzimorské společenské místnosti, a radši si opakovala na další den, ve kterém měla mít zároveň kouzelné formule a studium starodávných run. Z těch byla tradičně nejvíc rozčílená Rose, ve které se neustále praly dvě strany – jedna, která runy nesnášela a druhá, která se snažila zavděčit rodičům. Rose tak byla celý večer popudlivá a na jakékoliv vyrušování reagovala nepřirozeným jekotem.
Studium starodávných run byla pouze teoretická zkouška, takže ji studenti měli absolvovat odpoledne po praktické zkoušce z kouzelných formulí. Tou dobou byla už Kate tak strašně unavená, že si vůbec nebyla jistá, jestli nepíše do sáhodlouhého latinského překladu nějaké nesmysly. Bezprostředně po praktické zkoušce z formulí byla ale poměrně spokojená, většinu kouzel, která předváděla, používala v průběhu roku často.
Věděla, že by si večer měla opakovat na bylinkářství, ale nezvládla to. Neměla ani sílu vymýšlet nějaké nesmysly s Jackem, tak radši hledala Katleen, která měla po formulích odpoledne volné. Našla ji v knihovně. Trochu se pousmála, když Kate spatřila, ale její úsměv se brzy ztratil ve výrazu čirého zoufalství.
„Vypadáš strašně,“ okomentovala to.
„No to teda díky,“ zabručela Kat a zastrčila si uvolněný pramen vlasů za ucho.
„Měla by sis dát chvilku pauzu, nemyslíš?“
„Tohle je docela deja vu, nezdá se ti?“
„Jo,“ tiše se zasmála Kate. „Akorát posledně jsi mi tohle říkala ty.“
„No dobře…“ Katleen si založila stránku velké knihy Lektvarologie pro profesionály, zaklapla ji a schoulila se v křesle.
„Pořád lektvary?“ zeptala se Kate a přisedla si vedle.
„Co jiného.“
„Nech už toho, když se budeš soustředit jen na lektvary, pomotáš to ostatní. A na tom přece taky záleží.“
„Nedá mi to… Prostě mám strach, že to nedám.“
„Znám tě, Kat. A podle toho, jak teď studuješ, bych se vážně nedivila, kdybys nakonec dostala lepší známku než já. Nebude tam přece Snape.“
Katleen se tiše pousmála. „A myslíš si, že zrovna tohle mi pomůže? Jsem na něj tak zvyklá, že bych se nedivila, kdyby mě vykolejilo právě to, že na mě nikdo není hnusnej.“
„Vymýšlíš si.“
„Trošku. Kde máš Jacka?“
„Kdo ví? Neměla jsem dneska náladu na blbiny.“
„Nejsou to tak úplně blbiny… jsou to docela chytrý blbiny.“
„Jo,“ ušklíbla se. „Všimla jsem si.“
Kat se lišácky usmála. „To je hezký, že sis všimla.“
„Nevím, co si myslíš, ale jestli si myslíš, to, co si myslím, že myslíš, tak si to nemysli.“
Kat se konečně na tváři objevil opravdový úsměv, ale po několika dnech bez jídla vypadala ještě víc jako zombie, než když před chvílí jen opatrně stáhla koutky.
„Takže zatím nic neproběhlo?“
„Jak, zatím? Ani nic neproběhne. Jsme kamarádi. V tom zábavném slova smyslu, ale pořád jen kamarádi.“
„A chceš, aby to tak zůstalo?“
„Chci. To, co bylo, je minulost. Mělo to být bez pokračování a rozhodně na tom nechci nic měnit.“
„A já tak doufala…“
„Je mi to úplně jasný, Jasperová, tobě totiž nejde o nic jiného než o pikantní detaily z milostného života všech ostatních.“
„Jen z tvého,“ zazubila se.
„To mám teda radost.“
„Každopádně je to škoda, vypadá, že by stál za to.“
„Když jsem byla ve Francii, dostávala jsi zprávy pravidelně, tak je vytáhni a přečti znovu,“ usmála se Kate.
„Kéž bych na to měla čas,“ řekla a křečovitě stiskla Lektvarologii pro profesionály v rukou.
„Tak po zkouškách,“ usmála se Kate znovu, zívla a zvedla se. „Jdu si lehnout… A ty tu prosím tě moc dlouho nestraš, fakt si tě začnou lidi plést s duchem a budou po tobě chtít, abys procházela zdí. Za chvilku budeš tak hubená, že i to přestane být problém.“
Další dva dny probíhaly v podobném stylu, jako ty dva předchozí. Katleen museli do jídla nutit všichni její spolužáci, mnohdy ji hledali po celém hradu a několikrát ji doslova přitáhl za ruku James. Rose naopak po starodávných runách výrazně pookřála, takže už to s ní ve společenské místnosti bylo veselejší. Ve středu byla zkouška z bylinkářství, kam chodilo poměrně málo spolužáků. Kat měla mezitím zkoušku z péče o kouzelné tvory, ze které přišla zkroušená, že ji popíchal obyčejný bodloš. Čtvrteční přeměňování byla zatím nejnáročnější zkouška na soustředění – u obrany byla Kate klidnější, protože znala svoje nedostačující možnosti. Přeměňování chtěla mít na výbornou, takže se jí při praktikách hodně třásl hlas. Když ale odcházela, uvědomila si, že přeměňovala zvířata na věci a zase zpátky s naprostou samozřejmostí a že zvládla i vytváření věcí z „ničeho“, což byla hlavní náplň učiva sedmého ročníku. Samozřejmě do toho patřily i neverbální přeměny, se kterými sice měla drobné problémy, ale celkově vzato uspěla skvěle. Denverovo jásání, které se po zkoušce rozléhalo celou velkou síní, jí ale udělalo radost mnohem větší než pravděpodobnost, s jakou ona nedostane z přeměňování horší známku než N.
Po čtvrteční večeři už se Jackovi vyhnout ani nemohla, ani nechtěla. Vytáhl ji ven k jezeru, a co chvíli si ji dobíral, že teď už bude velká holka a že její zkouška dospělosti už je téměř u konce. Ona mu na oplátku několikrát pohrozila, že si na něm vyzkouší pár těch nejlepších přeměn a mockrát se po něm alespoň ohnala napřaženou rukou, čemuž se dokázal vyhýbat teď už s naprostou samozřejmostí. Už by nespočítala, kolikrát se ho kdo za ten uplynulý týden pokusil přerazit nebo nakopnout.
Jeho reportáž už byla téměř u konce. Měl tu zůstat ještě na pár dní, aby vypátral co nejvíc o budoucím zaměstnání studentů, ale pak už měl Bradavice opustit. Profesorům sice nepřekážel, ale většina studentů už jeho všetečných otázek měla plné zuby, takže Kate musela trochu zalitovat, že se neukáže na závěrečném večírku, který by ji býval mohl aspoň trochu zpříjemnit.
Když se vraceli do hradu, potkala je opět profesorka Prýtová, která sice neřekla ani slovo, ale vrhla na Kate výraz, který hovořil naprosto za vše, tak se s Jackem hlasitě rozloučila (dal ji významně pusu na tvář) a odešla na kolej pročíst si pár poznámek k lektvarům. Přemýšlela při tom o Kat, jestli jí zbyly aspoň nějaké nehty (ať už na rukou nebo na nohou) a jestli se z toho ještě úplně nesložila. Ráda by jí nějak pomohla, ale už nevěděla jak. Tohle zkrátka bude muset zvládnout sama.
Večer ležela v posteli a uvědomovala si, jak strašně moc se těší na zítřejší odpoledne, až to všechno bude za ní. Už si nedovedla představit, jaké to je neučit se, nestresovat se a nebát se závěrečných zkoušek, takže byla skoro zvědavá, jak rychle si na to dokáže zvyknout. A jestli nepřijde takový ten pocit prázdnoty, že teď už ji v Bradavicích vlastně nic nečeká. Celou noc si ve snech neustále dokola opakovala.
Když se všichni ráno sešli před Velkou síní, bylo sice ticho, ale nervozita už byla cítit málo. Uplynulý týden byl tak náročný, že už to všichni chtěli mít za sebou, nehledě na výsledek. Tedy až na Katleen. Ta seděla, nohy i ruce překřížené, vypadala, jako by se nemohla rozhodnout, jestli bude brečet, nebo zvracet nebo omdlívat. Všechno najednou totiž tak úplně nebylo možné. Ale postupně by to třeba šlo.
Do místnosti vešel Snape. Kate seděla zrovna s rukou na kamarádčině rameni, když na ně obě zaostřil.
„Kdyby NKÚ neukázaly, že nejste ztracený případ, Jasperová,“ začal zostra. „Nikdy bych vás do studia lektvarů nepřijal. Jak tak na vás koukám, byla to nejspíš tehdy hodně velká náhoda, co vám pomohlo dostat známku V.“
Katleen zvedla hlavu a polkla.
„Když už jsem to s vámi vytrpěl sedm let, opovažte se mi udělat ostudu.“
„Ano,“ pípla.
Kate se usmála. „Tohle by ti mělo dodat odvahy,“ zašeptala, když se Severus obrátil, aby „povzbuzoval“ někoho jiného.
Katleen jenom něco nesrozumitelného zachrčela a chytila se za břicho ještě silněji. Po několika tíživých minutách se dveře otevřely a studenti mohli dovnitř, na úplně poslední zkoušku.
Kate se ještě podívala na Severuse, a ten na ni kývl. Mělo to vypadat – snad povzbudivě? Usmála se na něj – po dlouhé době. Měla pocit, že jí přeje hodně štěstí a dodalo jí to sebejistoty. Vcházela do Velké síně s pocitem, že tohle je konečně něco důležitého, vážného, že to uzavře jednu kapitolu jejího života.
Když si sedla a tiše procházela otázky (s vědomím, že je Snape také v místnosti), nemohla potlačit vzpomínky. Hrnuly se jí do hlavy tak automaticky a samozřejmě, že se toho až zalekla. Když poprvé v učebně dělala lektvar z otázky číslo 2, všimla si, že ji Severus sleduje. Tehdy to byl zamyšlený výraz, nevěděla, o čem přemítá, ale jeho oči značily zájem. Lektvar z otázky číslo 5 dělali, když na něj byla rozzlobená kvůli špatné známce z testu, kterou si rozhodně nezasloužila. Měla tehdy chuť ho do něčeho zaklít nebo… ho praštit, nebo… a v tu chvíli si uvědomila, jak o něm smýšlí ona. Jak celé to divadlo, které spolu hráli, nemělo být tak nevinné. Neměla to být jen legrace, mělo to dojít někam dál. Připisovala přísady do lektvaru u otázky číslo 6 – opiového štěpu. Věděla, že má do něj dávat z pryšce jen žluté listy. Prohlubuje to intenzitu lektvaru a zkracuje dobu zrání. Tak jí to tehdy řekl, když byli sami v učebně lektvarů, ještě když chodila s Chrisem.
Ten udělal NKÚ z lektvarů na P a nestudoval je dál. Měl z toho samozřejmě obrovskou radost. Ne že by s ním Kate nějak víc mluvila, spíš se míjeli. Ale vypadalo to, že už je to spíš proto, že si nemají co říct, než proto, že by Chris stále trpěl pocitem ublíženosti z páťáku.
Při popisování Amorova šípu se musela na chvíli zastavit. Bylo to poprvé za dobu zkoušky, kdy se se Severusem střetla pohledem. Zamyšleně se na sebe dívali a ona přemítala, proč její vzpomínky jsou tak… intenzivní. Jako by jí je cpal do hlavy – kdyby nevěděla, že je to v tuhle chvíli nemožné, musela by ho podezřívat.
Riccův lektvar v otázce 23 celou ságu završil. Koneckonců si byla i po těch měsících naprosto jistá, že ho lékaři poprvé použili 12. dubna 1948 v 17:24.
Dopsala a vzhlédla. Napětí, které v ní bublalo od chvíle, kdy si přečetla první otázku, konečně polevilo. Možná si tímhle musela projít. Možná potřebovala na pár minut vrátit čas, aby si uvědomila, že svým způsobem to všechno prožila ráda, že toho nelituje, ale… že to skončilo. Čehož možná litovat bude, protože kdo ví, jestli někdy zažije ještě někdy něco podobně intenzivního a vzrušujícího.
Podívala se na Kat, která si zvládla okusovat nehty na levé ruce, i když byla skloněná, že se nosem téměř dotýkala papíru a pravou rukou horlivě psala. Kate si byla naprosto jistá, že její kamarádka možná nebude mít přesný čas, kdy lékaři použili poprvé Riccův lektvar, ale jestli, tak to bude to jediné, co jí bude chybět. Kdo ví, třeba to někde vyhledala. Anebo, zasmála se pro sebe pobaveně, si to Severus taky mohl celé vymyslet. Koneckonců – potřeboval tehdy vypadat důležitě a sebejistě a ona si to nikdy nikde neověřovala.
Ještě chvíli seděla a hrála si s perem. Byla už naprosto klidná, praktická část nemohla být žádnou hrozbou. Dělat něco podle postupu a občas přidat trochu znalostí z bylinkářství a jiných předmětů – to jí nikdy nedělalo potíže. Proč by se s tím teď po těch letech tvrdé dřiny nad kotlíkem měla stresovat? Praktika z lektvarů bylo to jediné, čím si byla opravdu jistá.
Katleen se ještě do tváří nevrátila barva, i když okomentovala teoretickou slovy: „snad jo, no“, což bylo jednoznačné znamení, že je se svým výkonem spokojená. Do Velké síně ke kotlíkům vešla dřív než Kate, takže ona nemohla vidět její výraz, když jí zkouška skončila. Nad kotlíkem už myslela skoro jen na ni a na to, až tohle všechno budou mít konečně za sebou. Mělo to být už za půl hodiny – mezitím bude její lektvar chladnout, pak do něj přidá pár přísad, pak musí dát pozor, aby měl požadovaný počet stupňů, a nakonec musí pečlivě míchat, říct zaklínadlo, zase míchat, přidat šťávu z kýchavice…
Deset minut – už jen pětkrát doprava, pětkrát doleva, třikrát doprava. Hůlkou provzdušnit. Zahřát na 86 stupňů. Přisypat nastrouhaný měsíční kámen.
„Zabil by mě váš lektvar, slečno Littletonová?“ zeptal se brýlatý zkoušející čaroděj – pan Marshall.
„Ne na místě. Ale pochybuji, že tři týdny usilovného zvracení byste přežil bez pomoci.“
„Jste si tím jista?“
„Ano.“
Bylo to jedno z nejpevnějších „ano“, které kdy vyslovila.
Kouzelník se usmál, poděkoval a se zazátkovanou lahvičkou se otočil ke Kate zády. Ta konečně mohla odejít.
„Máme to! Máme to! Máme to!“ křičela Katleen a popadla Kate za ramena.
„Co je, Kat? Co blbneš?“ smála se Kate jejímu vyšilování.
„Máme to! Máme zkoušky! Je to za náma!“
„Jo!“ uvědomila si a najednou jako blesk chytila její náladu. „My to máme!“
Kat jí skočila kolem krku a chvíli nejen ony dvě poskakovaly po místnosti jako blázni. Jen velmi krátce trvalo, než se k všeobecnému veselí připojil i Jack.
„No holky! Vy jste tak šikovné, pojďte ke mně!“ objal je obě najednou a silně stiskl.
Odkudsi zpoza Katleen se ozvalo vrčení, které nabíralo na intenzitě. Byl to James. Jack se v momentě vzdálil a Katleen se zvonivě zasmála.
„Hej!“ bránil se Jack, když se ho James pokusil praštit. „Já nic neudělal! Moje ruce nebyly na nebezpečnejch místech! Vážně! Holky, zastaňte se mě!“
„Opravdu je to tvůj kamarád, Kate? Vážně?“ obrátil se James za stálého pronásledování Jacka na Kate.
Ta se usmála a pokrčila rameny: „Nejspíš…“
„To by ti bylo asi hodně líto, kdybych ho zabil?“ Skočil po Jackovi, ale ten zase pohotově uhnul. Se slovy: „Já jsem hodnej!“ pak začal utíkat chodbou, co mu nohy stačily. James se zatnutými zuby skončil v polovině cesty a vrátil se ke svojí přítelkyni. Ta ho se smíchem objala a na něm byl vidět výraz takové úlevy, že je Kat konečně zase dobře, že by snad býval Jacka možná ani nepřerazil vejpůl. Jen – pořádně pochroumal.
Za všeobecného veselí se pak skupinka vydala k jezeru, povídali si o tom všem, co prožili – a co dost možná prožijí. Měli za sebou OVCE, teď už je čekalo jen to horší – skutečný život. Všichni se na to moc těšili.
Kate měla dojem, jako by se na všechno koukala z dálky. Jako by nebyla uprostřed zkoušek, přestože vždycky vzhlédla jen na chvíli a pak se zase pustila do psaní. Jako by všechno byl jen další sen.
Nevěděla proč, ale takhle si ty zkoušky nepředstavovala, přestože měla ještě dosud v živé paměti NKÚ, které byly podobné. Ale tehdy si připadala důležitě, teď to vnímala spíš jako… trochu bizarní dopoledne. A trochu jako jednu velkou frašku.
Všimla si při tom přemítání, že profesorka Raveburryová stojí u vchodu do malé místnosti, odkud vyšli, a sleduje ji. Nejspíš jí neuniklo, jak Kate co chvíli zvedá hlavu a jak se dívá po ostatních. Možná byla i nervózní, že snad nezná odpovědi a udělá jí parádní ostudu. Nechala tedy obhlížení spolužáků a radši dopsala všechny odpovědi nejlepším možným způsobem. Věděla, že teoretická část bude její jediná šance na lepší známku, při praktické bude situace mnohem zoufalejší.
Odpoledne po rychlém obědě se ukázalo, že se nepletla. Když ji zavolali, volný byl pro ni stolek s tou podivnou starou paní připomínající ježibabu. Sice Kate neměla žádný problém se správným určením „zaklínadla“ a „kletby“, ale to bylo tak to jediné, čím se mohla doopravdy pyšnit. Měla pocit, že snad u každého zadání udělala nějakou drobnou chybu, tedy až na jedno – obranu proti tlaku a následně náznaku nitrozpytu zvládla naprosto dokonale. Když ale měla nechat roztříštit hrneček, nedostatek vzteku, který potřebovala, to značně oddálil. Také neverbální kouzla byla dost málo účinná a z patronova zaklínadla nebylo nic než proužek stříbrné mlhy, se kterým by spíš než zahnat mozkomora dokázala dávat kouřové indiánské signály.
„Přece doopravdy nečekali, že vyčarujeme fyzického patrona, že ne?“ ptala Rose nervózně, když se sešli ve vstupní síni a probírali, co se u zkoušky všechno dělo.
„To by ho s námi snad Raveburryová cvičila víc, nebo ne?“
„Doufám,“ pokrčila Kate rameny a podívala se na Kat, které se do tváře stále nevracela barva a už zase si okusovala nehty. Bylo nad slunce jasné, že z ní nervozita nemůže opadnout dřív než úplně na konci, až bude mít za sebou zkoušku z lektvarů. Do té doby nebyla šance, že se uklidní. Kate jen měla strach, aby během týdne vůbec něco pozřela, protože už teď byla její kamarádka výrazně pohublá.
Večer nebylo nikomu příliš do řeči. Kate pořád přemýšlela, jestli i s chybami bude mít v obraně alespoň P, nebo jestli jich udělala v praktické části příliš mnoho. Už teď si uvědomovala, co mohlo být lepší a dostalo ji to do poněkud depresivního stavu. Odmítla i Jacka, který se pokoušel propašovat do mrzimorské společenské místnosti, a radši si opakovala na další den, ve kterém měla mít zároveň kouzelné formule a studium starodávných run. Z těch byla tradičně nejvíc rozčílená Rose, ve které se neustále praly dvě strany – jedna, která runy nesnášela a druhá, která se snažila zavděčit rodičům. Rose tak byla celý večer popudlivá a na jakékoliv vyrušování reagovala nepřirozeným jekotem.
Studium starodávných run byla pouze teoretická zkouška, takže ji studenti měli absolvovat odpoledne po praktické zkoušce z kouzelných formulí. Tou dobou byla už Kate tak strašně unavená, že si vůbec nebyla jistá, jestli nepíše do sáhodlouhého latinského překladu nějaké nesmysly. Bezprostředně po praktické zkoušce z formulí byla ale poměrně spokojená, většinu kouzel, která předváděla, používala v průběhu roku často.
Věděla, že by si večer měla opakovat na bylinkářství, ale nezvládla to. Neměla ani sílu vymýšlet nějaké nesmysly s Jackem, tak radši hledala Katleen, která měla po formulích odpoledne volné. Našla ji v knihovně. Trochu se pousmála, když Kate spatřila, ale její úsměv se brzy ztratil ve výrazu čirého zoufalství.
„Vypadáš strašně,“ okomentovala to.
„No to teda díky,“ zabručela Kat a zastrčila si uvolněný pramen vlasů za ucho.
„Měla by sis dát chvilku pauzu, nemyslíš?“
„Tohle je docela deja vu, nezdá se ti?“
„Jo,“ tiše se zasmála Kate. „Akorát posledně jsi mi tohle říkala ty.“
„No dobře…“ Katleen si založila stránku velké knihy Lektvarologie pro profesionály, zaklapla ji a schoulila se v křesle.
„Pořád lektvary?“ zeptala se Kate a přisedla si vedle.
„Co jiného.“
„Nech už toho, když se budeš soustředit jen na lektvary, pomotáš to ostatní. A na tom přece taky záleží.“
„Nedá mi to… Prostě mám strach, že to nedám.“
„Znám tě, Kat. A podle toho, jak teď studuješ, bych se vážně nedivila, kdybys nakonec dostala lepší známku než já. Nebude tam přece Snape.“
Katleen se tiše pousmála. „A myslíš si, že zrovna tohle mi pomůže? Jsem na něj tak zvyklá, že bych se nedivila, kdyby mě vykolejilo právě to, že na mě nikdo není hnusnej.“
„Vymýšlíš si.“
„Trošku. Kde máš Jacka?“
„Kdo ví? Neměla jsem dneska náladu na blbiny.“
„Nejsou to tak úplně blbiny… jsou to docela chytrý blbiny.“
„Jo,“ ušklíbla se. „Všimla jsem si.“
Kat se lišácky usmála. „To je hezký, že sis všimla.“
„Nevím, co si myslíš, ale jestli si myslíš, to, co si myslím, že myslíš, tak si to nemysli.“
Kat se konečně na tváři objevil opravdový úsměv, ale po několika dnech bez jídla vypadala ještě víc jako zombie, než když před chvílí jen opatrně stáhla koutky.
„Takže zatím nic neproběhlo?“
„Jak, zatím? Ani nic neproběhne. Jsme kamarádi. V tom zábavném slova smyslu, ale pořád jen kamarádi.“
„A chceš, aby to tak zůstalo?“
„Chci. To, co bylo, je minulost. Mělo to být bez pokračování a rozhodně na tom nechci nic měnit.“
„A já tak doufala…“
„Je mi to úplně jasný, Jasperová, tobě totiž nejde o nic jiného než o pikantní detaily z milostného života všech ostatních.“
„Jen z tvého,“ zazubila se.
„To mám teda radost.“
„Každopádně je to škoda, vypadá, že by stál za to.“
„Když jsem byla ve Francii, dostávala jsi zprávy pravidelně, tak je vytáhni a přečti znovu,“ usmála se Kate.
„Kéž bych na to měla čas,“ řekla a křečovitě stiskla Lektvarologii pro profesionály v rukou.
„Tak po zkouškách,“ usmála se Kate znovu, zívla a zvedla se. „Jdu si lehnout… A ty tu prosím tě moc dlouho nestraš, fakt si tě začnou lidi plést s duchem a budou po tobě chtít, abys procházela zdí. Za chvilku budeš tak hubená, že i to přestane být problém.“
Další dva dny probíhaly v podobném stylu, jako ty dva předchozí. Katleen museli do jídla nutit všichni její spolužáci, mnohdy ji hledali po celém hradu a několikrát ji doslova přitáhl za ruku James. Rose naopak po starodávných runách výrazně pookřála, takže už to s ní ve společenské místnosti bylo veselejší. Ve středu byla zkouška z bylinkářství, kam chodilo poměrně málo spolužáků. Kat měla mezitím zkoušku z péče o kouzelné tvory, ze které přišla zkroušená, že ji popíchal obyčejný bodloš. Čtvrteční přeměňování byla zatím nejnáročnější zkouška na soustředění – u obrany byla Kate klidnější, protože znala svoje nedostačující možnosti. Přeměňování chtěla mít na výbornou, takže se jí při praktikách hodně třásl hlas. Když ale odcházela, uvědomila si, že přeměňovala zvířata na věci a zase zpátky s naprostou samozřejmostí a že zvládla i vytváření věcí z „ničeho“, což byla hlavní náplň učiva sedmého ročníku. Samozřejmě do toho patřily i neverbální přeměny, se kterými sice měla drobné problémy, ale celkově vzato uspěla skvěle. Denverovo jásání, které se po zkoušce rozléhalo celou velkou síní, jí ale udělalo radost mnohem větší než pravděpodobnost, s jakou ona nedostane z přeměňování horší známku než N.
Po čtvrteční večeři už se Jackovi vyhnout ani nemohla, ani nechtěla. Vytáhl ji ven k jezeru, a co chvíli si ji dobíral, že teď už bude velká holka a že její zkouška dospělosti už je téměř u konce. Ona mu na oplátku několikrát pohrozila, že si na něm vyzkouší pár těch nejlepších přeměn a mockrát se po něm alespoň ohnala napřaženou rukou, čemuž se dokázal vyhýbat teď už s naprostou samozřejmostí. Už by nespočítala, kolikrát se ho kdo za ten uplynulý týden pokusil přerazit nebo nakopnout.
Jeho reportáž už byla téměř u konce. Měl tu zůstat ještě na pár dní, aby vypátral co nejvíc o budoucím zaměstnání studentů, ale pak už měl Bradavice opustit. Profesorům sice nepřekážel, ale většina studentů už jeho všetečných otázek měla plné zuby, takže Kate musela trochu zalitovat, že se neukáže na závěrečném večírku, který by ji býval mohl aspoň trochu zpříjemnit.
Když se vraceli do hradu, potkala je opět profesorka Prýtová, která sice neřekla ani slovo, ale vrhla na Kate výraz, který hovořil naprosto za vše, tak se s Jackem hlasitě rozloučila (dal ji významně pusu na tvář) a odešla na kolej pročíst si pár poznámek k lektvarům. Přemýšlela při tom o Kat, jestli jí zbyly aspoň nějaké nehty (ať už na rukou nebo na nohou) a jestli se z toho ještě úplně nesložila. Ráda by jí nějak pomohla, ale už nevěděla jak. Tohle zkrátka bude muset zvládnout sama.
Večer ležela v posteli a uvědomovala si, jak strašně moc se těší na zítřejší odpoledne, až to všechno bude za ní. Už si nedovedla představit, jaké to je neučit se, nestresovat se a nebát se závěrečných zkoušek, takže byla skoro zvědavá, jak rychle si na to dokáže zvyknout. A jestli nepřijde takový ten pocit prázdnoty, že teď už ji v Bradavicích vlastně nic nečeká. Celou noc si ve snech neustále dokola opakovala.
Když se všichni ráno sešli před Velkou síní, bylo sice ticho, ale nervozita už byla cítit málo. Uplynulý týden byl tak náročný, že už to všichni chtěli mít za sebou, nehledě na výsledek. Tedy až na Katleen. Ta seděla, nohy i ruce překřížené, vypadala, jako by se nemohla rozhodnout, jestli bude brečet, nebo zvracet nebo omdlívat. Všechno najednou totiž tak úplně nebylo možné. Ale postupně by to třeba šlo.
Do místnosti vešel Snape. Kate seděla zrovna s rukou na kamarádčině rameni, když na ně obě zaostřil.
„Kdyby NKÚ neukázaly, že nejste ztracený případ, Jasperová,“ začal zostra. „Nikdy bych vás do studia lektvarů nepřijal. Jak tak na vás koukám, byla to nejspíš tehdy hodně velká náhoda, co vám pomohlo dostat známku V.“
Katleen zvedla hlavu a polkla.
„Když už jsem to s vámi vytrpěl sedm let, opovažte se mi udělat ostudu.“
„Ano,“ pípla.
Kate se usmála. „Tohle by ti mělo dodat odvahy,“ zašeptala, když se Severus obrátil, aby „povzbuzoval“ někoho jiného.
Katleen jenom něco nesrozumitelného zachrčela a chytila se za břicho ještě silněji. Po několika tíživých minutách se dveře otevřely a studenti mohli dovnitř, na úplně poslední zkoušku.
Kate se ještě podívala na Severuse, a ten na ni kývl. Mělo to vypadat – snad povzbudivě? Usmála se na něj – po dlouhé době. Měla pocit, že jí přeje hodně štěstí a dodalo jí to sebejistoty. Vcházela do Velké síně s pocitem, že tohle je konečně něco důležitého, vážného, že to uzavře jednu kapitolu jejího života.
Když si sedla a tiše procházela otázky (s vědomím, že je Snape také v místnosti), nemohla potlačit vzpomínky. Hrnuly se jí do hlavy tak automaticky a samozřejmě, že se toho až zalekla. Když poprvé v učebně dělala lektvar z otázky číslo 2, všimla si, že ji Severus sleduje. Tehdy to byl zamyšlený výraz, nevěděla, o čem přemítá, ale jeho oči značily zájem. Lektvar z otázky číslo 5 dělali, když na něj byla rozzlobená kvůli špatné známce z testu, kterou si rozhodně nezasloužila. Měla tehdy chuť ho do něčeho zaklít nebo… ho praštit, nebo… a v tu chvíli si uvědomila, jak o něm smýšlí ona. Jak celé to divadlo, které spolu hráli, nemělo být tak nevinné. Neměla to být jen legrace, mělo to dojít někam dál. Připisovala přísady do lektvaru u otázky číslo 6 – opiového štěpu. Věděla, že má do něj dávat z pryšce jen žluté listy. Prohlubuje to intenzitu lektvaru a zkracuje dobu zrání. Tak jí to tehdy řekl, když byli sami v učebně lektvarů, ještě když chodila s Chrisem.
Ten udělal NKÚ z lektvarů na P a nestudoval je dál. Měl z toho samozřejmě obrovskou radost. Ne že by s ním Kate nějak víc mluvila, spíš se míjeli. Ale vypadalo to, že už je to spíš proto, že si nemají co říct, než proto, že by Chris stále trpěl pocitem ublíženosti z páťáku.
Při popisování Amorova šípu se musela na chvíli zastavit. Bylo to poprvé za dobu zkoušky, kdy se se Severusem střetla pohledem. Zamyšleně se na sebe dívali a ona přemítala, proč její vzpomínky jsou tak… intenzivní. Jako by jí je cpal do hlavy – kdyby nevěděla, že je to v tuhle chvíli nemožné, musela by ho podezřívat.
Riccův lektvar v otázce 23 celou ságu završil. Koneckonců si byla i po těch měsících naprosto jistá, že ho lékaři poprvé použili 12. dubna 1948 v 17:24.
Dopsala a vzhlédla. Napětí, které v ní bublalo od chvíle, kdy si přečetla první otázku, konečně polevilo. Možná si tímhle musela projít. Možná potřebovala na pár minut vrátit čas, aby si uvědomila, že svým způsobem to všechno prožila ráda, že toho nelituje, ale… že to skončilo. Čehož možná litovat bude, protože kdo ví, jestli někdy zažije ještě někdy něco podobně intenzivního a vzrušujícího.
Podívala se na Kat, která si zvládla okusovat nehty na levé ruce, i když byla skloněná, že se nosem téměř dotýkala papíru a pravou rukou horlivě psala. Kate si byla naprosto jistá, že její kamarádka možná nebude mít přesný čas, kdy lékaři použili poprvé Riccův lektvar, ale jestli, tak to bude to jediné, co jí bude chybět. Kdo ví, třeba to někde vyhledala. Anebo, zasmála se pro sebe pobaveně, si to Severus taky mohl celé vymyslet. Koneckonců – potřeboval tehdy vypadat důležitě a sebejistě a ona si to nikdy nikde neověřovala.
Ještě chvíli seděla a hrála si s perem. Byla už naprosto klidná, praktická část nemohla být žádnou hrozbou. Dělat něco podle postupu a občas přidat trochu znalostí z bylinkářství a jiných předmětů – to jí nikdy nedělalo potíže. Proč by se s tím teď po těch letech tvrdé dřiny nad kotlíkem měla stresovat? Praktika z lektvarů bylo to jediné, čím si byla opravdu jistá.
Katleen se ještě do tváří nevrátila barva, i když okomentovala teoretickou slovy: „snad jo, no“, což bylo jednoznačné znamení, že je se svým výkonem spokojená. Do Velké síně ke kotlíkům vešla dřív než Kate, takže ona nemohla vidět její výraz, když jí zkouška skončila. Nad kotlíkem už myslela skoro jen na ni a na to, až tohle všechno budou mít konečně za sebou. Mělo to být už za půl hodiny – mezitím bude její lektvar chladnout, pak do něj přidá pár přísad, pak musí dát pozor, aby měl požadovaný počet stupňů, a nakonec musí pečlivě míchat, říct zaklínadlo, zase míchat, přidat šťávu z kýchavice…
Deset minut – už jen pětkrát doprava, pětkrát doleva, třikrát doprava. Hůlkou provzdušnit. Zahřát na 86 stupňů. Přisypat nastrouhaný měsíční kámen.
„Zabil by mě váš lektvar, slečno Littletonová?“ zeptal se brýlatý zkoušející čaroděj – pan Marshall.
„Ne na místě. Ale pochybuji, že tři týdny usilovného zvracení byste přežil bez pomoci.“
„Jste si tím jista?“
„Ano.“
Bylo to jedno z nejpevnějších „ano“, které kdy vyslovila.
Kouzelník se usmál, poděkoval a se zazátkovanou lahvičkou se otočil ke Kate zády. Ta konečně mohla odejít.
„Máme to! Máme to! Máme to!“ křičela Katleen a popadla Kate za ramena.
„Co je, Kat? Co blbneš?“ smála se Kate jejímu vyšilování.
„Máme to! Máme zkoušky! Je to za náma!“
„Jo!“ uvědomila si a najednou jako blesk chytila její náladu. „My to máme!“
Kat jí skočila kolem krku a chvíli nejen ony dvě poskakovaly po místnosti jako blázni. Jen velmi krátce trvalo, než se k všeobecnému veselí připojil i Jack.
„No holky! Vy jste tak šikovné, pojďte ke mně!“ objal je obě najednou a silně stiskl.
Odkudsi zpoza Katleen se ozvalo vrčení, které nabíralo na intenzitě. Byl to James. Jack se v momentě vzdálil a Katleen se zvonivě zasmála.
„Hej!“ bránil se Jack, když se ho James pokusil praštit. „Já nic neudělal! Moje ruce nebyly na nebezpečnejch místech! Vážně! Holky, zastaňte se mě!“
„Opravdu je to tvůj kamarád, Kate? Vážně?“ obrátil se James za stálého pronásledování Jacka na Kate.
Ta se usmála a pokrčila rameny: „Nejspíš…“
„To by ti bylo asi hodně líto, kdybych ho zabil?“ Skočil po Jackovi, ale ten zase pohotově uhnul. Se slovy: „Já jsem hodnej!“ pak začal utíkat chodbou, co mu nohy stačily. James se zatnutými zuby skončil v polovině cesty a vrátil se ke svojí přítelkyni. Ta ho se smíchem objala a na něm byl vidět výraz takové úlevy, že je Kat konečně zase dobře, že by snad býval Jacka možná ani nepřerazil vejpůl. Jen – pořádně pochroumal.
Za všeobecného veselí se pak skupinka vydala k jezeru, povídali si o tom všem, co prožili – a co dost možná prožijí. Měli za sebou OVCE, teď už je čekalo jen to horší – skutečný život. Všichni se na to moc těšili.
Žádné komentáře:
Okomentovat