Kapitola 34 - Trocha zdravého humoru

Anotace: „Myslíte, že byste na mě měl minutku? Jen na opravdu krátký rozhovor?“ zeptal se ho horlivě. Kate si myslela, že mu musí být jasné, že z toho taky nemusí vyváznout se zdravou kůží, ale očividně ho to neodradilo. Za ten čas, který v Bradavicích strávil, už o Snapeovi vyslechl historek až až.

„… a prostě z tebe nemůže a nemůže spustit oči.“

„Cože?“ Kate nečekala na Katleenino opakované vysvětlení a bez váhání se otočila k učitelskému stolu.

Před Brumbálem stál dospělý muž, očividně to už nebyl student, nejen proto, že neměl bradavický hábit, ale obyčejné černé kalhoty a tmavě modrou košili ležérně rozepnutou u krku. Katleen měla pravdu, sledoval ji se zájmem a jí chvíli trvalo, než jí došlo, kdo to je.

„Jack?“ zeptala se potichu sama sebe nevěřícně.

Usmál se a zamával na ni.

„Jakej Jack? Kate? Kdo to je? Ty ho znáš?“ dorážela na ni Katleen, ale ona si jí nevšímala. Pomalu vstala a se stále naprosto nevěřícným výrazem přišla až k němu. Neuvědomovala si v tu chvíli, že on není jediný, kdo ji sleduje. Přímo za ním se usmíval Brumbál a zpozornělo víc členů učitelského sboru. Za ní se tiše plížila Kat.

„Jacku!“ oslovila ho, když došla až k němu. Na víc se nezmohla.

„Ahoj Katie,“ usmál se ještě víc, bez váhání zvedl ruku a přátelsky ji pohladil po tváři. Tohle gesto si pamatovala, ale stejně jí to před zraky učitelů přinutilo zčervenat.

„Ty se mi snad jenom zdáš!“ vypravila ze sebe a nevšímala si Katleen, která se naopak stále víc mračila. Rozčilovalo ji, že jí nikdo nevěnuje žádnou pozornost, aby jí tohle všechno vysvětlil.

„Chceš, abych tě štípnul?“ pronesl pobaveně.

„Co tady děláš?“ zeptala se a odstrčila jeho ruku, která se nebezpečně přiblížila k jejímu boku.

„Technicky vzato, pracuju,“ zasmál se. „Vypadáš pořád stejně. Vzorná školačka.“

„Zato z tebe se stal muž na úrovni,“ ušklíbla se.

„Je fajn tě znovu vidět.“

„I tebe.“

Objala ho. Doopravdy si nikdy neuvědomila, že jí chyběl, až teď, když ho po dvou letech znovu viděla.

Vedle sebe uslyšela Katleenino odkašlání. Pustila Jacka a pousmála se. Pak se podívala na kamarádku a znovu na něj.

„Jacku, tohle je Katleen. Kat, tohle je Jack.“

Chlapec očividně pochopil rychleji než ona.

„Jack? Jakej Jack?“

„Jack, francouzsko-americkej týpek Jack,“ vysvětlila a na Katleenině tváři byl konečně vidět náznak pochopení.

„Pěkná přezdívka,“ ozval se.

„Díky,“ usmála se na něj.

„Nikdy jsi mi nepsala, že je to takovej frajer,“ prohlížela si ho Katleen od hlavy k patě.

„Mám to brát jako kompliment?“ pozvedl obočí.

„Rozhodně,“ řekly obě dvě naráz.

Další zakašlání se ozvalo od učitelského stolu. Od koho jiného, než…

„Budete si tu vyprávět vaše dojemné příběhy ještě hodně dlouho?“ zavrčel Severus, který z nich po celou dobu očividně nespustil oči. Raveburryová při jeho slovech nepatrně zvedla hlavu a Brumbál se pousmál. Kate s Katleen si vyměnily všeříkající pohled.

„Potřebuješ něco od pana ředitele nebo můžeme jít pryč?“

„Všechno je vyřízeno, můžu se pohybovat po hradě svobodně.“

„Fajn,“ usmála se Kate. Krátce se střetla se Severusovým pohledem, než se otočila a vedla Jacka z Velké síně ven.

„Co má za problém?“ zeptal se, když vyšli z místnosti a ukázal za sebe. Kate si znovu vyměnila krátký pohled s kamarádkou a pousmála se.

„On sám je ten problém.“

„Očividně.“

„Tak a teď už s pravdou ven, co tady doopravdy děláš?“

Když Kate potkala Jacka před dvěma lety na výměnném programu ve Francii, byl pro ni jako vysvobození z toho prostředí plného laku na vlasy a růžových mašlí. Jiní kluci v Krásnohůlkách působili jako… no, zkrátka Francouzi. Kate se při té vzpomínce nemohla nezaleknout, jaké to asi bude potkat maminčina Pierra.

Jack byl v Krásnohůlkách kvůli rodičům, kteří jako velvyslanci hodně cestovali, tak ho dávali téměř každý rok do jiné kouzelnické školy nejen v Evropě. Přijeli z Ameriky, když mu bylo jedenáct let, což byl důvod, proč po vystudování neodjel zpátky. Neměl dojem, že by si tam připadal doma, ale chtěl do anglicky mluvící země.

„A taky jsem si vzpomněl, že tu někoho znám,“ mrkl na ni. Katleen vedle se potutelně usmála.

„Ale jak ses dostal do Bradavic? Sem přece lidi zvenku nechodí.“

„Vzal jsem práci u Denního věštce.“

„Cože?“ vyhrkly obě naráz.

„No jo. Sháněli… někoho… hm, no… sháněli vlastně podržkoště. Někoho, kdo jim bude opravovat hrubky a kdo bude dělat ty reportáže, do kterých se nikomu nechce.“

„A tak tě poslali do Bradavic?“ vytřeštila Katleen nevěřícně oči.

Jack se hlasitě zasmál. „Ani náhodou! O to dělat reportáž v Bradavicích tam stojí snad každý, ale Brumbál nikoho nepouští! Chtějí se sem dostat na závěrečné zkoušky, přemlouvat Brumbála se pokusili už všichni. No a já jsem jim řekl, že se sem dostanu.“

„Vysmáli se ti?“

„To teda jo. Ale voilá, jsem tady!“

„Jak se ti to povedlo?“

„Zkrátka jsem Brumbálovi napsal, že tu někoho znám,“ znovu mrkl na Kate.

„Brumbál tě sem pustil kvůli mně?“ vytřeštila oči. To snad nemyslí vážně!

„Tohle se prostě musí umět,“ řekl samolibě.

Obě holky se na sebe nevěřícně pousmály a Kate se do hlavy znovu vkradla myšlenka na „řešení sporů pod Brumbálovou střechou“. Kdyby jí posledně tolik nepomohl, musela by toho manipulátorského dědka nenávidět!

„Takže tě prostě pustil do hradu a můžeš si dělat, co chceš?“

„Asi by mi to tak úplně neprošlo, kdybych nikoho aspoň trochu nevyzpovídal. Takže, drahé dámy, jste moje první… dvě oběti! Povězte mi, jak se připravujete na zkoušky? Už vás napadlo někoho z komise podplatit?“

Další půl hodina probíhala v duchu podobně laděných otázek. U otázky „A jestlipak už vás napadly nějaké jiné způsoby, jak si opatřit dobrou známku?“ Katleen zakroutila hlavou a s úšklebkem opustila místnost. Ne, že by ji snad otázka urazila (rozhodně by se nad ní měla zamyslet spíš Kate), ale měla špatné svědomí, že se dnes ještě nevěnovala učení.

Kate svědomí stačila zaplašit ještě dřív, než zaklepalo na pomyslná vrátka. Může si dovolit dát si jeden den pauzu, ne že ne! A přítomnost Jacka ji naplňovala zvláštním pocitem toho, že venku z Bradavic přece jenom něco existuje. Že její život není omezený jen a jen hradními zdmi.

Jack jí vyprávěl o tom roce, který strávil mimo školu. Hodně cestoval, několik měsíců pracoval na lodi a za celou tu dobu neměl příliš velkou potřebu používat hůlku. Do kouzelnického zaměstnání se nakonec dostal až teď. Viděl svět, nejen díky tomu, kam ho s sebou všude vozili rodiče, ale i na vlastní pěst. Ne z kouzelnické perspektivy „přemístím se, kam je libo“. Cestoval vlakem, autobusem, stopoval… Kate připadalo něco takového u kouzelníka naprosto nevídané a několikrát během toho rozhovoru ji napadlo, že by chtěla být jako on. Něco v životě zažít.

Ona sama toho moc nevyprávěla. Co taky? Její život se skládal z Bradavic a prázdnin v Londýně – vlastně poslední prázdniny byla s Katleen a její rodinou na týdenní dovolené v Itálii, ale tam se nedělo nic moc zajímavého, pokud by Jack nepočítal sáhodlouhé dívčí tlachání a chození po památkách. Takže nechala většinu času mluvit jeho – a naprosto jí to vyhovovalo. Už po malé chvilce pochopila, že se svou nynější prací rozhodně neminul. Jeho výřečnost byla obdivuhodná a jí bylo jasné, že pokud svoje slovní obraty používá i při psaní Věštce, určitě budou jeho články trhák.

Od té doby, co ho neviděla, se hodně změnil. Možná to bylo cestováním a častou tvrdou prací – nepůsobil jako kancelářský typ, jako pisálek. Sice na sobě měl formální oblečení, ale bylo poznat, že to není běžná věc, kterou nosí často. Působil jako pořádný chlap, a to byl jen o rok starší než ona. Hodně za tu dobu vyzrál.

Strávili spolu celé dopoledne povídáním. Odpoledne ho Kate představila i ostatním spolužákům a společně se šli projít po pozemcích školy. Jack byl překvapený z toho, jak je v Bradavicích všechno obrovské a „divoké“. Několikrát hlasitě zalitoval, že tu nikdy nemohl studovat, ani na krátkou chvíli.

„Musím si to vynahradit teď…“ usmíval se. Pak neomylně zamířil k Cindy a Rose, které si povídaly vzadu o závěrečném večírku. „Mohl bych vás požádat o rozhovor, milé dámy?“ zeptal se jich s chlapecky nevinným úsměvem. Trochu jí tím připomněl Denvera.

Před večeří nechala Kate Jacka a jeho dvě nové oběti v soukromí a přece jenom se šla k ostatním připojit do ticha knihovny. Netrvalo to ani hodinu, než zaslechla ode dveří hlasy a pochechtávání. Stejně jako ostatní odložila učebnici a šla se podívat, co se děje.

„To je jisté, madame Pinceová…“ říkal zrovna Jack. „Pan ředitel mi povídal, jak jste na svou práci pyšná a jak jste pečlivá… koneckonců jste to vy, díky komu desítky studentů prošly závěrečnými zkouškami a díky komu má kouzelnický svět tolik skvělých čarodějů. Je neuvěřitelné, jakým způsobem je vaše práce prospěšná.“

Všichni sedmáci se na sebe pobaveně ušklíbali, když viděli, jak na knihovnici Jackův přístup zabírá.

„Myslíte si, že byste mi mohla věnovat minutku z vašeho drahocenného času na kraťoučký rozhovor, pro Denního věštce? Váš názor by čtenáře zajímal možná nejvíc ze všech!“

Žena s orlím nosem se tiše pousmála. „Ale jistě, samozřejmě. Pojďme se posadit třeba tady do křesel.“

„Jste velice milá.“

Kate už neposlouchala, jaké otázky jí pokládal, ale upřímně věřila, že madame Pinceovou svým přístupem nadchl. Takhle se totiž neusmívala snad nikdy za celých sedm let.

Ani jednou za studium se v poslední fázi učení na závěrečné zkoušky tolik nebavila. Po dvou dnech si začínala myslet, že Jackův vstup do knihovny nebyl jen náhodný nebo zacílený na rozhovor pro Věštce. Jack zkrátka vymýšlel každý den nové a nové způsoby, jak ji (anebo i ostatní) před zkouškami účinně rozptýlit. Jeho schopnost přijít ve správnou dobu, kdy se všichni při učení začali propadat do stavů deprese a beznaděje, byla obdivuhodná. Nikdy se neukázal nevhod a nikdy se nezdržel příliš dlouho, pokaždé akorát tak, aby jim všem udělal den veselejší. Občas přišel s nějakou nahodilou otázkou typu: „Ocitli jste se někdy v životě v situaci, která by byla ještě horší?“ nebo „Ve stupnici od jedné do desíti, kdy deset je nejlepší, jak se cítíte? Dokážete podle křivky klesající nálady odhadnout, jestli se za dva dny dostanete do minusových hodnot?“ Jindy se zase s lišáckým úsměvem, tolik platícím na madame Pinceovou, přikradl do knihovny s plnou krabicí šumivých bzučivek nebo čokoládových žabek. Opravdové dobrodružství bylo to všechno nepozorovaně spořádat.

V pátek večer se nenechal odbýt a uspořádal turnaj ve stavění domečků z karet od Řachavého Petra. Kate měla dojem, že všichni souhlasili už jen z čirého zoufalství, protože nad podobnou infantilní zábavou už dlouho nikoho ze spolužáků nepřistihla. Ale hysterie holt dělá divy.

Den před zkouškami seděli na snídani a Jack měl zrovna potřebu chovat se ke Kate a Rose jako matka, která se snaží nakrmit své děti (… a za tatínka… za pana ministra Popletala, za Brumbála…). Kdyby se opravdu pokusil vzít vidličku a přiblížit se s porcí míchaných vajíček k jejímu obličeji, určitě by našla sílu, aby ho prohodila oknem. Byla si jistá, že Rose by jí ochotně pomohla.

Najednou do Velké síně vběhl nějaký mrzimorský páťák, kterého Kate znala jen od vidění.

„Komise! Komise je tady!“ zasípal zoufale, když k nim bez dechu přiběhl. „Jsou tam… všichni… na chodbě s Brumbálem!“

Kate se společně s ostatními zvedla a váhavě zamířila ke dveřím. Hned jí zrak padl na tu správnou skupinku dospělých kouzelníků v tmavých hábitech. Většina z nich se tvářila vážně, když se rozhlížela kolem sebe.

„A jéje, zase se spletli, poslali nám sem z ministerstva gerontologický zájezd,“ prohlásil Jack akorát tak nahlas, aby to slyšeli všichni sedmáci, ale aby se to nedoneslo vstupní síní až ke komisi. Ostatní – včetně Kate – na něj pohlédli s lehce znechucenými výrazy.

„Tohle už snad nemáš zapotřebí,“ ušklíbla se na něj.

„Promiň, nic lepšího jsem rychle nedokázal vymyslet,“ zazubil se.

„Dokážeš to líp!“

„Já vím! Já vím! Omlouvám se.“

I tak to ale, jak si po chvíli uvědomila, zapůsobilo správně. Aura, kterou na první pohled skupinka zkoušejících vyzařovala, byla Jackovou poznámkou značně pošramocena. Protože v tu chvíli všichni spíš mysleli na to, jaký je on hňup než na to, jestli támhleta šedovlasá paní je ta obávaná přísná ježibaba, která nechává studenty vyletět jen proto, že místo „kletba“ řeknou „zaklínadlo“. Nicméně na druhou stranu nebylo ani příliš divné, že nikdo z nich se na snídani už nevrátil.

Madame Pomfreyová měla každou chvíli někoho na ošetřovně. Ve čtvrtek tam skončila Cindy a v neděli odpoledne další tři sedmáci. Páťáky nikdo nepočítal. Kate se rozloučila po obědě s Kat s tím, že na večeři už asi nikdo nebude mít náladu. Jack se tentokrát ani nepokusil uspořádat nějakou společnou zábavu, i když vehementně prohlašoval, že den před zkouškami by se nikdo učit neměl. Když na něj ale George vytáhl hůlku za naprosto nevinnou otázku, zda si ho může vyfotografovat a zaznamenat tak na věky ten nezapomenutelný stresový okamžik, s úsměvem se vyhnul napřažené Denverově ruce s těžkou učebnicí přeměňování a raději zmizel pryč.

Kate stiskla rty. Byla ve stresu, takhle špatně od žaludku jí bylo asi jen tehdy, když si myslela, že je těhotná. Stres ji držel při plné pozornosti docela dlouho, znovu si pročítala poznámky z formulí, mávala rukou bez hůlky ve složitých křivkách a v hlavě si opakovala názvy všech lektvarů a hlavních přísad, které znala. Byla už tak unavená tím vším, že si nepřála nic jiného, než aby už byl ten týden za nimi. Měla dojem, že jestli existuje nějaké peklo, musí to být tohle. Ten pocit, že se musí učit, že si ještě něco nestačila nacpat do hlavy, že má pořád – i po těch letech – tolik co dohánět… A přitom není jisté, jestli to vůbec někdy využije, jestli jí všechny ty věci mohou k něčemu pozitivnímu v životě být.

„Vždyť se nás můžou zeptat na cokoliv!“ vyjekla Rose se slzami v očích. „Na cokoliv! Co když jsme se to vůbec neučili? Co když propadnu proto, že jsem nečetla tu správnou knížku? Proč nám nemůžou dát aspoň nějaké okruhy? Já už nemůžu!“

„Uklidni se,“ chlácholil ji George. „Nějak to dopadne, určitě nepropadneme, nebo aspoň ne ze všeho.“ Hořce se zasmál.

Má pravdu, napadlo Kate. Ze všeho určitě nepropadnou a dost by se divila, kdyby někdo skončil s horší známkou než s P. Připravovali se na to společně, zkoušeli se, učili se do noci, trávili celé dny v knihovně nad těžkými svazky… Není možné, aby to dopadlo tak moc strašně. A i se známkou P budou mít všichni možnost dělat svou vysněnou práci. To by musela být velká náhoda, nějaký zásah nabourané psychiky, kdyby to mělo dopadnout hůř… A to tím, jestli si nacpe do hlavy o pár kouzelných run navíc, už přece stejně neovlivní.

„Jdu se projít,“ zašeptala do nastalého ticha.

„Fakt?“ zeptala se pochybovačně Rose. Věděla, že Kate vždycky tráví večery učením až do poslední chvíle.

„Jo… už mě to upřímně nebaví. A znervózňuje mě to, když pořád nacházím věci, který ještě neumím.“ Zhluboka se nadechla a zatřásla rukama, aby se zbavila stresu.

„Necháš Jacka, aby tě rozptýlil?“ zeptal se významně Denver a zakřenil se.

„Dávná historie, příteli, dávná historie,“ zasmála se. Až když vyšla ven na chodbu, uvědomila si, jak Denverova otázka postrádala veškerou hořkost, jak nevinně a uvolněně zněla. Vždycky byl napjatý, když se mluvilo o ní v souvislosti s nějakým jiným klukem. Vlastně by ji ani ve snu nenapadlo, že to bude zrovna on, kdo podobnou otázku položí.

S pocitem zvláštní radosti nad tímhle úkazem se vydala do vstupní síně. Tak trochu tam Jacka čekala, protože tam vždycky lovil nějaké nevinné oběti na „drobné interview“, jak tomu sám říkal. Když Kate vzpomínala na to, jak všechny studenty zpovídal, byla skoro nedočkavá, až reportáž vyjde.

O to nedočkavější začala být, když ho zahlédla mluvit s profesorkou McGonagallovou přímo pod schody. Usmívala se na něj, očividně ji něčím šarmantním potěšil nebo pobavil. Než Kate došla blíž, zrovna se loučili.

„Vzdáváš se učení a dobrovolně se vydáváš do spárů kmene uklízeček?“ zeptal se, když se přiblížila tak, aby ji zaslechl.

„Proč se bránit osudu,“ ušklíbla se.

„Já bych ty holky nepodceňoval! Jsou to dračice!“

„To abych si vyzkoušela pár triků, jak zapadnout.“

„Nejspíš už to nedoženeš. Budeš navěky outsider.“

„Kruci,“ povzdychla si. „No, tak to se nedá nic dělat. Budu muset začít šlapat chodník.“

„Hlásím se jako první zákazník.“

Mrkla na něj. „Dostaneš slevu!“

Chytil ji za ruku – přátelsky – a dovedl k lavičkám. Když si sedli, usmál se na ni. „Jste lepší parta, než v jaký jsem kdy byl já. Kdybych měl tolik učebních kámošů, nejspíš bych v závěrečkách prolezl mnohem líp.“

„No, nevypadáš, že bys toho nějak moc litoval.“

„To ne… jen tě chci uklidnit a vynechat takový ty fráze typu: Ty jsi šikovná, ty to určitě zvládneš.“

„Jo, to mi fakt leze na nervy.“

„Myslel jsem si to.“

Hlavní brána se otevřela a dovnitř vešla profesorka Prýtová. Pousmála se a hned zamířila k nim.

„Nervózní, Kate?“ zeptala se jí.

„Už mi bývalo i líp.“

„Tady váš kolega vám jistě pomáhá.“

„Velmi,“ ušklíbla se.

„Tak moc neponocujte, ať jste zítra svěží. A možná by stálo za to sejít se ještě ve společenské místnosti se spolužáky, abyste si dodali morální podporu.“

„Zrovna jsme se…“ Kate se zarazila, než větu dořekla. Uvědomila si, že tu nejde o žádnou morální podporu, ale jen o to, aby byli všichni mrzimorští co nejrychleji uzavření na koleji a bez možnosti „ponocování“ s někým jiným někde jinde. „Chtěla jsem říct…“ dopověděla: „Že jsme se zrovna společně učili.“

„No jistě… každopádně bych vám všem ještě chtěla popřát mnoho štěstí, tak se tam sejdeme… řekněme za půl hodiny? Vyřiďte to prosím ostatním.“

Odkvapila tak rychle, že na to Kate nestačila říct ani A.

„Hm,“ odfrkla si.

„Co se stalo?“

„Ale nic. Prýtové zase hrabe. Na škole totiž vládne puritánský režim. Osobám opačného pohlaví se za chvíli zakáže přibližovat se na méně než dva metry,“ povzdechla si. „Toho si nevšímej.“

„Dooobře,“ protáhl. „No, nevadí, tak si běž hezky hrát na slušnou holčičku a zítra ráno se uvidíme. Já stejně ještě musím… jo. Profesore! Pane profesore!“

Z chodby vyšel Snape a namířil si to do sklepení. Kate v první chvíli nenapadlo, že Jack doopravdy volá na něj, až když stáli tváří v tvář.

„Myslíte, že byste na mě měl minutku? Jen na opravdu krátký rozhovor?“ zeptal se ho horlivě. Kate si myslela, že mu musí být jasné, že z toho taky nemusí vyváznout se zdravou kůží, ale očividně ho to neodradilo. Za ten čas, který v Bradavicích strávil, už o Snapeovi vyslechl historek až až.

„Prosím?“ pozvedl Severus obočí, když se rozhlédl po vstupní síni a mimo jiné zahlédl i ji.

„Jestli byste byl tak velkorysý a poskytl mi krátký rozhovor,“ usmál se Jack. Jeho úsměv by možná zapůsobil na všechny ostatní, ale na Snapea ani náhodou.

„To bych tedy opravdu nebyl,“ zavrčel a pokračoval v chůzi.

„Ale no tak, pane profesore, nebuďte přece takový suchar,“ prohlásil Jack téměř laškovně. Jako by si chtěl se Snapem hrát.

„Zmizte,“ řekl profesor varovně a dál mířil přímou čarou ke sklepení. Na Jacka, který kolem něj kroužil jako pes, se už ani nepodíval.

„Pane profesore, usedá vám srdce, když se loučíte s takovými skvělými studenty, kteří vám dělali sedm let radost?“

Kate tiše vyprskla smíchy. Snape vyprskl vzteky.

„Pan ředitel zjevně považuje za úžasnou zábavu nechat si lézt do soukromí školy nějaké řadové pisálky z Denního věštce, ale já ne. Tak buďte tak hodný, pane Simmonsi, a vypadněte.“

A jéje, pomyslela si Kate. Snape přešel do varovného módu.

„Ale no tak,“ prohlásil Jack téměř káravým tónem. „Určitě vám budou chybět, podívejte, třeba taková Kate… tak mladá, šikovná,“ ukázal na ni.

Hrklo v ní. A jestli to mohla poznat takhle na dálku, tak Severuse ta nevinně míněná poznámka taky překvapila. Nebo možná ne ta poznámka, jako potřeba se na ni podívat. Jako potřeba chvíli mlčet, než odpoví, než Jacka odežene, nebo než vytáhne hůlku a zakleje ho do něčeho malého a slizkého.

„Zmizte,“ zopakoval jen a zatvářil se tak varovně, že už i Jack poznal, že se dostal na příliš tenký led. Jen se ale pobaveně zašklebil a nechal Snapea konečně odejít.

Kate mezitím vstala, aby pohybem zamaskovala svojí kratičkou nejistotu.

„Půjdu na kolej,“ řekla Jackovi, když se s úsměvem na rtech vrátil.

„Jedla jsi vůbec něco?“

Nemusela mu odpovídat, jednoduše poznal odpověď sám.

„Tak dobrou noc… počítám, že se zítra ještě uvidíme. A – zkus spát aspoň trochu, ano?“

„Fajn,“ souhlasila. „A zítra pozor, nebuď moc dotěrnej, nebo přijdeš k úrazu.“

Hlasitě se zasmál. „Dooobře,“ prohlásil stejným bezstarostným tónem jako před chvílí.


Došla do společenské místnosti a žaludek už zase měla jako na vodě. Přítomnost Jacka ji uklidňovala a především rozptylovala, což si dokázala plně uvědomit až potom, co od něj odešla. Prýtovou a její sáhodlouhý rozhovor pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Od zítřka už budete jiní… závisí na tom celá vaše budoucnost… zaměstnání… je to velký krok v životě každého kouzelníka… vše, co jste se za sedm let života naučili… bla, bla, bla…

Nebyla si jistá, jestli se nemá spolužákům omluvit za to, že ji Prýtová viděla s Jackem, a tak měla potřebu to protahovat a protahovat, až se to zdálo nekonečné. Ostatní byli stejně otrávení jako ona, chtěli se ještě učit, ale museli předstírat, že profesorku poslouchají. Nikdo ani nepostřehl, že jim nakonec popřála dobrou noc a prakticky jim přikázala, že se z Mrzimoru nesmějí hnout ani na krok. Bylo jim to všem v současném stavu nejspíš už úplně jedno.

Kate zalezla do sprchy a pokusila se přestat na zítřek myslet. Bezvýsledně. I když už za sebou měla NKÚ, bála se, co ji všechno čeká. Když si lehla do postele, byla přesvědčená, že neusne. Nastavila si budík ještě o půl hodiny dřív, usoudila, že běhání jí ráno pomůže, ale nemohla si dovolit zaspat, i kdyby se jí nakonec usnout povedlo.

Měla tendenci brát si do rukou učebnice, ale zakázala si to. Přemítání o veškerém učivu se ale dalo vyhnout jen těžko, takže ležela a nechala si všechny ty poznatky proudit do hlavy a zase pryč, jako na běžícím páse. Skoro ji překvapilo, že nenašla nic, co by si potřebovala ověřovat, čím by si nebyla jistá. Možná to nakonec bylo tím, že tomu dnes už nevěnovala celý večer, takže měl její mozek čas chvíli si odpočinout. Přemýšlela a přemýšlela a po hodině usnula neklidným spánkem.

Nezdálo se jí o zkouškách v tom pravém slova smyslu. Ve svém snu byla na vysokém útesu, pod ní se točila a pěnila voda ve vlnách. Měla skočit dolů a za to získat nejvyšší ocenění, za to získat OVCE z obrany proti černé magii.

„Ale vždyť se zabiju o skály!“ křičela na Snapea, který tam byl jako jediný porotce.

„Musíš dokázat, že jsi čarodějka!“ odpověděl jí Snape. „Vydala ses na mudlovskou cestu, zradila jsi kouzelnický svět. Pokud se chceš vrátit zpátky, musíš dokázat, že na to máš.“

„A co když se nechci vrátit?“ zeptala se ho. Věděla, že zradila, že zklamala. Ale nevadilo jí to. Byla tak svým způsobem šťastná. On se zamračil, jako by nechápal, proč se ho na něco takového ptá. Zároveň si o ni dělal starosti a zároveň ho její otázka rozzlobila.

„Nemůžeš žít mezi mudly. Nemůžeš žít mudlovský život.“

„Proč ne?“

„Dopadla bys jako Jack.“

„On přece nemá špatnej život!“ zakřičela na něj přes burácení větru a narážející vodu.

A on jen ukázal rukou dolů ze srázu, tam kde bylo nejvíc špičatých skalek. Ve vodě ležel Jack, mrtvý… kolem něj krev.

„Proč tam skočil?“ zeptala se ho. Vnitřnosti měla stažené děsem.

„Chtěl dokázat, že je lepší.“

„Než kdo?“

„Než já.“

Severus se hořce zasmál a skočil dolů. Než ale stačil dopadnout na hladinu nebo se zabít o kameny, roztáhl svůj plášť a odlétl do dálky, vypadal při tom jako přerostlý netopýr.

Probudila se vyděšená a zpocená.

Nemívala často takovéhle sny. Tak reálné. Takové, které propojují všechny její niterné obavy a připomínají jí, že tam stále jsou. Obavy, že zklame, že ji to nebude ani mrzet. A obavy… ze Severuse. O Severuse…

Podívala se na budík – nebylo tak brzy, klidně už může vstát. Oblékla se a vyběhla ven, v hlavě jí stále doznívalo burácení vody a větru z toho hloupého snu.

„Tak, a je to tady,“ prohlásila, když celá skupinka čekala v malé místnosti u Velké síně. Čekali, než profesoři připraví teoretickou část zkoušek – rozmístí stolky a židle, pera speciálně upravená proti opisování.

Katleen seděla, jednou rukou se držela za břicho a na druhé si okusovala nehty. Její ostatní spolužáci většinou chodili v kruhu nebo z jedné strany místnosti na druhou a byli bledí jako stěna. Málokdo její průpovídku zaznamenal.

„Klid,“ napomínala sama sebe. „Klid, o nic nejde.“

„O nic nejde?“ vyhrkl hystericky George. „Že o nic nejde? Ty ses asi hodně praštila do hlavy, viď?“

Kate zakroutila hlavou a otočila se od něj. Nechtěla se s nikým dohadovat.

Dorazila Raveburryová, aby jim ještě jednou popřála hodně štěstí a přetrpěla s nimi těch posledních pár minut před zkouškou. Možná taky potřebovala zkontrolovat, jestli se náhodou někdo nechystá omdlít, zvracet nebo něco podobného.

Po několika nekonečných minutách vrazil do místnosti Jack.

„Velké finále je tu! Jak se cítíte?“ zazubil se na všechny.

„Vypadni, nebo ti rozmlátím hubu!“ sjel ho okamžitě Frost.

„Ó… hubu! Bububu!“ ohodnotil to Jack s úsměvem, ale radši se o pár metrů vzdálil.

„Tak co, slečny, jak je? Kterého člena poroty byste si přáli vidět mrtvého jako první?“

Kate se pobaveně ušklíbla a profesorka Raveburryová se zatvářila poněkud netrpělivě. „Pane Simmonsi, bylo by lepší, kdybyste nechal studenty…“

„Ale paní profesorko, vy přece sama dobře víte, že takhle se stresovat není zdravé. Chce to trochu toho zdravého humoru, aby jim neruply nervy.“

„Zdravého humoru?“ vyprskla podrážděně Kat. „Tobě se to řekne, když ti o nic nejde.“

„Kate, zlato, podpoř mě!“

„Běž pryč, Jacku,“ zasmála se Kate. „Než přijdeš k úhoně.“

„Lidi, trochu života, do toho umírání!“

„Ven!“ řekla profesorka Raveburryová tiše, ale rázně.

„Paní profesorko, taková mladá, rozumná…“

„Ven!“ řekla znovu, teď už o poznání hlasitěji.

„Jste učitelka obrany proti černé magii, nemůžete mě vyhodit!“

„Právě proto, že jsem učitelka obrany, vás odsud vyhodím!“ Chytila ho pevně za košili a za pochechtávání ostatních studentů ho vedla pryč.

„Ale to je násilí, já protestuji.“

„Na to máte svaté právo.“

Vyvedla ho ven a prudce za ním zavřela dveře. Ale nezamkla, což byla její jednoznačná chyba. Když se Jack vřítil zpátky dovnitř, nestačila ho zastavit včas. Vytáhla hůlku a namířila ji proti němu, s lehce pobaveným výrazem ve tváři.

„Jedno varování nestačilo?“ zeptala se.

„Dobrá, dobrá, jdu… jen poslední věc!“

Přišel ke Kate a dal jí pusu na tvář. „Hodně štěstí!“ popřál jí s úsměvem.

„Díky,“ oplatila mu úsměv a pak už jen sledovala, jak Jack uhýbá profesorčině napřažené ruce („no dovolte – to je nová košile!“) a mizí z místnosti ven.