Ve společenské místnosti byl klid, ačkoliv rozhodně ne prázdno. U stolu stála profesorka Prýtová a v křeslech se povalovali – už v pyžamech – její spolužáci.
To je opravdu tak pozdě? Napadlo ji, když se po nich rozhlédla. Výraz profesorky jí jednoznačně odpověděl, že ano.
„To je dost,“ vydal ze sebe George a všichni začali s úsměvem přikyvovat. Prýtová úsměv buď skryla, nebo na něj neměla náladu.
„Dobrý večer, Kate.“
„Dobrý večer, paní profesorko.“
„Všichni jsme rádi, že jste se rozhodla nás nakonec neopustit, ale tohle vaše toulání po hradě všem způsobilo jen nepříjemnosti.“
Neřekla náhodou skoro totéž jako Snape?
„Zapovídala jsem se s Katleen.“
„Jistě… každopádně vaši spolužáci se nedali odbýt, aby šli spát, takže je musel někdo hlídat. Příště proto to povídání trochu zkraťte, ať učitelům, co vás hledají i hlídají vaše kamarády, usnadníte práci.“
„Dřív jste nečekala, než všichni usneme, paní profesorko,“ rýpla si Kate a zazubila se na mrzimorské.
„Jistě, dřív také bývala jiná doba,“ vysvětlila učitelka suše.
„Přirozeně, přirozeně…“ přikývla na oko vážně.
„Teď běžte spát,“ zavelela Prýtová.
„Ale paní profesorko,“ ozval se Denver dotčeně. „To jsme čekali na Kate jen proto, abychom si řekli dobrou noc a zmizeli do ložnic? Nechte nás přece si trochu popovídat.“
„Dobrá,“ řekla Prýtová a zamířila k jednomu z křesel.
„Mysleli jsme, možná… o samotě?“ navrhl nesměle Denver.
Profesorka se zhluboka nadechla. „To asi nepůjde,“ řekla, ale nesedla si.
Kate to celé pobaveně sledovala. Čekala, co se stane dál a jestli se spolužákům podaří dostat Prýtovou z koleje dřív, než všichni zalezou a usnou.
„Paní profesorko,“ ozvala se najednou Rose žadonivě. „Chceme si vážně jenom popovídat.“
„Jasně,“ přidal se George. „Jsme přece všichni příliš unavení, na to, abychom… a navíc v takovémhle počtu!“
Kate se musela držet, aby nevyprskla smíchy. Profesorka mezitím sevřela rty do tenké čárky a výrazem tak připomínala spíš profesorku McGonagallovou.
„Tak nám dejte aspoň deset minut,“ prohlásil Denver znovu. „Můžete mezitím zkontrolovat… třeba holčičí ložnice!“
„Proč holčičí?“ ozvala se dotčeně Rose.
„Protože smrad z klučičích ložnic by mohl paní profesorku přivést do mdlob. A to bychom nechtěli!“
„Ne, to bychom tedy opravdu nechtěli!“ přizvukoval George.
„Puberta je neuvěřitelná věc,“ zakroutila Prýtová rezignovaně hlavou. „Však ony vás ty vtípky hodné základní školy přejdou… Deset minut. A pak všichni spát!“ Povzdechla si a vyšla ze společenské místnosti ven.
Kate v první chvíli nevěděla, co přesně bude následovat. Viděli se všichni před pár hodinami, není důvod k žádným uvítacím ceremoniím ani scénám plným dojetí. Byla tudíž ráda, že se z křesel nikdo nezvedl a neskákal jí kolem krku, když přišla k nim dolů. Sedla si vedle a pousmála se.
„Katleen mi vysvětlila, co se na hradě děje. Neměla jsem tušení…“
„Byla jsi trochu mimo realitu,“ oznámil Denver suše.
„No, to není žádná novinka,“ odpověděla mu. „Tenhle rok se to stalo tak stokrát.“
„Kate má svůj vlastní svět,“ zamumlala Rose.
Chvíli bylo ticho, ze kterého čišelo drobné napětí.
„Takže zůstáváš, definitivně?“ zeptal se George.
„Co vám řekl Brumbál?“
„Že zůstáváš a pokud budeš chtít, sama nám řekneš proč.“
„Tak vidíš,“ pousmála se, ale když všichni čekali, povzdechla si a nakonec se dala do vypravování. Kdykoliv o odjezdu mluvili předtím, neříkala podrobnosti. Ani o matčině dítěti, ani o čemkoliv jiném. To, co se doopravdy stalo, věděl zatím jen profesorský sbor a Katleen. Nebylo to nic šokujícího, jen o tom nechtěla mluvit s někým, kdo ji nedávno tak zklamal tak jako oni.
„Když jsem si pak uvědomila, na čem mi fakt záleží, musela jsem se vrátit. Myslela jsem si, že pro mě v Bradavicích nic dobrýho už není. No a spletla jsem se a jsem tu. Jen to budu muset nějak šikovně vysvětlit mámě, která čekala, že dneska dorazím…“ V duchu zadoufala, že i tuhle chybu dokázal Brumbál vyřešit hned, jak se vrátili, jinak by si o ni maminka určitě dělala starost.
Mrzimorští si vyměnili tichý a trochu napjatý pohled. Denver si odkašlal.
„Žádné dojaté proslovy!“ varovala ho.
„Chceme s tebou o tom mluvit,“ odpověděl jí pevně.
Zamračila se. „Chceme? Ty jsi teď mluvčí všech?“
„Přestaň bejt naštvaná,“ vložil se do toho George. „Doteď nevíme, co se s tebou vlastně dělo! Je jasný, že to učitelé přepískli a že ses dostala do blbý situace kvůli našemu špatnýmu úsudku. Nebo ten úsudek taky špatnej bejt nemusel, a proto tě to tolik štve. My jsme netušili, že to s tebou budou řešit takhle, ale… to je jedno. Všichni chápeme, že tě to vzalo a že se to odpouští blbě, ale udělali bychom to znovu, jasné?“
Kate si ani nevšimla, že najednou zase stojí. Chvíli přemáhala náhlou vlnu vzteku, která se jí dostala do žil a dlouze vydechla, jako by upouštěla páru. Neměla chuť to řešit znovu, protože by si znovu musela uvědomovat, že s nimi už nechce nic mít a že měla k odjezdu přece jen důvod. Pak se jí ale tep zklidnil dřív, než řekla něco, čeho by mohla litovat.
„Mrzimor,“ pronesla jen tiše a rezignovaně zakroutila hlavou.
„Udělala bys to taky tak,“ pípla z ničeho nic Rose, která se zatím držela zpátky a vypadala vystrašeně. „Kdyby sis vážně myslela, že někdo někomu ubližuje.“
„Možná,“ řekla Kate pomalu a přemluvila se vrátit se na svoje místo v křesle. „Možná, ale dřív bych se pokusila s tím člověkem promluvit. Abych si byla jistá, že to – nechápu – špatně.“
„Nemluvila jsi s námi předtím už celé týdny,“ řekl klidně Denver.
„A z dobrého důvodu,“ odtušila kousavě. To všechno, co se stalo, bylo tak dávno, že už se nechtěla dál zlobit. Všechno bylo pryč, včetně Severuse – důvodu, u kterého to koneckonců vzniklo.
„Byla to jedna z nejnepříjemnějších věcí, která se mi v Bradavicích stala. Pokud nad tím budu přemýšlet, budu vám to vyčítat pořád,“ řekla po chvíli. „I když to pochopím. Můžeme toho nechat?“
George přikývl a pak se podíval na ostatní. Denver se už zase usmíval. „Uběhlo nejmíň pět minut. Ještě máme dalších pět na to, ztropit nějakou – nejlépe sexuální – scénu a zapsat se tím do dějin naší drahé školy.“
„Seš nechutnej!“ nakrčila Rose nos a levačkou ho praštila do hrudi.
„Řekl bych, že ty se dokážeš zapsat i bez scén,“ přisadil si George. „Tím, že jsi úplně blbej!“
„No tak dobře, dobře… zapijeme ten návrat Kate?“ Mávnul hůlkou a na stole se objevila láhev s rudou tekutinou.
„Skřítčí víno? Kdes to vzal?“
„To je tajemství!“ zamrkal chlapec a otevřel ho dřív, než stačil kdokoliv protestovat.
Profesorka Prýtová se vrátila až za dvacet minut, kdy už láhev byla zase sklizená. Nemilosrdně všechny zahnala do ložnic a Kate si byla jistá, že ještě pěkně dlouhou chvíli hlídkovala v prázdné společenské místnosti. Možná se rozhodla v pohodlném křesle i nocovat, aby náhodou nedošlo k něčemu… nemravnému.
Dívka se pousmála, vytáhla ze svého zabaleného kufru noční košili a už v polospánku si ji na sebe natáhla. Padla jako zabitá.
Ráno před snídaní chodila sovincem sem a tam a přemýšlela, co napsat do rozepsaného dopisu. Puštíci, výři a sovy pálené ji ze svých bidýlek nerudně sledovali, protože rušila jejich spánek. Ona ale nemohla u psaní sedět, na to byla příliš nervózní.
Maminka jí nikdy nedala možnost výběru. Mohla by jí opravdu napsat, že je nemocná a nemůže se vrátit, ale připadalo jí to příliš nezodpovědné. Zkrátka napíše pravdu. Jenže jak na to? Jak své vlastní matce napsat: ne, nepřijedu, ne, nepomůžu ti, odjeď si navždycky, měj si další dítě a vlastně si dělej, co chceš? Jistě, paní Littletonová nikdy nepřekypovala citlivostí a to, jakým způsobem Kate všechno tak samozřejmě oznámila, bylo hodno pozastavení. Ale ona ji znala příliš dobře a věděla, že to je jen její způsob, jak se vyrovnat s problémem – co nejrychleji, přímo a jednoznačně. Co na tom, že to nebylo nejpříjemnější.
Kate už nacházela způsoby, jak se tím bezbolestně srovnat. Ale odmlouvat jí, postavit se jí – to hodlala udělat prvně. Situace, při které k tomu došlo, se jí vůbec nelíbila.
Milá maminko, naškrábala nakonec. Nemohla jsem z Bradavic odjet. Máme každá už dlouho svůj vlastní život a já pořád studuju, nechci odejít ze školy a neukončit ji. Pokud budeš chtít pomoci se stěhování díky tomu, co zrovna studuju, někoho ti tam pošlu. V jiném případě tam určitě nemusím být osobně, víš, že sama neuzvednu ani televizi z obýváku, takže bych ti byla sotva něco platná. Dům je otce, takže předpokládám, že moje věci tam ještě chvíli můžou zůstat, dojedu si pro ně, hned, jak dokončím svoje vzdělání. Pak přijedu za vámi a domluvíme se, jak dlouho ve Francii zůstanu.
Pokud by se něco dělo, dej mi okamžitě vědět. Přijdu na rychlejší způsob, než „po zvířeti“ a budu u tebe moct být téměř okamžitě, to mi i pan ředitel schválil.
Doufám, že všechno proběhne v pořádku a těším se, až se uvidíme,
Kate.
Nechtěla moc přemýšlet nad tím, co si její matka asi o tomhle bude myslet a jestli je to nejlepší možný způsob, jak jí mohla sdělit, že ji zkrátka neposlechne, ale už to chtěla mít za sebou. Zavolala Timothyho a poslala ho do ranní mlhy. Pak se vydala do svého pokoje vybalit si aspoň nějaké věci z kufru.
Když měla za sebou tuhle překážku, bylo už všechno ostatní vlastně hračka. Nebo jí to tak alespoň připadalo, i když se jí s myšlenkou na zkoušky trochu stahoval žaludek.
V ložnici si svůj loďák otevřela a začala vyhrabovat všechno, co tam před několika hodinami tak nepečlivě uložila. Znovu narazila na svou řasenku. Držela ji v ruce a věnovala jí několik zkoumavých pohledů. Pak se tiše zasmála.
„No, koneckonců, proč ne?“ prohlásila nahlas, usadila se k zrcadlu a několika rychlými tahy si namalovala řasy. Měla z toho překvapivě dobrý pocit.
„Dneska bychom se mohly učit trochu víc, co ty na to?“ mrkla na ni Kat a přisedla si při snídani k mrzimorskému stolu.
„Zrovna na to myslím. Ale co ty? Nebudeš pro změnu se svým ó-tak-krásným přítelem?“
„Myslím, že trocha odloučení nám prospěje,“ zazubila se. „Takže za půl hoďky v knihovně?“
„Souhlas!“ vyhrkl Denver, který seděl naproti nim. „Teda jestli se fakt hodláte učit a nepotřebujete příliš soukromí.“
Nakonec se jich sešlo v knihovně deset a všichni měli tak trochu obavy, že z nich madame Pinceovou trefí šlak, nebo že je brzy prokleje do něčeho hodně slizkého. Nemluvili ani trochu nahlas, ale bylo vidět, že jsou společně spokojení, což byla ta věc, která ji nejspíš vytáčela ze všeho nejvíc na světě. Občas taky museli zadržovat výbuchy smíchu, což přecházelo v lehký kašel, a tak byl její křivý nos neustále v jejich těsné blízkosti. Nikdy už nebylo učení zábavnější než tento den.
Velikonoční prázdniny jako by nebyly. Kate nikdy nepřišla na to, kdy doopravdy začaly a kdy skončily, protože až na přítomnost vyučujícího nebyl mezi nimi a jinými všedními dny vůbec žádný rozdíl. Duben skončil, květen přinesl méně bouřek a více sluníčka a v jeho průběhu už bylo dostatečně teplo na to, aby se skupinky studentů mohly učit i venku u vody. Atmosféra byla nervóznější a nervóznější a všechno to, o čem se mluvilo a co jim učitelé připomínali, zaměstnávalo mozky na plný úvazek všem sedmákům a koneckonců i páťákům. Na konci jednoho obzvlášť šíleného týdne Kate zkonstatovala, že už skutečně nemyslela téměř na nic jiného, než na zkoušky.
Její maminka se zřejmě urazila, protože odpověď od ní nepřišla. Kate se později radila s Brumbálem co a jak a on ji uklidnil, že její matce napsal hned s ujištěním, že při sebemenším problému se o ni dokáže kouzelnický svět postarat. Kate napadlo, že by maminka možná dřív skočila ze skály, než by dovolila něco takového, ale doufala, že bude nakonec rozumná. Vždyť si koneckonců dřív vzala kouzelníka za muže a dobrovolně! Nemůže to být zas tak moc ztracený případ. Každopádně i termín porodu se blížil, takže na ni den za dnem padala větší a větší nervozita. Doufala jen, že Brumbál by o všem věděl hned, jak by se to stalo. Vždycky přece měl své způsoby a jeho rozvaha nakonec uklidňovala i ji.
Na Severuse narážela jen při jídle a při hodinách lektvarů a hlídala se, aby to tak zůstalo až do konce. Nebylo jí úplně jedno, co dělá, nedalo se říct, že by nad tím vším, co se dělo, nikdy nepřemýšlela. Koneckonců – když viděla, jakým způsobem se celé Bradavice párují, uvědomila si, že jí chybí kontakt. Fyzický kontakt. Občas se jí o něm zdálo, o tom všem, co prožili. Během dne tomu ale nedávala v náročném učebním programu příliš prostoru. A racionálně – nehledě na hormony – si byla jistá, že je to takhle správně a že jakýkoliv úlet by byl největší chybou jejího života, i když by neměl žádné jiné důvody, než tělesnou touhu. Znamenalo by to, že měl Severus pravdu a že nic z toho, co mezi nimi bylo, nezašlo skutečně dál než k sexu.
A kromě toho nebyla připravená mít nějaký jiný úhel pohledu na bradavické spolužáky, aby si něco začala s kterýmkoliv z nich. Půlku měla na to příliš ráda a tu druhou půlku… příliš málo. A na nějaký „normální“ vztah nebyla dostatečně vyrovnaná. Navíc – kdy by si na něco takového, jako je randění, měla teď hledat čas?
„Takže počítám, že budeš shánět někoho pořádného, až vypadneme z Bradavic,“ usoudila Kat, když se jejich řeč – teď už výjimečně – stočila opět na kluky.
„Hm… hádám, že asi jo.“
„To je divný, že musíš hádat,“ zasmála se Kat.
„Nepřemýšlím o tom takhle.“
„Vůbec ne?“
„Ne. Je to… moc daleko.“
„Je to čím dál blíž. Vlastně až nebezpečně blízko. Brzy budeme pryč a ty pořád nevíš, co budeš dělat.“
„Odjezd do Francie mi to trochu usnadňuje…“
Byla to pravda. Díky Francii mohla Kate odložit všechno to, co se na ni pomalu ale jistě valilo. Propagační letáky a všelijaké prospekty o zaměstnání se teď válely úplně všude, stejně jako před dvěma lety před zkouškami NKÚ.
„Pořád nemáš tušení, co bys chtěla dělat?“
„Ne… a jen mě děsí, co bude, až si mě zase zavolá Prýtová,“ Kate vzdychla. „Víš, Kat… já si nejsem jistá, jestli chci hned… no… pracovat někde u kouzelníků.“
„Myslela jsem, že proto se tolik učíš… říkalas vždycky, že nechceš – no, je to blbost, však víš, ale říkalas to. Že nechceš, aby tě z kouzelnický společnosti vyloučili, protože budeš neschopná.“
Dřív to tak Kate opravdu měla a Kat byla jediná, kdo to kdy od ní slyšel. Dneska už ale bylo všechno jinak.
„Já nevím, prostě jen nechci, aby mi Bradavice směrovaly celý můj další život… chtěla bych si minimálně chvilku odpočinout. Být jenom… obyčejná holka mezi dalšíma obyčejnýma lidma. Chápeš?“
„Asi jo… obyčejná holka. Najít si obyčejnýho chlapa…“
„Ty vážně nedokážeš myslet na nic jinýho!“ zavrčela Kate.
„A proč asi…“ usmála se Kat nevinně. Bylo nad slunce jasné, proč do toho tolik rýpala – měla strach, který se v Kate objevoval zatím jen občas, když měla chvilku nad tím přemýšlet. Že na Severuse nebude schopná zapomenout. Že v porovnání s ním už pro ni nic nebude tak intenzivní a že to bude dost možná něco, co nedokáže překousnout. Protože nebude schopná chtít někoho, kdo ji nepřivádí k šílenství a nenutí jí cítit se strašně. Byl to paradox. Masochismus.
Kate se domnívala, že Katleen to trápí o něco víc než ji samotnou. Ona to neprožívala jako životní nutnost – najít si někoho, s kým bude ráda, mít partnera. Nepřipadalo jí to jako ta nejdůležitější věc v životě, nebo ani jako něco, co by nutně muselo být jeho součástí. Chtěla to nechat být, neřešit to. Beztak si nedovedla to „normální“ partnerství ani moc představit. Nikdy v životě to tak neměla.
„Knihovna?“ zeptala se Kat snad už po dvacáté v tomto týdnu.
„Knihovna,“ odpověděla ji Kate unaveně a obě se s výrazem přicházejícího stavu šílenství vydaly do třetího patra jako na porážku.
Do zkoušek zbýval týden. Někteří spolužáci všechno zvládali už jen stěží. Kate přistihla několikrát Katleen nad učebnicí z lektvarů se slzami v očích. Věděla, že jí na téhle zkoušce obzvlášť záleží a byla si jistá, že to spolužačka dokáže na výbornou, ale sama byla plná naprosto iracionálního strachu, takže pláč dokázala pochopit. A Snape jim samozřejmě situaci příliš neulehčoval. Ještě, že ho všichni znali už dostatečně dlouho, jinak by jim muselo doopravdy hrábnout. Všichni studenti se utěšovali navzájem a při obzvlášť příšerných večerech se jednou za dvě hodiny na chvíli zastavili, aby se trochu odreagovali vymýšlením všech mudlovských zaměstnání, která by se pro ně hodila.
Denver přísahal, že se stane vojákem, Rose se rozhodla být kuchařkou v mudlovské restauraci a George hodlal nastartovat kariéru výpravčího. Katleen prohlásila, že bude vařit kafe ministerskému předsedovi a přikázala Jamesovi, že půjde místo ní na mateřskou. Korunu tomu dodal Chris, když řekl, že bude uklízet výběhy v zoo. Robert se k němu přidal, že mu bude dělat osobního veterináře. Cindy všichni označili za modelku, celkem rychle se s tím dokázala vyrovnat.
Po deseti minutách debatu o mudlovské profesi uzavírali a jejich vyhlídky najednou nepůsobily tak strašlivě černě.
Poslední týden už měli vyhrazený jen na učení, takže takovéhle „odreagování“ potřebovali opravdu často. Oficiální vyučování skončilo, a protože prefekti i primusové byli skutečně nervózní, nikdo z prváků si nedovolil ve společenské místnosti ani pípnout.
Profesoři se se studenty ještě úplně neloučili – koneckonců mají před sebou po týdnu zkoušek ještě necelý měsíc, kdy se budou potkávat a připravovat se společně na všechno, co pro sedmáky mělo přijít po bradavicích (toho období se Kate děsila snad ještě víc než zkoušek), ale i tak už oficiálně vyučování končilo a všichni učitelé jim popřáli hodně štěstí. Profesorka Raveburryová to udělala osobně a s každým zvlášť během poslední dvouhodinovky obrany. Kate už její potřebě s každým vyjít nevěnovala příliš pozornost. Poděkovala a slíbila jí, že se pokusí neudělat u zkoušek příliš velkou ostudu.
Severus samozřejmě nikomu nic otevřeně nepopřál, jen suše oznámil, že když už s nimi protrpěl takovou dobu, klade to na ně u zkoušek velkou odpovědnost. Pak jim dal na přípravu ten nejsložitější lektvar, který kdy dělali, takže nejen Katleen odcházela po skončení hodiny z učebny o hodně zelenější, než přicházela.
Skřítci v kuchyni se tenhle poslední týden obzvlášť činili. Brumbálovi bylo očividně jasné, že málokdo má před závěrečkami chuť k jídlu, tak se snažil vyprovokovat ji těmi nejlepšími způsoby, jaké uměl. A i když toho stejně nikdo moc nesnědl, všichni se u všech tří jídel vždycky sešli. I kdyby jen proto, aby se mohli navzájem stresovat, kolik se toho stihli nebo nestihli naučit.
Kate všechno zvládala na její obvyklé poměry celkem dobře, nejvíc vystresovaná nebyla ze zkoušek jako takových, ale hlavně z té atmosféry a spolužáků. Když nad tím přemýšlela do hloubky, OVCE už pro ni zdaleka neměly takový význam jako kdysi. Nebylo důležité, na jakou známku je udělá a kolik jich bude mít – a možná proto jí šlo učení ještě o trochu lépe než dřív. Jen zřídkakdy si uvařila nějaký lektvar, který by ji udržoval vzhůru celou noc, i když její spolužáci ho po ní vyžadovali a pili ho snad každý večer po litrech. Občas si je kvůli tomu dobírala – „Chcete jít ke zkouškám, aniž byste si ho uměli uvařit sami?“
Ve středu ráno jim profesorka Prýtová přinesla rozpisy jejich zkoušek. V pondělí byla obrana proti černé magii, nejspíš proto, že ji mělo zapsanou nejvíce lidí (aspoň to nejhorší mělo být brzy za ní), v úterý ji čekaly kouzelné formule a studium starodávných run, ve středu bylinkářství, ve čtvrtek přeměňování a v pátek lektvary.
„To nejlepší nakonec,“ poznamenala kousavě sama pro sebe. Zhluboka se nadechla a nechala vlnu nervozity postupně odejít – teď už to bylo všechno tak nepříjemně reálné. Koukla se po ostatních a bylo jí hned jasné, že to vnímají podobně. Odstín jejich pleti byl bledý a v kontrastu s kruhy pod očima vypadal vysloveně nezdravě. Sáhla po džbánku s čajem a nalila si trochu do hrnku, který pak objala, jako by se chtěla zahřát. Trochu jí to uklidňovalo.
„Ty, Kate, tak mě napadlo,“ prohlásila Katleen za jejími zády a pak si sedla si na lavici vedle ní. „Neznáš takovýho… no, dost pěknýho… se strništěm… hnědý neposedný vlasy, hluboký oči, svalnatej…“
„Heh?“ prohlásila Kate nechápavě a podezřívavě se na kamarádku podívala. Ta se tvářila naoko zamyšleně a horlivě přikyvovala.
„Tak znáš ho, nebo ne?“
„Měla bych někoho takovýho znát?“
Katleen se roztržitě poškrábala na hlavě. „No já myslím, že jo.“
„A proč přesně?“
„Protože právě takovej člověk stojí teď u učitelskýho stolu a prostě z tebe nemůže a nemůže spustit oči.“
Žádné komentáře:
Okomentovat