Kapitola 30 - Lepší vkus

Anotace: Tato kapitola by se mohla jmenovat rovněž Deja vu, ovšem to bych se poněkud opakovala. Na druhou stranu – opakování je matka moudrosti a i když to většinou není nic moc příjemného, z dalšího setkání jde vyváznout bezbolestně, třeba jen s novou zkušeností. Rovněž by se kapitola mohla jmenovat Snapeův autogram II. Přichází čas opustit Bradavice… může to být těžší, než to vypadalo před měsícem.


Co mělo znamenat to její pomyslné těhotenství? Snad ne – předzvěst?

Její matka je teď těhotná, takže se do jejího života tak jako tak dostane nějaké malé dítě. A kvůli tomu malému dítěti ona musí opustit Bradavice a přestěhovat se do Francie, protože maminka potřebuje její pomoc. Její dvaačtyřicetiletá těhotná maminka.

Kate tomu nemohla uvěřit. V podstatě by asi něco takového nepokládala za možné. Měla ještě staršího bratra, Nathanovi bylo o sedm let víc než jí. A teď budou mít malého sourozence, jak tohle může její matka zvládnout? Teď už chápala, proč potřebuje veškerou podporu a proč ji potřebuje co nejdřív, ale sama byla vyděšená. Vždyť její nový sourozenec mohl být tetou nebo strýčkem snad ještě předtím, než by se sám narodil!

Bylo nad slunce jasné, že to všechno je extrémně riskantní a že pokud bude mít šanci, zapojí do toho kouzelnickou nemocnici. Jenže co ten slavný Pierre? Ví o Kate a jejím studiu vůbec něco? Bude muset zatloukat to, že je čarodějka, i kdyby za cenu toho, že mamince nebude smět vůbec pomoct?

Se stále šokovaným výrazem se rozhlédla po Velké síni. Byl tam čilý ruch, spolužáci se bavili a smáli, někteří ze starších ročníků byli sice trochu pobledlí ze všeho toho stresu, ale jinak to vypadalo, že mají dobrou náladu. Že si vesele přizvukují a nic je netrápí.

Co teď? Co může dělat? Co by měla dělat?

V momentě, kdy si spolužáci všimli jejího výrazu, vymrštila se na nohy.

„Kate, stalo se něco?“ zahlaholil Denver a ona si všimla, jak od Havraspárského stolu zvedla hlavu Katleen.

Rychle zakroutila hlavou, sbalila si svých pár věcí a zamířila z Velké síně pryč. Pak se ale zarazila a otočila k profesorskému stolu. Nevšímala si udivených pohledů spolužáků a zkoumavého výrazu Katleen, když přiběhla rovnou k němu.

„Pane profesore… mohla bych s vámi mluvit?“ zaútočila na Brumbála.

„Kate, co to tady předvádíte?“ zamračila se profesorka McGonagallová po ředitelově pravici. „Nechte nás přece v klidu najíst.“

„Promiňte, já…“

Teď už si všimla, že zaujala i ostatní profesory. Zprava se na ni podívala profesorka Raveburryová a svou pozornost k ní obrátil i Severus.

„Omlouvám se,“ sklopila zrak. Věděla, že se poněkud unáhlila, ale přišlo jí to jako jediné možné řešení. Ovšem v nesprávný čas.

„To je v pořádku,“ promluvil konečně Brumbál s lehčím úsměvem. „Jistě je to naléhavé.“

„No, vlastně…“ Bylo? Ani nevěděla.

„Pojďme do mé pracovny. Minervo, řekněte prosím skřítkům, ať nám tam pošlou pečivo a trochu čaje.“

Kate už začala rudnout. Tohle nečekala, vlastně nad tím ani nepřemýšlela, že dělá úplnou blbost. Mohlo to přece počkat, aspoň deset minut. Jenže vlna adrenalinu, která se v ní zvedla, ji nutila jednat.

„Já se moc omlouvám, pane profesore, neměla jsem tam tak…“ vykoktala ze sebe, když šli po chodbě.

„Nic se nestalo, Kate, znáš mou zálibu v jídle mimo Velkou síň. Skřítkové vždycky přinesou i něco navíc.“ Mrkl na ni, jako by to všechno bylo samozřejmé.

„Ale mohla jsem počkat, vlastně to není…“

„Uvidíme,“ skočil jí znovu do řeči. Došli před kamenný chrlič a ředitel zamumlal heslo. Vyjeli spolu po točitých schodech, až do kruhové místnosti. Byl tam božský klid.

„Posaď se.“

Zaujala svou obvyklou pozici v křesle a položila řediteli na stůl dopis, který stále svírala v ruce. Bylo jí trochu trapně, že ho vyrušila a že z toho nejspíš dělá zbytečné haló. Potřebovala se ale někomu svěřit a on byl nakonec ten jediný, kdo přicházel v úvahu.

„Vyřiď mamince mé upřímné gratulace,“ usmál se ředitel, když si dopis pečlivě přečetl až do konce.

„Dobře,“ řekla Kate tiše a vyčkávala. Když ticho už nemohla vydržet, odvážila se promluvit. „Ale co to… ostatní? Maminka chce, abych…“

„Je to pro tebe zapeklitá situace, že?“ pousmál se ředitel. Jeho úsměv jí nepřipadal na místě. Znamenalo by to přece nedokončit školní rok. Nesplnit zkoušky, odjet pryč a už se nevrátit. Měla pocit, že by jí měl každou chvíli říct, že takhle to přece nejde, že její mamince sám napíše a že dochodit Bradavice je její povinnost.

Nejspíš si správně vyložil její váhání.

„Jistě to musí být zapeklitá situace, zvlášť pro člověka tolik přemýšlivého, jako jsi ty. Na jednu stranu by se ti tolik chtělo odjet a nechat tuhle školu konečně za sebou, na druhou stranu tu máš jistě nějaké nedokončené věci. A tím nemyslím zkoušky.“ Významně na ni zamrkal.

„Tvoje kamarádka Katleen a ty máte něco rozjednaného,“ vysvětlil. „Navíc by si to mnoho lidí mohlo vyložit jako útěk, dokud bys jim neřekla pravou podstatu svého odjezdu, se kterou se ale, jak počítám, svěřovat příliš nechceš. Na jednu stranu chceš odjet a na druhou stranu si myslíš, že musíš dál bojovat.“

Sesunula se v křesle níž, jako by se do něj chtěla ztratit. Brumbál byl zase o krok před ní, jeho slova její mysl ještě vůbec neměla čas dostihnout.

„Měl byste pracovat jako psycholog,“ prohlásila po chvíli.

„Jestli ode mě chceš rozřešení, Kate, nedám ti ho. Budeš ho muset najít sama v sobě. Uvědom si, co všechno by to znamenalo, kdybys odjela. Na zkoušky, pokud bys o ně stála – a předpokládám, že bys tu už dávno nebyla, kdyby ne - bys musela přijet. Nebo bys je skládala jindy, v opravném termínu nebo po případně po domluvě i v Krásnohůlkách. Ale tady bys měla ještě spoustu práce. Jak jistě víš, nemohu tě poslat pryč jen tak.“

„Jen tak?“ pozvedla obočí.

„Pamatuješ si, když jsi odjížděla – shodou náhod rovněž do Francie – v pátém ročníku? Budeš si muset zajistit…“

„Podpisy profesorů,“ dořekla za něj. Při té představě nakrčila nos. Tohle absolvovat znovu? To snad ne!

„A k tomu další vysvětlování, přátelům, spolužákům, učitelům, sama sobě, …“

Konec té věty byl tak otevřený, že na Brumbála podezřívavě pohlédla. Znovu zvažovala, co všechno tuší, jestli něco, jestli vůbec nic… Vždycky si myslela, že nakonec prokoukne všechno, byl by ale natolik klidný, kdyby věděl? Kdyby měl jenom malinké podezření, že někdy měla něco se Severusem?

„Na druhou stranu ale…“ pokrčil Brumbál rameny a nedal jí příležitost k dalšímu přemýšlení. „Nebudu tajit, že vím, co ti Bradavice vzaly. A jestli bys měla být někde – kdekoliv – trochu víc šťastná a sama sebou, připadá mi to jako ta nejlepší možná varianta.“

„Všechno… všechno by se muselo stát poměrně rychle.“

„To je patrné.“

„Mám tu… nedokončené věci.“

„A taky máš strach.“

„Ano.“

„Strach je přirozený, divil bych se, kdyby ses nebála. Nicméně to důležité, na čem ti opravdu záleží, něčím takovým, jako je pobyt o pár kilometrů dále, neztratíš.“

„Myslíte Katleen?“

Usmál se, ale neodpověděl. Vyndal z pozlaceného šuplíku čistý pergamen a dvakrát na něj poklepal hůlkou. Úhledným písmem se na něm objevil matně povědomý nápis a tabulka se jmény. Byla to jména všech profesorů. Brumbál jí list podal a ona ho převzala.

„Ještě nevím, jestli…“

„Samozřejmě. Lepší je ale být vždy připraven. A teď se domnívám, že už je čas vyučování, tak mi nedávej záminku myslet si, že se mu chceš vyhnout.“

Usmála se. „To bych nechtěla.“ Dala si pergamen do tašky. „Nashledanou, pane řediteli.“

„Hezký den, Kate.“

Za celý dopoledne se skutečně nikomu nesvěřila s tím, co bude muset brzy rozhodnout. Věděla, že jednou to někomu poví, ale možná chtěla mít větší jistotu v tom, co udělá.

A co tedy může dělat? Kdyby jí dal někdo před měsícem takovouhle záminku, zmizela by bez váhání. Ani teď ji tu příliš věcí nedrželo, ale byla už připravená snést to tu až do konce, dobojovat bitvu. Přišlo jí samozřejmé zůstat na hradě, složit zkoušky a ukončit to všechno s klidem v duši. Dost možná by ale ve Francii měla mnohem větší klid. Už to tam znala, neměla strach ani z lidí, ani z nového prostředí. Pomohla by své mamince, připadala by si užitečná. A pak, pokud by se jí po určitém čase chtělo zpátky do Anglie, určitě by mohla. Když by bylo dítě větší, nebála se, že by se o něj její matka s novým přítelem nedokázali postarat. Nejspíš šlo skutečně jen o to stěhování a prvních pár dnů, porod…

Kate si povzdychla. Seděla v knihovně už druhou hodinu a místo teorie o pohybových zaklínadlech dokázala myslet jen na Francii. Vadilo jí, že se vždycky našla taková věc, kvůli které měla mozek zabraný a nemohla se soustředit na nic jiného. Opakovalo se to až nepříjemně často. Otočila stránku zpátky, aby znovu navázala tam, kde se její pozornost ztratila.

A navíc – kdyby teď mámě napsala, že prostě ne a basta, co by si asi pomyslela? Jak by zareagovala, když by ji v tom Kate takhle nechala?

A není to alibismus? Není to ten důvod, který hledá, aby mohla odjet? Měla před sebou přece zkoušky!

Nejsou zase zkoušky ten důvod, který hledá, aby mohla zůstat?

„Tohle už není legrace!“ postěžovala si knize a hlasitě ji zaklapla. Od vedlejšího stolu se ozvalo varovné: „Pssst!“

Jestli bude pořád uvažovat tímhle způsobem, brzy ji z toho trefí. A zkoušky takhle nesloží, ani kdyby tu nakonec zůstala.

Odložila knihu do regálu a vzala si batoh. Nechá to uležet ještě přes noc, ale ráno se už musí rozmyslet. Její maminka přece čeká na zprávu a ona vlastně ani neví, v jak pokročilém stádiu to její těhotenství je.

Celou noc se neklidně převalovala, ale když ráno vstala, už měla v hlavě nějaké rozhodnutí. Uvědomila si to někdy mezi druhou a třetí hodinou ranní, kdy se probudila a zadívala se do nebes postele.

Má Bradavice ráda, ale stačily jí. Měla je ráda sedm dlouhých let. Jestli v nich bude dva měsíce navíc nebo míň, to už nemělo žádný velký význam.

Nejvíc se bála, že nebude připravená všechno opustit, že si tohle vlastně říká jen tak, ale byla. Byla už před měsícem, kdy se rozhodla, a tohle nemohla žádná další událost nebo ukolébání v čase změnit. Byla připravená opustit i jeho.

Severuse.

Nebylo mezi nimi snad už vůbec nic a přece něco zůstávalo. Ne žádné napětí, ani zkoumavé pohledy, žádné spojení. Všechno to bylo pryč, přesto ale… opustit jeho bylo svým způsobem těžké… a lehké. Uvolňující. Osvobozující.

Znamenalo to taky chytit se nového cíle. Malý sourozenec ji určitě zaměstná natolik, že nebude mít potřebu řešit budoucnost. Budoucnost bez něj.

Vytáhla z batohu pergamen s kolonkami na podpisy a zadívala se na ně. Vzpomněla si na dobu před dvěma lety, kdy návštěvu Severusova kabinetu tak dlouho odkládala, až byl poslední, kdo to musel podepsat. Tehdy to ale bylo jiné, neustále ji pronásledoval, nedal jí chvilku klidu a všechno bylo… před nimi. Nicméně nemyslitelné, že by se to mělo odehrát v tak krátkém čase, navíc v pátém ročníku. Nic by si s ní tou dobou určitě nezačal. Teď už je všechno za nimi, tak nebylo proč se ho bát.

Přesto ale… Přesto ale bude lepší nejdřív zajít za ostatními. Za McGonagallovou, Kratiknotem, Prýtovou, Raveburryovou. Koneckonců všichni byli na papíře před Snapem.

Ještě před snídaní poslala matce dopis s informací, jak se věci mají. Že obejde profesory ohledně podpisů a pak jí dá vědět termín, kdy dorazí. Také se jí zeptala na její „termín“ a na to, jak extrémně moc to všechno spěchá. Kromě toho položila i dotaz na Pierra a na to, kolik toho vlastně ví. Ubezpečila ji, že všechno dopadne dobře, i když jí bylo jasné, že takové projevy účasti asi mamince příliš příjemné nebudou. Nevadilo to… kdo ví, třeba je tolik pod vlivem hormonů, že jí to bude připadat dojemné.

Odpoledne došla ke kabinetu profesorky Prýtové a zaklepala. Zaklepala podruhé, ale stále se nic neozývalo, z čehož pravděpodobně plynulo, že se její kolejní učitelka zase vrtá někde v hlíně na školních pozemcích. Zamířila tedy dál, ke kabinetu nebelvírské vedoucí. Ta už o situaci věděla, podepsala Kate formulář a popřála jí hodně štěstí.

Bylo to klidné a poněkud neosobní, možná za to mohl i její vlastní přístup. Snažila se vše co nejvíc urychlit a protože nemusela ani nic vysvětlovat, všechno bylo o mnoho jednodušší.

Na další pokus (po návštěvě kabinetu profesora Kratiknota) už Kate na Pomonu Prýtovou narazila. Učitelka ji pozvala dovnitř, přečetla si formulář a podívala se na ni tím známým mateřským pohledem.

„Netvrdím, že mi není líto, že odjíždíte, Kate,“ řekla tiše. „Budete nám tu chybět.“

Dívka nedokázala potlačit tiché odfrknutí. Dosud ženě neodpustila to, co se minulý měsíc stalo. V duchu měla představu, že to všechno byla hlavně její vina, což ale nemohla vědět jistě.

„Vám asi Bradavice chybět nebudou.“

„Ne, to tedy opravdu ne,“ řekla okamžitě. Až pak si uvědomila, že už tahle vzdorovitost stačila. Že Prýtovou nechce a nepotřebuje za nic trestat. Nemělo to žádný význam.

„No, tak tedy… hodně štěstí,“ řekla ona trochu zklamaně. Kate věděla, že to myslí dobře. Že to nejspíš celou tu dobu myslela dobře, jen se sešlo víc špatných věcí na špatném místě. Včetně špatného úsudku.

Zamyšleně se na Prýtovou podívala, nechtěla ji opustit jen tak. „Jsem za Mrzimor ráda, paní profesorko,“ řekla. „I za vás. Jen bylo dost těžký si to v poslední době uvědomovat.“

Žena přikývla, a jestli chtěla něco odpovědět, neudělala to. Kate ji ještě tiše pozdravila a vyšla z místnosti ven. Chvíli jí trvalo, než ze sebe setřásla pocit – snad lítosti?

Ale teď – Raveburryová. A pak Snape. Mohla by i ostatní podpisy sehnat tento večer.

Zaklepala na dveře učebny obrany proti černé magii a vyčkávala. Dveře se samy otevřely, profesorka byla uvnitř a seděla za katedrou. Pousmála se, když Kate vešla a ona si uvědomila, že to je první úsměv, který dneska od někoho vidí.

„Dobrý den, paní profesorko. Potřebovala bych odjet do Francie pomoct mamince, myslíte, že byste mi to mohla podepsat?“ vychrlila na ni.

„Pomalu, pomalu,“ zasmála se Raveburryová a převzala od Kate pergamen. „Vím, že potřebujete odjet a samozřejmě proti tomu nic zásadního nemám. Rodina je důležitá.“

„Děkuju,“

„Ale škola taky.“

„To já vím.“

„Nejspíš vám nebude dělat problém nějaké zameškané věci dohnat…“

„Nejspíš ne…“

Profesorka podepsala, ale nechala si pergamen před sebou a zadívala se na Kate tím známým pohledem hlídacího psa.

„Budete se vracet na zkoušky?“

„Ještě nevím… záleží, jak to bude vypadat. Ani nevím, kdy má maminka termín a jak to vlastně zvládá. A stěhování do Francie bude nejspíš peklo.“

V jednu chvíli jí profesorčin pohled připomněl Albuse Brumbála. Jako by za její nerozhodností potřebovala vidět něco úplně jiného než to, co zrovna říká.

„Vaše maminka bude potřebovat tak velkou pomoc?“

„No… asi jo. Nevím… Každopádně to tak bylo vždycky, kouzelnická škola je něco, co si musím tak nějak kompletně zařizovat sama.“

Na tváři učitelky byl vidět výraz mírného překvapení. Nejspíš se ještě nesetkala s tím, že by rodina vzdělání nepovažovala za důležité. Tedy – vzdělání v Bradavicích.

„Nějak… to prostě vymyslím.“

„No… jistě. To všechno jsou praktické věci, které se vždycky nějak vyřeší. Ať už budete dělat OVCE v Bradavicích nebo v Krásnohůlkách. S většinou kouzel jste si poradila a i lektvary jistě zvládnete.“

Kate polkla. Nevěděla, co by měla odpovědět a navíc netušila, proč to Raveburryová opět vytahuje, jen lektvary, nic dalšího. Že by si stále myslela, že se Snapea tolik bojí, že potřebuje vypadnout i kvůli němu? Že to bez něj bude mít jednodušší?

Svým způsobem to byla pravda.

„Tedy se možná uvidíme před zkouškami?“

„Možná. Děkuju, paní profesorko, a nashledanou.“

Čtvrtý podpis měla na pergamenu a na řadě byl Severus. Brala to zatím jako takové questy a vždy, když odcházela ze dveří, vypustila uplynulou událost rychle z hlavy. U Raveburryové to bylo nejtěžší. Ale teď ji čekala mnohem větší výzva. Quest za tisíc bodů. Severus.

Už dva týdny s ním nebyla v jedné místnosti sama a nemluvila s ním ještě delší dobu. Když měla trest, nedalo se říct, že by spolu prohodili víc než dvě věty. Byla docela zvědavá, co se bude dít, měla i trochu strach. Přistoupila k jeho dveřím a zaklepala.

Až pak si uvědomila, že je to naposledy, co to dělá. Naposledy, co klepe na jeho dveře, naposledy, co s ním bude sama a naposledy, co s ním promluví. Mělo smysl čekat něco velkého? Že se svět přestane točit rovnoměrně a nabere úplně jiný směr?

Otevřel a hned, jak si zběžně prohlédl její tvář, mu zrak sklouzl na pergamen v její ruce. Povzdechl si a s mírným úšklebkem jí pokynul dovnitř.

„Deja vu,“ prohlásila tiše, když si stoupla k jeho stolu a natáhla ruku s pergamenem. Opět se rozhodla nedělat s tím žádné dlouhé cavyky, i když jí srdce začalo poplašeně bít, jakmile se na ni Severus zadíval.

„Francie, to je místo, kde chceš žít?“ zeptal se jí klidně.

„To jejich ráčkování mě děsně bere,“ odpověděla mu kousavě.

Pozvedl obočí. „Měl jsem za to, že máš lepší vkus.“

„Taky jsem si to myslela. Ale pak jsem potkala tebe,“ založila si ruce na hrudi a nevšímala si jeho odfrknutí. „Podepíšeš to? Prosím?“

„Utéct od problému je podle tebe řešení?“

Jediný on tohle vysloví naplno. No jistě, co taky čekala.

„Samozřejmě, útěk je totiž něco, v čem dokonale vynikám.“

„Všiml jsem si.“

Vzal do ruky pero a přidal na pergamen svůj podpis.

„Jenom doufám, že nejsi těhotná.“

Tahle věta ji krutě bodla do všech vnitřností v těle. Na vteřinu nebo dvě pevně semkla rty.

„Jasně. Čekám paterčata. S maminkou si v Paříži plánujeme založit školku. Ona trvala na speciálním oddělení pro děti pedofilních otců.“

Teď to byl on, kdo pevně semkl rty. Propalovali se pohledem a oba čekali, až ten druhý uhne. Kate byla naprosto přesvědčená, že kdyby si do něj rýpla ještě maličko, nemusela by to přežít ve zdraví. Samozřejmě, že stejně tak, jako on, trefila i ona naprosto do černého. Bylo maximálně zřejmé, že Severus se vším čekal až do jejích sedmnáctin, že si pečlivě rozmýšlel, kdy udělá další krok. Až v momentě, kdy byla dospělá.

V zírání vždycky vyhrál on.

Povzdechla si a zakroutila hlavou. „Můžu jít?“

„Ne.“

„Proč ne?“

Chvíli bylo ticho. V tom tichu mírně vyprchával vztek z nich obou a ona čekala, co přijde. Postupně si začala uvědomovat, že nechce, aby ji rozčílení opustilo. A že tím víc nechce, aby opustilo jeho. Nechtěla vážné promluvy a už vůbec ne jakékoliv pocity sentimentu. Nechtěla chtít zůstat kvůli němu, jen aby mohla být nedaleko ve dvou dalších měsících. Nechtěla, aby jí dal záminku si myslet, že by se mohl změnit. Už s ním stejně nemohla nikdy nic mít.

„Mohl bys mi vrátit ten papír, ať tuhle trapnou situaci nemusíme dál protahovat? Nemáme už nic společného.“

Nadechl se a přimhouřil oči. Ještě chvíli ji sledoval. „Ne, to asi opravdu nemáme,“ prohlásil nakonec a postrčil pergamen na stole blíž k ní.

Musela udělat krok k němu a natáhnout ruku, aby si ho vzala.

V tom momentě ji chytil a vstal. Trhla sebou v první chvíli, ale nebránila se mu – už dávno věděla, že by to nemělo žádný smysl. Opět se jejich pohledy střetly, ten jeho vyjadřoval podráždění a určitou potřebu. Chtěl něco říct, ale nevyslovil to. A ona jen odevzdaně čekala, co se bude dít, dívala se na něj s rezignovaným výrazem. Nechtěla tu být. Nechtěla ho poslouchat, nechtěla, aby mluvil, v jeho stisku cítila jen chlad.

Po chvilce, která jí připadala nekonečná, ji pustil a odvrátil se. A ona se otočila, rychlými kroky přešla ke dveřím, a když chytila za kliku, na malý moment se zastavila.

„Sbohem, Severusi,“ prohlásila tiše, spíš sama k sobě, než k němu. Nejspíš ji ani neslyšel.