Anotace: Kapitola o nepříjemných věcech – co víc k tomu dodat. Ošetřovna voní desinfekcí, ale je možnost to změnit – otázkou zůstává, jestli to někomu pomůže. Nejlepší kamarádky jsou někdy otravné skoro jako lékařské bandáže, akorát vám na rozdíl od nich nebrání dýchat (pokud se teda zrovna nepokusí udusit vás polštářem, k čemuž v této kapitole zatím nedojde; ačkoliv by to tak bylo možná i lepší).
Několik vteřin bylo naprosté ticho. Pak se pohnula. Vlastně se pokusila nadechnout, ale cosi v hrudníku jí to nedovolovalo. S trochou vzduchu, který se jí podařilo přijmout, se nadechla také vlastní krve a začala kašlat.
„Kate!“ To byl Chrisův výkřik. Dívala se nepřítomně do stropu a přitom se pokoušela nabrat víc vzduchu, ale celá hruď jako by proti tomu vší silou protestovala. Oba chlapci přiběhli dolů a klekli si k ní.
„Musíme okamžitě někoho zavolat!“ vykřikl Chris.
„Cože?“ zhrozil se Frost a zíral na dívku. „To si snad děláš srandu!“
„Ty idiote!“ zahřměl Chris. „Ona se udusí vlastní krví, musíš hned pro někoho dojít!“
„To nebude třeba, Livery,“ ozvalo se zpoza rohu. Oba chlapci vyskočili na nohy a rychle se otočili po hlase, Kate ležela za nimi a stále se pokoušela dýchat.
„Pane profesore!“ křikl Chris naléhavě. „Musíte...“
„Nemusím nic, Livery. Co se tu stalo?“
„Profesore,“ řekl Willhelm pevným hlasem. „Tady Livery udělal kouzlo a...“
V tu chvíli přišel Snape natolik blízko, že spatřil Kate.
„Uhněte!“ křikl a prorazil si mezi nimi cestu. Pak se na ně velmi rychle podíval a dodal: „Padesát bodů dolů. Oba! A teď zmizte!“
„Ale pane profesore,“ začal Willhelm.
„Okamžitě, Froste!“
Oba malou chvilku zaváhali, ale neodvážili se neposlechnout. Mezitím, co bylo slyšet jejich vzdalující se kroky, Snape si rychle klekl vedle Kate.
Stále se dívala do stopu a nemohla se pořádně nadechnout. Vnímala, že přišel, ale vlastní hrudník ji v tu chvíli zaměstnával mnohem víc, než informace o tom, že je to on.
„Podívej se na mě!“ řekl pevným hlasem a ruku jí položil na tvář. Čelistí jí projela ostrá bolest. „Kate! Hned!“
Stočila k němu pohled jen velmi neochotně, každý pohyb byl utrpení.
„Nemůžu... dýchat,“ vypravila ze sebe sípavě a ještě dřív, než to dopověděla, vzal profesor hůlku a vyslovil tiše nějaké zaklínadlo. Cosi uvnitř jejího břicha trochu povolilo.
„Lepší?“ zeptal se. Zavřela oči a nadechla se. Její plíce přijaly kyslíku o něco víc, bolest ale ustala jenom z nepatrné části.
„Dívej se na mě!“ přikázal znovu a ona oči neochotně otevřela.
„Musím tě okamžitě dostat na ošetřovnu,“ řekl. „Můžeš se hýbat?“
„Snad,“ vypravila ze sebe a pokusila se zvednout na loktech. Dal jí ruku pod záda.
„Dobře, Katie.“
Přeslechla se, nebo jí doopravdy oslovil „Katie“?
„Opravdu...“ řekla a sípavě se nadechla, „velkolepý... začátek.“
Ušklíbl se, dal jí druhou ruku pod nohy a opatrně ji zvedl.
„Nepovídej, tohle sis určitě plánovala celé léto.“
Jakmile ji zvedl ze země, téměř vykřikla bolestí. Zatočila se jí hlava a před očima měla najednou naprostou tmu.
„Kate!“ zaslechla jakoby z velké dálky. „Dívej se na mě!“
Bolest trochu povolila... Několikrát zamrkala a tma se změnila v tančící kupu hvězdiček. Pak se jí vidění pomalu zase zaostřilo. Profesor se rozešel pomalým krokem ze sklepení.
„Pořád se na mě dívej!“ přikázal pevným hlasem.
„Děsně... příjemnej... pohled!“ zmohla se na ironickou poznámku, ale v zápětí se zase rozkašlala.
„Pro dnešek to budeš muset vytrpět,“ řekl klidně a šel opatrně dál.
„Severusi,“ vydechla.
„Ano?“
„Netušila jsem...“ zašeptala, „že už si... tykáme.“
Podíval se na ni a ušklíbl se. „Vy, Littletonová, máte rozbitou čelist a ani s tím neumíte držet pusu? Je vůbec něco na světě, co vás umlčí?“
Chabě se usmála. Zaslechla ho ještě jednou vyslovit své jméno, v zápětí už ale ztratila vědomí.
Probudila se a podle světla usoudila, že už je ráno.
„Jste vzhůru? Vidíte mě, Kate?“
Byl to ženský hlas.
„Slečno!“
„Asi... ano,“ podívala se na madame Pomfreyovou, která vytáhla úzký brk a začala s ním pohybovat sem-tam.
„Sledujte to pero, Kate, ať vím, jestli máte v pořádku oči...“
Hlava jí třeštila, ale beze slova udělala, co dostala přikázáno. Pak se pokusila víc se nadechnout, ale zjistila, že tentokrát jí v tom brání pevný krunýř, který měla kolem celého trupu a boků.
„Pamatujete si, co se stalo, Kate? Víte, kde jste?“
„No – ano,“ řekla tiše. „Myslím, že si pamatuju všechno. Frost mě zasáhl kletbou.“
„Víte, co to bylo za kletbu? Pan Frost totiž vehementně tvrdí, že vás zasáhl pan Livery.“
„Nemám... nemám tušení, co to bylo. V útočných kouzlech se nevyznám, vím jen, že... mě z toho bolí žaludek. A že Chris to vážně neudělal.“
Madame kývla. „Bude chvilku trvat, než se to všechno uklidní, ale nebojte se, budete úplně v pořádku. Máte zlomených několik žeber, naraženou páteř a pánevní a kyčelní kosti. Většina z toho už je spravená, ale nějakou dobu si tu poležíte, než se vám celá záda dají úplně do pořádku.“
Dívka zvedla ruku k vlastní tváři.
„Něco vás bolí?“ zeptala se madame Pomfreyová a starostlivě si ji prohlédla.
„Jen zkoumám, jestli... mám pusu na správném místě.“
„Vaše tvář je naprosto v pořádku, bude možná chviličku trvat, než vám zmizí všechny jizvy, ale abych pravdu řekla, tak to bylo na celém procesu zdaleka to nejjednodušší. Když jste teď vzhůru, určitě však rychle spravíme i to ostatní. Hlavně se pokuste nekašlat, aby vám to nedráždilo hrudník, a ležte v klidu na zádech. O ostatní už se postarají lektvary a prášky.“
Dívka unaveně zavřela oči. Bude to chvilku trvat? Jak dlouho tu měla ležet? Jak dlouho potrvá, než se vrátí do školy? Přece si nemůže dovolit takhle chybět na začátku roku!
Kdysi jí profesor Lerdasen řekl, že si má dávat pozor, pro koho se obětuje. Teprve teď pochopila význam toho, co vlastně tehdy vyslovil a věděla, že mu nikdy neodpustí. Měl jí dát pár facek, když viděl, že ho neposlouchá...
Uplynulo několik hodin – možná dnů. Všechno teď splývalo. Kate neměla pojem o čase a většinou ani o prostoru, netušila kde je a co tam dělá až do doby, než nějaké protivné myšlenky začaly vystupovat na povrch a přivádět ji k plnému vědomí.
Rozpomněla se na to, co se stalo po jejím pádu. Rozpomněla se na detaily – na to, jak Snape odepsal Zmijozelu – své koleji – padesát bodů. Pak měla jeho dlaň na tváři – cítila to, neviděla, musel mít celou ruku od její krve...
Chtěla se madame Pomfreyové zeptat na to, co se stalo po tom, co ztratila vědomí, ale ta se v dalších dnech kolem jen míhala a nosila jí léky. Prý má odpočívat. Nemá mluvit.
A tak plynuly dny a ona byla úplně sama. Normálně by jí to nevadilo, ale na celé situaci bylo hloupé, že se jí zase vracely sny, dokonce i mnohem živěji než dřív. Nemohla si o tom s nikým promluvit a vždycky, když se ráno s trhnutím probudila, zjistila, že je zpocená a kvůli krunýři se nemůže ani pořádně nadechnout. Bylo to všechno na sebevraždu.
Pak jednoho dne, kdy už zřejmě madame Pomfreyová usoudila, že je čas pustit první návštěvu, přišla Katleen.
„O tom, jak ses dostala na ošetřovnu, mluví celá škola,“ prohlásila vesele, usadila se na kraj lůžka a šibalsky se usmála. „Jak je ti?“
„Už mnohem líp,“ odpověděla Kate a zvedla se posteli na loktech. „Ale o mně se teda rozhodně bavit nechci – sebe si tu užívám až dost. Co jsi to říkala o těch tamtamech?“
„Nooo, všichni si o tobě povídají, všichni to vědí. Nejspíš něco vypustili Chris a ten Frost... no a prý sám Brumbál řekl, že by nikdy netušil, jak se profesor Snape dokáže postarat o studentku, která není z jeho koleje.“ Zamrkala. „A těch padesát bodů...“
„Šok, viď?“ pousmála se Kate a pokusila se trochu změnit polohu, moc to ale nešlo.
„No to rozhodně,“ pokračovala Kat. „A pro všechny, ačkoliv nebelvírští si to berou zdaleka nejhůř – jsou na tebe naštvaní, protože díky tobě přišli o padesát bodů a ani jsi nedovolila Chrisovi, aby to Frostovi natřel.“
Kate pozvedla obočí.
„No a zmijozelští si nejdřív mysleli, že je to nějaký hrozný omyl. Upřímně jsem si to myslela taky – ten Snape se o tebe musel fakt bát.“
Kate se znovu usmála, ale hned se naštvaně podívala na svůj hrudník. „To je hrůza, nemůžu vůbec dejchat! Nemůžu se smát, nemůžu nic... no – asi na mě byl vážně... ehm... působivej pohled.“
Kat sklopila oči a svraštila obočí.
„Co je?“ zeptala se jí. „Hej, madam! Jsem v pořádku.“
„Nic, jen...“ kamarádka se zhluboka nadechla. „Denver říkal, že když ráno vstal a šel na snídani, na schodech ještě byla krev.“
„A popisoval to do detailů?“ Kate stále neztrácela humor.
„Nech toho... ty víš, jaký ohromný štěstí jsi měla, viď?“
„Stojí při mě holt... všichni svatí ne... spíš všichni pekelní... A nech už toho, nic se mi nestalo, budu úplně zdravá, můžu plnohodnotně žít, nevzalo mi to žádné orgány a nepřišla jsem o možnost mít děti,“ ušklíbla se. „Snape mi zkrátka zachránil život... ach jo... hrozná myšlenka.“
Katleen se konečně zase usmála. „No dobře, dobře... to ale znamená, že se mu za to musíš nějak odvděčit, doufám, že s tím počítáš?“
„No jasně, přinesu mu bonboniéru zabalenou v červeném sametu a obrovskou kytici s věnováním.“
Kat se zasmála. „No – ehm – to přesně jsem měla na mysli... Jen bacha, aby tě za to pak z těch schodů neshodil on sám znovu...“
„No a co se teda ještě povídá?“ vrátila se Kate k tématu. „Jak to dopadlo se Zmijozelem?“
„No padesát bodů zůstalo dole, Snape se to teď, když zjistil, že to přežiješ bez následků, snaží všechno napravit a přidává jim, kde může, ale padesát bodů je padesát bodů. Ačkoliv ne že by jim to nějak zvlášť vadilo. Spíš se tomu smějí a předpokládají, že se to všechno srovná a že ty to od Snapea pěkně schytáš, až se vrátíš do školy. Víš co... že ti dá sežrat, že tě musel zachraňovat a co hůř... nést na ošetřovnu. Jaké to vlastně bylo?“ Zacukaly jí koutky.
„No naprosto úchvatné – to víš, zlomeniny, všude krev, člověk je sotva při vědomí... ale Snape! Ach, Snape! Co víc si přát?“
„Jen se nedělej, Katie. Určitě na to vzpomínáš nejmíň desetkrát denně.“
„Nejmíň stokrát,“ přiznala. „Ale moc si toho nepamatuju. Jenom že... mi pořád říkal, ať se na něj dívám...“
„Romantika...“
„A já mu řekla Severusi.“
„Kecáš!“
„Ne.“ Maličko zčervenala.
„No páni, tak to už jste docela... pokročili, ne?“
„Jsem docela zvědavá, jak to bude vypadat, až se vrátím z ošetřovny.“
„Předpokládám,“ zamyslela se Kat, „že jeho náklonnost opravdu pocítíš hlavně tak, že ti bude strhávat hromadu bodů.“
„Tak to nepochybně...“ usoudila Kate. „Ale pokud to první hodinu bude pod padesát, velkoryse to přehlédnu.“
„No tak to se asi budeš muset snažit, protože ti od něj nesu vzkaz.“
Dívka zvedla překvapeně obočí.
„No netěš se tak moc, nejsou to žádné milostné návrhy. Je to lektvar, kterej mu máš odevzdat hned, jak se vrátíš z ošetřovny.“
„Co je to zač? Něco z hodin?“
„No, to jsem si původně myslela... ale když jsem si to pak přečetla... vlastně jsem asi v životě neviděla nic složitějšího.“ Katleen se zamračila a Kate od ní převzala lístek s dlouhým postupem. Projela očima přísady a svraštila obočí.
„Řekni mi, že máš ponětí, co s tím budeš dělat?“ řekla Kat skoro prosebně.
„Mno...“ podívala se na začátek stránky a pročetla všechno ještě jednou. „To je dost divný, proč to nenapíše nějak... normálně? Tohle je jak nějaká hádanka...“
„Na začátku se tam musí udělat něco s nějakým jedem...“
„No to ano – Golpalottův třetí zákon. Oddělit přísady Krennelova štiplavého jedu.“
„Pfff,“ ohodnotila to Kat a opřela se o zeď. „Tak to pro mě fakt není.“
Dívka se znovu podívala do papíru. Co to po ní kruci chce? Svraštila obočí, ale po chvíli jí svitlo, musela si postup přečíst ještě dvakrát, než se ujistila, že jsou její domněnky správné. Pak šťouchla do Kat.
„Poslouchej tohle: Přísadu zbylou v kotlíku doplňte usušeným žabím kamenem, zamíchat třikrát doprava, dvakrát doleva, přiveďte opět k varu, nasypte ve vhodném poměru sedmikráskové kořeny a doplňte květy aspidistry. Co ti to připomíná?“
Katleen nechápavě nadzvedla obočí. „Nic?“ řekla. „Protože nemám absolutně tušení, co je ta přísada, která zbude v kotlíku.“
„Myslím, že Vinca – Vinca Minor, barvínek,“ řekla Kate zamyšleně. „A barvínek je základní stavební kámen...“
„Amorova šípu,“ dořekla vítězně Katleen. Kate přikývla a zvedla ke kamarádce oči. „Takže teď už víme,“ šeptla, „co tím sleduje.“
Katleen se rozesmála. „No teda – to je síla. To ti nezávidím, Kate. Nechtěla bych mít v lahvičce něco, co voní jako profesor Snape.“
„Ty jsi fakt...!“ zavrčela Kate, chvilku přemýšlela, jaké pojmenování pro kamarádku vybere, pak to ale vzdala. „Prostě už radši mlč, ano? A taky mi budeš muset přinýst přísady do toho lektvaru.“
„Když mi to všechno dopodrobna napíšeš, řeknu profesoru Snapeovi, že přísady do toho lektvaru jsou tvoje nejvroucnější přání a že pokud tě nechce ztratit, musí je dodat. Hmmm... osobně.“
„Ještě toho trochu...“ zavrčela. „Ale vážně, Kat. Pokud ten lektvar mám udělat, musím na něm začít pracovat už tady. Bude to na dlouho. A krom toho si fakt musím pohlídat čas a dodělat ho maximálně dva dny před odevzdáním, jinak by se mohl zkazit.“
„Jak voní zkažený Snape?“
„Přestaň už!“
„Mlčím...“ Zatvářila se, jako svatoušek. „Jo, ale... máš tu ještě nějaké učení a tak... aby ses nenudila.“
Vytáhla z brašny nějaké sešity. „Brali jsme se přeměnu zapalovače v salamandry, ale předpokládám, že tohle kouzlo jsi zvládla už o prázdninách.“
Kate se zašklebila.
„O minulých,“ dodala Katleen a usmála se. „No a zbytek tak nějak... najdeš tam. Jo – něco ti připsala i profesorka Raveburry, to je ta nová na obranu... Její hodiny jsou docela... ehm... vtipné. Uvidíš sama, až se vrátíš.“
Dívka přikývla a uložila si všechno do nočního stolku. V ten moment přišla do místnosti madame Pomfreyová.
„Tak děvčata, ukončete sedánky. Slečno Jasperová, můžete přijít zase zítra, teď ale nechte Kate odpočívat.“
„Nedělám tu nic jiného, madame, nemohla by tu ještě chvíli zůstat?“ zeptala se Kate prosebně, protože samoty už měla plné zuby.
„Na to zapomeňte, slečno. Zase zítra.“
Katleen se zvedla a usmála se na Kate. „Denver říkal, že se tu taky staví, jen co bude moct. A Rose určitě. Prý je to bez tebe na runách k nevydržení.“
S úsměvem přikývla a položila si hlavu na polštář, v ruce stále držela postup lektvaru. Co to vlastně mělo znamenat? Pozdrav? Vzkaz? Zkoušku? Snahu o to přivést ji k šílenství?
Katleen tiše odešla a madame Pomfreyová pobíhala kolem – uhlazovala prostěradlo a zatahovala závěsy, a Kate se pro sebe usmála. Tohle bude ještě zajímavý rok...
Během dalšího týdne se na ni přišli podívat její spolužáci z Mrzimoru a Kat se stavovala každý den s přísadami, s úkoly a novinkami. Obzvlášť zajímavý byl její popis hádky mezi profesorkou na obranu a Snapem ("... A nevytahujte se na mě, Severusi, když si plivnu a povyskočím, tak jsem o plivnutí a povyskočení větší..."). Kate zase litovala, že se nemůže ani pořádně zasmát. V neděli ráno se zastavil sám ředitel Brumbál, přinesl nějaké vzácnější přísady, o které ho požádala, a také ji při té příležitosti upozornil, že za její zásah připisuje Mrzimoru deset bodů.
Zásah? Jaký zásah? To myslí to, že jsem byla zasáhnuta kouzlem? myslela si Kate v duchu, ale proti jeho rozhodnutí neprotestovala.
V pondělí dostala od madame Pomfreyové povoleno pracovat aspoň nějakou část dne na lektvaru a také už nastínila den Kateina propuštění – pokud všechno půjde hladce, bude to ve čtvrtek.
Krunýř, který měla stále kolem těla, byl neskutečně otravná věc. Tak moc se těšila, až se bude moct volně nadechnout nebo sklonit nad kotlíkem tak, jak bylo potřeba... místo toho musela pořád měnit polohu, aby vůbec viděla, co se s lektvarem děje, což bylo nesmírně k vzteku. Navíc té práce vůbec nebylo málo – kromě Amorova šípu musela oddělit všechny přísady z jedu a udělat k němu protijed – nakonec jí na to všechno málem nestačily ani lahvičky.
V úterý, když už bylo jisté, že ji pozítří doopravdy propustí, dodělala Amorův šíp. Ačkoliv se snažila vyhnout se vůni lektvaru, nepovedlo se jí to ani náhodou, celá ošetřovna jí totiž v závěru byla prosycena. Madame Pomfreyová přišla a zářivě se usmívala, Kate by ohromně zajímalo, co z něj cítí ona – pokud desinfekci a zápach nemocnice, tak přece nemohla pocítit žádný rozdíl, ne?
Ležela pak na posteli a vnímala tu vůni. Nechtěla za žádnou cenu usnout – s tímhle se její sny ještě tisíckrát oživí... bylo to... naprosto k zešílení.
Ve čtvrtek se probudila brzy, chtěla vypadnout tak rychle, jak jen to půjde, madame Pomfreyová si ale dávala na čas. Přinesla Kate snídani až kolem půl deváté, pak ji nechala další hodinu samotnou a když konečně znovu přišla, už to Kate nevydržela:
„Můžete mi to už sundat?“ vyhrkla a až po chvilce dodala: „Prosím...“
„Pospícháte snad někam?“ zeptala se madame trochu příkře.
„Chtěla jsem dneska stihnout aspoň kousek bylinkářství...“
„Tak na to rovnou zapomeňte, co byste tam dělala?“
Dívka vzdychla. „Ale pustíte mě dneska, že ano? Mám ten lektvar a pokud ho neodevzdám, může se zkazit.“
„Pustím vás odpoledne. Pokud na tom tolik trváte, tak před hodinou lektvarů. Ale musíme udělat ještě spoustu kontrolních vyšetření.
Otevřela pusu, aby něco namítla, ale madame Pomfreyová ji zadržela zdviženou rukou. „Nepřijímám žádné návrhy!“ prohlásila rázně. „Vypijte tohle!“ Podala ji lahvičku. „Za půl hodiny, až to zabere, vám přijdu sundat bandáže. Naobědváte se tady a pak se uvidí.“
Jakmile se Kate poprvé pořádně nadechla, zamotala se jí hlava. Takovou dobu přijímala mnohem míň vzduchu, než by si bývala přála, a teď se lekla, že se jí z toho snad scvrkly plíce. Z uvolnění zátěže ji začalo píchat v bedrech, ale madame Pomfreyová to naštěstí považovala za naprosto normální jev, takže ji nenutila dál zůstat v posteli.
Kate si připadala najednou tak lehce a zranitelně – bez všech těch obvazů a těžké váhy na hrudníku... Došla se opatrně osprchovat do umývárny a zvykala si při tom na to, že je o několik kilogramů lehčí – byl to zvláštní pocit. Jako by měla každou chvíli vyletět do vzduchu.
Pak do ní madame Pomfreyová nacpala poslední dávku léků a podívala se přísně.
„Takže, slečno, můžete jít. Ale v následujícím týdnu na sebe dávejte pozor. Dneska je čtvrtek, takže v sobotu se tu stavíte a já vás zkontroluji. Léky budete brát ještě každý večer.“
„Děkuju,“ řekla Kate a sklonila se pro brašnu s úkoly a připravenými lahvičkami. „Nashledanou,“ řekla tak rychle, jak to bylo možné, a vyšla ze dveří.
„Pane profesore!“ křikl Chris naléhavě. „Musíte...“
„Nemusím nic, Livery. Co se tu stalo?“
„Profesore,“ řekl Willhelm pevným hlasem. „Tady Livery udělal kouzlo a...“
V tu chvíli přišel Snape natolik blízko, že spatřil Kate.
„Uhněte!“ křikl a prorazil si mezi nimi cestu. Pak se na ně velmi rychle podíval a dodal: „Padesát bodů dolů. Oba! A teď zmizte!“
„Ale pane profesore,“ začal Willhelm.
„Okamžitě, Froste!“
Oba malou chvilku zaváhali, ale neodvážili se neposlechnout. Mezitím, co bylo slyšet jejich vzdalující se kroky, Snape si rychle klekl vedle Kate.
Stále se dívala do stopu a nemohla se pořádně nadechnout. Vnímala, že přišel, ale vlastní hrudník ji v tu chvíli zaměstnával mnohem víc, než informace o tom, že je to on.
„Podívej se na mě!“ řekl pevným hlasem a ruku jí položil na tvář. Čelistí jí projela ostrá bolest. „Kate! Hned!“
Stočila k němu pohled jen velmi neochotně, každý pohyb byl utrpení.
„Nemůžu... dýchat,“ vypravila ze sebe sípavě a ještě dřív, než to dopověděla, vzal profesor hůlku a vyslovil tiše nějaké zaklínadlo. Cosi uvnitř jejího břicha trochu povolilo.
„Lepší?“ zeptal se. Zavřela oči a nadechla se. Její plíce přijaly kyslíku o něco víc, bolest ale ustala jenom z nepatrné části.
„Dívej se na mě!“ přikázal znovu a ona oči neochotně otevřela.
„Musím tě okamžitě dostat na ošetřovnu,“ řekl. „Můžeš se hýbat?“
„Snad,“ vypravila ze sebe a pokusila se zvednout na loktech. Dal jí ruku pod záda.
„Dobře, Katie.“
Přeslechla se, nebo jí doopravdy oslovil „Katie“?
„Opravdu...“ řekla a sípavě se nadechla, „velkolepý... začátek.“
Ušklíbl se, dal jí druhou ruku pod nohy a opatrně ji zvedl.
„Nepovídej, tohle sis určitě plánovala celé léto.“
Jakmile ji zvedl ze země, téměř vykřikla bolestí. Zatočila se jí hlava a před očima měla najednou naprostou tmu.
„Kate!“ zaslechla jakoby z velké dálky. „Dívej se na mě!“
Bolest trochu povolila... Několikrát zamrkala a tma se změnila v tančící kupu hvězdiček. Pak se jí vidění pomalu zase zaostřilo. Profesor se rozešel pomalým krokem ze sklepení.
„Pořád se na mě dívej!“ přikázal pevným hlasem.
„Děsně... příjemnej... pohled!“ zmohla se na ironickou poznámku, ale v zápětí se zase rozkašlala.
„Pro dnešek to budeš muset vytrpět,“ řekl klidně a šel opatrně dál.
„Severusi,“ vydechla.
„Ano?“
„Netušila jsem...“ zašeptala, „že už si... tykáme.“
Podíval se na ni a ušklíbl se. „Vy, Littletonová, máte rozbitou čelist a ani s tím neumíte držet pusu? Je vůbec něco na světě, co vás umlčí?“
Chabě se usmála. Zaslechla ho ještě jednou vyslovit své jméno, v zápětí už ale ztratila vědomí.
Probudila se a podle světla usoudila, že už je ráno.
„Jste vzhůru? Vidíte mě, Kate?“
Byl to ženský hlas.
„Slečno!“
„Asi... ano,“ podívala se na madame Pomfreyovou, která vytáhla úzký brk a začala s ním pohybovat sem-tam.
„Sledujte to pero, Kate, ať vím, jestli máte v pořádku oči...“
Hlava jí třeštila, ale beze slova udělala, co dostala přikázáno. Pak se pokusila víc se nadechnout, ale zjistila, že tentokrát jí v tom brání pevný krunýř, který měla kolem celého trupu a boků.
„Pamatujete si, co se stalo, Kate? Víte, kde jste?“
„No – ano,“ řekla tiše. „Myslím, že si pamatuju všechno. Frost mě zasáhl kletbou.“
„Víte, co to bylo za kletbu? Pan Frost totiž vehementně tvrdí, že vás zasáhl pan Livery.“
„Nemám... nemám tušení, co to bylo. V útočných kouzlech se nevyznám, vím jen, že... mě z toho bolí žaludek. A že Chris to vážně neudělal.“
Madame kývla. „Bude chvilku trvat, než se to všechno uklidní, ale nebojte se, budete úplně v pořádku. Máte zlomených několik žeber, naraženou páteř a pánevní a kyčelní kosti. Většina z toho už je spravená, ale nějakou dobu si tu poležíte, než se vám celá záda dají úplně do pořádku.“
Dívka zvedla ruku k vlastní tváři.
„Něco vás bolí?“ zeptala se madame Pomfreyová a starostlivě si ji prohlédla.
„Jen zkoumám, jestli... mám pusu na správném místě.“
„Vaše tvář je naprosto v pořádku, bude možná chviličku trvat, než vám zmizí všechny jizvy, ale abych pravdu řekla, tak to bylo na celém procesu zdaleka to nejjednodušší. Když jste teď vzhůru, určitě však rychle spravíme i to ostatní. Hlavně se pokuste nekašlat, aby vám to nedráždilo hrudník, a ležte v klidu na zádech. O ostatní už se postarají lektvary a prášky.“
Dívka unaveně zavřela oči. Bude to chvilku trvat? Jak dlouho tu měla ležet? Jak dlouho potrvá, než se vrátí do školy? Přece si nemůže dovolit takhle chybět na začátku roku!
Kdysi jí profesor Lerdasen řekl, že si má dávat pozor, pro koho se obětuje. Teprve teď pochopila význam toho, co vlastně tehdy vyslovil a věděla, že mu nikdy neodpustí. Měl jí dát pár facek, když viděl, že ho neposlouchá...
Uplynulo několik hodin – možná dnů. Všechno teď splývalo. Kate neměla pojem o čase a většinou ani o prostoru, netušila kde je a co tam dělá až do doby, než nějaké protivné myšlenky začaly vystupovat na povrch a přivádět ji k plnému vědomí.
Rozpomněla se na to, co se stalo po jejím pádu. Rozpomněla se na detaily – na to, jak Snape odepsal Zmijozelu – své koleji – padesát bodů. Pak měla jeho dlaň na tváři – cítila to, neviděla, musel mít celou ruku od její krve...
Chtěla se madame Pomfreyové zeptat na to, co se stalo po tom, co ztratila vědomí, ale ta se v dalších dnech kolem jen míhala a nosila jí léky. Prý má odpočívat. Nemá mluvit.
A tak plynuly dny a ona byla úplně sama. Normálně by jí to nevadilo, ale na celé situaci bylo hloupé, že se jí zase vracely sny, dokonce i mnohem živěji než dřív. Nemohla si o tom s nikým promluvit a vždycky, když se ráno s trhnutím probudila, zjistila, že je zpocená a kvůli krunýři se nemůže ani pořádně nadechnout. Bylo to všechno na sebevraždu.
Pak jednoho dne, kdy už zřejmě madame Pomfreyová usoudila, že je čas pustit první návštěvu, přišla Katleen.
„O tom, jak ses dostala na ošetřovnu, mluví celá škola,“ prohlásila vesele, usadila se na kraj lůžka a šibalsky se usmála. „Jak je ti?“
„Už mnohem líp,“ odpověděla Kate a zvedla se posteli na loktech. „Ale o mně se teda rozhodně bavit nechci – sebe si tu užívám až dost. Co jsi to říkala o těch tamtamech?“
„Nooo, všichni si o tobě povídají, všichni to vědí. Nejspíš něco vypustili Chris a ten Frost... no a prý sám Brumbál řekl, že by nikdy netušil, jak se profesor Snape dokáže postarat o studentku, která není z jeho koleje.“ Zamrkala. „A těch padesát bodů...“
„Šok, viď?“ pousmála se Kate a pokusila se trochu změnit polohu, moc to ale nešlo.
„No to rozhodně,“ pokračovala Kat. „A pro všechny, ačkoliv nebelvírští si to berou zdaleka nejhůř – jsou na tebe naštvaní, protože díky tobě přišli o padesát bodů a ani jsi nedovolila Chrisovi, aby to Frostovi natřel.“
Kate pozvedla obočí.
„No a zmijozelští si nejdřív mysleli, že je to nějaký hrozný omyl. Upřímně jsem si to myslela taky – ten Snape se o tebe musel fakt bát.“
Kate se znovu usmála, ale hned se naštvaně podívala na svůj hrudník. „To je hrůza, nemůžu vůbec dejchat! Nemůžu se smát, nemůžu nic... no – asi na mě byl vážně... ehm... působivej pohled.“
Kat sklopila oči a svraštila obočí.
„Co je?“ zeptala se jí. „Hej, madam! Jsem v pořádku.“
„Nic, jen...“ kamarádka se zhluboka nadechla. „Denver říkal, že když ráno vstal a šel na snídani, na schodech ještě byla krev.“
„A popisoval to do detailů?“ Kate stále neztrácela humor.
„Nech toho... ty víš, jaký ohromný štěstí jsi měla, viď?“
„Stojí při mě holt... všichni svatí ne... spíš všichni pekelní... A nech už toho, nic se mi nestalo, budu úplně zdravá, můžu plnohodnotně žít, nevzalo mi to žádné orgány a nepřišla jsem o možnost mít děti,“ ušklíbla se. „Snape mi zkrátka zachránil život... ach jo... hrozná myšlenka.“
Katleen se konečně zase usmála. „No dobře, dobře... to ale znamená, že se mu za to musíš nějak odvděčit, doufám, že s tím počítáš?“
„No jasně, přinesu mu bonboniéru zabalenou v červeném sametu a obrovskou kytici s věnováním.“
Kat se zasmála. „No – ehm – to přesně jsem měla na mysli... Jen bacha, aby tě za to pak z těch schodů neshodil on sám znovu...“
„No a co se teda ještě povídá?“ vrátila se Kate k tématu. „Jak to dopadlo se Zmijozelem?“
„No padesát bodů zůstalo dole, Snape se to teď, když zjistil, že to přežiješ bez následků, snaží všechno napravit a přidává jim, kde může, ale padesát bodů je padesát bodů. Ačkoliv ne že by jim to nějak zvlášť vadilo. Spíš se tomu smějí a předpokládají, že se to všechno srovná a že ty to od Snapea pěkně schytáš, až se vrátíš do školy. Víš co... že ti dá sežrat, že tě musel zachraňovat a co hůř... nést na ošetřovnu. Jaké to vlastně bylo?“ Zacukaly jí koutky.
„No naprosto úchvatné – to víš, zlomeniny, všude krev, člověk je sotva při vědomí... ale Snape! Ach, Snape! Co víc si přát?“
„Jen se nedělej, Katie. Určitě na to vzpomínáš nejmíň desetkrát denně.“
„Nejmíň stokrát,“ přiznala. „Ale moc si toho nepamatuju. Jenom že... mi pořád říkal, ať se na něj dívám...“
„Romantika...“
„A já mu řekla Severusi.“
„Kecáš!“
„Ne.“ Maličko zčervenala.
„No páni, tak to už jste docela... pokročili, ne?“
„Jsem docela zvědavá, jak to bude vypadat, až se vrátím z ošetřovny.“
„Předpokládám,“ zamyslela se Kat, „že jeho náklonnost opravdu pocítíš hlavně tak, že ti bude strhávat hromadu bodů.“
„Tak to nepochybně...“ usoudila Kate. „Ale pokud to první hodinu bude pod padesát, velkoryse to přehlédnu.“
„No tak to se asi budeš muset snažit, protože ti od něj nesu vzkaz.“
Dívka zvedla překvapeně obočí.
„No netěš se tak moc, nejsou to žádné milostné návrhy. Je to lektvar, kterej mu máš odevzdat hned, jak se vrátíš z ošetřovny.“
„Co je to zač? Něco z hodin?“
„No, to jsem si původně myslela... ale když jsem si to pak přečetla... vlastně jsem asi v životě neviděla nic složitějšího.“ Katleen se zamračila a Kate od ní převzala lístek s dlouhým postupem. Projela očima přísady a svraštila obočí.
„Řekni mi, že máš ponětí, co s tím budeš dělat?“ řekla Kat skoro prosebně.
„Mno...“ podívala se na začátek stránky a pročetla všechno ještě jednou. „To je dost divný, proč to nenapíše nějak... normálně? Tohle je jak nějaká hádanka...“
„Na začátku se tam musí udělat něco s nějakým jedem...“
„No to ano – Golpalottův třetí zákon. Oddělit přísady Krennelova štiplavého jedu.“
„Pfff,“ ohodnotila to Kat a opřela se o zeď. „Tak to pro mě fakt není.“
Dívka se znovu podívala do papíru. Co to po ní kruci chce? Svraštila obočí, ale po chvíli jí svitlo, musela si postup přečíst ještě dvakrát, než se ujistila, že jsou její domněnky správné. Pak šťouchla do Kat.
„Poslouchej tohle: Přísadu zbylou v kotlíku doplňte usušeným žabím kamenem, zamíchat třikrát doprava, dvakrát doleva, přiveďte opět k varu, nasypte ve vhodném poměru sedmikráskové kořeny a doplňte květy aspidistry. Co ti to připomíná?“
Katleen nechápavě nadzvedla obočí. „Nic?“ řekla. „Protože nemám absolutně tušení, co je ta přísada, která zbude v kotlíku.“
„Myslím, že Vinca – Vinca Minor, barvínek,“ řekla Kate zamyšleně. „A barvínek je základní stavební kámen...“
„Amorova šípu,“ dořekla vítězně Katleen. Kate přikývla a zvedla ke kamarádce oči. „Takže teď už víme,“ šeptla, „co tím sleduje.“
Katleen se rozesmála. „No teda – to je síla. To ti nezávidím, Kate. Nechtěla bych mít v lahvičce něco, co voní jako profesor Snape.“
„Ty jsi fakt...!“ zavrčela Kate, chvilku přemýšlela, jaké pojmenování pro kamarádku vybere, pak to ale vzdala. „Prostě už radši mlč, ano? A taky mi budeš muset přinýst přísady do toho lektvaru.“
„Když mi to všechno dopodrobna napíšeš, řeknu profesoru Snapeovi, že přísady do toho lektvaru jsou tvoje nejvroucnější přání a že pokud tě nechce ztratit, musí je dodat. Hmmm... osobně.“
„Ještě toho trochu...“ zavrčela. „Ale vážně, Kat. Pokud ten lektvar mám udělat, musím na něm začít pracovat už tady. Bude to na dlouho. A krom toho si fakt musím pohlídat čas a dodělat ho maximálně dva dny před odevzdáním, jinak by se mohl zkazit.“
„Jak voní zkažený Snape?“
„Přestaň už!“
„Mlčím...“ Zatvářila se, jako svatoušek. „Jo, ale... máš tu ještě nějaké učení a tak... aby ses nenudila.“
Vytáhla z brašny nějaké sešity. „Brali jsme se přeměnu zapalovače v salamandry, ale předpokládám, že tohle kouzlo jsi zvládla už o prázdninách.“
Kate se zašklebila.
„O minulých,“ dodala Katleen a usmála se. „No a zbytek tak nějak... najdeš tam. Jo – něco ti připsala i profesorka Raveburry, to je ta nová na obranu... Její hodiny jsou docela... ehm... vtipné. Uvidíš sama, až se vrátíš.“
Dívka přikývla a uložila si všechno do nočního stolku. V ten moment přišla do místnosti madame Pomfreyová.
„Tak děvčata, ukončete sedánky. Slečno Jasperová, můžete přijít zase zítra, teď ale nechte Kate odpočívat.“
„Nedělám tu nic jiného, madame, nemohla by tu ještě chvíli zůstat?“ zeptala se Kate prosebně, protože samoty už měla plné zuby.
„Na to zapomeňte, slečno. Zase zítra.“
Katleen se zvedla a usmála se na Kate. „Denver říkal, že se tu taky staví, jen co bude moct. A Rose určitě. Prý je to bez tebe na runách k nevydržení.“
S úsměvem přikývla a položila si hlavu na polštář, v ruce stále držela postup lektvaru. Co to vlastně mělo znamenat? Pozdrav? Vzkaz? Zkoušku? Snahu o to přivést ji k šílenství?
Katleen tiše odešla a madame Pomfreyová pobíhala kolem – uhlazovala prostěradlo a zatahovala závěsy, a Kate se pro sebe usmála. Tohle bude ještě zajímavý rok...
Během dalšího týdne se na ni přišli podívat její spolužáci z Mrzimoru a Kat se stavovala každý den s přísadami, s úkoly a novinkami. Obzvlášť zajímavý byl její popis hádky mezi profesorkou na obranu a Snapem ("... A nevytahujte se na mě, Severusi, když si plivnu a povyskočím, tak jsem o plivnutí a povyskočení větší..."). Kate zase litovala, že se nemůže ani pořádně zasmát. V neděli ráno se zastavil sám ředitel Brumbál, přinesl nějaké vzácnější přísady, o které ho požádala, a také ji při té příležitosti upozornil, že za její zásah připisuje Mrzimoru deset bodů.
Zásah? Jaký zásah? To myslí to, že jsem byla zasáhnuta kouzlem? myslela si Kate v duchu, ale proti jeho rozhodnutí neprotestovala.
V pondělí dostala od madame Pomfreyové povoleno pracovat aspoň nějakou část dne na lektvaru a také už nastínila den Kateina propuštění – pokud všechno půjde hladce, bude to ve čtvrtek.
Krunýř, který měla stále kolem těla, byl neskutečně otravná věc. Tak moc se těšila, až se bude moct volně nadechnout nebo sklonit nad kotlíkem tak, jak bylo potřeba... místo toho musela pořád měnit polohu, aby vůbec viděla, co se s lektvarem děje, což bylo nesmírně k vzteku. Navíc té práce vůbec nebylo málo – kromě Amorova šípu musela oddělit všechny přísady z jedu a udělat k němu protijed – nakonec jí na to všechno málem nestačily ani lahvičky.
V úterý, když už bylo jisté, že ji pozítří doopravdy propustí, dodělala Amorův šíp. Ačkoliv se snažila vyhnout se vůni lektvaru, nepovedlo se jí to ani náhodou, celá ošetřovna jí totiž v závěru byla prosycena. Madame Pomfreyová přišla a zářivě se usmívala, Kate by ohromně zajímalo, co z něj cítí ona – pokud desinfekci a zápach nemocnice, tak přece nemohla pocítit žádný rozdíl, ne?
Ležela pak na posteli a vnímala tu vůni. Nechtěla za žádnou cenu usnout – s tímhle se její sny ještě tisíckrát oživí... bylo to... naprosto k zešílení.
Ve čtvrtek se probudila brzy, chtěla vypadnout tak rychle, jak jen to půjde, madame Pomfreyová si ale dávala na čas. Přinesla Kate snídani až kolem půl deváté, pak ji nechala další hodinu samotnou a když konečně znovu přišla, už to Kate nevydržela:
„Můžete mi to už sundat?“ vyhrkla a až po chvilce dodala: „Prosím...“
„Pospícháte snad někam?“ zeptala se madame trochu příkře.
„Chtěla jsem dneska stihnout aspoň kousek bylinkářství...“
„Tak na to rovnou zapomeňte, co byste tam dělala?“
Dívka vzdychla. „Ale pustíte mě dneska, že ano? Mám ten lektvar a pokud ho neodevzdám, může se zkazit.“
„Pustím vás odpoledne. Pokud na tom tolik trváte, tak před hodinou lektvarů. Ale musíme udělat ještě spoustu kontrolních vyšetření.
Otevřela pusu, aby něco namítla, ale madame Pomfreyová ji zadržela zdviženou rukou. „Nepřijímám žádné návrhy!“ prohlásila rázně. „Vypijte tohle!“ Podala ji lahvičku. „Za půl hodiny, až to zabere, vám přijdu sundat bandáže. Naobědváte se tady a pak se uvidí.“
Jakmile se Kate poprvé pořádně nadechla, zamotala se jí hlava. Takovou dobu přijímala mnohem míň vzduchu, než by si bývala přála, a teď se lekla, že se jí z toho snad scvrkly plíce. Z uvolnění zátěže ji začalo píchat v bedrech, ale madame Pomfreyová to naštěstí považovala za naprosto normální jev, takže ji nenutila dál zůstat v posteli.
Kate si připadala najednou tak lehce a zranitelně – bez všech těch obvazů a těžké váhy na hrudníku... Došla se opatrně osprchovat do umývárny a zvykala si při tom na to, že je o několik kilogramů lehčí – byl to zvláštní pocit. Jako by měla každou chvíli vyletět do vzduchu.
Pak do ní madame Pomfreyová nacpala poslední dávku léků a podívala se přísně.
„Takže, slečno, můžete jít. Ale v následujícím týdnu na sebe dávejte pozor. Dneska je čtvrtek, takže v sobotu se tu stavíte a já vás zkontroluji. Léky budete brát ještě každý večer.“
„Děkuju,“ řekla Kate a sklonila se pro brašnu s úkoly a připravenými lahvičkami. „Nashledanou,“ řekla tak rychle, jak to bylo možné, a vyšla ze dveří.
Žádné komentáře:
Okomentovat