Anotace: Říká se, že jediná jistota v životě je smrt. Někteří lidé to vidí jinak: jsou dvě jistoty v životě. Smrt – a Severus Snape. Zázraky už v dnešní době samozřejmě nikdo nečeká. Otázka je, jestli se stávají, nebo ne. Ale což – je to jedno. Na světě jsou i jiné věci, které člověk běžně nečeká, ale jsou častější a v mnohém zajímavější, než všechny zázraky světa.
Bylo to zvláštní léto. Kate ho vlastně nestrávila jinak než ta léta předešlá, až na jedinou drobnost – letos měla oslavit sedmnácté narozeniny. Měl to být konec učení se teorie, konec mávání proutkem místo hůlky, aby si nacvičila správný pohyb! Konec vyhýbání se všem těm lektvarům, při kterých se vyslovují formule... A ačkoliv si na oslavy moc nepotrpěla, o samotu taky zrovna příliš nestála a tak se tentokrát rozhodla pozvat aspoň Katleen, která se ráda na chvíli utrhla z domova a přijela.
Ten večer seděly u Kate v pokoji a probíraly témata, stejná jako vždy. Od té doby, co se Kat rozešla s Robertem, dívala se po klucích tak obezřetně, že to Kate až překvapovalo... ani netušila, že tolik kluků v ročníku mají... nebo Kat nemluvila o klucích z ročníku?
„A co říkáš Jamesovi?“ zeptala se z ničeho nic a pohodlně se na posteli opřela o zeď.
Kate pozvedla obočí. „Nooo, rozhodně má...“
„Hezký ruce...“ zasnila se kamarádka.
„No jo, vždyť hraje za Havraspár odrážeče... ti mají vždycky hezký ruce,“ usoudila Kate a usmála se. „Ale myslím, že má rozhodně i jiné přednosti... člověk se diví, co se z těch našich telat vyklubalo...“
„No jo, třeba Snape! Ten vysloveně dospěl!“ rozesmála se Kat.
„Kuš se Snapem!“ zavrčela Kate. „Je polovina srpna, ještě mám dva týdny volna. Tak toho nechej!“
„No proooomiň,“ protáhla Kat. „Můžu u tebe zas poslední noc přespat?“
„No jasně... vždyť tohle bude nejenom poslední noc prázdnin. To bude poslední noc před posledním rokem v Bradavicích. To si rozhodně nesmíme nechat ujít...“
Dřív, než začaly propadat melancholii, zaťukala na okno sova. Kate se jen velmi neochotně zvedla z postele, protože venku zase pršelo a pod dekou bylo rozhodně mnohem příjemněji. Otevřela okno a promočený výreček vletěl dovnitř. Na nožce měl přivázaný krátký vzkaz, který Kate rychle odvázala a koukla na sovu tázavě.
„Tak co, zůstaneš chvilku, nebo máš naspěch?“ zeptala se, ale ještě dřív, než větu dořekla, sova vylétla na okno a pustila se odvážně do večerního slejváku.
Kate se usmála, zavřela okno a podívala se na ruličku starého pergamenu.
„Kdopak ti píše?“ vyzvídala Kat.
„Vím já...“ dívka rozvázala provázek. „Nejspíš nějaký...“ zarazila se a zůstala na papír zírat s otevřenou pusou.
„Co? Co je tam?“ vyjekla okamžitě Katleen a strhla ze sebe deku.
Kate několikrát zamrkala a přečetla si vzkaz ještě jednou. Pak se podívala na Katleen.
„To je – neuvěřitelný... eh... poslouchej: Slyšel jsem, že je vám sedmnáct slečno. Ale nebojte se, jsem přesvědčen, že vyšší věk nic nezmění na vašich mizerných schopnostech. S pozdravem, S. Snape.“
V pokoji se na moment rozhostilo ticho. Pak byla slyšet rána, jak Katleen pozadu spadla do postele. Až pak se hlasitě rozesmála.
„Sn – Snape ti – poslal ti přání – cha cha – k na – narozeninám!“
Kate nemohla uvěřit tomu, co drží v ruce. Bylo to jako jeden ze snů – tedy z těch bláznivějších. Ale v těch nikdy nepsal nic o mizerných schopnostech, spíš...
Potřásla hlavou a podívala se na chechtající se Kat. Ušklíbla se, stočila dopis, uložila ho na noční stolek a posadila se zpátky do postele. Chvíli trvalo, než se její kamarádka uklidnila.
„A co dárek? Nějaký plyšový srdíčko, nebo tak, to nepřibalil?“ v očích měla slzy smíchu.
„Tak možná plyšovou rakev!“ zavrčela Kate. „Ale bohužel, dárky mu asi letos došly. To posledně mi poslal otrávený cukroví a láhev kyseliny. Přestaň se už smát!!!“
„Promiň,“ kamarádka zadržela další výbuch smíchu a pokusila se o vážný pohled. „No ale Kate, víš co to znamená?“ zeptala se po chviličce už skoro s vážnou tváří.
„Že se všichni na světě zbláznili?“
„Ne – teda, ne úplně. Znamená to, že si všiml, že už nejsi malá holka.“
Kate zvedla obočí. „No to je báječný! Že jsem za poslední rok hodně vyrostla, co?“
„Já to myslím vážně, Kate! Od té doby, co tě naposledy viděl nahou, se určitě hodně změnilo, myslím, že má teď zájem vidět tě nahou zno-“
„-vu,“ už zaznělo zpod polštáře, který jí v ten moment přistál na hlavě. Jako další se ozval už zase jenom smích.
Ráno už déšť ustal, ale obloha byla stále zatažená. První, co toho dne Katleen prohlásila, bylo:
„Musíš mu odepsat!“
Po chvilce (hodně dlouhé chvilce) dohadování, se Kate přece jen posadila za stůl, v ruce měla pero a při každém kamarádčině slově kroutila nechápavě hlavou.
„Napiš... ´Vážený pane profesore...´“
„Blbost! Přece mu nebudu psát ´vážený´, nevážím si ho,“
„Tak pro mě za mě mu napiš třeba: ´Milý Severusi,´ na tom přece nezáleží!“
„Tys chtěla, abych mu napsala!“ skoro se rozčílila Kate.
„No JASNĚ, že mu musíš napsat. Napsal ti on, musíš mu odepsat.“
„Fajn, přistoupím na to, ale žádné oslovení.“
„Dobře. Tak napiš jenom: ´Chci se s vámi vyspat. Kde a kdy?´“
Dívka rázně vstala a otočila se na kamarádku. „Jestli hned nepřestaneš, tak bude zle!“ pohrozila jí a Kat už se zase smála tak, že hodnou chvíli nemohla přestat. Po chviličce řekla: „Napiš mu, že se o tvých mizerných schopnostech bude moct přesvědčit sám...“
Kate se nevědomky usmála. „Myslíš jako... ´Budete mít mnohé příležitosti se o svém tvrzení přesvědčit.´?“
„No!“ vykřikla Kat. „Dokonalý. A pod to napiš: ´S láskou, Kate´“
Dívka se ušklíbla.
„No tak dělej, kde to vázne?“ zeptala se kamarádka hlasitě. „Už to máš?“
„Nemám!“ zavrčela. „Tohle přece nemůžu napsat, Kat. Je to Snape!“
„Ale to víš, že to můžeš napsat. Stejně tak, jako to napsal on.“
„Jak to napsal on?“
„No s tím hrozným sexuálním podtextem!“
Opřela se o opěrátko židle a pomalu namočila brk do inkoustu. „Tak dobře,“ řekla nakonec. „Ale pokud mě bude chtít zabít, řeknu mu, že to byl tvůj nápad!“
„Myslím, že ti bude chtít dělat úplně jiný věci, než tě zabíjet, zlatíčko...“
Dřív, než Kate dopis napsala, schytala její kamarádka několik dalších ran polštářem.
Jsem si jistá, pane profesore, že budete mít mnohé příležitosti se o svém tvrzení přesvědčit. S pozdravem, Kate.
Katleen po pár dnech odjela a ve zbytku prázdnin se Kate snažila být duchem přítomná doma a alespoň po odpoledních trávit čas s matkou. Zbytek dne koukala většinou do knížek, protože se rozhodla udělat OVCE ze všech šesti předmětů a nehodlala nic zanedbat. Zároveň se ze všech sil snažila, aby její maminka o přípravách na kouzelnické zkoušky moc nevěděla – všechno, celý kouzelnický svět a život – šlo odjakživa mimo ni a pravděpodobně by to považovala za naprostou ztrátu času. A když konečně přišla noc a ona doufala, že si odpočine, neklidně se hodiny a hodiny převalovala a probouzela se nevyspalá, protože ji už několik měsíců pronásledovaly sny, za které se většinu času naprosto nenáviděla. Copak nemůže mít klid aspoň o těch prázdninách? To jí nedá pokoj ani ve snu?
Nakonec prázdniny skončily a ona se chystala na svou poslední cestu do Bradavic. Kat přijela předešlého večera a opět toho hodně namluvily, než konečně usnuly, ale tentokrát se jejich hovor stočil spíše na to, jak asi celý ten rok bude vypadat než na krásné a vyspělé chlapce z jejich ročníku... Shodly se na tom, že jim Bradavice budou chybět, nebo spíš – že moc nevědí, jak se vypořádají s dalším životem bez Brumbála a ředitelů jejich kolejí. Všechno tam bylo tak samozřejmé... Jenže Kat alespoň věděla, co chce dělat – předměty si vybrala na základě doporučení přímo z nemocnice Svatého Munga – po složení zkoušek chtěla okamžitě nastoupit jako zdravotní sestra. Kate mezitím usilovala o co nejlepší známky jenom proto, aby si mohla vybrat. Nebo aby, jak smutně konstatovala, mohla po nějaké době nastoupit jako prodavačka v mudlovském supermarketu. Ale to, že si Katleen vybrala práci léčitelky mělo velkou výhodu v tom, že většinu předmětů měly společně, jediné, co bylo v Kateiném rozvrhu navíc, byly starodávné runy, které považovala spíše za svůj koníček než za vážný kouzelnický předmět. Na rozdíl od spolužačky Rose, která celý uplynulý rok nad učebnicemi úpěla víc než kdy dřív...
Vlak odjížděl z nádraží King´s Cross přesně v 11 a nic nevypadalo jinak než obvykle. Všude plno studentů, s některými se obě pozdravily, jiné raději vynechaly... a nakonec se usadily v jednom prázdném kupé. Kate pocítila záchvěv nervozity, ten samý, jako už tolikrát. Většinu cesty kupodivu strávily v tichosti, obě se dívaly z okna a přemýšlely o svých věcech a najednou si Kate uvědomila něco, co ji celou dobu nevědomky trápilo.
Celé tři roky se její pobyt v Bradavicích netočil kolem ničeho jiného než Snapea. Od začátku – a možná to bylo i mnohem dřív než před těmi třemi lety – tušila, že ten jejich vztah někam dospěje. Ale KAM že dospěje? Nikdo ji teď nepřijde obejmout, až vystoupí z vlaku, věci nebudou takové, jaké si je představuje. Ušklíbla se. Netušila, proč to musí být zrovna ona, kdo má zálibu v... ironickém a arogantním chlápkovi, který jí skládá poklony sarkastickými poznámkami a navíc je aspoň o dvanáct let starší než ona. Bylo to celé padlé na hlavu. I to, že pokud se mezi nimi doopravdy mělo něco stát, tak – co bude potom? Ona opustí Bradavice, on bude spokojený sám se sebou (jako ostatně vždycky) a už se nikdy neuvidí. A celé ty tři roky budou najednou pryč a budou postrádat veškerý smysl, který předtím měly... Byl to důvod, proč nikdy nedovedla uvažovat o budoucnosti? Proč její svět končil bradavickými závěrečnými zkouškami?
Z myšlenek ji vytrhlo zpomalování a následné zastavení vlaku. Byli na nástupišti v Prasinkách, byl čas vystoupit a vrhnout se vstříc dalšímu roku. Přepadl ji ten pocit, jako vždycky. Podivná deprese z toho, jak jsou všichni veselí a těší se na své koleje a učení a kamarády a celé ty skvělé Bradavice. Ona si místo toho víc než jasně uvědomovala mizérii celého svého života.
A jak uviděla Snapea, všechno se najednou zdálo ještě třikrát těžší. Seděl u profesorského stolu a s typicky znechuceným výrazem sledoval skupinku nebelvírských čtvrťáků, jak se smějí nějakému očividně výbornému vtípku. V hrudi se jí najednou vzedmula neodolatelná chuť něco udělat. Něco hloupého a šíleného. Dost šíleného na to, aby ji na minutu vyhodil ze školy sám Snape. Místo toho ale sklopila pohled k nohám a došla k mrzimorskému stolu, tak tiše a klidně, jak to jen šlo.
Jakmile si sedla, ucítila jeho pohled. Neschopná jiného pohybu k němu zvedla oči a žaludek se jí rozhoupal. Díval se na ni s výrazem, který byl těžko k přečtení, a ona, zoufalá z toho, kde je a kolik je kolem lidí, nemohla dělat nic, než opětovat ten pohled a snažit se nevypadat tak, jak se doopravdy cítí. Tenhle moment trval ale jen malou chvilku – najednou se všichni ztišili a do místnosti vešli noví prváci, kterým mělo začít zařazování.
Kate hleděla do stolu a přemýšlela. Nevnímala ani malé mrzimorské studentíky, kteří přibíhali na místa vedle ní, všechno bylo tak dokonale padlé na hlavu. On sedí deset metrů od ní a za večer jí věnoval jeden pohled. Jeden. Celý minulý rok kolem sebe procházeli a vyměňovali si sarkastické poznámky, nebo, jak smutně konstatovala, jí profesor ze samé lásky strhával body. Nenáviděla ho za to. A milovala zároveň. Vlastně kolikrát stále nevěděla, pro co z těchto dvou variant se vlastně rozhodnout...
Povzdechla si a nandala si na talíř trochu těstovinového salátu. Nejedla za celý den nic a když se konečně objevilo jídlo a všichni se do něj pustili, nechtěla být vystavována narážkám spolužáků, nebo hůř: samotného ředitele. Což se stávalo, když někdo nejedl. Znala to až moc dobře... A pak přišly další chody a krafání studentů utichalo, jak všichni začali být příjemně ospalí... až nakonec ředitel zavelel odchod do společenských místností. Kate se zvedla a odvedla mrzimorské na kolej, poprosila prefekty, aby se o všechno postarali a bezmyšlenkovitě vyšla ze dveří zpět k Velké síni.
Chodby byly prázdné – celé osazenstvo Bradavic mělo nejspíš právě na práci vybalování ponožek a svetrů, nebo se věnovalo povídání o zážitcích z prázdnin a užívalo si tepla společenských místností. Ona se tajně vyplížila hlavní bránou z hradu, že se projde, ale už po deseti minutách zase začalo pršet, takže musela zrušit svůj původní plán – vrátit se teprve až všechna světla na chodbách zhasnou.
Když se potichu vracela do sklepení, zaslechla rozčílené hlasy. Byly to studentské hlasy a ona jeden z nich naprosto bezpečně poznala. Rozhlédla se, odkud se asi line ozvěna a přidala do kroku; nevědomky při tom sáhla po hůlce. Přiběhla ke schodům a nahoře zahlédla Christophera Liveryho, jak stojí proti Willhelmu Frostovi ze Zmijozelu. Něco nesrozumitelného na sebe křičeli, tak vyběhla schodiště a postavila se okamžitě mezi ně. Hůlky měli v napřažených rukou a jen velmi neochotně je oba sklonili, když se k nim přiblížila.
„Co to tu proboha vyvádíte?“ zeptala se a podívala se z jednoho na druhého.
„Po tom ti vůbec nic není, Littletonová,“ odsekl Frost.
„Kate, prostě zmiz, ano?“ řekl Chris a vrhal na druhého chlapce nenávistné pohledy.
Kate zakroutila hlavou. „I kdybych chtěla, tak nemůžu. Je první den školy, Chrisi, nemáš zapotřebí vrhat se na někoho, a zvlášť ve sklepení, kde je mnohem větší pravděpodobnost, že přijdeš o spoustu bodů.“
„Ale, ale, máš tu ochránkyni, Livery?“ zasyčel Willhelm a rozesmál se.
„Kate, dej mi laskavě pokoj a pro jednou nestrkej nos do věcí, do kterých ti nic není!“ prohlásil Chris a zvedl hůlku výš. Zmijozelský spolužák následoval jeho příkladu.
„Ne,“ řekla Kate skoro nešťastně. „Nenechám vás dva se tady poprat, jasné? Nemám ponětí, co se stalo, ale...“
„Prostě uhni, Littletonová,“ zvýšil hlas Frost. „Nemám na to celou noc!“
Dívka se podívala na Chrise prosebně. „Nemůžete toho nechat?“
„Zapomeň na to, Kate. Ne všechno na světě se točí kolem tebe!“
Willhelm se rozesmál. Špičkou hůlky šťouchl do Kate a ta musela kousek ustoupit, aby jí nepropálil hábit. Chris se pobaveně ušklíbl.
„Jako vždy snaha udržet si tvář, i před čunětem, jako je Frost?“ vypadlo z něj.
Kate zareagovala na svoje schopnosti poměrně rychle, zahlédla totiž Willhelmovu hůlku, která se prudce pohnula. Pak se všechno stalo v hodně rychlém sledu. Přiskočila blíž, aby odvrátila jeho kletbu, ale nebyla dost rychlá – něco silného ji zasáhlo přímo do žaludku. Chris uskočil leknutím, takže ji nestačil zachytit v momentě, kdy ji kletba odhodila dozadu přímo na schody. Dopadla na ně zády, ozvalo se zadunění a ošklivé prasknutí, pak se převalila dolů a skutálela se ze schodiště jak panenka z hadru. S tváří ke stropu a očima otevřenýma dokořán tam zůstala ležet bez známky jakéhokoliv pohybu.
Žádné komentáře:
Okomentovat