Už žádný debilní brečení, slibovala si Kate. Uplynulý měsíc protrpěla, a i když v tom tentokrát nebyl Severus – nebo možná právě proto, že nešlo o něj – její stavy byly po večerech mnohem plačtivější a osamělejší. Zvládala to přes den – nevídat se s Katleen, nevybavovat se se spolužáky, zvládala to i odpoledne, kdy seděla nad učebnicemi, ale když si lehla do postele, nezvládala zadržet tu trapnou sebelítost. Často usínala se slzami v očích a budila se s opuchlinami. Vypadala příšerně.
Samozřejmě se to ale den ode dne lepšilo. Mohly za to blížící se zkoušky, které měly proběhnout už za pouhý měsíc a čím víc ubíhal čas, tím víc usínala vyčerpaná. A vyčerpání bylo to nejlepší, co si v dané situaci mohla přát.
Školní trest jí skončil už před dvěma týdny. Jestli měl Severus zpočátku pocit, že se Kate chová tak „v pohodě“ proto, aby ho přesvědčila, že se k ní má vrátit (i když výraz „vrátit“ je v tomto případě krajně zavádějící), pravděpodobně tuto představu zahodil po několika málo dnech. Pokud ona nemusela, nepromluvila s ním žádné slovo kromě „dobrý den“ a „nashledanou“. Trpěla většinu věcí, které si on usmyslel, a brzy to dospělo do fáze, kdy se na sebe ani nepodívali a kdy si nedávali najevo už vůbec nic. Situace byla vlastně docela podobná té před inkriminovaným soubojnickým klubem, jen z jejího pohledu v tom bylo hodně odlišností. Navíc v tom byla jistota, že za dva měsíce škola skončí a všechno tohle už bude jenom minulost.
Se spolužáky nebyla situace zrovna šťastná. Plánování večírku se nejspíš – aspoň co Kate věděla – odložilo. Nikdo si nebyl jistý, jestli stále platí fakt, že ona na něj přijde a zaručí se za jeho pořádání. Z ní sice už vztek vyprchal dávno, ale dobré to mezi nimi nebylo. A nebude – jak si opakovaně uvědomovala. V momentě, kdy by se všechno vrátilo do starých kolejí, zas by jim otevřela možnost plést se do jejího soukromí. A i když teď zrovna žádné „tajné“ soukromí neměla, nebyl důvod jim poskytovat jediné záminky myslet si, že ona o jejich účast a pomoc stojí.
Ale byla sama, což ji vracelo do těch blbých depresivních stavů. Jediný, o koho stála, byla Katleen, a ta si v současné době brala spoustu času na rozmyšlenou. Kate si nemyslela, že by se stav měl nějak zásadně měnit, byla to ona, kdo jejich přátelství ukončil a být na Katleenině místě, nejspíš by… těžko říct. Katleen byla tolik jiná než ona. Mnohem velkorysejší a otevřenější… Jenže byla vlastně ve stejné situaci jako Kate. Nechtěla si nechat znovu ublížit.
S příchodem dubna přestala být taková zima, ale lezavé deštivé počasí bylo mnohem horší. Když jednoho rána vyběhla na školní pozemky, po dvaceti minutách uznala, že už táhne snad deset dalších kil nacucaného oblečení, takže se vrátila zase zpátky do hradu (sprchu už opravdu nepotřebovala) a k sušení použila hůlku, kterou při běhání nechávala v pokoji. Letmo pozdravila mrzimorské a odešla se nasnídat. U stolu už seděla Rose a rozčilovala se nad složitým pojednáním ze studia starodávných run. U NKÚ prošla (k jejímu vlastnímu znechucení) se známkou N, takže byla rodiči donucena pokračovat i v dalších letech.
„Ukaž mi to,“ prohlásila Kate a ukončila tím Roseino nadávání. Starodávné runy byl jejich společný předmět, dřív také společné téma hovoru, poslední měsíc spolu ale téměř nepromluvily. Rose měla strach a Kate jí ho nijak nevymlouvala.
Zběžně nakoukla do pergamenu a změnila pár chybných překladů, pak ho podala spolužačce zpátky.
„Díky moc, Kate.“
„Není zač.“
„Kdybych mohla, tak s tím seknu.“
Usmála se. „To opakuješ už léta.“
„Pořád to platí!“
„Rodiče pořád nedávají pokoj s tou archeologií, viď?“
„Ne, ale jestli si myslej, že budu dělat to, co oni, tak se fakt pletou. Je to mizerně placený a navíc nebezpečný. Táta mi zrovna psal, že měli problém s jednou zakletou kostrou nějakýho blbýho dinosaura. Oživla a málem z toho měli s mamkou smrt oba.“
Kate si představila oživlou kostru dinosaura a přeběhl jí mráz po zádech. Ani si neuvědomila, že po ní spolužačka vrhla ostražitý pohled a zadívala se znovu do papírů.
„Co bys chtěla dělat, nebýt rodičů?“
„Překládat. Víš, jako na ministerstvu, dělat v mezinárodních vztazích.“
„Tam se ti runy taky můžou hodit.“
„Hm,“ nakrčila nos a znovu odvrátila pohled.
Byl to jejich nejdelší rozhovor od doby, kdy je všechny Kate poslala do háje, takže jí bylo jasné, proč Rose uhýbá. Dala si snídani a pak si došla pro věci zpátky do společenské místnosti.
Posledních pár týdnů se vyznačovalo podivným stereotypem. Ranní běhání, snídaně, učení, oběd, učení, večeře, učení, spánek. V tomhle koloběhu také vůbec nebyla sama, a když viděla, jakým tempem se do učení pustili i ostatní spolužáci, dodávalo jí to pocit klidu a jakési „obyčejnosti“, kterou hledala. Trávila víc času v knihovně než na koleji a když už byla tam, nervózně vyhazovala rozjařené prváky. Pak si mnohdy brala učebnice i do postele, než jí začala klesat víčka. Jedno odpoledne hledala nějakou další osamělou učebnu, aby mohla trénovat i útočná kouzla na obranu proti černé magii, ale nenašla nic než starý pavouky prolezlý přístěnek na košťata. Ač z pavouků strach neměla, odmítla na ně mávat hůlkou, takže radši cvičila stranou od všech ve společenské místnosti. Kde cvičili ostatní, to netušila.
To odpoledne zašla do sovince. Měla rozepsaný dopis pro matku, ve kterém se jí snažila sáhodlouze vysvětlit, že má před sebou zkoušky a že příští rok už do Bradavic nepojede. Sice se o to pokoušela už o letních prázdninách, měla ale pocit, že to její maminka jaksi cíleně vypouští a že je silně povznesená nad jejími „bradavickými“ problémy. Nepochybovala o tom, že ze sovy v obývacím pokoji mít radost nebude, ale byla přesvědčená, že by mělo přijít nějaké vysvětlení. Také ji chtěla lehce připravit na to, že se brzy po škole hodlá odstěhovat a začít vlastní život. Nebyla si jistá, jestli to její maminka z náznaků pochopí, na druhou stranu si také nebyla jistá, zda ji to vůbec nějak zasáhne. Věděla, že ji má ráda – svým způsobem – jen byl jejich vztah, zvlášť poslední dobou, podivně sterilní. Možná to byla i její vina.
Poslala dopis a pár minut se dívala z otevřeného sovince na hradní pozemky. Pršet ještě nepřestalo a očividně se přestat ani nechystalo, přitáhla si hábit blíž k tělu a otočila se k odchodu, když do věže vstoupil Denver.
„Ahoj,“ pozdravila ho neutrálně.
„Ahoj… taky… pošta?“
„Hm…“
„Tak se uvidíme na večeři.“
„Kate, počkej…“
Denver si zavolal malou sovu pálenou a připevnil jí dopis na nožku. Pak ji vypustil do odpoledního šera a podíval se znovu na ni.
Hlavou se jí rozběhlo tisíc otřepaných frází, byla přesvědčená, že jednu z nich Denver zaručeně použije. Bylo to od obyčejného: „Jak se máš?“ přes trapné „Omlouvám se.“ až po omílané „Nemělo to tak dopadnout.“ Ani jedna z těch věcí jí nebyla pochuti, ale vážný výraz v chlapcově tváři jí napovídal, že se rozhovoru nevyhne.
„Asi budeš naštvaná pořád, co?“
Tak tahle fráze ji zrovna nenapadla.
„Ne,“ zakroutila hlavou.
„Takže se ti můžu ozvat kdy přibližně? Až nám bude padesát?“
Ušklíbla se. „Pětačtyřicet bude stačit.“
„Vrací se ti humor.“
„Nezačínej.“
Usmál se. „Chci to snížit ještě aspoň o deset let. Co můžu udělat?“
„Nechat to už být.“
„A kdyby o dvacet?“
„Zavřít okamžitě pusu a jít pryč.“
„To zvládnu.“
„Pochybuju.“
Znovu se usmál svým chlapecky odzbrojujícím úsměvem. „Ty už se vážně nezlobíš, viď.“
„Dávno ne,“ přiznala. „Což neznamená…“
„… že někomu z nás věříš,“ dořekl za ni.
„Na tom už ale nezáleží. Skončilo všechno, co mohlo a po prázdninách už bude můj život bez nich.“
„Snad bez nás, ne?“
„Jednou jsi mi vážně pomohl. To tě vylučuje.“
Pozvedl obočí. „Nevím, jestli to tak chci.“
Pokrčila rameny a pousmála se. „To už je tvůj boj.“
„A tím, že všechno skončilo, myslíš…“
„Nic, co by se tě týkalo.“
Chvíli mlčel. „To je mi líto,“ řekl pak. Z jeho tónu bylo jasné, že dospěl ke správnému závěru.
„Ale není. A ani nemusí být.“
„Je to kvůli – nám? Tomu, co se stalo? A učitelům?“
Nejdřív chtěla odpovědět jen: „Ne“, ale rozmyslela si to. Znamenalo by to moc si ho pustit k tělu, což se zařekla, že neudělá. Navíc mu nechtěla dát další záminku k tvoření dedukcí.
„Moc se ptáš,“ řekla po chvilce váhání.
„Dobře, končím s ptaním.“
„To je jediná tvoje šance na přežití,“ zabručela.
„Takže… jsme v pohodě?“
„To byla další otázka.“
„Budu teda předpokládat…“
Znovu pokrčila rameny. „Když myslíš.“
Přišel k ní a objal ji. Byla tak překvapená, že se ani nestihla bránit, což nejspíš přesně takhle plánoval. Jen ji k sobě lehce přitiskl a pak s veselým „tak se měj“ zmizel ze sovince pryč. Ač byla předtím na cestě ven ona sama, teď se musela ještě párkrát nadýchnout čerstvého vzduchu (smíchaného s pachem sovího trusu), než se pustila za ním.
Měla z toho rozhovoru překvapivě dobrý pocit, ač to rozhodně neznamenalo návrat do starých kolejí. Ale to věděli oba dva. Při večeři bylo všechno stejné, jako vždycky. Kate jedla, zahloubaná do svých myšlenek a Denver se nijak nesnažil zapojit ji do hovoru. Přesto se jí však tentokrát usínalo a vstávalo mnohem líp.
I déšť konečně ustal, a tak zbývalo jen přetrpět mokrou trávu venku, což už byla maličkost. Na snídani přiběhla akorát, když sovy nosily poštu. Byla překvapená, když mezi nimi zahlédla Timothyho. Dopis neměl přivázaný k noze, měl ho v zobáku, ale ještě z něj visely krátké šňůrky, jak se někdo o přivázání očividně snažil. Brzy ve srolovaném linkovaném papíře poznala písmo psané propiskou. Bylo to písmo její matky.
Překvapeně ruličku otevřela a začetla se.
Milá Kate,
jsem ráda, žes napsala, protože jsem nevěděla, jakým jiným způsobem se s tebou spojit, než pomocí zvířat.
Dívka se pousmála. Bylo jí naprosto jasné, co asi její mamince běželo hlavou, když na parapetu Tim přistál, ale bylo dobře, že to zvládla a dokonce se odhodlala odepsat. Napadlo ji, že měla asi strach přivázat dopis pořádně, proto se odvázal a dost možná spadl. Četla dál.
Chtěla jsem se s tebou zkontaktovat už dříve, protože se budeme stěhovat a je bezpodmínečně nutné, abys mi s tím pomohla.
Kate se zhluboka nadechla. Zase zkažené prázdniny. Myslela si, že fázi přesunů z místa na místo už mají s matkou za sebou. Pak přečetla další větu a vytřeštila na dopis oči.
Naše nové bydliště je ve Francii, nedaleko od Paříže a já i můj přítel Pierre věříme, že se ti tam bude líbit.
Četla tuto větu několikrát dokola. Jaká Francie? Jaký Pierre? Co to má proboha znamenat? Kde a kdy si její matka našla nového partnera? A navíc Francouze?
Oba dva očekáváme tvůj příjezd do Londýna a následné stěhování do konce dubna. S pozdravem,
máma.
Chvíli trvalo, než se její dech vrátil do normálu. Kdyby neznala matčin smysl pro humor, myslela by si, že si z ní snad střílí. Pierre? Francie? Stěhování? Konec dubna? Kdy si vyměnily role puberťačky a dospělé osoby?
Rozhlédla se kolem sebe po nezúčastněných spolužácích. Pak si dopis přečetla ještě jednou. Jistě, ač absurdní situace, tohle byl maminky typický způsob řešení. Pojď, přijeď, zařiď, udělej. Bylo jí jedno, jestli Kate studuje, přestože s faktem, že je čarodějka, nemohla nic udělat (i když by určitě ráda). Ale i když vždycky považovala Bradavice jen za nějakou legraci a momentální výstřelek, nikdy se nesnažila jí s takovou samozřejmostí do studia zasahovat.
Vlastně to Kate docela vytočilo. I fakt, že dosud nevěděla o žádném Pierrovi z Francie, ke kterému se teď mají s takovou samozřejmostí stěhovat. Co je to za blbé nápady? Měla chuť mámě pořádně vynadat.
Půjčila si od Denvera pero a na druhou stranu linkovaného papíru napsala:
Milá maminko,
jakékoliv stěhování jistě počká až do doby, kdy dostuduju (v minulém dopise jsem ti psala, kdy to bude, takže si to určitě ještě pamatuješ, ale jen tak pro formu dodávám, že je to ve stejné době, jako končí všechny školy). Nemůžu najednou Bradavice opustit před závěrečnými zkouškami, ani kdybych chtěla. Navíc – jistě to tolik nespěchá, když ses o svém novém příteli nezmínila dřív, předpokládám, že je to novinka a že bude stejně moudřejší alespoň malou chvilku počkat, abyste zjistili, jestli máte společné zájmy a jestli jste vůbec na společný život připravení.
Pousmála se. Nebyla si jistá, jestli máma její humor pochopí. Na tom ale nezáleželo. Skousla spodní ret a dopsala:
Nicméně se velmi těším, až mi Pierra představíš, speciálně kvůli tomu upeču koláč – babiččin recept, pamatuješ, ten, jak máš tak strašně ráda.
S láskou,
Kate
Situace byla tolik absurdní, že se musela smát. Nejdřív se jí sice sevřely vnitřnosti strachem o to, co bude dál, pak si ale uvědomila, že je už dospělá a že se jí starosti její matky příliš nedotýkají. A jestli má nějakou krizi středního věku, že chce utéct za chlapem, dobře pro ni. Kate si už dávno říkala, že by si maminka měla ještě někoho najít, nezbývalo než doufat, že to bude ten správný člověk. Ale snad – když k němu váží cestu až do Francie…
Tim odletěl a ona se rozhlédla po svých spolužácích. Stále jí nikdo nevěnoval pozornost, což ji – snad poprvé od chvíle, kdy se pohádali – zamrzelo. Chtěla by se někomu svěřit s tím, co právě zažila. Podívala se zase zpátky do svého talíře a odstrčila ho – opravdu už dneska nemá chuť.
Následující den ráno už Timothyho téměř vyhlížela. A nespletla se. Navíc měla radost – to, že jí maminka odpověděla, znamenalo, že se neurazila. Nebo aspoň ne moc.
Vysvobodila teď už dobře přivázaný kus papíru z jeho nožky a začetla se. Když pár řádků přečetla, úděsem jí klesla brada. Ne, její maminka se neurazila. Kdo ví, jestli dopis pochopila, nebo ne. Bylo to jedno, na tom totiž vůbec nezáleželo.
Milá Kate,
nechtěla jsem ti to psát dopisem, ale protože příjezd odmítáš, nedá se nic dělat. Potřebuji to velmi urychlit a tvou okamžitou pomoc nadále očekávám. Do července to nepočká, je třeba se přestěhovat hned. Budeš mít sourozence. Jsem těhotná.
Samozřejmě se to ale den ode dne lepšilo. Mohly za to blížící se zkoušky, které měly proběhnout už za pouhý měsíc a čím víc ubíhal čas, tím víc usínala vyčerpaná. A vyčerpání bylo to nejlepší, co si v dané situaci mohla přát.
Školní trest jí skončil už před dvěma týdny. Jestli měl Severus zpočátku pocit, že se Kate chová tak „v pohodě“ proto, aby ho přesvědčila, že se k ní má vrátit (i když výraz „vrátit“ je v tomto případě krajně zavádějící), pravděpodobně tuto představu zahodil po několika málo dnech. Pokud ona nemusela, nepromluvila s ním žádné slovo kromě „dobrý den“ a „nashledanou“. Trpěla většinu věcí, které si on usmyslel, a brzy to dospělo do fáze, kdy se na sebe ani nepodívali a kdy si nedávali najevo už vůbec nic. Situace byla vlastně docela podobná té před inkriminovaným soubojnickým klubem, jen z jejího pohledu v tom bylo hodně odlišností. Navíc v tom byla jistota, že za dva měsíce škola skončí a všechno tohle už bude jenom minulost.
Se spolužáky nebyla situace zrovna šťastná. Plánování večírku se nejspíš – aspoň co Kate věděla – odložilo. Nikdo si nebyl jistý, jestli stále platí fakt, že ona na něj přijde a zaručí se za jeho pořádání. Z ní sice už vztek vyprchal dávno, ale dobré to mezi nimi nebylo. A nebude – jak si opakovaně uvědomovala. V momentě, kdy by se všechno vrátilo do starých kolejí, zas by jim otevřela možnost plést se do jejího soukromí. A i když teď zrovna žádné „tajné“ soukromí neměla, nebyl důvod jim poskytovat jediné záminky myslet si, že ona o jejich účast a pomoc stojí.
Ale byla sama, což ji vracelo do těch blbých depresivních stavů. Jediný, o koho stála, byla Katleen, a ta si v současné době brala spoustu času na rozmyšlenou. Kate si nemyslela, že by se stav měl nějak zásadně měnit, byla to ona, kdo jejich přátelství ukončil a být na Katleenině místě, nejspíš by… těžko říct. Katleen byla tolik jiná než ona. Mnohem velkorysejší a otevřenější… Jenže byla vlastně ve stejné situaci jako Kate. Nechtěla si nechat znovu ublížit.
S příchodem dubna přestala být taková zima, ale lezavé deštivé počasí bylo mnohem horší. Když jednoho rána vyběhla na školní pozemky, po dvaceti minutách uznala, že už táhne snad deset dalších kil nacucaného oblečení, takže se vrátila zase zpátky do hradu (sprchu už opravdu nepotřebovala) a k sušení použila hůlku, kterou při běhání nechávala v pokoji. Letmo pozdravila mrzimorské a odešla se nasnídat. U stolu už seděla Rose a rozčilovala se nad složitým pojednáním ze studia starodávných run. U NKÚ prošla (k jejímu vlastnímu znechucení) se známkou N, takže byla rodiči donucena pokračovat i v dalších letech.
„Ukaž mi to,“ prohlásila Kate a ukončila tím Roseino nadávání. Starodávné runy byl jejich společný předmět, dřív také společné téma hovoru, poslední měsíc spolu ale téměř nepromluvily. Rose měla strach a Kate jí ho nijak nevymlouvala.
Zběžně nakoukla do pergamenu a změnila pár chybných překladů, pak ho podala spolužačce zpátky.
„Díky moc, Kate.“
„Není zač.“
„Kdybych mohla, tak s tím seknu.“
Usmála se. „To opakuješ už léta.“
„Pořád to platí!“
„Rodiče pořád nedávají pokoj s tou archeologií, viď?“
„Ne, ale jestli si myslej, že budu dělat to, co oni, tak se fakt pletou. Je to mizerně placený a navíc nebezpečný. Táta mi zrovna psal, že měli problém s jednou zakletou kostrou nějakýho blbýho dinosaura. Oživla a málem z toho měli s mamkou smrt oba.“
Kate si představila oživlou kostru dinosaura a přeběhl jí mráz po zádech. Ani si neuvědomila, že po ní spolužačka vrhla ostražitý pohled a zadívala se znovu do papírů.
„Co bys chtěla dělat, nebýt rodičů?“
„Překládat. Víš, jako na ministerstvu, dělat v mezinárodních vztazích.“
„Tam se ti runy taky můžou hodit.“
„Hm,“ nakrčila nos a znovu odvrátila pohled.
Byl to jejich nejdelší rozhovor od doby, kdy je všechny Kate poslala do háje, takže jí bylo jasné, proč Rose uhýbá. Dala si snídani a pak si došla pro věci zpátky do společenské místnosti.
Posledních pár týdnů se vyznačovalo podivným stereotypem. Ranní běhání, snídaně, učení, oběd, učení, večeře, učení, spánek. V tomhle koloběhu také vůbec nebyla sama, a když viděla, jakým tempem se do učení pustili i ostatní spolužáci, dodávalo jí to pocit klidu a jakési „obyčejnosti“, kterou hledala. Trávila víc času v knihovně než na koleji a když už byla tam, nervózně vyhazovala rozjařené prváky. Pak si mnohdy brala učebnice i do postele, než jí začala klesat víčka. Jedno odpoledne hledala nějakou další osamělou učebnu, aby mohla trénovat i útočná kouzla na obranu proti černé magii, ale nenašla nic než starý pavouky prolezlý přístěnek na košťata. Ač z pavouků strach neměla, odmítla na ně mávat hůlkou, takže radši cvičila stranou od všech ve společenské místnosti. Kde cvičili ostatní, to netušila.
To odpoledne zašla do sovince. Měla rozepsaný dopis pro matku, ve kterém se jí snažila sáhodlouze vysvětlit, že má před sebou zkoušky a že příští rok už do Bradavic nepojede. Sice se o to pokoušela už o letních prázdninách, měla ale pocit, že to její maminka jaksi cíleně vypouští a že je silně povznesená nad jejími „bradavickými“ problémy. Nepochybovala o tom, že ze sovy v obývacím pokoji mít radost nebude, ale byla přesvědčená, že by mělo přijít nějaké vysvětlení. Také ji chtěla lehce připravit na to, že se brzy po škole hodlá odstěhovat a začít vlastní život. Nebyla si jistá, jestli to její maminka z náznaků pochopí, na druhou stranu si také nebyla jistá, zda ji to vůbec nějak zasáhne. Věděla, že ji má ráda – svým způsobem – jen byl jejich vztah, zvlášť poslední dobou, podivně sterilní. Možná to byla i její vina.
Poslala dopis a pár minut se dívala z otevřeného sovince na hradní pozemky. Pršet ještě nepřestalo a očividně se přestat ani nechystalo, přitáhla si hábit blíž k tělu a otočila se k odchodu, když do věže vstoupil Denver.
„Ahoj,“ pozdravila ho neutrálně.
„Ahoj… taky… pošta?“
„Hm…“
„Tak se uvidíme na večeři.“
„Kate, počkej…“
Denver si zavolal malou sovu pálenou a připevnil jí dopis na nožku. Pak ji vypustil do odpoledního šera a podíval se znovu na ni.
Hlavou se jí rozběhlo tisíc otřepaných frází, byla přesvědčená, že jednu z nich Denver zaručeně použije. Bylo to od obyčejného: „Jak se máš?“ přes trapné „Omlouvám se.“ až po omílané „Nemělo to tak dopadnout.“ Ani jedna z těch věcí jí nebyla pochuti, ale vážný výraz v chlapcově tváři jí napovídal, že se rozhovoru nevyhne.
„Asi budeš naštvaná pořád, co?“
Tak tahle fráze ji zrovna nenapadla.
„Ne,“ zakroutila hlavou.
„Takže se ti můžu ozvat kdy přibližně? Až nám bude padesát?“
Ušklíbla se. „Pětačtyřicet bude stačit.“
„Vrací se ti humor.“
„Nezačínej.“
Usmál se. „Chci to snížit ještě aspoň o deset let. Co můžu udělat?“
„Nechat to už být.“
„A kdyby o dvacet?“
„Zavřít okamžitě pusu a jít pryč.“
„To zvládnu.“
„Pochybuju.“
Znovu se usmál svým chlapecky odzbrojujícím úsměvem. „Ty už se vážně nezlobíš, viď.“
„Dávno ne,“ přiznala. „Což neznamená…“
„… že někomu z nás věříš,“ dořekl za ni.
„Na tom už ale nezáleží. Skončilo všechno, co mohlo a po prázdninách už bude můj život bez nich.“
„Snad bez nás, ne?“
„Jednou jsi mi vážně pomohl. To tě vylučuje.“
Pozvedl obočí. „Nevím, jestli to tak chci.“
Pokrčila rameny a pousmála se. „To už je tvůj boj.“
„A tím, že všechno skončilo, myslíš…“
„Nic, co by se tě týkalo.“
Chvíli mlčel. „To je mi líto,“ řekl pak. Z jeho tónu bylo jasné, že dospěl ke správnému závěru.
„Ale není. A ani nemusí být.“
„Je to kvůli – nám? Tomu, co se stalo? A učitelům?“
Nejdřív chtěla odpovědět jen: „Ne“, ale rozmyslela si to. Znamenalo by to moc si ho pustit k tělu, což se zařekla, že neudělá. Navíc mu nechtěla dát další záminku k tvoření dedukcí.
„Moc se ptáš,“ řekla po chvilce váhání.
„Dobře, končím s ptaním.“
„To je jediná tvoje šance na přežití,“ zabručela.
„Takže… jsme v pohodě?“
„To byla další otázka.“
„Budu teda předpokládat…“
Znovu pokrčila rameny. „Když myslíš.“
Přišel k ní a objal ji. Byla tak překvapená, že se ani nestihla bránit, což nejspíš přesně takhle plánoval. Jen ji k sobě lehce přitiskl a pak s veselým „tak se měj“ zmizel ze sovince pryč. Ač byla předtím na cestě ven ona sama, teď se musela ještě párkrát nadýchnout čerstvého vzduchu (smíchaného s pachem sovího trusu), než se pustila za ním.
Měla z toho rozhovoru překvapivě dobrý pocit, ač to rozhodně neznamenalo návrat do starých kolejí. Ale to věděli oba dva. Při večeři bylo všechno stejné, jako vždycky. Kate jedla, zahloubaná do svých myšlenek a Denver se nijak nesnažil zapojit ji do hovoru. Přesto se jí však tentokrát usínalo a vstávalo mnohem líp.
I déšť konečně ustal, a tak zbývalo jen přetrpět mokrou trávu venku, což už byla maličkost. Na snídani přiběhla akorát, když sovy nosily poštu. Byla překvapená, když mezi nimi zahlédla Timothyho. Dopis neměl přivázaný k noze, měl ho v zobáku, ale ještě z něj visely krátké šňůrky, jak se někdo o přivázání očividně snažil. Brzy ve srolovaném linkovaném papíře poznala písmo psané propiskou. Bylo to písmo její matky.
Překvapeně ruličku otevřela a začetla se.
Milá Kate,
jsem ráda, žes napsala, protože jsem nevěděla, jakým jiným způsobem se s tebou spojit, než pomocí zvířat.
Dívka se pousmála. Bylo jí naprosto jasné, co asi její mamince běželo hlavou, když na parapetu Tim přistál, ale bylo dobře, že to zvládla a dokonce se odhodlala odepsat. Napadlo ji, že měla asi strach přivázat dopis pořádně, proto se odvázal a dost možná spadl. Četla dál.
Chtěla jsem se s tebou zkontaktovat už dříve, protože se budeme stěhovat a je bezpodmínečně nutné, abys mi s tím pomohla.
Kate se zhluboka nadechla. Zase zkažené prázdniny. Myslela si, že fázi přesunů z místa na místo už mají s matkou za sebou. Pak přečetla další větu a vytřeštila na dopis oči.
Naše nové bydliště je ve Francii, nedaleko od Paříže a já i můj přítel Pierre věříme, že se ti tam bude líbit.
Četla tuto větu několikrát dokola. Jaká Francie? Jaký Pierre? Co to má proboha znamenat? Kde a kdy si její matka našla nového partnera? A navíc Francouze?
Oba dva očekáváme tvůj příjezd do Londýna a následné stěhování do konce dubna. S pozdravem,
máma.
Chvíli trvalo, než se její dech vrátil do normálu. Kdyby neznala matčin smysl pro humor, myslela by si, že si z ní snad střílí. Pierre? Francie? Stěhování? Konec dubna? Kdy si vyměnily role puberťačky a dospělé osoby?
Rozhlédla se kolem sebe po nezúčastněných spolužácích. Pak si dopis přečetla ještě jednou. Jistě, ač absurdní situace, tohle byl maminky typický způsob řešení. Pojď, přijeď, zařiď, udělej. Bylo jí jedno, jestli Kate studuje, přestože s faktem, že je čarodějka, nemohla nic udělat (i když by určitě ráda). Ale i když vždycky považovala Bradavice jen za nějakou legraci a momentální výstřelek, nikdy se nesnažila jí s takovou samozřejmostí do studia zasahovat.
Vlastně to Kate docela vytočilo. I fakt, že dosud nevěděla o žádném Pierrovi z Francie, ke kterému se teď mají s takovou samozřejmostí stěhovat. Co je to za blbé nápady? Měla chuť mámě pořádně vynadat.
Půjčila si od Denvera pero a na druhou stranu linkovaného papíru napsala:
Milá maminko,
jakékoliv stěhování jistě počká až do doby, kdy dostuduju (v minulém dopise jsem ti psala, kdy to bude, takže si to určitě ještě pamatuješ, ale jen tak pro formu dodávám, že je to ve stejné době, jako končí všechny školy). Nemůžu najednou Bradavice opustit před závěrečnými zkouškami, ani kdybych chtěla. Navíc – jistě to tolik nespěchá, když ses o svém novém příteli nezmínila dřív, předpokládám, že je to novinka a že bude stejně moudřejší alespoň malou chvilku počkat, abyste zjistili, jestli máte společné zájmy a jestli jste vůbec na společný život připravení.
Pousmála se. Nebyla si jistá, jestli máma její humor pochopí. Na tom ale nezáleželo. Skousla spodní ret a dopsala:
Nicméně se velmi těším, až mi Pierra představíš, speciálně kvůli tomu upeču koláč – babiččin recept, pamatuješ, ten, jak máš tak strašně ráda.
S láskou,
Kate
Situace byla tolik absurdní, že se musela smát. Nejdřív se jí sice sevřely vnitřnosti strachem o to, co bude dál, pak si ale uvědomila, že je už dospělá a že se jí starosti její matky příliš nedotýkají. A jestli má nějakou krizi středního věku, že chce utéct za chlapem, dobře pro ni. Kate si už dávno říkala, že by si maminka měla ještě někoho najít, nezbývalo než doufat, že to bude ten správný člověk. Ale snad – když k němu váží cestu až do Francie…
Tim odletěl a ona se rozhlédla po svých spolužácích. Stále jí nikdo nevěnoval pozornost, což ji – snad poprvé od chvíle, kdy se pohádali – zamrzelo. Chtěla by se někomu svěřit s tím, co právě zažila. Podívala se zase zpátky do svého talíře a odstrčila ho – opravdu už dneska nemá chuť.
Následující den ráno už Timothyho téměř vyhlížela. A nespletla se. Navíc měla radost – to, že jí maminka odpověděla, znamenalo, že se neurazila. Nebo aspoň ne moc.
Vysvobodila teď už dobře přivázaný kus papíru z jeho nožky a začetla se. Když pár řádků přečetla, úděsem jí klesla brada. Ne, její maminka se neurazila. Kdo ví, jestli dopis pochopila, nebo ne. Bylo to jedno, na tom totiž vůbec nezáleželo.
Milá Kate,
nechtěla jsem ti to psát dopisem, ale protože příjezd odmítáš, nedá se nic dělat. Potřebuji to velmi urychlit a tvou okamžitou pomoc nadále očekávám. Do července to nepočká, je třeba se přestěhovat hned. Budeš mít sourozence. Jsem těhotná.
Žádné komentáře:
Okomentovat