Anotace: Všechno někde začíná a někde končí. Někdy je konec jen zdánlivý a přijde návrat, někdy je na čase skutečně za vším udělat tečku. Tato kapitola je o hádkách a jejich koncích, o spoustě přemítání, váhání a snaze urovnat to, co zdánlivě není už vůbec možné.
S Brumbálem měla Kate pocit bezpečí. Poznala to, až když odešel a vzdálily se i jeho kroky, takže bylo na chodbě ticho. Teď už byla doopravdy sama, mohla se vydat kamkoliv, mohla konečně použít vlastní vůli. Zároveň s volností ale přišel strach. Dokud jí události kolem nedávaly možnosti, byla rozzlobená, že není svobodná. Teď, když svobodná byla, zase jako by se ztrácela a nevěděla, co dál.
Jít si lehnout byla dobrá varianta. Vyslovila heslo a zatlačila na kamennou zeď. Hned, jakmile vešla do místnosti, pochopila, že na jednu věc stále zapomínala – na svoje spolužáky. Ti se až příliš nápadně zvedli z křesel, když ji viděli přicházet. Podívala se na ně a uvědomila si, proč je ta nápadnost tak… nápadná. Byla neskutečně vyčerpaná, takže vztek, který se v ní znovu zvedl, už neměl zdaleka takovou sílu.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se Rose opatrně.
„Jasně,“ zavrčela a chtěla projít kolem ní. Věděla, že to nepůjde. Věděla, že to oni nenechají být, protože měli černé svědomí. Věděla, že to byl jeden z nich, kdo to Prýtové řekl a v rámci zachování svého zdraví by bylo lepší, kdyby teď hodně dlouhou dobu drželi jazyk za zuby.
„Počkej, Kate, nech nás to vysvětlit.“
Postavila se čelem k nim. Utvořili ve skupině doslova obrannou pozici.
„Tak do toho...“ založila si ruce v bok, aby se jí vyčerpáním netřásly. „Můžete mi třeba říct, kdo vám dal jakékoliv právo rozhodovat o mém životě. Opakovaně. Nebo třeba kdo vám dal právo myslet si, že o mně víte víc, než já sama.“
Poprvé si vyměnili tiché pohledy. Tušili, že to nebude jednoduché. Vlastně nejspíš věděli, co bude následovat a kdyby se necítila tak mizerně, snad by alespoň ocenila, že před tím neutekli. I tak jí to ale od nich připadalo příliš troufalé.
„Nemůžeš… nemůžeš přece popřít, že se ti v poslední době dějou špatný věci,“ řekl George.
„A co je proboha tobě do mých špatných věcí?“ odsekla.
„Prostě to je určitě něco, na co bys neměla být… bez přátel.“
„Bez přátel?“ Pozvedla obočí a rychlým pohybem si odhodila pramen vlasů z tváře. Najednou dostala strašlivou chuť vytáhnout na ně všechny hůlku. Ironicky se uchechtla. „Představ si, na jakou věc jsem dneska přišla, Georgi. Je to legrační, co říkáš, protože zrovna dneska jsem přišla na to, že žádné přátele nemám!“
„Kate,“ zakňourala Rose prosebně její jméno. Ten tón ji ale ještě víc rozzlobil.
„Vůbec se nesnaž mi tady brečet,“ zvedla hlas. „Ani to nezkoušej.“ Byla najednou tak naštvaná, že věděla, že vybouchne. A oni to věděli taky. Denver k ní bezděky natáhl ruku, jako by se ji snažil ještě na poslední chvíli uklidnit, ale couvla. Rozhlédla se po nich a i ten ironický úšklebek jí z tváře zmizel. Vzpomněla si na to všechno, co se jí dneska stalo a na to, že polovina z toho, byla kvůli nim. Pak už nebylo těžké spojit si s nimi i to ostatní a mít chuť si na nich vybít všechnu nespravedlnost světa. Všechnu zlobu, která se v ní za ten den nastřádala, i smutek, vztek a zoufalství.
„Právě jsem prožila ten nejvíc ponižující a nejtrapnější zážitek v životě,“ řekla kolísavým hlasem. „Čtveřice kolejních profesorů – jo, i Snape – se mnou probírala můj sexuální život. Nutili mě, abych jim řekla věci, který jsem neřekla ani vlastní mámě. Nebýt Brumbála, sedím tam před nima doteď, neschopná jim utéct. A to kvůli vám, jen kvůli vám, vaší nebetyčný drzosti, hlouposti a potřebě plést se do něčeho, do čeho vám nic není.“
Rose se slzami v očích otevřela pusu, ale neřekla nic. To Kate vytočilo ještě víc. Že bylo tolik případů, kdy už tohle řešili. Tolik případů, kdy jim říkala, ať ji nechají na pokoji. Proč to nedokázali pochopit? Proč museli svojí přítomností neustále kazit úplně všechno, na co sáhli? „Pořád si chcete říkat kamarádi?“ ztišila hlas do skřehotavého šepotu, aby neměla potřebu plakat. Pak je přejela pohledem. „Jen to zkuste. Nechci ani vědět, kterej z vás to vlastně poslouchal, protože bych se na něj nemohla už ani podívat. Zvedá se mi z toho žaludek, kde vůbec berete tu drzost domýšlet si takový věci. Kde berete tu drzost jít s něčím takovým za profesorama. Nemůžu se dočkat, až bude konec školy, už vás nikdy nechci vidět. Kreténi!“
Chtěla je odstrčit, ale ustoupili sami. Jen Denver k ní přišel a chtěl ji zastavit. Vytáhla hůlku a namířila ji na něj.
„Kate, prosím tě... my jsme se jen snažili...“
„Neopovažuj se...“ procedila skrz zaťaté zuby. „Už nikdy se mi neopovažuj říkat, že jste se mi jen snažili pomoct. Jste jenom obyčejní sobci, kteří chtějí, aby se lidi chovali podle jejich představ. Je na čase si to přiznat. Mně z toho ale jednou pro vždy vynechte. Nechci vás znát. Ani jednoho z vás!“
Teď už se zastavit nenechala. Vyčarovala neviditelnou zeď, stejnou, jakou kdysi použila proti Protivovi u vrby mlátičky a zmizela do ložnice.
Nedokázala se už ani převléknout, sundala ze sebe sukni a v košili si zalezla pod peřinu. Zvednout ruku, aby zatáhla závěsy, nechtěla, tak tiše poručila své hůlce. Zabořila obličej do polštáře a se dvěma nebo třemi dalšími slzami usnula, aniž by dovolila dotěrným myšlenkám proniknout do plného vědomí.
Nevěděla, kolik mohlo uplynout času do té doby, kdy se znovu probudila, ale příliš ho asi nebylo. Na rameni cítila malou ruku. V první chvíli si myslela, že je to Rose a otráveně zamručela. Copak má ještě odvahu…? Až po chvíli jí došlo, že ručka je mnohem drobnější než lidská a otevřela oči. Byl to vykulený domácí skřítek, který měl v druhé ruce podnos s čajem a piškoty.
„Slečna musí něco sníst. Pan ředitel v kuchyni poručil na to dohlédnout. Ruby se omlouvá za svou neomalenost, že musel slečnu vzbudit,“ dostal ze sebe skřítek pisklavým hláskem. Kate se po dlouhé době usmála. I přes netopýří uši a obří očiska byl skřítek celkem roztomilý. Měla chuť ho pohladit.
„Děkuju ti,“ zachraptěla unaveným hlasem a sáhla nejprve po hrnku s čajem. Pak si vzala i piškot. Tolik hodin bez jídla si vybralo svou daň, dokázala do sebe vpravit pár kousků a byla plná. Skřítek se ale zdál být spokojen.
„Ruby tu podnos nechá a přijde se podívat, jestli slečna všechno snědla, až bude ráno. Pak přinese něco dalšího.“
„Jsi moje spása, Ruby,“ usmála se znovu. Byla si jistá, že kdyby se skřítek mohl červenat, udělá to.
„Ruby ještě musí předat vzkaz od pana ředitele. Pan ředitel říká, že zítra je slečna omluvená z vyučování. I když není na ošetřovně. Tedy pokud se nebude cítit dobře.“
„Děkuju.“
Skřítek se uklonil a s hlasitým prásknutím zmizel. Místnost byla úplně tichá, vypadalo to, že ostatní buď tvrdě spí, nebo tu ještě nikdo není. Kate to tipovala na to druhé, ne že by si myslela, že si spolužáci s její kouzelnickou bariérou nedokážou poradit, ale nejspíš ještě nebylo tak pozdě a oni dost možná neměli odvahu. Kdo ví, jestli Rose vůbec někdy přijde.
Kate se konečně převlékla do noční košile a znovu se zabořila do polštářů. Vzala si do rukou hrnek s čajem a se zavřenýma očima se konečně odhodlala do třídění svých myšlenek. Potřebovala si je srovnat dřív, než se půjde zase prát s celým světem.
Během pár hodin se jí převrátil život kompletně naruby. Ztratila svou nejlepší kamarádku, poslala do háje muže, který ji ovlivňoval už spoustu let, prošla si stádiem vymyšleného těhotenství i jeho ztrátou. Z rukou se jí vytratilo všechno, co mělo nějaký pevný základ, neměla se čeho chytit. Po tvářích se jí začaly znovu koulet slzy, když si vzpomněla na Katleen.
To, že jejich přátelství zatím přestálo úplně všechno a najednou se rozpadlo v pár vteřinách, v ní vyvolávalo mnohem větší pocit beznaděje, než ty ostatní věci. Byla tak strašně zlá a neměla žádnou soudnost. Kat ji vždycky podporovala, pomáhala, stála při ní, i když k tomu neměla žádný důvod. Kate jí to nikdy neoplácela tak, jak by měla, nebylo to vyrovnané přátelství. Vždycky to byla ona, která měla problémy a Kat ji z toho neúnavně tahala, podporovala ji. A teď? Ona všechno zahodila, rozcupovala na tisíc kousků a dokázala to s naprostou sebejistotou, jako by jí na ničem z toho nikdy nezáleželo. A co může dělat teď? Jít za ní a pokusit se všechno napravit? Omluvit se? Vysvětlit to?
A co vlastně vysvětlit? Jak by Kat mohla pochopit, že teď už je to všechno jinak, že se to změnilo, že snad Kate prozřela, nebo si něco uvědomila…? Bude to všechno vypadat jen jako další stádium, kdy jí někdo ublížil a opět hledá pomoc, až se z toho dostane, znovu Kat odhodí jako kus hadru. Je to tak… ona si nezaslouží její přátelství, ani kvůli tomu, co se stalo.
A co se vlastně stalo…? Severus si nejspíš uvědomil, že v tomhle nechce dál pokračovat. To, jakým způsobem to dal najevo, není u něj vůbec nic neobvyklého, nepotřebovala to nijak analyzovat. Co ale bylo nové… teď už si byla jistá, že on ví. Ví, že o něm mluvila a s celkem stoprocentní jistotou mu bylo i jasné, že zmínila jméno, že Katleen nemluvila o nějakém „chlapci“, ale o něm. Dost možná o tom věděl už dřív a nepokládal ji za žádnou hrozbu, teď už ale… co kdyby si teď myslel, že to ví i někdo další? Mohl jí po tom všem věřit natolik, aby ji nechal na pokoji a aby na ni v nejbližší době někde neudeřil…? A nezjistil to náhodou už před tím jejich posledním rozhovorem? Nebyl právě to důvod jeho chování?
Ne. Uvědomila si, že to není možné, znala ho až příliš dlouho. Byl přímý a nikdy jí nedal nic zadarmo, určitě by to řekl, spíš by ji přinejmenším pořádně seřval. Dozvěděl se to stejně jako ostatní kolejní profesoři, určitě ho to muselo dost nepříjemně překvapit…. ne, že to ví Kat, ale že to prosáklo dál. Jistě… byla strašně neopatrná a teď si to mohla leda vyčítat. Kdyby jedna z nich v tu chvíli jeho jméno vyslovila, byli by v neskutečném průseru oba… Ale – teď už ale… teď už na tom nezáleželo.
V momentě, kdy si uvědomila, jak moc velký vliv by měl na důležitá rozhodnutí jejího života, pochopila, že je to příliš nebezpečné. Že jí to bere veškerou svobodu a volnost v tom, co dělá a že skutečně by jedinou možností bylo utéct a postarat se o to, aby on nikdy nezjistil, proč to udělala a kam zmizela.
Naštěstí není těhotná… Naštěstí…? Myšlenka na dítě a odpovědnost, kterou to s sebou přinášelo, byla příšerná. Zároveň ji ale naplňovala zvláštním pocitem, který tam nikdy dřív nebyl. Necítila se tak emocionálně prázdná, svým způsobem ji ten pocit uklidňoval. Její život by dostal smysl, kdyby se rozhodla si to dítě nechat. To bezejmenné dítě, ze kterého by brzy mohl vyrůst malý kluk nebo malá holčička. Byla to neuvěřitelná myšlenka, i takhle zpětně, ne hezká nebo roztomilá, byla neuvěřitelná. Jako když přemýšlela nad vznikem vesmíru, bylo to až příliš silné. Až teď ve své vlastní hlavě si ustrašeně přiznala, že by se rozhodla pro dítě. Přes to, co by to znamenalo. Přes to, že by byla úplně sama, bez přátel, bez jiné rodiny, bez Bradavic a bez Severuse. Uvědomovala si, že je to nad její chápání a že její moc by nikdy neměla zasahovat až tak vysoko, aby tohle zničila.
Opřela si hlavu o kolena a zadívala se do hrnku, který měla v rukou položený na klíně. I přes přikrývku ji hřál na břiše, což bylo na ustupující bolest příjemné. Každopádně je všechno jinak, to je nad slunce jasné. A nic se nevrátí zpět, i když se vlastně skoro nic nestalo. Ona už nestojí o Severuse, o ni zase nestojí Katleen, nemá žádné přátele a nevěří už nikomu. Ani učitelům ne. Po té taškařici, kterou před pár hodinami předvedli, byla zhnusená z celých Bradavic a z Prýtové ze všech nejvíc. I kdyby se profesorka stokrát bála o její city a zdraví a bůhvíco, tak se zachovala jako ten největší ignorant na světě. A přivést do sborovny Kratiknota a Snapea? To fakt musela upadnout na hlavu, kdyby si myslela, že před nimi Kate promluví, i kdyby Severus zrovna nebyl její „bývalý“. Nebo možná tím spíš…
Ale… ne. Je to už jedno, jak říkal Brumbál. Uplyne pár měsíců a ona se Bradavic i se všemi těmi sketami konečně zbaví, najde si práci a nikdy je už neuvidí. Ani svoje spolužáky, ani profesory, bude mít šanci vymazat tenhle hloupý kouzelnický svět a začít znovu, někde jinde a s čistým štítem.
Ale co teď? Mohla zůstat na pokoji, jak dlouho jenom bude chtít. Brumbál by to pochopil, jenže co by to znamenalo? Severus si bude myslet, že se ho bojí, což bylo něco, co mu ona odmítala dopřát. Taky bude muset promluvit s Kat… nečekala, že jí kamarádka odpustí, ale omluvu jí tak jako tak dluží. A co spolužáci? Opravdu s nimi skončila? Ano, neměla sebemenší chuť s nimi ještě kdy mluvit a byla si jistá, že kdyby teď ustoupila, byla by ve stejné pozici jako předtím a znovu by její život mohli ovlivnit. Vztek na ně z ní sice už vyprchal, ale náladu na jejich další řeči a omluvy tak jako tak neměla. Bude lepší, když se od nich bude držet dál, od všech. I od Denvera… Možná navždycky.
Napila se čaje a vzala si další piškoty, pevně rozhodnutá zítra vstát a jít na vyučování. Pokud skutečně nebyla těhotná (do hlavy se jí opět připletla myšlenka na to, že možná byla), po dvou dnech už na žádné skuhrání nemá nárok. A pokud jí bude pořád špatně, dá si jenom suchý chleba nebo další piškoty. Cukr v nich ji zkrátka musí postavit na nohy stůj co stůj.
Ráno se Kate probudila ještě před svítáním, jak byla zvyklá. Když chodila běhat, byl to akorát čas, aby vylezla z postele a za hodinu se stihla v klidu vrátit do hradu a osprchovat se před snídaní. Teď jí to poskytovalo víc času na psychickou a koneckonců i fyzickou přípravu na celé dlouhé pondělí. Pohyb venku po ránu jí poslední dva dny zoufale chyběl, ale ani na krátkou procházku nebylo pomyšlení. Byla rozlámaná a zesláblá, ale měla hlad, což bylo velmi dobré znamení. Trochu se napila už vystydlého čaje a sáhla do hromádky piškotů, která se jí přes noc – jistě s Rubyho pomocí – zase zvětšila. Pak se na posteli protáhla a vstala. Šlo to docela dobře, její kolena už neměla tendenci se podlamovat.
Vklouzla do županu a pomalu a rozvážně zamířila do umýváren. Bariéra u vstupu do ložnice byla zrušená, Rose nejspíš spala, měla zatažený závěs. Kate se osprchovala a pak strávila hodnou chvíli rozmotáváním svých vlasů – na to se nikdy úplně neodvažovala použít hůlku, přece jen by taky mohla skončit plešatá. Takže to po dvou dnech byla práce na pořádně dlouhou dobu.
Když se vrátila zpátky na kolej, spolužáci už se začínali probouzet. Rose se nejspíš vytratila ještě před jejím návratem. Kdo ví, jestli čekala, až Kate odejde, aby se s ní nemusela vidět. Každopádně jí na tom příliš nezáleželo. Oblékla se, nabrala si na cestu pár piškotů a podívala se na sebe do zrcadla. Byla pořád pobledlá a pohublá, ale její vlastní výraz ji překvapil poměrně mile. Působila sebevědomě. Pousmála se na sebe a s myšlenkou na to, že celý ten příšerný víkend nechá konečně za sebou, zamířila k východu ze společenské místnosti.
Velká síň se zaplňovala a byla plná vjemů, několik z nich pochytila v prvních pár vteřinách najednou. Denver upozornil spolužáky na to, že vešla dovnitř. Všichni se začali na svých místech ošívat. Severus u učitelského stolu velmi nápadně neudělal vůbec nic a Katleen se při jejím příchodu zvedla a zamířila si k nebelvírskému stolu pro džbán s čajem. Pak si sedla k mrzimorskému stolu zády. Kate se prošla kolem Zmijozelu a sedla si ke spolužákům.
„Dobré ráno,“ pozdravila neutrálně a rozhlédla se po stole. Pak natáhla ruku pro puding. Když si uvědomila svoje nevolnosti, změnila výběr a vzala si banán. Zbytek stolu ji po očku neklidně sledoval, ale nikdo neřekl nic víc než pozdrav, bylo naprosto nepřirozené ticho.
Kate neměla potřebu tu dobu nijak prodlužovat, bylo jí jasné, že bez ní měli i nějaké téma hovoru, dost možná jím byla právě ona, takže se ještě trochu najedla banánu, vzala si zbytek piškotů, které měla v kapsách a párkrát se napila čaje. Pak se zvedla, že si dojde do společenské místnosti pro brašnu. Nikdo nic neřekl, nikdo ji neoslovil. A dobře, že tak…
Ještě se krátce ohlédla po Katleen, ale vše, co z ní stále viděla, byla její záda v tmavém hábitu. Pocítila směsici tíživého pocitu a úlevy zároveň, když si uvědomila, že vyřešit to s ní bude muset, ale nemá šanci teď. Začínala z toho mít strach, který se stupňoval s každou další vyučovací hodinou. Na kouzelných formulích si Kat sedla ke spolužákům z Havraspáru a na obraně proti černé magii se přiřadila k Jamesovi takovou rychlostí, až se její přítel sám divil. Kate zůstala plonková, což profesorka Raveburryová naštěstí vyhodnotila jako přirozené vzhledem k její „necítím se dobře“ situaci. Nebezpečným kletbám se tedy mohla alespoň pro dnešek vyhnout.
Celé dopoledne bylo napjaté, Kate čím dál tím víc docházelo, že takhle se jí Kat nejspíš bude vyhýbat věčně. Rose a spolužáci z Mrzimoru po ní stále házeli ostražité pohledy a ona se snažila nevšímat si jich. Až odpolední hodina starodávných run byla trochu vysvobozující, protože většina spolužáků tam nechodila, tak měla klid na učení. Uvědomila si, že to nejspíš – opět – bude něco, co jí bude dodávat sílu pokračovat až do konce.
Ale ne dnes. Večer ji totiž čekala ještě jedna věc, a to školní trest. Neodpykala si celé tři týdny, měla ještě dva před sebou, a i když byla přesvědčená o tom, že ji Severus nečeká, rozhodla se přijít. Možná právě proto, že ji nečekal.
Zabušila na dveře a hodnou chvíli se nic neozývalo, nakonec ale otevřel. Vypadal překvapeně, když ji zahlédl, takže pochopila, že uvažovala správně.
„Dobrý večer,“ pozdravila sebevědomě a hodila batoh z ramene na zem vedle stolu.
Chvíli ji propaloval pohledem.
„Nečekal jsem, že přijdeš.“
„Proč bych nepřišla?“
Přimhouřil oči a opět ji chvíli sledoval. Když jí tahle chvíle začala připadat dlouhá, zakroutila hlavou a zhluboka se nadechla.
„Myslel sis, žes mi zlomil srdce na tisíc kousků a kdesi cosi, takže se rozhodnu nedorazit?“ Pozvedla obočí a on se ještě víc zamračil. „Totiž…“ odkašlala si. „I kdyby se to doopravdy stalo, je to pořád srdce, ne nohy, takže mi to nebrání fyzicky se tu objevit.“
„V tom případě můžeš pracovat,“ odvětil neutrálně a mávnul hůlkou k jedné z polic. Na stůl se z ní okamžitě snesla její stará známá složka s hromadou spisů.
„Díky,“ usmála se jízlivě a sedla si ke stolu. Během práce ani jednou nevzhlédla, aby se podívala, co Severus dělá. Odmítla mu to dopřát. A cítila se dobře při tom všem. Nebyla si jistá, jestli jí tohle divadlo věří aspoň z desetiny, ale uvědomila si, že to doopravdy dokáže. Včerejšek ji vyléčil natolik, že vůči němu už necítila žádné zvláštní emoce. Pracovala klidně, ponořila se do přerovnávání tak, jak mívala ve zvyku dřív, s precizností, s potřebou udělat to, co nejlépe. A věděla, že i další dny odpoledne to bude stejné, bude pracovat, on si bude dělat svoje věci, možná odejde pryč. A pak ji čekaly večery s učením a polední pauzy strávené nad domácími úkoly.
Nedívala se na hodiny během své práce, takže byla skoro překvapená, když jí Severus suše oznámil, že může jít. První den opravdového školního trestu jí utekl jako nic. A ač přemítala o spoustě věcí, nedělalo jí problém zapomenout na to, že tam on je, že ji zcela jistě po očku sleduje a nepřemýšlela ani o tom, co si asi zrovna myslí. Bylo jí to vlastně docela jedno. Vstala od stolu a s neutrálním „dobrou noc“ zmizela pryč.
Nepřipadala si příliš unavená, tak zamířila do knihovny. Utíkala tam vždycky dřív, když si nebyla sama sebou jistá, nebo když potřebovala na něco nemyslet. Jen učebnice, hromada starých pergamenů, oddělení s omezeným přístupem a studium, studium, studium. Už tři měsíce procházela ne se špatnými známkami, ale její přístup se od začátku roku značně změnil. Severusův vliv byl významný pro obranu proti černé magii, ale teoretické věci zameškávala, nejspíš zase nastal čas, kdy bude právě k tomu utíkat. Nebylo pro ni tak těžké smířit se s celým Mrzimorem a tentokrát, jak už skutečně poznala, ani se Severusem, nebála se přijít do jeho blízkosti, ani na něj nepotřebovala věčně myslet, ale nevěděla, co jiného než učení by vlastně měla dělat. Zůstala sama. A Katleen se rozhodla nijak jí to neulehčit.
Možná sama měla strach, že jí Kate začne něco vysvětlovat, proto se tak horlivě snažila utíkat z kteréhokoliv místa, které spolu sdílely, jak nejrychleji to jen šlo. Trvalo to celé tři dny, kdy se vídaly o hodinách a pak už jako by se po Kat země slehla a ona neměla dost odvahy na to zajít k místnosti Havraspáru. Byla přesvědčená, že by Kat stejně nepřišla, i kdyby ji přes nějakého spolužáka prosila sebevíc.
Při čtvrteční hodině lektvarů si čím dál tím víc uvědomovala, jak málo jí teď záleží na Severusovi a jak moc jí záleží na ní. Hodina byla klidná, ze Snapeovy strany nepřišlo vůbec nic neobvyklého, koneckonců jako žádný z uplynulých večerů školního trestu, ale ona nemohla překousnout pocit, že on teď už doopravdy ví, „oficiálně“ ví, že Katleen byla obeznámená se vším, co mezi nimi bylo. Měla by ji alespoň varovat, když už nic jiného, i když nepředpokládala, že by to mělo mít za cíl nějaký útok nebo víc než narážky z jeho strany. Mezi nimi byl přece konec, tak už na tom nezáleželo, stejně ale…
Tentokrát to byla ona, kdo vyběhl první z místnosti. Nechtěla to dál odkládat a využila svojí rychlosti v lektvarech, aby mohla učebnu opustit a počkat někde, kde se jí Kat nedokáže vyhnout. Ta to nečekala, tak ani nešla v hloučku ostatních lidí.
„Můžu s tebou na chvilku mluvit?“ vyhrkla na ni hned, jak se jí dostala do zorného úhlu.
Kat se zastavila a chvíli ji pozorovala napůl překvapeně, napůl rozzlobeně. Pak zakroutila hlavou.
„Šetři dechem,“ řekla tiše a šla dál.
„Katleen, prosím,“ vyhrkla dřív, než se od ní spolužačka stihla vzdálit příliš. Zastavila se a teď už s čistě naštvaným výrazem a rukama založenýma na hrudi se na ni obrátila.
A Kate dostala najednou strach. Rozzlobený výraz Kat, její nepřístupnost a očividná neochota poslouchat nic z toho, co jí ona chce říct, jí dávaly jen další pocit beznaděje.
„Chtěla jsem se ti omluvit,“ dostala ze sebe. Znělo to neskutečně bláhově.
Katleen si jen tiše odfrkla a uhnula pohledem. A Kate v tu chvíli musela zamrkat, aby zabránila dalším slzám. Rty jí vyschly a ona nevěděla, co říct dál.
„To je všechno?“ zeptala se Kat po chvilce mlčení.
„Ne, já… Taky bys měla vědět, že mezi mnou a… mezi mnou a jím je konec.“
„Aha, asi tak, jako posledně, viď?“ prohlásila jízlivě.
„Ne, tentokrát… tentokrát je to vážně konec. Bez možnosti návratu. Rozešel se se mnou… nebo já s ním.“
„Ty to ani nevíš?“ pozvedla obočí.
A i když si Kate myslela, že to zvládne a že to ustojí, najednou už zase byla ta malá holka, která zůstala sama. Mrkání nepomohlo a ať se snažila, jak chtěla, slzy už byly na pochodu.
„Já vím, že mi nevěříš, proč bys taky měla…“ dostala ze sebe s třesoucí se bradou. „Nikdy jsi neměla důvod mi věřit, ani se se mnou přátelit. Byla jsem jen věčně v hajzlu a tys mě z toho tahala, nezasloužila jsem si tě a vím to.“
„Kate!“ zvedla Kat hlas. „Já si přece nevybírám kamarády podle toho, jestli jsou nebo nejsou v hajzlu nebo kdo si koho zaslouží, to s tím vůbec nesouvisí.“
„Já vím!“ zvedla ruku, jako by ji chtěla zastavit. „Nepřišla jsem tě prosit o odpuštění, jen chci, abys to věděla. Žes…“ Musela se na chvíli zastavit, protože to s přívalem slz nedokázala vyslovit srozumitelně. „Že jsi měla pravdu. Celou dobu, že mě jenom zneužíval a já ze sebe dělala jeho hračku. Mělas pravdu a já už jsem na to přišla taky. Je mi jasné, že už je na tohle všechno pozdě, nic nemůžu vrátit, ale… prostě… bys to měla vědět.“
Pláč je tak dětinský. Opuchlé oči a vzlykání a neschopnost říct to, co člověk doopravdy chce, nebo aspoň tak, jak to chce. Všechno zní jinak.
Katleen se na Kate chvíli dívala, jako by zvažovala, co má udělat. Možná jí bylo spolužačky příliš líto, než aby dokázala jen tak beze slova odejít, nebo i s obyčejným „hm“ a „tak ahoj“.
„Promiň, že jsem tě takhle přepadla, vím, žes se mnou nechtěla mluvit,“ vypravila ze sebe po chvíli.
Kat pokrčila rameny a váhavě přešlápla z nohy na nohu. „To je všechno?“
„Vlastně ne…“ vzpomněla si Kate. „Jen – Snape – už ví, že… že víš.“
Vytřeštila oči. „Řeklas mu to?“
„Ne! Někdo nás dvě slyšel a žvanil o tom… no, zneužívání… před půlkou sborovny. Žádné jméno, nic konkrétního, ale on si to domyslel. Nejspíš to tušil už dřív, ale teď má jistotu.“
„Proto tě nechal?“ zeptala se pochybovačným tónem. Bylo jí jasné, že kdyby to byl jen tenhle důvod, byli by do měsíce zase spolu.
„Ne,“ zakroutila hlavou. „Dozvěděl se to až pak, co se… co já jsem… prostě co to skončilo.“
„Snad… snad mě za to nezabije…“
„Nemyslím si, že by mu na tom teď ještě záleželo. Zabil by nejdřív mě a to neudělal, takže…“
„Hm.“
Kate věděla, že by se Katleen ráda zeptala, co byl vlastně ten důvod rozchodu, ale nejspíš na to neměla odvahu. A ona by zase neměla odvahu jí to sama od sebe říct.
„No… a to je všechno,“ řekla opět po chvilce mlčení.
„Ahoj.“
„Ahoj.“
Otočila se a zamířila kamsi do sklepení. Bylo jedno kam, chtěla být jen pryč.
„Kate?“ zavolala za ní Katleen. Rychle se otočila.
„Dej mi čas, ano?“ prohlásila Kat zamyšleně.
„Kolik si budeš přát,“ pousmála se Kate a už opravdu pospíchala pryč, rukávem si stírala z očí slzy.
Jít si lehnout byla dobrá varianta. Vyslovila heslo a zatlačila na kamennou zeď. Hned, jakmile vešla do místnosti, pochopila, že na jednu věc stále zapomínala – na svoje spolužáky. Ti se až příliš nápadně zvedli z křesel, když ji viděli přicházet. Podívala se na ně a uvědomila si, proč je ta nápadnost tak… nápadná. Byla neskutečně vyčerpaná, takže vztek, který se v ní znovu zvedl, už neměl zdaleka takovou sílu.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se Rose opatrně.
„Jasně,“ zavrčela a chtěla projít kolem ní. Věděla, že to nepůjde. Věděla, že to oni nenechají být, protože měli černé svědomí. Věděla, že to byl jeden z nich, kdo to Prýtové řekl a v rámci zachování svého zdraví by bylo lepší, kdyby teď hodně dlouhou dobu drželi jazyk za zuby.
„Počkej, Kate, nech nás to vysvětlit.“
Postavila se čelem k nim. Utvořili ve skupině doslova obrannou pozici.
„Tak do toho...“ založila si ruce v bok, aby se jí vyčerpáním netřásly. „Můžete mi třeba říct, kdo vám dal jakékoliv právo rozhodovat o mém životě. Opakovaně. Nebo třeba kdo vám dal právo myslet si, že o mně víte víc, než já sama.“
Poprvé si vyměnili tiché pohledy. Tušili, že to nebude jednoduché. Vlastně nejspíš věděli, co bude následovat a kdyby se necítila tak mizerně, snad by alespoň ocenila, že před tím neutekli. I tak jí to ale od nich připadalo příliš troufalé.
„Nemůžeš… nemůžeš přece popřít, že se ti v poslední době dějou špatný věci,“ řekl George.
„A co je proboha tobě do mých špatných věcí?“ odsekla.
„Prostě to je určitě něco, na co bys neměla být… bez přátel.“
„Bez přátel?“ Pozvedla obočí a rychlým pohybem si odhodila pramen vlasů z tváře. Najednou dostala strašlivou chuť vytáhnout na ně všechny hůlku. Ironicky se uchechtla. „Představ si, na jakou věc jsem dneska přišla, Georgi. Je to legrační, co říkáš, protože zrovna dneska jsem přišla na to, že žádné přátele nemám!“
„Kate,“ zakňourala Rose prosebně její jméno. Ten tón ji ale ještě víc rozzlobil.
„Vůbec se nesnaž mi tady brečet,“ zvedla hlas. „Ani to nezkoušej.“ Byla najednou tak naštvaná, že věděla, že vybouchne. A oni to věděli taky. Denver k ní bezděky natáhl ruku, jako by se ji snažil ještě na poslední chvíli uklidnit, ale couvla. Rozhlédla se po nich a i ten ironický úšklebek jí z tváře zmizel. Vzpomněla si na to všechno, co se jí dneska stalo a na to, že polovina z toho, byla kvůli nim. Pak už nebylo těžké spojit si s nimi i to ostatní a mít chuť si na nich vybít všechnu nespravedlnost světa. Všechnu zlobu, která se v ní za ten den nastřádala, i smutek, vztek a zoufalství.
„Právě jsem prožila ten nejvíc ponižující a nejtrapnější zážitek v životě,“ řekla kolísavým hlasem. „Čtveřice kolejních profesorů – jo, i Snape – se mnou probírala můj sexuální život. Nutili mě, abych jim řekla věci, který jsem neřekla ani vlastní mámě. Nebýt Brumbála, sedím tam před nima doteď, neschopná jim utéct. A to kvůli vám, jen kvůli vám, vaší nebetyčný drzosti, hlouposti a potřebě plést se do něčeho, do čeho vám nic není.“
Rose se slzami v očích otevřela pusu, ale neřekla nic. To Kate vytočilo ještě víc. Že bylo tolik případů, kdy už tohle řešili. Tolik případů, kdy jim říkala, ať ji nechají na pokoji. Proč to nedokázali pochopit? Proč museli svojí přítomností neustále kazit úplně všechno, na co sáhli? „Pořád si chcete říkat kamarádi?“ ztišila hlas do skřehotavého šepotu, aby neměla potřebu plakat. Pak je přejela pohledem. „Jen to zkuste. Nechci ani vědět, kterej z vás to vlastně poslouchal, protože bych se na něj nemohla už ani podívat. Zvedá se mi z toho žaludek, kde vůbec berete tu drzost domýšlet si takový věci. Kde berete tu drzost jít s něčím takovým za profesorama. Nemůžu se dočkat, až bude konec školy, už vás nikdy nechci vidět. Kreténi!“
Chtěla je odstrčit, ale ustoupili sami. Jen Denver k ní přišel a chtěl ji zastavit. Vytáhla hůlku a namířila ji na něj.
„Kate, prosím tě... my jsme se jen snažili...“
„Neopovažuj se...“ procedila skrz zaťaté zuby. „Už nikdy se mi neopovažuj říkat, že jste se mi jen snažili pomoct. Jste jenom obyčejní sobci, kteří chtějí, aby se lidi chovali podle jejich představ. Je na čase si to přiznat. Mně z toho ale jednou pro vždy vynechte. Nechci vás znát. Ani jednoho z vás!“
Teď už se zastavit nenechala. Vyčarovala neviditelnou zeď, stejnou, jakou kdysi použila proti Protivovi u vrby mlátičky a zmizela do ložnice.
Nedokázala se už ani převléknout, sundala ze sebe sukni a v košili si zalezla pod peřinu. Zvednout ruku, aby zatáhla závěsy, nechtěla, tak tiše poručila své hůlce. Zabořila obličej do polštáře a se dvěma nebo třemi dalšími slzami usnula, aniž by dovolila dotěrným myšlenkám proniknout do plného vědomí.
Nevěděla, kolik mohlo uplynout času do té doby, kdy se znovu probudila, ale příliš ho asi nebylo. Na rameni cítila malou ruku. V první chvíli si myslela, že je to Rose a otráveně zamručela. Copak má ještě odvahu…? Až po chvíli jí došlo, že ručka je mnohem drobnější než lidská a otevřela oči. Byl to vykulený domácí skřítek, který měl v druhé ruce podnos s čajem a piškoty.
„Slečna musí něco sníst. Pan ředitel v kuchyni poručil na to dohlédnout. Ruby se omlouvá za svou neomalenost, že musel slečnu vzbudit,“ dostal ze sebe skřítek pisklavým hláskem. Kate se po dlouhé době usmála. I přes netopýří uši a obří očiska byl skřítek celkem roztomilý. Měla chuť ho pohladit.
„Děkuju ti,“ zachraptěla unaveným hlasem a sáhla nejprve po hrnku s čajem. Pak si vzala i piškot. Tolik hodin bez jídla si vybralo svou daň, dokázala do sebe vpravit pár kousků a byla plná. Skřítek se ale zdál být spokojen.
„Ruby tu podnos nechá a přijde se podívat, jestli slečna všechno snědla, až bude ráno. Pak přinese něco dalšího.“
„Jsi moje spása, Ruby,“ usmála se znovu. Byla si jistá, že kdyby se skřítek mohl červenat, udělá to.
„Ruby ještě musí předat vzkaz od pana ředitele. Pan ředitel říká, že zítra je slečna omluvená z vyučování. I když není na ošetřovně. Tedy pokud se nebude cítit dobře.“
„Děkuju.“
Skřítek se uklonil a s hlasitým prásknutím zmizel. Místnost byla úplně tichá, vypadalo to, že ostatní buď tvrdě spí, nebo tu ještě nikdo není. Kate to tipovala na to druhé, ne že by si myslela, že si spolužáci s její kouzelnickou bariérou nedokážou poradit, ale nejspíš ještě nebylo tak pozdě a oni dost možná neměli odvahu. Kdo ví, jestli Rose vůbec někdy přijde.
Kate se konečně převlékla do noční košile a znovu se zabořila do polštářů. Vzala si do rukou hrnek s čajem a se zavřenýma očima se konečně odhodlala do třídění svých myšlenek. Potřebovala si je srovnat dřív, než se půjde zase prát s celým světem.
Během pár hodin se jí převrátil život kompletně naruby. Ztratila svou nejlepší kamarádku, poslala do háje muže, který ji ovlivňoval už spoustu let, prošla si stádiem vymyšleného těhotenství i jeho ztrátou. Z rukou se jí vytratilo všechno, co mělo nějaký pevný základ, neměla se čeho chytit. Po tvářích se jí začaly znovu koulet slzy, když si vzpomněla na Katleen.
To, že jejich přátelství zatím přestálo úplně všechno a najednou se rozpadlo v pár vteřinách, v ní vyvolávalo mnohem větší pocit beznaděje, než ty ostatní věci. Byla tak strašně zlá a neměla žádnou soudnost. Kat ji vždycky podporovala, pomáhala, stála při ní, i když k tomu neměla žádný důvod. Kate jí to nikdy neoplácela tak, jak by měla, nebylo to vyrovnané přátelství. Vždycky to byla ona, která měla problémy a Kat ji z toho neúnavně tahala, podporovala ji. A teď? Ona všechno zahodila, rozcupovala na tisíc kousků a dokázala to s naprostou sebejistotou, jako by jí na ničem z toho nikdy nezáleželo. A co může dělat teď? Jít za ní a pokusit se všechno napravit? Omluvit se? Vysvětlit to?
A co vlastně vysvětlit? Jak by Kat mohla pochopit, že teď už je to všechno jinak, že se to změnilo, že snad Kate prozřela, nebo si něco uvědomila…? Bude to všechno vypadat jen jako další stádium, kdy jí někdo ublížil a opět hledá pomoc, až se z toho dostane, znovu Kat odhodí jako kus hadru. Je to tak… ona si nezaslouží její přátelství, ani kvůli tomu, co se stalo.
A co se vlastně stalo…? Severus si nejspíš uvědomil, že v tomhle nechce dál pokračovat. To, jakým způsobem to dal najevo, není u něj vůbec nic neobvyklého, nepotřebovala to nijak analyzovat. Co ale bylo nové… teď už si byla jistá, že on ví. Ví, že o něm mluvila a s celkem stoprocentní jistotou mu bylo i jasné, že zmínila jméno, že Katleen nemluvila o nějakém „chlapci“, ale o něm. Dost možná o tom věděl už dřív a nepokládal ji za žádnou hrozbu, teď už ale… co kdyby si teď myslel, že to ví i někdo další? Mohl jí po tom všem věřit natolik, aby ji nechal na pokoji a aby na ni v nejbližší době někde neudeřil…? A nezjistil to náhodou už před tím jejich posledním rozhovorem? Nebyl právě to důvod jeho chování?
Ne. Uvědomila si, že to není možné, znala ho až příliš dlouho. Byl přímý a nikdy jí nedal nic zadarmo, určitě by to řekl, spíš by ji přinejmenším pořádně seřval. Dozvěděl se to stejně jako ostatní kolejní profesoři, určitě ho to muselo dost nepříjemně překvapit…. ne, že to ví Kat, ale že to prosáklo dál. Jistě… byla strašně neopatrná a teď si to mohla leda vyčítat. Kdyby jedna z nich v tu chvíli jeho jméno vyslovila, byli by v neskutečném průseru oba… Ale – teď už ale… teď už na tom nezáleželo.
V momentě, kdy si uvědomila, jak moc velký vliv by měl na důležitá rozhodnutí jejího života, pochopila, že je to příliš nebezpečné. Že jí to bere veškerou svobodu a volnost v tom, co dělá a že skutečně by jedinou možností bylo utéct a postarat se o to, aby on nikdy nezjistil, proč to udělala a kam zmizela.
Naštěstí není těhotná… Naštěstí…? Myšlenka na dítě a odpovědnost, kterou to s sebou přinášelo, byla příšerná. Zároveň ji ale naplňovala zvláštním pocitem, který tam nikdy dřív nebyl. Necítila se tak emocionálně prázdná, svým způsobem ji ten pocit uklidňoval. Její život by dostal smysl, kdyby se rozhodla si to dítě nechat. To bezejmenné dítě, ze kterého by brzy mohl vyrůst malý kluk nebo malá holčička. Byla to neuvěřitelná myšlenka, i takhle zpětně, ne hezká nebo roztomilá, byla neuvěřitelná. Jako když přemýšlela nad vznikem vesmíru, bylo to až příliš silné. Až teď ve své vlastní hlavě si ustrašeně přiznala, že by se rozhodla pro dítě. Přes to, co by to znamenalo. Přes to, že by byla úplně sama, bez přátel, bez jiné rodiny, bez Bradavic a bez Severuse. Uvědomovala si, že je to nad její chápání a že její moc by nikdy neměla zasahovat až tak vysoko, aby tohle zničila.
Opřela si hlavu o kolena a zadívala se do hrnku, který měla v rukou položený na klíně. I přes přikrývku ji hřál na břiše, což bylo na ustupující bolest příjemné. Každopádně je všechno jinak, to je nad slunce jasné. A nic se nevrátí zpět, i když se vlastně skoro nic nestalo. Ona už nestojí o Severuse, o ni zase nestojí Katleen, nemá žádné přátele a nevěří už nikomu. Ani učitelům ne. Po té taškařici, kterou před pár hodinami předvedli, byla zhnusená z celých Bradavic a z Prýtové ze všech nejvíc. I kdyby se profesorka stokrát bála o její city a zdraví a bůhvíco, tak se zachovala jako ten největší ignorant na světě. A přivést do sborovny Kratiknota a Snapea? To fakt musela upadnout na hlavu, kdyby si myslela, že před nimi Kate promluví, i kdyby Severus zrovna nebyl její „bývalý“. Nebo možná tím spíš…
Ale… ne. Je to už jedno, jak říkal Brumbál. Uplyne pár měsíců a ona se Bradavic i se všemi těmi sketami konečně zbaví, najde si práci a nikdy je už neuvidí. Ani svoje spolužáky, ani profesory, bude mít šanci vymazat tenhle hloupý kouzelnický svět a začít znovu, někde jinde a s čistým štítem.
Ale co teď? Mohla zůstat na pokoji, jak dlouho jenom bude chtít. Brumbál by to pochopil, jenže co by to znamenalo? Severus si bude myslet, že se ho bojí, což bylo něco, co mu ona odmítala dopřát. Taky bude muset promluvit s Kat… nečekala, že jí kamarádka odpustí, ale omluvu jí tak jako tak dluží. A co spolužáci? Opravdu s nimi skončila? Ano, neměla sebemenší chuť s nimi ještě kdy mluvit a byla si jistá, že kdyby teď ustoupila, byla by ve stejné pozici jako předtím a znovu by její život mohli ovlivnit. Vztek na ně z ní sice už vyprchal, ale náladu na jejich další řeči a omluvy tak jako tak neměla. Bude lepší, když se od nich bude držet dál, od všech. I od Denvera… Možná navždycky.
Napila se čaje a vzala si další piškoty, pevně rozhodnutá zítra vstát a jít na vyučování. Pokud skutečně nebyla těhotná (do hlavy se jí opět připletla myšlenka na to, že možná byla), po dvou dnech už na žádné skuhrání nemá nárok. A pokud jí bude pořád špatně, dá si jenom suchý chleba nebo další piškoty. Cukr v nich ji zkrátka musí postavit na nohy stůj co stůj.
Ráno se Kate probudila ještě před svítáním, jak byla zvyklá. Když chodila běhat, byl to akorát čas, aby vylezla z postele a za hodinu se stihla v klidu vrátit do hradu a osprchovat se před snídaní. Teď jí to poskytovalo víc času na psychickou a koneckonců i fyzickou přípravu na celé dlouhé pondělí. Pohyb venku po ránu jí poslední dva dny zoufale chyběl, ale ani na krátkou procházku nebylo pomyšlení. Byla rozlámaná a zesláblá, ale měla hlad, což bylo velmi dobré znamení. Trochu se napila už vystydlého čaje a sáhla do hromádky piškotů, která se jí přes noc – jistě s Rubyho pomocí – zase zvětšila. Pak se na posteli protáhla a vstala. Šlo to docela dobře, její kolena už neměla tendenci se podlamovat.
Vklouzla do županu a pomalu a rozvážně zamířila do umýváren. Bariéra u vstupu do ložnice byla zrušená, Rose nejspíš spala, měla zatažený závěs. Kate se osprchovala a pak strávila hodnou chvíli rozmotáváním svých vlasů – na to se nikdy úplně neodvažovala použít hůlku, přece jen by taky mohla skončit plešatá. Takže to po dvou dnech byla práce na pořádně dlouhou dobu.
Když se vrátila zpátky na kolej, spolužáci už se začínali probouzet. Rose se nejspíš vytratila ještě před jejím návratem. Kdo ví, jestli čekala, až Kate odejde, aby se s ní nemusela vidět. Každopádně jí na tom příliš nezáleželo. Oblékla se, nabrala si na cestu pár piškotů a podívala se na sebe do zrcadla. Byla pořád pobledlá a pohublá, ale její vlastní výraz ji překvapil poměrně mile. Působila sebevědomě. Pousmála se na sebe a s myšlenkou na to, že celý ten příšerný víkend nechá konečně za sebou, zamířila k východu ze společenské místnosti.
Velká síň se zaplňovala a byla plná vjemů, několik z nich pochytila v prvních pár vteřinách najednou. Denver upozornil spolužáky na to, že vešla dovnitř. Všichni se začali na svých místech ošívat. Severus u učitelského stolu velmi nápadně neudělal vůbec nic a Katleen se při jejím příchodu zvedla a zamířila si k nebelvírskému stolu pro džbán s čajem. Pak si sedla k mrzimorskému stolu zády. Kate se prošla kolem Zmijozelu a sedla si ke spolužákům.
„Dobré ráno,“ pozdravila neutrálně a rozhlédla se po stole. Pak natáhla ruku pro puding. Když si uvědomila svoje nevolnosti, změnila výběr a vzala si banán. Zbytek stolu ji po očku neklidně sledoval, ale nikdo neřekl nic víc než pozdrav, bylo naprosto nepřirozené ticho.
Kate neměla potřebu tu dobu nijak prodlužovat, bylo jí jasné, že bez ní měli i nějaké téma hovoru, dost možná jím byla právě ona, takže se ještě trochu najedla banánu, vzala si zbytek piškotů, které měla v kapsách a párkrát se napila čaje. Pak se zvedla, že si dojde do společenské místnosti pro brašnu. Nikdo nic neřekl, nikdo ji neoslovil. A dobře, že tak…
Ještě se krátce ohlédla po Katleen, ale vše, co z ní stále viděla, byla její záda v tmavém hábitu. Pocítila směsici tíživého pocitu a úlevy zároveň, když si uvědomila, že vyřešit to s ní bude muset, ale nemá šanci teď. Začínala z toho mít strach, který se stupňoval s každou další vyučovací hodinou. Na kouzelných formulích si Kat sedla ke spolužákům z Havraspáru a na obraně proti černé magii se přiřadila k Jamesovi takovou rychlostí, až se její přítel sám divil. Kate zůstala plonková, což profesorka Raveburryová naštěstí vyhodnotila jako přirozené vzhledem k její „necítím se dobře“ situaci. Nebezpečným kletbám se tedy mohla alespoň pro dnešek vyhnout.
Celé dopoledne bylo napjaté, Kate čím dál tím víc docházelo, že takhle se jí Kat nejspíš bude vyhýbat věčně. Rose a spolužáci z Mrzimoru po ní stále házeli ostražité pohledy a ona se snažila nevšímat si jich. Až odpolední hodina starodávných run byla trochu vysvobozující, protože většina spolužáků tam nechodila, tak měla klid na učení. Uvědomila si, že to nejspíš – opět – bude něco, co jí bude dodávat sílu pokračovat až do konce.
Ale ne dnes. Večer ji totiž čekala ještě jedna věc, a to školní trest. Neodpykala si celé tři týdny, měla ještě dva před sebou, a i když byla přesvědčená o tom, že ji Severus nečeká, rozhodla se přijít. Možná právě proto, že ji nečekal.
Zabušila na dveře a hodnou chvíli se nic neozývalo, nakonec ale otevřel. Vypadal překvapeně, když ji zahlédl, takže pochopila, že uvažovala správně.
„Dobrý večer,“ pozdravila sebevědomě a hodila batoh z ramene na zem vedle stolu.
Chvíli ji propaloval pohledem.
„Nečekal jsem, že přijdeš.“
„Proč bych nepřišla?“
Přimhouřil oči a opět ji chvíli sledoval. Když jí tahle chvíle začala připadat dlouhá, zakroutila hlavou a zhluboka se nadechla.
„Myslel sis, žes mi zlomil srdce na tisíc kousků a kdesi cosi, takže se rozhodnu nedorazit?“ Pozvedla obočí a on se ještě víc zamračil. „Totiž…“ odkašlala si. „I kdyby se to doopravdy stalo, je to pořád srdce, ne nohy, takže mi to nebrání fyzicky se tu objevit.“
„V tom případě můžeš pracovat,“ odvětil neutrálně a mávnul hůlkou k jedné z polic. Na stůl se z ní okamžitě snesla její stará známá složka s hromadou spisů.
„Díky,“ usmála se jízlivě a sedla si ke stolu. Během práce ani jednou nevzhlédla, aby se podívala, co Severus dělá. Odmítla mu to dopřát. A cítila se dobře při tom všem. Nebyla si jistá, jestli jí tohle divadlo věří aspoň z desetiny, ale uvědomila si, že to doopravdy dokáže. Včerejšek ji vyléčil natolik, že vůči němu už necítila žádné zvláštní emoce. Pracovala klidně, ponořila se do přerovnávání tak, jak mívala ve zvyku dřív, s precizností, s potřebou udělat to, co nejlépe. A věděla, že i další dny odpoledne to bude stejné, bude pracovat, on si bude dělat svoje věci, možná odejde pryč. A pak ji čekaly večery s učením a polední pauzy strávené nad domácími úkoly.
Nedívala se na hodiny během své práce, takže byla skoro překvapená, když jí Severus suše oznámil, že může jít. První den opravdového školního trestu jí utekl jako nic. A ač přemítala o spoustě věcí, nedělalo jí problém zapomenout na to, že tam on je, že ji zcela jistě po očku sleduje a nepřemýšlela ani o tom, co si asi zrovna myslí. Bylo jí to vlastně docela jedno. Vstala od stolu a s neutrálním „dobrou noc“ zmizela pryč.
Nepřipadala si příliš unavená, tak zamířila do knihovny. Utíkala tam vždycky dřív, když si nebyla sama sebou jistá, nebo když potřebovala na něco nemyslet. Jen učebnice, hromada starých pergamenů, oddělení s omezeným přístupem a studium, studium, studium. Už tři měsíce procházela ne se špatnými známkami, ale její přístup se od začátku roku značně změnil. Severusův vliv byl významný pro obranu proti černé magii, ale teoretické věci zameškávala, nejspíš zase nastal čas, kdy bude právě k tomu utíkat. Nebylo pro ni tak těžké smířit se s celým Mrzimorem a tentokrát, jak už skutečně poznala, ani se Severusem, nebála se přijít do jeho blízkosti, ani na něj nepotřebovala věčně myslet, ale nevěděla, co jiného než učení by vlastně měla dělat. Zůstala sama. A Katleen se rozhodla nijak jí to neulehčit.
Možná sama měla strach, že jí Kate začne něco vysvětlovat, proto se tak horlivě snažila utíkat z kteréhokoliv místa, které spolu sdílely, jak nejrychleji to jen šlo. Trvalo to celé tři dny, kdy se vídaly o hodinách a pak už jako by se po Kat země slehla a ona neměla dost odvahy na to zajít k místnosti Havraspáru. Byla přesvědčená, že by Kat stejně nepřišla, i kdyby ji přes nějakého spolužáka prosila sebevíc.
Při čtvrteční hodině lektvarů si čím dál tím víc uvědomovala, jak málo jí teď záleží na Severusovi a jak moc jí záleží na ní. Hodina byla klidná, ze Snapeovy strany nepřišlo vůbec nic neobvyklého, koneckonců jako žádný z uplynulých večerů školního trestu, ale ona nemohla překousnout pocit, že on teď už doopravdy ví, „oficiálně“ ví, že Katleen byla obeznámená se vším, co mezi nimi bylo. Měla by ji alespoň varovat, když už nic jiného, i když nepředpokládala, že by to mělo mít za cíl nějaký útok nebo víc než narážky z jeho strany. Mezi nimi byl přece konec, tak už na tom nezáleželo, stejně ale…
Tentokrát to byla ona, kdo vyběhl první z místnosti. Nechtěla to dál odkládat a využila svojí rychlosti v lektvarech, aby mohla učebnu opustit a počkat někde, kde se jí Kat nedokáže vyhnout. Ta to nečekala, tak ani nešla v hloučku ostatních lidí.
„Můžu s tebou na chvilku mluvit?“ vyhrkla na ni hned, jak se jí dostala do zorného úhlu.
Kat se zastavila a chvíli ji pozorovala napůl překvapeně, napůl rozzlobeně. Pak zakroutila hlavou.
„Šetři dechem,“ řekla tiše a šla dál.
„Katleen, prosím,“ vyhrkla dřív, než se od ní spolužačka stihla vzdálit příliš. Zastavila se a teď už s čistě naštvaným výrazem a rukama založenýma na hrudi se na ni obrátila.
A Kate dostala najednou strach. Rozzlobený výraz Kat, její nepřístupnost a očividná neochota poslouchat nic z toho, co jí ona chce říct, jí dávaly jen další pocit beznaděje.
„Chtěla jsem se ti omluvit,“ dostala ze sebe. Znělo to neskutečně bláhově.
Katleen si jen tiše odfrkla a uhnula pohledem. A Kate v tu chvíli musela zamrkat, aby zabránila dalším slzám. Rty jí vyschly a ona nevěděla, co říct dál.
„To je všechno?“ zeptala se Kat po chvilce mlčení.
„Ne, já… Taky bys měla vědět, že mezi mnou a… mezi mnou a jím je konec.“
„Aha, asi tak, jako posledně, viď?“ prohlásila jízlivě.
„Ne, tentokrát… tentokrát je to vážně konec. Bez možnosti návratu. Rozešel se se mnou… nebo já s ním.“
„Ty to ani nevíš?“ pozvedla obočí.
A i když si Kate myslela, že to zvládne a že to ustojí, najednou už zase byla ta malá holka, která zůstala sama. Mrkání nepomohlo a ať se snažila, jak chtěla, slzy už byly na pochodu.
„Já vím, že mi nevěříš, proč bys taky měla…“ dostala ze sebe s třesoucí se bradou. „Nikdy jsi neměla důvod mi věřit, ani se se mnou přátelit. Byla jsem jen věčně v hajzlu a tys mě z toho tahala, nezasloužila jsem si tě a vím to.“
„Kate!“ zvedla Kat hlas. „Já si přece nevybírám kamarády podle toho, jestli jsou nebo nejsou v hajzlu nebo kdo si koho zaslouží, to s tím vůbec nesouvisí.“
„Já vím!“ zvedla ruku, jako by ji chtěla zastavit. „Nepřišla jsem tě prosit o odpuštění, jen chci, abys to věděla. Žes…“ Musela se na chvíli zastavit, protože to s přívalem slz nedokázala vyslovit srozumitelně. „Že jsi měla pravdu. Celou dobu, že mě jenom zneužíval a já ze sebe dělala jeho hračku. Mělas pravdu a já už jsem na to přišla taky. Je mi jasné, že už je na tohle všechno pozdě, nic nemůžu vrátit, ale… prostě… bys to měla vědět.“
Pláč je tak dětinský. Opuchlé oči a vzlykání a neschopnost říct to, co člověk doopravdy chce, nebo aspoň tak, jak to chce. Všechno zní jinak.
Katleen se na Kate chvíli dívala, jako by zvažovala, co má udělat. Možná jí bylo spolužačky příliš líto, než aby dokázala jen tak beze slova odejít, nebo i s obyčejným „hm“ a „tak ahoj“.
„Promiň, že jsem tě takhle přepadla, vím, žes se mnou nechtěla mluvit,“ vypravila ze sebe po chvíli.
Kat pokrčila rameny a váhavě přešlápla z nohy na nohu. „To je všechno?“
„Vlastně ne…“ vzpomněla si Kate. „Jen – Snape – už ví, že… že víš.“
Vytřeštila oči. „Řeklas mu to?“
„Ne! Někdo nás dvě slyšel a žvanil o tom… no, zneužívání… před půlkou sborovny. Žádné jméno, nic konkrétního, ale on si to domyslel. Nejspíš to tušil už dřív, ale teď má jistotu.“
„Proto tě nechal?“ zeptala se pochybovačným tónem. Bylo jí jasné, že kdyby to byl jen tenhle důvod, byli by do měsíce zase spolu.
„Ne,“ zakroutila hlavou. „Dozvěděl se to až pak, co se… co já jsem… prostě co to skončilo.“
„Snad… snad mě za to nezabije…“
„Nemyslím si, že by mu na tom teď ještě záleželo. Zabil by nejdřív mě a to neudělal, takže…“
„Hm.“
Kate věděla, že by se Katleen ráda zeptala, co byl vlastně ten důvod rozchodu, ale nejspíš na to neměla odvahu. A ona by zase neměla odvahu jí to sama od sebe říct.
„No… a to je všechno,“ řekla opět po chvilce mlčení.
„Ahoj.“
„Ahoj.“
Otočila se a zamířila kamsi do sklepení. Bylo jedno kam, chtěla být jen pryč.
„Kate?“ zavolala za ní Katleen. Rychle se otočila.
„Dej mi čas, ano?“ prohlásila Kat zamyšleně.
„Kolik si budeš přát,“ pousmála se Kate a už opravdu pospíchala pryč, rukávem si stírala z očí slzy.
Žádné komentáře:
Okomentovat