Anotace: Jestli je čtyřka dobré nebo špatné číslo, to opravdu závisí na okolnostech. Většinou ale spíš není, protože ať tak či tak, mezi čtyřmi lidmi málokdy neprobíhají souboje. A zvlášť když je tam ještě někdo pátý, jako páté kolo u vozu.
Tato kapitola je o zvratech, stresu, pláči, zlosti, boji a strachu.
Během jednoho dne se jí změnil celý život. Ne tím způsobem, kdy přijde nějaký běžný zlom, kterému se pár věcí přizpůsobí. Ale tím způsobem, že teď už navždycky bude buď matkou, nebo tou, která měla být, ale rozhodla se jinak. Připadalo jí to jako velký rozdíl od všech jiných rozhodnutí a zvratů. Připadalo jí to jako ta nejzásadnější věc v životě. Narození a smrt. O ničem jiném to totiž není.
A teď půjde za Brumbálem a poprosí ho. Neřekne mu nic konkrétního, a kdyby chtěl použít nitrozpyt, bránila by se. Nedokázala by to úplně, ale třeba aspoň částečně... Třeba by díky všemu tomu cvičení něco dokázala zatajit…
Bohužel si ale byla jistá, že zrovna on má i jiné způsoby, jak zjistit to, co chce. Jestli to náhodou už dokonce neví. Ne... to není možné. Kdyby o ní a Severusovi věděl, už by bylo všechno jinak. A pokud to těhotenství zjistí, ona otce zapře, i kdyby měla udělat cokoliv.
Už podruhé v jednom dni si uvědomila, že strach je k ničemu. Jenom jednáním se dá něčeho docílit.
Zvedla ruku a opřela se o stěnu, aby se mohla narovnat. Šlo jí to těžce, byla rozlámaná, až teď si uvědomila, že mohlo uplynout i několik hodin od té doby, co si sedla na kamennou zem. Nedělní oběd určitě už promeškala. Byla ráda, že se vůbec zvedla, od včerejší snídaně do sebe nedostala prakticky žádné jídlo, a tak její energie spadala hodně k nulovým hodnotám. S tichým zaúpěním se narovnala. A v momentě, kdy dopnula kolena, se svezla zase zpátky k zemi. Křeč, kterou dostala do břicha, byla mnohem horší, než ta včerejší. Bylo jí strašlivě zle.
V téhle části hradu to příliš neznala, ani nevěděla, kde jsou nejbližší toalety. Dopotácela se pár chodbami ke skupince havraspárských a zeptala se jich. Pak se odpotácela tam, opřela se o záchodovou mísu, ale přestože se jí obrátil žaludek, nedostala ze sebe už vůbec nic. Neměla už co zvracet. Cítila na čele studený pot, který jí stékal po tvářích. Ještě několikrát se jí žaludek obrátil naprázdno a pak se rozklepaně opřela o zeď. Přemýšlela, co dělat dál. V tomhle stavu by ji každý učitel leda dovedl na ošetřovnu, takhle jít za Brumbálem nemůže. Každopádně to vypadalo, že bude madame Pomfreyovou opravdu potřebovat. Nebo nějakého jiného doktora, co možná nejdřív. Potřebuje vědět, jak to udělat, aby jí nebylo tak strašně špatně.
A v tom momentě si to uvědomila. Na stehnech cítila něco horkého.
Byla to krev.
Byla to velká spousta krve, která prosákla přes její kalhotky až na nohy. Z toho pohledu se jí udělalo znovu zle. Sedla si na záchod a držela se za břicho; bolestivě jí škubalo v podbřišku a ona věděla, že takhle se odsud nikdy nedostane. Že množství krve, které z ní vychází ven, jí v jakémkoliv pohybu zabraňuje.
A pak jí došla ta podstatná věc. Další podstatná věc. Není těhotná. Jestli byla, tak už není, a jestli nebyla, tak je ještě víc pitomá, než si o sobě myslela. A tohle nemusí znamenat potrat, může to mít tenhle měsíc jen... silnější. Copak byl její život pohádka? Množství stresu, které si poslední dobou zažívala, značně překračovalo kritickou mez a všechny pochody v člověku se kvůli stresu mění. Doopravdy nemusela být vůbec v tom, mohla být jen obyčejně hloupá. A pravděpodobně byla hloupá. Copak by Severus někdy dopustil, aby s ním otěhotněla? On, který má vždycky všechno pod kontrolou?
Jenže co teď? Křeče pomalu povolovaly a ona se dívala na spoušť, kterou způsobila. Vzala papír a pokusila se setřít krev ze všech viditelných míst. Tohle bylo hrozné... co má dělat? Jít přes celý hrad do kolejní místnosti špinavá od krve? A co potom dál? Rozhodnutí jít za Brumbálem bylo osvobozující, ale teď by znamenalo útěk. Jenom obyčejný útěk, protože ať chce nebo ne, k Severusovi se vrátit nemůže. Ten už to své řekl víc než jasně a ona koneckonců taky. A i když neexistuje žádné dítě, uvědomila si při tom přesvědčení příliš mnoho věcí. Možná jí tyhle věci stačily natolik, že tentokrát nebude potřeba ani žádná odvykací kúra.
Někdo otevřel dveře od umýváren. „Kate, jsi tam?“ zazněl povědomý hlas.
„Rose?“ odpověděla Kate okamžitě.
„Jo, to jsem já, viděla jsem tě zabíhat, jsi tam dlouho! Jsi v pořádku?“
Záchrana.
„Jo, prosím tě... dostala jsem to... trochu nečekaně... myslíš, že bys mi mohla... něco přinést?“
„Jasně, to víš, že jo. Vydrž, hned jsem zpět.“
Čekala. Napětí v jejích útrobách postupně povolovalo. Mizela bolest břicha a mizelo i stažení všech ostatních svalů, ze strachu, ze stresu, ze smutku. Najednou se dostavila prázdnota. Podivná, ledová prázdnota.
Rose jí skrz škvíru ve dveřích podala záchranný balíček a Kate si konečně vzpomněla, že vlastní jednu důležitou věc, která se při podobných příležitostech také může hodit. Totiž kouzelnickou hůlku. Vyčistila s její pomocí svoje oblečení i skvrny na zemi a pokusila se trochu se upravit, než vyšla na denní světlo. Neměla tušení, jak může vypadat, ale starostlivý výraz Rose ji přesvědčil, že žádná sláva to rozhodně nebude.
„Nesnáším tyhle dny v měsíci,“ pokusila se Kate nasadit svůj klasický ironický tón a ušklíbla se na spolužačku.
„Tohle se ti děje často? Jsi celá bílá.“
„Jak kdy, bylo to už i horší... Ale i lepší.“ Donutila se k úsměvu. „Každopádně díky moc, zachránila jsi mě.“
„Není zač.“
Kate si umyla ruce a doufala, že Rose mezitím umývárny opustí, ale ať se myla sebedelší dobu, spolužačka jí pořád stála za zády.
Podívala se na ni a odhrnula si mokrýma rukama vlasy z čela. „Nepůjdeš na večeři?“
„A ty?“
„Mně by asi neudělala dobře.“
„Tak já půjdu s tebou na kolej. Nebo nechceš radši na ošetřovnu?“
Kate si spíš pro sebe povzdechla, ale Rose byla v pravý čas na pravém místě, tak na ni nechtěla být zbytečně zlá.
„Kolej stačí, zítra už budu v pohodě.“
„Fajn. To je dobře.“
Tak proč pořád ten ustaraný výraz?
Kate otevřela dveře a nechala Rose projít před sebou. Mrzimorská kolej nejspíš není tak daleko, lehne si tam do postele a bude zase brzy sama. Nechtěla s nikým komunikovat, chtěla klid a možnost přemýšlet, co se sebou udělá dál. Jestli není těhotná ani nemocná, jen má špatné dny, co se vlastně změnilo? Jenom to, co během té hloupé chvíle prožila se Severusem? Ale to se přece kdykoliv může vrátit do starých kolejí, pokud bude ona chtít. Nejspíš to není tak velká věc, která mu zrovna teď přelétla přes nos. Možná, že kdyby nebyla tak vystrašená, celý ten krátký rozhovor by se odehrával úplně jinak.
Jenže chtěla by teď, po tom všem, aby se to vrátilo do starých kolejí? To se tedy rozhodně říct nedá. Všechny ty myšlenky, co by se dělo, kdyby byla skutečně těhotná, vědomí toho, že Severus by jí pravděpodobně nedal žádnou možnost volby – protože jí něco takového nedal nikdy – ji přivedlo k přesvědčení, že s ním nemá žádnou vlastní vůli. Že nemůže rozhodovat o ničem, maximálně o tom, kdy se navzájem začnou svlékat. Což rozhodně nebyla ta nejdůležitější věc v životě, i když jí to tak po dlouhou dobu nejspíš připadalo.
Přišly společně před kolej a Kate za celou dobu nezvedla hlavu. Byla ponořená do svých myšlenek až do momentu, kdy zaslechla další hlas.
„Výborně, Rose, děkuji vám.“
Kate se podívala přímo do tváře profesorky Prýtové, která čekala před vchodem do Mrzimoru. Dívka se podívala na spolužačku, které se teď ve tváři rozlil provinilý výraz.
„Dobrý den, Kate.“
„Dobrý den, paní profesorko.“ Dnes už po tolikáté musela v jednom momentě násilně přerušit tok svých myšlenek. Co tohle znamená? Rose nejspíš potkala Prýtovou a vyslepičila, že jí není dobře. Takže teď ošetřovna a hloupé otázky Pomfreyové... její čas mezi lidmi se nepříjemně protáhne.
„Myslíte, že byste mohla jít se mnou?“ pokynula jí Prýtová rukou a očividně nečekala nesouhlas.
Kate ještě vrhla trochu vyčítavý pohled na Rose a čekala od ní omluvný výraz, ta se ale tvářila spíš ustrašeně. Možná byla ona v posledních dnech opravdu hodně nepříjemná, že se jí i spolužáci báli. Tohle ale přece není nic tak hrozného, zkrátka měla jen starost... pro tentokrát se to dá odpustit.
„Hledala jsem vás,“ začala profesorka při výstupu na první schodiště. „A potkala jsem Rose, která mi řekla, že vám není dobře.“
Tohle začínalo být trochu trapné.
„Občas to tak mám... jednou v měsíci.“
„Jistě. Radši bych ale přesto, aby vás prohlédla madame Pomfreyová.“
Pokrčila rameny. „Když si to přejete.“ Až pak jí došlo, co ta „prohlídka“ asi bude obnášet. Přejel jí z toho mráz po zádech.
A pak jí došla ještě jedna věc.
„Vy jste mě hledala... už předtím?“
„Ano.“
„Proč?“
„To vyřešíme až potom.“
Kate přikývla. Z profesorčina tónu usoudila, že možná Pomfreyová nebude to nejhorší, co ji ještě dneska čeká, a jen tiše doufala, že obojí bude mít brzy za sebou.
„My ženy jsme na ztrátu krve stavěné, Kate, ale když to překročí hranice, tak ani v těchto dnech není dobré to podceňovat,“ prohlásila čarodějka po prohlídce a dala jí napít krvetvorného lektvaru, což ona přijala s povděkem.
„Ale jsem jinak v pořádku?“ zeptala se a doufala, že si jen špatně vykládá léčitelčino zaváhání.
„Ano, v pořádku.“
Kate si skousla ret a podívala se z okna. Nechtěla se ptát, jestli je něco, co jí Pomfreyová neříká, možná to ani nechtěla vědět.
Do místnosti vešla profesorka Prýtová. Přejela pohledem přes Kate s lektvarem až k léčitelce, která na ni poněkud významně kývla. Mohl to být pozdrav nebo ujištění, že je vše dobré, ale taky to mohlo být něco docela jiného. Významné pohledy byly vždycky nebezpečné.
„Budete za mnou chodit každý měsíc, kdykoliv budete mít pocit, že krvácíte víc než obvykle, ano?“
Kate kývla a odložila prázdný pohár. Rozhovory dospělých o jejím cyklu rozhodně nebyly z těch nejpříjemnějších.
„Takže můžete jít a kdyby cokoliv, u mě máte dveře otevřené.“
„Díky,“ opáčila Kate a seskočila z postele. Jedna nepříjemná věc za ní, co asi bude to další?
Měla tak akorát náladu jít si lehnout, ale její kolejní profesorka jí jen pokynula a zamířila po dalších schodech nahoru. Mířila… snad do sborovny? A proč ne do svého kabinetu? Moc toho za tu dobu nenamluvily, a jakmile se otevřely dveře, Kate začala mít ještě větší obavy, než doposud.
Hned za dveřmi stála profesorka McGonagallová, za ní seděl na židli profesor Kratiknot a se založenýma rukama a nezúčastněným výrazem se opíral o jeden ze stolů – Snape. Když vstoupila, ani se na ni nepodíval.
Už poněkolikáté za ten den se v Kate rozběhlo snad sto různých pocitů. Co provedla? Proč tu jsou všichni kolejní profesoři? Proč je tu Severus? A proč se všichni kromě něj tváří tak zatraceně vážně?
„Dobrý den,“ vypískl Kratiknot a ona kývla a popřála své „Dobrý den“ spíš podlaze než jim třem.
„Posaďte se, Kate,“ vyzvala jí profesorka McGonagallová a pokynula jí k volné židli. Sama se usadila naproti ní, vedle profesora Kratiknota, a k nim si přisedla i Prýtová. Snape se ani nehnul a stále setrvával s rukama založenýma na hrudi. Kate si je všechny prohlédla a začala mít pocit, jestli snad nechtějí, aby své OVCE složila předčasně. Tak moc vypadali jako komise.
„Co se děje?“ vypadlo z ní. Možná to bylo něco s matkou. Třeba přišly špatné zprávy…
„Nebojte se,“ všimla si profesorka McGonagallová jejího ustrašeného výrazu. „Všichni jsou v pořádku, chceme s vámi jen mluvit.“
„Všichni čtyři?“ podvědomě hodila pohledem k Severusovi.
„Ano, všichni čtyři, všech se nás to tak trochu týká. I když někteří…“ pronesla to slovo velmi významně, „skutečně neměli pocit, že by tu měli být.“
Dívka se opřela do židle a polkla. Když měli „někteří“ tenhle pocit, tak proč proboha nejsou jinde?
„Kate...“ řekla profesorka Prýtová mateřským tónem, který ji očividně měl uklidnit. „Opravdu se nemusíte bát, chceme vám jen pomoct.“
Pozvedla obočí. Tak řeknou jí už konečně, co se stalo, nebo si tu budou posílat hádanky do večera?
„Dozvěděli jsme se o tom,“ pokračovala žena. „že se vám teď v životě staly nějaké nepříjemné věci.“
„No, ehm… nebylo mi dobře…“ sklopila zrak, aby se nemusela dívat ani na Kratiknota, ani na Snapea. „Ale u madame Pomfreyové jsme přece už byly.“
„O tom nemluvím. Jsou to věci, které se týkají... jistého chlapce.“
„Prosím?“ Tohle nedávalo žádný smysl. V jejím životě přece žádný „chlapec“ nebyl.
„Víme, že se kvůli někomu trápíte. Nebo spíše že někdo trápí vás.“
„Cože?“ zeptala se jinak, stále nevěřícně. Neměla nejmenší ponětí, kam tím míří. Ošila se na své židli a sepnula zpocené ruce.
„Uklidněte se, Kate,“ převzala slovo profesorka McGonagallová. „Dozvěděli jsme se to od někoho, komu na vás hodně záleží. Vyslechl si ten rozhovor.“
„Jaký rozhovor?“ Kate byla naprosto a úplně zmatená.
„Váš a slečny Jasperové.“
V první vteřině se v ní všechno zastavilo, stejně jako před několika desítkami minut v umývárně. Jestli někdo vyslechl rozhovor jí a Kat, je to průšvih. Pak to napětí ale trochu povolilo, když usoudila, že pokud by něco konkrétního věděli, nejspíš by tady všichni neseděli tak klidně. Obzvlášť ne všichni čtyři.
„Jaký rozhovor?“ zeptala se znovu, tentokrát už ale s náznakem pochopení.
„Na tom nezáleží,“ řekla profesorka Prýtová. „Důležité je, že víme, že vám někdo ubližuje Kate. Pravděpodobně vás i zneužívá.“
Tak tenhle rozhovor... Opřela se do židle a těkala pohledem z jednoho na druhého. Pořád nechápala, nebo možná nevěřila tomu, že tu proti ní sedí kolejní profesoři a chystají se s ní řešit její osobní život. Zkoumat její soukromí.
„Víme, že je těžké o tom mluvit, ale pokud se nám svěříte, uleví se vám. A my budeme moci zasáhnout, proti všemu, co vás ohrožuje.“
Ohrožuje? Co je to za slovo „ohrožuje“? Kdo – vyjma Frosta – jí proboha kdy ohrožoval?
Znovu si neodpustila krátký vyplašený pohled Severusovým směrem. „Jak to myslíte, že se mi uleví?“ zopakovala po profesorce tiše.
„Nebojte se, Kate,“ vypískl Kratiknot. „Opravdu tu nejsme proto, abychom vás uváděli do rozpaků. Takováhle věc je ale třeba řešit a i když si to teď možná neuvědomujete, mohlo by vás to mrzet a mohlo by to dopadnout ještě hůř. Jsme tu, abychom vás chránili. A sexuální zneužívání…“
„Sexuální zneužívání?“ vytřeštila na něj oči.
„Opravdu, Kate...“ vzala si opět slovo profesorka McGonagallová a ona se s otevřenými ústy podívala na ni. „Když nám řeknete....“
Samo o sobě bylo strašné, že ji za každou větou oslovovali jménem. Mělo to být uklidňující, ale ji to rozčilovalo. A profesorka začala mluvit dřív, než si ona vůbec stačila srovnat myšlenky.
„Počkejte…“ zvedla hlas. „Prosím…“ dodala tišeji a omluvně se na ni podívala. „Proč si myslíte, že mě někdo sexuálně zneužívá?“
„Slečna Jasperová je vaše nejlepší přítelkyně, nebo se pletu?“ ozval se po době mlčení Snape. „Pokud vyslovila, že vás někdo zneužívá, asi to nebude jen plácání do větru.“
Když znovu zaslechla jeho hlas, schoulila se na židli ještě víc. Od doby jejich posledního rozhovoru uplynulo sotva pár hodin, během kterých se z toho ona ještě nestačila úplně dostat. Severusův výraz byl klidný, což ovšem nemuselo znamenat vůbec nic. Ač si to myslela, nemohla si být stoprocentně jistá, jestli Snape – jak si představovala – o jejích „povídačkách“ s Kat ví. Tak jako tak mu ale určitě nebylo po chuti, že byly tak neopatrné, že to slyšel i někdo další, i když (jestli si dobře vzpomínala) nevyslovily žádné jméno. Na druhou stranu – teď už to mohlo být úplně jedno. S další menší křečí v břiše a se vzpomínkou na Kat si uvědomila, že nic takového se už nebude opakovat.
Podívala se na něj a pokusila se bodnutí černého svědomí vůči Katleen ignorovat. Zakroutila hlavou. „Ona může být moje nejlepší přítelkyně, ale ten, kdo slyšel ten rozhovor, očividně nebyl.“
„Možná ne, ale...“ ozvala se znovu Prýtová.
„Možná?“ zakňučela. „Určitě ne. Vždyť jen něco náhodou vyslechl, kdo ví, jestli celé, kdo ví, co všechno si domyslel nebo představoval. Z toho přece nemusíte hned soudit, že mě někdo zneužívá.“
„Ten člověk odpřísáhl, že slyšel přesně tohle slovo.“
„Ale tohle slovo má přece spoustu různých významů,“ bránila se tiše. „Zneužila jsem důvěry domácích skřítků, když jsem šla ukrást jídlo do kuchyně, nebo jsem zneužila své funkce prefekta, když jsem šla po večerce na školní pozemky... Nemůžete přece říct, že to hned znamená něco... takového.“ Vyhnula se Severusovu pohledu.
„Nejde jen o to… Vaši spolužáci tvrdí, že jste poslední dobou... jiná. Uzavřená, osamocená, mnohdy výbušná... Sotva vás v poslední době vidí.“
„Tomu se říká puberta, paní profesorko,“ neodpustila si Kate poprvé ironický tón.
„A madame Pomfreyová mi teď potvrdila, že...“
„Co?“ zazírala na Prýtovou.
„Že už máte... zkušenosti.“
Tohle bylo trapné. Tohle bylo neskutečně trapné.
Polkla. „Co po mně chcete?“ zakňučela znovu a zabořila pohled do lavice. „Ujištění, že jsem už měla kluka? Tak dobrá – měla jsem kluka. Jste spokojení?“
„Nebuďte drzá, Littletonová,“ zavrčel Snape.
Podívala se na něj s nechápavým výrazem. Do téhle chvíle byla jen zničená, teď se v ní začal zvedat vztek.
„Severusi,“ uklidňovala ho tiše profesorka McGonagallová. Pak se obrátila se stejným mateřským výrazem jako profesorka Prýtová znovu na ni. „Kate, tohle je vážná věc. Sexuální život s sebou nese neskutečné množství odpovědnosti. Děti ve vašem věku...“
Trapné, trapné, trapné...!
„Víme, že vám už bylo sedmnáct, Kate, ale uvědomujete si ta rizika? A víte, co to znamená pro nás?“
Vytřeštila oči. „Pro vás?“
„Jistě,“ pokračovala McGonagallová. „Je třeba přehodnotit celý systém. Proto jsme koneckonců všichni čtyři tady. Jsme vedoucí kolejí, musíme ohlídat své studenty, aby nedocházelo k takovým věcem. Jestliže něco takového děláte vy, navíc na území školy, nemáme jistotu, že ani ostatní...“
Teď už doopravdy zrudla. Nebylo jisté, jestli víc studem nebo vztekem.
„Vy jste si mysleli, že můžu být jediná?“ zeptala se tiše.
„Jak to myslíte?“
„To jste opravdu tak naivní, že máte dojem, že můžu být jediná?“ Nedokázala to nevyslovit. Věděla, že by neměla, ale tohle překračovalo hranice zdravého rozumu.
Profesoři si vyměnili tiché pohledy.
Snape něco nesrozumitelného zavrčel.
„To ale není ten důvod, proč jsme si vás zavolali,“ ukončil náhlé ticho profesor Kratiknot. „Zavolali jsme vás proto, že v žádném případě nechceme, aby měl kdokoliv pocit, že může beztrestně ubližovat někomu jinému, navíc sexuálně. Nemusí se to týkat jen vás, může tím procházet více studentů, a my jsme chtěli, abyste věděla, že stojíme za vámi.“
„Ale mně nikdo...“
„Kate...“ opětovný mateřský výraz a další a další oslovování v ní znovu vyvolalo vlnu vzteku. I to, že jsou tu proti ní stále jako soudci, i proto, že si byla jistá, že donutili Severuse, aby přišel taky. Jako „vedoucí koleje“, jako někdo, kdo má teď stát za ní. Kdyby se na ni nedívali ostatní, pohrdavě by si odfrkla.
„Já vím, co jste si asi myslela, nebo co se vám teď možná stále zdá,“ pokračovala Prýtová. „Že je to hodný kluk a že je běžné, že vás nutí dělat něco, co se vám nechce, protože to dělají všichni.“
„Cože?“
To se snad všichni zbláznili?
„Ale běžné to není. Když se kvůli někomu měníte, když vás někdo ovlivňuje tolik, že zapomínáte na své přátele, zájmy, učení...“
„Já přece nezapomínám...“
„Nesmíte se bát říct ne, Kate. A my jsme tu od toho, abychom vám pomohli.“
Těkala pohledem z jednoho na druhého. Musela se ocitnout v blázinci. Musela, jinak to prostě není možné.
„Ne všichni chlapci na světě jsou hodní,“ řekla uklidňujícím tónem profesorka McGonagallová.
„Vážně?“ opáčila znovu ironicky Kate. „A já si přitom myslela, že jo, třeba Frost, žila jsem v přesvědčení, že mě málem zabil jen obrovskou náhodou. Jsem to ale naivka.“
„Je tím chlapcem Wilhelm Frost?“ zeptala se Prýtová. Kate na chvíli zavřela oči, aby nemusela začít mlátit do všeho kolem sebe.
„Kdyby to byl Frost, myslím, že by Littletonové nedělalo problém to na něj prásknout.“
„Severusi,“ ztišila profesorka McGonagallová hlas, jako by ho napomínala.
„Buďte realistická, Minervo,“ zavrčel Snape. „Littletonová je mladá, naivní a k jakékoliv zodpovědnosti má daleko. Ale pokud by jí obtěžoval student, se kterým má problémy už od začátku školního roku, nebyla by zase tak hloupá, aby držela zobák. Navíc očividně tím člověkem je někdo, koho má ona potřebu chránit.“
Kate ze sebe vydala jen tichý povzdech. Tohle bylo horší než deset gynekologických prohlídek za sebou.
„Kate, buďte přece rozumná,“ pokračovala profesorka Prýtová chlácholivým hlasem. „Uvědomte si, jaké by to mohlo mít následky. Nejspíš si myslíte, že jste si to promyslela, ale děvče vašeho věku prostě nedokáže... co kdybyste otěhotněla? Co kdybyste dostala nějakou nemoc?“
Nevědomky se ošila. Dvacet čtyři hodin, které prožila v přesvědčení, že čeká dítě, nešlo tak jednoduše odmyslet. A tlak ze strany profesorů začínal být příliš silný.
„Co po mně vlastně chcete?“ zeptala se tiše. „Říct, že už budu hodná holka? Že už to nikdy neudělám?“
„Jste přece školní primuska, neměla byste...“
„Já jsem se o to nikoho neprosila!“ vykřikla až příliš nahlas. „Neprosila jsem se o reprezentování školy, tohle jste vyhodnotili vy! A co vlastně čekáte? Že přestanu mít vztahy jen proto, že vy nejste připravení na životy mladých lidí?“ Byla tak rozčílená, že jí po tvářích začaly téct slzy.
„Očividně je třeba životy mladých lidí, jak říkáte, trochu krotit,“ řekl znovu Snape.
Podívala se na něj a zakroutila hlavou. „Ne... prosím, ne.“
„Kate,“ vypískl Kratiknot, až nadskočila. „Profesor Snape se vám jenom snaží pomoct, jako my všichni.“
„Ve vší úctě, pane profesore,“ řekla se zaťatými zuby. „Profesor Snape se ještě nikdy nikomu nesnažil pomoct.“
„Littletonová, dávejte si pozor!“
„Ale to je jedno,“ přerušila ho hlasitěji. „Protože tak jako tak, mezi mnou a tím – chlapcem – je konec.“
Snape se hlasitě ušklíbl. „Ale, ale... rozešel se s vámi?“
Podívala se na něj pevným pohledem. „Já se rozešla s ním.“
Chvíli se na sebe ještě dívali, než se do toho opět vložila profesorka Prýtová. „Opravdu, Kate? Zvládla jste to?“
„Nic jsem „nezvládla“. Prostě to skončilo.“ Podívala se do země a čekala, jestli už jí konečně dají pokoj.
„Je důležité se tomu postavit... a teď byste nám měla říct, kdo to byl. Už na tom nezáleží, je po všem.“ řekla profesorka McGonagallová.
„Čemu se postavit? Proč bych vám to měla říkat?“ vyhrkla znovu. „Mně nikdo nic neudělal!“
„Přestaňte se tu chovat jako malý fracek.“
„Severusi,“ stejný tichý a napomínající tón. „Chceme přece, aby nám řekla, kdo to byl.“
„Neřekne nám to, naočkoval ji příliš dobře,“ usoudil Snape a zakroutil hlavou. Na chvíli se jejich pohledy znovu střetly. Necítila z jeho věty uznání, ale určitě to neřekl jen tak. Bylo to jako přikývnutí. Jako by jí říkal, že postupuje správně. Dodalo jí to sílu, aspoň malé množství. I po tom všem.
„Nerada to přiznávám, ale profesor Snape má pravdu... Neřeknu vám, kdo to byl, protože nic neprovedl.“
„Ale Kate...“
Zakroutila hlavou. „Ne. Nic. Do toho... vztahu... jsme šli oba. A vy jste si zprostředkovaně vyslechli něco, co chápete špatně.“
Nevěřícné pohledy všech tří profesorů jí donutily na pár vteřin znovu zavřít oči a napočítat do desíti, než pokračovala. „Nejsem pyšná na věci, které jsem dělala, jestli si myslíte, že ano. Nikdo by neměl být. Ale v tomhle směru jsem zneužívala já jeho úplně stejně jako on mě. Nebylo v tom nic víc.“
„Chápete ale, že tuhle situaci musíme dál řešit. Upravit bezpečnostní opatření, na pozemku školy jste...“
Znovu jí stekla slza. Byla zoufalá z toho, že ji vyslýchají jako nějakého kriminálníka, jako by provedla něco tragického. A celou dobu tam byl Severus, ten, kterého se to týkalo ze všech nejvíc. Zase hráli svou roli, ale ona byla vyčerpaná, nemocná a zoufalá. Ze všeho nejvíc chtěla těm hodnotícím pohledům konečně utéct. I jeho pohledu. Stačilo jí to všechno na několik dlouhých let dopředu.
„Za pár měsíců už se vás to nebude týkat,“ řekla tiše. „Nechte mě, prosím vás, být.“
„Také si myslím, že už je čas...“ ozvalo se ode dveří.
Do místnosti vešel Albus Brumbál. Kate se na něj podívala uslzeným pohledem a v první chvíli mohla spatřit jeho lehce rozzlobený výraz.
„Řekl bych, že Kate si potřebuje odpočinout, na rozdíl od běžného stavu opravdu nevypadá dobře a to je škoda.“ Usmál se na ni. „Budeš mi chvíli dělat společnost, Kate? Zrovna se chystám na výlet do sklepení a nerad si povídám jen sám se sebou. Navenek to nevypadá dobře a pak se o mě šušká, že jsem starý blázen. Což jsem, ale není třeba, aby to věděli všichni.“
Její vyčerpaný mozek nedovedl v první chvíli úplně pochopit, co vlastně říká, ale zvedla se ze židle, jak nejrychleji mohla. Brumbál ji opatrně stiskl loket, což jí dodalo trochu síly, aby vyšla z místnosti bez škobrtání. Nepozdravila, když procházela dveřmi.
„Asi nemá smysl se ptát, jak se dnes máš, že?“ začal Brumbál okamžitě.
Zakroutila hlavou a konečně si otřela slzy z tváře.
„A přitom je venku tak pěkně... Myslíš, že bychom se cestou do sklepení ještě mohli stavit u mě v pracovně?“
„Ta je úplně na druhou stranu,“ neodpustila si ironickou poznámku.
„Prokoukla jsi mě,“ pousmál se a pokynul jí po schodech nahoru.
Prošli po točitém schodišti do ředitelovy pracovny, kde se bez vyzvání usadila do křesla naproti němu. Podíval se na ni přes půlměsícové brýle, jako by čekal, že začne mluvit ona. Rozhodla se, že soubojů myslí má už pro dnešek dost.
„Vím, o co vám jde,“ zabručela.
„Ano?“
„Ano... budete teď na mě hrát hodného dědečka, začnete se omlouvat za všechny ty čtyři a pokusíte se použít ty svoje triky mysli, abyste ze mě dostal to, co potřebujete.“
Neřekla to drze, spíš odevzdaně.
„Máš pravdu jen napůl. Opravdu se ti musím omluvit za kolejní profesory, měli by být vůči svým studentům trochu opatrnější, ale dělali jen svou práci a možná, když se časem zamyslíš bez těch nepříjemných pocitů, které tebou cloumají teď, pochopíš, že jejich starost je oprávněná. Jsi inteligentní mladá dáma.“
„Vidíte, a to je to, o čem mluvím,“ tentokrát se trochu pousmála. „Ale ať se budete snažit jakkoliv, neprozradím vám nic, stejně jako jim.“
„To ani nemusíš,“ usmál se ředitel.
Ještě dřív, než se v ní stačilo všechno zastavit, za ten den snad po stopadesáté, usoudila, že kdyby Brumbál věděl netvářil by se takhle.
„Jak to myslíte?“
„Nemusíš mi říkat žádná jména, nemusíš mi ani vysvětlovat to, co jsi musela teď téměř polovině profesorského sboru. Já už v tuhle chvíli vím vše, co jsem potřeboval vědět.“
„Vážně?“
„Ano, vážně. Vím, že jsi dospělá a zodpovědná. A jestliže vím tohle a vidím tvůj neochvějný výraz, jsem přesvědčen, že ať už máš důvody jakékoliv, jsou dost dobré. Nutit jiné lidi říkat věci, které nechtějí, by nebylo taktické, ani správné.“
„Děkuju.“
„Neděkuj mi, Kate. To, že věřím tvému úsudku, ještě neznamená, že skutečně jednáš správně. To ale víš jen ty sama. A tím bych to také ukončil.“
Přikývla. Možná se Brumbál stále snažil ji zviklat, možná někdo jiný by na jejím místě konečně promluvil... Někdo jiný, kdo by právě neukončil svůj vztah s profesorem zdejší školy. Byla si jistá, že kdyby měl ředitel jen malé tušení, všechno tohle by probíhalo jinak.
„Počítám, že teď už se těšíš na konec školy ještě víc než dřív.“
Podívala se do stolu. „To počítáte naprosto správně.“
„Mrzí mě, že sis musela projít takovou nepříjemnou zkušeností. Rád bych, aby žáci na Bradavice vzpomínali rádi.“
Zaváhala. „To už asi...“
„Já vím. A nedá se nic dělat. Nedělej si s tím zbytečně hlavu, za několik týdnů to bude za tebou.“
Potlačila další slzy. Nevěděla, co ji dojalo tentokrát, snad myšlenka na nenávist, kterou teď vůči svému okolí cítila, nebo snad lítost nad Brumbálem, který se jako jediný staral o to, co kdo doopravdy cítí, ale nemohl už nic změnit. Věděl, že nemůže.“
„Děkuju, že jste mě odtamtud vytáhl,“ řekla přiškrceně.
„Nedělej si s tím starost. Odvedu tě teď na kolej a řeknu skřítkům, aby ti přinesli něco dietního k jídlu, potřebuješ to.“
Prošli spolu hradem beze slova. Kate se v hlavě honilo tolik myšlenek, že si ze všeho nejvíc přála trochu klidu, aby si je mohla srovnat. Zastavili se před kamennou zdí – vchodem do společenské místnosti.
„Nashledanou, Kate, a hezký večer. Aspoň v rámci možností.“
„Žádné obvyklé moudro na závěr?“ pousmála se.
„Na něco bych přišel.“
„Tak do toho.“
„Děti by se neměly snažit být dospělými předčasně, ale nikdo jim to nevymluví.“
„To je všechno?“ zeptala se pochybovačně.
„Vím, není to nic moc. Říkám to jen proto, že vím, že na to ty přijdeš sama, dřív než ostatní. Možná ti k tomu pomůže slečna Jasperová.“ Podíval se na ni zpytujícím pohledem přes půlměsícové brýle a oči mu zajiskřily. Pak se otočil a majestátně odešel do večerního ticha.
Žádné komentáře:
Okomentovat