*V této kapitole jsem si na malý moment dovolila vlézt profesoru Snapeovi do učebny lektvarů aniž by u toho byla Kate. Je to první a dost možná poslední náhled do jeho soukromí bez její přítomnosti. Chtěla jsem tím trochu dokreslit situaci, ale nehledejte v tom prosím víc, než v tom doopravdy je.*
„Nepanikař! Nepanikař!“ napomínala sama sebe, když si pomalu sesbírala všechny učebnice a se zdánlivě klidnou tváří se přesouvala do pokoje k posteli. Její vnitřnosti už ji ale zase neposlouchaly. Odhodila věci a sotva pak stihla doběhnout do umývárny, kde vyzvracela veškerý svůj oběd. Za dveřmi slyšela hlasy nějakých mladších děvčat, tak počkala, než se vzdálí. Nemohla dopustit, aby ji někdo v tuhle chvíli viděl. Sklopila prkýnko, sedla si na něj a dala hlavu do dlaní. Ještě jednou počítala. A znovu. Znovu.
S počítáním pokračovala až do momentu, kdy si zase lehla do postele. Pak téměř celou noc, i v neklidném spánku. A nakonec i ráno, kdy ze samého strachu vynechala snídani.
Uvědomila si, kolik ženských si asi v takovou chvíli vyčítá, jak jenom mohly být tak pitomé. Stejně jako ona. Copak není normální? Copak nemá rozum? Jak jenom mohla něco takového dopustit? Copak nespoléhala na to, že Severus bude ten velký a zodpovědný a že pod jeho vedením se jí nemůže nic stát?
Očividně to neplatilo. Očividně to je nezodpovědný člověk... stejně jako všichni chlapi. Stejně jako ona. Svádět to na mužskou populaci planety by bylo příliš dětinské. A ona si v tuhle chvíli nemůže dovolit být dětinská.
Protože je těhotná. Je v tom. Gravidní. Zbouchnutá.
Všechna tahle slova si uvědomila v jeden moment. Přesouvala se z té nejzapadlejší části mozku až do plného vědomí. Usadila se tam a najednou zaplňovala úplně všechno místo. Najednou Kate nedokázala myslet na nic jiného, než na nějaký zárodek, který jí roste uvnitř břicha. Nedostane ho ven společně se včerejším obědem. Nezmění na tom nic vztek na sebe nebo na Severuse, ani myšlenka, co všechno měla udělat jinak. Ne že by byla tak neopatrná, ne že by o tom nikdy nepřemýšlela, ale nikdy ne tolik, aby si to uvědomovala jako reálnou hrozbu. Jako něco, co jí navždy změní život.
Jediné místo, které jí teď poskytovalo naprosté soukromí, byly umývárny. I v neděli ráno si zalezla do jedné vzdálenější a sedla si do kabinky. Slzy strachu ještě ani po tolika hodinách nestačily přijít. Zatím byla příliš v šoku na to, aby bylo něco takového možné. Jen seděla a hlavou jí běžely naprosto absurdní situace, které člověka napadnou vždycky, když jím otřese něco silného. První myšlenka byla na to, jak rychle bude muset omezit alkohol. Pak jestli skryje při závěrečných zkouškách břicho, a jaké si bude muset pořídit šaty na závěrečný večírek. Pak kolik měsíců bude možné ještě chodit ráno běhat. Čtvrtá myšlenka patřila matce, a jestli by byla ochotná postarat se o dítě, když by ona – Kate – chtěla běhat i další dny. Zatřepala hlavou. Absurdní. Absurdní.
A pak – Severus. Severus s růžovým dudlíkem. Severus s chrastítkem. Severus s kočárkem. Severus přebalující špinavé plenky. Severus u porodu. Severus ve svatebním.
Teprve pak přišly slzy. Skutečně si nebyla úplně jistá, jestli ji víc vyděsila myšlenka Severuse ve smokingu, nebo doopravdy pochopila, že je něco takového zhola nemožné. Že žádná z těchto věcí není myslitelná, ani z té úplně nejmenší části. Že nepřijde žádná matka, žádný dudlík nebo kočárek. Že ať tohle dopadne jakkoliv, nikdy si s nikým nebude hrát na šťastnou rodinku. Severus nikdy nedovolí, aby se to kdokoliv dozvěděl, aby je kdokoliv spojoval, i kdyby se jednalo o něco tak důležitého, jako je dítě.
Ale musí mu to říct. Nemůže na to být přece sama, na všechno to rozhodování. Není to jen její zodpovědnost. A on vždycky všechno vyřeší, tohle zvládne. Tohle můžou zvládnout spolu.
Ta myšlenka ji trochu uchlácholila. Myšlenka na to, že v něčem takovém není sama, ani by neměla být. Že jí někdo přece jenom pomůže. Bude to ten samý člověk, jako vždycky, ten jediný člověk, u kterého má jistotu.
„Jsem těhotná,“ řekne mu. Podívá se na ni s nedůvěrou v očích. Bude si myslet, že mu lže, aby si ho k sobě připoutala, nebo aby ho vystavila nějaké zkoušce.
„Jsi si jistá?“
„Jsem.“
Bude ticho. Dlouho bude ticho přerušované jen jejich dechem. Bude se na ni dívat a ona bude mít strach z toho, co přijde. Že ji donutí vypít okamžitě nějaký lektvar. Že ji vezme pryč ze školy, kde ten lektvar seženou, že zabije všechno, co uvnitř má. Svým způsobem by to bylo vysvobození.
Ona se po chvíli otočí a bude chtít odejít. Seznámila ho se vším, s čím mohla. Měla by dostat čas na rozmyšlenou; i on by ho měl mít.
Rychlým krokem k ní přistoupí a chytí ji za ruku. Otočí ji k sobě.
„Kam jdeš?“
„Budeš mě tu držet násilím?“
„Co chceš dělat?“
„Já... nevím...“
„Nemůžeš jít pryč.“
Podívá se na něj a bude jí to jasné. Bude jí jasné, že on to tak nenechá. Že ji nepustí. Strach z toho, že by se to někdo dozvěděl, mu to nedovolí.
„Nesmíš to nikomu říct. Rozumíš mi? Nikomu!“
„Komu bych to asi tak měla říkat?“
„Nepředpokládáš doufám, že jsem tak naivní!“ zavrčí na ni.
Na moment zavře oči a zakroutí hlavou. „Je mi jasné, že o Katleen víš. Pitomá nejsem. Ale tohle bych jí neřekla.“
„Nebyl bych si tak jistý.“
„Neřekla bych jí to. A víš proč? Nikdy by to nepochopila. Možná si myslí, že mě zneužíváš, možná si myslí, že mě ovládáš, že si se mnou děláš, co chceš. Ale nechává to být, protože to je můj život a protože mě nemůže chránit věčně. Jenže teď už by to jen můj život nebyl. Teď už to překročilo hranice a je to něco víc. A nedopustila by, abych se toho zbavila. Na to ji znám až příliš dobře. A já nejsem zase tak naivní, abych si myslela, že mě to necháš donosit a porodit. Sama to... nechci.“
Zase se na ni podívá a konečně ji pustí.
„Můžu jít?“ Zeptá se ona. Otočí se k ní zády a dá jí volnost. Už ji nebude držet. Sám si nechá čas na rozmyšlenou, stejně jako ona. Najdou způsob, jak to vyřešit. Jak se toho problému zbavit. Nebude to nejpříjemnější způsob, ale nebude ani nejbolestivější. Půjdou do toho spolu.
Zvedla se a opřela se o stěnu.
Kdy za ním půjde? Zítra? Teď? Z té myšlenky se stáhl žaludek strachem. Ale má nějaký smysl to odkládat? Kvůli strachu z toho, co stejně musí přijít?
Strach je k ničemu. Učila se to už dlouho. Strach člověk nikdy necítí tak, jako pak to, čeho se bojí. Strach je skoro horší než bolest. Strach s námi manipuluje a nutí nás dělat to, co nechceme, co je špatně, co nikdy nevede k ničemu dobrému. A čeho by docílila tím, kdyby čekala? Na co? Jestli nepotratí sama? Jestli je skutečně a opravdu těhotná? Jestli nepřijdou nějaké další problémy? Před Severusem už stejně nemohla nic předstírat a když už nic jiného, ona si přece nezaslouží být v tom sama.
Udělala krok ke dveřím, ale znovu zaváhala. Ruka se jí roztřásla. Racionálně věděla, že všechny předchozí myšlenky jsou pravdivé, ale pocity se nedaly ukecat chytrou hlavou.
Stiskla kliku a zjistila, že to jde. Že může jít kupředu. Přešla pár chodeb. Byla si jistá, že je Snape v učebně lektvarů, ani nevěděla proč. Dýchala zhluboka a myslela na to, jak rychle to může mít za sebou. Ještě několikrát zaváhala, než pak zabušila a zatlačila do dveří, aby se otevřely. V hlavě si stále přehrávala scénáře toho, co by se mohlo stát, ale když se jí pak objevil před očima, po stopadesáté se zarazila. Být pod jeho pohledem a nějak jednat, bylo horší. Povážlivě se to podobalo tomu strachu.
Podíval se na ni s pozdviženým obočím a zvláštním výrazem ve tváři. Nebo jí to tak možná jen připadalo, protože ona se cítila tak zvláštně. Byl to přece ten Severus, jakého ho zná. Nebo ne?
„Potřebuješ něco?“ zeptal se.
„Já...“ začala Kate a chtěla pokračovat. Opravdu chtěla, ale hlas se jí zasekl v hrdle. Vědomí, že neexistuje moc variant toho, co se bude v následujících minutách odehrávat, jí zabránilo pokračovat. Ať tak či tak, tohle bude znamenat konec. Konec toho něčeho, co roste v ní, i konec jejich vztahu.
„Jestli nic nepotřebuješ, nech mě pracovat,“ zavrčel na ni a otočil se zády.
„Cože?“ zeptala se. Jeho slova jí přišla absurdní. Věděla, že má nárok na svou práci a že ona je pořád ta, která se nechává vést jeho slovy nebo činy, že to tak bude vždycky. Ale copak nemá po tom všem ani právo na to s ním mluvit?
Znovu se na ni podíval. „Nerozuměla jsi mi?“ Jeho výraz byl najednou nepřístupný. Tvrdý. Zlý. Ale proč?
„Co se stalo?“ zeptala se tiše. Musela něco provést. Musela udělat něco, čím ho rozzlobila. Mohla by se omluvit. Mohla by mu to vysvětlit, pokud jí řekne, o co se jedná.
Pozvedl obočí. „Co by se mělo stát? Mám práci.“ Jeho pohled opět sklouzl ke stolu, kde měl své věci.
„Severusi...“ jeho jméno jí vyklouzlo s prosebným tónem, který nedokázala skrýt. Najednou byla jen malá a vyděšená holka, která se zalekla, že se ztratí a nikdo jí nepomůže domů.
Očividně ho to rozzlobilo. S bouchnutím odložil jednu z lahviček. Ona sebou trhla.
„Nejspíš jsem se nevyjádřil dost jasně, Littletonová. Nemám na tebe čas! Buď tak hodná a odejdi odtud.“
„Ale proč...“ nestačila větu dokončit.
Zadíval se na ni tak ošklivě, jako nikdy dřív. „Protože já to nenechám dojít nikam dál, chápeš to?“
Jeho otázka jí přišla absurdní. Co? Tohle – tenhle vztah? Kam proboha ještě dál? Bylo mezi nimi všechno, co být mohlo.
„Dál než k sexu?“ zeptala se s ironickým podtónem.
Přimhouřil oči, aby jí dal prostor pochopit význam odpovědi, která přišla vzápětí. „Přesně tak!“
Chvíli stáli a dívali se na sebe. A jí to začalo docházet. Oni nejsou partneři. Nejsou milenci, nejsou přátelé. On je jako její pán, jako někdo, kdo ji může ovládat, jak se mu zachce a taky ji odhodit, kdy se mu zachce, jako kus hadru. Nebo nějak hůř, bez výčitek, bez nepříjemných pocitů. Může se s ní vyspat, kolikrát bude chtít, a opustit ji, bez potřeby vysvětlování, bez jakéhokoliv důvodu. Nikdy jí nic neslíbil a ona o to nežádala. Není mezi nimi nic, žádný cit, žádný závazek, žádná potřeba. Žádná úcta, žádný vděk, žádná spravedlnost. Je on a dostane to, co chce. Ona to může chápat nebo nemusí, všechny varianty dopadnou stejně. V momentě, kdy to jeho přestane bavit, všechno to skončí. Nehledě na to, co spolu prožili, nehledě na to, co uvnitř prožila ona. Nehledě na to, že v sobě nosí jeho dítě.
Ta záležitost by byla uzavřená v momentě, kdy by on pozvednul svou hůlku. Nedal by jí možnost námitek, nedal by jí prostor vyslovit ani jedinou větu. Ani jediné slovo. Neměla by příležitost protestovat, ani kdyby chtěla. Jedno jeho rozhodnutí by ukončilo život někoho jiného, stejně jako teď ukončilo všechno, co mezi nimi kdy bylo a stejně jako – pravděpodobně už mnohokrát – ukončilo život mnohem více lidí, než jednoho nenarozeného děcka.
Znovu se jí udělalo špatně. Uvědomila si to, co měla vědět už dávno. Že ji Severus skutečně ovlivňuje způsobem, který není zdravý. Že ji zneužívá.
Ale co teď? Co v momentě, kdy už nejde o ně dva a jen nějaký náhodný sex nebo problémy, které jsou mezi nimi? Co má ona dělat ve chvíli, kdy se už nerozhoduje jen sama za sebe, ale on si to stále myslí? Kdy on si myslí, jak ho ona potřebuje, jak ho chce, jak bude bez něj nešťastná?
V momentě, kdy on si očividně uvědomil, že mu to všechno začíná přerůstat přes hlavu a potřebuje to všechno ukončit, ublížit jí, naštvat ji, odehnat ji od sebe, aby mohl být dál tím samým člověkem bez citu a bez závazků…
Nebyli partneři. Nebyli nic. Neznamenalo to nikdy nic víc.
Stále se na ni díval; čekal, co udělá. Možná si myslel, že se zhroutí v slzách. Že ho bude prosit, aby s ní zůstal. Že mu udělá scénu, bude mu vyhrožovat, že se pokusí to někomu říct.
Ale ona stála pevně. V několika málo vteřinách jí proběhlo hlavou vše, co by mohla udělat, věděla ale, že žádného doprošování se od ní on nikdy nedočká. Nebyla to blbá malá naivní holka, která by na něm visela jako na svém idolu z plakátů. A v momentě, kdy si uvědomila plný význam jeho vlivu na ni, se jí zvedl žaludek. Tohle už nebyl život, který chtěla.
„Víš co, Severusi?“ řekla a jen chvíli rozmýšlela, co říct dál. Nedokázala přijít vůbec na nic. „Jdi do hajzlu.“
Zakroutila hlavou a už se na něj nepodívala, otočila se a vyšla z místnosti. Pokusila se ještě za sebou dramaticky prásknout dveřmi, ale byly příliš těžké, takže se jen potichu zavřely. Aniž by se podívala zpátky, procházela hradními chodbami, rychlým krokem dál a dál, bez zamyšlení nad tím, kam vlastně míří. Vyběhala několik schodišť a až když zjistila, že má tvář mokrou od slz, zalezla do nejzapadlejšího kouta Bradavic, kde se – stranou od všeho a od všech – rozplakala.
Severus sledoval, jak zmizela z místnosti a pak se s naprosto klidnou tváří vrátil zpět ke svojí práci. Udělal dobře. Nemá čas na to vodit nějakou malou holku za nos, nepotřebuje pak od ní výčitky nebo scény. Chvíli to byla zábava, ale nemohl to nechat dojít tak daleko, aby si na něj pak dělala nějaké zvláštní nároky. A jak viděl, už takhle to bylo moc. Mohla by tvrdit, že do něj není zamilovaná, ale určitě cítila něco, co neměla. Chovala se tak, tahle návštěva mu to jednoznačně potvrdila. Bylo dobře, že to ukončil. Proč ale...
Zvedl lahvičku s jakýmsi průhledným lektvarem a vší silou jí mrštil proti zdi. Roztříštila se na tisíc kousků a tekutina pozvolna stékala dolů.
A Kate plakala. Byla sama. Neměla nikoho, komu se svěřit, s kým se poradit, nevěděla, co dělat dál. Mohla jít za madame Pomfreyovou a nechat si to potvrdit. Ale co může udělat ona? Určitě by ji nenechala jen tak jít a po nějaké době by se o tom dozvěděl celý hrad. Včetně Severuse.
Najednou byl pro Kate Severus ten poslední, kdo by o tom měl vědět.
Ale co může dělat jinak? Mlčet? Tajit to? Dělat jen zhrzenou bývalou milenku a přetrpět těch pár měsíců do konce školního roku? Ale co – krucinál – to dítě? Co s ním? Na rozhodování mimo Bradavice už přece bude pozdě, jestli ho dá pryč, musí jednat hned! Jestli je staré už skoro měsíc... Jak může být teď veliké? A kdy nastává hranice, kdy už nemůže jít na potrat?
Sáhla si na břicho. Uvědomila si, že o dětech ví zoufale málo. Neměla mladší sourozence, nevěděla, jak to chodí. A nevěděla, jak se rozhodnout.
Věděla jen, že se musí rozhodnout sama. A že se chce rozhodnout sama, ať už to dopadne jakkoliv. Nemohla být dál ovlivňovaná jím – zvlášť v tak důležitých chvílích jejího života.
Ale co teď může dělat? Nebyla si jistá, kolik síly bude mít na předstírání, i kdyby se rozhodla si to dítě nechat. A kdyby to poznal někdo, kdokoliv... ne, to nebylo možné. Jediná varianta je zmizet. Zmizet z Bradavic, aspoň na tu dobu, než se rozhodne, co dál. Musí to udělat tak jako tak. Ale jak? Jak pryč? Nemůže utéct, určitě by ji našli. Navíc netušila, jak by se vůbec dostala přes hradby. Ale nemůže se nikomu svěřit. Ani matka by to nepochopila, ji využít nemůže. Jak jinak vysvětlit třeba profesorce Prýtové, že musí odejít? Jakou výmluvu by mohla použít?
Hlavou jí horečně běžely myšlenky jedna za druhou. Slzy jí na tvářích oschly. Neuvědomovala si reálně svou situaci až do momentu, kdy se zvedla ze země, z ničeho nic pevně rozhodnutá, co udělá. Půjde za Brumbálem. Byl to člověk, který se nevyptával, pokud nemusel. Byl to člověk, který pochopil, i když druhý nevysvětloval. A ona byla dospělá. Nehodlá mu to říct, hodlá ho požádat, aby se neptal. Hodlá si odložit zkoušky; bude jí věřit, byla dobrá studentka. Půjde za ním, požádá ho a opustí Bradavice. Dřív než chtěla, ale přesto jednou provždy. Nevadila jí ta myšlenka. Osvobodila ji.
S počítáním pokračovala až do momentu, kdy si zase lehla do postele. Pak téměř celou noc, i v neklidném spánku. A nakonec i ráno, kdy ze samého strachu vynechala snídani.
Uvědomila si, kolik ženských si asi v takovou chvíli vyčítá, jak jenom mohly být tak pitomé. Stejně jako ona. Copak není normální? Copak nemá rozum? Jak jenom mohla něco takového dopustit? Copak nespoléhala na to, že Severus bude ten velký a zodpovědný a že pod jeho vedením se jí nemůže nic stát?
Očividně to neplatilo. Očividně to je nezodpovědný člověk... stejně jako všichni chlapi. Stejně jako ona. Svádět to na mužskou populaci planety by bylo příliš dětinské. A ona si v tuhle chvíli nemůže dovolit být dětinská.
Protože je těhotná. Je v tom. Gravidní. Zbouchnutá.
Všechna tahle slova si uvědomila v jeden moment. Přesouvala se z té nejzapadlejší části mozku až do plného vědomí. Usadila se tam a najednou zaplňovala úplně všechno místo. Najednou Kate nedokázala myslet na nic jiného, než na nějaký zárodek, který jí roste uvnitř břicha. Nedostane ho ven společně se včerejším obědem. Nezmění na tom nic vztek na sebe nebo na Severuse, ani myšlenka, co všechno měla udělat jinak. Ne že by byla tak neopatrná, ne že by o tom nikdy nepřemýšlela, ale nikdy ne tolik, aby si to uvědomovala jako reálnou hrozbu. Jako něco, co jí navždy změní život.
Jediné místo, které jí teď poskytovalo naprosté soukromí, byly umývárny. I v neděli ráno si zalezla do jedné vzdálenější a sedla si do kabinky. Slzy strachu ještě ani po tolika hodinách nestačily přijít. Zatím byla příliš v šoku na to, aby bylo něco takového možné. Jen seděla a hlavou jí běžely naprosto absurdní situace, které člověka napadnou vždycky, když jím otřese něco silného. První myšlenka byla na to, jak rychle bude muset omezit alkohol. Pak jestli skryje při závěrečných zkouškách břicho, a jaké si bude muset pořídit šaty na závěrečný večírek. Pak kolik měsíců bude možné ještě chodit ráno běhat. Čtvrtá myšlenka patřila matce, a jestli by byla ochotná postarat se o dítě, když by ona – Kate – chtěla běhat i další dny. Zatřepala hlavou. Absurdní. Absurdní.
A pak – Severus. Severus s růžovým dudlíkem. Severus s chrastítkem. Severus s kočárkem. Severus přebalující špinavé plenky. Severus u porodu. Severus ve svatebním.
Teprve pak přišly slzy. Skutečně si nebyla úplně jistá, jestli ji víc vyděsila myšlenka Severuse ve smokingu, nebo doopravdy pochopila, že je něco takového zhola nemožné. Že žádná z těchto věcí není myslitelná, ani z té úplně nejmenší části. Že nepřijde žádná matka, žádný dudlík nebo kočárek. Že ať tohle dopadne jakkoliv, nikdy si s nikým nebude hrát na šťastnou rodinku. Severus nikdy nedovolí, aby se to kdokoliv dozvěděl, aby je kdokoliv spojoval, i kdyby se jednalo o něco tak důležitého, jako je dítě.
Ale musí mu to říct. Nemůže na to být přece sama, na všechno to rozhodování. Není to jen její zodpovědnost. A on vždycky všechno vyřeší, tohle zvládne. Tohle můžou zvládnout spolu.
Ta myšlenka ji trochu uchlácholila. Myšlenka na to, že v něčem takovém není sama, ani by neměla být. Že jí někdo přece jenom pomůže. Bude to ten samý člověk, jako vždycky, ten jediný člověk, u kterého má jistotu.
„Jsem těhotná,“ řekne mu. Podívá se na ni s nedůvěrou v očích. Bude si myslet, že mu lže, aby si ho k sobě připoutala, nebo aby ho vystavila nějaké zkoušce.
„Jsi si jistá?“
„Jsem.“
Bude ticho. Dlouho bude ticho přerušované jen jejich dechem. Bude se na ni dívat a ona bude mít strach z toho, co přijde. Že ji donutí vypít okamžitě nějaký lektvar. Že ji vezme pryč ze školy, kde ten lektvar seženou, že zabije všechno, co uvnitř má. Svým způsobem by to bylo vysvobození.
Ona se po chvíli otočí a bude chtít odejít. Seznámila ho se vším, s čím mohla. Měla by dostat čas na rozmyšlenou; i on by ho měl mít.
Rychlým krokem k ní přistoupí a chytí ji za ruku. Otočí ji k sobě.
„Kam jdeš?“
„Budeš mě tu držet násilím?“
„Co chceš dělat?“
„Já... nevím...“
„Nemůžeš jít pryč.“
Podívá se na něj a bude jí to jasné. Bude jí jasné, že on to tak nenechá. Že ji nepustí. Strach z toho, že by se to někdo dozvěděl, mu to nedovolí.
„Nesmíš to nikomu říct. Rozumíš mi? Nikomu!“
„Komu bych to asi tak měla říkat?“
„Nepředpokládáš doufám, že jsem tak naivní!“ zavrčí na ni.
Na moment zavře oči a zakroutí hlavou. „Je mi jasné, že o Katleen víš. Pitomá nejsem. Ale tohle bych jí neřekla.“
„Nebyl bych si tak jistý.“
„Neřekla bych jí to. A víš proč? Nikdy by to nepochopila. Možná si myslí, že mě zneužíváš, možná si myslí, že mě ovládáš, že si se mnou děláš, co chceš. Ale nechává to být, protože to je můj život a protože mě nemůže chránit věčně. Jenže teď už by to jen můj život nebyl. Teď už to překročilo hranice a je to něco víc. A nedopustila by, abych se toho zbavila. Na to ji znám až příliš dobře. A já nejsem zase tak naivní, abych si myslela, že mě to necháš donosit a porodit. Sama to... nechci.“
Zase se na ni podívá a konečně ji pustí.
„Můžu jít?“ Zeptá se ona. Otočí se k ní zády a dá jí volnost. Už ji nebude držet. Sám si nechá čas na rozmyšlenou, stejně jako ona. Najdou způsob, jak to vyřešit. Jak se toho problému zbavit. Nebude to nejpříjemnější způsob, ale nebude ani nejbolestivější. Půjdou do toho spolu.
Zvedla se a opřela se o stěnu.
Kdy za ním půjde? Zítra? Teď? Z té myšlenky se stáhl žaludek strachem. Ale má nějaký smysl to odkládat? Kvůli strachu z toho, co stejně musí přijít?
Strach je k ničemu. Učila se to už dlouho. Strach člověk nikdy necítí tak, jako pak to, čeho se bojí. Strach je skoro horší než bolest. Strach s námi manipuluje a nutí nás dělat to, co nechceme, co je špatně, co nikdy nevede k ničemu dobrému. A čeho by docílila tím, kdyby čekala? Na co? Jestli nepotratí sama? Jestli je skutečně a opravdu těhotná? Jestli nepřijdou nějaké další problémy? Před Severusem už stejně nemohla nic předstírat a když už nic jiného, ona si přece nezaslouží být v tom sama.
Udělala krok ke dveřím, ale znovu zaváhala. Ruka se jí roztřásla. Racionálně věděla, že všechny předchozí myšlenky jsou pravdivé, ale pocity se nedaly ukecat chytrou hlavou.
Stiskla kliku a zjistila, že to jde. Že může jít kupředu. Přešla pár chodeb. Byla si jistá, že je Snape v učebně lektvarů, ani nevěděla proč. Dýchala zhluboka a myslela na to, jak rychle to může mít za sebou. Ještě několikrát zaváhala, než pak zabušila a zatlačila do dveří, aby se otevřely. V hlavě si stále přehrávala scénáře toho, co by se mohlo stát, ale když se jí pak objevil před očima, po stopadesáté se zarazila. Být pod jeho pohledem a nějak jednat, bylo horší. Povážlivě se to podobalo tomu strachu.
Podíval se na ni s pozdviženým obočím a zvláštním výrazem ve tváři. Nebo jí to tak možná jen připadalo, protože ona se cítila tak zvláštně. Byl to přece ten Severus, jakého ho zná. Nebo ne?
„Potřebuješ něco?“ zeptal se.
„Já...“ začala Kate a chtěla pokračovat. Opravdu chtěla, ale hlas se jí zasekl v hrdle. Vědomí, že neexistuje moc variant toho, co se bude v následujících minutách odehrávat, jí zabránilo pokračovat. Ať tak či tak, tohle bude znamenat konec. Konec toho něčeho, co roste v ní, i konec jejich vztahu.
„Jestli nic nepotřebuješ, nech mě pracovat,“ zavrčel na ni a otočil se zády.
„Cože?“ zeptala se. Jeho slova jí přišla absurdní. Věděla, že má nárok na svou práci a že ona je pořád ta, která se nechává vést jeho slovy nebo činy, že to tak bude vždycky. Ale copak nemá po tom všem ani právo na to s ním mluvit?
Znovu se na ni podíval. „Nerozuměla jsi mi?“ Jeho výraz byl najednou nepřístupný. Tvrdý. Zlý. Ale proč?
„Co se stalo?“ zeptala se tiše. Musela něco provést. Musela udělat něco, čím ho rozzlobila. Mohla by se omluvit. Mohla by mu to vysvětlit, pokud jí řekne, o co se jedná.
Pozvedl obočí. „Co by se mělo stát? Mám práci.“ Jeho pohled opět sklouzl ke stolu, kde měl své věci.
„Severusi...“ jeho jméno jí vyklouzlo s prosebným tónem, který nedokázala skrýt. Najednou byla jen malá a vyděšená holka, která se zalekla, že se ztratí a nikdo jí nepomůže domů.
Očividně ho to rozzlobilo. S bouchnutím odložil jednu z lahviček. Ona sebou trhla.
„Nejspíš jsem se nevyjádřil dost jasně, Littletonová. Nemám na tebe čas! Buď tak hodná a odejdi odtud.“
„Ale proč...“ nestačila větu dokončit.
Zadíval se na ni tak ošklivě, jako nikdy dřív. „Protože já to nenechám dojít nikam dál, chápeš to?“
Jeho otázka jí přišla absurdní. Co? Tohle – tenhle vztah? Kam proboha ještě dál? Bylo mezi nimi všechno, co být mohlo.
„Dál než k sexu?“ zeptala se s ironickým podtónem.
Přimhouřil oči, aby jí dal prostor pochopit význam odpovědi, která přišla vzápětí. „Přesně tak!“
Chvíli stáli a dívali se na sebe. A jí to začalo docházet. Oni nejsou partneři. Nejsou milenci, nejsou přátelé. On je jako její pán, jako někdo, kdo ji může ovládat, jak se mu zachce a taky ji odhodit, kdy se mu zachce, jako kus hadru. Nebo nějak hůř, bez výčitek, bez nepříjemných pocitů. Může se s ní vyspat, kolikrát bude chtít, a opustit ji, bez potřeby vysvětlování, bez jakéhokoliv důvodu. Nikdy jí nic neslíbil a ona o to nežádala. Není mezi nimi nic, žádný cit, žádný závazek, žádná potřeba. Žádná úcta, žádný vděk, žádná spravedlnost. Je on a dostane to, co chce. Ona to může chápat nebo nemusí, všechny varianty dopadnou stejně. V momentě, kdy to jeho přestane bavit, všechno to skončí. Nehledě na to, co spolu prožili, nehledě na to, co uvnitř prožila ona. Nehledě na to, že v sobě nosí jeho dítě.
Ta záležitost by byla uzavřená v momentě, kdy by on pozvednul svou hůlku. Nedal by jí možnost námitek, nedal by jí prostor vyslovit ani jedinou větu. Ani jediné slovo. Neměla by příležitost protestovat, ani kdyby chtěla. Jedno jeho rozhodnutí by ukončilo život někoho jiného, stejně jako teď ukončilo všechno, co mezi nimi kdy bylo a stejně jako – pravděpodobně už mnohokrát – ukončilo život mnohem více lidí, než jednoho nenarozeného děcka.
Znovu se jí udělalo špatně. Uvědomila si to, co měla vědět už dávno. Že ji Severus skutečně ovlivňuje způsobem, který není zdravý. Že ji zneužívá.
Ale co teď? Co v momentě, kdy už nejde o ně dva a jen nějaký náhodný sex nebo problémy, které jsou mezi nimi? Co má ona dělat ve chvíli, kdy se už nerozhoduje jen sama za sebe, ale on si to stále myslí? Kdy on si myslí, jak ho ona potřebuje, jak ho chce, jak bude bez něj nešťastná?
V momentě, kdy on si očividně uvědomil, že mu to všechno začíná přerůstat přes hlavu a potřebuje to všechno ukončit, ublížit jí, naštvat ji, odehnat ji od sebe, aby mohl být dál tím samým člověkem bez citu a bez závazků…
Nebyli partneři. Nebyli nic. Neznamenalo to nikdy nic víc.
Stále se na ni díval; čekal, co udělá. Možná si myslel, že se zhroutí v slzách. Že ho bude prosit, aby s ní zůstal. Že mu udělá scénu, bude mu vyhrožovat, že se pokusí to někomu říct.
Ale ona stála pevně. V několika málo vteřinách jí proběhlo hlavou vše, co by mohla udělat, věděla ale, že žádného doprošování se od ní on nikdy nedočká. Nebyla to blbá malá naivní holka, která by na něm visela jako na svém idolu z plakátů. A v momentě, kdy si uvědomila plný význam jeho vlivu na ni, se jí zvedl žaludek. Tohle už nebyl život, který chtěla.
„Víš co, Severusi?“ řekla a jen chvíli rozmýšlela, co říct dál. Nedokázala přijít vůbec na nic. „Jdi do hajzlu.“
Zakroutila hlavou a už se na něj nepodívala, otočila se a vyšla z místnosti. Pokusila se ještě za sebou dramaticky prásknout dveřmi, ale byly příliš těžké, takže se jen potichu zavřely. Aniž by se podívala zpátky, procházela hradními chodbami, rychlým krokem dál a dál, bez zamyšlení nad tím, kam vlastně míří. Vyběhala několik schodišť a až když zjistila, že má tvář mokrou od slz, zalezla do nejzapadlejšího kouta Bradavic, kde se – stranou od všeho a od všech – rozplakala.
Severus sledoval, jak zmizela z místnosti a pak se s naprosto klidnou tváří vrátil zpět ke svojí práci. Udělal dobře. Nemá čas na to vodit nějakou malou holku za nos, nepotřebuje pak od ní výčitky nebo scény. Chvíli to byla zábava, ale nemohl to nechat dojít tak daleko, aby si na něj pak dělala nějaké zvláštní nároky. A jak viděl, už takhle to bylo moc. Mohla by tvrdit, že do něj není zamilovaná, ale určitě cítila něco, co neměla. Chovala se tak, tahle návštěva mu to jednoznačně potvrdila. Bylo dobře, že to ukončil. Proč ale...
Zvedl lahvičku s jakýmsi průhledným lektvarem a vší silou jí mrštil proti zdi. Roztříštila se na tisíc kousků a tekutina pozvolna stékala dolů.
A Kate plakala. Byla sama. Neměla nikoho, komu se svěřit, s kým se poradit, nevěděla, co dělat dál. Mohla jít za madame Pomfreyovou a nechat si to potvrdit. Ale co může udělat ona? Určitě by ji nenechala jen tak jít a po nějaké době by se o tom dozvěděl celý hrad. Včetně Severuse.
Najednou byl pro Kate Severus ten poslední, kdo by o tom měl vědět.
Ale co může dělat jinak? Mlčet? Tajit to? Dělat jen zhrzenou bývalou milenku a přetrpět těch pár měsíců do konce školního roku? Ale co – krucinál – to dítě? Co s ním? Na rozhodování mimo Bradavice už přece bude pozdě, jestli ho dá pryč, musí jednat hned! Jestli je staré už skoro měsíc... Jak může být teď veliké? A kdy nastává hranice, kdy už nemůže jít na potrat?
Sáhla si na břicho. Uvědomila si, že o dětech ví zoufale málo. Neměla mladší sourozence, nevěděla, jak to chodí. A nevěděla, jak se rozhodnout.
Věděla jen, že se musí rozhodnout sama. A že se chce rozhodnout sama, ať už to dopadne jakkoliv. Nemohla být dál ovlivňovaná jím – zvlášť v tak důležitých chvílích jejího života.
Ale co teď může dělat? Nebyla si jistá, kolik síly bude mít na předstírání, i kdyby se rozhodla si to dítě nechat. A kdyby to poznal někdo, kdokoliv... ne, to nebylo možné. Jediná varianta je zmizet. Zmizet z Bradavic, aspoň na tu dobu, než se rozhodne, co dál. Musí to udělat tak jako tak. Ale jak? Jak pryč? Nemůže utéct, určitě by ji našli. Navíc netušila, jak by se vůbec dostala přes hradby. Ale nemůže se nikomu svěřit. Ani matka by to nepochopila, ji využít nemůže. Jak jinak vysvětlit třeba profesorce Prýtové, že musí odejít? Jakou výmluvu by mohla použít?
Hlavou jí horečně běžely myšlenky jedna za druhou. Slzy jí na tvářích oschly. Neuvědomovala si reálně svou situaci až do momentu, kdy se zvedla ze země, z ničeho nic pevně rozhodnutá, co udělá. Půjde za Brumbálem. Byl to člověk, který se nevyptával, pokud nemusel. Byl to člověk, který pochopil, i když druhý nevysvětloval. A ona byla dospělá. Nehodlá mu to říct, hodlá ho požádat, aby se neptal. Hodlá si odložit zkoušky; bude jí věřit, byla dobrá studentka. Půjde za ním, požádá ho a opustí Bradavice. Dřív než chtěla, ale přesto jednou provždy. Nevadila jí ta myšlenka. Osvobodila ji.
Žádné komentáře:
Okomentovat