Anotace: Život je jen jedno velké divadlo. Někdy hrajeme víc a někdy míň, je ale třeba znát svou roli dobře. Tato kapitola je o nepochopitelném jednání, o provokaci, o potřebě dovádět lidi kolem sebe k šílenství. Je také o malé dávce odvahy, která může všechno změnit.
Profesorka Prýtová doprovodila Kate do jídelny na večeři. Šly mlčky a bylo jasné, že jsou obě dvě rády, když tu cestu sklepením měly konečně za sebou. Kate si hlasitě oddechla, když dosedla ke svým spolužákům. Od havraspárského stolu si přisedla i Katleen, aby si vyposlechla všechno, co se u Snapea v kabinetě stalo.
Kate vyprávění moc neprotahovala a její kamarádka se při vyslechnutí konečného verdiktu téměř hlasitě ušklíbla. Pobavení jí bylo vidět na tváři - tři týdny každé odpoledne v kabinetě se Severusem? Koneckonců, žádná velká změna…
Ostatní spolužáci usoudili, že je Snape – jako obvykle – pěkný parchant a – jako obvykle – utrousili na jeho adresu několik jedovatých poznámek. A Kate byla ráda, že už po té době konečně mohla zmlknout a nic nevysvětlovat. Mohla nechat všechny ostatní, aby si notovali a přizvukovali a jen občas souhlasně kývla nebo se zatvářila ukřivděně. Představení bylo u konce, všechno se mělo vrátit do starých kolejí.
Večer obcházela profesorka Prýtová sklepením jako ostříž. Možná si myslí, že jsem se dala do nějakého gangu pomyslela si Kate, když si lehala večer do postele. Nebo jí možná došlo, že by se měla trochu víc starat…
Ušklíbla se. Vlastně to dávalo docela smysl, profesorka Prýtová se věčně jen ryla někde v záhoncích a automaticky počítala s tím, že studenti její koleje jsou ti hodní, co budou vždycky spolehliví a nebudou dělat problémy. Spletla se. Kate k ní náhle pocítila zvláštní směsici vzteku a pohrdání. Kdyby věděla, co všechno…
Ani tu myšlenku nedokončila. Otočila se na bok a skryla si obličej do peřiny. I kdyby nakrásně Prýtová byla ignorantka, kterou zajímají jenom skleníky, pořád byla lepší, než McGonagallová, která věčně všem stála za zadkem a říkala jim, co mají dělat. Kdyby ona, Kate, skončila v Nebelvíru, neměla by tu volnost, kterou teď má. A neměla by Severuse.
Znovu usnula s myšlenkou na něj a na zítřek, který měl být rozhodně velmi zajímavý.
Na hodině obrany proti černé magii nebyla příliš soustředěná. Přesto ale dokázala po chvilce cviku odzbrojit Billa, který stál naproti ní. Podíval se na ni s úsměvem, nejspíš byl sám potěšený, s jakou vervou se v poslední době pouštěla do praktického učiva. Anebo slyšel o Frostovi. Koneckonců jako studenta z Nebelvíru ho to muselo potěšit, i když to byl primus a nesměl to na sobě dát znát.
Kate si uložila hůlku do kapsy u hábitu a podívala se na profesorku Raveburryovou, která se chystala ukončit hodinu.
„Dnes to byla velmi dobrá práce,“ ohodnotila žena hodinu a rozhlédla se po třídě. „Budu se těšit v pondělí na soubojnickém klubu. A – Kate…“
Dívka se už otáčela směrem ke dveřím, když zaslechla svoje jméno. Podívala se na profesorku tázavě.
„Mohla byste na chvilku?“
Vyměnila pohled s Katleen, která jen významně pozvedla obočí, pak si hodila batoh na záda a měla se k odchodu. I ostatní studenti už odcházeli, pár z nich se na ni cestou podívalo. Když se třída vyprázdnila, Raveburryová zavřela hůlkou dveře a Kate k ní přišla o něco blíž. Stále mezi nimi ale zůstávala poměrně velká vzdálenost.
„Máte nějaký průšvih?“ zeptala se profesorka s notnou dávkou pobavení v hlase.
„Prosím?“ opáčila Kate nechápavě.
„Jestli máte nějaký průšvih, že jste si vyměňovala se slečnou Jasperovou takové významné pohledy.“
Kate se neupřímně pousmála. „Člověk nikdy neví.“
„Nemusíte se obávat,“ prohlásila Raveburryová dobrácky.
Přikývla. Neměla tušení, proč si ji tu profesorka nechala a doufala, že se vysloví rychle. Stále ještě v její přítomnosti neměla pocit klidu.
„Jde o to, Kate, že… zlepšujete se.“
Dívka pozvedla obočí. To bylo to, o čem Raveburryová chtěla mluvit? Trochu nechápavě přikývla. „Děkuji,“ řekla pomalu.
„Neděkujte mně za to, že vy se zlepšujete,“ pousmála se žena.
„Tak já… hm… poděkuji svým soukromým učitelům,“ ušklíbla se. Co chce vlastně slyšet?
Profesorka se usmála znovu. „No, to by asi nebyl úplně špatný nápad. Vím, že vám soubojnický klub moc nevyhovuje, je tam spousta lidí, ale kdybyste měla zájem, tak já bych…“
Cože? Co to povídá?
„Asi vám úplně nerozumím, paní profesorko.“
„No, už dávno jsem uvažovala o něčem komornějším, jako dobrovolný kroužek, víte, jen pár studentů…“
Jako soukromé hodiny? S Raveburryovou? To snad upadla, nebo…?
„No, víte, paní profesorko, já… nevím… teď… budou zkoušky… a…“ ošívala se Kate.
„Ale ne,“ zasmála se profesorka. „Nebuďte z toho nervózní. Já to samozřejmě chápu, ne každému moje metody vyhovují a to je naprosto v pořádku.“
Tak proč se nechováte tak, jako by to bylo v pořádku?
„Hm…“ vydala ze sebe tiše a přešlápla z nohy na nohu. Nevěděla, jak jinak by to měla okomentovat.
„Ale…“ pokračovala Raveburryová dál. „Vy teď tedy rozhodně pokroky děláte. Takže tu snad přece jen nejsem zbytečně.“
No, vaše zásluha to tedy tak úplně není.
„Slyšela jsem, že jste měla jistý – konflikt – s jedním nám oběma velmi známým studentem. A dokázala jste si s ním tentokrát docela dobře poradit.“
Kate se ošila. „Jak jste… jak o tom víte?“
Kdo jí to řekl? Prýtová? Proč by to dělala?
„Ále,“ mávla profesorka rukou. „Však víte, na hradě se nic neutají.“
No… něco naštěstí ano.
„Profesor Snape,“ řekla jeho jméno s notnou dávkou významu v hlase. „… se tak nějak nezapomněl zmínit, že jste – opět – napadla studenta z jeho koleje. A že skončil v bezvědomí, zatímco vy jen s roztrženým obočím. Takže to jistě byla zcela vaše vina, ať už tvrdíte, co chcete.“
„Profesor Snape?“ zopakovala po ní jediná dvě slova, která z celých dvou vět dokázala plně zaznamenat.
„No ano, mluvil o tom s ředitelkou vaší koleje.“
Zatvářila se nevěřícně. „Aha,“ utrousila pomalu.
„Použila jste… neverbální kouzlo, je to tak? Neverbální útočné kouzlo?“ V jejím hlase byl náznak opravdové zvědavosti.
Kate se usmála. Usmála se tentokrát doopravdy, i když se pokusila svůj výraz skrýt. Tak Severus o tom řekl Raveburryové. Ne přímo, ale věděl, že tam je. Kdyby nechtěl, aby o tom slyšel někdo cizí, dá si na to velký pozor. Takhle ji – Kate – před ní pochválil. Neuvěřitelné.
„Ale paní profesorko,“ dál se usmívala Kate. „Já jsem…“ zaváhala. „… nepoužila přece – žádné – kouzlo. Frostovi se to asi jen zdálo.“
Raveburryová se usmála také. „ Tak to tedy ovšem klobouk dolů. Vyřídit protivníka – bez kouzel – jen tak dál. Ale měla bys… pardon, měla byste zapracovat na tom roztrženém obočí.“
Kate kývla a nevědomky nechala úsměv postupně vyhasnout. Podívala se tázavě. „Chtěla jste mi ještě něco?“
„To je všechno,“ opáčila žena a znovu se pobaveně ušklíbla. „Můžete jít.“
Dívka se otočila a zamířila ven z učebny. Tam se na chvilku zastavila, zavřela oči a potřepala hlavou. Pocit uspokojení, pocit zadostiučinění, který se jí rozlil po hrudi v momentě, kdy zjistila, co Severus před Raveburryovou řekl, byl bez jejího pohledu ještě silnější. Vždycky chtěla být něčím víc. Chtěla před ním něčeho dosáhnout, chtěla jeho pochvalu, ocenění. Tímhle to všechno získala, a možná ještě mnohem víc. Otevřela oči a rozeběhla se směrem do Velké síně na oběd.
Odpolední vyučování nebylo dlouhé a při cestě do sklepení na první den školního trestu se na chodbě sešla s Frostem. Nepromluvili na sebe jediné slovo, než došli ke Snapeovu kabinetu. Tam se ale Wilhelm neudržel.
„Teď si už nic nedovolíš, když víš, co tě čeká, viď?“ utrousil kousavě a přistoupil ke dveřím. Kate bylo jasné, že to cíleně prohlásil až tady, protože ona nebude mít čas na žádnou pořádnou reakci, kterou by Snape nezaznamenal. Možná se bál, že by zase přišel k úhoně. To jí trochu pozvedlo náladu.
„No jo, úplně se třesu strachy,“ zabručela a ušklíbla se. „Tak klepej, ať se tu neunudím k smrti.“
„Děláš ze sebe hrdinku, ale uvidíme, jak se budeš tvářit, až otevře.“
Protočila oči a věnovala mu jeden z nejpohrdavějších výrazů, co znala. Ještě aby se tvářila, že se Snapea bojí, to tak!
No jo… jenže ona se měla tvářit tak, jako by se ho bála. Měla to v popisu práce.
K čertu se vším.
Nenáviděla Frosta tak, že jí ten ustrašený výraz prostě nešel do tváře ani násilím. Měla chuť ho proklít tak, aby už nikdy nemohl vyslovit takovéhle žvásty. Aby nemohl vyslovit už vůbec nic…
Dveře se otevřely a v nich stál Severus. Přeměřil si je oba pohledem a u Kate se zastavil o chvilku déle. Mohl je slyšet?
„Littletonová dovnitř,“ zavrčel nepříjemně a pak pokynul Wilhelmovi do chodby. „A ty pojď se mnou. Dám ti nějakou práci v učebně.“
Než odešel, stačil se Frost na Kate ještě pohrdavě usmát. Ta mu úsměv oplatila se zamáváním. Zkrátka se neudržela. Vešla do Severusova kabinetu a ještě z dálky zaslechla, jak její spolužák mumlá: „Nevypadá to, že by si z toho trestu dělala nějak velkou hlavu, pane profesore… Myslel jsem…“
„Však ono jí to přejde,“ přerušil ho zdálky Snapeův hlas.
Sedla si ke stolu a čekala. Nervózně poklepávala prsty na kamennou desku. Když se Severus vrátil, z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst. Zavřel za sebou dveře a sedl si naproti ní.
„Tohle si nepředstavuju pod pojmem strach ze školního trestu,“ prohlásil klidně.
„Rozčiluje mě,“ zabručela.
„To je mi novinka.“
Nadechla se. „Není problém dělat hodnou a nevinnou holčičku před všema. Před ostatníma, před Prýtovou, ani před Brumbálem ne. Ale on mě málem zabil a jenom proto, že má protekci u tebe, zůstal na škole a téměř nijak ho to nepostihlo. Tak jsi mu strhl pár bodů, to je fakt tragédie.“
Pozvedl obočí.
„Kdyby to aspoň nebyl takovej idiot.“
„Měla by sis ujasnit, co tě vlastně štve víc.“
„Že je to blbec, ty to víš, já to vím…“ zarazila se. Podívala se na něj a zakroutila hlavou. Nemá smysl vést konverzaci tohohle typu. Vždycky to pro ni bude prohra.
„A přesto má oficiálně mých sympatií víc on, než ty,“ dokončil její větu Severus.
Trefa do černého.
Podívala se na něj zamračeně. „Kdo stojí o tvoje sympatie.“
Zvedl se a přešel k ní. Opřel se zády o stůl. „No to teda nic moc. Zítra před ním musíš lhát lépe než teď,“ utrousil kousavě.
Nasupeně semkla rty. Pořád si z ní utahoval. „Dobře, zítra to zvládnu.“
„Ano, to zvládneš.“
„Kabinet profesora Snapea, hrůza a děs.“
Natáhl k ní ruku a ona se zvedla.
„Však ty se bojíš. A bojíš se ráda,“ řekl tiše.
Pousmála se a vedena jeho rukou, přistoupila k němu blíž. Chytil ji lehce kolem pasu. Tak lehce, že měla chuť sama se k němu silně přitisknout.
„Takže co tu se mnou budeš dělat?“ zeptala se tiše.
„Neboj se, práce je tu dost,“ odpověděl a ukazováčkem pravé ruky jí přejel po spánku. Zachvěla se. Jeho ruka pak putovala zpátky k jejímu pasu, který tentokrát pevně stiskl. Zavřela oči a zhluboka se nadechla.
„Jak moc?“
„Tak moc, že si budeš přát, abych tě večer pustil,“ zašeptal jí do ucha.
Zvedla k němu ruku. Chtěla ho mít ještě blíž. Chtěla opět zapomenout na všechny Frosty a Prýtové, na celé Bradavice. S ním byla silná. S ním byla někdo, měla význam. A chtěla ho tak, jako vždycky.
Dřív, než se ho však stačila dotknout, ozvalo se zaklepání.
Bylo to to nejprotivnější zaklepání, které si vůbec dovedla představit. Severus chytil její ruku a pomalu se od ní vzdálil. Chtěla ho zadržet, odmítala se ho v téhle situaci tak lehce vzdát. Ale nemohla nic dělat. On otevřel dveře a promluvil ještě dřív, než dotyčný vešel dovnitř.
„Filiusi, pojďte dál.“
Malý profesor Kratiknot přišel do místnosti a zahleděl se zkamenělé Kate do tváře.
„Á, slečna Littletonová,“ vypískl. „Copak vy tady? Snad ne školní trest.“
Dřív, než Kate vůbec byla schopná promluvit, Snape to zvládl za ni. „Co tak vejráte, Littletonová. Sednout a před sebou máte papíry. Pročíst a roztřídit.“ Pak se podíval na Kratiknota. „Ano, je tu za trest. V hodinách neustále ruší výklad. Dokud se nenaučí držet jazyk za zuby, bude tu u mě trávit odpoledne tříděním.“
Kate se usadila naprosto šokovaná. Kam zmizela ta chvíle, která tu byla před dvaceti vteřinami? Kdy skončila? A jak se stalo, že se v místnosti najednou objevil Kratiknot a tlumeně se baví se Severusem, zatímco ona třídí nějaká lejstra? Ze Snapeova pohledu jí dosud bušilo srdce, a přitom on už byl dávno o několik metrů jinde a předstíral dokonalý nezájem. Jako by všechno bylo v nejlepším pořádku. A ona? Sedí a zírá potřetí na stejný papír, protože není schopná zdravým rozumem pobrat, že jeho ruce už nejsou nikde na jejím těle.
Hodila ještě jeden nechápavý pohled po obou profesorech a s povzdechem se pustila do práce. Probírala se papíry, s větší nebo menší dávkou zaujetí, a snažila se najít smysl v tom, co se právě stalo. Po celou dobu, která se neskutečně vlekla, pokukovala po profesorech, kteří byli zabraní v živé diskusi nejdřív nad nějakou knihou, později se Snape jal Kratiknotovi ukazovat něco ze svých přísad a hotových lektvarů. Pištivý hlásek malého profesora zněl věcně a ničím nerušeně. Celé dvě hodiny. Tři hodiny. Začínalo to být k vzteku. To neměl nikdy odejít?
Po další půl hodině zaklepal na dveře Wilhelm. Snape pokýval hlavou a očividně ho tím propustil na svobodu, to byl další moment, kdy na sobě ona cítila Kratiknotův pohled.
„Kate už také půjde na kolej? Aby stihla večerku.“
Snape se ušklíbl. „Ano, mohla by umřít z přepracování. Běžte, Littletonová, zítra ve stejnou dobu,“ pokynul jí. Ona položila papíry na stůl – stejně s nimi za ten čas prakticky nic užitečného neudělala – a pomalu přešla ke dveřím. Když je za sebou zavírala, zaslechla ještě jednou ten známý pištivý hlásek, který říkal: „Na to bychom se spíš měli podívat zítra. Dnes bych chtěl ještě probrat…“
Víc neslyšela. Procházela chodbou a nevšímala si spolužáků, kteří se hrnuli do umýváren. Stále ještě jí nedocházelo, co tohle všechno mělo znamenat. Snape Kratiknota očividně čekal. Provokoval ji, připoutal si ji k sobě, a pak ji odhodil jako kus hadru. Chtěl, aby ho chtěla a pak ji nechal být… Ale proč? Má to být nějaký další způsob, jak ji dovést k šílenství? Nebo to má být nějaký nový pokus o to vzbudit v ní ještě větší vztek a zlost, aby se stala lepší a silnější, než je? To by mu tedy šlo dobře, říkala si v duchu, když se semknutými zuby a zaťatými pěstmi procházela po chodbách.
Jediné pozitivum bylo, že si jejího výrazu všiml i Frost, který si rád chvíli počkal, aby se na její účet pobavil. Tentokrát to byl on, kdo na ni s úsměvem zamával a ona se nemusela ani příliš přemlouvat, aby zachovala zničenou a naštvanou tvář. Herecký výkon to tentokrát nebyl.
Nejvíc k vzteku byl ale samozřejmě fakt, že věděla o Kratiknotově přítomnosti i další večer. Už neměla vizi, že by byla se Severusem chvíli v soukromí a bylo jí jasné, že tento den školního trestu bude probíhat úplně stejně, jako ten předchozí. Frost neskrýval svoje pobavení nad jejím výrazem.
„Věděl jsem, že ti ten úsměv zmizí z tváře, Littletonová,“ prohlásil s úšklebkem, za který by se nemusel stydět ani Snape.
„Věděl jsi houby, blbečku,“ odsekla mu nevýrazně, když mířili ke dveřím kabinetu.
„Než skončí ty tři týdny, spadne ti hřebínek,“ prohlásil nafoukaně, když klepal na dveře. A ona nedokázala najít další slova, kterými by ho usadila. Asi to ani nemělo smysl. Severus ji znovu pozval dovnitř a Wilhelma poslal do učebny lektvarů. Myslela si, že bude mít pár minut, aby zjistila, co to má všechno znamenat, ale ještě než dovřela dveře, přiřítil se Kratiknot s pištěním, aby nezavírali a pustili ho dovnitř. Severus si Kate změřil s očividně pobaveným výrazem a pokynul jí ke stolu s lejstry. Ona si utrápeně sedla a tentokrát se už s větším soustředěním pustila do práce. Nemá smysl si nic nalhávat… byla v pasti, ze které nemohla utéct.
Jak byla při práci zvyklá, brzy přestala vnímat, co se děje kolem ní. Ale Severus jako by jí ani to nechtěl dopřát. V momentě, kdy se Kratiknot probíral nějakou knížkou, přišel a kontroloval její práci. Sklonil se k ní tak nízko, že ucítila jeho vůni. Podívala se na něj, na jeho tvář.
„Budete muset vytřídit lejstra o zakázaných lektvarech, už dávno nejsou v registru.“
Nadechla se a rozhodla se radši dech zadržet. „Jak poznám, které to jsou?“
Podíval se na ni a pozdvihl obočí. „Nejspíš si to budete muset najít, nemám pravdu?“
Chvíli se propalovali pohledem a on pak ukázal na tlustou bichli na jedné z polic. Podívala se tím směrem a s povzdechem se zvedla ze židle. Najednou ucítila jeho ruku na svém zápěstí. Otočila se.
„Dejte si pozor, Littletonová.“
„Na co?“ vydechla tiše.
„Je to velmi starý svazek, nepřejte si mě, jestli se s ním něco stane.“
Dívala se na něj, dokud ji nepustil. Pak se otočil a ona také, aby došla pro registr lektvarů. Když stála otočení k polici, zavřela na chvíli oči. Nejradši by si zalezla někam do kouta, kde by nechala svůj dech, aby se zklidnil.
Co má tohle, kruci, znamenat? Proč to dělá? Proč tohle dělá?
Z kabinetu odcházela se stejně zmatenými pocity, jako včera. Bylo to něco nového, co tam teď probíhalo, z nějakého nepochopitelného důvodu ji chtěl přivést k šílenství. Doslova. A jestli měl takhle probíhat každý den školního trestu, tak se mu to bezesporu podaří.
Najednou se vrátily všechny ty staré pocity – jako by od něj neměla ani chvilku klidu. Ani moment odpočinku. Když tu nebyl zdlouhavý školní trest, byla tu hodina lektvarů, nebo jen oběd a večeře, při kterých byla znovu pod jeho propalujícím pohledem. Nemohla tomu utéct, chtěla a zároveň nechtěla. Chtěla jeho, ale ne takhle. Ne tím způsobem, kdy on si s ní dělá, co chce, ale nedovolí jí získat ho.
A to bylo asi přesně ono. To bylo to, co chtěl.
Chtěl, aby po něm toužila, ale odmítal jí vyhovět. Chtěl ji jen ovládat a bavilo ho, že se jí to nelíbí a že se vzteká – a ona to neuměla přestat dávat najevo. A k tomu ten hajzl Frost, se kterým se vídala den co den a den co den se posmíval jejímu stále nervóznějšímu výrazu. Měla chuť zapomenout na všechna kouzla a vrhnout se na něj pěstí. Pořád se ještě ovládala, i když to snášela hůř a hůř. Naštěstí měl přijít den, kdy jeho trest skončí a zůstanou už jen… mučivá odpoledne v přítomnosti Severuse. Žádné extra pěkné vyhlídky.
Otráveně šla po chodbě, když ji spolužák zase dostihl. Šla brzy, aby se mu vyhnula, ale nejspíš mu to začínalo dělat opravdu dobře. Divila se, že se nebojí.
„Já jsem tu dneska naposledy,“ pobrukoval si.
„To máš dobrý,“ utrousila. Nezmohla se na nic víc.
„Víš, jak je to skvělý, Littletonová? Já si pěkně posedím a počtu v učebně lektvarů, sem tam i něco pěknýho štípnu, co se dá dobře prodat… a ty… ty tu musíš sedět a pracovat. A budeš ještě další dva týdny, zatímco já…“
„Zatímco ty zůstaneš idiot.“
„Nic víc už v zásobě nemáš? To je fakt smutný.“
Došli ke kabinetu a ona radši rychle zaklepala, aby nemusela reagovat.
„Zrovna jsem přemýšlel… že už jsi fakt troska… víš, proč tě nejvíc nenávidím, Littletonová?“
Otočila se a udělala dva kroky k němu. Kousek couvnul, než si to stačil rozmyslet a snad aby to nevypadalo, že se bojí, výhružně zvedl bradu.
„Protože jsem zabržděná mrzimorská slepice bez smyslu pro humor?“
Naklonila hlavu na stranu a on se zamračil, překvapený její odpovědí.
„Vlastně jo, přesně jsi to vystihla.“
Byla menší než on, ale ne o moc. Zvedla k němu oči a usmála se.
„Víš ty co, Wilhelme?“ řekla klidně a přistoupila ještě o krok blíž, takže se jejich hrudníky už téměř dotýkaly. Znejistěl, ale neustoupil. „Je to legrační… já bych mohla… cokoliv. Jsem hezká a oblíbená, mohla bych jednou zalhat a všichni by mi věřili, stejně jako minulý týden. Mohla bych dělat, co chci a mohla bych mít… koho chci. Mohla bych mít i tebe.“
Stále ještě zkoprněle stál a zíral na ni. Zvedla ruku a lehce se dotkla jeho hrudi.
„Zajezdila bych si na tobě, až by ti nohy zdřevěněly a oči se ti obrátily v sloup. Znám taková kouzla, o kterých se tobě ani nesnilo. Bylo by to tak silný, že už bys to nedokázal dál snášet a vybuchl bys jako horký šampaňský a žadonil bys o to, abych ti ublížila ještě trochu víc.“
Zorničky se mu rozšířily, když ji pozoroval, bez hnutí.
„A víš, proč to neudělám?“ pohladila ho dvěma prsty po tváři.
Zakroutil pomalu hlavou.
„Přece proto, že jsem… hodná holka.“
Zírali na sebe a ona sledovala jeho přerývaný dech. Zaslechla za sebou otevírání dveří, ale neotočila se na Severuse hned, pořád fixovala Wilhelmovu tvář.
„Co se to tu děje, Littletonová?“ zeptal se výhružně Severus.
Neodpověděla, s výrazem stále upřeným na Frosta.
„Wilhelme?“ zeptal se Snape jeho.
„Nic…“ řekl spolužák tiše a otočil se směrem k učebně lektvarů. Vykročil dřív, než mohl Snape z jeho pohledu něco vyčíst.
A ona stála a čekala, až se profesor vrátí. Uvědomila si, že právě získala to nejcennější, co v danou situaci mohla – Frost jí dá už navždycky pokoj. Neměnilo to ovšem nic na situaci jí a Severuse. Když ale zvládla Frosta, zvládne i jeho.
Vrátil se a pokynul jí do kabinetu. Nikdo tam tentokrát nebyl. Sedla si za stůl a čekala, až si Snape sedne proti ní, lejstra odstrčila stranou a když se na ně významně podíval, zakroutila hlavou.
„Vím, o co se snažíš,“ řekla klidně.
Pozvedl obočí.
„Vím, že se mě snažíš připravit o rozum.“
Naklonil hlavu na stranu, pobavený tím, co říká. Nejspíš ji i v tuhle chvíli chtěl vytočit, ale nepovedlo se mu to.
„Daří se mi to?“ zeptal se klidně.
Bez odpovědi se zvedla a on se zamračil. Věděla, že nesmí opustit kabinet, ale bylo jí jasné, že její vlastní vůlí k tomu tak jako tak nedojde.
Naklonila se k němu a podívala se na něj podobným výrazem, jako před chvílí na Frosta. „Buď mě budeš chtít, Severusi,“ zašeptala. „Nebo se běž vycpat.“
Otočila se a přistoupila ke dveřím. Dřív, než si to stačila uvědomit, nebo než vůbec cokoliv zaslechla, ji chytil za zápěstí a otočil čelem k sobě. Neuhnula mu pohledem a v jeho výrazu v jednom momentě zahlédla směsici různých pochodů.
„Taky mi zdřevění nohy a oči se mi obrátí v sloup?“ zeptal se tiše.
Pousmála se. Zase slyšel úplně všechno.
„Dej mi k tomu příležitost…“ zašeptala taky.
V ten moment věděla, že konečně získá to, co chce. Že tentokrát nikdo z nich neustoupí, že Severus necouvne, právě naopak.
Byla zvyklá na holou zem, ale postel poskytovala mnohem větší komfort. A ložnice i větší soukromí. Severus byl silný a nekompromisní. Ale podvolil se jí, kdykoliv zachtěla. Podvolil se jí víc než ochotně. Ten den zahodila i ty poslední zbytky zábran, které ještě měla. Obklopila jí jeho přítomnost, s veškerou temnotou, s veškerou pokřivenou minulostí. Cítila se na to zralá a dost silná. Jako nikdy předtím.
Žádné komentáře:
Okomentovat