Kapitola 23 - Herecký výkon

Možná se do kolejí rozřazuje příliš brzy. Někdy nemůže být jisté, jaké vlastnosti jsou ty, které převládnou. Přátelská, pracovitá a ochotná pomoci nebo obyčejná mrcha, která jen umí zahrát dobře svou roli? Mrzimor nebo Zmijozel? O tom je tato kapitola. A o mnohém dalším.


Vyhodí ji ze školy?

Neměla nejmenší tušení. Ale docházelo jí, že situace taková, jaká je, nemůže vydržet dlouho. Už pro něj byla příliš nebezpečná. Měl svou práci, měl své nadřízené, měl svůj život. A ona by mu všechno tohle mohla zničit.

Vycvičil si ji takovou, jaká byla. Ale klidně by se jí právě proto mohl chtít konečně zbavit. Měl důvod, měl možnost a ona by to koneckonců považovala za rozumnou věc. Přerůstalo jim to přes hlavu oběma.

Přišla do Velké síně na večeři a všichni spolužáci se na ni tázavě podívali. Připadala si jako pod září reflektorů.

„Tak co?“ nenechal ji George ani popadnout mísu s bramborami.

Pokrčila rameny.

„Co říkal?“

„Že mě čekají velké problémy, co by říkal.“

„Vypadal, jako by tě chtěl přinejmenším zabít.“

„Možná k tomu neměl daleko,“ ušklíbla se. Výjimečně mluvila bez ironie, ale nedala to na sobě znát.

„Vážně jsi omráčila Frosta, Kate? Vážně? A říkala jsi o Snapeovi…“

„On si začal… Frost,“ opáčila a konečně si nandala brambory na talíř. Pak zvedla ke spolužákům zrak. „Ale vyprovokovala jsem ho.“

„No já tě nepoznávám,“ zakroutila hlavou Rose a jen hořela zvědavostí. „A cos to říkala o Snapeovi? Cos o něm Frostovi řekla?“

„Potřebovala jsem ho naštvat…“ pokrčila rameny. „Už ani nevím, co všechno jsem řekla.“

„Víš, že tě můžou vyhodit?“ konečně se ozval Denver.

„Možná to udělají,“ řekla Kate. Až příliš klidně.

Chvíli bylo u stolu ticho.

„Řekneš Brumbálovi, že si Frost začal, ne?“ zeptal se po chvíli George. Denver ji sledoval se zamyšleným výrazem.

Kate na chvíli zaváhala. Vlastně si nemyslela, že bude mít příležitost se hájit. Ale bude mít, Snape ji nemůže vyhodit jen tak. Takže bude v pozici, kdy bude moct mluvit a kdy ji třeba i někdo vyslechne, a v tom případě měla vyhráno, má přece na škole čistý rejstřík. Otázka byla, jestli opravdu chce zůstat.

Denver si všiml jejího zaváhání a zamyšleně si složil ruce na hrudi.

„Jasně,“ prohlásila Kate. „Samozřejmě řeknu, že si Frost začal.“

Většinu spolužáků to zjevně uspokojilo a Denver se k tomu dál nevyjadřoval. Přitáhl si talíř a pustil se do jídla. Jen občas se na ni podíval, jako by byla z nějaké cizí dimenze, kde věci nedávají žádný smysl.


Od rána dalšího dne čekala, co přijde, ale vypadalo to na ticho po pěšině. Tušila, že kdyby Snape podnikal nějaké rázné kroky, už by o tom věděla, ale stejně si byla jistá, že se něco dít bude. Měla za sebou další noc, kterou strávila bez něj, došlo jí, že incident v učebně lektvarů posunul jejich vztah zase na další, nebezpečnější úroveň a… měla strach za ním takhle brzy přijít. Jeden nebo druhý by se nemusel ovládnout a ona měla svůj život přece jen ještě příliš ráda. Navíc to na jejím těle opět zanechalo poměrně bolestivé vzpomínky.

Při obědě se pak k mrzimorskému stolu dostavila profesorka Prýtová. Kate koutkem oka zahlédla, jak se u zmijozelského stolu sklonil k Frostovi Severus.

„Kate, přijďte prosím po vyučování do kabinetu profesora Snapea, ano?“

„Kabinetu profesora Snapea?“ opáčila nevěřícným tónem a koutkem oka sledovala Snapea s Frostem. Wilhelm zrovna přikyvoval a pak se podíval na ni.

„Ano, nebylo by vhodné řešit tuto situaci ve sklenících, profesorův kabinet bude ideální.“

Přestala se propalovat pohledem s Frostem a podívala se s co nejvíce zahanbeným výrazem na profesorku. „Jistě, budu tam.“

Prýtová bez úsměvu přikývla a odešla.

„Nejmenší hrozba,“ prohlásila Kate tiše.

„Cože?“ zeptala se Rose.

„Ale, nic,“ zakroutila hlavou, ale v hlavě jí to zůstalo. Jistě. Prýtová byla nejmenší hrozba. To nejslabší místo celého článku, přitom to mělo neuvěřitelný smysl. Ředitelka jejich koleje v ní vidí poctivou a pracovitou naivku. Uvěří jí každou historku, kterou si ona vymyslí. Také na hradě věčně není, pořád se ryje někde v záhonech a vlastně netuší, co se kolem děje. A co je nejdůležitější – nebude to rozmazávat. Severus to řekl jí, protože Brumbál by měl řeči a otázky. Bylo to geniální ve své jednoduchosti. A dokazovalo to, že… ji tu Severus chce. Že přes to všechno, přes zvrácenost jejich vztahu a nebezpečí prozrazení, ji stále nechce poslat pryč. Nebylo to kvůli její budoucnosti, vsadila by se, že na tu Severus zvysoka kašle. Bylo to kvůli ní, kvůli tomu, že ji tu chtěl.

Odpoledne po vyučování si nechala brašnu na koleji a vyprovázena otázkami, radami a tázavými pohledy spolužáků se vydala ke Snapeovu kabinetu. Uvědomovala si, kolikrát už tuhle cestu šla. Znala snad každý kout té chodby. Před dveřmi se zastavila a promyslela situaci. Co vlastně před Prýtovou řekne? Bude dělat nevinnou? To by jí neprošlo… Ale pokud ji Severus opravdu nechce dostat ze školy, udělá všechno proto, aby se v ní udržela. Má to nejlepší výchozí postavení, i když se z ní stane ta největší mrcha.


Zaklepala a stiskla kliku. Jak přemýšlela nad Prýtovou a co by jí měla říct, vůbec si neuvědomila, že přišla příliš brzy.

„Dobrý…“ zarazila se. V místnosti byl jenom Severus. Seděl klidně za stolem a něco opravoval, když vstoupila. Zvedl hlavu a podíval se na ni.

„… den,“ dořekla rozpačitě.

Pozvedl obočí a ona sama nad sebou zakroutila hlavou. Sedla si ke stolu proti němu a založila si ruce na hrudi. Chvíli bylo ticho. Dívala se na stůl a zamyšleně si kousala ret. Situace, kdy čekali, až někdo jiný přijde, byla nová. Nebyla si jistá, jestli ještě nemá přijít vážný rozhovor a věděla, že na něj je to příliš krátká doba. Ale na to, aby spolu byli v jedné místnosti a přitom udržovali odstup, zase příliš dlouhá.

On se vrátil k opravování písemek a ona očima těkala po místnosti. Zrak jí padl na polici s popadanými věcmi. Přesně si vybavila moment, kdy ty věci spadly, očividně se od té doby nikdo nenamáhal vrátit je do původního stavu. Zvedla se a obešla Severuse, aby je postavila.

Bylo tam pár lahviček, u kterých by bylo pro cizí oči trochu podezřelé, že se tam tak válejí, když měl Snape všude jinde všechno pečlivě srovnané. Postavila dvě z nich a chtěla vzít i třetí, když jí ze zadu prudce chytil za už tak zraněné zápěstí. Sykla bolestí a leknutím. Vůbec netušila, že se zvedl.

Pustil ji a ona se k němu otočila. Byl nebezpečně blízko.

„Na to bych nesahal.“

Podívala se na lahvičku znovu a zjistila, že je na kraji prasklá. Trochu průhledné tekutiny vyteklo ven. Otočila se na Severuse tázavě.

„Nemusela bys přežít, než přijdou. Bylo by s tím pro mě velmi nepříjemné papírování.“

„Baví tě to, viď?“ pousmála se.

„Co?“

„Zachraňovat mi život.“

„Nijak zvlášť. Nikdy jsem nepoznal nikoho s tak sebevražednými sklony.“

„Jen se nedělej, připadáš si důležitější. I když stejně víš…“

Pozvedl obočí.

„… že máš nade mnou veškerou moc.“

Chvíli se na ni díval a pak se levou rukou opřel o polici u její hlavy.

„Někdy na to rád zapomínám…“

Dívali se na sebe a ona potlačovala obrovskou touhu přitisknout se k němu. Příliš krátká doba napomínala se. Ale proč jen musel být tak blízko!

Ozvalo se klepání. Severus se dobrých pět vteřin nepohnul, pak se podíval na dveře a zase zpátky na Kate.

„Můžeme dovnitř, Severusi?“ ozval se hlas profesorky Prýtové.

„Co nejrychleji, než mi tu Littletonová vystojí důlek,“ odvětil. Vrhl pak na Kate ještě krátký pohled, než přešel ke dveřím a otevřel je. Ona mezitím udělala dva kroky stranou, aby neupozorňovala na rozházenou polici.

Do místnosti vešla její kolejní profesorka a za ní s rozzlobeným výrazem Wilhelm.

„Narazila jsem na pana Frosta po cestě. Jsme tedy všichni,“ kývla směrem ke Kate. Ta se zmohla na tiché „dobrý den,“ a přešlápla z nohy na nohu. Frost si znechuceně stoupl vedle ní.

„Tak tedy,“ Snape se opřel zády o svůj stůl a založil si ruce na prsou. Propaloval teď Kate nepřátelskýma očima. Uměl svou roli tak dokonale, až jí to nebylo milé. Ale tohle byla i její hra, rozhodně se odmítá nechat zahanbit.

„Paní profesorka by chtěla slyšet, co se mezi vámi dvěma stalo. Chtěla by to slyšet od vás, Littletonová. Pana Frosta jsme si pozvali, abyste se při vyprávění raději držela faktů.“

Kate se na něj podívala vyčítavě. Pak obrátila svůj zrak na profesorku. Ta si povzdechla.

„Mohla byste mi, prosím, říct, co se na té chodbě stalo? Klidně to vezměte úplně od začátku,“ řekla chlácholivým hlasem. Severus se zamračil.

„Šla jsem na hodinu lektvarů,“ začala Kate tiše.

„Pozdě!“ zavrčel Snape.

„Ano,“ přiznala Kate. „Šla jsem pozdě, protože… šla jsem si po obědě lehnout, byla jsem unavená. A budík mě nevzbudil. Šla jsem rychle a potkal mě tady Wilhelm.“

„Takže pan Frost šel také pozdě na hodinu, že Severusi?“ optala se profesorka významně. V tu chvíli Kate věděla, že má vyhráno. Nebylo třeba dělat si velkou hlavu. Ale karty byly na stole.

„Narazili jsme tam na sebe a…“

„A napadla mě!“ vyštěkl spolužák.

„Jen tak?“ pozdvihla obočí Prýtová.

„Možná si chtěla dokázat, že když k někomu zbaběle přikročí zezadu a vysloví kouzlo, bude za hrdinku,“ nadhodil Snape hořce.

„To jistě ne. Kate?“

„To ne. Nestál ke mně zády! Provokoval mě,“ řekla tiše.

„Littletonová očividně neví, jaký je rozdíl mezi slovní přestřelkou a fyzickým napadením.“

„Čím vás provokoval, Kate?“

„Vyhrožoval mi. Řekl, že mě znovu prokleje. A vzal hůlku první.“

„Co to žvaníš?“ vyprskl Frost.

„Je to pravda, paní profesorko!“ obrátila se Kate na Prýtovou prosebně. „Já vím, že jsem ho neměla proklít, ale on držel hůlku první. Myslela jsem si, že se musím bránit.“

Snape si hlasitě odfrkl. „Ale přesto jste měla čas na něco jiného, že?“

Kate se na něj podívala. Pak sklopila zrak.

„Co to bylo, Kate?“

Frost vedle ní si posměšně odfrkl.

„Já jsem… řekla… potom… taky pár věcí.“

„Ven s tím, Littletonová. Jen zopakujte ty vaše drzé poznámky nahlas, ať paní profesorka hezky slyší, co si školní primuska dovolí vyslovit. Když jste to zvládla jednou, určitě vám to podruhé nebude dělat žádný velký problém.“

Kate se zarytě dívala do země. Slzy! napadlo ji. Teď by měly přijít slzy.

„Řekla jsem před Frostem… o profesoru Snapeovi… že mě bude prosit na kolenou… a…“

Profesorčino obočí vystřelilo vzhůru takovou rychlostí, že to bylo až komické.

„A… že je…“ zastavila se, aby se nadechla. Najednou cítila, jak jí vlhnou oči. Neuvěřitelné! poznamenala v duchu. Pak vrhla krátký pohled na Snapea a znovu na zem. „A že je dobrý v posteli…“

Severus znechuceně zakroutil hlavou. Profesorka Prýtová se na ni dívala s vytřeštěnýma očima.

„Proč byste něco takového dělala?“

„Asi jsem… byl to takový zkrat. Chtěla jsem mu to vrátit… aby se jen neschovával za učitele… A taky jsem ho chtěla vyprovokovat, aby se mi postavil čelem.“

„Tak to se ti povedlo. Máš z toho určitě moc velkou radost,“ poznamenal Wilhelm a všichni se na něj podívali. Kate v tu chvíli úplně zapomněla na slzy, protože jí v duchu naskočilo: To je vážně takový idiot? Vážně? Podívala se na Severuse, jehož výraz značil přesně to, co se jí odehrávalo v hlavě. Na chvíli se jejich pohledy střetly. Potlačila chuť se usmát.

„Takže přiznáváte, že vás vyprovokovala a držel jste hůlku první?“ zeptala se profesorka.

„Tohle neřekl, Pomono,“ zachraňoval situaci Severus. „Je to slovo proti slovu.“

„Pokud se nepletu, měla Kate rozseknuté obočí?“

„Ale můj student málem přišel o život, nezdá se vám to poněkud důležitější?“

„Tak moment… jakým kouzlem jste ho vůbec napadla, Kate?“ obrátila se žena znovu na ni.

Zamyslela se. „Já… nevím.“

„Prosím?“

„Nevím,“ zopakovala Kate naprosto popravdě. „Vyslala jsem to první, co mě napadlo. Byla jsem… rozrušená, nemám tušení, jaké kouzlo jsem použila.“

„Pane Froste, jakým kouzlem vás napadla?“

„Bylo to neverbální.“

„Slyšíte to?“ vyštěkl Snape. „Nejen že někoho ošklivě napadla, ale navíc ani sama neví, čím. Skutečně ho mohla zabít, neumí se ovládat. Zkouší kouzla, na která sama nestačí, věděl jsem, že se snaží dosáhnout co nejvýš, ale tohle došlo až příliš daleko…“

„Tak moment… abychom si to shrnuli…“ přerušila ho profesorka rázně. „Kate, vy tvrdíte, že jste šla na hodinu, potkal vás pan Frost a začal mít řeči. Tak jste mu to chtěla vrátit, pomineme prozatím jakým způsobem. Vyprovokovala jste ho k tomu, aby vzal hůlku a…“

Severus si hlasitě odkašlal. „Slovo proti slovu!“

„No, v bezvědomí jí asi obočí nerozsekl, nemyslíte?“

Ticho.

„Takže jste ho takto vyprovokovala a pak vyslala svoje kouzlo?“

Teď už cítila, jak jí po jedné tváři stéká slza. Opravdová slza.

„Ano,“ přikývla.

„Proč jste to udělala? Proč jste s tím vůbec začala?“

„Já… nevím…“ setřela si slzu z a podívala se na profesorku.

„Chtěla jste mu vrátit to, co vám udělal na začátku školního roku?“ napovídala jí.

„Ano… chtěla. Přišlo mi, že mu to patří.“

Chvíli bylo v místnosti ticho, bylo slyšet jen Frostovo a Snapeovo odfrknutí.

„No, takže… já to vidím celkem jasně,“ povzdechla si profesorka. „Vy, Kate, víte, že jste neměla žádné právo – a musím říct, že jsem v šoku, z toho, co jsem slyšela – vyslovit o profesoru Snapeovi něco takového.“

„Já vím…“

„Na druhou stranu, a to musíte uznat, Severusi, měla Kate s panem Frostem velké potíže už dříve, a za ty mohl on. Řekla bych, že je naprosto přirozená nevraživost vůči člověku, kvůli kterému téměř zemřete a strávíte několik týdnů na ošetřovně.“

„To ji ovšem neopravňuje k něčemu takovému. Nejsme ve středověku.“

„Samozřejmě. Přesto se domnívám, vzhledem k tomu, že to je Kateino první provinění, že není důvod to probírat s panem ředitelem. Měla by dostat školní trest. Každý večer po dobu dvou týdnů? Pokud si to nebudete chtít vzít na starosti vy, Severusi, mám pro Kate práce dost.“

„To si pište, že si to budu chtít vzít na starosti,“ zavrčel Severus. „A za tu nebetyčnou drzost alespoň tři týdny.“

Podívala se na něj a pak rychle na Prýtovou. „Paní profesorko,“ zakňourala prosebně. „To ne…“

„No nekoukejte na mě takhle, Kate, víte, že si to zasloužíte. A pan Frost by tu měl být také.“

„Já?“ ozval se Wilhelm okamžitě. „Proč já? Ona mě napadla! Na začátku roku to bylo přesně obráceně a měla nějaký trest ona?“

Kate sklopila pohled a mimoděk si promnula zápěstí.

„Co to tam máte?“ zeptala se profesorka. Kate se na moment zarazila. Pak si vyhrnula rukáv a ukázala profesorce červený pohmožděný pruh.

„Kdo vám ublížil, Kate?“

Vyměnila si další rychlý pohled se Severusem, pak hodila hlavou směrem k Wilhelmovi.

„Co to kecáš! Já se tě ani nedotkl!“ vykřikl Frost.

Profesorka chytila Kateinu ruku a prohlédla si ji zblízka. „Pan Frost Vás chytil?“

Přikývla. Nezmohla se na to, aby odpověď vyslovila nahlas. Stekla jí další slza.

„Já se jí nedotkl! Nic jsem jí neudělal!“

„Být na vašem místě, tak raději mlčím, pane Froste. Rozhodně jste v tom byl namočený taky, takže si školní trest zasloužíte. Severusi?“

Snape jen zkoprněle kývl. „Týden, Wilhelme. Přijdeš zítra po večeři. Můžeš jít. Littletonová tu zůstane.“

Kate se znovu zadívala na profesorku, ta ale jen pokrčila rameny. „Nechávám to na vás, Severusi. A vy, Kate…“ zarazila se a povzdechla si. „Měla byste vědět, že školní primuska by si neměla dovolit něco takového, ať se děje cokoliv. A navíc jste z Mrzimoru, to je kolej přátelství. Máte jít ostatním příkladem… Věřím, že to bylo naposledy.“

Třetí slza přišla v ten pravý čas. Profesorka se na ni chvíli dívala, jako by měla chuť ji přece jen obejmout a uchlácholit. Ale otočila se a odešla z místnosti s Frostem v těsném závěsu. Jakmile se za ní zaklaply dveře, Kate si utřela oči a podívala se na Severuse. Zíral na ni s přimhouřenýma očima.

„Co?“ zeptala se a pozvedla obočí.

„Jsi… neuvěřitelná,“ řekl a zakroutil udiveně hlavou.

Založila si ruce na hrudi.

„Vždycky jsem věděl, že v sobě tu mrchu máš, ale tenhle herecký výkon stál za to.“

„Mám dobrého učitele,“ odsekla kousavě.

„Na tohle už mě dávno nepotřebuješ.“

Přimhouřila oči. Měl pravdu.

„Co se mnou teď budeš každé odpoledne dělat?“

„Jen si nemysli, že ti to tak lehce projde.“

„To by mě nikdy nenapadlo,“ ušklíbla se. „Je víc než jasný, že na tenhle trest ještě hodně dlouho nezapomenu.“

Zakroutil hlavou. „To jistě ne.“

Nadechla se a pohodila hlavou ke dveřím. „Víš, že mě bude čekat.“

Chvíli bylo ticho. Kate věděla, že co nevidět přijde ten vážný rozhovor. Nebo… věta. Cokoliv. Nepletla se.

„Uvědom si, že jsi tu za trest,“ řekl neurčitě.

Přikývla. Mělo to být jen tohle?

„Myslím to vážně,“ zavrčel. „I před Frostem, Kate. Rozumíš?“

Nadechla se. „Jistě.“

Přimhouřil oči a chvíli ji propaloval pohledem. „A teď zmiz,“ utrousil tiše. Neznělo to výhružně, spíš… pobaveně. A s jistou dávkou toho samého citu, který začal projevovat teprve nedávno. „Běž mi z očí, primusko.“


Usmála se a než stačila otevřít dveře, nasadila opět zmučený výraz. Věděla, že ji profesorka Prýtová bude čekat, a zahrát svou roli dobře, bylo teď to nejdůležitější.