Anotace: Dívala se na něj, jako kdyby ji něčím uhodil. Jestli je šťastná? Takhle o tom ještě nikdy neuvažovala. Mohla by být šťastná? Při tom všem, co se děje? Má vztah s člověkem, který zabíjel jiné lidi. Vztah, který je založený na sexu, na závislosti, na černé magii, na neochotě přijít o nějakou jistotu v životě, na neochotě pustit se toho nejsilnějšího, co kdy měla. Na potřebě nezůstat sama. Mohla by v tomhle vztahu být šťastná?
„Budeme potřebovat aspoň tak… pět soudků medoviny.“
„Spíš šest.“
„Dobře, tak šest. A ohnivou whisky, ale ta bude jen pro sedmáky a učitele.“
„Jestli přijdou.“
„Bylo by fajn, kdyby nepřišli…“
„No, Brumbál říkal, že nám dává volnou ruku.“
„Ale vsadím se, že McGonagallová to přijde zkontrolovat…“
„Ale třeba…“
„A co ta hudba?“
„Cindy chtěla pozvat Drakobijce.“
„Drakobijce pro tak malou párty nezaplatíme.“
„Hele, a co se zeptat Kirleyho? Říkal, že zakládá skupinu. Sudičky, nebo tak nějak.“
„Dobře, ale nejdřív si je chci poslechnout!“
Kate si vsedě opřela jedno koleno o desku širokého stolu a protáhla si krk. Větší nudu už dlouho nezažila. Nemohla uvěřit, že se pro tohle nechala přemluvit – sedět už druhou hodinu v hospodě U Tří košťat a poslouchat nadšenou debatu svých spolužáků o tom, kolik budou potřebovat skleniček, pytlů čokoládových žabek, toaletních papírů a košů na odpadky. Podívala se na madame Rosmertu a doufala, že uvidí alespoň jednoho dalšího utahaného člověka, spřízněnou duši, ale spletla se. Hostinská se na nápad studentů tvářila vysloveně nadšeně a vše si pečlivě zapisovala. Kate to nechápala, hospoda bude na celý večer a celou noc zavřená kvůli bandě puberťáků, kteří se opijí a všechno tady pravděpodobně zničí (nebo hůř – pozvracejí). Ona to bude muset uklízet, spravovat, bude naštvaná a utahaná, ale to teď zjevně vůbec nechápe. A kdo za to celé ponese odpovědnost? Ano, Kate. Protože se za to zaručila, takže když bude nejhůř, bude tu s madame Rosmertou muset trávit čas úklidem a posloucháním jejího lamentování. No… aspoň už nikdy nic takového nedovolí.
Nejspíš byla Kate jen zbytečně pesimistická. A nebo byla prostě jen naštvaná, že tu musí sedět, místo aby dělala něco užitečného. Místo aby byla na hradě a učila se na koleji, nebo… byla někde úplně jinde…
Třeba ten večírek nebude tak strašný, jak se obává, prostě je jen vytočená, tak předvídá věci, které se nestanou. Přece jsou sedmáci už celkem zodpovědní. I Brumbál si to myslí, jinak by to přece nepovolil.
Jenže Brumbál je starý blázen. Už povolil mnohem horší věci.
Třeba Raveburryovou v profesorském sboru.
Raveburryovou, která mohla napáchat mnohem horší škody než pár puberťáků v hospodě. Ale život pokračoval, jako by se nic nestalo. Raveburryová ve čtvrtek odučila svou dvouhodinovku obrany, se Snapem se setkávala u jídla, oba k sobě byli tiše zdvořilí, jako vždycky. Ani jeden z nich se o soubojnickém klubu víckrát nezmínil.
A Kate jim to nepřipomínala, i když místy hořela zvědavostí, co se jednomu nebo druhému honí hlavou. A u toho jednoho tím spíš, čím víc u něj trávila času.
„… Kate, co si o tom myslíš?“ vytrhl ji z přemýšlení hlas Georgův hlas.
„Souhlasím se vším, po čem nebudete sťatý pod obraz.“
„Bavíme se o výzdobě. Jestli by nebylo moc sehnat bubnující brnění.“
„Myslela jsem, že výzdobu má na starosti Rose.“
„Bude to stát nějaké peníze navíc,“ ozval se James netrpělivě.
„A k čemu potřebujete bubnující brnění?“ nechápala.
„Ke vchodu, aby se postaralo o nezvané hosty. Copak ty vůbec neposloucháš?“
Povzdechla si. „Ne, neposlouchám.“ Vstala a rozhlédla se po naprosto nechápající skupině. „Poslyšte, mně je úplně jedno, co na tom večírku bude. Pokud nebudete porušovat zákon nebo to nebude něco extrémně nebezpečnýho a shodnete se na tom, já zaplatím svůj podíl a přijdu na to dohlídnout, když si to Brumbál přeje. Ale nechtějte po mně, abych tady seděla jak idiot a předstírala, že mě zajímá, jestli tady budete mít deset rachejtlí doktora Raubíře nebo čtyřicet. Říkala jsem vám to dřív a říkám to i teď. Je mi to úplně jedno a nezaručila jsem se za vás proto, abych byla nucená sedět tady a připadat si provinile, že neposlouchám. A teď mám práci, takže budete muset ve svých debatách pokračovat beze mě. Zajímalo by mě, komu z nás to bude vadit víc.
Podívala se na madame Rosmertu, která svůj překvapený výraz jen těžko dokázala skrýt. „Omlouvám se,“ řekla s povzdechem. „Ale vážně to beze mě zvládnou líp, já tu leda kazím dobrou zábavu.“
„Řekla jsi to sama,“ odvětila jí madame Rosmerta poněkud stroze.
Kate si znovu povzdechla a zamířila ke dveřím.
„Počkej,“ zastavil ji téměř na prahu Denver a chytil ji za ruku. Podívala se na něj a zakroutila hlavou.
„Tohle vážně nemá smysl. Vážně ne.“
„Ale Kate, vždyť my to tak nemyslíme, jen chceme nějak zajímavě zakončit studium v Bradavicích, to je všechno.“
„Já to chápu, Dee, a přeju vám to, ale pro mě tohle není, nikdy nebylo, nebaví mě to tu a mám spoustu práce. Já jsem to vážně myslela, beze mě vám to stejně půjde líp, jsem jen naštvaná a znuděná a všichni přemýšlejí, jak by to udělali, aby bylo všechno skvělý a v pohodě i přes můj umíněný výraz. Nemá smysl to hrotit.“
„Všichni přemýšlejí, jak to udělat, aby ses u toho bavila taky.“
„Tak toho nedocílí.“
„Protože máš práci... Stejně jako jsi… měla práci… poslední tři dny?“
Chvíli se na něj mlčky koukala. „Slíbil jsi…“
„Já vím…“
„Slíbil jsi to, Denvere.“
„Promiň, omlouvám se. Nic mi do toho není.“
Položila ruku na dveře, ale nespustila zrak z Denverovy tváře.
„Nemůžu o tom mluvit. Ani kdybych chtěla, tak ne.“
Přikývl. „Já jen… Kate…“
Povytáhla obočí, váhavě, protože čekala otázku, na kterou opět nebude moci odpovědět.
„Jsi šťastná?“
Polkla. „Šťastná?“ zeptala se opatrně, jako by se chtěla ujistit, jestli svou otázku myslel vážně.
„No ano… nebudu se vyptávat, jen chci vědět, jestli ti to za to stojí.“
Dívala se na něj, jako kdyby ji něčím uhodil. Jestli je šťastná? Takhle o tom ještě nikdy neuvažovala. Mohla by být šťastná? Při tom všem, co se děje? Má vztah s člověkem, který zabíjel jiné lidi. Vztah, který je založený na sexu, na závislosti, na černé magii, na neochotě přijít o nějakou jistotu v životě, na neochotě pustit se toho nejsilnějšího, co kdy měla. Na potřebě nezůstat sama. Mohla by v tomhle vztahu být šťastná?
„Jsem… šťastnější.“
„Vážně?“
Uvědomila si, jak neupřímně to musí znít. Před pár dny totiž působila tak klidně, vesele, odhodlaně žít normální život. A teď spadla do něčeho, co na venek rozhodně nevypadá jako posun k lepšímu. Ale vzpomněla si na Severuse. Na to, že se teď sebere a půjde za ním. Cítila z té myšlenky silné uspokojení. Pousmála se.
„Ano.“
Denver přikývl, ne zcela přesvědčený její reakcí. Pak pustil její ruku (už ani nevěděla, že ji stále držel) a taky se pousmál.
„Tak ať to jde.“
„Díky.“
Otevřela dveře a nechala za sebou Denvera i celý hostinec plný spolužáků. Přitáhla si šálu těsněji k tělu, aby se uchránila před studeným větrem a rychlým krokem se vydala po cestě k hradu. Celou dobu přemýšlela o Denverově nevinné otázce, na kterou nedokázala najít tu správnou odpověď.
V Bradavicích byl nezvyklý klid. Starší studenti nejspíš trávili své odpoledne v Prasinkách a nezahlédla tu ani žádné učitele. Vešla tiše do sklepení a vydala se přímo k jeho kabinetu, zvažovala, jestli díky jeho přítomnosti zvládne vyřešit dilema jsem-nebo-nejsem-šťastná.
Procházela kolem učebny lektvarů a zarazila se, protože zevnitř zaslechla zvuky. Zaposlouchala se, jestli neuslyší také hlasy, ale očividně byl někdo uvnitř sám.
Zaklepala a stiskla kliku.
Severus stál za jedním ze stolů, byl skloněný nad bublajícím kotlíkem a jí se v té chvíli všechny myšlenky z hlavy vypařily.
Podíval se na ni a ona chvíli čekala, jestli ji nepošle pryč, než za sebou zavřela dveře. Ještě stále čekala, ještě stále to byl on, kdo vždycky řídil situaci. Vytáhl hůlku a neverbálním kouzlem zamkl.
„Porada už skončila?“ zeptal se, když položila kabát na další ze stolů.
„Bude pokračovat ještě dlouho. Beze mě.“ Nepatrně se zamračila, když si vzpomněla, jakým způsobem z Prasinek odešla.
„A najdou pak sami cestu domů?“ zeptal se uštěpačně.
„Nemám z toho jejich organizování radost o nic větší než ty.“
Opřel se o desku stolu. „Ale…?“
„Co ale?“ Přišla blíž a vzepřela se na rukou, aby si mohla sednout se na stůl vedle něj.
„Jestli máš pocit, že se tě ptám na smysluplnost pořádání večírku, tak s konverzací nemusíme dál pokračovat.“
Povzdechla si. Proč mají všichni dneska potřebu pokládat jí otázky, na které stejně neexistuje správná odpověď?
„Ale-“ protáhla významně. „Všimli si, že nebývám v noci na koleji.“
„Přišli na to, když se potřebovali převléct a nebyl nikdo, kdo by jim s tím pomohl?“
Na jeho další ironickou poznámku už nereagovala „… a mají řeči,“ pokračovala. Nejsou zas tak hloupí.“
„Hm, kdo by to byl řekl…“
Napřímila se. „Nech toho. Chtěl jsi to slyšet.“
„Nechtěl.“
„Tak ses na to neměl ptát.“
„Nedalas mi jinou možnost.“
Zakroutila hlavou, ale pousmála se. „Jak jsem si jen mohla myslet, že tě to zajímá.“
Chvíli se na ni díval a pak se pousmál taky. „Každý máme někdy slabší chvilky.“ Pak svůj pohled vrátil k lektvaru, na kterém pracoval. Vzal nůž a začal krájet nějakou přísadu, kterou Kate neznala.
„Seve…“ oslovila ho a podívala se do kotlíku. Jeho ruka s nožem se zastavila a Kate v první chvíli zvažovala, jestli se mu něco nestalo. Pak se na ni podíval tím nejzvláštnějším výrazem, jaký u něj kdy viděla. Chtěla pokračovat v otázce, kterou měla na jazyku, ale pod jeho pronikavým pohledem úplně zapomněla, co bylo jejím předmětem.
„Ne…“ řekl přiškrceně. Tón jeho hlasu zněl děsivě. Uvědomila si, že ač neměla tušení, překročila určitou hranici, o které ani nevěděla, že existuje. Překročila ji tím oslovením. Možná bylo příliš důvěrné. On nechtěl… důvěru.
„Promiň.“
Sledoval ji a jeho oči vyjadřovaly tisíc emocí zároveň. Obvykle si tolik hlídal, aby na sobě nedal nic znát, že ji tahle náhlá otevřenost zarazila. Sklopila pohled, protože měla dojem, jako by se mu začala nějakým zvláštním způsobem plést do soukromí, i když něco takového rozhodně nezamýšlela. I on jako by se po chvíli vzpamatoval a vrátil se ke své práci. Po další chvíli mlčení se ozval stejným hlasem jako dřív:
„Pokud tě budou po nocích sledovat, dám jim školní trest jako komukoliv jinému, kdo se toulá venku po večerce. Tvoji kamarádi žádná privilegia mít nebudou. Jen aby bylo mezi námi jasno.“
Semkla rty. Chvíli jí trvalo, než dokázala přejít náhlou změnu v jeho chování, ale věděla, že vracet se k tomu by byla sebevražda. Zapřemýšlela tedy nad tím, co právě řekl. Očividně si totiž nedělal hlavu s tím, že by se někdo ze studentů mohl čehokoliv dopátrat. Dost možná jim nedával dostatečný kredit na to, že by se v jejich hlavě mohlo něco takového vůbec zrodit. Nebo předpokládal, že je představa jich dvou pro někoho cizího naprosto absurdní. A nebo ho to prostě vůbec nezajímalo. Koneckonců – pokud si ona bude dávat pozor, nemá se čeho bát. Nikdo z nich o ní neví tolik, aby mu to bylo k nějaké dedukci dobré a navíc… každý, kdo byl tehdy na astronomické věži s bubákem, přece ví, že Severus pro Kate představuje tu největší hrozbu ze všech.
Jen kdyby nebylo toho Denvera a jeho otázek. Jestli je prý šťastná! Zatřepala hlavou, aby z ní myšlenku na něj vypudila.
„Na čem pracuješ?“ zeptala se Severuse po další chvíli ticha.
„Dokončuju něco rozdělaného,“ odpověděl klidně. V jeho hlase už nezněla ani stopa něčeho nenormálního.
Kate se rozhlédla po stole. Bylo tam několik malých lahviček se štítky, zbytky nějakých rostlin, mezi nimi i…
„Hadí kořen?“ zeptala se. „Doděláváš dech smrti?“
Vzpomněla si, o čem přemýšlela na hodině lektvarů a projela jí náhlá vlna nesmírné zvědavosti.
„Nemohla bych…?“ zarazila se, aby potlačila příval nadšení v hlase.
Podíval se na ni a přimhouřil oči. Nepochybně to na ní všechno viděl. Viděl to, jak by ráda zašla zase o kousek dál a posunula hranice kouzel na jiný level. Bylo jisté, že zvažoval a ona, přestože se snažila být klidná, toužila po tom, aby jí učil. Aby jí ukázal věci, které zná jen on, aby jí pomohl je taky poznat a být lepší. Aby si vedle něj a všech ostatních kouzelníků nepřipadala tak malá, hloupá a bezcenná.
„Tohle si budeš muset sundat,“ prohlásil nakonec a ukázal na šálu, kterou měla dosud uvázanou kolem krku.
Chvíli na něj překvapeně hleděla, stále neschopná uvěřit tomu, že souhlasil. Rychle ale seskočila ze stolu, aby si to snad nestihl ještě rozmyslet, a odložila šálu ke kabátu. Přistoupila k Severusovi, a ten jí podal nůž.
„Dva centimetry,“ nakázal. „A změř si teplotu. Potřebuješ osmdesát stupňů, pak je přidávej po dvou kusech jednou za deset vteřin.“
Opřel se bokem o stůl a sledoval ji. Nebyla nervózní z lektvaru, práce na něm jí přišla přirozená. Nevadil jí ani jeho všudypřítomný pohled. Jen někde uvnitř stále ještě nemohla uvěřit, že to dovolil. Smrtelné jedy už patří mezi lektvary, které podle bradavických osnov neměla nikdy poznat.
Severus jí dával krátké pokyny a ona ho poslouchala na slovo, za celou dobu nevydala ani hlásku. Pečlivě odvažovala a krájela a brala si od něj zbylé suroviny a jen se snažila postřehnout, o co se vlastně jedná. Z lektvaru po chvíli začala stoupat uhlově černá pára. Chvíli ji sledovala, ruka s další přísadou se jí zastavila na půl cesty.
Použil tenhle lektvar Severus někdy? Zabil tím někdy někoho?
„Pomalu,“ oslovil ji klidně a ona posunula lahvičku se zlatým práškem nad kotlík. Ruka se jí s příchodem myšlenky na lektvar, který zabíjí, začala třást. Rozpuštěné vlasy jí spadly z ramene k tváři.
Severus přistoupil blíž a pramen vlasů jí rychlým pohybem odhrnul.
„Dech smrti se mu neříká náhodou,“ prohlásil tichým hlasem a chytil jí ruku i s lahvičkou, druhou jí položil na bok. „Myšlenky na smrt tě přepadnou už při jeho vůni. Někdy to člověku napoví, že to nemá pít,“ dodal s lehkou dávkou ironie v hlase. Pak jí klidnou rukou pomohl nasypat poslední přísadu do lektvaru. „Když přidáš například vanilku, vylepší to vůni i chuť. Pak to není o nic horší než kafe. Pokud ho máš ráda vanilkové.“
Vzal jí lahvičku z ruky a odložil ji. Pak přiklopil kotlík, pára zmizela.
Levou ruku měl stále položenou na jejím boku. Otočila se na něj s vystrašeným výrazem, sevření, které cítila na hrudníku, ještě neodeznělo. Jeho podpora zmizela, když se o krok vzdálil a tak si připadala ještě víc nejistě, než před chvílí. Pocítila směsici dvou protichůdných emocí – jedna její část jí velela zmizet od něj co nejdál a ta druhá se mu chtěla schoulit do náruče jako malé děcko.
Tak proto jí k tomu nechtěl pustit? Protože věděl, že bude mít na krku další její emocionální výlevy?
Seber se, říkala si v duchu. Tak se přece seber. Nepomáhalo to.
„Uklidni se,“ prohlásil, když se na něj dívala s nabývající panikou v očích. „Vedla sis dobře.“
V tu chvíli sevření povolilo. Možná za to mohla delší nepřítomnost vůně lektvaru, ale to nepředpokládala. V momentě, kdy cítila jeho ocenění, všechno ostatní šlo stranou. Nebyla tak špatná. Vedla si dobře. Po chvíli, kdy od něj stále nedokázala odtrhnout pohled, se usmála.
„Jak to víš?“ zeptala se stále ještě trochu třaslavým hlasem.
„Co?“
„Že to nechutná hůř než kafe.“
Ušklíbl se. „Odhad.“
„Takže mi to nemůžeš zaručit?“
„Ne, ale pokud to chceš vyzkoušet, rád si svou domněnku nechám potvrdit.“
Vzal kotlík a zbylé přísady a odnesl je z dohledu. Ona sklidila nůž a váhy a počkala, než se k ní Severus vrátí.
„Můžeš… mě naučit víc?“ zeptala se váhavě.
„Znáš zaklínadlo silencio?“
„To jsme se učili ve třeťáku.“
„Tak si na tobě vyzkoušíme, jestli při delším účinkování zanechá trvalé následky.“
„Ha ha.“
Sebrala svůj kabát a přešla ke dveřím. On se rozhlédl po prázdné učebně, a pak ji klidným krokem následoval.
Žádné komentáře:
Okomentovat