„Proč jsi přišla?“
„Měla jsem strach.“
„O mě?“
„O sebe…“
Pousmál se. Skoro jako by byl hrdý na to, co právě vyslovila. I když oba věděli, že to není tak docela pravda.
„Strach nevede k ničemu dobrému,“ neodpustil si.
„Nikdo netvrdí, že tohle je dobré.“
Měla pravdu. To, co se teď dělo, byl opak všeho dobrého, co se mohlo stát. Tohle bylo špatné. Věděla, do čeho jde a nepřipadala si provinile. Karty byly na stole a ona měla možnost si vybrat. Vybrala si špatně.
A byla si jistá, že svoje rozhodnutí nezmění; poddala se tomu a přijala svojí roli narkomana. Cokoliv jiného by ji do konce života trhalo vedví. A včera mohla přijít o všechno, ale dopadlo to dobře.
Nebo špatně?
Včera měl Severus zemřít.
Ležela vedle něj a děsil ji víc než ten samotný fakt, jeho výraz.
Včera měl Severus zemřít, uvědomoval si to a vypadal, jako by mu to nevadilo. Jako by tahle věc byla v pořádku. Vypadal, jako by mnohem víc řešil ji, Raveburryovou. Co ji vedlo k tomu sklonit hůlku a jak se vůbec v první řadě stalo, že ho přemohla.
Dost možná jí to dovolil.
Dost možná si někde uvnitř, aniž by si to plně uvědomoval, myslel, že si zaslouží, zemřít, a to vedlo k jeho porážce.
Možná si někde v hloubi duše přál zemřít.
Anebo byla jen Raveburryová posilněná tou chladnou touhou pomstít svoji kamarádku. Pomstít, nebo… ano, pomstít. Pomstít.
Kate se znovu podívala do jeho klidného obličeje a všechny otázky se jí vytratily z mysli. Věděla, že je tady s ním a všechno ostatní díky tomu ztrácelo na významu. Byli tam spolu a najednou ten fakt, že se nemusí bát žádné třetí osoby v jejich vztahu, byl důležitější, než Severusova sebetemnější minulost.
A navíc – věci byly jiné.
Už od té chvíle, kdy za nimi Severus včera zavřel dveře. Ty se tiše zabouchly a trvalo jen několik málo vteřin, než se celá jejich minulost vrátila, skutečně jako by ta několikaměsíční propast ani neexistovala. S tím rozdílem, že…
Jeho tělo bylo takové, jak si ho její ruce pamatovaly. Nepotřebovala ho zkoumat znovu, ale nedokázala se od něj odtrhnout. Nadzvedl ji a přitiskl na zavřené dveře, až po chvíli ji přenesl na stůl, odkud odstrčil všechno, co stálo v cestě. Cosi skleněného dopadlo na zem a rozbilo se. Položil ji na kamennou desku a vyhoupl svoje tělo nad její. Ležela pod ním, dosud oblečená, ale připravená odpovědět na jakoukoliv otázku, na kterou se jeho tělo bude ptát.
Cítila se stejně, jako kdysi, s tím rozdílem, že…
… se ptala i ona.
A on odpovídal.
Možná za to mohl ten souboj.
Protože souboj je dialog. A stejně tak je dialog sex.
Jenže u nich to tak nebylo. Vždycky to byl on, kdo řídil situaci. On, kdo ovládal ji. Dnes ne. Dnes se ovládali navzájem.
Kamenná deska stolu ji zastudila do zad a její páteř měla čas na malou chvíli zaprotestovat proti tlaku, který téměř hraničil s bolestí. Severusova přítomnost pak ale začala být významnější než jakákoliv bolest. Nebyl tak prudký jako kdysi, ale stejně na pár vteřin ztratila rozum a její nehty se zaryly do jeho zad. Opřel se o loket a při dalším pohybu jí zapletl prsty do vlasů. Tiše, téměř prosebně, vydechla. Nemusela ho ale prosit. Tentokrát ne.
Ne, nebylo to jako kdysi. Protože dneska nebylo ani tolik podstatné, proč ona přišla, jako… proč on ji tam chtěl. Ne jako loutku, se kterou by si mohl hrát a ovládat ji podle chuti. Tentokrát došlo na opravdovou upřímnost, i když nebyla vyjádřena slovy. Tentokrát si na nic nehrál, chtěl ji u sebe, protože ji potřeboval. A ona potřebovala jeho. V nějakém zvráceném světě by se tahle situace mohla nazvat partnerstvím.
Pousmála se nad tou myšlenkou a on na ni zaostřil svůj zrak. Byli na jeho posteli, dost dlouho na to, aby mohli oba usnout, ale příliš krátce na to, aby bylo možné zanalyzovat všechno, co se stalo. Na druhou stranu – asi nebylo co analyzovat. Byli spolu v jedné posteli a ona na tom faktu odmítala cokoliv měnit, i kdyby jen v myšlenkách. Tahle varianta pro ni v životě byla už jediná snesitelná.
Pořád se na ni díval, ale jí to bylo málo. Přitiskla se k němu a definitivně tím odhodila všechny zábrany stranou. Už se opravdu nebála ujmout se iniciativy…
Neměla tušení, kolik je hodin, když se trhnutím probudila. Tížil ji sen o smrtících kouzlech a prázdných pohledech, který zapomněla v momentě, kdy otevřela oči. Uvědomila si, že je vzhůru díky mužské ruce, která jí lehce zatřásla ramenem, a v zápětí jí došlo, jak tvrdě si dovolila usnout a že je to vůbec poprvé, co u Severuse zůstala tak dlouho.
„Omlouvám se,“ zamumlala a sedla si na kraj postele.
„Nemáš důvod,“ odpověděl klidně za jejími zády. „Ale měla bys jít.“
„Jistě,“ vypravila ze sebe a pokusila se srovnat si vlasy. Připadala si zmateně. Ještě nebyla schopná probrat se a uvažovat jasně. Kde asi nechala oblečení? Část její mysli zůstávala v útlumovém stádiu a část už horečně pracovala, připomínala jí, že je určitě spousta hodin, že bude muset vymýšlet výmluvy, až se vrátí mezi lidi a že je jí vlastně úplně jedno, jestli je bude muset poslat všechny do háje, pokud se nepřestanou vyptávat.
Jeho ruka jí podala její vlastní hábit. Severus už musel být nějakou dobu na nohou, aby ho přinesl z kabinetu, kde jejich oblečení zůstalo ležet. Hodila na sebe košili a sukni, snažila se nezdržovat moc dlouho a ani se na něj při tom nepodívala. Párkrát ji napadlo, co asi dělá, že je úplně potichu, jestli ji sleduje, jak se obléká, nebo ho to vůbec nezajímá a dívá se jinam. Napadlo ji, že se na něj otočí, ale pak tu myšlenku zavrhla. Vstala, zkontrolovala hůlku a přišla k tajným dveřím. Teprve potom se otočila.
Už v ten moment si byla jistá, že nemá tušení, co řekne. Věděla, že bude následovat chvíle nepříjemného ticha a že tu chvíli přeruší buď její trapná, nebo jeho ironická poznámka. Aby se tomu vyhnula, sklopila pohled dřív, než se chvíle začala nebezpečně prodlužovat. Zatlačila na stěnu.
„Kate?“ zarazil ji uprostřed pohybu.
Otočila se na něj znovu. Její nejistota nabrala na obrátkách, když zaslechla, jakým způsobem ji oslovil. Bylo to příliš… osobní.
„Přijď večer.“ Neznělo to jako rozkaz, ale nebyla to otázka. Neočekával námitky.
Přikývla a stále ještě trochu zmatená odešla pryč.
Chodby hradu byly plné lidí, byla ráda, že se jí podařilo vyklouznout ze Severusova kabinetu nikým nezpozorovaná. Vběhla do nejbližší koupelny a dala si rychlou sprchu, než se vydala do Velké síně na snídani.
„Kate Littletonová!“ vyhrkla Rose, jakmile ji spatřila na prahu místnosti. „Můžeš mi říct, kde jsi proboha byla celou noc?“ dodala o něco tišeji, když ona došla k mrzimorskému stolu.
Konfrontace přišla dřív, než čekala.
„Taky ti přeju dobré ráno,“ utrousila, když se posadila na těžkou lavici a přitáhla si talíř. Rozhlédla se po svých spolužácích, kteří na ni všichni upírali zrak. Připadala si jako by prošla do nějakého cizího světa. Všechno, co bylo v noci, bylo tak jiné, tak samozřejmé. A to, co se děje teď, je cizí, nepříjemné, nežádoucí. A všichni seděli a čekali, až se vysloví.
„A nezapírej,“ varoval ji George. „Rose říkala, že tvoje postel zůstala od večera až do rána prázdná.
„Rose je velmi všímavá,“ utrousila Kate, až trochu moc kousavě.
„Tak ven s tím! U koho jsi byla?“
Denver se na lavici viditelně napřímil. Nepodívala se na něj.
„Do toho vám nic není,“ odpověděla Kate a donutila se alespoň k polovičnímu úsměvu, doufala, že by to mohl být důvod, aby se dál nevyptávali a nechali jí její tajemství.
Chyba.
„Kate má kluka!“ vypískla Rose tak nahlas, až sebou Kate polekaně trhla. Zamračila se na spolužačku, ale očividně to stále ještě nebylo dost.
„Řekni nám to! My to přece nikomu nevyzradíme.“
„Rose?“ teď už jedovatý tón nedokázala potlačit. „Do toho, kde jsem byla v noci, ti vůbec nic není.“
Denverovo svraštělé obočí nešlo přehlédnout, i když se zarytě dívala jinam. Rose se stáhla na své židli.
„Tak promiň.“
„Prostě se jen nepleťte do mých věcí, ano?“ řekla neadresně a natáhla se pro čaj. Ticho, které zavládlo kolem ní, by se dalo krájet. Spíš vytušila, než viděla, jak si vyměňují významné pohledy.
Jistě. Jistě, že si vyměňovali pohledy. Včera ráno tu s nimi totiž seděl někdo docela jiný než dnes. Včera ráno byla ona v pohodě, veselá, usměvavá, vtipkující… změnila se. Změnila se za jednu noc víc než za celý svůj život.
Uběhly sotva dvě minuty od té doby, co si nalila čaj, a do místnosti vešel Severus. Nešlo ho přehlédnout, jako ostatně nikdy. Upřela na něj svůj pohled a přemýšlela o tom, jak moc se chce vrátit o pár hodin zpátky. Jak moc chce nebýt tady, v tom podivném světě, který už ani nezná. Jak moc chce být zase s ním.
Ještě včera ráno si byla jistá, že by to nefungovalo. Že ji jeho přítomnost ničí, že to z ní dělá někoho jiného, než kým chce být. Věděla, že s ním je její život špatný.
Ale bez něj by byl horší.
A nehledě na všechny okolnosti, na temnou minulost nebo na to, jakým způsobem s ní dokázal manipulovat, život bez něj pro ni znamenal mnohem větší propast, než si kdy dřív dokázala představit. Teď už to věděla a byla kvůli tomu ochotná přijmout celý ten vztah s veškerým zlem, které se k němu mělo vázat. Bylo to jednodušší než všechny ty nevyhnutelné věci odmítat donekonečna.
Byla hloupá, když si myslela, že je něco takového možné. A teď se divila, že ji to tolik překvapilo.
Provedla Severuse pohledem až k učitelskému stolu. Na moment se na ni zadíval i on a ona pocítila to zvláštní třepotání v podbřišku. Jako to bylo kdysi, když čekala na jeho další krok, na každou jeho narážku nebo pohled. Měla dojem, že teď s ním kráčí do dalšího neznáma a připadalo jí to svým způsobem stejně vzrušující jako tehdy, před začátkem školního roku. Jen tehdy neměla takovou potřebu… být stále u něj. Někdy jí dokonce jeho přítomnost otravovala, jako by se nemohla nadechnout, jako by ji to něčím svazovalo a zatěžovalo. Dnes to bylo jiné, chtěla s ním strávit veškerý svůj čas.
Ale zapomínala přitom na okolní svět. Na ten divný, cizí svět, do kterého najednou už zase nepatřila.
Její pohled zachytila Katleen. Kate najednou udeřila do prsou vlna náhlé paniky, protože si uvědomila, že to bylo vůbec poprvé, kdy na několik málo hodin vymazala ze svého života i ji, svou nejlepší kamarádku. Dokázala na ni nemyslet, vytěsnit ji se vším, co jí do života přinášela. Bylo to neskutečně děsivé, protože Kat byla jediná osoba, která ji dřív držela nohama na zemi. Bez ní to nejde, bez ní to přece… taky… přežít nedokáže. Uklidnila se, když si uvědomila, že Kat je stejná jako dřív. Stejně přátelská, vnímavá a stejně… reálná. Nezmizela nikam a možná tu byla proto, aby Kate přece jenom neztratila kontakt s běžným životem.
Její výraz teď každopádně poměrně jasně vyjadřoval, že moc dobře ví, že jedna a jedna jsou dvě. Viděla Kate vstupující do místnosti, slyšela otázky spolužáků na její noční toulky a na závěr jako opravdová třešinka na dortu – kráčející Severus, pár minut po příchodu Kate a pohled, kterým ho ona provázela až k učitelskému stolu.
Katleen se na ni dívala a její pohled s pozdvihnutým obočím mohl znamenat jedinou otázku: Už zase?
Kate pokrčila rameny na znamení rezignovaného souhlasu. Její kamarádka zakroutila udiveně hlavou, pak se ale pousmála. Ukázala na Kate prstem a rty naznačila jediné slovo: detaily.
Hodina přeměňování se neobyčejně vlekla. Kate veškeré učení přestávalo dávat smysl a i když se snažila, pokaždé se jí myšlenky stočily na uplynulou noc. Navíc nebyla ani minuta, kdy by bylo možné si nerušeně promluvit s Katleen, tak začínala být nervózní a nesoustředěná.
„Vím, že už toho všichni máte dost,“ prohlásila profesorka McGonagallová a i když mluvila neadresně, věnovala Kate jeden významný pohled. „Ale zkoušky OVCE zásadním způsobem ovlivní celou vaši budoucnost, myslete na to a soustřeďte se.“
Celou naši budoucnost… zopakovala si Kate v duchu a zhluboka se nadechla. Jakou budoucnost? Ona neměla žádnou budoucnost. Všechno, co v životě znala, začínalo a končilo v Bradavicích. Věděla to v pátém ročníku, když si měla začít hledat povolání, a ví to i teď. Že ať si kdy nalhávala, co chtěla, svět za zdmi hradu pro ni vůbec nedával smysl. Jistě, že zkoušky všechno ovlivní. Ale jak? Copak záleží na tom, jestli půjde dělat na ministerstvo nebo uklízet chodníky? Obojí pro ni mělo úplně stejnou váhu.
Hodina kouzelných formulí nebyla o moc lepší. Profesor Kratiknot ji dokonce o dvacet minut protáhl, takže všichni byli rádi, když se stihli alespoň trochu naobědvat (a v duchu ho přitom velmi nevybíravě proklínali). Až dvouhodinovka lektvarů slibovala chvilku odpočinku, ačkoliv snad každý normální člověk to musel zaručeně vidět jinak.
Ona rozhodně už normální nebyla.
Bylo to už dávno, kdy jí Snape při svých hodinách věnoval pozornost. V poslední době ji nechával být, choval se k ní jako ke všem svým studentům, kteří nebyli ze Zmijozelu. Nedělala nic špatně, takže jí ani nespílal před ostatními, jako měl oblibu u některých dalších (většinou nebelvírských). Dost možná by jí ale nevěnoval sebemenší pozornost, ani kdyby pravidelně propalovala kotlíky. Věci mezi nimi byly uplynulé měsíce jiné a ona byla ráda, protože jí svou ignorancí v podstatě pomáhal přežít. Ona sama měla hlavu věčně zabořenou v učebnici nebo koukala do kotlíku, zkrátka se tak vyhýbala jeho pohledu, až z toho občas mívala křeče za krkem. A když dnes stála a čekala, až Snape přijde na hodinu, věděla, že se má opět všechno změnit. Jen nevěděla jak. Bude vystavena jeho uštěpačným poznámkám pro pobavení ostatních stejně jako na začátku roku? Opět ji bude nadměrně zkoušet a snažit se ji nachytat na sebemenší chybě? Přišlo by jí to příliš nápadné, příliš velká změna. Když to přestal dělat, nikdo si toho nevšímal, všichni měli svou práci a nepřišlo jim podivné, že je v hodině na Littletonovou nějak míň narážek než kdysi, ale teď… co kdyby si vzpomněli a došlo by jim, že jim to vlastně docela chybělo? Nezapřemýšleli by nad tím, co se mohlo změnit? A paradoxně by mnohem víc klíčů měli mrzimorští, kteří věděli o její dnešní absenci v koleji…
A nebo byla jen neskutečně paranoidní.
Severus prošel kolem a věnoval jí krátký a naprosto nevýrazný pohled. Katleen, která byla opřená o zeď vedle ní, se ušklíbla. Bylo poznat, že už hoří zvědavostí dozvědět se víc, ale zároveň měla potřebu dávat najevo, že s tím vším ne tak docela souhlasí.
Významně na Kate pozvedla obočí, když si stouply ke stolku a začaly vyndávat kotlíky a přísady. Kate se zmohla na nehlasné: „Co?“, ale nedostalo se jí odpovědi.
Snape mávl hůlkou a na tabuli se objevil postup lektvaru. Když si Kate přečetla název, překvapeně pozvedla obočí.
„Dech smrti?“ zašeptala vedle ní očividně stejně překvapená Katleen. „To si dělá legraci, ne? Někdo z nich trochu sebere a polovina školy je mrtvá.“ Mávla směrem ke skupině zmijozelských a naštvaně vytáhla z pouzdra nůž. „Má vůbec povolení něco takového učit?“
„Samozřejmě, že mám povolení něco takového učit, slečno Jasperová,“ zazněl posměšně Snapeův hlas. „Ale jestli máte pochyby, běžte se zeptat pana ředitele. A rovnou tam můžete zůstat, protože jak vás znám, stejně nebudete schopná namíchat ani polovinu přísad správně, takže jste tu vlastně naprosto zbytečně.“
Katleen zaryla pohled do země, netušila, že ji v nenadálém tichu, jak všichni překvapeně zírali na tabuli, Snape uslyší. Kromě toho už neměl ani v nejmenším pravdu, Kat se zlepšovala hodinu od hodiny a dávno už nepotřebovala ničí pomoc ani rady. Kate si byla jistá, že z její kamarádky bude perfektní léčitelka, která mnoha kouzelníkům svými lektvary jednou zachrání život. To ale koneckonců u Snapea nikdy nebyl předmět diskuse. Nebo spíš – jeho samolibých monologů.
„Každopádně, i kdyby někdo z vás dokázal napsaný postup doopravdy připravit,“ mluvil už tentokrát k celé třídě Snape, „chybělo by vám několik velmi důležitých přísad, aby lektvar opravdu spolehlivě fungoval. Takže…“ A teď očima docela jednoznačně blýskl k lavicím svých studentů. „Takže se není třeba obávat, že by se mohlo někomu něco stát,“ dodal neadresně.
Kate a Katleen si stihly vyměnit ještě jeden pohled, než se daly do práce.
Dech smrti byl jeden z nejpokročilejších lektvarů, o kterých bylo možné se učit. Sehnat některé přísady na něj bylo už téměř nemožné, a když Kate pečlivě odvažovala tu část, kterou pro základ lektvaru měla, přemýšlela, jestli je v téhle místnosti někdo, kdo k tomu všemu přístup má. Jestli Brumbál Severusovi, po tom všem, co o něm ví, některé věci prostě zakázal… nebo jestli existují předpisy, které říkají, že takové věci nesmí být na pozemku školy… A jestli by si z toho vůbec Severus dělal těžkou hlavu – ať z prvního nebo z druhého.
Nasypala do vřícího kotlíku strouhanou mandragoru a podívala se na něj. Přes skloněné hlavy ostatních studentů ji sledoval. Pousmála se a vrátila se pohledem k lektvaru, který začínal pěnit. Přisypala směs dalších přísad a začala míchat. Periferním viděním vnímala, že přišel o pár kroků blíž.
„Namodralá barva,“ oznámil, když nahlédl do jejího kotlíku. Znovu k němu zvedla zrak, a aniž by přestala míchat, zkrabatila čelo a pokusila se z jeho výrazu vyčíst, jakou asi čeká reakci.
„Máte to namodralé,“ zopakoval znovu a nevšímal si, že už se na něj podívalo pár dalších studentů. „Víte, co to znamená, slečno Littletonová?“
„Moc… hadího kořene?“
„Moc hadího kořene,“ odsouhlasil. „Míchejte,“ dodal, když zpomalila, protože zvažovala, co má dělat. „Nepočítala jste s výpary, koncentrace hadího kořene je po pěti minutách větší, protože se nestačil včas rozpustit, ale vody je méně.“
Podívala se soustředěně do lektvaru a pak znovu na Severuse. „Co s tím můžu…? Mám se pokusit přidat i ostatní přísady?“
„To nemůžete odhadnout. Přidejte pouze zemědým, který rychle reaguje. Je třeba to vařit kratší dobu. O čtyřicet vteřin, to by mělo stačit.“
„Dobře.“
Řídila se přesně podle pokynů, jen vrhla ještě několik pohledů do Severusových zad. Jak tohle všechno ví? Kdo ho učil, že dokáže přesně odhadnout, o kolik vteřin víc nebo míň se má lektvar vařit? S takovou schopností se přece nikdo nerodí, nebo ano? A proč jí vlastně pomáhá? Copak ho vážně tolik zajímá, co ona uvaří v kotlíku? Záleží jí na tom, aby některé věci, které zná on, znala taky?
Ona by byla ráda. A on ví, že by byla ráda. Možná kdyby se objevil kdokoliv jiný se snahou dozvědět se od něj víc, taky by mu byl k dispozici. Kdyby si byl tak jistý, jako u ní. Jenže ona byla úplný blázen do nových věcí, do vědění – a zvlášť do vědění něčeho, co tak trochu přesahovalo běžné kouzelnické obory.
„Mohl jsem tě potopit do černé magie, kdykoliv se mi jenom zachtělo,“ řekl jí první noc, kterou strávili spolu. „Jediná věc, kterou jsem tím sledoval, byla, abys nezatoužila prozkoumat sféru, na kterou nestačíš.“
Co když teď už na ni stačí?
Její lektvar byl perfektní. Vzala lahvičku, aby do ní nalila vzorek a podepsala se na štítek. Když lektvar dávala Severusovi do dlaně, podíval se na něj a souhlasně přikývl. Vyčistila kotlík, zabalila si věci a společně se stále nervóznější Katleen odešla do chodby.
Spolužačka ji téměř vtáhla do prázdné učebny a pečlivě za nimi zamkla dveře.
„Tak povídej,“ vyzvala ji nedočkavě.
„A co chceš slyšet?“ zeptala se jí.
„Všechno, Kate!“ odpověděla Katleen a s očima stále široce otevřenýma ji sledovala jako ostříž. „Jak se to stalo? Fakt jsem si myslela, že už je to skončený!“
„Já taky!“ hájila se Kate. „Ale včera…“
„To ten souboj? No páni, Kate, ty se teda necháš snadno zviklat. Chlap tě chce dostat do postele a jak to má jednoduchý!“ To myslela v legraci už jen napůl.
„Nech toho, neudělal to proto.“
„A jak to můžeš vědět?“ Teď už jí úsměv z tváře vyprchal docela.
„Vím to, protože…“
„A co je s tím tvým ´už ho nikdy nechci vidět´?“
„To bylo tehdy… já prostě…“
„Tomuhle fakt nerozumím, vypadalas tak rozhodně. Tak… v pořádku.“
„Kat!“ Ke zvýšenému hlasu si Kate musela pomoct i zvednutou rukou, aby přerušila Katleenin proud myšlenek, které bez ladu a skladu vypouštěla ven, teď když ji konečně měla ve svých spárech. Bylo jasné, že je ještě spousta věcí, které se v ní přes den kumulovaly.
„Vím, že to neudělal kvůli mně, protože v tom souboji o mě vůbec nešlo. Šlo o Raveburryovou.“
„Ale…“
„Nech mě domluvit.“
„Promiň.“
Kate se musela nadechnout před tím, než se rozhodla vyslovit další větu. „Říkala jsem ti, že se mezi nima něco divnýho stalo. Bylo to… zlý. Severus jí provedl… něco hodně zlýho.“ K úplné upřímnosti se neodhodlala. Ne potom, co se sama vzdala a vrátila se k němu. Připadala si vůči Kat teď neskutečně provinile.
„Jak moc zlýho?“
„Hodně… a ona byla asi vždycky připravená na – no, odvetu. Chtěla, aby k tomu došlo a chtěla mu hodně, hodně ublížit.“
Slabé slovo. Chtěla ho zabít. Slovo ublížit znělo takhle nahlas děsivě povrchně. Ale slovo zabít by znělo taky tak. Možná ještě víc.
„On se do toho souboje nepřihlásil dobrovolně…“ pokračovala.
„Dobře, ale…“
„Ale nic, Kat. Jsem možná hloupá, ale včera se mu mohlo něco stát. A nehledě na to, co o něm vím…“
Katleen si založila ruce na prsou a povzdechla si. „… bys litovala toho, žes ho nechala jít.“
Přikývla. Chvíli se na sebe dívaly beze slova, Katleen byla zamyšlená a Kate doufala, že z toho rozhovoru obě vyváznou bez bolestivých šrámů.
„Dívá se na tebe tak…“
„Jak?“ zpozorněla.
„Jako bys byla jenom jeho. Jako by tě vlastnil.“
Katleenina slova v ní zanechala hlubokou ozvěnu. Ačkoliv to kamarádka neříkala jako kladnou věc, v ní něco příjemného prudce vzplálo. Vždycky si přála být pro někoho středem zájmu, tím nejdůležitějším. A jestli se na ni takhle díval Severus, bylo to víc, než od něj kdy mohla čekat. Kvůli němu ze sebe ráda udělá majetek… Ani ji neděsilo, jak jí tahle možnost připadá přijatelná.
„Kate?“ ozvala se její kamarádka po chvíli. Váhavě. Ještě minutu se na sebe koukaly a pak, nejspíš vedená jejím momentálním výrazem, pokračovala:
„Miluješ ho?“
„Jak by šlo milovat někoho takovýho?“ odpověděla jí Kate. Po další dlouhé, dlouhé chvíli váhání.
Žádné komentáře:
Okomentovat