Kapitola 2 - Nečekané setkání

„Dívá se na tebe!“

„Mlč!“

„Snape se na tebe fakt dívá!“

„Mlč, říkám!“ zasyčela Kate na kamarádku a vrhla po ní vražedný pohled. Katleen se jenom pobaveně zasmála a společně s dalšími se posadila k havraspárskému stolu. Kate následovala Rose a Denvera k mrzimorskému, sedla si a podívala se na začarovaný strop. Bylo extrémně hnusně. Pravé anglické počasí...

Zamračila se a vrátila se pohledem zpátky do síně. Všichni byli šťastní, že jsou tu. Spokojenost z Kateiných spolužáků přímo sálala, další krásný dlouhý rok před námi. Ušklíbla se.

„Kate?“ ozval se Denver a když se na něj podívala, viděla pobavené jiskřičky v jeho modrých očích.

„Hm?“ zabručela a podepřela si hlavu rukou.

„Buď tak hodná a nepředváděj nám tu výraz profesora Snapea... nepotřebuju ho vidět častěji, než je nezbytně nutné...“

„Hm,“ broukla ještě jednou a svůj zrak obrátila ke Snapeovi. Seděl u stolu a tvářil se otráveně. Ona seděla u jiného stolu a tvářila se přesně stejně. Musela dát Denverovi za pravdu, ale nemohla si pomoct. Nejradši by se vypařila. Nejradši by jela zpátky domů. Za prázdniny si přece chtěla odpočinout!


Pro ni byla škola jenom ustavičný souboj, což si k vlastní nespokojenosti uvědomovala čím dál častěji. Souboj s časem, ve kterém se potřebovala všechno naučit na nejlepší známky, souboj s temnou částí její osobnosti, která ji při získávání vědomostí táhla mezi černou magii, souboj s vlastním egem, které mělo potřebu co chvíli stoupat na povrch a být vidět a v neposlední řadě i ten ostrý souboj se Severusem Snapem, o kterém jediném měla často pocit, že ho nemůže vyhrát...


Poslední prvák byl zařazen a na stolech se objevilo jídlo. Z Kate ta špatná nálada sice už pomalu vyprchávala, ale stejně neměla na jídlo chuť. Sáhla po toastu a nepřítomně z něj kus ukousla, aby se na ni nestrhávalo moc pozornosti. A přišly další chody a studenti byli ospalejší a ospalejší, až nakonec všechno jídlo zmizelo, talíře byly zase čisté a ředitel Brumbál naposledy vstal, aby požádal prefekty o převedení prváků na kolej. Kate se bezděčně zvedla a upoutala na sebe pozornost asi deseti ještě trochu vyplašených studentíků.

Na chodbě je sice čekal neodbytný Protiva, ale naštěstí pro mrzimorské se zrovna zavěsil na ucho někomu z Nebelvíru a ječel z plna hrdla: „Král Midas má oslí ušiiiii!“ Kate se jenom maličko pousmála a společně s ostatními zmizela ve sklepení.


Po hodince už byl všude klid. Oddechla si, protože už vysvětlování měla plné zuby. Teď si už šli díkybohu všichni lehnout a dokonce to vypadalo, že doopravdy usnuli, tak si potichu vzala ze své truhly ručník a noční košili a vyšla do temné chodby k umývárnám.

Hodně často chodila do koupelny až po večerce, měla ráda svůj klid. Znala tajnou chodbu, která tam vedla skoro od vchodu do společenské místnosti, takže většinou stačilo proběhnout a byla tam i zpátky, aniž by někoho potkala.


Lehla si do teplé vody a únavně vydechla. Vlastně ji tohle na Bradavicích chybělo, ten noční klid v setmělém hradě, ta monumentálnost, starověkost a tajemná krása. Bylo to cítit z každého kamene, ze kterých byl hrad vystavěn. Vzala si na ruku trochu pěny a foukla do ní. Tohle pomáhá, vždycky to pomáhalo... jenom horká voda a ticho...

Ticho, které najednou prořízl zběsilý smích. Prásknutí dveřmi. Kate chňapla po ručníku jak rychle jenom mohla, chtěla se zvednout, ale do koupelny se s fanatickým výrazem vřítil Protiva. V ruce držel jakousi lahvičku a divoce se rozhlížel, očividně přemýšlel, kam by ji hodil. V tu chvíli si všiml Kate pod vrstvou pěny, nějakou dobu na ni němě zíral, pak se mu ale tvář začala rozjasňovat v potměšilém úšklebku.

„Studentka ve vaně!“ zakrákoral. „Studentka úplně nahatá ve vaně!“

Kate sváděla obrovský vnitřní boj. Vylézt před Protivou z vany a vyhnat ho, nebo zůstat ležet pod pěnou a počkat, co se stane? Věděla, že přemlouvání nebude mít smysl, mohla by ale...

Protiva ledabyle odhodil lahvičku, která ho v ten moment přestala zajímat. S rostoucím výrazem vzrušení těkal očima po místnosti. Až příliš rychle mu zrak padl na Kateino oblečení. Rozšířil oči v němém úžasu nad vlastní genialitou.

„Protivo, to ne!“ vyjekla Kate, ale on už bleskurychle popadl její svršky a s hýkavým smíchem odplul pryč, dveře za ním hlasitě práskly. Voda ve vaně se divoce zvlnila, jak se dívka pokusila chňapnout po něm, ale v tu chvíli už byl ten tam.

Okamžitě vylezla z vany a utřela se do ručníku, který se jí podařilo uchránit, i když ho při tom všem maličko vymáchala ve vodě. Rozhlédla se. Nikde ani kus nějakého hadru, ani záclony, nic, co by mohla použít, aby se zahalila. Ručník byl příliš úzký na to, aby ji zakryl celou, kdyby si ho obmotala přes prsa. Ještě že je už po večerce, venku je ticho... stačí přeběhnout těch pár metrů do chodby a... vzdychla. Má to kousek. Nezbývalo jí nic, než to udělat.

Nazula si pantofle, které naštěstí Protiva neukradl, popadla malou lahvičku, kterou odhodil, přitiskla si ručník k hrudi a velmi opatrně vykoukla na chodbu. Vypadalo to, že je tam klid. Zaposlouchala se, jestli neuslyší ozvěnu nějakých vzdálených kroků, Protivova smíchu, nebo třeba rytmické ťapání tlapek Paní Norrisové, ale nikde nic. Zhluboka se nadechla a opatrně vyrazila.

Našlapovala tak opatrně, jak jen to v pantoflích šlo. Jako kočka se proplížila kolem jednoho brnění, přeskočila chybějící schod na krátkém schodišti a asi dva kroky od obrazu spící vévodkyně zatlačila obezřetně do stěny. Otevřel se před ní úzký temný vchod, kterým se rychle protáhla. Stěna se za ní zavřela a ona si hlasitě oddechla, byla v bezpečí. Přestala si tisknout ručník na prsa a už klidně se vydala spoře osvětlenou chodbou ke druhému východu u mrzimorské společenské místnosti, říkala si zrovna, že má obrovské štěstí, že na ni Protiva nikoho neposlal, když –

– „Kriste pane!“ vyjekla, protože se někým málem srazila. V těsném sledu po sobě se pak stalo hned několik událostí, mezi kterými jasně rozeznávala to, že si na sebe dost rychle nestačila přitisknout ručník a že on, ten na kterého narazila, stojí v němém úžasu, jako by ze všech věcí na světě nejmíň čekal, že zrovna v téhle chodbě potká zrovna Kate Littletonovou. Kate Littletonovou – nahou.

„Stačí... Severusi,“ odpověděl ironicky tlumeným hlasem a přejel ji pohledem, jen s obtížemi se pak zastavil na jejích očích.

Kdyby se tolik nevyděsila, nejspíš by se musela hlasitě rozesmát. Držela si ručník na hrudi a chtě nechtě jí při pohledu na něj zacukaly koutky.

„Opravdu Severusi, pane profesore?“ zeptala se pobaveně a přitiskla se zády ke studené zdi. Chvíli na ni zíral a pak zakroutil udiveně hlavou.

„Krucinál, Littletonová, co tady děláte?“

„Jak vidíte, vracím se z koupelny,“ odpověděla stále mírně pobaveným tónem.

„To skutečně... vidím,“ řekl temným hlasem a zorničky se mu zúžily. Ještě chvíli ji sledoval a dával si očividně záležet, aby pohledem ani na moment nesklouzl z jejích očí, pak si odfrkl a jedním pohybem si sundal plášť.

„Proboha, vezměte si tohle, ještě se vás někdo poleká!“ zavrčel a hodil jí plášť přes záda.

V přítmí chodby ani nebylo vidět, jak zčervenala.

„Děkuju,“ zamumlala nezřetelně a pečlivě se zakryla látkou. On mezitím upíral pohled do chodby, znovu se na ni podíval až když na něj promluvila.

„Takže... co tu děláte vy? Procházíte se, nebo... vám Protiva taky něco ukradl?“ pokusila se nasadit konverzační tón.

Zvedl obočí. „Takže ten mizera se odvážil až do dívčích umýváren...“

Napodobila ho. „To jste si myslel, že se tu procházím bez oblečení dobrovolně?“

„Je mi úplně jedno, z jakého důvodu se tu procházíte bez oblečení, Littletonová,“ změřil si ji pohledem. „Krom toho by to nebyla zdaleka první šílenost, kterou byste za svůj život dobrovolně udělala, nemám pravdu? Třeba za to můžou jenom vaše patologické sklony k brutálním vraždám, protože bych se nedivil, kdyby pohled na vás někoho připravil o život.“

No jo, jen si rejpni...

„Vy jste přežil,“ špitla.

„Bohužel,“ vyštěkl. „Ale třeba budu mít to štěstí, že na mě při první příležitosti spadne cihla a nebudu si pak na nic pamatovat.“

„Snad z toho nebudete mít životní trauma...“ znovu jí zacukaly koutky.

„Co vy víte,“ zabručel. Pousmála se. Znovu si ji změřil pohledem.

„Protiva mi sebral lahvičku lehosilu. Proto se také snažím ho najít, předpokládám, že...“

Co nejopatrněji vytáhla ruku zpod pláště a podala mu ji. „Přestal se o ni zajímat hned jakmile uviděl moje oblečení.“

Snape lahvičku převzal a lehce kývl. Chvíli si Kate ještě měřil pohledem a pak pohodil hlavou.

„Tak co tu ještě děláte? Čekáte, až vám strhnu body?“ zeptal se pobaveným tónem, ve kterém byla patrná jenom troška ironie.

Usmála se. „Dobrou noc, pane profesore. Plášť vám donesu co nejdřív.“

„Neobtěžujte se, raději vás teď nějakou dobu neuvidím,“ řekl klidně a mávl rukou do vzduchu. „A běžte už. Nashledanou.“


Kývla, pousmála se a rychle zmizela v chodbě.