Kapitola 19 - Tři kroky vzad

Anotace: Někdy jsme na něčem závislí, ani o tom nevíme. A někdy o tom naopak víme, a když si to uvědomíme dostatečně, přichází čas, kdy je dobré s tou závislostí přestat. Je jedno, jaký je k tomu důvod. A závislost na člověku je snad tou nejběžnější. Severus Snape byl tou závislostí a od něj je často potřeba udělat několik opravdu velkých kroků vzad.


Byl to snad nejchladnější den celé zimy.

Když chce člověk na něco nemyslet, většinou je to právě to, o čem přemýšlí nejčastěji.

Počasí bylo jako dělané na zimní radovánky, svítilo slunce, ale sněhu bylo po pás a většina bradavických studentů po sobě pomocí kouzel metala ledové koule přes celé pozemky.

Nemyslela na to, jak jí chybí, ale nedokázala ze své hlavy vymazat obrazy, kterými se jí připomínal.

Bylo jen dost málo těch, kteří v tak krásném dni zůstávali na hradě, ale ona neměla moc ráda zimu. Nebo aspoň ne takovou, ve které přimrzá jazyk k patru.

Je to odvykací kúra. Když člověk bere drogy a chce skončit, trvá dlouho, než na ně přestane myslet.

Bylo to dobré přirovnání. Hormony jsou vlastně taky droga.

A člověk si připadá prázdný. Ale je to lepší. Je to lepší a lepší a pak může zase normálně žít.

Jenže co to pro ni znamenalo, normálně žít? Nepamatovala si, jaké byly Bradavice bez něj v popředí. Byla ještě moc mladá a pak už… tu byl on. Bylo to několik let, připadalo jí to jako věčnost. Jako něco, co člověk nedokáže odmyslet, něco, co je složité nemít, když už to pro nás jednou bylo tak blízké a samozřejmé.

Ale je to lepší. Je to odvykací kúra. A pak už člověk může zase normálně žít.

Neměla ráda zimu, proto seděla uvnitř hradu. Další výmluva byla učení a další… vlastně jich byla spousta. Na výmluvy se stala expertem už dávno. Potřebovala je, byla dobrá ve spřádání lží. Ale držela se myšlenky nenechat se zničit. Trávila čas se spolužáky a nechala se zachraňovat od nich, i když to byl slabý tišící prostředek. Někdy s nimi nevydržela a musela do ústraní, jenže pak zase nevydržela se svými myšlenkami. A tak koukala do učebnic. Další chabý tišící prostředek. Ale dva najednou už dokázaly zabrat aspoň na chvíli.

A pak to neustálé: „Kate, prosím, prosím, prosím!“

Nechala se přemlouvat, protože ironický hlásek v její hlavě zase vyskočil do pohotovosti. Proč by se ona kruci měla zaručit za pořádání jejich večírku? Slova „zaručit se“ a „večírek“ jí šla jen těžce dohromady, a tak s odpovědí pořád otálela. Chtěla být hodná holka, přátelská, milá, ale nechtěla večírek na rozloučenou. A ironický hlásek hlodal a hlodal.

Jenže… ono to bylo dobře. Ironie u ní znamenala, že je hlavou nad vodou.

„Musím si to rozmyslet,“ odpovídala do úmoru. I když věděla, jak to nakonec dopadne. Bude večírek na rozloučenou, se vším patosem a slzami, že to všechno končí. Naštěstí hluboce pochybovala, že je bude ronit ona, vzhledem k nedávným událostem. Vyhlížela OVCE a konec školy jako vysvobození z nějaké šílené pekelné dimenze. Protože pak už bude život snazší. Pak už Severuse neuvidí a bude mít možnost zapomenout na to všechno a věnovat se… hudbě nebo malování, nakupování a klábosení s kamarády a všem těm obyčejným věcem v obyčejném životě, které budou mít zase svůj smysl.

Jednou to přijde. Už brzy. Každým dnem je to o jeden den méně.

Otočila stránku a vytáhla hůlku, aby si nacvičila několik pracných pohybů.

„Bacha na Kate, aby nás nezaklela!“ zazněl zvučný hlas rovnou od vchodu.

„Však byste si to zasloužili,“ usmála se a prohlédla si jejich promočené hábity. „Že ještě nemáte dost.“

„Že ty nemáš dost,“ Denver jí připlácl mokrý rukáv přímo na hlavu, až vyjekla. „Zítra začínají prázdniny.“

„To nic neznamená.“

„Znamená to, že bys mohla zavřít tu bichli a radši… no, radši povolit ten večírek.“

„Varuju tě!“

„A co mi uděláš, hm?“ provokoval ji.

„Však já už na něco přijdu.“

„Jdeš na večeři?“ připletla se mezi ně Rose.

„Jen pod podmínkou, že se nejdřív převlíknete.“

I poslední hodiny lektvarů před koncem školního roku probíhaly nezvykle klidně. Snape byl v místnosti se vší vážností, ale míjeli se. Neignoroval ji, jen se choval, jako by… byla naprosto obyčejná. Ze začátku měla tendence se zlobit, pak pochopila, že jí to pomáhá. Je to, jako by žádné „my“ nikdy nebylo. Ani to potrhané a poničené „my“, kterým kdysi dávno byli.

A tak byla bez jeho pohledů, bez jeho zájmu a bez všeho, co je kdy poutalo k sobě. A byla si jistá, že je to tak už napořád.

Lepšilo se to.

Každým dnem.

O vánočních prázdninách byl pryč. A bylo to poprvé od jejich posledního rozhovoru, kdy si dokázala skutečně oddechnout.

Na Boží hod se probudila brzy a jako obvykle se zvedla, aby se vydala do ranního ticha na školní pozemky. V nohách její postele ale ležela hromádka dárků zabalených v různobarevných papírech. Usmála se. A překvapena svým vlastním úsměvem se usmála znovu. Vypadalo to, jako by byl konečně čas se probudit.

Byly to její poslední Vánoce v Bradavicích a ona si uvědomovala, že to má zvláštní význam. A chtě nechtě ji začala ovládat vánoční atmosféra. Snad vůbec poprvé za ta léta se doopravdy dívala na výzdobu hradu, na netající rampouchy, které visely ze zábradlí u schodů a stromy ozdobené jiskřícími sněhovými vločkami. Bylo to výjimečné, což jí došlo až teď. A připadala si kvůli tomu mezi ostatními… zpomalená. Retardovaná. Zapomněla se dívat kolem sebe po celou tu dobu, co byla s ním. Protože viděla jenom jeho a všechno ostatní se ztrácelo kdesi daleko v mlze.

Na snídani bylo studentů jen málo, protože většina odjela na prázdniny domů. Až na sedmáky, kterých pod různými výmluvami zůstávalo o Vánocích v Bradavicích víc než ostatních. Kate neměla pocit, že mají důvod vymýšlet všechny ty za vlasy přitažené nesmysly, proč poslední rok zůstat, byla přesvědčená, že by to jejich rodiče pochopili. Koneckonců – ano, byly to jejich poslední Vánoce v Bradavicích. Ale možná to byla součást nějaké „vymysli-co-nejzajímavější-výmluvu-proč-zůstat“ hry. Docela ráda by se účastnila jako porotce.

„Veselé Vánoce!“ pozdravila u mrzimorského stolu a usadila se k misce pudinku.

„Tobě taky. Vypadáš dobře,“ ohodnotil ji bez ostychu Denver a ona se usmála, protože tušila, co bude následovat.

„A když máme ty Vánoce,“ řekl a pohledy všech se stočily nejdřív na něj a pak na ni, „myslím, že nám dlužíš ještě jeden vánoční dárek.“

„Dobře,“ Kate odložila lžičku a rezignovaně se usmála. „Zaručím se za ten váš zpropadenej večírek.“

„Milujeme tě, Kate, jsi nejlepší!“ vypískla Rose a zvedla se, aby šla novinu sdělit ostatním.

„Poděkuj Billovi, ne mě!“ křikla za ní. „A skřítčí víno jde na váš účet!“ dodala trochu tišeji, poté, co se ohlédla k učitelskému stolu.

K učitelskému stolu, u kterého chyběl Severus Snape. Ale jeho židle už ji tentokrát nevyzývala na souboj v bezduchém zírání (v takových soubojích totiž židle většinou vítězí). Prostě tam jen byla. Už jí to ani nepřipadalo divné.

Najedla se vánočních dobrot a v doprovodu spolužáků opouštěla Velkou síň. Byli u vchodu, když ji Rose zastavila a obrátila proti sobě. Denver stál vedle ní.

„Kate,“ začala spolužačka a ona zakroutila hlavou.

„Ne, Rosie, nedělej to horší, nebo si to ještě rozmyslím.“

„Ne, ne, ne, to nechci, jen ti chci něco říct a pak tě pošlu rovnou za Brumbálem, abys to už nemohla odvolat,“ zazubila se Rose a nadechla se.

„Vážně jsme moc rádi, žes to povolila a za všechny díky. To, co se stalo, byla vážně pitomost. Ale ještě jednu věc prostě musíš udělat.“

Kate pojala náhlé podezření, protože Rose zcela viditelně zacukaly koutky.

„A co by to tak mělo být?“

Spolužačka jen ukázala prstem nad sebe a tím udala směr pohledům všech přítomných. Kromě Denvera, ten se jenom tiše usmíval.

Protože z rámu dveří visela větvička jmelí.

„No tak, Kate,“ prohlásila Rose zvesela a tvář se jí rozzářila, když viděla, že její vždy ironická a hlídající se spolužačka neuskočila nebo neodešla, jen se rezignovaným pohledem podívala na stále se usmívajícího Denvera. „Přece si nebudeš zahrávat s tradicí!“


Všechno bylo lepší a lepší. Dny plynuly a i Kate se čím dál častěji rozhodovala trávit volno se spolužáky radši než nad knihou kouzelných formulí. Opakovala si většinou jen před spaním a pak usnula jako zabitá. Už ji přestaly trápit i zlé sny a na to, jak často přemýšlela o konci prázdnin a o jeho příjezdu, byly její myšlenky podivně prázdné… neděsivé.

A s překvapením nad sebou samotnou strávila poslední prázdninový den s ostatními na školních pozemcích. Konala se totiž bitva kolejí a o to přece nemohla přijít. A pak procházela hradem, stejně promočená jako ostatní a stejně smějící se jako ostatní, mířila s nimi do sklepení, když ho poprvé po dlouhé době zahlédla. Stál u hodin, koukal se s úšklebkem na nádoby s body a ze zadumání o úžasnosti Zmijozelu ho vytrhli jen rámusící studenti, kteří se vraceli z pozemků školy.

A najednou tam stál on, s důstojností sobě vlastní, v černém hábitu a s kamennou tváří, jediné, co se na něm pohnulo, byly černé oči, které pátravě pronásledovaly celou skupinu. A proti němu ona, sedmnáctiletá holka s konečky vlasů ještě slepenými sněhem, zmrzlými červenými tvářemi a téměř dětským rozjásaným výrazem ze sněhové bitvy.

Jejich pohledy se na chvíli střetly jako paprsky hůlek dvou kouzelníků.

A z toho jejich krátkého pohledu čišelo, jak rozdílní jsou. Ještě nikdy nebyli každý z tak vzdáleného světa. Nikdy je nedělila tak široká zeď.

Už neměli nic společného.

A ona se usmála. Doopravdy se usmála nad tím pocitem, který střetnutí jejich pohledů provázel, protože necítila strach. Necítila žádné spojení. Připadala si volná.


Další den ráno vyběhla na školní pozemky s novou vlnou elánu. Všechno bylo jinak než dřív, kdy bičovala svoje tělo proto, aby zapomněla na vztek a smutek, který nešlo odehnat jinak. Dnes to bylo poprvé, kdy běžela jen tak. Jen tak ze zvyku. Pro sebe a pro ten pocit volnosti. Běžela jen tak pro radost.

Zastavila se na skalnatém výběžku daleko za famfrpálovým hřištěm. Podívala se na zamrzlé jezero, sledovala Zapovězený les a pocítila zvláštní směsici štěstí a smutku. Štěstí, které plynulo z volnosti jejích myšlenek, a smutku – vůbec poprvé cítila smutek z toho, že tohle místo opustí. Bradavice jí nakonec přece jen budou chybět, a to byl fakt, který si dřív nedokázala uvědomit. Protože to vždycky bylo spojené s ním. Teď jako by se ta temnota pomalu rozpouštěla, černý mrak odplouval a odkrýval jí školu takovou, jaká byla. Jaká byla bez něj.

Zpátky do hradu už došla krokem. Vychutnávala si ranní mráz, který ji po dlouhém běhu štípal do plic, i když se ho snažila tlumit šátkem kolem krku. Zalezla si do sprchy a pak použila vysoušecí kouzlo. I po tom všem byla první na snídani, která znamenala vstup do poslední části školního roku.

Snad vůbec poprvé v historii celých sedmi let učitelé trochu polevili. K velkému překvapení všech přítomných studentů. Nejspíš to i u nich mělo co do činění se stále se blížícím koncem školy, všechno najednou získalo mnohem slavnostnější ráz. Anebo smutnější. Ačkoliv pisklavé povídání profesora Kratiknota o závěru školy působilo spíš tragikomicky.

Dokonce i profesorka McGonagallová na první hodině po Vánocích nepřišla s varovně vytaženou hůlkou jako obvykle, ale klidně se usadila za katedru a začala se studenty probírat závěrečný večírek, což už Kate považovala za vrchol podivnosti.

„Teď už jen stačí, aby nám Snape přinesl přáníčka se srdečným rozloučením a budu si naprosto jistá, že jsem se přes noc ocitla v blázinci,“ prohlásila Kate před první lednovou hodinou lektvarů.

James, který stál poblíž, se rozesmál. „Ten se tak těší, až se nás zbaví, že bych se tomu snad ani tolik nedivil.“

Kate se ušklíbla a opřela se zády o chladnou zeď sklepení. Pak se střetla s pohledem Katleen. Kamarádka se na ni dívala s očima rozšířenýma šťastným úsměvem.

„Co?“ zeptala se jí Kate nehlasně a Katleen k ní přišla tak blízko, že měla chuť ustoupit o několik kroků dozadu.

„To je poprvé za několik měsíců, cos na něj udělala vtipnou poznámku,“ oznámila jí šeptem Kat a tvářila se, jako kdyby měla druhé Vánoce.

Kate jen váhavě pokrčila rameny. Pak už ho zahlédla přicházet, proplouval mezi nimi jako velký netopýr a tvářil se až neobyčejně nerudně. A ona se znovu střetla pohledem s Katleen, ušklíbla se a zašeptala do ztichlé chodby, aby to slyšeli i ostatní spolužáci: „Tak na ta přáníčka to asi moc nevypadá, co.“

Ozvalo se jen tiché zahihňání, které se ztratilo v Severusových pevných krocích.

Až ke konci ledna se obloha přes den zatahovala a přestalo tolik mrznout, na zledovatělé pozemky napadla další vrstva sněhu, takže se Kate už tolik nebála, že se zabije při každé cestě do skleníků. Hodiny probíhaly v naprostém klidu, ale večery začaly být napínavé, protože pravidelně přicházelo plánování závěrečného večírku. Kate upřímně nechápala, proč s tím chtějí začínat tak nehorázně brzy, když mají před sebou průběžné testy, zkoušení a přípravu na OVCE. A napínavé večery to byly proto, že si nikdy nebyla úplně jistá, jestli nebude muset proklít všechny kolem. Aby se udržela, tak radši v duchu proklínala sebe za to, že na takovýhle nesmysl doopravdy kývla. A ředitel Brumbál se jí tak okatě vysmíval, že měla chuť proklít i jeho. Kdykoliv se jejich pohledy střetly při jídle nebo ho potkala, jak zamyšleně bloumá po chodbách a zdraví se se studenty, nezapomněl jí zdvořile pokynout nebo jejím směrem dokonce pozvednout pohár s dýňovou šťávou. Přišlo jí tak nespravedlivé, že je jí věnována taková pozornost, když teď patřila mezi ty dobré a nic přece neprovedla. A i při tom plánování musela být, protože spolužáci usoudili, že když už to má na starosti, budou se domáhat jejího názoru naprosto na cokoliv. I na barvu fáborků nebo umístění květin.

„A o víkendu si koupím v Prasinkách šaty,“ obohatila ji jednou večer Rose o další naprosto nedůležitou informaci.

„Hm,“ odtušila Kate. „Hlavně abys to stihla. Do večírku totiž zbývají už jen čtyři měsíce.“

„Musím se nějak rozptýlit mezi tím učením,“ odpověděla jí spolužačka a dál si nacvičovala kouzlo, při kterém létaly z hůlky různobarevné orchideje. Začala se ho učit přesně v ten den, kdy dostala na starosti výzdobu na večírku.

„Spíš si říkám, že by ses měla občas rozptýlit tím učením,“ zabručela Kate.

„Vždyť já se učím!“ zamračila se Rose a přestala s procvičováním květinové výzdoby. Jedním mávnutím nechala zmizet celou hromadu orchidejí, protože hrozilo, že ji co nevidět celou zavalí. „A ty máš taky nárok na pauzu, tak mi aspoň pomůžeš vybrat.“

„Nejdu do Prasinek.“

„Proč ne?“

„Proč jo?“

„Protože máme sraz u Tří košťat, abychom si zamluvili hospodu na večírek. A tam přece musíš být, když to organizuješ.“

„Já nic neorganizuju,“ ohradila se Kate.

„Jen ses zaručila…“

„A to byla velká chyba. Copak máte povoleno udělat večírek tam?“

„Jasně, dneska jsme překecali Brumbála.“

Kate vzdychla. „Takže u všech nesmyslných věcí být musím, ale když se řeší něco důležitýho, tak na mě záhadně zapomenete, co?“

„Nebruč, bude to tam super,“ odbyla ji Rose a uložila si hůlku do postranní kapsy batohu.

Kate diskusi předem vzdala. Vzdychla znovu a postrčila učebnici přeměňování pod nos spolužačky. „Tak mě prosím tě aspoň vyzkoušej.“

„Nemůžu, jdu na obranu.“ Zapnula brašnu a zvedla se z křesla.

„Áha, už bych na ten soubojnickej klub skoro zapomněla. Tak asi… dobrou zábavu,“ popřála spolužačce, i když si v hloubi byla jistá tím, že „dobrá zábava“ a „soubojnický klub“ jsou spojení, která prostě absolutně nejdou dohromady. Spolužáci jí ale v téhle věci nemohli být myšlenkově vzdálenější. Stále tam ještě pravidelně docházeli a vždycky po návratu byli naprosto nadšení.

Kate tam nebyla od té doby, kdy se dozvěděla o… o těch věcech. Dělalo jí problémy zůstat klidná při hodinách obrany, pořád myšlenkami tápala někde mezi nechutí k celému tomu předmětu a směsicí lítosti a provinilosti vůči profesorce. Jako by ani neměla právo se jí ukazovat na očích víc, než to bylo nutné. A kromě toho – usoudila, že obrana je jediné dobrovolné učení navíc, které může vynechat. Byla si při tom docela jistá, že dělá správnou věc.

Po zhruba pěti minutách, kdy seděla nad učebnicí přeměňování a snažila se nacpat si do hlavy ještě trochu víc teorie, zvedla zrak znovu, aby sledovala i další spolužáky, jak odcházejí. Ve společenské místnosti se pak začali hromadit prváci, kteří hráli Řachavého Petra nebo Tchoříčky a ona neměla to srdce jim to zatrhnout. Ještě se párkrát pokusila znovu se začíst do knihy, ale neúspěšně, tak se zvedla a vydala se směrem do knihovny. Koneckonců ještě potřebovala napsat jednu esej, ke které si nepůjčila materiály.

Venku už byla tma, ale na okna dopadaly bílé sněhové vločky a hradem to pěkně profukovalo, takže počasí se opět zhoršilo. Poslední týden se střídaly sněhové vánice s většími sněhovými vánicemi, všichni se už tudíž začínali těšit na jaro. Kate procházela chodbou a pročítala si seznam literatury, který si napsala pro příští návštěvu knihovny, když za sebou zaslechla spěšné kroky.

„… bude mít Snapea,“ slyšela říkat nějakého chlapce. I přes všechen ten léčivý čas na znění jeho jména automaticky zvedla hlavu a zpozorněla.

„Tomu nemůžu uvěřit, to bude maso!“ říkal nadšeně druhý chlapec.

Otočila se. Skupinka pěti havraspárských mířila směrem ke vstupní síni.

„Proč si ho tam zvala, copak je na hlavu?“ ozval se třetí. To už Kate začala plně vnímat, co říkají, ale nedávalo jí to zatím příliš velký smysl.

„Každopádně se těším, Snape a Raveburryová v souboji – aby kolem radši postavili bariéru. Víte, jako při boxu, akorát… no, větší.“

„Bojíš se, viď?“

Skupinka se rozesmála a napůl proběhla okolo Kate. Ta se zastavila a dívala se za nimi, už jen matně vnímala, že dál pokračovali v rozjařené debatě.

Chvilku stála se svraštělým obočím, jako by zvažovala situaci. V jednu chvíli měla v hlavě úplné prázdno, které ve druhé chvíli zaplnil pocit naprostého děsu. Naprostého a nefalšovaného děsu, který jí stáhl všechny vnitřnosti, a ona se musela chytit stěny, aby se jí neobrátil žaludek.

Raveburryová bude mít v soubojnickém klubu Snapea.

V setině vteřiny jí proběhla hlavou část jejich posledního rozhovoru.

„Představ si, že bys seděla v kavárně, povídala si se slečnou Jasperovou. Z ničeho nic by přišlo pár Smrtijedů a jeden z nich ji připravil jedním mávnutím hůlky o život. Co bys asi tak potom chtěla udělat?“

„Chtěla bych… ho zabít...“

Chtěla bych ho zabít…

Chtěla bych ho zabít…

Vlastní slova se jí odrážela v hlavě jako ozvěna. A pak se přistihla, že běží chodbou, ruce prázdné, všechny věci musela někde odhodit. Proběhla vstupní síní a nevšímala si udiveného vypísknutí profesora Kratiknota ani pobavených pohledů několika páťáků. Přiběhla k učebně a zastavila se bez dechu. Dveře byly otevřené a zevnitř se neozývalo nic. Bylo tam ticho jako v hrobě.

Bylo tam ticho, jako by někdo vypnul zvuk, ale napětí, které se vznášelo nad učebnou, by se dalo krájet. Vešla dovnitř a přes hlavy spolužáků je zahlédla. Stáli proti sobě, hůlky pozdvižené.

A Kate se chtělo křičet. Protože tenhle souboj představoval čisté zlo. Ale neudělala to, vlna strachu, která jí zastihla naprosto nepřipravenou, jí sebrala hlas. Protáhla se mezi studenty, a tak měla před sebou obě tváře. Jeho divoký výraz ji donutil couvnout o krok zpátky. A Raveburryová byla v obličeji… klidná. Děsivě, ledově klidná.

Deset kroků předcházejících jejich souboji proběhlo v naprostém tichu. V tom mrtvolném a zlověstném tichu, které předcházelo každému výbuchu, každé bouři a každé agónii.

A pak jako by se místnost roztrhla na dvě půlky. Zaklínadla z obou hůlek vystřelila dřív, než stihl kdokoliv vydat jedinou hlásku. Řady studentů couvly, jako by na ně dopadla neviditelná vlna a téměř instinktivně si všichni v první chvíli kryli hlavu. Proudy hůlek se setkávaly ve vzduchu a vytvářely barevný ohňostroj, na který ale nikdo nereagoval veselým zavýsknutím. Jen v očích skupiny zmijozelských se pod rudými jiskrami z hůlek zaleskl i rudý záblesk něčeho zevnitř. Pro ně to bylo vzrušení.

Kate se nedovedla pohnout. Sledovat děsivě chladný výraz Raveburryové bylo horší než vidět Severusovu zášť a divokost. Jejich kletby a štíty už nestíhala sledovat, každé další zaklínadlo však provázela i rána jejího srdce.

Bylo to nekonečných pět minut, kdy létaly záblesky místností a studenti je sledovali s naprostým soustředěním. Nebylo to ani vzdáleně podobné čemukoliv, co v téhle místnosti dosud zažili.

Kate věděla proč, ale nestihla se ani modlit, aby se nic nestalo.

Protože věděla, že se něco stane, tenhle souboj nemohl skončit remízou.

Po té době, která byla jako věčnost, místnost konečně utichla, aniž by se cokoliv změnilo mezi bojujícími. Procházeli kolem sebe a oddechovali. A Kate těkala pohledem z jednoho na druhého, protože tušila, že další rána přijde co nevidět.

Místo toho zaslechla hlas Raveburryové, který jako by přicházel z úplně jiného světa. To, co řekla ale dopadlo přímo do reality.

„Co takhle trochu přitvrdit?“

Soustředěné oči se mu stáhly do úzké štěrbiny. „Co tím myslíte, přitvrdit?“

„Co třeba cokoliv, co nezanechá trvalé následky?“

Tahle věta odsunula veškerou výuku stranou. Kdyby Kate nebyla tak vyděšená, zajímalo by ji, jestli si toho byl někdo z ostatních vědom.

Snapeovy oči zaplanuly překvapením. Raveburryová ho vyzývala a on neměl v povaze dělání ústupků. Aniž by z profesorky spustil oči, kratičkým pohybem ruky, která nesvírala hůlku, pokynul do davu.

„Všichni studenti udělají tři kroky vzad,“ zavelel. Byl to on, kdo vnímal další lidi v místnosti, ne Raveburryová, která celým svým tělem fixovala jenom jeho.

Místnost ustoupila a vytvořila prostor. Kate se nedokázala vzdálit dál než o krok, ale nikdo si jí nevšímal. O ni tu teď sotva šlo.

Veškeré soustředění bylo znovu uprostřed místnosti. Raveburryová a Snape na sebe hleděli a pohledem se přetlačovali navzájem, pomalu se pohybovali po směru hodinových ručiček a vyzývali se na další souboj. Byla jen otázka, kdo zaútočí první.

„Sectumsempra!“ To Snape porušil souboj myslí skutečným zaklínadlem. Řekl ho skoro šeptem, ale udeřilo takovou silou, že to Raveburryovou odhodilo i přes její rychle vykouzlený štít dozadu. Dopadla ale na nohy a byla okamžitě připravena bojovat dál.

Bylo to poprvé, kdy někdo z davu vykřikl: „Počítá se to jako bod?“

Jako bod… Kate ta slova doznívala v uších. Všichni ostatní jsou tady na další hodině obrany, na další části jejich výuky, jen na hloupém zájmovém kroužku. Nechápou, o co tady jde. Nechápou, že úsměv, který se v zápětí objevil na rtech profesorky Raveburryové je téměř nelidský. Jako by studentské hlasy neměly šanci proniknout až k ní. Byl to úsměv, při kterém tuhla krev v žilách.

A pak přišly další kletby. Vzduchem prolétly paprsky kouzel jako bič. Kate nestačila sledovat rychlé pohyby, ani formule kouzel, která byla vyslovena jen občas. Ostatní bylo beze slova. V jednu chvíli se Snape napřáhl, protože se snažil udeřit pěstí. Byl to skoro pošetilý pokus o ukončení souboje, Raveburryová byla připravená. Vypadalo to, jako by byla připravená úplně na všechno. Uhnula jeho ráně a vyslala útočné zaklínadlo, ve stejnou chvíli jako on. Kouzla se srazila na půl cesty a oba odhodila vlna energie ze srážky vzad.

Raveburryová o krok ustoupila a Snape jako by vycítil příležitost. Kate se ani neodvažovala doufat, že by to mohlo skončit takhle. Protože on byl ten, který stále věděl, kým je a neudělal by… nebo udělal? Profesorka ještě o krok ucouvla a on ji sledoval se stejnou divokostí v očích, ve kterých se teď objevila známka vítězného lesku. S hůlkou napřaženou udělal ještě několik kroků přímo proti ní. Byla to otázka vteřiny.

Profesorka přiskočila a s rychlostí, jakou by od ní Kate nikdy nečekala, se přiblížila na dosah jeho pravice. Ovšemže byl její ústup jen manévr. Jen manévr, který on ve své zaslepenosti neviděl. Její nohy se ještě ani nedotkly země a srazila Severusovu ruku stranou, svou levou rukou zafixovala – snad pákou - jeho pravici s hůlkou a její hůlka bez váhání zamířila k jeho krku.

„Ne!“ vyhrkla Kate, ale nevěděla, jestli to vůbec vyslovila nahlas, protože dech se jí už dlouho zadrhával v hrdle. Nikdo jí nevěnoval sebemenší pozornost, všechny oči teď visely na profesorech. „Prosím…“ dodala šeptem. Možná v duchu. Nevěděla, komu to říká.

Věděla jen, že je Severus mrtvý. Viděla to v profesorčiných očích.

Odbilo několik nekonečných sekund, studenti jako by se báli nadechnout. A Kate neslyšela nic, jen tlukot vlastního srdce, který se jí dral do uší. Věděla, že tohle je konec všeho. Pro ně oba. Pro všechny tři.

A pak –

Nádech.

Oči Raveburryové se vrátily do přítomnosti. Třídou se začalo rozléhat tiché šumění. Severus se zapotácel, když se její hůlka vzdálila od jeho krku. Už ho nedržela ve svém sevření, byl volný. Nikdo ale neměl pocit vítězství.

Do učebny jako by se vrátil život, Kate odněkud zaslechla tlumené „Wow!“

Profesorka se dívala na svého protivníka, hůlku skloněnou a v očích prázdnotu. Možná se neodvážila. Možná se neodvážila včas. Otočila se a odcházela pryč, sledována pohledem všech přítomných. Souboj přece ještě neměl končit. Vždycky jsou tři kola.

Nádech.

Zmijozelským se do tváří vtíral výraz zlosti. Nebyli zvyklí, že by jejich profesor prohrával a toužili po odvetě. Neměli nejmenší tušení, co se právě stalo. Wilhelm Frost napřáhl hůlku a namířil ji – snad z legrace, snad z pošetilosti – Raveburryové do zad. Snape k němu přikročil a tvrdou ranou mu srazil ruku k zemi.

Jistě, zachránil mu život. Ona byla připravená zaútočit a tentokrát by to byl smrtelný útok.

Nic takového se ale nestalo. Raveburryová opustila pódium a zmizela z místnosti, ve které šumění stále sílilo a sílilo.

Nádech.

Kate ze Severuse ještě nespustila oči.

Byla si jistá, že zemře. Bolelo to tak, jako kdyby zemřel. Mezi sípavými nádechy ještě nedokázala svoje tělo přesvědčit, že se mu nic nestalo. Ruce se jí třásly. Potřebovala se něčeho chytit. Potřebovala najít svůj dech.

Přiložila si třesoucí se ruku na rty, snad aby zakryla svůj šílený výraz. Sklonila hlavu.

„Kate?“ zašeptala jí Katleen do ucha.

Nevnímala ji. Nebyla si jistá, jak dlouho ještě dokáže stát na nohou.

„Kate, podívej se na mě!“ zkusila to Kat hlasitěji přes její rychlé zadrhávající se nádechy.

„Kate!“

Tentokrát to nebyla Katleen, kdo ji oslovil. A ona zvedla zrak k němu. Odešel od skupiny zmijozelských a stál najednou u ní, bylo pár lidí, kteří na ně upírali pohled, ale on si toho nevšímal.

„Někdo to tady musí dát do pořádku,“ řekl jí tiše a svým pohledem ji stále nutil k očnímu kontaktu. „Rozumíš mi?“ dodal tak, aby to nikdo jiný neslyšel.

Pod jeho pohledem se jí podařilo srovnat svůj dech. Kývla hlavou a on se otočil a odcházel pryč.

„Kam…“ pokusila se vyslovit, ale zarazila se.

Katleen, která celou dobu stála vedle, se na ní znovu podívala. „Musíš si na chvíli sednout, Kate.“

„Ne.“

„Kate, ty se nevidíš, věř mi!“ přikázala jí Katleen a chytila ji za ruku.

A ona v tu chvíli konečně nalezla ztracenou rovnováhu. Nadechla se ještě několikrát, než kamarádku odstrčila a pevným hlasem zavolala do davu několik pokynů. Je to ona, kdo musí odvést na kolej všechny, kterým ještě nebylo patnáct. A která musí vyklidit místnost. Přemýšlet bude až potom.


Byl večer. Neměla tušení, kolik hodin, věděla jen, že je venku tma a zuří tam sněhová vánice, stejně jako zuřila před pár hodinami. A ona procházela ztichlou chodbou. Nedovedla vymazat z mysli vzpomínky na soubojnický klub ani na jedinou vteřinu. Neustále ho viděla před sebou. Jeho výraz, když věděl, že prohrál.

Byla si jistá jednou věcí. Byl to pocit, který u ní sílil každou další minutou. Pojmenovala ho brzy, nebylo to těžké.

Ještě nikdy neměla o nikoho takový strach.

Chodba byla prázdná jen na první pohled.

„Littletonová! Co tady děláte takhle…“

„Obliviate!“

Ta slova jí vyskočila z úst dřív, než je stačila zadržet. Uvědomila si, že drží v ruce hůlku a míří jí na školníka Filche. Nestačil by zareagovat, ani kdyby věděl, co přijde.

Ve vteřině zmizela do postranní chodby a utekla pryč, za sebou slyšela jen chvilkové bezstarostné mumlání.

Přijde na to někdy někdo?

Záleží na tom?

Nezastavovala se, přestože váhala. Váhala, protože nevěděla, co může dělat. Nevěděla, co by mu měla říct nebo co ještě zůstává v její hlavě nedořešené, ale chtěla ho vidět. Šla k jeho kabinetu, v duchu zaplašovala šílené představy, že se snad vydal za ní a co všechno by ho to mohlo stát.

Zaklepala a stiskla kliku. Zamčeno. To jí probralo do reality. Nebyla si jistá, jestli si může dovolit něco víc. Odemknout, vstoupit… Ani jestli to chce udělat. Možná by měla počkat… nikdy nečekala, třeba dneska je ten správný čas.

Otočila se a přesně v ten moment, kdy vykročila zpátky, objevil se zpoza rohu. Jeho vysoká postava v černém kráčela přímo proti ní, v očích neproniknutelný výraz.

A pak se na ni podíval.

Ten jeden krátký moment znamenal, že všechno, co budovala, ztratila. Celé měsíce jako by v čase zmizely, jako by neměly žádný význam. Jako by nikdy neexistovaly. Mise neuspěla, odvykací kúra skončila.


Došel až k ní. Nezaváhal, když natáhl ruku a svými dlouhými prsty chytil tu její. Přitáhl si ji k sobě, majetnicky, ale klidně a s naprostou jistotou. Otevřel dveře a vešel dovnitř, ona těsně za ním, jejich ruce byly stále v kontaktu. Byla to jen docela krátká chvíle, kdy vcházeli dovnitř, a kdy z ní spustil pohled. Její výraz se ale nezměnil. Už neváhala.