Kapitola 18 - Smrtijed


Byl to Smrtijed. Věděla to, jen dlouho nechápala, co to vlastně znamená. Teď to ví a musí se s tím smířit. A jít s pravdou ven, protože jsou lidé, kteří si zaslouží vysvětlení. A pak už stačí jen pokusit se žít v reálném světě. Nebo ne?


Vyšla do dopoledního slunce. Na pozemcích hradu byla už vrstva sněhu, od které se paprsky ještě odrážely, takže musela několikrát zamrkat, aby si zvykla na prudké světlo. Zastínila si rukou oči a pohlédla k famfrpálovému hřišti. Vzduchem se neslo hlasité povzbuzování týmů a pískání na spoluhráče, zápas byl očividně v plném proudu.

Nebyla si jistá, jestli se dokáže jen tak přidat a dělat, jako že se vůbec nic nestalo, ale připadalo jí, že by měla. Že by se pro jednou měla pokusit zapadnout do děje jako každý normální student na téhle prokleté škole.

Vystoupala mezi hlučícími davy až nahoru k mrzimorským barvám. Nebylo úplně jisté, komu vlastně fandí, Kate v první chvíli přišlo, že prostě povzbuzují všechny hráče, bylo jedno, jestli Nebelvír nebo Havraspár. Podívala se k modře zabarvené části publika a vyhledala Katleen. Ta sledovala svého odrážeče a vypadala tím tak zaujatá, že Kate ani nenapadlo, aby ji při tom šla vyrušit. Chvíli ji pozorovala a po dlouhé době se jí při tom na tváři objevil skutečný úsměv. Podívala se nahoru, kde se odehrával zápas. Uvědomila si, že by chtěla zapadnout do toho každodenního života, do starostí o famfrpál, body ve školním poháru nebo večírky s kamarády. Že by chtěla mít život docela obyčejný a všední. Ale že pro ni prostě takový nikdy být nemůže.

Znovu se podívala na Katleen a havraspárské, kteří hlučeli čím dál víc, když jejich brankář chytil povedenou kličkou další střelu. Pak jí pohled padl na zmijozelské a automaticky se podívala i k tribuně učitelů. Snape se nedíval na zápas, přestože měl pohled upřený do středu hřiště. Bylo poznat, že ho to vůbec nezajímá.

„Kate?“ oslovila ji Rose po zaburácení nebelvírských tribun. „Nevíš, kde je Denver? Měl tu už dávno být.“

Denver...

Byl v místnosti ve sklepení, nebo tam ho alespoň zanechala. Netušila, jak dlouho tam zůstane a jak se bude chovat, až se vrátí, ale náhlý nepříjemný pocit se jí usadil v žaludku. Nenechala to dojít daleko, ale nechala to dojít někam. A tyhle úlety se nevyplácí. Protože ten, kdo má rád víc, vždycky víc trpí.

Zakroutila hlavou. „Nevím. Neviděla jsem ho.“

Nebelvírská tribuna propukla v jásot. Jeden ze střelců – Kate je v té změti červené barvy nerozlišila – dal gól.

Severus Snape se po chvíli zvedl a odcházel ven z hřiště. Na ni se nepodíval ani koutkem oka, přestože jí bylo jasné, že o její přítomnosti ví. Ignoroval ji. Zazdil ji.

Usadila se na jedné ze sedaček, složila si ruce na prsou a opět se pokusila sledovat průběh zápasu.


Nebelvír vyšel z utkání tentokrát vítězně.

„Ale bylo to o fous!“ vyprávěla rozesmátá Katleen, když byli zpátky v teple na hradě. „Rozhodně jsme měli lepší střelce, stačilo jen maličko.“ Robert na ni od nebelvírského stolu vyplázl jazyk. Zašklebila se na něj a usadila se vedle Kate.

„To je dobře, žes tam přišla. Bála jsem se, že budeš místo toho v knihovně, nebo...“

Kate se pousmála a už už chtěla něco říct, ale zarazila se, když zahlédla přicházet Denvera. Netušila, co s ní pohled na něj udělá, stačil krátký oční kontakt a byla nucená sklonit hlavu a předstírat zaujetí něčím docela jiným, polil ji pocit náhlého děsu z toho, co se stalo, co se nestalo i z toho, co se stát mohlo. A čím víc se přibližoval, tím víc si přála propadnout se do země a prostě neexistovat, protože si byla téměř jistá, že nebude dlouho trvat a bude ujištěná, že ho ztratila. Že stačilo to málo, co se stalo, a už nikdy to nebude jako dřív.

„Ahoj ve spolek,“ pozdravil chlapec a usadil se vedle Rose na druhé straně stolu. Kate se neodvážila zvednout hlavu a podívat se, jak se vlastně tváří. Předstírala nesmírné zaujetí pro prázdný talíř, který měla před sebou.

„No ahoj! Čekali jsme tě na zápase, kdes byl?“ začala Rose zvesela. „Bylo to parádní, Nebelvír chytil zlatonku, ale teda Havraspár hrál senzačně, nastříleli gólů málem, že vyhráli, fakt!“

Kate usoudila, že talíř je příliš nezajímavý na to, aby mu mohla věnovat pozornost tak dlouho, proto vzala do ruky vidličku a zkoumala jeden špatně zahnutý hrot.

„Nebudete tomu věřit,“ řekl Denver klidným hlasem. „Byl jsem ve sklepení.“

Kate se pokoušela narovnat hrot vidličky o stůl.

„Ve sklepení? Cos tam dělal?“

„Noo,“ protáhl Dee. „Popravdě jsem tam spal.“

George na druhé straně stolu vyprskl smíchy. „To je přesně Denver. Fakt že jo.“

„Ty tomu nerozumíš. Já jsem našel místnost. Takovou malou a poměrně útulnou. Byla tam taková pohovka…“

Kate se zarazila. Až teď postřehla pobavený podtón v jeho hlase.

„… a ta pohovka, fakt pohodlná… a jestli tam snad bylo nějaký kouzlo, to doopravdy nevím. Přitahovalo mě to tam jak magnet. Měli byste se tam někdy podívat, tak dobře se mi neusínalo už léta. Nebyl jste tam někdy někdo?“

Konečně k němu zvedla zrak. Zjistila, že se na ni dívá a ihned se střetla s jeho pohledem. Jeho úsměv se jí dostal pod kůži během jedné vteřiny a musela se usmát taky. Bez otálení odložila stále poničenou vidličku.

„Asi vím, o čem mluvíš,“ odpověděla mu naoko zamyšleně.

„Kate ví, o čem mluvím!“ zopakoval a ukázal na ni. „A když to ví Kate, tak to musí být pravda, nebo ne?“

„Vymýšlíte si oba!“ osočila je Rose.

„Ne, vážně tam nějaká taková divná místnost je. A nějaká magie kolem toho. Já si teda myslím, že by se tím člověk neměl nechat ovlivnit, víte… A ty bys na to měl pamatovat, Dee, bůhví, co se ti mohlo stát. Takhle tomu podlehnout a usnout na neznámém místě. Co kdyby tě někdo přepadl?“

„No ale právě!“ zvedl hlas. „Nic takového se nestalo, naopak…“

„Naopak co?“ založila si Rose ruce na hrudi.

„Naopak,“ řekl Denver důrazně a podíval se na ni. „Jsem měl ten nejúžasnější sen, který se mi kdy zdál!“

„Ale!“ zvedl obočí George. „No tak to povídej!“

Denver se usmál a nasadil trochu zasněný výraz. „Hlavní roli v něm měl anděl.“

„Anděl?“ nakrčil spolužák nos. „V podobě nějaké baby, viď?“

Denver se krátce podíval na Kate, stále s širokým úsměvem a s lehce uličnickým výrazem a ona mu úsměv znovu oplatila. Pak se obrátil na George, chvíli dramaticky mlčel a pak rázně přikývl. „Byla krásná…“ pronesl významně.

„Ách,“ přeháněla Rose. „Jako samo nebe, viď!“

„Ještě mnohem víc…“

„To znamená, že měla prsa!“ rozesmál se George.

Kate jen lehce zrudla, ale chtě nechtě se musela rozesmát s ním. Denver chvíli s předstíraně ublíženým výrazem kroutil hlavou, pak se zasmál také.

„No dobře, kecám,“ prohlásil a natáhl se pro džbán s dýňovou šťávou. „Prostě jsem si dal šlofíka. Tak vyprávějte, jaká byla hra?“

Rose s Georgem se pustili do povídání a Katleen je ochotně doplňovala („nebýt toho potlouku, který odrazil James, vůbec by ten gól naši nedali!“) a Kate ke všem svým kamarádům najednou pocítila tak silnou vlnu vděčnosti, jako ještě nikdy. Po celou dobu oběda se snad ani jednou nepodívala k učitelskému stolu, jako by jí bylo úplně jedno, kde Severus je a co tam dělá. Jen poslouchala spolužáky a byla tak ráda, že všechno dopadlo, jak dopadlo, že nebyla schopná myslet na nic jiného. Denver zůstává její přítel. A Katleen... Ano, Katleen.

„Myslíš, že bych s tebou mohla po obědě mluvit?“ zeptala se kamarádky tiše. Ta bez otálení přikývla, ale dřív, než se stačily domluvit na jakékoliv konkrétní hodině nebo místu, u mrzimorského stolu se najednou z ničeho nic zjevila profesorka McGonagallová.

„Slečno Littletonová, ihned po obědě se prosím dostavte do ředitelny. Profesor Brumbál s vámi potřebuje mluvit.“

Kate naprosto automaticky kývla. „Jistě paní profesorko.“ Ale jakmile McGonagallová udělala jen pár kroků pryč, došlo jí, že vůbec neví, na co vlastně kývla. Zmateně se otočila po spolužácích. Ti se na ni dívali ale také tázavě.

„Máš průšvih?“ zeptal se George.

„To bych taky ráda věděla,“ zamračila se.

„Kate a průšvih?“ pozvedla Rose obočí a ona se jen ušklíbla. Natáhla se pro talíř, který se před pár vteřinami naplnil vařenými brambory, a začala si nakládat jídlo.

Do mysli se jí vkrádal pocit neblahé předtuchy. Vzpomněla si na pár situací, kdy byla u Brumbála. Všechny byly poměrně zásadní pro její následující život. A co měl znamenat ten naléhavý podtón v hlase profesorky McGonagallové? Stalo se snad něco?

Měla dojem, že se všechno uvnitř její hlavy i v okolí mění závratnou rychlostí. Před pár hodinami se držela mezi kamarády. Pak jí ve sklepení pronásledoval Snape. Pak ta věc (zatím ji ještě nedokázala přesně pojmenovat) s Denverem a na závěr schůzka s ředitelem školy. A vlastně… na jaký závěr? Tohle může ještě dlouze pokračovat.

„Jdeš, Kate?“

Zvedla hlavu. U mrzimorského stolu se objevil nebelvírský primus.

„Cože, kam?“

„No za Brumbálem.“

Chvíli jí trvalo, než jí to všechno zacvaklo na správné místo. Takže Bill jde taky!

„Jasně...“

Připadala si neuvěřitelně hloupě. Až sama sebe nepoznávala. Co to s ní ty uplynulé dny udělaly? Vždyť ona vůbec neví, co se kolem ní děje!

Jak moc je toto tvrzení pravdivé, dokázaly následující minuty mnohem lépe než cokoliv předtím. Brumbál se tvářil neobyčejně vážně, když si sedal za svůj stůl a a pokynul jim, aby se usadili v červených křeslech naproti němu.

„Bille, Kate,“ pokýval hlavou a jen lehce se na ně pousmál. „Vzhledem k nedávným událostem bych se s vámi oběma potřeboval na něčem domluvit.“

Neklidně se zavrtěla na židli. Vzhledem k jakým událostem? Koutkem oka pohlédla na Billa, jehož tvář byla naprosto klidná. Očividně byl úplně přesně obeznámen s tím, o čem je řeč.

„Protože jsme všichni jen lidé a zvláště dětská mysl dokáže vyplodit všelijaké bláznivé nápady, bylo by hloupé vyslovovat nějaké přehnané rozsudky nad vtípky, které se nešťastnou náhodou zvrtnou. Jste oba velmi chytří a proto ani jednomu z vás jistě nemusím říkat, že s něčím takovým jsem se ve své pozici ředitele setkal už mnohokrát. Dokonce bych se začal obávat, že je s naší mládeží něco v nepořádku, kdyby se něco podobného jednou za pár let nestalo.“

Kate polkla. Znovu se podívala na Billa, ten měl pohled upřený na Brumbála a chápavě přikyvoval. Ona místo toho začala rudnout a připadat si velice provinile.

„Zároveň,“ nadechl se konečně Brumbál a přiložil konečky prstů k sobě. „Zároveň ale jistě chápete nározy vedoucích všech kolejí, kteří tvrdí, že přirozené následky samy o sobě nestačí na to, aby si děti naplno uvědomily svou chybu a že věci z toho plynoucí mohly být mnohem, mnohem horší.“

Ředitel se teď zadíval přímo na Kate. Ta zrudla do barvy rajského jablka a přikývla s rychle nasazeným chápavým výrazem.

„Každopádně, což asi není překvapením, z trestů, které plynuly, vaše spolužáky nejvíce zasáhlo zrušení závěrečného večírku na rozloučenou,“ pokračoval Brumbál a konečně se znovu usmál. Kate se snažila zpracovávat všechno, co říká, ale šlo jí to velice pomalu.

„A proto,“ pokračoval, „se za mnou dnes ráno většina konstruktérů té neblahé události stavila a přemlouvala mě, abych tento jediný trest zrušil. Protože to zasáhne celý ročník, i ty, kteří s tím neměli nic společného, a že prý udělají cokoliv, aby mě obměkčili. Věřili byste tomu?“

Kate nevěřícně zakroutila hlavou, jako odpověď na Brumbálovu téměř řečnickou otázku, i jako výraz naprosto příznačný v situaci, se kterou se uvnitř hlavy právě byla nucena vypořádat. Bill naproti tomu podpořil ředitelův úsměv tím svým a pokýval hlavou. „Slyšel jsem, že se za vámi chtějí stavit.“

Kate na něj jen hodila udivený pohled.

„Takže jsem se rozhodl následovně: pokud se za ně zaručíte… myslím tím oba dva,“ dodal pomalu a provrtal je zpytujícím pohledem, „s tím, že se postaráte o klidný průběh večírku a budete natolik ochotní, že do toho vložíte svůj čas a energii, které byste jinak vydali na své školní a osobní povinnosti, povolím večírek. Samozřejmě s jistým omezením pro všechny hříšníky. Minimálně s tím omezením, že… jak tak koukám na Kate… budou se muset ještě hodně snažit, aby ji k něčemu takovému přemluvili.“

Jestli mohl její obličej vydat ještě sytější červenou barvu, udělal to. Prohlédla rychle svoje prsty, zjistila, že jich stále má deset a až pak se dokázala řediteli opět podívat do tváře. Nejistě se pousmála.

„Co si o tom myslíš, Kate?“ zeptal se jí pak.

„No… ehm… já…“ nic lepšího ze sebe nedokázala vypravit. Brumbálovi zasvítily v očích pobavené jiskry.

„Docela se jí celý incident dotkl, pane řediteli,“ vložil se do „nerozhovoru“ Bill a ona k němu nevěřícně zvedla zrak. „Zrovna jsme o tom mluvili, než jsme došli k vám a asi bychom si o tom ještě jednou rádi promluvili v soukromí, než vám řekneme, jak jsme se rozhodli. Pokud by vám to nevadilo?“

„Ale jistě, že ne. Jen běžte, do konce roku máte ještě spoustu času. Jen mějte na paměti, že žádné tresty nemají trvat věčně, zvlášť ne ty, které se týkají něčeho tak významného, jako je oslava konce studia. Tak spolužáky moc nenapínejte,“ usmál se znovu Brumbál. Pak jim pokynul a oba se zvedli.

„Naviděnou, budu čekat na vaše rozhodnutí.“

Kate měla tak sucho v krku, že svoje „nashledanou“ spíš zachraptěla. A pak už spolu s Billem vyšli na příjemně chladnou hradní chodbu.

Zastavili se za rohem od vstupu do Brumbálovy pracovny a Kate si rukou nervózně promnula obočí.

„Ty…“ začal Bill s podmračeným výrazem, „ty nemáš vůbec tušení, o čem to mluvil, viď?“ zeptal se nevěřícně.

Zakroutila hlavou. „Děkuju za záchranu.“

„Za málo,“ pousmál se. „Stejně to určitě poznal. Však víš… je to Brumbál.“

Musela na chvíli zavřít oči, aby nemusela začít mlátit hlavou o zeď. To totiž – jak už věděla – zatraceně bolí. „Co se vlastně stalo?“

„No…“ začal a bylo vidět, že se snaží co nejstručněji sesumírovat, o co šlo. „Zkrátka se pár děcek rozhodlo, že uspořádá bojovku do Zapovězeného lesa. Byli to kluci od nás, nějací mladší, ale i Rob, pak Cindy a Michael z Havraspáru, George od vás… prostě banda. A vylákali i nějaké druháky nebo co. Ti zabloudili a byl z toho hrozný průšvih. Jako je z toho vždycky, když se někdo rozhodne jít do lesa. Ale byly toho celý Jilliovic časopis, neříkej, že to nečteš.“

„Ale ano…“ řekla a vzpomněla si, co vlastně naposledy hledala v tom bulvárním plátku. Drby o Snapeovi a Raveburryové. A ničeho jiného si nevšímala. Napadlo jí, jestli to ví Katleen a nic jí o tom neřekla omylem, nebo to také neví a všichni ostatní to před ní pro jistotu tajili…

Opřela se zády o stěnu. Až teď jí plně došlo, jak je pitomá. A jak se chovala jako pitomá. Celé týdny proseděla nad věcmi, které na světě neměly žádný význam. Celé týdny myslela jen na vlastní problémy, které jí nechtěly utéct z hlavy. Myslela na Severuse a na věci s ním spojené, na něco, na co nikdy myslet neměla. Co se ani nikdy neměla dozvědět. Co ani neměla mít šanci se dozvědět…

Všechno, co jí v životě dřív dávalo smysl, bylo v pozadí. Dopadlo to na ni jako velký a těžký balvan. Takhle to nemělo být. Ona se měla postarat o všechny ty děti, měla vědět, že se něco děje, měla být součást školy, součást dění, kamarádka, která ví o hloupostech svých spolužáků. Neměla mít v hlavě jen Snapea.

Byla tak hloupá.

Podívala se na Billa. „Promiň. Jsem pitomá.“

Zakroutil hlavou a pousmál se. „Je čas vrátit se do reality.“

Měl pravdu. Měl tak, tak moc velkou pravdu.

„Postaráme se o ten večírek?“ pokračoval a jí došlo, že to byla věc, kterou on nazývá realitou. Jí se to ale sepnulo s mnoha jinými a důležitějšími věcmi.

„Nechme si to projít hlavou,“ odpověděla a znovu si promnula obočí. „Já teď musím… ještě něco zařídit a pak si o tom dojdu popovídat s mrzimorskýma. Aspoň… aby mi řekli, co se jim vlastně honilo hlavou, než se zaručím za to, že budou na nějakém praštěném večírku hodní.“

„Dobře, ale mysli na to, že…“ a Bill se znovu pousmál. „No zkrátka na to, že každému se někdy honí hlavou zvláštní věci.“

S odevzdaným výrazem přikývla.


Katleen seděla u stolku ve staré učebně a lámala si hlavu nad nějakým extrémně dlouhým pojednáním.

„No bezva, že jdeš, mohla bys mi poradit? Když nakrájíš škrtidub…“

„Snape a Raveburryová spolu nespí,“ vypadlo z Kate dřív, než si to stačila rozmyslet.

„Cože?“

„Že spolu Snape a Raveburryová nespí. Ani… nic jiného.“

Katleen se na své židli narovnala a tiše počkala, až si Kate přitáhne druhou židli a posadí se naproti ní.

„Jak to myslíš?“

„Tak jak to říkám. Vůbec nic spolu nemají, lhala jsem ti.“

„Ale proč?“

Chvilku bylo ticho. Katleen se na Kate dívala s lehce poplašeným výrazem.

„Protože… jsem ti nedokázala říct pravdu.“ Slova se jí začala zadrhávat v hrdle.

„Jakou pravdu, Kate?“

„Že…“ polkla a pokusila se zpracovat v hlavě několik dalších slov. Znovu si vybavila Severusovu tvář, jako by ji měla před sebou.


Zabil jsem jí kamarádku.


Polkla, aby zadržela slzy, ale nezvládla to.

„Kate?“ Katleen se očividně pokoušela pochopit, co se jí právě odehrává před očima.

„On byl… byl to Smrtijed, chápeš?“ vypravila ze sebe přes knedlík, co jí uvízl v krku.

„Ale… to jsi přece věděla. Vědělas, že s ním byly procesy v souvislosti s Ty-víš-kým.“

Ne… není možné, aby to člověk pochopil, dokud neví… dokud to doopravdy neslyší, dokud mu to není předhozeno tak nemilosrdně, jako se to dozvěděla ona.

„Ty tomu… nerozumíš,“ vypravila ze sebe skrz příval dalších slz. „On byl Smrtijed. On byl fakt Smrtijed a mně… jen nikdy doopravdy nedošlo, co to vlastně znamená.“

Střetly se pohledem a Katleen zkousla ret, jak se zamyslela nad sdělením, které nebylo nijak vypovídající a Kate přitom tak strašně moc doufala, že ho kamarádka zvládne zpracovat a ona nebude nucená říkat jí nic víc.

„Smrtijed,“ zopakovala tiše.

„A Raveburryová? Ta s tím… má něco společného?“

Kate přikývla. Na Katleenině tváři se mihl náznak velmi nejistého pochopení.

„Já jen… viděla to, co jsem chtěla vidět… viděla jsem… naprostý opak. A mezi láskou a nenávistí…“

Stékaly jí po tvářích slzy.

Katleen jí položila ruku na rameno. Očividně si stále nebyla jistá, jak se s tou malou dávkou informací vypořádat, ale pochopila to natolik, že se už dál nevyptávala.

„Můžu ti nějak pomoct?“ zeptala se tiše.

Kate se na ní podívala tím nejvděčnějším výrazem, jaký dokázala na uslzené tváři vykouzlit. Doufala, že to jako projev díků za to, že jí kamarádka stále stojí po boku, přestože by měla ty nejsilnější důvody se jí na nějakou dobu minimálně vyhýbat, prozatím postačí. V duchu si slibovala, že jí to vynahradí. Že to všem vynahradí. Že teď už tu bude jenom pro ně.

Zakroutila hlavou. „Děkuju ti. Teď už myslím, že to zvládnu.“
„A Snape?“ Katleenina otázka zněla opatrně.


Kate se jen zhluboka nadechla. „Teď jenom vím, že už ho nechci nikdy v životě vidět.“

Žádné komentáře: