Kapitola 17 - Chápavý a přátelský

Anotace: Zamířila do sklepení, doufajíc, že se Snapeovi dokáže ztratit. Když si uvědomila, že přesně tohle byl nejspíš jeho úmysl, tiše zaklela. Neuměla improvizovat, nebyla schopná včas přijít na to, že sklepení je především jeho domov, ne její. Zabočila za roh, šla čím dál rychleji. Měla se vydat opačným směrem, aby zaběhla do společenské. Co ale teď? Kudy dál?


Rozhlédla se.

Měla dojem, že v téhle části hradu snad nikdy nebyla, neměla ani pocit, že je jí něco z tohoto místa povědomé.

Možná to ale bylo tím, že měla stále v očích slzy. Že utíkala tak dlouho, až se jí z toho začala motat hlava, že nemohla dýchat přes nával náhlého úporného pocitu paniky, který ji zachvátil a teď jako by byl stále přítomný v každé kapce její krve. Chtěla běžet dál, ale nedokázala to. Chtěla vytlačit tu myšlenku z hlavy, chtěla zapomenout na všechno a jen běžet, pořád dál a dál.

Opřela se rukou o zeď, dýchala přerývaně, nevěděla, jestli ta bolest uvnitř její hrudi plyne z fyzického vyčerpání nebo z toho, co se před pár minutami dozvěděla.

Severus zabil člověka.

Věděla to už dřív.

Věděla, co byli Smrtijedi zač.

Nikdy jí to nepřipadalo tak podstatné, protože doopravdy nevěřila, že byl mezi nimi. I když to věděla a na vlastní oči pozorovala jeho znamení zla, působilo to na ni jen jako nějaká hloupá a nevinná hra „na zloducha“. Nevěřila že by někoho dokázal doopravdy zabít a co víc, udělat to bez milosti, bez výčitek, bez vzpomínek.


Myslela na Raveburryovou. Na její výraz, když se tehdy bavila se Severusem ve svém kabinetě. Na zabarvení jejího hlasu, které si vykládala jako provokativně flirtující. Místo toho byl jen... ostražitý. Provokativní možná, ale tím druhým směrem. Tím směrem, který říká: „zkus si něco a zabiju tě.“ Bylo to tak do očí bijící, že měla chuť si nafackovat. To opovržení, které viděla v očích Raveburryové poprvé, co ji a Severuse spatřila spolu na pozemcích hradu... na to zapomněla ve své naivitě, ve svých příbězích, vykonstruovaných na základě... ničeho.

Severus měl pravdu, byla hloupá husa. Byla slepá a naivní, hloupá, hloupá husa.

Nejsem na to pyšný, Kate. Ale nebojím se toho. To jí řekl, když byli spolu poprvé. Že na to není pyšný.

Opřela se o zeď oběma rukama a přitiskla na ni i čelo. Stále ještě nedokázala uklidnit svůj dech. I přes to, že tu zabitou holku neznala, připadala si, jako by z života ztratila něco hodně cenného, když se doslechla o její smrti. Byla to ale asi jen součást jí samotné. Nějaká iluze, kterou tam měla – snad o Severusovi, že doopravdy tak špatný není. Že jeho minulost, ač zahalená temnotou, není ve skutečnosti tak zlá a tak... reálná. Nebo to možná byla iluze o ní samotné, protože až do teď věřila, že je na té správné straně. Že její vlastní život je zaměřený dobrým směrem, že je pořád v té mrzimorské koleji a chová se podle toho.

Moudrý klobouk váhal, uvědomila si. Váhal. Lidé se mění. Možná ji prostě dal do Mrzimoru proto, aby aspoň na čas odvrátil nevyhnutelné. Aby jí donutil aspoň chvíli počkat, než...

... než se vyspí s vrahem.

... než přijde den, kdy neudělá jedinou dobrou věc, jen všechno zkazí, odvrhne přátele a veškeré city, odvrhne všechno dobré, co v životě má. I tu malou část své osobnosti, která jí ještě připadala pozitivní. Která dlouhou dobu přinášela naději do jejího jinak ztraceného světa, ale která teď zhasla jako svíčka ve tmě.

Praštila dlaněmi do zdi tak silně, že si je odřela do krve.

I vztek je emoce.

Je tedy schopná něco cítit.

Možná přece jen... není tak ztracená, jak se může zdát. Možná existuje ještě nějaká cesta...

Pustila se znovu do běhu. Když utíkala, bolelo to všechno míň.


Běhat šla i další den ráno. Velice brzy ráno, protože když už se probudila z noční můry, nemohla dál spát. A nemohla ani ležet v posteli sama se sebou a svými myšlenkami. Oblékla se a vyběhla na temné mrazivé pozemky. Běžela až do svítání a vrátila se do hradu až když tušila čas snídaně. Za tu dobu co byla v ledovém ranním vzduchu, si vyčistila hlavu, alespoň tak, jak to bylo možné. Byla si jistá, že za ten den bude mít ještě hodně co překonávat.

Jako například setkání s Katleen. S ní a také se spolužáky, kterým bude muset dát nějaké vysvětlení.

Nebo se Severusem.

Nebo s Raveburryovou, čehož se teď bála snad ještě víc než setkání s ním. Nebyla si jistá, jak se jí po tom všem ještě dokáže podívat do očí. Protože to byla ona, Kate, kdo měl intimní poměr s vrahem její kamarádky.

Dala si sprchu, oblékla se a vešla mezi spolužáky do Velké síně.


„Včera ses neozvala.“ Kat jí zastoupila cestu ještě dřív, než vůbec stihla zvednout zrak k profesorskému stolu.

„Omlouvám se,“ řekla a sklopila pohled. Bylo těžké podívat se i na ni. Všechny její noční můry se jí týkaly, všechny byly o její smrti. O její smrti Severusovou rukou.

„Kate? Je všechno... totiž – nechceš mi říct, co se stalo? Přiznal... přiznal to?“

Konečně zvedla hlavu. Přikývla. Nemohla jinak. Nemohla jí říct pravdu. Ale tím přikývnutím jako by se od své nejlepší kamarádky vzdálila na míle daleko, odešla někam, kam už ji ani Katleen nemohla následovat.

„To je mi... líto,“ řekla Kat tiše a položila jí ruku na rameno. „Můžu nějak pomoct? Nechceš třeba... nechceš něco odpoledne podniknout? Přijdeš na jiné myšlenky.“

„To je dobré,“ odvětila tiše. „Já... nějak... nějak to zvládnu a pak to – pak to zase bude jako dřív.“

Bylo vidět, jak málo Kat věří tomu, co jí povídá, ale přikývla. Pak se povzbudivě usmála a ustoupila jí z cesty, čímž otevřela prostor, který byl mezi ní a profesorským stolem.

Severus se na ní díval. I Raveburryová jako by měla upřený pohled jejím směrem, ale hned se začala věnovat něčemu jinému, když se na ni Kate podívala. Tu znovu začalo pálit na hrudi. Ohlédla se po odcházející Katleen a cosi velkého jako by jí na moment uvízlo v hrdle. Zamrkala a přešla k mrzimorskému stolu.

Tam bylo podezřelé ticho.

Denver ani nezvedl hlavu, když pozdravila.

Nejlepší bude mít ta setkání za sebou všechna najednou a tohle bylo poslední, které ještě zbývalo.

„Dee?“ oslovila ho.

Podíval se na ni.

Nadechla se. „Poslyš, ten včerejšek, je mi to líto, já jen...“

„Zapomeň na to,“ usmál se. Byl to první milý a upřímný úsměv, který za ten den viděla. Ale nepřineslo jí to moc pozitivního.

Proč jenom... proč jenom byli všichni tak... tak strašně chápaví a přátelští? Proč? Stačilo jenom pár slov a každý u tohohle stolu jako by okamžitě pochopil, co chtěla říct. Ale ona nežila v tom jejich světě bez vysvětlování, měla potřebu to říct, měla potřebu uvést věci na pravou míru se vším všudy. Chtěla jim všem vypovědět, že někdy potřebuje utéct, být jenom sama se sebou, ale nebyla si v tu chvíli jistá, jestli teď náhodou nepotřebuje lidi kolem sebe víc, než si sama myslí. Krátce se podívala k profesorskému stolu, pak se vrátila pohledem zpátky a povzdechla si. „Jen...“ řekla tiše. „Se prostě už tolik nevyptávej. Nebudu ti pak muset lhát.“

Přikývl. Pochopil i to, bez dotazů a bez dalších narážek. Nečekal, že mu řekne něco víc. Na to ji nejspíš znal až příliš dobře.


Následující dny přinesly krom prvních sněhových vánic i jinak velmi bouřlivé období. Kate se víc než kdy dřív prala sama se sebou, nechávala svoje pocity a myšlenky, ať se mlátí navzájem a to jí očividně nedělalo dobře. Severusovi se vyhýbala, ale nejspíš právě proto osud zařídil, aby ho potkávala skoro na každém kroku. Naštěstí víc než kdy dřív teď trávila čas se svými mrzimorskými spolužáky a ty používala jako bariéru mezi sebou a Snapem pro případ, že by se rozhodl na ni třeba promluvit, nebo se pokusit vyprovokovat ji k nějaké reakci. I přes to, kolik času trávila také nad učebnicemi, hlavou jí pořád dokola běželo všechno to, co si vyslechla, co se stalo a co místo toho odsouhlasila před Katleen. Kvůli tomu se i jí začala vyhýbat, protože věděla, že nedokáže lhát tolik a tak dobře, aby před ní pravdu utajila věčně. Ale nemohla jí to říct. Alespoň zatím ne.

Trvalo ještě několik dní, než byla schopná začít zase rozumně fungovat. Vždycky spadla do té samé nálady po jakékoliv zmínce o obraně, lektvarech nebo Snapeovi a Raveburryové. A právě proto, že hodiny byly tak často a profesory potkávala prakticky při každém jídle, začala toužebně vyhlížet vánoční prázdniny a vážně uvažovala o tom, že oproti očekávání je bude letos trávit doma. Tady už ji nezachraňovala ani Katleen, ona už ji k sobě nepustila, stejně jako nikoho dalšího. Nebylo tu nic, kvůli čemu by měla zůstávat, nic, co by naznačovalo nějakou naději, že všechno bude zase v pořádku.


Na stropě Velké síně se honily mraky a ona jednoho listopadového dne nakoukla dovnitř, aby po hodině strávené v knihovně vyhledala svoje spolužáky, kteří nebyli ve společenské místnosti. Podívala se rychle i k havraspárskému stolu, jestli na ni náhodou nečeká Katleen, ale posedával tam v živé diskusi jen hlouček páťáků.

Podívala se na hodinky a uvědomila si, že většina ze spolužáků už bude nejspíš venku na famfrpálovém hřišti, kde se měl brzy odehrát zápas Nebelvíru proti Havraspáru. Když zase zvedla oči, nejprve ho zahlédla jen periferně, ale zaostřila na něj tak rychle, jak to bylo možné.

Snape vstal od stolu a mířil přímo k ní.

Náhlá vlna paniky, která se v ní stále objevovala pokaždé, když ho viděla někde ve své blízkosti, byla ještě zesílena faktem, že se skutečně přibližoval, šel k ní a chtěl ji oslovit, což bylo poznat i v tom, jak se tvářil.

Rychle se otočila. Nikde neviděla nikoho známého, tiše zaklela, když si uvědomila, že zrovna když potřebuje jejich pomoc, nejsou nikde k nalezení.
Pustila se ven z Velké síně, na zátylku však stále cítila jeho pohled. Ve vstupní síni proklouzla kolem několika profesorů, jen koutkem oka mezi nimi zahlédla i Raveburryovou, a zamířila do sklepení, doufajíc, že se Snapeovi dokáže ztratit.

Když si uvědomila, že přesně tohle byl nejspíš jeho úmysl, tiše zaklela znovu. Neuměla improvizovat, nebyla schopná včas přijít na to, že sklepení je především jeho domov, ne její. Zabočila za roh, šla čím dál rychleji. Měla se vydat opačným směrem, aby zaběhla do společenské. Co ale teď? Kudy dál?

A co jí může chtít?

Přemítala o tom všem tak rychle – proč před ním utíká a jak dlouho to ještě vydrží. Jak dlouho to vydrží dnes a jindy, jestli bude schopná prchat stále dál a dál až do té doby, kdy škola skončí. Slyšela zvuk svých vlastních kroků, jejichž ozvěnou jako by byly ty jeho. Nadávala si za ten zmatek, který měla v hlavě. Co ale on mohl chtít víc? Copak jí už neublížil dostatečně?

Zrychlila. Téměř proběhla kolem jedné postranní chodby a když byla pár metrů za ní, uvědomila si, že měla zabočit. Ta chodba vedla zpátky, mohla se přiblížit ke společence a definitivně se vyhnout tomuhle stále se blížícímu setkání. Ve spáncích jí začalo bušit. Věděla, že takhle daleko nedojde, že ji stejně chytí, že ji čeká něco, co nedokázala odhadnout, ale byla si jistá, že to nechce udělat.

V tom zaslechla další kroky, které se blížily právě z té chodby, do které bývala měla zabočit. Neodvážila se ani ohlédnout a prchala dál, ale uvědomila si, že Severusovy kroky se hodně zpomalily a najednou jako by se začaly vytrácet. V další vteřině už neslyšela nic jiného, než sama sebe. Zastavila. Napadlo ji, že on možná zvolil nějakou cestu, kterou ona nezná a hodlá ji překvapit v momentě, kdy to nejmíň čeká.

Otočila se a když rozeznala postavu v plášti, neubránila se dlouhému nádechu. Byla to Raveburryová. Stála a koukala se do chodby, která byla zkratkou ze vstupní síně až sem a ze které očividně vyšla. Kate nevěděla, kam se poděl Severus, ale podle pohledu profesorky tušila, že jakmile ji zahlédl, předstíral, že nikoho nepronásleduje a šel si svou cestou také tam. Žádná jiná další cesta tady už nebyla.

Kate si na moment vybavila, že profesorka si ještě před pár minutami povídala s jinými učiteli ve vstupní síni a došlo jí, co se tady stalo. Rychle se otočila a bleskově zmizela za roh. Profesorka Raveburryová je musela vidět. Viděla ji a Severuse v síni a i když nemohla tušit nic z toho, co se dělo doopravdy, věděla, že z něj Kate má strach.

A ona k ní pocítila náhlou vlnu vděčnosti, když jí došlo, že jí naprosto cíleně zachránila kůži. Že se postavila mezi ní a Severuse, aby zabránila tomu kontaktu, ze kterého se Kate snažila tak okatě uniknout. Udělala to samé, jako tehdy, když se potkaly před jeho kabinetem a profesorka jí pomohla najít „zapomenutou“ učebnici. Chránila svoje studenty, obzvlášť před mužem, kterého tak dlouho zná a který tak zásadně ovlivnil její život. Až tentokrát to Kate dokázala doopravdy pochopit.

Opřela se zády o stěnu a dýchala zhluboka. Byla ještě stále příliš vyplašená na to, aby zvládla rozumně uvažovat a pokusit se vymyslet plán, na základě kterého by se mohla vrátit a vypadnout na famfrpálové hřiště, aniž by ve sklepení ještě někoho potkala.

Snape jí chtěl dohnat a pokud on něco doopravdy chce, docílí toho, tím si byla jistá. Určitě si na ni někde počkal. A nebo zná nějakou jinou chodbu, kterou...

– kroky –

Kate vzala za kliku nejbližších dveří, aniž by zvažovala, kam vedou. Díkybohu byly otevřené a ona vpadla do místnosti a zavřela za sebou tak rychle a tiše, jak to bylo možné. S trochou štěstí ji nemusel vidět, ani slyšet. S trochou štěstí to taky nemusel být on.

Rychle se rozhlédla. Byla v místnosti, kterou ještě neviděla, očividně ani sem nikdo moc často nechodil. Nebylo to skladiště ani učebna, spíš to vypadalo jako dlouho nepoužívaný kabinet, který skřítci ale stále ještě udržují v dobrém stavu, police ani pohovka nebyly zaprášené, rohový krb byl pečlivě vymetený.

Kate se přitiskla ke stěně za skříní, věděla ale, že je to chabý úkryt, pokud ji viděl vcházet. Už už čekala, že se dveře rozlétnou, místo toho se ale ozvalo zaklepání.

„Kate?“

Někdo vzal za kliku a pomalu otevřel dveře.

„Jsi to ty?“

Vykoukla ze svého provizorního úkrytu a zahlédla Denvera, který váhavě vkročil dovnitř a rozhlížel se. Když ji zahlédl, zatvářil se trochu poplašeně.

„Promiň, nechtěl jsem tě sledovat, jen...“

Zhluboka se nadechla a udělala krok k němu, zrak jí padl na dosud otevřené dveře.

„Jen jsem chtěl vědět, jestli jsi v pořádku,“ dořekl chlapec a zavřel, jako by k tomu dostal jejím krátkým pohledem povel. „Jestli chceš, půjdu pryč.“

„Ne,“ řekla tiše. „Ne, nechoď, jsem... jsem ráda, že...“

„Kde to vůbec jsme?“

„Nemám tušení.“ Podívala se na své rozklepané ruce a trhaně se nadechla. Věděla, že ji pozoruje. Věděla, že si dělá starosti. A věděla, že ji má rád, pamatovala si svou vlastní umírající tvář, kterou na sebe vzal jeho bubák.

„Katie? Doopravdy mi nechceš... nechceš mi říct, co se stalo? Prosím.“

Zakroutila hlavou a sklopila pohled ještě níž. „Já nemůžu. Já prostě... nemůžu.“

Vždycky si myslela, že bude natolik silná a v každé situaci zvládne zadržet slzy před svými spolužáky. Až do teď.

Hned jak zahlédl, že pláče, přišel až k ní a objal ji. Přitiskl ji k sobě tak něžně, jako by byla to nejcennější, co kdy držel. Dal jí ruku do vlasů a ona si opřela čelo o jeho rameno v zoufalé snaze udržet se a nebrečet dál. Nezabíralo to. Fakt, že ji někdo objal, byl zničující. Nechal všechny ty pocity vyplout na povrch víc, než když tomu čelila sama.

Cítila jeho ruce, silné a zároveň tak opatrné, jednou jí držel kolem pasu a druhou hladil po vlasech. A najednou měla chuť zůstat takhle stát navěky, nechat se k sobě tisknout někým, kdo ji bude mít rád, kdo jí bude věřit a utěšovat. Někým tak hodným a nevinným, někým, kdo nebude mít svou minulost plnou jen samé smrti a temnoty.

Zvedla hlavu a podívala se mu do očí. Pořád ji držel, ale ruka, kterou ji ještě před pár vteřinami hladil, se zastavila a sklouzla jí na záda. Neuhnul pohledem, sledoval její tvář a v momentě, kdy se přiblížila natolik, že na svých rtech už téměř cítila ty jeho, políbil ji.

Rukou jí přejel po tváři, aby jí otřel zbylé slzy. Ona ho chytila kolem pasu a se zavřenýma očima si vychutnávala ten pocit naprosté jistoty, jaký jejich polibek provázel. Nic na světě jí teď nedávalo smysl, ale tohle ano.

Zvedla ruce a položila mu je na hruď. Ani se nezachvěl, když mu rozepnula hábit, jen jí na chvíli pustil a nechal ho spadnout na podlahu. Pak ji rychlým pohybem napodobil a i její plášť se svezl k zemi.

Stará pohovka stála pár kroků od nich. Když se na ni posadili, sundala mu svetr, rozepnula knoflíčky u košile, kterou si v zápětí setřásl z ramen a pak Kate položil na záda. V jeho pohybech byla naprostá jistota a ona ho chtěla, chtěla ho se vším všudy, aby na tom světě měla někoho, koho může mít ráda a kdo s ní zůstane jako její přítel, jako někdo, kdo ji má rád nazpátek. Někoho, s kým už nebude muset být sama.

Jeho ruka opatrně pronikla na její holou kůži pod košilí a přejela jí přes bříško k zádům. Pevně mu stiskla rameno, když cítila, jak jednoduše a rychle jí rozepnul podprsenku a vrátil se dopředu, aby mohl prozkoumat všechno, co se na jejím těle ještě zůstalo skryté. Zhluboka se nadechla a otevřela oči, aby se na něj mohla podívat, na toho člověka, který ji bere za ruku a vede ji z téhle mizérie; na toho, se kterým teď chtěla odejít z té strašlivé situace a dát mu úplně všechno. Všechno za to, že ji zachránil.

Jeho pohled byl naprosto neochvějný. Bylo v něm tolik síly, že ji dřív vůbec nenapadlo, kolik se jí v něm může skrývat. Až do teď. Díval se na ni a chtěl víc, chtěl ji přesně takovou, jaká byla.

Políbil ji na tvář a pokračoval přes šíji níž, rozepnul vrchní knoflíky její košile a ona mu zajela rukou do vlasů. Podívala se na strop a zavřela pevně oči, zarazila se ve své náhlé chuti všechno opustit a udělat krok zcela, zcela jiným směrem.

„Já... nemůžu.“

Řekla to tak tiše, že v první chvíli ani nevěděla, jestli ji slyší. Pak se ale zarazil a pomalu se na ni podíval.

„Nemůžeš?“

Zakroutila hlavou. Upírala na něj pohled. A do očí se jí zase hnaly slzy.

Byla zpátky. Byla zpátky v šedi a v nesmyslnosti svého světa.

Zvedl se. Nevěděla, jestli je zmatený nebo naštvaný. Sedla si k němu a položila mu ruku na rameno.

„Promiň,“ řekla tiše.

Chvíli mlčel, pak se na ni zamyšleně podíval. „Proč?“ zeptal se.

„Protože...“ povzdechla si. „Protože musím konečně udělat nějakou věc správně, Denvere.“

Neuhnul pohledem a ona mu za to byla vděčná. Díval se na ni a jí to dávalo pocit, že třeba zase, znovu, pochopí naprosto bez vysvětlování všechno, co se mu snaží sdělit. Pochopí, že kdyby to udělala, byl by to jen útěk, byla by to hloupá snaha udělat život takový, jaký nemůže nikdy být. Ne pro ni.

„Je to... kvůli... někomu jinému? Je v tom někdo jiný?“

Přikývla. Ani nevěděla, proč to udělala. „Je,“ řekla a nechala to slovo ještě dlouho doznívat v tichu. Pak pokračovala: „Já jen... bylo by to tak... jednoduché. Chtěla bych... vážně. Jen – to cítím jinak. A nechci zkazit všechno, co mezi mnou a tebou je. A zkazila bych to. Věř mi.“

Dal jí ruku na tvář a ona zavřela oči. „Promiň,“ zopakovala. V zápětí se tiše zvedla a odvrátila se, aby se už nemohl dívat na její další slzy. Vzala si ze země svůj hábit a otočená zády k Denverovi si zapnula pod košilí podprsenku. Pak zamířila ke dveřím.

„Kate?“

Otočila se k němu.

„Neomlouvej se,“ pousmál se na ni. „Stálo to za to.“


Seděl bez košile na pohovce, ve stejné pozici, v jaké ho opustila. Chvíli ho sledovala a uvědomovala si, jak moc mu to sluší. A v tu chvíli to pochopila. Věci jí konečně zapadly na správné místo. Vrátila se k němu a rychle ho políbila, ne vášnivě, ne vyzývavě. Bylo to to nejrychlejší a nejkratší poděkování a rozloučení, které v tu chvíli dokázala vymyslet. Přešla znovu ke dveřím a ještě se na něj krátce usmála, než je otevřela a vyklouzla na tichou chodbu.