Anotace: „Kdybyste přišli dřív, zbyly by na vás i nějaké koláčky!“ (anotace netřeba)
V zařizování a přípravách k blížícímu se odjezdu proběhlo několik dalších týdnů. Vlastně byla Kate upřímně překvapená, když se jednoho rána probudila a na pozemcích hradu našla ležet první sníh – dokazovalo to, jak rychle čas letí, když se člověk chvíli zapomene rozhlížet kolem. Jenže ona na nějaké rozhlížení neměla vůbec prostor – studijní plány, shánění učebnic, zařizování, aby všechno proběhlo v pořádku a bez problémů jí teď zabralo zdaleka nejvíc času a jednoho čtvrtečního odpoledne byla donucena přijít k profesorce Prýtové a být podrobena rozhovoru o výběru povolání dokonce dřív, něž ostatní studenti. Litovala, že o tom víc nepřemýšlela, ale na to už teď bylo pozdě.
„Já se přiznám, paní profesorko, že doopravdy nevím,“ začala s odpovědí na první otázku. „Nemám moc představu o své budoucnosti, přijde mi, že cokoliv mě napadne nemůže být dostatečně dobré na to, abych si s tím vystačila celý život.“
„No, to chápu,“ usoudila profesorka. „Co to zkusit vzít z druhého konce? Je nějaký obor, ve kterém byste rozhodně pracovat nechtěla?“
„Určitě ze mě nebude dějepisec,“ řekla Kate a ušklíbla se.
„Tak to už máte první předmět, na který se po zkouškách NKÚ nepřihlásíte, to je pokrok. Mezi námi ale – profesor Binns jen opravdu málokdy učí někoho z vyšších ročníků,“ usmála se profesorka. „A co ještě? Co vaše volitelné předměty? Kouzelné runy, péče o kouzelné tvory?“
„Nevím,“ dívka se zamyslela. „Runy jsou dobrý základ, ale nepředpokládám, že bych v nich viděla nějaký vyšší smysl nebo cíl. A kouzelná zvířata jsou jenom takový... koníček, ale budoucnost to pro mě nemá.“
„A co ministerstvo? Nepopírám, že si vás občas představuji na nějakých opravdu vysokých místech...“
Kate se ušklíbla. „Politika a úředničina, paní profesorko? V tom mě vážně vidíte?“
„Ale no tak, Kate, přece se zdaleka vždy nejedná jen o sezení za stolem...“
„Já vím, ale...“
„No dobrá, dobrá,“ řekla a zamyslela se. „Slyšela jsem, že vás baví lektvary?“
„No ano, ale...“
„Co takhle se vydat na dráhu léčitelů? To je velmi perspektivní povolání. Lektvary a znalosti léčitelských kouzel – určitě byste byla dobrý kandidát.“
Dívka si představila nemocnici U Svatého Munga s jejím sterilním prostředím, typickým zápachem desinfekce a všemi těmi podivnými kouzelnickými chorobami a oklepala se odporem.
„Vlastně... asi spíš ne,“ řekla opatrně.
Profesorka vzdychla. „Není to s vámi jednoduché, Kate,“ řekla. „Ale jste to přece jen vy, takže stejně budete pravděpodobně pokračovat ve všech předmětech, ve kterých uvidíte smysl, mám pravdu?“
Pokrčila rameny. „Asi záleží na známkách ze zkoušek...“
„Rozhodně myslete na to, že profesorka McGonagallová přijímá pouze studenty se známkou N a výše. A profesor Snape si žádá známku vynikající, což předpokládám víte. V mém předmětu, který doufám neopomenete, stačí známka P, což pro vás jistě nebude žádný problém.“
Kate se na chviličku zamyslela. „Je... je nějaký limit, z kolika předmětů se dají skládat OVCE? Myslím tím... kolik předmětů bych teď mohla mít, aby byla škola v dalších letech ještě únosná...“
„No to víte, je to dost individuální. Vy samozřejmě nechcete nic zanedbat. Běžné je skládání OVCÍ ze čtyř až pěti předmětů, které jsou potřebné pro budoucí povolání. Například k práci v léčitelství je třeba složit OVCE přinejmenším na N z lektvarů, bylinkářsví, přeměňování, kouzelných formulí a obrany proti černé magii a to už je poměrně těžká kategorie. Některá další velmi přísná povolání, jako například lov černokněžníků a podobné, vyžadují obranu proti černé magii, přeměňování, kouzelné formule a lektvary. Ale právě například k práci bystrozora je třeba složit ještě další velmi přísné zkoušky na ministerstvu.“
„Takže si myslíte, že bych si měla vybrat pět předmětů a zkrátka se na ně zaměřit?“
„Myslím si, že pro vás by bylo šest předmětů pro zkoušky OVCE ještě únosných, pokud si do té doby nerozmyslíte, čím chcete být. Pokud chcete, můžeme se společně zamyslet, které předměty to budou, abyste věděla, na jaké zkoušky si dát větší pozor.“ Ani nečekala na Kateinu odpověď a vytáhla pero a kus pergamenu.
„Takže – lektvary, předpokládám?“ řekla a už psala.
„Ehm... ano. A bylinkářství, určitě.“
„Přeměňování?“
Přikývla.
„Kouzelné formule? Ty se hodí ve všech situacích a profesor Kratiknot přijímá i studenty se známkou P.“
„Ano, formule určitě ano,“ odpověděla a zhluboka se nadechla.
„Obrana proti černé magii?“
„Nejsem v ní zrovna nejlepší...“
„Přesto vás profesor Rosenbaum hodnotí známkou vynikající.“ Profesorka vzhlédla od papírů a podívala se na Kate, která svraštila obočí. „Teď máte na výběr – máme napsané čtyři předměty, co vám tu zbývá je: obrana proti černé magii, péče o kouzelné tvory, dějiny čar a kouzel, které jste sama odsunula už na začátku... pak kouzelné runy a astronomie...“
„Nejspíš... bych chtěla pokračovat v runách,“ řekla a vzpomněla si při tom na Rose.
„Obranu proti černé magii byste si rozhodně vzít měla, Kate,“ usoudila profesorka. „Po pádu Vy-víte-koho se požaduje skoro ve všech povoláních.“
„Tak dobrá... runy a obranu...“
Žena dopsala a podívala se na ni. „No tak vidíte, aspoň nějaký základ máme. A kdybyste si cokoliv rozmyslela, po zkouškách NKÚ to nebude problém.“
Kate byla opravdu ráda, že má tenhle pohovor za sebou, takže se rychle rozloučila, nechala si od profesorky popřát hodně štěstí ve Francii a vrátila se mezi ostatní studenty, kteří se mezitím sešli ve Velké síni na večeři.
Vánoční prázdniny se blížily rychlostí blesku. Kate je měla poprvé, za dobu, co chodila do Bradavic, strávit doma s matkou. Ne, že by z toho měla velkou radost, ale potřebovala si zařídit pár věcí a do Francie s Jasmine stejně odlétaly z Londýna. Toho rána, den před odjezdem, se probudila a uvědomila si, že má posledních 24 hodin, které stráví v hradu, a pak na půl roku zmizí do dočista jiných světů. Byla to zvláštní myšlenka, trochu děsivá a trochu úžasná, když vzala v úvahu všechno, čím od prvního ročníku procházela. Vstala a chtěla jít do koupelny, ale když prošla společenskou místností, zarazilo ji povykování spolužáků.
„No to je bezva, Kate, že děláte ten večírek! Určitě přijdem!“ zavolal Denver.
„Bude tam i ohnivá whisky?“ přidal se George.
Dívka si přitáhla župan a vrhla na kluky tázavý pohled. „Co to plácáte? Jakej večírek?“ řekla.
„Cože? Ty o tom nevíš? Vždyť ho pořádáš! Je to na nástěnce!“
Kate se bez dalšího slova otočila a podívala se na mrzimorskou nástěnku. Vprostřed byl obrovský plakát, který hlásal:
Velká rozlučková párty!!! Kdo nás má aspoň trochu rád, nechť se dostaví dnes v 18:00 do staré učebny kouzelných formulí v přízemí hradu! Dary, nebo alespoň přání napsaná na voňavých papírech, jsou podmínkou pro vstup do místnosti, jinak je vše zcela zdarma! Očekávejte jídlo, pití a skvělou zábavu, kterou obstarají Jasmine Flowersová a Kate Littletonová.
Dívka nevěřila vlastním očím. Přečetla si nápis nejméně třikrát, než se zpoza jejích zad ozval Denver.
„Jakoupak zábavu nám budeš obstarávat, Katie?“ zašveholil a ona ho jenom sjela pohledem.
„Taková blbost!“ odfrkla si, přitáhla si župan blíž k tělu a zamířila naštvaně do koupelny.
Jak to myslí – rozlučková párty? To nestačí všechen ten mumraj kvůli jejich odjezdu, ještě se musí zvát lidi, aby všemu tomu šílenství dodali grády? To snad vážně není možné, ta Flowersová ji pod to klidně podepíše, jako by byly nějaké kámošky na život a na smrt! To v žádném případě! Nejen, že Kate nenávidí společenské zábavy tohohle typu, ale chce mít poslední večer před odjezdem klid!
Nasupeně šla na snídani, doprovázena posměšky Denvera a George a u nástěnky před Velkou síní se málem srazila s Katleen a rozesmátou Jasmine. Přišla rázně až k nim a osopila se na havraspárkou čtvrťačku: „Co má tohle proboha znamenat?“ zeptala se bez pozdravu.
„Coby?“ odpověděla Jasmine s úsměvem. „Pořádáme párty na rozloučenou!“
„Tak to se pleteš, holka! Já vůbec nic nepořádám!“ zarazila její veselí.
„Ale no taaak, Katie,“ řekla Katleen, která se očividně velmi dobře bavila, protože kolem procházelo stále více studentů, kteří na Jasmine mávali a ukazovali zdvižené palce. „Jak to, že nepořádáš? Jsi pod tím podepsaná!“
„V žádném případě nečekej, že tam půjdu!“
„Tak to budeš z téhle školy asi jediná,“ řekla Jasmine s pokrčenými rameny. „I Brumbál slíbil, že přijde, když jsem mu oznámila, že budou koláčky.“
Kat se tlumeně zasmála a Kate na ni vrhla vražedný pohled. „Ty se moc nesměj, jestli tam půjdeš, tak na tebe už nikdy v životě nepromluvím.“
„No to nevím, jak přežiju,“ provokovala ji kamarádka. „A nedělej se a pojď tam, všichni se jenom třesou, až ti řeknou, jak tě mají rádi a jak jim budeš chybět.“
„Pokrytci pokrytecký!“ zabručela Kate. „Já nemám nikoho ráda, tak je mi to jedno! Co v tom proboha vidíte? V hromadě lidí, kteří budou pít ležák a vyprávět přihlouplé vtipy?“
Teď už se zdaleka nesmála jenom Katleen. „Prostě tam přijď a uvidíš, třeba se ti to bude líbit.“
„Hluboce o tom pochybuju,“ usoudila a chystala se odejít.
„Hehe, Kate! Nebuď jako Snape!“ zavolala za ní Jasmine a ona na ni velmi prudce otočila zpátky. Chtěla vykřiknout: Já NEJSEM jako Snape, ale udržela se. Aby situaci zachránila, jenom nevěřícně zakroutila hlavou a vstoupila do Velké síně.
Celý den si pak připadala jako v blázinci. Potkávala lidi, o kterých vůbec neměla ponětí, že s ní chodí do stejné školy, a oni ji zdravili na chodbách, jako nějakou starou přítelkyni. Fascinovalo ji, co udělá několik letáků za pozdvižení. Pokoušela se tomu všemu vyhnout, ale marně. Když pak po obědě zkonstatovala, že klidu se jí dneska nedostane ani náhodou, přišla si s ní promluvit Kat.
„Viď, Katie, že nakonec přijdeš?“ zeptala se nevinně.
„Proč? Proč bych kruci měla?“
„Protože je to na tvoji počest, přece,“ usmála se kamarádka.
„Nemám žádnou počest!“ zavrčela Kate. „A najednou se se mnou chtějí srdceryvně loučit lidi, který ani neznám, a víš proč?“
„Vím...“ řekla Kat. „Protože ležák tam bude zadarmo.“
Dívka si jenom pohrdavě odfrkla.
„Ale co ty víš...“ pravila Katleen tajemně. „Třeba tam z učitelů nepřijde jenom Brumbál.“
„Ty seš neuvěřitelně praštěná!“ chtěla Kate debatu zakončit, ale chtě nechtě musela kamarádce před odchodem slíbit, že se přijde aspoň na chvilku podívat. („Půl hodinka tě přece nezabije!“)
Jenže než se vůbec stačila nadechnout, odpoledne se přehouplo a na pozemky hradu padla tma. V půl šesté se Kate pokusila schovat v pokoji za závěsem, ale tam ji okamžitě vypátrala Rose. Postavila se před ni, ruce v bok, a tvářila se jako vojevůdce.
„Vstávej,“ řekla přísně a Kate na ni vrhla udivený pohled.
„No vstávej,“ zopakovala Rose a naklonila hlavu na stranu. Podle Kate to byla doopravdy hezká holka, ale když se mračila, moc jí to neslušelo.
„Slíbila jsem, že přijdu, tak přijdu. Je ale půl šesté, ještě je hromada času...“
„Musíš se převlíknout, takhle na svou oslavu nepůjdeš ani náhodou!“
„Není to MOJE oslava, kolikrát vám to mám opakovat?“
„Můžeš s tím hned přestat. Vezmeš si společenskej hábit a já ti půjčím modrý stíny, budou ti slušet.“
„ROSE!“ Kate nevědomky zvýšila hlas. „Děláš si srandu? Nebudu se malovat!“
„Nemusíš, klidně to udělám za tebe. Hlavně že souhlasíš s tím společenským hábitem.“
Kate zaúpěla. „Děláš si legraci? Proč bych měla lidi podporovat ve stupidních společenských aktivitách?“
„To netuším,“ řekla Rose. „Ale slíbila jsem to Jasmine.“
„Tak to mě vůbec nezajímá!“
„A Katleen.“
„Zrádkyně jedna.“
Rose se usmála. „Tak se už přestaň mračit, hoď na sebe ty šaty a pojď... je to tvůj poslední den v Bradavicích.“
Kate vzdychla. Všichni, docela všichni, se tu na ni spikli. To není fér!
Krátce po šesté nicméně vcházela do staré učebny kouzelných formulí, kterou najednou vůbec nemohla poznat. Nejenom, že zmizely lavice a místo nich se objevily stoly, všude byla vánoční výzdoba a vypadalo to, že místo katedry někdo postavil malou improvizovanou kuchyni. Na stolech bylo plno máslových ležáků a dýňové šťávy a ze všech koutů se ozývala tlumená tajemná hudba. Kate bezděčně napadlo, že nemá nejmenší tušení, jak se tohle všechno Jasmine povedlo za jediný den, ale usoudila, že jí s tím nejspíš pomohl někdo z učitelů. Možná ředitel její koleje. A nebo že to zdaleka neplánovala jen jeden den, pouze si dala záležet, aby se to ke Kate nedoneslo dřív, než dneska.
Hned, jakmile vstoupila do místnosti, upřela se na ni většina pohledů. Místnost byla ještě skoro prázdná, ale podle hluku, který se rychle blížil chodbou, to vypadalo, že nebude vůbec trvat dlouho a všechen prostor se zaplní. Kate se ušklíbla, pozdravila s veselou Kat a Jasmine a s ležákem v ruce se pokusila stáhnout do ústranní.
Brzy ale zjistila, že se jí ani s největším úsilím nepovede držet se stranou toho všeho – neustále jí totiž někdo klepal na rameno a pokoušel se s ní konverzovat. Nejdřív téměř cizí lidi („A co, jak se těšíš do Krásnohůlek?... Bude se ti stýskat po Bradavicích?... Těšíš se na místní kluky?“) a když se konečně vymanila z dosahu těch, o jejichž pozornost neměla nejmenší zájem, přišla si s ní povídat Kat. Nejspíš chtěla dohlédnout na to, aby Kate v nestřežené chvíli nezmizela. Kolem sedmé opravdu dorazil ředitel Brumbál („Koláčky! Báječné!“), doprovázen profesorkou McGonagallovou („Krásná výzdoba, s tím jste pomohl vy, Filiusi?“) a již zmíněným profesorem Kratiknotem, který nebyl na první pohled vůbec vidět a Kate o něj začala mít strach, aby ho nikdo nezašlápl. Po další půl hodince strach vzrostl, když dorazil hajný Hagrid a po několika skleničkách brandy (Pouze pro učitele!) začal se čtvrťákem Weasleym hlasitě probírat studii draků, přičemž máchal rukama sem a tam (pravděpodobně zrovna předváděl dračí let).
Kate se rozhlédla do mumraje, který kolem byl, a tiše si povzdechla. Nesnášela loučení a ještě víc v tomhle stylu. Nejspíš proto, že ji to dělalo zranitelnější. Kat velkoryse přehlédla její útrpný pohled a zamávala na Roberta, který se k nim okamžitě připojil. Vypadal, že se velmi dobře baví.
Když se připozdilo, pronesl kdosi nějakou oslnivou řeč ve jménu Kate a Jasmine, ředitel Brumbál povolil večerku o půlnoci všem od čtvrtého ročníku výš a odešel očividně najezen a spokojen. Dostavila se také profesorka Prýtová, s čapkou nakřivo a rukama od hlíny, ale zdržela se jen velice krátce („Ještě se uvidíme zítra, Kate.“) a kolem desáté se začala vzdalovat i většina studentů.
Kate seděla a trpěla všechno, co se v místnosti dělo, jen díky tomu, že měla neustále v ruce máslový ležák. Netušila přesně, jak je možné, že se jím dá taky opít, ale děkovala za to všem svatým, protože střízlivá by to sotva zvládla. Když se už hodně připozdilo a na obzoru nebyl jediný profesor a díkybohu ani primus, zabavila ze stolu poloprázdnou láhev skřítčího vína a než si toho Katleen všimla, stačila se i několikrát napít („Tobě bude zítra tak zle!“). A pak už zábava opravdu polevila, studenti odcházeli a na zemi zůstala spousta odpadků a prázdných lahví.
Nakonec to ale nebyla Kate, o koho měla Katleen největší starost, protože Jasmine o půl dvanácté začala hlasitě zpívat a její stav veselí se ve druhém momentu proměnil v usedavý pláč („Mně se bude tak stýskat, to je hrůza!“). Robert si čichnul k dýňové šťávě, kterou celý večer čtvrťačka pila a zjišťoval v ní množství alkoholu („Ta tam té vodky má snad víc, než šťávy! Kde to vůbec vzala?“). A když v místnosti zůstali pak už jen oni čtyři a Jasmine stále nepřestala vyvádět, Kat hlasitě vzdychla.
„Asi bude lepší, když ji odvedu na pokoj...“ Podívala se na Kate podezíravě. „Jsi v pořádku?“
„Naprosto,“ odpověděla dívka a zavrávorala jen maličko, když se zvedala ze židle.
„No, aspoň nám tu nezpíváš...“ vzdychla Kat znovu a podívala se na Jasmine. „Nebo nebrečíš.“
„Neboj,“ zachovala Kate naprosto vážnou tvář. „Jsem v pořádku. Jen běžte, trochu to tu poklidím.“
Robert se zatvářil pochybovačně, ale pomohl své přítelkyni a společně postavili vzlykající čtvrťačku na nohy.
„Nech to na skřítcích,“ řekla Kat, když si přehodila Jasmininu ruku přes ramena. Kate se jen usmála. „Běžte. Uvidíme se ráno.“
A tak odešli. Odešli a byla to ona, kdo na oslavě nakonec zůstal až do úplného konce. Rozhlédla se kolem do nepořádku, který po nich zůstal – jistě, že by ho skřítkové do rána uklidili tak, že by nikdo nepoznal, že se tam kdy nějaká oslava konala. Jenže to bylo najednou tak podivně nefér. Vzala několik talířů a maličko zavrávorala, když přecházela k umyvadlu. Tam našla dokonce zbytek skřítčího vína. Zasmála se sama sobě – opilost je stejně vtipnej stav!
Položila talíře a pustila vodu. Hudba dosud nepřestala hrát a tak nebylo divné, že přeslechla jeho blížící se kroky. Když však promluvil, poplašeně sebou trhla a prudce se otočila.
„Zdá se,“ pravil profesor Snape zřetelně. „Že čím méně osob je v této místnosti, tím vyšší je tu průměrný inteligenční kvocient...“
Upřela na něj zrak. V hlavě jí proběhlo: No vidíš! To je nepřímá úměrnost! , ale nahlas to nevyslovila.
„Teď, když vám všichni oznámili, jak bezmezně vás milují a jak jim budete chybět, vás dokonce pustili i k mytí nádobí? Jak velkorysé !“
Opřela se zády o desku kuchyně a složila si ruce na prsou. „Budete se divit, ale mytí nádobí pro mě neztělesňuje všechny hrůzy světa,“ pravila klidně.
„Tak to se mýlíte, Littletonová. Já se už u vás nedivím vůbec ničemu.“
Usmála se tak, jak by to určitě nedokázala, kdyby byla střízlivá.
„Náhodou to byla báječná oslava,“ začala. „Teda to – večírek. Na rozloučenou. Kdybyste přišel dřív, zbyly by na vás i nějaké koláčky!“
Pozvedl obočí. „No to jsem opravdu o hodně přišel,“ prohlásil kousavě.
„No ale,“ rozpřáhla ruce, „je to vlastně moje oslava, proč by měla skončit? Chcete se něčeho napít? Mám tu,“ rozhlédla se po řádce dokonale prázdných láhvích od máslového ležáku a zarazila se. Dřív, než ale stačila větu dokončit, ubezpečil ji: „Ne, to opravdu nechci. A vy už byste toho pití měla nechat taky,“ posměšně se ušklíbl. „Neříkejte mi, že tohle s vámi udělal ležák?“
Velmi nenápadně odstrčila láhev skřítčího vína, profesor si toho pochopitelně všiml, ale vypadal spíš opravdu pobaveně, než jakkoliv jinak. Kate se na něj pak podívala a vzdychla.
„Vypadám hrozně, co?“ zeptala se.
„O nic hůř, než obvykle,“ odpověděl. „Ale rozhodně je zajímavé, že se po několika lahvích ležáku a troše vína chováte tak... pozoruhodně .“
Naklonila hlavu na stranu a usmála se. „Nechtěl jste říct roztomile?“
„Prosím?“ Jeho hrozivý pohled ji v tu chvíli ani trochu nezastrašil. Jenom se ještě víc usmála. „No že to se říká o opilých ženách, že jsou roztomilé. Tak chtěl jste to říct, nebo ne?“
„To v žádném případě! Neodvážil bych se nazvat vás ani ženou , natož...“
„Roztomilou?“ oči jí zářily.
„Littletonová!“ zavrčel, ale ona jasně zahlédla, jak mu zacukaly koutky.
Maličko zčervenala a sklopila zrak. Když ale chvíli nic neříkal, zase se na něj podívala.
„Vážně nechcete nic k pití? To je divné... většina lidí sem dneska přišla kvůli pití,“ chytila se desky, aby nevrávorala. „Ale u vás nikdo nečekal, že se dostavíte, takže... co tu vlastně chcete?“
„Nebudete mi věřit,“ řekl a zachovával stále smrtelně vážnou tvář. „Přišel jsem se rozloučit.“
„Tak to jste na to kápl, že vám nebudu věřit,“ vyprskla. Pak se ale z vteřiny na vteřinu uklidnila a na moment zavřela oči. Když je otevřela, díval se na ni s pozdviženým obočím. Důrazně kývla a pak prohlásila. „Tak – už vám věřím.“
Zakroutil udiveně hlavou a tiše prohlásil něco jako: „Neskutečné!“ Přes to všechno k ní ale přistoupil o krok blíž a natáhl pravici.
Kate znovu naklonila hlavu na stranu a několikrát zamrkala. Uvažovala, jestli se jí to náhodou nezdá, ale když ta chvíle začala být trochu trapně dlouhá, pustila se desky stolu a místo toho chytila jeho nabízenou ruku. Měl, pochopitelně, velmi pevný stisk.
Najednou ji něco napadlo. Přišlo to ve sledu všech těch bláznivých nápadů, které člověk má, když je opilý.
„Víte, pane profesore,“ řekla, aniž by pustila jeho ruku, „jak se loučí ve Francii?“ A dřív, než mohl jakkoliv zareagovat, přistoupila k němu mnohem blíž, než by si kdy za plného vědomí dovolila, možná i blíž, než by si kdy představovala, že si dovolí, a rychle ho políbila na obě tváře. Jeho výraz zahlédla jen opravdu koutkem oka, protože dřív, než se z toho šoku vůbec pokusil vzpamatovat, zmizela z místnosti rychlostí, jakou mizí pára nad hrncem. Uvědomovali si v tu chvíli oba, že pokud se dneska chtěli překvapovat navzájem, byla to rozhodně ona, kdo má vyšší skóre.
O skóre ale následujícího rána sotva komu šlo. Kate se probudila s tak příšernou bolestí hlavy, že první co udělala, byla návštěva madame Pomfreyové, kde se, velmi překvapivě, střetla s Jasmine. Nepromluvily spolu ani slovo a přece si pro tu chvíli rozuměly víc, než kdy jindy.
Když se pak po krátké rekonvalescenci vrátila do společenské místnosti, bylo jí o poznání lépe, ale plně byla schopna vnímat až po důkladné sprše a šálku silného čaje na snídani. Vlastně to bylo to jediné, co toho rána přijala do svého žaludku. Kat se na ni od havraspárského stolu podívala s výrazem já-jsem-ti-to-říkala, ale vyčítat jí nepřišla nic, tak si Kate šla dobalit kufr a společně s ostatními žáky, kteří odjížděli na prázdniny domů, přišla do Vstupní síně, připravená odjet a nechat to všechno na půl roku za sebou.
Nahlásila své jméno profesorce McGonagallové, která odjezd řídila, pak se krátce pozdravila s profesorkou Prýtovou a nakonec se z mumraje vymotala a stoupla si ke Kat, stranou všeho a všech.
„Pamatuješ ty si vůbec na ten večírek?“ zeptala se jí kamarádka pochybovačně.
„Jasně, že si pamatuju,“ zavrčela Kate. „Jen to mám všechno v... takový podivný mlze.“
„A došla jsi vůbec na kolej, nebo jsi přespávala tam?“ ušklíbla se.
„Spala jsem normálně v pokoji,“ řekla Kate skoro dotčeně. „Jenom jsem tam začala uklízet a pak přišel Sn...“ zarazila se. Katleen se na ni velmi udiveně podívala. „Přišel tam Snape?“ řekla tak hlasitě, že si od Kate vysloužila varovné: „Šššš!“ Dívka se hluboce zamyslela. Přišel tam Snape! No jasně, že tam přišel! Mluvil o nějaké inteligenci, či co, ale co bylo dál?
„Doufám, že jsem neprovedla nic šílenýho,“ zamumlala s výrazem smutného štěněte.
„No to máme ihned možnosti zjistit!“ řekla Katleen skoro vítězoslavně a mrkla na ni. Když se Kate rozhlédla a uviděla přicházejícího Snapea, chtěla na to Kat odpovědět, ale jakmile se na ni otočila, zjistila, že už vedle ní kamarádka nestojí.
Ještě překvapivější ale bylo, že Snape doopravdy přišel k ní. Zastavil se od ní asi metr a podíval se po studentech, jestli je nikdo neposlouchá.
„Chci s vámi mluvit,“ řekl potichu. „Ale slibte mi, proboha, že mě zase nebudete líbat.“
Vytřeštila na něj oči a útroby se jí sevřely děsem. V zápětí si ale velmi, velmi matně vzpomněla, co se předešlé noci stalo, a tak místo toho, aby se vypařila studem, jenom hodně zčervenala.
„Byla jsem... asi hodně opilá, co?“ zeptala se opatrně.
„No to si pište, že jste byla,“ mávnul rukou profesor a zamračil se. „A věřte mi, byl bych velmi rád, kdybych byl také a nemusel se na tu záležitost pamatovat o nic víc, než vy.“
„Omlouvám se,“ zamumlala tiše a sklopila zrak.
Chviličku bylo ticho, pak zase promluvil: „Víte odpověď na otázku, Littletonová?“
Zvedla k němu zrak a svraštila čelo. O jaké otázce to zase mluví...
Když neodpovídala, pokračoval: „Ptala jste se mě, proč musím lidem neustále kazit život...“
„A... aha...“ řekla váhavě. Vzpomněla si na tu chvíli velmi živě, ale pohled už znovu nesklopila. Zhluboka se nadechla a pokusila se zamyslet nad významem toho, na co se ptal. Když stále neodpovídala a chvíle začala být trochu tíživá, pozvedl obočí.
„Proč padáme, Littletonová?“ zeptal se.
Něco uvnitř její hlavy zacvaklo na správné místo. Usmála se – tenhle citát znala až příliš dobře. „Abychom se naučili, jak znovu vstát, pane.“
„Takže?“
„Takže... ničíte lidem život proto, aby našli to dno, od kterého by se mohli odrazit?“
„Jedině člověk, který je schopen zvednout se ze dna, je opravdu hoden žít,“ řekl tiše. „U většiny těch tupohlavců to ani nemá smysl zkoušet, ale když je člověk dost silný na to, aby to zvládl, Littletonová, tak bolest je nakonec to, co ho nejvíc posílí.“
Chvilku přemýšlela nad tím, co řekl. Víc, než cokoliv jiného, jí spíš běžely hlavou věty: Odkdy je Snape filosof? Nakonec z toho ale vznikl vír pocitů, z nichž každý jí říkal odlišnou věc. Na jednu stranu si jasně uvědomovala, že jeho sdělení znamená: Jste dost silná. Na druhou stranu si ale nebyla jistá, jestli se jí líbí věta o bolesti. Nejspíš toho protrpěla příliš, než aby byla schopna se s tou bolestí tak lehce smířit.
Po chviličce přemýšlení se na něj podívala a pousmála se. On v zápětí natáhl ruku, ve které měl malou lahvičku. Podívala se nedůvěřivě.
„Tentokrát se vás nepokouším otrávit, ani vám ničit život . Myslel jsem si, že po včerejšku by se vám to mohlo hodit.“
Vzala si lektvar opatrně do ruky. „Střízlivec?“ usmála se. Jenom přikývl a podíval se směrem ostatních. Profesorka McGonagallová tam živě gestikulovala na skupinku studentů a po nich dvou se kdekdo už otáčel.
„Takže předpokládám, že si dáte záležet na studiu lektvarů, Littletonová. NKÚ nejsou zdaleka tak vtipné zkoušky, jak si většina lidí z vašeho ročníku myslí,“ řekl, ustoupil o krok a aniž by čekal na odpověď, chystal se odejít.
Jak typické, pomyslela si. Nakonec se neudržela.
„Veselé Vánoce, pane profesore,“ řekla.
Jeho tvář se změnila téměř k nepoznání. Zakroutil nevěřícně hlavou a vykouzlil na tváři opravdu fascinující úšklebek.
„Ne!“ řekl. „Mýlil jsem se, rozhodně jste se nezměnila. Jste naprosto ztracený případ!“
Dívala se za ním tak dlouho, než jeho černý plášť zmizel v davu mezi studenty.
*Za beta-read celé povídky, za úžasné nápady a nezměrnou dávku trpělivosti při čtení všech čtrnácti kapitol děkuji Katleen, bez ní by tohle všechno sotva kdy bylo k přečtení!*
„Já se přiznám, paní profesorko, že doopravdy nevím,“ začala s odpovědí na první otázku. „Nemám moc představu o své budoucnosti, přijde mi, že cokoliv mě napadne nemůže být dostatečně dobré na to, abych si s tím vystačila celý život.“
„No, to chápu,“ usoudila profesorka. „Co to zkusit vzít z druhého konce? Je nějaký obor, ve kterém byste rozhodně pracovat nechtěla?“
„Určitě ze mě nebude dějepisec,“ řekla Kate a ušklíbla se.
„Tak to už máte první předmět, na který se po zkouškách NKÚ nepřihlásíte, to je pokrok. Mezi námi ale – profesor Binns jen opravdu málokdy učí někoho z vyšších ročníků,“ usmála se profesorka. „A co ještě? Co vaše volitelné předměty? Kouzelné runy, péče o kouzelné tvory?“
„Nevím,“ dívka se zamyslela. „Runy jsou dobrý základ, ale nepředpokládám, že bych v nich viděla nějaký vyšší smysl nebo cíl. A kouzelná zvířata jsou jenom takový... koníček, ale budoucnost to pro mě nemá.“
„A co ministerstvo? Nepopírám, že si vás občas představuji na nějakých opravdu vysokých místech...“
Kate se ušklíbla. „Politika a úředničina, paní profesorko? V tom mě vážně vidíte?“
„Ale no tak, Kate, přece se zdaleka vždy nejedná jen o sezení za stolem...“
„Já vím, ale...“
„No dobrá, dobrá,“ řekla a zamyslela se. „Slyšela jsem, že vás baví lektvary?“
„No ano, ale...“
„Co takhle se vydat na dráhu léčitelů? To je velmi perspektivní povolání. Lektvary a znalosti léčitelských kouzel – určitě byste byla dobrý kandidát.“
Dívka si představila nemocnici U Svatého Munga s jejím sterilním prostředím, typickým zápachem desinfekce a všemi těmi podivnými kouzelnickými chorobami a oklepala se odporem.
„Vlastně... asi spíš ne,“ řekla opatrně.
Profesorka vzdychla. „Není to s vámi jednoduché, Kate,“ řekla. „Ale jste to přece jen vy, takže stejně budete pravděpodobně pokračovat ve všech předmětech, ve kterých uvidíte smysl, mám pravdu?“
Pokrčila rameny. „Asi záleží na známkách ze zkoušek...“
„Rozhodně myslete na to, že profesorka McGonagallová přijímá pouze studenty se známkou N a výše. A profesor Snape si žádá známku vynikající, což předpokládám víte. V mém předmětu, který doufám neopomenete, stačí známka P, což pro vás jistě nebude žádný problém.“
Kate se na chviličku zamyslela. „Je... je nějaký limit, z kolika předmětů se dají skládat OVCE? Myslím tím... kolik předmětů bych teď mohla mít, aby byla škola v dalších letech ještě únosná...“
„No to víte, je to dost individuální. Vy samozřejmě nechcete nic zanedbat. Běžné je skládání OVCÍ ze čtyř až pěti předmětů, které jsou potřebné pro budoucí povolání. Například k práci v léčitelství je třeba složit OVCE přinejmenším na N z lektvarů, bylinkářsví, přeměňování, kouzelných formulí a obrany proti černé magii a to už je poměrně těžká kategorie. Některá další velmi přísná povolání, jako například lov černokněžníků a podobné, vyžadují obranu proti černé magii, přeměňování, kouzelné formule a lektvary. Ale právě například k práci bystrozora je třeba složit ještě další velmi přísné zkoušky na ministerstvu.“
„Takže si myslíte, že bych si měla vybrat pět předmětů a zkrátka se na ně zaměřit?“
„Myslím si, že pro vás by bylo šest předmětů pro zkoušky OVCE ještě únosných, pokud si do té doby nerozmyslíte, čím chcete být. Pokud chcete, můžeme se společně zamyslet, které předměty to budou, abyste věděla, na jaké zkoušky si dát větší pozor.“ Ani nečekala na Kateinu odpověď a vytáhla pero a kus pergamenu.
„Takže – lektvary, předpokládám?“ řekla a už psala.
„Ehm... ano. A bylinkářství, určitě.“
„Přeměňování?“
Přikývla.
„Kouzelné formule? Ty se hodí ve všech situacích a profesor Kratiknot přijímá i studenty se známkou P.“
„Ano, formule určitě ano,“ odpověděla a zhluboka se nadechla.
„Obrana proti černé magii?“
„Nejsem v ní zrovna nejlepší...“
„Přesto vás profesor Rosenbaum hodnotí známkou vynikající.“ Profesorka vzhlédla od papírů a podívala se na Kate, která svraštila obočí. „Teď máte na výběr – máme napsané čtyři předměty, co vám tu zbývá je: obrana proti černé magii, péče o kouzelné tvory, dějiny čar a kouzel, které jste sama odsunula už na začátku... pak kouzelné runy a astronomie...“
„Nejspíš... bych chtěla pokračovat v runách,“ řekla a vzpomněla si při tom na Rose.
„Obranu proti černé magii byste si rozhodně vzít měla, Kate,“ usoudila profesorka. „Po pádu Vy-víte-koho se požaduje skoro ve všech povoláních.“
„Tak dobrá... runy a obranu...“
Žena dopsala a podívala se na ni. „No tak vidíte, aspoň nějaký základ máme. A kdybyste si cokoliv rozmyslela, po zkouškách NKÚ to nebude problém.“
Kate byla opravdu ráda, že má tenhle pohovor za sebou, takže se rychle rozloučila, nechala si od profesorky popřát hodně štěstí ve Francii a vrátila se mezi ostatní studenty, kteří se mezitím sešli ve Velké síni na večeři.
Vánoční prázdniny se blížily rychlostí blesku. Kate je měla poprvé, za dobu, co chodila do Bradavic, strávit doma s matkou. Ne, že by z toho měla velkou radost, ale potřebovala si zařídit pár věcí a do Francie s Jasmine stejně odlétaly z Londýna. Toho rána, den před odjezdem, se probudila a uvědomila si, že má posledních 24 hodin, které stráví v hradu, a pak na půl roku zmizí do dočista jiných světů. Byla to zvláštní myšlenka, trochu děsivá a trochu úžasná, když vzala v úvahu všechno, čím od prvního ročníku procházela. Vstala a chtěla jít do koupelny, ale když prošla společenskou místností, zarazilo ji povykování spolužáků.
„No to je bezva, Kate, že děláte ten večírek! Určitě přijdem!“ zavolal Denver.
„Bude tam i ohnivá whisky?“ přidal se George.
Dívka si přitáhla župan a vrhla na kluky tázavý pohled. „Co to plácáte? Jakej večírek?“ řekla.
„Cože? Ty o tom nevíš? Vždyť ho pořádáš! Je to na nástěnce!“
Kate se bez dalšího slova otočila a podívala se na mrzimorskou nástěnku. Vprostřed byl obrovský plakát, který hlásal:
Velká rozlučková párty!!! Kdo nás má aspoň trochu rád, nechť se dostaví dnes v 18:00 do staré učebny kouzelných formulí v přízemí hradu! Dary, nebo alespoň přání napsaná na voňavých papírech, jsou podmínkou pro vstup do místnosti, jinak je vše zcela zdarma! Očekávejte jídlo, pití a skvělou zábavu, kterou obstarají Jasmine Flowersová a Kate Littletonová.
Dívka nevěřila vlastním očím. Přečetla si nápis nejméně třikrát, než se zpoza jejích zad ozval Denver.
„Jakoupak zábavu nám budeš obstarávat, Katie?“ zašveholil a ona ho jenom sjela pohledem.
„Taková blbost!“ odfrkla si, přitáhla si župan blíž k tělu a zamířila naštvaně do koupelny.
Jak to myslí – rozlučková párty? To nestačí všechen ten mumraj kvůli jejich odjezdu, ještě se musí zvát lidi, aby všemu tomu šílenství dodali grády? To snad vážně není možné, ta Flowersová ji pod to klidně podepíše, jako by byly nějaké kámošky na život a na smrt! To v žádném případě! Nejen, že Kate nenávidí společenské zábavy tohohle typu, ale chce mít poslední večer před odjezdem klid!
Nasupeně šla na snídani, doprovázena posměšky Denvera a George a u nástěnky před Velkou síní se málem srazila s Katleen a rozesmátou Jasmine. Přišla rázně až k nim a osopila se na havraspárkou čtvrťačku: „Co má tohle proboha znamenat?“ zeptala se bez pozdravu.
„Coby?“ odpověděla Jasmine s úsměvem. „Pořádáme párty na rozloučenou!“
„Tak to se pleteš, holka! Já vůbec nic nepořádám!“ zarazila její veselí.
„Ale no taaak, Katie,“ řekla Katleen, která se očividně velmi dobře bavila, protože kolem procházelo stále více studentů, kteří na Jasmine mávali a ukazovali zdvižené palce. „Jak to, že nepořádáš? Jsi pod tím podepsaná!“
„V žádném případě nečekej, že tam půjdu!“
„Tak to budeš z téhle školy asi jediná,“ řekla Jasmine s pokrčenými rameny. „I Brumbál slíbil, že přijde, když jsem mu oznámila, že budou koláčky.“
Kat se tlumeně zasmála a Kate na ni vrhla vražedný pohled. „Ty se moc nesměj, jestli tam půjdeš, tak na tebe už nikdy v životě nepromluvím.“
„No to nevím, jak přežiju,“ provokovala ji kamarádka. „A nedělej se a pojď tam, všichni se jenom třesou, až ti řeknou, jak tě mají rádi a jak jim budeš chybět.“
„Pokrytci pokrytecký!“ zabručela Kate. „Já nemám nikoho ráda, tak je mi to jedno! Co v tom proboha vidíte? V hromadě lidí, kteří budou pít ležák a vyprávět přihlouplé vtipy?“
Teď už se zdaleka nesmála jenom Katleen. „Prostě tam přijď a uvidíš, třeba se ti to bude líbit.“
„Hluboce o tom pochybuju,“ usoudila a chystala se odejít.
„Hehe, Kate! Nebuď jako Snape!“ zavolala za ní Jasmine a ona na ni velmi prudce otočila zpátky. Chtěla vykřiknout: Já NEJSEM jako Snape, ale udržela se. Aby situaci zachránila, jenom nevěřícně zakroutila hlavou a vstoupila do Velké síně.
Celý den si pak připadala jako v blázinci. Potkávala lidi, o kterých vůbec neměla ponětí, že s ní chodí do stejné školy, a oni ji zdravili na chodbách, jako nějakou starou přítelkyni. Fascinovalo ji, co udělá několik letáků za pozdvižení. Pokoušela se tomu všemu vyhnout, ale marně. Když pak po obědě zkonstatovala, že klidu se jí dneska nedostane ani náhodou, přišla si s ní promluvit Kat.
„Viď, Katie, že nakonec přijdeš?“ zeptala se nevinně.
„Proč? Proč bych kruci měla?“
„Protože je to na tvoji počest, přece,“ usmála se kamarádka.
„Nemám žádnou počest!“ zavrčela Kate. „A najednou se se mnou chtějí srdceryvně loučit lidi, který ani neznám, a víš proč?“
„Vím...“ řekla Kat. „Protože ležák tam bude zadarmo.“
Dívka si jenom pohrdavě odfrkla.
„Ale co ty víš...“ pravila Katleen tajemně. „Třeba tam z učitelů nepřijde jenom Brumbál.“
„Ty seš neuvěřitelně praštěná!“ chtěla Kate debatu zakončit, ale chtě nechtě musela kamarádce před odchodem slíbit, že se přijde aspoň na chvilku podívat. („Půl hodinka tě přece nezabije!“)
Jenže než se vůbec stačila nadechnout, odpoledne se přehouplo a na pozemky hradu padla tma. V půl šesté se Kate pokusila schovat v pokoji za závěsem, ale tam ji okamžitě vypátrala Rose. Postavila se před ni, ruce v bok, a tvářila se jako vojevůdce.
„Vstávej,“ řekla přísně a Kate na ni vrhla udivený pohled.
„No vstávej,“ zopakovala Rose a naklonila hlavu na stranu. Podle Kate to byla doopravdy hezká holka, ale když se mračila, moc jí to neslušelo.
„Slíbila jsem, že přijdu, tak přijdu. Je ale půl šesté, ještě je hromada času...“
„Musíš se převlíknout, takhle na svou oslavu nepůjdeš ani náhodou!“
„Není to MOJE oslava, kolikrát vám to mám opakovat?“
„Můžeš s tím hned přestat. Vezmeš si společenskej hábit a já ti půjčím modrý stíny, budou ti slušet.“
„ROSE!“ Kate nevědomky zvýšila hlas. „Děláš si srandu? Nebudu se malovat!“
„Nemusíš, klidně to udělám za tebe. Hlavně že souhlasíš s tím společenským hábitem.“
Kate zaúpěla. „Děláš si legraci? Proč bych měla lidi podporovat ve stupidních společenských aktivitách?“
„To netuším,“ řekla Rose. „Ale slíbila jsem to Jasmine.“
„Tak to mě vůbec nezajímá!“
„A Katleen.“
„Zrádkyně jedna.“
Rose se usmála. „Tak se už přestaň mračit, hoď na sebe ty šaty a pojď... je to tvůj poslední den v Bradavicích.“
Kate vzdychla. Všichni, docela všichni, se tu na ni spikli. To není fér!
Krátce po šesté nicméně vcházela do staré učebny kouzelných formulí, kterou najednou vůbec nemohla poznat. Nejenom, že zmizely lavice a místo nich se objevily stoly, všude byla vánoční výzdoba a vypadalo to, že místo katedry někdo postavil malou improvizovanou kuchyni. Na stolech bylo plno máslových ležáků a dýňové šťávy a ze všech koutů se ozývala tlumená tajemná hudba. Kate bezděčně napadlo, že nemá nejmenší tušení, jak se tohle všechno Jasmine povedlo za jediný den, ale usoudila, že jí s tím nejspíš pomohl někdo z učitelů. Možná ředitel její koleje. A nebo že to zdaleka neplánovala jen jeden den, pouze si dala záležet, aby se to ke Kate nedoneslo dřív, než dneska.
Hned, jakmile vstoupila do místnosti, upřela se na ni většina pohledů. Místnost byla ještě skoro prázdná, ale podle hluku, který se rychle blížil chodbou, to vypadalo, že nebude vůbec trvat dlouho a všechen prostor se zaplní. Kate se ušklíbla, pozdravila s veselou Kat a Jasmine a s ležákem v ruce se pokusila stáhnout do ústranní.
Brzy ale zjistila, že se jí ani s největším úsilím nepovede držet se stranou toho všeho – neustále jí totiž někdo klepal na rameno a pokoušel se s ní konverzovat. Nejdřív téměř cizí lidi („A co, jak se těšíš do Krásnohůlek?... Bude se ti stýskat po Bradavicích?... Těšíš se na místní kluky?“) a když se konečně vymanila z dosahu těch, o jejichž pozornost neměla nejmenší zájem, přišla si s ní povídat Kat. Nejspíš chtěla dohlédnout na to, aby Kate v nestřežené chvíli nezmizela. Kolem sedmé opravdu dorazil ředitel Brumbál („Koláčky! Báječné!“), doprovázen profesorkou McGonagallovou („Krásná výzdoba, s tím jste pomohl vy, Filiusi?“) a již zmíněným profesorem Kratiknotem, který nebyl na první pohled vůbec vidět a Kate o něj začala mít strach, aby ho nikdo nezašlápl. Po další půl hodince strach vzrostl, když dorazil hajný Hagrid a po několika skleničkách brandy (Pouze pro učitele!) začal se čtvrťákem Weasleym hlasitě probírat studii draků, přičemž máchal rukama sem a tam (pravděpodobně zrovna předváděl dračí let).
Kate se rozhlédla do mumraje, který kolem byl, a tiše si povzdechla. Nesnášela loučení a ještě víc v tomhle stylu. Nejspíš proto, že ji to dělalo zranitelnější. Kat velkoryse přehlédla její útrpný pohled a zamávala na Roberta, který se k nim okamžitě připojil. Vypadal, že se velmi dobře baví.
Když se připozdilo, pronesl kdosi nějakou oslnivou řeč ve jménu Kate a Jasmine, ředitel Brumbál povolil večerku o půlnoci všem od čtvrtého ročníku výš a odešel očividně najezen a spokojen. Dostavila se také profesorka Prýtová, s čapkou nakřivo a rukama od hlíny, ale zdržela se jen velice krátce („Ještě se uvidíme zítra, Kate.“) a kolem desáté se začala vzdalovat i většina studentů.
Kate seděla a trpěla všechno, co se v místnosti dělo, jen díky tomu, že měla neustále v ruce máslový ležák. Netušila přesně, jak je možné, že se jím dá taky opít, ale děkovala za to všem svatým, protože střízlivá by to sotva zvládla. Když se už hodně připozdilo a na obzoru nebyl jediný profesor a díkybohu ani primus, zabavila ze stolu poloprázdnou láhev skřítčího vína a než si toho Katleen všimla, stačila se i několikrát napít („Tobě bude zítra tak zle!“). A pak už zábava opravdu polevila, studenti odcházeli a na zemi zůstala spousta odpadků a prázdných lahví.
Nakonec to ale nebyla Kate, o koho měla Katleen největší starost, protože Jasmine o půl dvanácté začala hlasitě zpívat a její stav veselí se ve druhém momentu proměnil v usedavý pláč („Mně se bude tak stýskat, to je hrůza!“). Robert si čichnul k dýňové šťávě, kterou celý večer čtvrťačka pila a zjišťoval v ní množství alkoholu („Ta tam té vodky má snad víc, než šťávy! Kde to vůbec vzala?“). A když v místnosti zůstali pak už jen oni čtyři a Jasmine stále nepřestala vyvádět, Kat hlasitě vzdychla.
„Asi bude lepší, když ji odvedu na pokoj...“ Podívala se na Kate podezíravě. „Jsi v pořádku?“
„Naprosto,“ odpověděla dívka a zavrávorala jen maličko, když se zvedala ze židle.
„No, aspoň nám tu nezpíváš...“ vzdychla Kat znovu a podívala se na Jasmine. „Nebo nebrečíš.“
„Neboj,“ zachovala Kate naprosto vážnou tvář. „Jsem v pořádku. Jen běžte, trochu to tu poklidím.“
Robert se zatvářil pochybovačně, ale pomohl své přítelkyni a společně postavili vzlykající čtvrťačku na nohy.
„Nech to na skřítcích,“ řekla Kat, když si přehodila Jasmininu ruku přes ramena. Kate se jen usmála. „Běžte. Uvidíme se ráno.“
A tak odešli. Odešli a byla to ona, kdo na oslavě nakonec zůstal až do úplného konce. Rozhlédla se kolem do nepořádku, který po nich zůstal – jistě, že by ho skřítkové do rána uklidili tak, že by nikdo nepoznal, že se tam kdy nějaká oslava konala. Jenže to bylo najednou tak podivně nefér. Vzala několik talířů a maličko zavrávorala, když přecházela k umyvadlu. Tam našla dokonce zbytek skřítčího vína. Zasmála se sama sobě – opilost je stejně vtipnej stav!
Položila talíře a pustila vodu. Hudba dosud nepřestala hrát a tak nebylo divné, že přeslechla jeho blížící se kroky. Když však promluvil, poplašeně sebou trhla a prudce se otočila.
„Zdá se,“ pravil profesor Snape zřetelně. „Že čím méně osob je v této místnosti, tím vyšší je tu průměrný inteligenční kvocient...“
Upřela na něj zrak. V hlavě jí proběhlo: No vidíš! To je nepřímá úměrnost! , ale nahlas to nevyslovila.
„Teď, když vám všichni oznámili, jak bezmezně vás milují a jak jim budete chybět, vás dokonce pustili i k mytí nádobí? Jak velkorysé !“
Opřela se zády o desku kuchyně a složila si ruce na prsou. „Budete se divit, ale mytí nádobí pro mě neztělesňuje všechny hrůzy světa,“ pravila klidně.
„Tak to se mýlíte, Littletonová. Já se už u vás nedivím vůbec ničemu.“
Usmála se tak, jak by to určitě nedokázala, kdyby byla střízlivá.
„Náhodou to byla báječná oslava,“ začala. „Teda to – večírek. Na rozloučenou. Kdybyste přišel dřív, zbyly by na vás i nějaké koláčky!“
Pozvedl obočí. „No to jsem opravdu o hodně přišel,“ prohlásil kousavě.
„No ale,“ rozpřáhla ruce, „je to vlastně moje oslava, proč by měla skončit? Chcete se něčeho napít? Mám tu,“ rozhlédla se po řádce dokonale prázdných láhvích od máslového ležáku a zarazila se. Dřív, než ale stačila větu dokončit, ubezpečil ji: „Ne, to opravdu nechci. A vy už byste toho pití měla nechat taky,“ posměšně se ušklíbl. „Neříkejte mi, že tohle s vámi udělal ležák?“
Velmi nenápadně odstrčila láhev skřítčího vína, profesor si toho pochopitelně všiml, ale vypadal spíš opravdu pobaveně, než jakkoliv jinak. Kate se na něj pak podívala a vzdychla.
„Vypadám hrozně, co?“ zeptala se.
„O nic hůř, než obvykle,“ odpověděl. „Ale rozhodně je zajímavé, že se po několika lahvích ležáku a troše vína chováte tak... pozoruhodně .“
Naklonila hlavu na stranu a usmála se. „Nechtěl jste říct roztomile?“
„Prosím?“ Jeho hrozivý pohled ji v tu chvíli ani trochu nezastrašil. Jenom se ještě víc usmála. „No že to se říká o opilých ženách, že jsou roztomilé. Tak chtěl jste to říct, nebo ne?“
„To v žádném případě! Neodvážil bych se nazvat vás ani ženou , natož...“
„Roztomilou?“ oči jí zářily.
„Littletonová!“ zavrčel, ale ona jasně zahlédla, jak mu zacukaly koutky.
Maličko zčervenala a sklopila zrak. Když ale chvíli nic neříkal, zase se na něj podívala.
„Vážně nechcete nic k pití? To je divné... většina lidí sem dneska přišla kvůli pití,“ chytila se desky, aby nevrávorala. „Ale u vás nikdo nečekal, že se dostavíte, takže... co tu vlastně chcete?“
„Nebudete mi věřit,“ řekl a zachovával stále smrtelně vážnou tvář. „Přišel jsem se rozloučit.“
„Tak to jste na to kápl, že vám nebudu věřit,“ vyprskla. Pak se ale z vteřiny na vteřinu uklidnila a na moment zavřela oči. Když je otevřela, díval se na ni s pozdviženým obočím. Důrazně kývla a pak prohlásila. „Tak – už vám věřím.“
Zakroutil udiveně hlavou a tiše prohlásil něco jako: „Neskutečné!“ Přes to všechno k ní ale přistoupil o krok blíž a natáhl pravici.
Kate znovu naklonila hlavu na stranu a několikrát zamrkala. Uvažovala, jestli se jí to náhodou nezdá, ale když ta chvíle začala být trochu trapně dlouhá, pustila se desky stolu a místo toho chytila jeho nabízenou ruku. Měl, pochopitelně, velmi pevný stisk.
Najednou ji něco napadlo. Přišlo to ve sledu všech těch bláznivých nápadů, které člověk má, když je opilý.
„Víte, pane profesore,“ řekla, aniž by pustila jeho ruku, „jak se loučí ve Francii?“ A dřív, než mohl jakkoliv zareagovat, přistoupila k němu mnohem blíž, než by si kdy za plného vědomí dovolila, možná i blíž, než by si kdy představovala, že si dovolí, a rychle ho políbila na obě tváře. Jeho výraz zahlédla jen opravdu koutkem oka, protože dřív, než se z toho šoku vůbec pokusil vzpamatovat, zmizela z místnosti rychlostí, jakou mizí pára nad hrncem. Uvědomovali si v tu chvíli oba, že pokud se dneska chtěli překvapovat navzájem, byla to rozhodně ona, kdo má vyšší skóre.
O skóre ale následujícího rána sotva komu šlo. Kate se probudila s tak příšernou bolestí hlavy, že první co udělala, byla návštěva madame Pomfreyové, kde se, velmi překvapivě, střetla s Jasmine. Nepromluvily spolu ani slovo a přece si pro tu chvíli rozuměly víc, než kdy jindy.
Když se pak po krátké rekonvalescenci vrátila do společenské místnosti, bylo jí o poznání lépe, ale plně byla schopna vnímat až po důkladné sprše a šálku silného čaje na snídani. Vlastně to bylo to jediné, co toho rána přijala do svého žaludku. Kat se na ni od havraspárského stolu podívala s výrazem já-jsem-ti-to-říkala, ale vyčítat jí nepřišla nic, tak si Kate šla dobalit kufr a společně s ostatními žáky, kteří odjížděli na prázdniny domů, přišla do Vstupní síně, připravená odjet a nechat to všechno na půl roku za sebou.
Nahlásila své jméno profesorce McGonagallové, která odjezd řídila, pak se krátce pozdravila s profesorkou Prýtovou a nakonec se z mumraje vymotala a stoupla si ke Kat, stranou všeho a všech.
„Pamatuješ ty si vůbec na ten večírek?“ zeptala se jí kamarádka pochybovačně.
„Jasně, že si pamatuju,“ zavrčela Kate. „Jen to mám všechno v... takový podivný mlze.“
„A došla jsi vůbec na kolej, nebo jsi přespávala tam?“ ušklíbla se.
„Spala jsem normálně v pokoji,“ řekla Kate skoro dotčeně. „Jenom jsem tam začala uklízet a pak přišel Sn...“ zarazila se. Katleen se na ni velmi udiveně podívala. „Přišel tam Snape?“ řekla tak hlasitě, že si od Kate vysloužila varovné: „Šššš!“ Dívka se hluboce zamyslela. Přišel tam Snape! No jasně, že tam přišel! Mluvil o nějaké inteligenci, či co, ale co bylo dál?
„Doufám, že jsem neprovedla nic šílenýho,“ zamumlala s výrazem smutného štěněte.
„No to máme ihned možnosti zjistit!“ řekla Katleen skoro vítězoslavně a mrkla na ni. Když se Kate rozhlédla a uviděla přicházejícího Snapea, chtěla na to Kat odpovědět, ale jakmile se na ni otočila, zjistila, že už vedle ní kamarádka nestojí.
Ještě překvapivější ale bylo, že Snape doopravdy přišel k ní. Zastavil se od ní asi metr a podíval se po studentech, jestli je nikdo neposlouchá.
„Chci s vámi mluvit,“ řekl potichu. „Ale slibte mi, proboha, že mě zase nebudete líbat.“
Vytřeštila na něj oči a útroby se jí sevřely děsem. V zápětí si ale velmi, velmi matně vzpomněla, co se předešlé noci stalo, a tak místo toho, aby se vypařila studem, jenom hodně zčervenala.
„Byla jsem... asi hodně opilá, co?“ zeptala se opatrně.
„No to si pište, že jste byla,“ mávnul rukou profesor a zamračil se. „A věřte mi, byl bych velmi rád, kdybych byl také a nemusel se na tu záležitost pamatovat o nic víc, než vy.“
„Omlouvám se,“ zamumlala tiše a sklopila zrak.
Chviličku bylo ticho, pak zase promluvil: „Víte odpověď na otázku, Littletonová?“
Zvedla k němu zrak a svraštila čelo. O jaké otázce to zase mluví...
Když neodpovídala, pokračoval: „Ptala jste se mě, proč musím lidem neustále kazit život...“
„A... aha...“ řekla váhavě. Vzpomněla si na tu chvíli velmi živě, ale pohled už znovu nesklopila. Zhluboka se nadechla a pokusila se zamyslet nad významem toho, na co se ptal. Když stále neodpovídala a chvíle začala být trochu tíživá, pozvedl obočí.
„Proč padáme, Littletonová?“ zeptal se.
Něco uvnitř její hlavy zacvaklo na správné místo. Usmála se – tenhle citát znala až příliš dobře. „Abychom se naučili, jak znovu vstát, pane.“
„Takže?“
„Takže... ničíte lidem život proto, aby našli to dno, od kterého by se mohli odrazit?“
„Jedině člověk, který je schopen zvednout se ze dna, je opravdu hoden žít,“ řekl tiše. „U většiny těch tupohlavců to ani nemá smysl zkoušet, ale když je člověk dost silný na to, aby to zvládl, Littletonová, tak bolest je nakonec to, co ho nejvíc posílí.“
Chvilku přemýšlela nad tím, co řekl. Víc, než cokoliv jiného, jí spíš běžely hlavou věty: Odkdy je Snape filosof? Nakonec z toho ale vznikl vír pocitů, z nichž každý jí říkal odlišnou věc. Na jednu stranu si jasně uvědomovala, že jeho sdělení znamená: Jste dost silná. Na druhou stranu si ale nebyla jistá, jestli se jí líbí věta o bolesti. Nejspíš toho protrpěla příliš, než aby byla schopna se s tou bolestí tak lehce smířit.
Po chviličce přemýšlení se na něj podívala a pousmála se. On v zápětí natáhl ruku, ve které měl malou lahvičku. Podívala se nedůvěřivě.
„Tentokrát se vás nepokouším otrávit, ani vám ničit život . Myslel jsem si, že po včerejšku by se vám to mohlo hodit.“
Vzala si lektvar opatrně do ruky. „Střízlivec?“ usmála se. Jenom přikývl a podíval se směrem ostatních. Profesorka McGonagallová tam živě gestikulovala na skupinku studentů a po nich dvou se kdekdo už otáčel.
„Takže předpokládám, že si dáte záležet na studiu lektvarů, Littletonová. NKÚ nejsou zdaleka tak vtipné zkoušky, jak si většina lidí z vašeho ročníku myslí,“ řekl, ustoupil o krok a aniž by čekal na odpověď, chystal se odejít.
Jak typické, pomyslela si. Nakonec se neudržela.
„Veselé Vánoce, pane profesore,“ řekla.
Jeho tvář se změnila téměř k nepoznání. Zakroutil nevěřícně hlavou a vykouzlil na tváři opravdu fascinující úšklebek.
„Ne!“ řekl. „Mýlil jsem se, rozhodně jste se nezměnila. Jste naprosto ztracený případ!“
Dívala se za ním tak dlouho, než jeho černý plášť zmizel v davu mezi studenty.
*Za beta-read celé povídky, za úžasné nápady a nezměrnou dávku trpělivosti při čtení všech čtrnácti kapitol děkuji Katleen, bez ní by tohle všechno sotva kdy bylo k přečtení!*
Žádné komentáře:
Okomentovat