Anotace: Kapitola o cestách zpátky a rozhodnutích, která se dřív zdála důležitá, nyní však ve víru událostí mohou vypadat naprosto nepodstatně. Kapitola o navracejících se pocitech, o ztrátách a nálezech, o lovu na brambory... Příběh o návrhu, který možná změní běh věcí. Co myslíte – je dospívání psychóza?
Pomalu se ponořila do vany, která byla naplněná vodou a pěnou až po okraj. Lehla si a zadívala se dlouze do stropu, zřejmě tam chtěla nalézt odpovědi na všechny svoje otázky. Byla teď tam, kde to všechno začalo. Dveřmi tehdy prolétl Protiva, sebral jí šaty, ona se nahá zvedla a v tajné chodbě, o které si myslela, že ji moc lidí nezná, potkala Severuse Snapea. Bylo to teprve před třemi týdny, ale jí to přišlo jako věčnost.
Vzpomínala na tu situaci a na to, co tehdy cítila. Někdy si o sobě myslela, že je doopravdy nemocná, její stavy se střídaly jako na běžícím pásu. Madame Pomfreyová tomu říkala „dospívání“, Kate ale tušila, že to bude přece jenom něco víc.
Ještě včera byla v bojovném ražení. Bojovala proti Snapeovi, proti jeho nechutné snaze vyvést ji z míry. Vyspala se s Chrisem, protože chtěla dokázat, že má na to vést si vlastní život podle svého a že to zvládne. Vyspala se s ním bez váhání a to byl přitom její první... Přišlo jí to tak samozřejmé a neměla tendenci o tom uvažovat jako o přelomovém zážitku. Prostě se to stalo a co víc k tomu dodat. Nic – není důvod...
Ještě před pěti hodinami kypěla vztekem a byla ochotná zničit všechno kolem sebe. Přitom se ukázalo, jak byla vlastně ubohá. Stádium naštvání a ponížení pak vystřídalo stádium apatie. V tu chvíli to přišlo tak rychle a neuváženě... mohla to být opravdová deprese? Byla by ochotná ztratit všechno, naprosto všechno, na čem jí kdy záleželo. A jí to bylo fuk. Chtěla odjet a nikdy se nevrátit a to myslela natolik vážně, že kdyby nebyly chodby plné studentů, na které by cestou musela narazit, okamžitě by si zabalila kufry. Ale neudělala nic, nic pro „vytracení se ze světa“. Jen šla chodbou jako omámená, zaklepala na nějaké dveře, protože věděla, že je to její povinnost. Možná chtěla říct řediteli, že odjíždí. Jenže pak do té mlhy, která byla kolem ní, do toho mrtvého ticha, někdo strčil ruku - ta ji chytila za hábit a vtáhla zpátky do normálního světa. Ta ruka patřila Snapeovi, tomu samému člověku, který ji tam před několika hodinami sám shodil.
Nevěděla proč udělal jedno, nebo druhé. Dívala se na kamenný sklepní strop dívčích umýváren a uvědomovala si jenom, že prošla tolika hlubokými stavy během posledních hodin, že má změn dost na celý život. A v hrudníku ji pálila poslední Snapeova věta. Byla tam usídlená, někde hodně blízko jejího srdce a propalovala ji v něm díru, sžírala ho kousek po kousku.
Ale dokazovalo to, že Kate žije.
A dokazovalo to taky, že je úplně blbá, když s ní tohle dokázal udělat po tom všem. Nemohla mu to odpustit, to v žádném případě. Rozhodně ne dnes. Udělal to, o čem věděl, že jí nejvíc ublíží – viděla sama sebe. Viděla jeho ve svém těle. Bylo divné, že ji to tolik děsilo... jakmile se před ní vynořil ten obraz... Snape chytající se katedry a ona sama, jak najednou stojí místo něj... musela rychle zavřít oči a pokoušela se tu myšlenku vytřást z hlavy. A čím to bylo? Tím, že viděla sama sebe, nebo tím, že on byl v jejím těle? Možná se bála myšlenky, že někde uvnitř je stejná, jako on?
Mokrýma rukama si zajela do vlasů. Byla tak unavená! Unavená ze všeho, co se kolem ní dělo, unavená z představy, že zítra bude muset vstát a navázat tam, kde skončila. Z toho, že se jí znovu bude připomínat to všechno, co se stalo.
Celý svět byl tak neskutečný... Katleen, Robert a Chris... Chris. Ten, kterému to nakonec stejně ublíží nejvíc. Chtěla je všechny vytěsnit z hlavy a nechat zmizet ze svého života. Všechny, i Kat! Nevěřila tomu, že to tak cítila, vždycky, když podobný stav přišel a zase odezněl, nechápala sama sebe. Kat byla její nejlepší kamarádka, vždycky to tak bylo. Pokaždé ji tahala z průšvihů, pokaždé ji vracela zpátky na zem. Ale někdy, někdy v těch stavech to bylo úplně jedno. Nic z toho nemělo význam a často se jí nechtělo zpátky. A dneska to bylo o to horší, že si uvědomovala... doopravdy si uvědomovala, že nebýt toho večerního trestu... nejspíš by už tu cestu zpátky ani nenašla.
Ale byl to Snape, kdo ji zachránil. Ironie. Byl to Snape, kdo ji zničil a stejně tak to byl on, kdo ji spasil. Věděl to vůbec? Nebo to tak plánoval?
A co byla vlastně ta otázka, na kterou se měla ptát?
Hlavou jí vířilo čím dál víc myšlenek. Znovu se vracela do plného vědomí, znovu si začala všímat všeho kolem sebe. Působilo to, jako když mizí oblak páry a hučení v uších. Vnímala už jasně a zřetelně a propouštěla k sobě otázky a myšlenky a všechno začalo zase vířit a žít. Přesto se ale cítila smutná. Zklamaná.
Dělejte si se svým životem, co chcete...
Znamená to, že to s ní vzdal, že s ní skončil? Znamená to sbohem? Nevěděla. Ale rozhodně to tak znělo. Co bylo ale beze sporu jasné, že existovaly jen dvě varianty a obě končily stejně. Buď se cosi vrátí a nějaký boj bude pokračovat – nebo ne. V prvním případě by to znamenalo, že už to ona dál neustojí, že bude ta, která ustoupí. V druhém případě nebude mít její současný život žádný cíl ani směr. V obou případech všechno skončí prázdnotou. A v prázdnotě nebude místo pro Christophera Liveryho, tím jediným si byla naprosto jistá.
Ani tu noc nepoužila vysoušecí kouzlo na vlasy. Prostě si lehla do postele a přitáhla si peřinu až k bradě. Celá kolej už spala, jen ona se dívala do nočního ticha a ještě hodně dlouhou dobu nemohla usnout.
Ráno nebylo skličující, ani veselé – vlastně se až divně podobalo ránu předchozímu, což bylo oproti včerejšímu dni přece jenom velké zlepšení. Šla na snídani, procházela mezi stoly a přímo uprostřed Velké síně narazila na Chrise.
„Ahoj,“ pozdravil ji neutrálně.
Kývla.
„Kate... promiň mi ten včerejšek, nějak mi nedošlo, jak moc těžký to pro tebe muselo být.“
Svraštila obočí. „Já vím,“ řekla. „Není to tvoje chyba. Odhadnout cizí pocity není lehká věc.“ Snažila se, aby to neznělo ironicky, ale nepovedlo se jí to tak úplně. Chris se nervózně nadechl.
„Já nevím, jestli ti můžu nějak pomoct, Kate...“ řekl a rozhlédl se po Síni, aby se ujistil, že je neposlouchá stovka lidí. Kate udělala totéž, ačkoliv ji k tomu nevedlo to samé, co jeho. Uviděla několik studentů, kteří na ně upírají zrak a nebo si něco vzrušeně šuškají – na včerejší incident se jen tak nezapomene.
„Vlastně... nepotřebuju pomoc, Chrisi,“ řekla po chvíli a upřela na něj zrak. „Ještě před nějakou dobou jsem byla podle tebe silnější a tak netuším, jak by mi mohl pomoct slabší člověk, než jsem já.“
Nezvolila nejtaktnější slova a bylo vidět, že se ho to dotklo a trochu ho to vyvedlo z míry. „Třeba je něco, co aspoň tentokrát můžu udělat... ale možná bude lepší promluvit si o tom jindy, co říkáš?“
„Spoléháš na to, že jindy to bude lepší?“
„Budeš klidnější.“
„Já jsem ale naprosto klidná...“ celou dobu mu hleděla do očí. V tuhle chvíli ale pohledem uhnula. „Ne...“ řekla pak potichu. „Nebudu klidnější a nic se nezmění...“
„Musíš si to všechno ještě nechat projít hlavou...“
Sklopila oči a chvíli se dívala na špičky svých bot. Věděla, že celou dobu, co spolu chodili, hrála jenom určitou roli. Takovou roli, kterou teď už nedokázala dál hrát. Ale mohla ji dokončit. Možná musela.
„Víš...“ zase k němu zvedla zrak. „Vážně ti nechci ublížit...“
Nervózně přešlápl. „Kate, ale ty mi přece neubližuješ. To Snape...“
„Tohle byla jenom událost z tisíce, Chrisi! Jedna z tisíce. On bude dál pokračovat a bude to horší... pro něj je tohle jenom mávnutí rukou!“
Vzal ji za rameno a odvedl ke vchodu do Síně – nechtěl být všem tolik na očích.
„Říkalas sama, že proti tomu musíme bojovat!“
„A tys bojoval?“ zeptala se.
„Ano, já jsem...“ zarazil se. „Co tím vlastně chceš říct? Že jsem tě v tom nechal?“
„Ne, to nechci. Jediný, co tím chci říct je, že i na mě je někdy všeho moc. Viděl jsi to včera. A to by pokračovalo a – já prostě nedokážu bojovat za dva lidi... a už tak jsme si toho v posledních dnech protrpěli až moc...“
„A ty si myslíš, že se můžeme rozejít a všechno tím skončí?“ vyhrkl. Jeho tvář byla vážná.
„Přesně to si myslím, Chrisi,“ řekla tiše.
Chvíli se na ni díval, zřejmě neschopen uvěřit tomu, co slyší.
„Chceš se rozejít?“ řekl potom.
„Bude to tak lepší,“ odpověděla a ani se nevyhnula jeho pohledu.
„Necháš Snapea vyhrát?“ neodpustil si.
Zakroutila hlavou. „Tohle není o něm. Je to o tom, kolik překážek spolu dokážou lidi překonat.
„A ty se mnou už nejsi schopná překonávat překážky?“
„Ne... nejsem ochotná. Protože tobě to v závěru ublíží mnohem víc, než mě.“
Potichu se na ni díval. Když ta podivná chvíle začala být tíživá, Kate pokrčila rameny a ještě jednou si ho prohlédla.
„Jdu na snídani,“ řekla věcně a otočila se zpět do velké Síně. Doběhl ji a chytil za ruku tak, že se k němu musela otočit. Dřív, než se na něj znovu podívala, rozhlédla se po místosti na další páry očí, které se na ně začaly dívat.
„Kate!“ řekl potichu. „Tohle přece nejde! Copak mě nemáš ráda? Copak ti na tom ani trochu nezáleží?“
„Záleží,“ řekla ještě tišeji. „Záleží mi na tobě, Chrisi. Celou dobu jsem tě chtěla chránit. A právě proto tohle dělám. Bude to nejlepší ochrana, jakou ti můžu poskytnout.“
„Já ji ale nepotřebuju...“ vyhrkl a bylo na něm vidět zděšení a zklamání. Kate se mu znovu podívala do očí, její pohled byl najednou podivně chladný. Zakroutila hlavou.
„Promiň. Je mi to líto,“ řekla, setřásla ze sebe jeho ruku a odešla od něj středem Velké Síně pryč. Její pohled se na malou chvíli střetl s pohledem Severuse Snapea, který zřejmě patřil mezi těch několik, kteří tichý výstup ze všech koutů místnosti pozorovali. Nedokázala vyčíst nic z toho, jak se tvářil, ale neměla to v tu chvíli ani za cíl. Usadila se kousek od svých mrzimorských spolužáků a přitáhla si k sobě talíř.
První hodina dne patřila kouzelným runám, během nichž zapomněla i na to málo, na které myslela. Předmět to byl náročný a Kate se pokoušela při tom všem ještě pomáhat Rose, která runy zkrátka nenáviděla z celého svého srdce. Na konci hodiny si Kate uvědomila, jak je vlastně ráda, že není v kontaktu s kouzelnickými rodiči, kteří by v ní viděli nějakou naději, nebo by po ní chtěli dělat to, co ona sama nechce, protože jak bylo na první pohled patrné – kdyby Rose měla na výběr, všechno by to vypadalo úplně jinak, možná by i ty runy nakonec měla ráda.
Sbalily si učebnice do brašny a chystaly se na hodinu obrany proti černé magii, která je čekala ještě před obědem a Kateiny myšlenky po dlouhé době zase zaběhly k výběru povolání a pohovoru, kterým bude muset před koncem roku chtě nechtě projít – tam by se mělo ukázat, co vlastně bude dělat, až vystuduje školu. A ona pořád neměla tušení, připadalo jí, že teď by se nejvíc hodila na místo hrobníka...
Všechny myšlenky na budoucnost ale přerušil vstup do učebny, protože zahlédla Kat a vzpomněla si na všechno, co se stalo včera. Zaváhala, než si přisedla do lavice, kde seděla její kamarádka, ale nakonec to udělala.
„Ahoj,“ pozdravila váhavě.
„Ahoj Katie,“ odpověděla Kat a usmála se. „Tak už se na mě nezlobíš?“
„Já na tebe?“ pozvedla obočí. „Nedivila bych se tobě, kdybys se mnou teď nechtěla několik týdnů promluvit...“
„Ale prosím tě... nikdo z nás si doopravdy neuvědomoval, čím jsi asi musela projít. Někdy nic jiného, než zvýšený hlas, nepomůže k tomu, aby lidi přestali mluvit o něčem, čemu vlastně vůbec nerozumí...“
Kate sklopila oči a v tom momentě do místnosti vešel profesor Rosenbaum. Ve tváři ještě trochu sinalý po nemoci, kterou prošel, ale jinak připraven k dalšímu neúnavnému boji se studenty.
„Promluvíme si potom?“ zašeptala ještě Kate a její kamarádka přikývla.
„Jasně... jsem nesmírně zvědavá, jak ti to včera se Snapem vlastně dopadlo...“ prohlásila, ale usmála se jenom váhavě. Kate jí podobný úsměv oplatila.
„Takže v učebně kamenů po obědě?“ zeptala se tak potichu, jak mohla. Kat jenom kývla na souhlas.
Po krátkém obědě spolu vyšly do vstupní síně a zahnuly pomalu ke schodišti.
„Mrzí mě, že to takhle dopadlo,“ říkala Kat a podívala se na kamarádku zamračeně.
Kate pokrčila rameny. „Nejspíš k tomu stejně všechno směřovalo...“ Chytila se zábradlí a stoupala po schodech. „Víš co – člověk si neuvědomí, co všechno Snape vlastně může a že to není vůbec žádný problém...“
„A Chris?“ zeptala se Kat, když pokračovaly do dalšího poschodí. Dneska nepotřebovaly jít ani tajnou chodbou.
„Nic. Rozešli jsme se...“ řekla klidně.
„Cože jste...?“ zděsila se Kat, ale jejich rozhovor nemohl pokračovat, protože proti nim sestupoval ředitel Brumbál.
„Kate, Katleen,“ mírně se uklonil na pozdrav. „To je ale náhoda!“
Obě se usmály. „Dobrý den, pane profesore.“
„Oběd už skončil?“ zeptal se a svraštil čelo. „Doufal jsem, že na mě nějaká ta brambora ještě počká.“
„Určitě počkala, pane. Odešly jsme trochu dřív, my jsme...“ pokusila se Kat situaci vysvětlit, ale zadržel ji zdviženou rukou.
„Znám to, když si děvčata potřebují promluvit,“ usmál se zářivě. „Nicméně, Katleen, potřeboval bych si na moment vypůjčit Kate, nebudu jí držet dlouho, myslíš, že mi odpustíš, když se vaše konverzace trochu opozdí?“
„Ale jistě, pane,“ řekla Kat maličko překvapeně. I Kate se dívala na ředitele s nedůvěrou. „Nechtěl jste jít na... eh... lov brambor?“
Oči za půlměsícovými brýlemi mu vesele zajiskřily. „Holt budu muset zase navštívit skřítky v kuchyni,“ pousmál se. „Což, jen tak mezi námi, není vůbec špatné – jsou ochotni vám nabídnout mnohem více, než kus studeného řízku... Můžeme jít do mé pracovny, Kate?“
Podívala se na Kat, která jen pokrčila rameny. „Tak se sejdeme v učebně...“ řekla. „Zatím nashledanou, pane.“
Dívka se vrátila pohledem k Brumbálovii, který se jen klidně usmíval. Pak jí pokynul rukou a společně se vydali po schodech nahoru až ke kamennému chrliči.
V Brumbálově pracovně byla Kate zatím jen dvakrát – jednou v prvním ročníku, když náhle přijel její otec kvůli nějakému mezinárodnímu vyřizování a chtěl se s ní alespoň na moment vidět. Tehdy poznala Fawkese a měla čas si místnost prohlédnout. Další návštěva byla o dva roky později a zdaleka ne tak příjemná, protože se řešilo náhlé zmizení jednoho mrzimorského studenta ze sedmého ročníku a ona byla mezi těmi, kteří ho viděli naposledy. Nakonec se ukázalo, že si Patrick vyrazil do Zapovězeného lesa a narazil tam na Kentaury, kteří ho pustili až o dva dny později, když je ubezpečil, že je ještě student a nemá za cíl jim ublížit. Několik dní z toho pak byl v hlubokém šoku, ale... našel se. Dnes, když vstoupila do dveří, netušila, co očekávat, podle Brumbálovy nálady to však nevypadalo na další zmizení studenta, což byla alespoň trochu potěšující okolnost. Doufala jen, že to nebude mít nic společného se včerejškem, protože o tom se jí před ředitelem opravdu mluvit nechtělo.
„Posaď se,“ vyzval ji a sám si sedl za vysoký dubový stůl. Udělala, co řekl a opřela se do pohodlné židle. Krátce pohlédla na Fawkese, který spal s hlavou složenou pod křídlem a při jejich příchodu ani nezvedl hlavu. Připomněl jí tím Timothyho – její sovu. Nejasně si uvědomovala, že se na něj nebyla za uplynulé čtyři týdny ani jednou podívat a usmyslela si, že to musí brzy napravit. Pak obrátila pozornost k řediteli, který si před sebe přitáhl několik pergamenů.
„Přejdu rovnou k věci, Kate,“ řekl a usmál se. „Dnes mi přišel jistý dopis z Krásnohůlek. Předpokládám, že víš, že se jedná o kouzelnickou školu ve Francii?“
Beze slova přikývla.
„Ano, tedy...“ řekl a sepnul ruce na dřevěné desce. „Kdysi jsme s ředitelkou, madame Maxime, řešili možnosti jistých výměnných pobytů. A včera mi přišel dopis, kterým mi oznamuje, že by k podobné věci byla ochotná, pochopitelně za jistých předpokladů, ale byla. V tom případě je tu možnost poslat několik studentů od nás z Bradavic do Krásnohůlek a naopak od nich by několik studentů přijelo sem.“
Kate se na židli nervózně zavrtěla. Nebyla si ještě úplně jistá, co tím chce ředitel říct, tak jen čekala, jak bude pokračovat.
„Bohužel je tu několik ne úplně jednoduchých problémů, které celý případ brzdí. Minimálně to, že si madame Maxime žádá pouze studenty starší patnácti let, což je trochu čára přes rozpočet, jistě chápeš proč?“
„Protože u nás jsou od patnácti let důležité kouzelnické zkoušky jako NKÚ a později OVCE?“
„Přesně tak,“ usmál se ředitel. „A také nebude úplně jednoduché zařídit tak brzký odjezd – výměna by proběhla na půl roku a jednalo by se tudíž už o následující pololetí.“ Odmlčel se a podíval se na Kate zkoumavě. „Nicméně jsem si naprosto jistý,“ řekl po chvíli, „že jestli je někdo, kdo by všechna příkoří zvládl, jsi to ty, Kate.“
Zhluboka se nadechla. „Nabízíte mi výměnný pobyt v Krásnohůlkách a odjet bych měla už po Vánocích?“
Ředitel přikývl. „Myslím si, že jsi jedna z mála opravdu vhodných kandidátů.“
„A to proč?“ neodpustila si otázku.
„Jednoduše proto, Kate, že u tebe mám jistotu, že zkoušky zvládneš, i když pojedeš na půl roku do jiné školy. A také proto, že jsem si vědom tvé touhy po zkušenostech – a jiná škola je opravdu výjimečná příležitost právě k nabrání nových zkušeností... jsem opravdu rád, že se mi to s madame Maxime podařilo vyjednat.“
Zamračeně se podívala do stolu a chvíli přemýšlela; ředitel ji celou dobu upřeně sledoval. Nakonec řekl: „Máš samozřejmě čas na rozmyšlenou, je to sice příležitost, ale na druhou stranu pouze příležitost. Možnost, kterou můžeš a nemusíš využít. Netvrdím, že to nebude složité, přizpůsobit se režimu a vydat se napospas cizím lidem...“
„To jsem jediná, komu to nabízíte?“ zeptala se nervózně.
„Ne, nejsi jediná. Znáš Jasmine Flowersovou ze čtvrtého ročníku?“
„To je ta brunetka z Havraspáru?“
„Přesně tak. Prefektka příštího ročníku, předpokládám,“ usmál se. „Bylo jí patnáct před dvěma týdny a výsledky má dosud vynikající. Myslím, že ona je druhou kandidátkou. Ostatní si musím ještě promyslet, ale není na to příliš času, bude třeba zařídit ještě hodně věcí a do konce roku zbývají už jen tři měsíce, ve kterých by bylo všechno potřeba stihnout.“
Dívka se zase podívala do stolu a svraštila obočí. Odjet do Krásnohůlek? Do Francie?
„Neumím moc dobře francouzsky, pane profesore,“ řekla a podívala se na něj.
„Umíš alespoň trochu?“ zeptal se a pobaveně se zasmál. „Tak to je pořád o dost víc, než jsem čekal.“
„No měli jsme kurz francouzštiny v... no víte... mudlovské škole. Ale umím říct tak maximálně, že mám hlad a že se mi chce spát...“
„No tak to je výborné!“ zvolal ředitel. „Co víc je k životu třeba, než jídlo a spánek?“
Kate vzdychla. „Jenže výklad bude pochopitelně ve francouzštině...“
Brumbál poklepal prsty na desku stolu. „Myslím, že tohle je to poslední, s čím si musíš dělat starosti. Kdyby ses rozhodla, že tam pojedeš, určitě by nebyl žádný problém domluvit se na individuálním plánu, dostala bys nějaké přeložené učebnice. Navíc mnoho ze studentů a většina učitelů bude angličtinu ovládat velmi dobře, madame Maxime, například, napsala tento dopis bez jediné gramatické chyby, což je od minula opravdu veliký pokrok!“
Dívka polkla. Ředitel ji chvíli zkoumavě pozoroval.
„Mimochodem – slyšel jsem, že jsi měla nějaký problém s profesorem Snapem, je to pravda?“
Skoro sebou trhla, když vyslovil jeho jméno. Vyhnula se jeho pohledu.
„Ne, pane profesore. To nic nebylo,“ řekla tiše.
„Vážně ne?“ pozvedl obočí. „Přiběhli za mnou slečna Haliwellová a pan Hagestin a o překot mi vyprávěli, co se mělo seběhnout na hodině lektvarů...“
„Vážně, pane...“ váhavě k němu zvedla zrak. „O nic nešlo. Profesor Snape jenom...“ Co má říct? Profesor Snape se jí jen mstil, protože chodila s člověkem, kterého neměl rád? Proč tohle vůbec dělá? Proč ho vůbec hájí? „On jenom... udělal něco, co se mi nelíbilo, a tak jsem na něj byla... trochu drzá... to víte... no... znáte ho... a mně nedošlo, že bych měla mlčet...“
„To ano,“ přikývl s úsměvem a velkoryse přehlédl Kateino ošívání se. „Ano, znám jeho nechuť přizpůsobovat se studentům. Většinou se všichni musí přizpůsobit jemu a ne vždy je to jednoduché, že?“
„Přesně tak,“ nervózně se zasmála.
„Jsem rád, že jsi jedna z mála, která si to uvědomuje a dokáže jeho velmi osobitý humor přehlédnout... No v tom případě je to v pořádku, Kate. Hlavně pokud se rozhodneš, že tu Francii vezmeš, pokus se vztahy s profesorem Snapem dát co nejvíce do pořádku, protože k odjezdu budeš potřebovat i jeho podpis.“
„Cože?“ zeptala se víc nahlas, než chtěla.
„No ano, jako všech ostatních profesorů. Je to jen formalita, ale je třeba, aby tě všichni propustili na půl roku z vyučování. To znamená i on. Nepopírám, že je v mé moci ho přesvědčit, ale radši bych, kdybys tohle zvládla sama.“
„Aha...“ zase sklopila oči. Tohle ještě scházelo... bude Snapea žádat o autogram!
„Takže... do kdy si to musím rozmyslet?“ zeptala se po chvilce váhání.
„Tak asi do týdne, ale čím dřív, tím samozřejmě líp. Zítra odjíždím na pár dní do Londýna, takže formulář na podpisy ti tu nechám, kdyby náhodou. Taky tam máš nějaké důležité informace... ale jak říkám, je to jen možnost, nikdo tě k odjezdu nepřemlouvá.“
Zamrkala a vzala si od profesora pergameny. Na jednom z nich byla pečeť, na které byly dvě zkřížené hůlky a u každé tři jiskry – pravděpodobně krásnohůlský erb. Podívala se na Brumbála, jestli už může odejít. Skutečně se zvedl a pokynul jí rukou.
Společně došli ke dveřím a tam se ředitel usmál.
„Promysli to dobře, Kate,“ řekl. „Někdy je takový odjezd na půl roku vysvobozením ze světa plného trápení a starostí. Myšlenky se urovnají a návrat je pak plný elánu a nové chuti do života...“ V očích se mu objevily zvláštní jiskry. Usmál se a otevřel dveře dokořán. Dívka ještě zahlédla, jak obrazy bývalých bradavických ředitelů přestaly předstírat spánek a zaslechla jejich vzrušený hovor, pak už ale prošla do tiché chodby a dveře se za ní zabouchly. V hlavě měla najednou zase spoustu otázek.
Vzpomínala na tu situaci a na to, co tehdy cítila. Někdy si o sobě myslela, že je doopravdy nemocná, její stavy se střídaly jako na běžícím pásu. Madame Pomfreyová tomu říkala „dospívání“, Kate ale tušila, že to bude přece jenom něco víc.
Ještě včera byla v bojovném ražení. Bojovala proti Snapeovi, proti jeho nechutné snaze vyvést ji z míry. Vyspala se s Chrisem, protože chtěla dokázat, že má na to vést si vlastní život podle svého a že to zvládne. Vyspala se s ním bez váhání a to byl přitom její první... Přišlo jí to tak samozřejmé a neměla tendenci o tom uvažovat jako o přelomovém zážitku. Prostě se to stalo a co víc k tomu dodat. Nic – není důvod...
Ještě před pěti hodinami kypěla vztekem a byla ochotná zničit všechno kolem sebe. Přitom se ukázalo, jak byla vlastně ubohá. Stádium naštvání a ponížení pak vystřídalo stádium apatie. V tu chvíli to přišlo tak rychle a neuváženě... mohla to být opravdová deprese? Byla by ochotná ztratit všechno, naprosto všechno, na čem jí kdy záleželo. A jí to bylo fuk. Chtěla odjet a nikdy se nevrátit a to myslela natolik vážně, že kdyby nebyly chodby plné studentů, na které by cestou musela narazit, okamžitě by si zabalila kufry. Ale neudělala nic, nic pro „vytracení se ze světa“. Jen šla chodbou jako omámená, zaklepala na nějaké dveře, protože věděla, že je to její povinnost. Možná chtěla říct řediteli, že odjíždí. Jenže pak do té mlhy, která byla kolem ní, do toho mrtvého ticha, někdo strčil ruku - ta ji chytila za hábit a vtáhla zpátky do normálního světa. Ta ruka patřila Snapeovi, tomu samému člověku, který ji tam před několika hodinami sám shodil.
Nevěděla proč udělal jedno, nebo druhé. Dívala se na kamenný sklepní strop dívčích umýváren a uvědomovala si jenom, že prošla tolika hlubokými stavy během posledních hodin, že má změn dost na celý život. A v hrudníku ji pálila poslední Snapeova věta. Byla tam usídlená, někde hodně blízko jejího srdce a propalovala ji v něm díru, sžírala ho kousek po kousku.
Ale dokazovalo to, že Kate žije.
A dokazovalo to taky, že je úplně blbá, když s ní tohle dokázal udělat po tom všem. Nemohla mu to odpustit, to v žádném případě. Rozhodně ne dnes. Udělal to, o čem věděl, že jí nejvíc ublíží – viděla sama sebe. Viděla jeho ve svém těle. Bylo divné, že ji to tolik děsilo... jakmile se před ní vynořil ten obraz... Snape chytající se katedry a ona sama, jak najednou stojí místo něj... musela rychle zavřít oči a pokoušela se tu myšlenku vytřást z hlavy. A čím to bylo? Tím, že viděla sama sebe, nebo tím, že on byl v jejím těle? Možná se bála myšlenky, že někde uvnitř je stejná, jako on?
Mokrýma rukama si zajela do vlasů. Byla tak unavená! Unavená ze všeho, co se kolem ní dělo, unavená z představy, že zítra bude muset vstát a navázat tam, kde skončila. Z toho, že se jí znovu bude připomínat to všechno, co se stalo.
Celý svět byl tak neskutečný... Katleen, Robert a Chris... Chris. Ten, kterému to nakonec stejně ublíží nejvíc. Chtěla je všechny vytěsnit z hlavy a nechat zmizet ze svého života. Všechny, i Kat! Nevěřila tomu, že to tak cítila, vždycky, když podobný stav přišel a zase odezněl, nechápala sama sebe. Kat byla její nejlepší kamarádka, vždycky to tak bylo. Pokaždé ji tahala z průšvihů, pokaždé ji vracela zpátky na zem. Ale někdy, někdy v těch stavech to bylo úplně jedno. Nic z toho nemělo význam a často se jí nechtělo zpátky. A dneska to bylo o to horší, že si uvědomovala... doopravdy si uvědomovala, že nebýt toho večerního trestu... nejspíš by už tu cestu zpátky ani nenašla.
Ale byl to Snape, kdo ji zachránil. Ironie. Byl to Snape, kdo ji zničil a stejně tak to byl on, kdo ji spasil. Věděl to vůbec? Nebo to tak plánoval?
A co byla vlastně ta otázka, na kterou se měla ptát?
Hlavou jí vířilo čím dál víc myšlenek. Znovu se vracela do plného vědomí, znovu si začala všímat všeho kolem sebe. Působilo to, jako když mizí oblak páry a hučení v uších. Vnímala už jasně a zřetelně a propouštěla k sobě otázky a myšlenky a všechno začalo zase vířit a žít. Přesto se ale cítila smutná. Zklamaná.
Dělejte si se svým životem, co chcete...
Znamená to, že to s ní vzdal, že s ní skončil? Znamená to sbohem? Nevěděla. Ale rozhodně to tak znělo. Co bylo ale beze sporu jasné, že existovaly jen dvě varianty a obě končily stejně. Buď se cosi vrátí a nějaký boj bude pokračovat – nebo ne. V prvním případě by to znamenalo, že už to ona dál neustojí, že bude ta, která ustoupí. V druhém případě nebude mít její současný život žádný cíl ani směr. V obou případech všechno skončí prázdnotou. A v prázdnotě nebude místo pro Christophera Liveryho, tím jediným si byla naprosto jistá.
Ani tu noc nepoužila vysoušecí kouzlo na vlasy. Prostě si lehla do postele a přitáhla si peřinu až k bradě. Celá kolej už spala, jen ona se dívala do nočního ticha a ještě hodně dlouhou dobu nemohla usnout.
Ráno nebylo skličující, ani veselé – vlastně se až divně podobalo ránu předchozímu, což bylo oproti včerejšímu dni přece jenom velké zlepšení. Šla na snídani, procházela mezi stoly a přímo uprostřed Velké síně narazila na Chrise.
„Ahoj,“ pozdravil ji neutrálně.
Kývla.
„Kate... promiň mi ten včerejšek, nějak mi nedošlo, jak moc těžký to pro tebe muselo být.“
Svraštila obočí. „Já vím,“ řekla. „Není to tvoje chyba. Odhadnout cizí pocity není lehká věc.“ Snažila se, aby to neznělo ironicky, ale nepovedlo se jí to tak úplně. Chris se nervózně nadechl.
„Já nevím, jestli ti můžu nějak pomoct, Kate...“ řekl a rozhlédl se po Síni, aby se ujistil, že je neposlouchá stovka lidí. Kate udělala totéž, ačkoliv ji k tomu nevedlo to samé, co jeho. Uviděla několik studentů, kteří na ně upírají zrak a nebo si něco vzrušeně šuškají – na včerejší incident se jen tak nezapomene.
„Vlastně... nepotřebuju pomoc, Chrisi,“ řekla po chvíli a upřela na něj zrak. „Ještě před nějakou dobou jsem byla podle tebe silnější a tak netuším, jak by mi mohl pomoct slabší člověk, než jsem já.“
Nezvolila nejtaktnější slova a bylo vidět, že se ho to dotklo a trochu ho to vyvedlo z míry. „Třeba je něco, co aspoň tentokrát můžu udělat... ale možná bude lepší promluvit si o tom jindy, co říkáš?“
„Spoléháš na to, že jindy to bude lepší?“
„Budeš klidnější.“
„Já jsem ale naprosto klidná...“ celou dobu mu hleděla do očí. V tuhle chvíli ale pohledem uhnula. „Ne...“ řekla pak potichu. „Nebudu klidnější a nic se nezmění...“
„Musíš si to všechno ještě nechat projít hlavou...“
Sklopila oči a chvíli se dívala na špičky svých bot. Věděla, že celou dobu, co spolu chodili, hrála jenom určitou roli. Takovou roli, kterou teď už nedokázala dál hrát. Ale mohla ji dokončit. Možná musela.
„Víš...“ zase k němu zvedla zrak. „Vážně ti nechci ublížit...“
Nervózně přešlápl. „Kate, ale ty mi přece neubližuješ. To Snape...“
„Tohle byla jenom událost z tisíce, Chrisi! Jedna z tisíce. On bude dál pokračovat a bude to horší... pro něj je tohle jenom mávnutí rukou!“
Vzal ji za rameno a odvedl ke vchodu do Síně – nechtěl být všem tolik na očích.
„Říkalas sama, že proti tomu musíme bojovat!“
„A tys bojoval?“ zeptala se.
„Ano, já jsem...“ zarazil se. „Co tím vlastně chceš říct? Že jsem tě v tom nechal?“
„Ne, to nechci. Jediný, co tím chci říct je, že i na mě je někdy všeho moc. Viděl jsi to včera. A to by pokračovalo a – já prostě nedokážu bojovat za dva lidi... a už tak jsme si toho v posledních dnech protrpěli až moc...“
„A ty si myslíš, že se můžeme rozejít a všechno tím skončí?“ vyhrkl. Jeho tvář byla vážná.
„Přesně to si myslím, Chrisi,“ řekla tiše.
Chvíli se na ni díval, zřejmě neschopen uvěřit tomu, co slyší.
„Chceš se rozejít?“ řekl potom.
„Bude to tak lepší,“ odpověděla a ani se nevyhnula jeho pohledu.
„Necháš Snapea vyhrát?“ neodpustil si.
Zakroutila hlavou. „Tohle není o něm. Je to o tom, kolik překážek spolu dokážou lidi překonat.
„A ty se mnou už nejsi schopná překonávat překážky?“
„Ne... nejsem ochotná. Protože tobě to v závěru ublíží mnohem víc, než mě.“
Potichu se na ni díval. Když ta podivná chvíle začala být tíživá, Kate pokrčila rameny a ještě jednou si ho prohlédla.
„Jdu na snídani,“ řekla věcně a otočila se zpět do velké Síně. Doběhl ji a chytil za ruku tak, že se k němu musela otočit. Dřív, než se na něj znovu podívala, rozhlédla se po místosti na další páry očí, které se na ně začaly dívat.
„Kate!“ řekl potichu. „Tohle přece nejde! Copak mě nemáš ráda? Copak ti na tom ani trochu nezáleží?“
„Záleží,“ řekla ještě tišeji. „Záleží mi na tobě, Chrisi. Celou dobu jsem tě chtěla chránit. A právě proto tohle dělám. Bude to nejlepší ochrana, jakou ti můžu poskytnout.“
„Já ji ale nepotřebuju...“ vyhrkl a bylo na něm vidět zděšení a zklamání. Kate se mu znovu podívala do očí, její pohled byl najednou podivně chladný. Zakroutila hlavou.
„Promiň. Je mi to líto,“ řekla, setřásla ze sebe jeho ruku a odešla od něj středem Velké Síně pryč. Její pohled se na malou chvíli střetl s pohledem Severuse Snapea, který zřejmě patřil mezi těch několik, kteří tichý výstup ze všech koutů místnosti pozorovali. Nedokázala vyčíst nic z toho, jak se tvářil, ale neměla to v tu chvíli ani za cíl. Usadila se kousek od svých mrzimorských spolužáků a přitáhla si k sobě talíř.
První hodina dne patřila kouzelným runám, během nichž zapomněla i na to málo, na které myslela. Předmět to byl náročný a Kate se pokoušela při tom všem ještě pomáhat Rose, která runy zkrátka nenáviděla z celého svého srdce. Na konci hodiny si Kate uvědomila, jak je vlastně ráda, že není v kontaktu s kouzelnickými rodiči, kteří by v ní viděli nějakou naději, nebo by po ní chtěli dělat to, co ona sama nechce, protože jak bylo na první pohled patrné – kdyby Rose měla na výběr, všechno by to vypadalo úplně jinak, možná by i ty runy nakonec měla ráda.
Sbalily si učebnice do brašny a chystaly se na hodinu obrany proti černé magii, která je čekala ještě před obědem a Kateiny myšlenky po dlouhé době zase zaběhly k výběru povolání a pohovoru, kterým bude muset před koncem roku chtě nechtě projít – tam by se mělo ukázat, co vlastně bude dělat, až vystuduje školu. A ona pořád neměla tušení, připadalo jí, že teď by se nejvíc hodila na místo hrobníka...
Všechny myšlenky na budoucnost ale přerušil vstup do učebny, protože zahlédla Kat a vzpomněla si na všechno, co se stalo včera. Zaváhala, než si přisedla do lavice, kde seděla její kamarádka, ale nakonec to udělala.
„Ahoj,“ pozdravila váhavě.
„Ahoj Katie,“ odpověděla Kat a usmála se. „Tak už se na mě nezlobíš?“
„Já na tebe?“ pozvedla obočí. „Nedivila bych se tobě, kdybys se mnou teď nechtěla několik týdnů promluvit...“
„Ale prosím tě... nikdo z nás si doopravdy neuvědomoval, čím jsi asi musela projít. Někdy nic jiného, než zvýšený hlas, nepomůže k tomu, aby lidi přestali mluvit o něčem, čemu vlastně vůbec nerozumí...“
Kate sklopila oči a v tom momentě do místnosti vešel profesor Rosenbaum. Ve tváři ještě trochu sinalý po nemoci, kterou prošel, ale jinak připraven k dalšímu neúnavnému boji se studenty.
„Promluvíme si potom?“ zašeptala ještě Kate a její kamarádka přikývla.
„Jasně... jsem nesmírně zvědavá, jak ti to včera se Snapem vlastně dopadlo...“ prohlásila, ale usmála se jenom váhavě. Kate jí podobný úsměv oplatila.
„Takže v učebně kamenů po obědě?“ zeptala se tak potichu, jak mohla. Kat jenom kývla na souhlas.
Po krátkém obědě spolu vyšly do vstupní síně a zahnuly pomalu ke schodišti.
„Mrzí mě, že to takhle dopadlo,“ říkala Kat a podívala se na kamarádku zamračeně.
Kate pokrčila rameny. „Nejspíš k tomu stejně všechno směřovalo...“ Chytila se zábradlí a stoupala po schodech. „Víš co – člověk si neuvědomí, co všechno Snape vlastně může a že to není vůbec žádný problém...“
„A Chris?“ zeptala se Kat, když pokračovaly do dalšího poschodí. Dneska nepotřebovaly jít ani tajnou chodbou.
„Nic. Rozešli jsme se...“ řekla klidně.
„Cože jste...?“ zděsila se Kat, ale jejich rozhovor nemohl pokračovat, protože proti nim sestupoval ředitel Brumbál.
„Kate, Katleen,“ mírně se uklonil na pozdrav. „To je ale náhoda!“
Obě se usmály. „Dobrý den, pane profesore.“
„Oběd už skončil?“ zeptal se a svraštil čelo. „Doufal jsem, že na mě nějaká ta brambora ještě počká.“
„Určitě počkala, pane. Odešly jsme trochu dřív, my jsme...“ pokusila se Kat situaci vysvětlit, ale zadržel ji zdviženou rukou.
„Znám to, když si děvčata potřebují promluvit,“ usmál se zářivě. „Nicméně, Katleen, potřeboval bych si na moment vypůjčit Kate, nebudu jí držet dlouho, myslíš, že mi odpustíš, když se vaše konverzace trochu opozdí?“
„Ale jistě, pane,“ řekla Kat maličko překvapeně. I Kate se dívala na ředitele s nedůvěrou. „Nechtěl jste jít na... eh... lov brambor?“
Oči za půlměsícovými brýlemi mu vesele zajiskřily. „Holt budu muset zase navštívit skřítky v kuchyni,“ pousmál se. „Což, jen tak mezi námi, není vůbec špatné – jsou ochotni vám nabídnout mnohem více, než kus studeného řízku... Můžeme jít do mé pracovny, Kate?“
Podívala se na Kat, která jen pokrčila rameny. „Tak se sejdeme v učebně...“ řekla. „Zatím nashledanou, pane.“
Dívka se vrátila pohledem k Brumbálovii, který se jen klidně usmíval. Pak jí pokynul rukou a společně se vydali po schodech nahoru až ke kamennému chrliči.
V Brumbálově pracovně byla Kate zatím jen dvakrát – jednou v prvním ročníku, když náhle přijel její otec kvůli nějakému mezinárodnímu vyřizování a chtěl se s ní alespoň na moment vidět. Tehdy poznala Fawkese a měla čas si místnost prohlédnout. Další návštěva byla o dva roky později a zdaleka ne tak příjemná, protože se řešilo náhlé zmizení jednoho mrzimorského studenta ze sedmého ročníku a ona byla mezi těmi, kteří ho viděli naposledy. Nakonec se ukázalo, že si Patrick vyrazil do Zapovězeného lesa a narazil tam na Kentaury, kteří ho pustili až o dva dny později, když je ubezpečil, že je ještě student a nemá za cíl jim ublížit. Několik dní z toho pak byl v hlubokém šoku, ale... našel se. Dnes, když vstoupila do dveří, netušila, co očekávat, podle Brumbálovy nálady to však nevypadalo na další zmizení studenta, což byla alespoň trochu potěšující okolnost. Doufala jen, že to nebude mít nic společného se včerejškem, protože o tom se jí před ředitelem opravdu mluvit nechtělo.
„Posaď se,“ vyzval ji a sám si sedl za vysoký dubový stůl. Udělala, co řekl a opřela se do pohodlné židle. Krátce pohlédla na Fawkese, který spal s hlavou složenou pod křídlem a při jejich příchodu ani nezvedl hlavu. Připomněl jí tím Timothyho – její sovu. Nejasně si uvědomovala, že se na něj nebyla za uplynulé čtyři týdny ani jednou podívat a usmyslela si, že to musí brzy napravit. Pak obrátila pozornost k řediteli, který si před sebe přitáhl několik pergamenů.
„Přejdu rovnou k věci, Kate,“ řekl a usmál se. „Dnes mi přišel jistý dopis z Krásnohůlek. Předpokládám, že víš, že se jedná o kouzelnickou školu ve Francii?“
Beze slova přikývla.
„Ano, tedy...“ řekl a sepnul ruce na dřevěné desce. „Kdysi jsme s ředitelkou, madame Maxime, řešili možnosti jistých výměnných pobytů. A včera mi přišel dopis, kterým mi oznamuje, že by k podobné věci byla ochotná, pochopitelně za jistých předpokladů, ale byla. V tom případě je tu možnost poslat několik studentů od nás z Bradavic do Krásnohůlek a naopak od nich by několik studentů přijelo sem.“
Kate se na židli nervózně zavrtěla. Nebyla si ještě úplně jistá, co tím chce ředitel říct, tak jen čekala, jak bude pokračovat.
„Bohužel je tu několik ne úplně jednoduchých problémů, které celý případ brzdí. Minimálně to, že si madame Maxime žádá pouze studenty starší patnácti let, což je trochu čára přes rozpočet, jistě chápeš proč?“
„Protože u nás jsou od patnácti let důležité kouzelnické zkoušky jako NKÚ a později OVCE?“
„Přesně tak,“ usmál se ředitel. „A také nebude úplně jednoduché zařídit tak brzký odjezd – výměna by proběhla na půl roku a jednalo by se tudíž už o následující pololetí.“ Odmlčel se a podíval se na Kate zkoumavě. „Nicméně jsem si naprosto jistý,“ řekl po chvíli, „že jestli je někdo, kdo by všechna příkoří zvládl, jsi to ty, Kate.“
Zhluboka se nadechla. „Nabízíte mi výměnný pobyt v Krásnohůlkách a odjet bych měla už po Vánocích?“
Ředitel přikývl. „Myslím si, že jsi jedna z mála opravdu vhodných kandidátů.“
„A to proč?“ neodpustila si otázku.
„Jednoduše proto, Kate, že u tebe mám jistotu, že zkoušky zvládneš, i když pojedeš na půl roku do jiné školy. A také proto, že jsem si vědom tvé touhy po zkušenostech – a jiná škola je opravdu výjimečná příležitost právě k nabrání nových zkušeností... jsem opravdu rád, že se mi to s madame Maxime podařilo vyjednat.“
Zamračeně se podívala do stolu a chvíli přemýšlela; ředitel ji celou dobu upřeně sledoval. Nakonec řekl: „Máš samozřejmě čas na rozmyšlenou, je to sice příležitost, ale na druhou stranu pouze příležitost. Možnost, kterou můžeš a nemusíš využít. Netvrdím, že to nebude složité, přizpůsobit se režimu a vydat se napospas cizím lidem...“
„To jsem jediná, komu to nabízíte?“ zeptala se nervózně.
„Ne, nejsi jediná. Znáš Jasmine Flowersovou ze čtvrtého ročníku?“
„To je ta brunetka z Havraspáru?“
„Přesně tak. Prefektka příštího ročníku, předpokládám,“ usmál se. „Bylo jí patnáct před dvěma týdny a výsledky má dosud vynikající. Myslím, že ona je druhou kandidátkou. Ostatní si musím ještě promyslet, ale není na to příliš času, bude třeba zařídit ještě hodně věcí a do konce roku zbývají už jen tři měsíce, ve kterých by bylo všechno potřeba stihnout.“
Dívka se zase podívala do stolu a svraštila obočí. Odjet do Krásnohůlek? Do Francie?
„Neumím moc dobře francouzsky, pane profesore,“ řekla a podívala se na něj.
„Umíš alespoň trochu?“ zeptal se a pobaveně se zasmál. „Tak to je pořád o dost víc, než jsem čekal.“
„No měli jsme kurz francouzštiny v... no víte... mudlovské škole. Ale umím říct tak maximálně, že mám hlad a že se mi chce spát...“
„No tak to je výborné!“ zvolal ředitel. „Co víc je k životu třeba, než jídlo a spánek?“
Kate vzdychla. „Jenže výklad bude pochopitelně ve francouzštině...“
Brumbál poklepal prsty na desku stolu. „Myslím, že tohle je to poslední, s čím si musíš dělat starosti. Kdyby ses rozhodla, že tam pojedeš, určitě by nebyl žádný problém domluvit se na individuálním plánu, dostala bys nějaké přeložené učebnice. Navíc mnoho ze studentů a většina učitelů bude angličtinu ovládat velmi dobře, madame Maxime, například, napsala tento dopis bez jediné gramatické chyby, což je od minula opravdu veliký pokrok!“
Dívka polkla. Ředitel ji chvíli zkoumavě pozoroval.
„Mimochodem – slyšel jsem, že jsi měla nějaký problém s profesorem Snapem, je to pravda?“
Skoro sebou trhla, když vyslovil jeho jméno. Vyhnula se jeho pohledu.
„Ne, pane profesore. To nic nebylo,“ řekla tiše.
„Vážně ne?“ pozvedl obočí. „Přiběhli za mnou slečna Haliwellová a pan Hagestin a o překot mi vyprávěli, co se mělo seběhnout na hodině lektvarů...“
„Vážně, pane...“ váhavě k němu zvedla zrak. „O nic nešlo. Profesor Snape jenom...“ Co má říct? Profesor Snape se jí jen mstil, protože chodila s člověkem, kterého neměl rád? Proč tohle vůbec dělá? Proč ho vůbec hájí? „On jenom... udělal něco, co se mi nelíbilo, a tak jsem na něj byla... trochu drzá... to víte... no... znáte ho... a mně nedošlo, že bych měla mlčet...“
„To ano,“ přikývl s úsměvem a velkoryse přehlédl Kateino ošívání se. „Ano, znám jeho nechuť přizpůsobovat se studentům. Většinou se všichni musí přizpůsobit jemu a ne vždy je to jednoduché, že?“
„Přesně tak,“ nervózně se zasmála.
„Jsem rád, že jsi jedna z mála, která si to uvědomuje a dokáže jeho velmi osobitý humor přehlédnout... No v tom případě je to v pořádku, Kate. Hlavně pokud se rozhodneš, že tu Francii vezmeš, pokus se vztahy s profesorem Snapem dát co nejvíce do pořádku, protože k odjezdu budeš potřebovat i jeho podpis.“
„Cože?“ zeptala se víc nahlas, než chtěla.
„No ano, jako všech ostatních profesorů. Je to jen formalita, ale je třeba, aby tě všichni propustili na půl roku z vyučování. To znamená i on. Nepopírám, že je v mé moci ho přesvědčit, ale radši bych, kdybys tohle zvládla sama.“
„Aha...“ zase sklopila oči. Tohle ještě scházelo... bude Snapea žádat o autogram!
„Takže... do kdy si to musím rozmyslet?“ zeptala se po chvilce váhání.
„Tak asi do týdne, ale čím dřív, tím samozřejmě líp. Zítra odjíždím na pár dní do Londýna, takže formulář na podpisy ti tu nechám, kdyby náhodou. Taky tam máš nějaké důležité informace... ale jak říkám, je to jen možnost, nikdo tě k odjezdu nepřemlouvá.“
Zamrkala a vzala si od profesora pergameny. Na jednom z nich byla pečeť, na které byly dvě zkřížené hůlky a u každé tři jiskry – pravděpodobně krásnohůlský erb. Podívala se na Brumbála, jestli už může odejít. Skutečně se zvedl a pokynul jí rukou.
Společně došli ke dveřím a tam se ředitel usmál.
„Promysli to dobře, Kate,“ řekl. „Někdy je takový odjezd na půl roku vysvobozením ze světa plného trápení a starostí. Myšlenky se urovnají a návrat je pak plný elánu a nové chuti do života...“ V očích se mu objevily zvláštní jiskry. Usmál se a otevřel dveře dokořán. Dívka ještě zahlédla, jak obrazy bývalých bradavických ředitelů přestaly předstírat spánek a zaslechla jejich vzrušený hovor, pak už ale prošla do tiché chodby a dveře se za ní zabouchly. V hlavě měla najednou zase spoustu otázek.
Žádné komentáře:
Okomentovat