Kapitola 11. – Otázky a gesta

Anotace: Můžou být věci ještě horší? Znáte to – říká se: nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř. Jestli jste si mysleli, že odchodem všechno končí, nejspíš jste se zase zmýlili, někdy je to přesně naopak, odchodem všechno začíná. Zvlášť když jste si ještě nesáhli na úplné dno.
Kdybychom chtěli být struční, můžeme to napsat zhruba takhle: hněv, zloba, křik, zklamání, slzy, samota. A Snape, samozřejmě. Nezapomenutelná součást příběhu.


Chodba byla tichá jako hrob. Uvnitř Kate ale všechno křičelo.

Těžké dveře se před vteřinou hlasitě zabouchly a všechny hlasy zmizely do prázdnoty, stejně jako poslední Snapeův příkaz. Ven! Teď byla venku a snažila se dýchat zhluboka. Ještě nikdy ve svém životě nebyla na nikoho tak naštvaná. Před očima měla rudo, celý svět se s ní točil. Nikdy, nikdy ji nikdo tolik neponížil. Nikdo se jí nepokusil tolik ublížit. Až Snape.

Stála, zírala do prázdnoty a nevnímala čas. Nevěděla, jak dlouho tam je, neslyšela kolem sebe nic, než sklepní zvuky hradu. Nedokázala se uklidnit, vztek neustupoval. Přerývaně oddechovala a v mysli neměla nic jiného, než nadávky. Kletby. Zlost. A pak se rozhodla.


Velmi rázným krokem šla dál a dál do sklepení, známou cestou, přes dvoje schody a můstek, kolem několika brnění, až stanula před dveřmi do Snapeova kabinetu. Nebude tu nikdo, před kým by se museli oba dva držet. Měla toho všeho po krk. Tak moc po krk, že byla připravena okamžitě odjet z Bradavic a nikdy ve svém životě se nevrátit. Chce ji vyhodit? Ať to udělá, ale předtím si něco vyslechne!

Rázně přecházela sem a tam a tím si dodávala víc a víc odvahy. Nepřemýšlela nad tím, co a jak mu řekne, věděla, že to, co nakonec poví, bude to nejpravdivější, co kdy v životě Snape slyšel.

Ozval se hluk, který byl spojený s kroky desítek nohou a rozlehl se sklepením. Hodina skončila a Kate se zarazila ve svém přecházení sem a tam, stále ale působila jako hodně naštvaná lvice. Stoupla si, ruce si založila na prsou a čekala. Věděla že přijde.

Objevil se za několik málo minut – čas byl teď opravdu relativní. Nejprve slyšela jenom zvuky jeho pevných, rytmických kroků, pak se vynořila zpoza rohu i jeho tmavá, vysoká postava. Jakmile zahlédl Kate, nevypadal překvapeně. V jeho zraku se ale neobjevilo přesně to, co čekala. Podíval se na ni a jeho výraz znamenal jediné. Varování.

Trochu se toho lekla, byla připravena okamžitě na něj zaútočit, ale nedokázala to. Dokonce ruce instinktivně zase svěsila podél těla. Myslela si, že přijde a bude mít ten svůj obvyklý pohrdavý výraz. Že jí řekne, jak je neschopná a patetická. On se na ni ale podíval a jeho pohled ji varoval. Nehrajte si s ohněm, říkal. Jí to ale v závěru bylo jedno.

„Proč?“ vyhrkla dřív, než stačil něco říct. Možná ani nechtěl nic říct.

„Prosím?“ zavrčel.

„Proč...“ zopakovala. „Proč musíte všem jenom kazit život?“

„Nebuďte směšná, Littletonová,“ řekl a odfrkl si. Zastavil se na dva metry od ní.

„Tak já jsem směšná?“ zvýšila hlas a ušklíbla se. Vztek s ní pořád lomcoval. „Vy se dozvíte, že se s někým vyspím, uděláte takovouhle scénu a já jsem směšná? Jste ubohý, zlý...“


Prudce zvedl ruku a tohle jediné gesto ji naprosto umlčelo. V duchu si nadávala za to, že i přes to všechno ji dokáže téměř plně ovládat, kdy se mu jenom trochu zachce. Chvíli se na ni díval, z jeho tváře se nedalo vůbec nic vyčíst. Pak začal velmi pomalu a velmi rázně. Z jeho tónu už nebylo slyšet žádné pobavení, ani jiný podtón. Jenom zloba.

„Vy, Littletonová, jste rozmazlená, hloupá a sebestředná husa!“ řekl jí a udělal krok směrem k ní. „Nic z nechutných detailů vašeho osobního života jsem nevěděl až do téhle chvíle a můžete mi věřit, když vám říkám...“ s každým jeho slovem nabýval jeho hlas na síle, „... že bychom oba byli mnohem šťastnější, kdybyste držela zobák a já toho zůstal ušetřen!“


V Kate se všechno, dočista všechno zastavilo. Stála tam jako naivní a neskutečně pošetilý ztroskotanec, všechna slova se jí v tu chvíli zastavila v hrdle.


Snape se na moment utišil a podíval se na ni. Jeho oči byly snad ještě tmavší, než obvykle a odráželo se v nich všechno zlo světa.

„A už proboha,“ pokračoval po chvíli. „Už proboha držte jazyk za zuby, nebo mě donutíte opravdu vás vyhodit! Dnes v osm. A teď zmizte!“

Ještě jednou si odfrkl a prošel kolem ní do svého kabinetu, aniž by jí věnoval jakýkoliv další pohled. A ona stála a dívala se na místo, ze kterého před chvílí odešel a při zvuku zabouchnutí dveří sebou poplašeně trhla.

Pak se rozklepala a z očí jí bez varování začaly téct slzy. Třesoucí se ruku si přitiskla k ústům, stála tam a otřásala se tichým pláčem, který nedovedla zastavit.


Nejdřív minutu.

Pak minuta přešla v pět minut.

Po další minutě jí to začalo docházet. Rozhlédla se a pomalu si znovu uvědomila, kde je. Po chvíli jí došlo, co tam dělá. A pak se rozhodla okamžitě se vrátit do reality, ať to stojí, co to stojí. Nemůže jít takhle mezi lidi, nemůže riskovat, že se každou chvíli dveře zase otevřou a že jimi Snape projde zpátky a potká ji tam brečící a zlomenou. To přece nejde. Bude se přes to muset dostat jinde a jindy.

Setřela si slzy, ne moc rychle a ne moc pomalu, jen jednou si přejela přes tváře a pak si utřela ruce do hábitu. Nechtěla mít červené oči. Několikrát se zhluboka nadechla a krátce potřásla hlavou. To samé udělala s rukama. Pak měla konečně sílu vzchopit se a vykročit do zpátky chodby.


„Kate! Tady jsi!“ Ten hlas patřil Katleen. Pomalu se otočila a počkala, až k ní ona, Robert a Christopher doběhnou.

„Hledali jsme tě,“ řekl Chris a natáhl k ní ruku v podivném gestu. Nevěděla, co chtěl udělat, možná ji obejmout, možná ji jenom chytit za ruku... každopádně mlčky ustoupila.

„Kate,“ zopakovala Katleen její jméno. „Tohle přece nejde! Tohle je hrůza, prostě skandál. Až budeš mluvit s Brumbálem, řekni mu všechno, co se stalo! Přece musí existovat nějaký zákon na používání tohodle mnoholičnýho lektvaru. Nikdo přece nemá právo jen tak si půjčovat cizí tělo jako nějakou...“

„Děvku?“ dokončila za ni Kate s naprosto neutrálním výrazem ve tváři. „To zní doopravdy optimisticky, děkuju za pomoc.“

Katleen hluboce vzdychla.

„Kate,“ řekl Chris. „Nezapomínej na svoje vlastní slova, prosím... Bojuj. Musíš bojovat. Jestli proti něčemu, tak proti tomuhle určitě.“

Podívala se na něj napůl znechuceně, napůl nechápavě. „To mi říkáš ty?“

Zase v ní všechny vnitřnosti zaškubaly zlobou.

„Proboha, nech toho, Chrisi. A ty taky, Kate,“ řekl Robert rázně. „Jenom se ti snažíme pomoct... Co se tady vlastně děje? Proč tohle Snape udělal?“

Chris se podíval na Kate. Pak na Roberta. Pak zase na Kate.

„Musel to nějak zjistit, viď?“ zeptal se jí potichu. „Věděl to, že?“

Pevně semkla rty a vší silou potlačila další slzy. Kat s Robertem si vyměnili tázavé pohledy.

„Ne, Chrisi,“ řekla po chvilce. „Ne, nevěděl to. Při hodině to ještě nevěděl.“

„Cože?“ Christopher ji propíjel očima. „Pokud o tom ale neměl tušení, tak proč...“

„Jen tak! Jen tak, protože se mu chtělo, dovedeš to pochopit?“ křikla hlasitěji, než původně zamýšlela. Robert jí rychle položil ruku na rameno.

„Kate, tak dost. Chrisi... proboha, co se tady děje? Co měl Snape vědět a neví? Nebo už ví?“

Kate se podívala na Katleen. Chris se zhluboka nadechl. Chvíle ticha byla víc, než výmluvná, Kat všechno pochopila první a ještě jednou hlasitě vzdychla. „Kruci...“

Robert se na svou přítelkyni podíval a pak přejel pohledem Kate s Chrisem.

„Tak moment...“ řekl. „Takže vy dva jste spolu spali a ty sis, Kate, myslela, že to, co Snape dělá v hodině, je jen kvůli tomu, že to někde zjistil a teď se vám chce pomstít?“

Než mohla promluvit, vložil se do toho Chris.

„A co si asi myslíš? Tobě by se to nespojilo, kdyby před celou třídou mluvil o částech těla tvojí holky a o tom, že snad nebude stará panna?“

„Nemám zdání!“ vykřikl Robert. „Ale asi ti, Chrisi, nedochází jedna věc. Že si Kate na Snapea počkala a ve vzteku mu řekla mnohem víc věcí, než chtěla. A mimo jiné i tohle, protože předpokládala, že to ví. Nemám pravdu, Kate?“

Obrátil k ní zrak a totéž udělal i Chris. Katleen mezi tím kousek ustoupila a tvářila se nešťastně. A v Kate se zase vzedmula ta vlna zloby.

„Víte co, vy tři?“ řekla s potlačovaným vztekem v hlase. „Zkuste se půl hodiny dívat na svojí vlastní tvář, když víte, že tam uvnitř je Snape a ovládá ji. Zkuste tohle a pak můžete znova přijít a říct mi, co mám k sakru dělat!“

Jen několik vteřin se na ně ještě dívala, potom se tak rychle, jak to bylo možné, otočila a zmizela v chodbě.


Stav, který vystřídal její vztek, se dostavil celkem záhy. V mrzimorské dívčí ložnici sebou praštila do postele, byla v tom rozpoložení, že by nejradši bušila do všeho, co kolem sebe potká, ale krotila se a při všem tom napětí a potlačovaném hněvu jí velmi brzy došly síly dělat cokoliv dál. Vztek z ní vyprchával. Dostavila se bolest. Pak zničení. A nakonec částečná apatie.

Byla to obrovská propast, která ji teď dělila s okolním světem. Seděla na posteli, závěsy zatažené, nohy skrčené u brady. Slzy jí tekly po tvářích, ale ona si jich nevšímala. Neustále se jí před očima vybavovala ta děsivá chvíle přeměny. Snapeovo zavrávorání, to, jak se chytil stolu, aby neupadl. A strach. Strach o to, co přijde dál, o to, že uvidí sama sebe, že uslyší svůj vlastní hlas. Byla to vážně ona sama, koho se děsila nejvíc? Ona sama a myšlenky, které byl Snape většinou schopen odhadnout líp, než kdokoliv jiný?

Uvnitř už necítila vůbec nic. Vztek vymizel, city shořely a přátelství se nekonalo. Chtěla být sama tak dlouho, jak ve svém mizerném životě dokáže. Chtěla utéct z Bradavic, najít první vlak, který ji doveze do Londýna a nikdy se nevrátit k lidem, které zná. Chtěla si zvolit život vyhnance, i kdyby měla jít navždycky jenom sama. Chtěla utéct a vzdát se. Skončit tenhle nesmyslný boj, uzavřít všechny kapitoly.

Vážně to muselo zajít tak daleko?

Nevěděla, jak dlouho tam seděla, když zase zvedla hlavu. Nevyčítala si už vůbec nic – když už má být její život zpackaný, tak ať je to se vším všudy. Žádná škoda... Napřímila se a nohy přehodila přes pelest. Hodiny ukazovaly půl osmé.

Večeře už byla, nemělo sebemenší smysl vstát a pokusit se něco někde ulovit, navíc ani neměla hlad. Vlastně si připadala si, jako by hlad neměla mít už nikdy v životě. Ale to, že si uvědomovala, že nějaká večeře byla a také to, že věděla o školním trestu, na který se měla dostavit za půl hodiny – a o Brumbálovi, který měl být přítomen – dokazovalo, že ještě neztratila pojem o realitě.

Nejlepší bude pustit na sebe hromadu vody. Potřebuje se probrat.


Za půl hodiny už šla chodbou znovu ke Snapeovu kabinetu, v ruce pevně svírala rukavice z dračí kůže. Ne úplně jasně si uvědomovala, že si na ni ukazují studenti, kolem kterých prochází, a něco si šeptají. To, co se v učebně lektvarů stalo, se pochopitelně hned rozkřiklo po škole, to jí mohlo být hned jasné. Nikde ale neviděla natolik známé tváře, aby z toho mohla mít nějaký pocit. Prostě to – jako všechno v tuhle chvíli – odsunula do pozadí.

Přistoupila ke kamenným dveřím a bez zaváhání zabušila.


Překvapilo ji, že se uvnitř ní něco hnulo, když otevřel. Jako pokaždé, když ho viděla, ačkoliv měla před chvílí pocit, že necítí vůbec nic, že je jí to konečně fuk. Bylo překvapení, že ji něco z jeho přítomnosti zase probralo k životu. Stejně jako jindy. I po tom všem.

Otevřel dveře dokořán, aby kolem něj mohla projít a ona se mu na chvíli podívala do tváře. Nebylo tam vůbec nic, ani pohrdání, ani vztek. Vešla dovnitř a rozhlédla se po místnosti, jestli někde neuvidí Albuse Brumbála, ale nebyl tam.

„Ty rukavice nebudou potřeba,“ řekl Snape, když za zavřel dveře a přesunul se za svůj stůl. Kývla hlavou a položila je vedle zlatých vah, které stály na nejbližší polici. Pak se na něj zase podívala.

„No tak si sedněte,“ řekl. Beze slova to udělala. Ze šuplíku stolu vyndal slušnou hromádku pergamenů a hodil ji před ní. Podíval se i na druhou stranu stolu, pak ale mávl rukou a opřel se do židle.

Podívala se na pergameny a zpátky na Snapea.

„No tak, pusťte se do toho. Nechcete tady být přece do rána, jistě máte na i jiné věci, než tu se mnou vysedávat, nemám pravdu?“ do posledních slov vložil ironii. Ale jenom špetku.

„A ředitel Brumbál?“ zeptala se.

„Co je s ním?“ zavrčel.

„Říkal jste... když jste ještě vypadal jako já...“ Při těch slovech se ušklíbl. „Že mám čekat pohovor s ním...“

„No, jestli o to vysloveně stojíte...“ zhluboka se nadechl. Malou chvíli na něj upírala zrak a pak zakroutila hlavou.

„Myslel jsem si to,“ řekl. „Tak už pište. Jenom opravujte nesmysly, známky doplním já.“

Dívka se znovu, teď už pořádně, podívala na pergameny, které ležely před ní. Byly to testy, kterými nejspíš Snape obšťastnil druháky, nebo třeťáky v hodině lektvarů. Prolistovala je a znovu se na něj podívala.

„To je všechno?“ zeptala se.

„Čekáte snad, že vám dám na opravování i zmijozelské?“

Než tomu stihla zabránit, pousmála se. „Ne, to opravdu nečekám.“ Vzala první pergamen, brk a pustila se do opravování. Nejprve bylo všechno tak podivně mechanické, ale brzy se proti její vůli začal dostavovat takový zvláštní starý známý pocit. Kdyby nebylo všeho, co se dneska stalo, byla by právě teď ve svém živlu – mezi pergameny, brky a lektvary. Ten pocit byl příjemný a svou příjemností nepříjemný. Snažila se mu v podstatě ubránit – nebyla připravená uvolnit se a pokračovat... ve svém životě. Na to se stalo příliš mnoho věcí. Na to cítila příliš mnoho bolesti... Nepodvolila se tomu, rozhodně ne úplně.


V testu bylo 12 otázek a podle odpovědí bylo poznat, že studenti byli zastiženi naprosto nepřipraveni. Jejich usilovná snaha vymyslet něco, co bude znít dobře a zamaskuje to fakt, že o daném lektvaru vlastně nevědí vůbec nic, byla až roztomilá. Kate potlačila touhu uznat všechny odpovědi, které budou aspoň trochu kreativní („...už podle názvu lze poznat, že lektvar bolesal sálá všechny boule...“) a postupovala z otázky na otázku, jako by testy opravovala už roky každý den. Na Snapea téměř zapomněla až do chvíle –

- „Přišla jste na odpověď na tu vaši otázku?“ zeptal se a ona vzhlédla od papírů.

„A to...?“ pozvedla obočí. Jen zakroutil hlavou a ušklíbl se.

„Očividně ne. Pokračujte.“

Zamrkala, chvíli se na něj dívala, ale hned zase obrátila pohled zpátky k testům. Nebyla z toho všeho ještě natolik venku, že by si s tímhle náhlým vyrušením dělala hlavu.

Testy opravila po chvíli, položila pero, nadechla se a podala je přes stůl profesorovi. Jen kývl hlavou a zvedl se. Napodobila ho. Všechno probíhalo v takové podivné tichosti a zdvořilosti, což si Kate uvědomovala jen matně. Otevřel dveře a podal jí její rukavice, které si zapomněla na polici.

Zvedla k němu zrak. „Dobrou noc,“ řekla tiše. Neodpověděl, tak uhnula pohledem a vydala se do ztichlé chodby.


„Kate,“ ozvalo se. Zastavila se jako opařená – nikdy, ještě nikdy ji neoslovil jménem! Pomalu se otočila a upřela na něj zrak. Nevěděla přesně, co viděla v jeho očích, rozeznávala jen něco mezi malou dávkou hněvu a velkou dávkou zklamání.

Chviličku bylo ticho, pak zakroutil mírně hlavou, nadechl se a řekl jasně a klidně: „Dělejte si se svým životem co chcete...“


Bodlo ji to u srdce jako ostrý nůž. Pootevřela pusu, jako by chtěla něco říct, ačkoliv se k tomu vůbec nechystala. Do očí se jí znovu draly slzy. On kývl a tím svoje slova ještě podtrhl, pak bez váhání zavřel dveře a nechal ji v chodbě samotnou.