Anotace: „Zaposlouchala se a najednou si uvědomila, jak silně jí zase buší srdce; měla dojem, že se nemůže odvážit zaklepat na jeho dveře. Doteď se věnovala jen tomu, aby překonala cestu, teď měla před sebou další – mnohem větší – překážku: dveře do kabinetu Severuse Snapea.“
Byla středa pozdě večer a mrzimorská místnost byla naprosto tichá. Kate seděla v křesle blízko krbu, aby se zahřála; i přesto, že místnost neměla okna, z venku bylo slyšet burácivé hřmění. Byla to první pořádná bouřka od začátku školního roku. Dívka se pokoušela nevšímat si hromů a poryvů větru, který očividně hnal proudy vody proti hradní zdi a nepřemýšlet nad tím, jak se asi má ve své malé hájence hajný Hagrid. Jeho samotného pochopitelně nic neodfoukne, ale celé jeho malé bydlení by mohlo. Včetně, jak si Kate trpce uvědomila, i jeho psa Tesáka. Zaklapla Příručku kouzelných slov a zaklínadel (7. ročník), opřela se do křesla a zadívala se do plamenů v krbu. Při dalším zaburácení hromu jí přejel mráz po zádech. Povzdechla si.
Místnost byla prázdná, všichni už odešli spát, ale Kate se, jako obvykle, učila až dlouho do noci. Musela toho ještě hodně dohnat. V tom se otevřela zeď a z chodby vešla dovnitř profesorka Prýtová v županu a trepkách.
„Kate,“ oslovila ji unaveně. „Co tady ještě děláte?“
Dívka se rychle zvedla. „Promiňte, paní profesorko, chtěla jsem ještě něco dodělat.“
Žena zakroutila nevěřícně hlavou. „Vy se doopravdy chcete zničit... Byla jste dnes na té kontrole?“
Přikývla s úsměvem. „Madame Pomfreyová říkala, že je to dobré, jen to chce ještě do konce týdne klid. V pondělí už budu úplně v pořádku.“
„No, to je dobře.“ Profesorka si ji prohlédla od hlavy až k patě. „Na zítřejší bylinkářství nechoďte, budeme prořezávat dospělé úponice a to bude velice náročná práce.“
„Vůbec nemám chodit na hodinu?“
„Ne, uděláte líp, když si teď půjdete lehnout a zítra doženete, co potřebujete.“
Usmála se. „Dobře, tak... já půjdu. Ehm... tak za deset minut...?“ Váhavě pohlédla na profesorku, ta se na ni podívala hodně přísným pohledem, pak ale přikývla. „Dobrá, ale přijdu si to sem zkontrolovat!“
Kate se usmála, počkala, až žena opustí místnost a složila si věci do batohu. Pak se ještě na moment usadila do křesla a zahleděla se do krbu.
No ano, pomyslela si trpce. Zítra se to vlastně docela hodí, budu mít čas se připravit na odpolední lektvary.
Za uplynulé dva dny se jí snad šťastnou náhodou povedlo na Severuse narážet jen při jídle. Oba dva dny se obešly bez dalších jeho uštěpačných narážek na její kamarády nebo hádek s ostatními profesory, kteří zrovna náhodou vedli hodinu v sedmém ročníku. Kate nevadilo, že ho neustále nepotkává, ale když se čas od času zamyslela, cítila někde uvnitř zase ten podivný neklid, který tam byl už dřív. Neklid, který ji nutil vracet se vzpomínkami k minulému čtvrtku a tomu, co se stalo. A s každou další vzpomínkou se neklid znovu prohluboval. A tím spíš, když teď už pár dní nedal najevo ani že si všiml její přítomnosti ve stejné místnosti, jako je on. Nejdřív to považovala za jasně kladnou věc, teď už by nějakou další známku toho, co se mezi nimi děje, docela ráda v jeho jednání postřehla.
Co se mezi námi děje, pomyslela si a zamračila se na oheň. Samozřejmě mezi námi nic není. Ale kdyby se to už nemělo nikdy stát znovu, docela hodně by mi to chybělo...
No jistě, že by jí to chybělo. Jak si vůbec mohla myslet, že se to stane a všechno tím skončí? Snad kdyby ji hned poslal pryč... snad kdyby za ní nepřišel na ošetřovnu...
Znovu si povzdechla. Pak se podívala na hodinky, popadla brašnu a vydala se k dívčím ložnicím. Musí se dobře vyspat, zítra bude potřebovat spoustu sil.
„Tak dneska máte výročí!“ zazubila se na kamarádku tiše Katleen, když se nazítří odpoledne sešly v učebně lektvarů a jako obvykle si rychle vyndávaly kotlíky a přísady z brašen.
„Cože?“ zeptala se Kate nepřítomně, když postavila na stůl skleničku plnou žabích očí.
„No výročí! Týdenní výročí, přece,“ řekla a pohodila hlavou ke Snapeovi. „Výtýdenní.“ Zasmála se.
Kate nevěřícně zakroutila hlavou. „Ty jsi praštěná,“ odvětila a narovnala se, aby si mohla důkladně přečíst postup lektvaru, kterým se měli tu hodinu zabývat.
„Takže, vážení,“ prohlásil Snape až trochu moc nahlas. „Nepředpokládám, že by tu mezi vámi byl někdo, kdo se o tento lektvar někdy pokusil. Kdyby totiž ano, pochybuji, že by tu stál ve své normální podobě. Jeho vedlejší účinky, jak vidíte na tabuli, jsou velice nepříjemné, pokud si zrovna neužíváte, když máte místo ruky krysí ocas, nebo místo nosu ucho netopýra. Takže bych ocenil, kdybyste si dávali opravdu dobrý pozor na to, co děláte, protože já vás zpátky měnit nebudu. Pusťte se do práce.“
Kate si připravila kotlík a podívala se na Severuse. V duchu si ho představila s uchem netopýra místo nosu a ušklíbla se. To by nebyla až tak velká změna.
Pracovaly vedle sebe s Katleen beze slova, Snape přecházel kolem a sledoval, jak studenti připravují své lektvary. Občas na někoho vyštěkl poznámku, ale jinak hodina probíhala poměrně v tichosti, až do té doby, než...
„No toto! Tady je to!“ Do místnosti vběhlo snad tucet kostlivců (několik studentů hlasitě poplašeně vykřiklo) a výhružně (pokud se dal pohled kostlivců nějak popsat) se rozhlíželi po třídě. Kate se lekla natolik, že do kotlíku místo dvou semínek osidla vhodila tři a musela honem rychle napravovat škody, zároveň se usilovně snažila předstírat, že se jí nová událost ve třídě vlastně vůbec netýká.
Snape se podíval na kostlivce s pozdviženým obočím.
„Tady! No toto!“ zopakoval hlavní kostlivec a namířil si to přímo k profesorovi.
„Vydejte nám na milost studentku!“ zahřímal a ukázal kostěnou rukou přímo na Kate. Ta se pokoušela věnovat lektvaru a stále příchozí nebrat tolik na vědomí, ale teď jí zase po dlouhé době polil studený pot. Z toho se tak lehce nevykroutí. A je to ZASE ve Snapeově hodině.
Cítila, jak na ni dopadl Snapeův tázavý pohled, váhavě k němu zvedla zrak, ale koutkem oka stále sledovala svůj lektvar. On se zamračil a podíval se znovu na kostlivce. „Velice rád,“ prohlásil s naprostým klidem v hlase. „Ale až po hodině.“
„No to ne, toto! Chceme spravedlnost, a to hned!“
Třída ve většině případů přestala pracovat na lektvaru a zaujatě se dívala na skupinku nasupených kostlivců. Snape však studenty přejel jediným studeným pohledem, což zapříčinilo, že se skoro všichni okamžitě, ač neochotně, vrátili ke své práci.
„Littletonová,“ vyštěkl pak a ona se na něj znovu podívala. Katleen vedle se zhluboka nadechla, obdařila Kate krátkým solidárním úsměvem, ale pak se dál věnovala lektvaru, který vypadal, že se jí chystá odejít z kotlíku.
„Littletonová, už zase... Sem, ke mně.“
Kate blesklo hlavou: Za tolik let už by se mohl naučit dát dohromady alespoň jednu CELOU větu... a než odešla od svého stolku, ostražitě se podívala na kotlík. Vytáhla hůlku a jedním chytrým kouzlem zmrazila lektvar tak, že se kolem ještě hodnou chvíli vznášel obláček ledového dýmu. Pak se zhluboka nadechla a přešla přes třídu rovnou ke kostlivcům.
„Vysvětlení!“ prohlásil Snape ledově a probodl Kate pohledem. Kostlivci vypadali, že by ji nejraději probodli něčím docela jiným, tak se radši zadívala do profesorových očí, než do jejich. Někde v koutku mozku jí opět proběhla jakási ironická myšlenka o jeho strohém vyjadřování.
„Byla to nehoda. Ehm.. vrazila jsem do nich, když jsem... šla... do sovince,“ vylezlo z ní nakonec, protože kvůli ironickým myšlenkám neměla čas promyslet si, co odpoví. Až pak dodala: „pane.“
„Nehoda? No toto ne, toto! To nás nezajímá, toto!“
Profesor si posměšně odfrkl. Kate si všimla, že se na ni dívá Wilhelm Frost a se smíchem něco šeptá Terrymu, který stál vedle něj. Pocítila zvláštní pocit uspokojení, když viděla, že z jeho kotlíku se trochu zeleně kouří. Sice to Snape přejde u studenta ze zmijozelu bez poznámky, ale že jeho lektvar stojí za starou bačkoru, byla aspoň nějaká útěcha.
„Ale bylo to už minulý týden!“ řekla pak na svou obhajobu, když pozornost zase věnovala profesorovi, a ten pozvedl obočí. „Je to už dávno, proč nepřišli dřív? A... omluvila jsem se!“
„Omluvila jsem se,“ zopakoval po ní profesor jízlivě. Chvilku bylo ticho a pak: „Deláte si legraci, Littletonová?“ zahřměl tak nahlas, že se ho skoro polekala. Bylo na něm vidět, že chce už už spustit svůj obvyklý repertoár, který jen občas lehce obměňoval, když někomu spílal, ale naštěstí nestihl říct vůbec nic, protože dovnitř vtrhla jako velká voda profesorka Raveburryová.
„Ale, ale,“ pronesl kousavě Snape, když příchozí rozeznal. „To jsou k nám hosti.“
Za nimi to zasyčelo. George propálil svůj kotlík.
„Omlouvám se, Severusi,“ řekla profesorka tiše a hůlku měla napřaženou. „Ale kostlivci, tedy aspoň pokud je mi známo, patří pod můj obor. Řekli mi ve zmatku, co se stalo, ale nečekali na nic a utekli mi. Hned je odvedu, nemáte jistě nic proti?“
„Samozřejmě, že mám něco proti, Rachel,“ odvětil Severus a Kate při tom lehce zamrazilo v zádech. Jak významně řekl profesorčino jméno, jí bylo, bůhví proč, krajně nepříjemné.
„Samozřejmě, že mám něco proti, nyní je totiž má hodina a jak jste sama řekla...“
„Ano, ano, ve svých hodinách si se studenty dělejte co chcete,“ odříkala profesorka netrpělivě a ve Snapeově obličeji se vytvořil výraz nejhlubšího pohrdání. „... v tom vám bránit nebudu, ale kostlivci jsou má věc,“ dořekla a hůlku nesklopila.
Kate nevědomky o dva kroky ustoupila, Snape na ni vrhl krátký nepříjemný pohled, ale ona se odmítala vrátit zpátky jemu a kostlivcům na dosah.
„No toto! Chceme spravedlnost!“ Ozval se zase kostlivec a jeho druzi zaklapali čelistmi, což znělo jako podivný hrozivý potlesk.
„Ale copak, copak? Podle toho, co jste vyprávěli, to muselo být opravdu hrozné, ale... vy nevypadáte na to, že by vám třeba bylo... i jen špatně od žaludku.“ pozvedla obočí profesorka a zadívala se na místo, kde by měl mít kostlivec vnitřnosti, kdyby byl ještě živý. „Nebo vám snad něco hýbe žlučí?“
Kate se pobaveně ušklíbla a vrhla letmý pohled na Severuse. Vypadalo to, že spíš jemu něco hýbe žlučí. Velice silně.
„Ale no tak, tak dokud nemáte alespoň husí kůži, tak se nemohlo stát nic tak hrozného. Tak huš! Huš ven!“ pobídla je znovu profesorka a vykouzlila cosi, jako neviditelnou stěnu, co kostlivce pohánělo ven ze dveří.
„Nashledanou, Severusi,“ řekla, když byla u východu. Pak se rychle podívala na Kate a přívětivě se usmála. Dívka jí nepatrný úsměv vrátila, pak se žena ještě jednou obrátila na Snapea. „A s Kate to proberu sama, jak už bylo jednou řečeno, kostlivci patří pod MŮJ obor.“
A konečně zmizela.
Teď už nikdo ani nepředstíral, že pracuje. Ti, co byli kostlivcům nejblíž, dokonce uhasili oheň pod kotlíky a ustoupili o pár kroků vzad, vypadalo to, že hodina se zkrátka rozpadla.
Kate se chvilku dívala na dveře a čekala, jestli jí někdo začne nadávat, nebo jí aspoň pošle zpátky ke kotlíku, ale nic takového se nestalo. Místo toho...
„Strhávám dvacet bodů Mrzimoru za propálený kotlík. Dvacet bodů Nebelvíru – okamžitě se vraťte ke svým lektvarům! A co se týče vás, Littletonová.“
„Půjdu to dodělat,“ řekla Kate s mírně skloněnou hlavou, aby nedávala profesorovi tolik příležitostí k útoku.
„To tedy půjdete! Ale nemyslete si, že se tentokrát vyhnete školnímu trestu.“
„... který mi ovšem dá profesorka Raveburryová, je to tak?“ zeptala se dívka opatrně a zvedla k němu zrak.
Posměšně si odfrkl. „To uvidíme podle toho, jak dopadne ta vaše břečka, které chcete říkat lektvar.“ Přimhouřil oči, vrhl krátký pohled k jejímu stolu a otočil se k ní zády.
Kate se vrátila vedle Katleen, která teď horečnatě míchala v kotlíku a počítala při tom. Když se dopočítala dvacítky, přidala rozdrcené šváby a podívala se na Kate. Ušklíbla se.
„Proč si nechceš nechat dát školní trest?“ zašeptala, když dívka rychle odmrazila svůj kotlík a pokračovala v přípravě. „Posledně ti to zrovna moc nevadilo...“
„Tohle nemám šanci stihnout,“ povzdychla si a naklonila se blíž ke Katleen, aby zjistila, jak moc je její kamarádka napřed.
„Kate!“ zopakovala Kat. „Odpověz!“
Zvedla k ní zrak. „Protože... protože ještě pořád nesmím... a protože si nedovedu představit, jak by mi to – znovu – prošlo u Denvera a ostatních. Už posledně prý čekali do půlnoci ve společ... kruci!“ zaklela. Její kotlík začal také zeleně doutnat. Snape se k ní otočil a zorničky se mu zúžily. Neřekl však ani slovo, jen ji bedlivě sledoval, jak se opět snaží napravovat škody, které způsobila svou snahou všechno urychlit. Katleen se na ni ještě podívala a chtěla se očividně na něco zeptat, ale pod Snapeovým pohledem si to znovu nedovolila.
„Hodina končí,“ řekl profesor pět minut před zvoněním. Vzorky mi odevzdejte na stůl!“
Kate se podívala do svého kotlíku. Zelený kouř už – na rozdíl od Wilhelma Frosta – zastavila, ale nebyla ještě hotová. Podívala se na Katleen, která zápasila se zátkou od své lahvičky a ta jí pohled opětovala a pokrčila rameny. Ostatní si balili věci, odnášeli vzorky na katedru a odcházeli z místnosti. Snape přistoupil k jejímu kotlíku.
„Ale, ale, naše obecní šprtka nedokončila svou práci? Zajímavé. Opravdu zajímavé.“
Neřekla na to ani slovo. Stále si všímala toho, aby správně míchala, nechtěla mu dopřát tu radost, kterou by měl, kdyby ještě něco pokazila. Katleen vedle zrovna dozápasila s lahvičkou, nabrala lektvar a odnesla ho k ostatním, pak si začala balit věci.
„Víte doufám, co to znamená, Littletonová?“ ušklíbl se. Studenti nejen ze zmijozelu se zastavili ve dveřích, aby si ještě poslechli, co za trest Kate vlastně čeká.
Ona jen zakroutila hlavou, stále se dívala do kotlíku a všemožně se snažila nevnímat to, jak hrozně blízko Severus stojí.
„O dva stupně nižší známku, až to doděláte. Kdybyste to nechala v tomhle stavu, mohla by nám do rána vybouchnout učebna. A deset bodů dolů. Tak si pospěšte,“ otočil se na ostatní studenty. „Co tu ještě děláte, zmizte!“ vyštěkl na ně a oni se pomalu vytratili z učebny. Katleen se váhavě podívala na Snapea, pak na Kate a hodila si brašnu na rameno. Očividně úplně přesně nevěděla, co má dělat.
„Slečno Jasperová, máte opravdu tak dlouhé vedení, nebo nevíte, že zvonek označuje konec hodiny?“ zavrčel na ni Snape a ona přikývla, velkým obloukem ho obešla, aby mu vůbec nebyla na dosah, a dostala se bezpečně ke dveřím. Tam se ještě podívala na Kate a nepatrně se usmála, až pak odešla z učebny.
Kate si mezitím až bolestně si uvědomovala, že zůstali v místnosti sami. Cítila na sobě jeho pohled, ale tvrdohlavě se na něj odmítala sama podívat. Přidala do kotlíku poslední přísadu a sledovala teploměr, když se on rozhodl ji obejít a pozorovat její práci z úhlu, ve kterém na něj neměla šanci vidět. Znervózňovalo ji to ještě o něco víc.
Po chvilce už to nevydržela.
„Chci to dodělat,“ oznámila mu a zamíchala v kotlíku.
„To mě vůbec nepřekvapuje,“ odpověděl jí ironicky, ale ona cítila, že se z místa nepohnul.
„A v klidu,“ řekla, konečně se na něj otočila a dodala: „Prosím.“
Nebyla si vůbec jistá, co znamenal jeho výraz, tak se zase rychle vrátila k práci. On neudělal ani krok. Rozčilovalo ji, že neví, co tím vlastně sleduje. Chce ji vyvést z míry? Docílit toho, aby udělala chybu? Chce ji vytočit natolik, aby na něj reagovala nějak úplně jinak?
Domíchala v kotlíku, ještě jednou zkontrolovala teplotu a pak uhasila oheň. Ještě před tím, než lektvar vychladl, si rychle složila věci do brašny. Hlavou jí běžely myšlenky jako o život, v jednu chvíli chtěla zapomenout na všechno, na slib madame Pomfreyové i na to, že jsou v učebně lektvarů, ale varovný hlas ji napomínal, aby to nedělala. Aby vydržela.
Nalila vzorek lektvaru do lahvičky, odložila ho vedle, vyčistila kotlík a pak se oběma rukama opřela o kamenný stůl. Severus se za celou dobu ani jednou nepohnul. Zhluboka se nadechla a chtěla se na něj konečně podívat a čelit všemu, co má přijít, ale o vteřinu dřív, než to udělala, ji on pevně uchopil za zápěstí a otočil ji čelem k sobě.
Nepromluvil ani slovo a jí se všechny námitky zasekly v hrdle. Byl tak blízko, díval se jí zpříma do očí a ona se v tom pohledu na několik vteřin opět úplně ztratila. Pak se jí v hlavě ale znovu ozval varovný hlásek.
Stála opřená o stůl, přesně tak, jak ji otočil. Beze slova potřásla hlavou a rukou, kterou měla volnou nahmátla vzorek lektvaru. Pohledem, kterým se mu zatím ani nepokusila uhnout, naznačila nesouhlas. Bylo to těžší, než čekala. Jeho výraz se nezměnil, stále neřekl ani slovo. Ona také neuměla promluvit.
Vtiskla mu do dlaně vzorek lektvaru a lehce se tím vymanila z jeho sevření. Pak se sklonila, po hmatu našla popruh batohu a jako kočka vyklouzla ze Severusova dosahu. Vrhla na něj jenom úplně krátký pohled, pak přeběhla ke dveřím a už se znovu neotočila. Tiše otevřela a zmizela z učebny.
Nedoběhla dál než pár metrů. Opřela se o zeď a zhluboka se nadechla. Cítila svoje srdce, jak jí poplašeně bouchá v hrudi, zvedla ruku, aby si mohla nervózně urovnat vlasy a zjistila, že se chvěje.
„Ten zmetek,“ řekla po chvíli tiše a stále se pokoušela najít ztracenou rovnováhu. Ještě včera večer toužila po tom, aby jí dal nějak najevo, co se mezi nimi děje, teď by uplynulých dvacet minut nejraději vymazala. Nebo aspoň... přesunula do chvíle, kdy už se nebude muset hlídat.
Uvažovala, proč na ni Severus pořád působí takhle. Proč je nervózní z každé jeho reakce, z toho, že je tak blízko. Všechny tyhle věci už přece měla mít za sebou!
Otočila se zpátky na dveře učebny a zakroutila nevěřícně hlavou. Pak, když se trochu uklidnila, zamířila do Velké síně, ačkoliv nepředpokládala, že by byla schopna vůbec něco sníst. Tenhle stav byl k nesnesení.
Trochu klidu jí přinesl až víkend, který strávila v Prasinkách. Katleen se jí sice omluvila, že má schůzku s Jamesem (Kate si pod tím představovala spoustu jiných věcí, než že se jen „sejdou“), ale ona se tam vydala v doprovodu svých mrzimorských spolužáků, takže o zábavu měla postaráno. Navíc za sebou měla poměrně vydařenou páteční hodinu přeměňování, takže začala mít pocit, že se zvládne zapojit do dalšího školního dění bez nějakých obrovských potíží. Také úspěšně dokončila celý týden školy, takže byl její optimismus na místě. A taky... už brzy mělo být pondělí.
Stihli projít skoro celou vesnici, než začalo pršet, pak se usídlili U Tří košťat. Bylo tam narváno k prasknutí, u baru viděli profesorku Raveburryovou v živé konverzaci s profesorem Kratiknotem. Koupili si máslové ležáky, našli si jeden prázdný stůl až úplně vzadu a usadili se u něj.
„Tak co říkáš Raveburryové?“ zeptal se Kate s úsměvem George. „Docela se těším na zítřejší hodinu.“
Kate se napila ležáku a pokrčila rameny. Rose místo toho nakrčila nos.
„Ještě se mi nepovedlo vyprat si od posledně tu skvrnu. Budu muset použít něco speciálního... doufám, že nám dá chvilku oddech.“
„Taky doufám,“ řekla Kate. Podívala se na profesorku a zamračila se. „Asi holt nejsem ten dobrodružnej typ.“
„Ty naděláš,“ ušklíbl se Denver. „Vždyť to bylo super. Ale teda mít za bubáka Snapea...“
„Ty máš s bubákem co říkat,“ odvětila dřív, než se stačila zarazit. Podíval se na ni, ale neodpověděl nic. Jen se jí chvilku díval do očí a pak lehce napjaté ticho přerušil znovu George.
„Každopádně jsem na zítřek zvědavej,“ řekl a napil se ležáku. „To, jak dokáže usadit Snapea, je fakt obdivuhodný.“
Jistě... to je velmi obdivuhodné, pomyslela si Kate trpce. Co je na tom, že nějaký učitel usadí Snapea? Kdyby ona byla učitelka, taky si s ním před ostatními hravě poradí.
Napila se ležáku a vrhla zamračený pohled na profesorku Raveburryovou. Až pak jí došlo, o čem právě přemýšlí. Neuměla si v první chvíli vysvětlit, proč jí vadí, jak obdivně její spolužáci o profesorce mluví, teď měla dojem, že jí to došlo. Rozčilovalo ji, jak ji spojují se Severusem. S člověkem, o kterém se tak často mluví, jak je jízlivý, jak je nemorální, jak je na všechny zlý a má moc nad každým studentem snad větší, než samotný Brumbál. Jistě... Jistě že má moc. Ale Raveburryová zdaleka není jediná, která s ním může jednat jako se sobě rovným.
Nakonec bylo docela příjemné zase se vrátit na hrad. Déšť neustal a tak na cestě zpátky pořádně zmokli, nebylo to však nic proti tomu, jak promočení byli Katleen s Jamesem, když se, ruku v ruce, propletli mezi studenty ve vstupní síni. Kate se na kamarádku významně usmála a ta jí úsměv oplatila. Očividně jí voda nedělala vůbec žádný problém.
Večer se Kate odebrala do své ložnice a dlouho před usnutím ještě přemýšlela o dalším dni. Bude muset přežít hodinu obrany proti černé magii, ale večer... co vlastně bude večer?
Neklidně se otočila na posteli. Nebyla si jistá, co má dělat. Nerada improvizovala a tohle vypadalo jako jedna velká improvizační liga. Ušklíbla se do polštáře a nakonec se, celá vyčerpaná, rozhodla, že všechny starosti nechá na zítřek.
Pondělní hodina obrany nebyla nakonec tak hrozná, jak se Kate obávala. Profesorka jí sice pozvala další den do svého kabinetu, aby si s ní vyříkala aféru s kostlivci, ale ona usoudila, že případný školní trest nebude nic tak hrozného, jako hodina plná nebezpečí, soubojů a překvapení. Ten den procvičovali profesorčina oblíbená iluzionistická kouzla, takže si jen střídavě zavazovali oči, aby neviděli, co někdo jiný kouzlí, a poté měli za úkol rozeznávat iluzi od skutečnosti, což vedlo mnohdy k velice komickým situacím. Ještě než zazvonilo, vyžádala si pak profesorka ve třídě ticho.
„Chtěla jsem vám oznámit, že jsem se dohodla s ředitelem a zakládám ve škole soubojnický klub.“ Přejela třídu pohledem. „Měli byste vědět, že to určitě není povinné, ale očekává se, že minimálně ti z vás, kteří chtějí z obrany známku vynikající nebo nad očekávání při zkouškách OVCE, měli by tento seminář pravidelně navštěvovat. První hodina bude za týden v pondělí v sedm hodin zde v učebně. Je na vás, jestli přijdete. Konec hodiny.“
Kate začala mít v ten moment tu nejhorší možnou náladu. Obrana proti černé magii byl pro ni zdaleka nejsložitější předmět a teď by měla navštěvovat ještě další hodiny! Unaveně vyšla z učebny a pokusila se představit si soubojnický klub. Takový, ve kterém se na ni bude každý dívat a smát se jí za všechny hloupé chyby, kterých pokaždé dělala tak moc. Povzdechla si.
Na večeři se jí nálada trochu spravila, myšlenkami rozhodně mířila někam úplně jinam. Když se letmo podívala k učitelskému stolu, žaludek se jí trochu rozhoupal nervozitou. Chtěla za ním večer jít. Chtěla opravdu hodně a podle jeho čtvrteční reakce to vypadalo, že i on chce, ale teď, jak seděli tak daleko od sebe, jí ta možnost připadala zase tak vzdálená a neskutečná...
V mrzimorské místnosti bylo večer plno. Kate seděla nad učebnicemi a snažila se soustředit. Taky se silou vůle pokoušela vyhnat všechny svoje spolužáky do ložnic, aby měla případně volnou cestu. Nemohla si dovolit další vysvětlování, proč se v noci vytrácí neznámo kam. Nakonec usoudila, že bude nejlepší předstírat spánek, tak se rozloučila a zalezla do pokoje. Postupně slyšela všechny své spolužačky, jak si jdou lehnout. Bedlivě sledovala především, jestli přišla Rose, ostatní jí byly celkem ukradené. Nakoukla mezerou mezi závěsy a zjistila, že její kamarádka se už převléká... lehá si do postele... zatahuje závěsy...
Kate se opřela o zeď.
Jak dlouho může trvat, než Rose usne?
Minutu...
Pět minut...
Kate si promnula oči. Nebyla unavená, hladina adrenalinu ji držela poměrně vysoko nad hranicí klidu, ale byla to jedna z věcí, které dělala, když byla nervózní. Proto taky sotva kdy používala řasenku.
Deset minut...
Znovu vykoukla. Neslyšela vůbec nic, ani tiché oddechování.
Čtvrt hodiny...
Dvacet minut...
Už to nevydržela.
Vstala, vyklouzla z postele a zatáhla za sebou závěsy. Pak jako myška přeběhla kolem Rosiny postele a vykoukla ze dveří. Vypadalo to, že je všude ticho. Ve společenské místnosti sedělo už jen pár páťáků, kteří jí nevěnovali pozornost. Tvářila se, jako že se vůbec nic neděje, zatlačila na zeď a vyšla na chodbu, kde si poprvé měla šanci oddechnout. Bylo to tam mnohem bezpečnější.
Vyběhla schody a rychle přešla můstek. Hůlku měla schovanou, v hábitu, ale v pohotovosti. Chtěla v případě nutnosti použít zastírací kouzlo a ukrýt se za brnění, zatím to však nevypadalo, že by někde někdo byl.
A pak najednou stála před jeho kabinetem.
Uvědomila si, že pořádně neví, jak se tam dostala a nechápala sama sebe, že je tak odvážná.
Ticho, rušené jen občasným oddechováním portrétu na zdi, nebo brnění, jí tlačilo do uší.
Připadala si jako v jiném světě.
Zaposlouchala se a najednou si uvědomila, jak silně jí zase buší srdce; měla dojem, že se nemůže odvážit zaklepat na jeho dveře. Doteď se věnovala jen tomu, aby překonala cestu, teď měla před sebou další – mnohem větší – překážku: dveře do kabinetu Severuse Snapea.
Stála tam, dívala se na ně a byla obklopená tichem, které panovalo v hradu, zvukem vlastního srdce a myšlenkami, které jí bloudily hlavou.
Věděla, že chce.
Minutu...
Pět minut...
Vzpomínala na to, jak tu stála posledně a na všechno to, co se dělo potom.
Vzpomínala na jeho ruce.
Vzbudilo to v ní ještě větší touhu.
Deset minut...
Stála v chodbě a dívala se na dveře... Nevěděla, jestli má vstoupit. Bylo to... jako v jiném světě....
Žádné komentáře:
Okomentovat