Kapitola 10. – Den poté

Anotace: Jestli máte pocit, vy bando tupohlavců, že se dnes budete smát nějakým dalším bezduchým vtipům, šeredně jste se spletli. Protože dnes, až dnes, vám ukážu, kdo je ve skutečnosti Severus Snape.


Když se Kate ráno probudila, nic na světě se nezměnilo. Jen ona – prý. Říká se to v dívčích časopisech...

Probudila se a necítila radost, euforii, zamilovanost, stesk... ale ani zmatek, nepochopení, nedůvěru. Necítila ani znechucení sama ze sebe, což, jak později zkonstatovala, bylo dobré znamení. Neměla pocit, že by něco bylo jinak, ani líp, ani hůř. Vlastně necítila vůbec nic.

Vstala z postele a v koupelně strávila víc času, než plánovala. Pak se odebrala do Velké síně na snídani. Všude bylo rušno, štěbetající studenti nebyli k utišení a ona se bez známky jakékoliv odchylky od normálu usadila vedle Rose u mrzimorského stolu. Ani se nijak zvlášť nerozhlížela kolem sebe. Vzala si talíř a nasypala si do něj první ptačí zob, který se jí dostal pod ruku. Skoro si ani nevšimla, když si naproti ní sedl spolužák Denver.

„Máme dneska spojené lektvary,“ oznámil všem přítomným a nandal si na talíř slaninu s vejci.

„Lektvary?“ zvedla Kate zrak od svého jídla a podívala se na chlapce nechápavě.

„Ano, Kate,“ řekl a ušklíbl se. „Lek-tva-ry, víš? Snape, škola, realita... jsi tu s námi?“

Zamrkala. Ne, nebyla tam. Byla někde úplně jinde a s každým slovem, které Denver odříkával, se vracela zpátky tam, odkud tak zoufale chtěla utéct. To, že se jí to skoro povedlo, bylo trochu děsivé. Rozhlédla se po Velké síni, jako by ji viděla prvně, pak se vrátila pohledem k Denverovi.

„Jen mi nedošlo, že je úterý...“ oznámila mu, když spatřila jeho tázavý výraz.

„Ach bože, neříkej mi, žes neudělala úkol... jestli se stala takováhle katastrofa, tak jsou dny všech přítomných sečteny.“

„Ale jasně, že mám úkol,“ zavrčela Kate podrážděně. „Kate – šprt – úkoly – bezmezná – priorita,“ pokusila se napodobit jeho tón. Pousmál se.

„Takže dneska máme spojený lektvary,“ zopakoval ještě jednou a kývl.

„Jak spojený?“ zeptala se Rose a usrkla čaje.

„Spojený – jako všechny koleje dohromady...“

V Kate se všechny vnitřnosti obrátily naruby. Denverovi byly však její vnitřnosti dokonale skryté, tak si jich nevšímal a pokračoval: „Prý se naskytly neočekávané okolnosti , Snape někde musí být teď dopoledne, takže si nás všechny vezme v době naší hodiny po obědě. McGonagallová souhlasila, že si nás vezme zase všechny teď ráno... to jsem zvědavý, jak se nacpeme do učeben... „

Učebny však byly Kateinou nejmenší starostí. Jestliže Snape spojil všechny koleje dohromady, budou mít s Chrisem dvě hodiny pekla. Většího pekla, než kdy dřív. Proč? Proč dneska? Neví snad Snape...

Ta myšlenka jí přepadla naprosto nepřipravenou. Že by to Snape věděl? Že by věděl, co se mezi nimi uplynulou noc stalo? V posledních dnech byl naprosto vždycky přesně v ten nesprávný čas, na tom nesprávném místě. Co když i v noci...


Před očima měla temnotu a v zádech ji mrazilo, až do chvíle, kdy do ní Rose šťouchla loktem. Uvědomila si, že je stále ve Velké síni na snídani, pohroužená do svých myšlenek, zatímco polovina školy už se vytratila na hodiny. Rychle se napila čaje a co nejmíň nápadně si promnula tvář, ze které, jak cítila, jí v průběhu několika minut zmizela všechna barva. Pak se zvedla a následovala svoje spolužáky na hodinu přeměňování.

V učebně bylo opravdu plno, ale profesorce McGonagallové nedělalo nejmenší problém udržet si klid ani za velkého počtu studentů. Chrisovi Kate zatím nestanula tváří v tvář a nebyla si tak docela jistá, jestli vůbec chce. Jsou zase na bojišti a ona musí mít jasnou hlavu, pokud...

„Vypadáš unaveně,“ šeptla Kat, když se společně s Rose namáčkly k jednomu stolu na přeměňování. Dívka vytáhla hůlku a položila si ji na stůl.

„Jsem,“ prohlásila věcně. „A bude hůř...“

„Myslíš po Snapeově hodině?“

Jenom přikývla. Nejradši by kamarádce řekla všechno. O ní a Chrisovi, o stoupajících obavách, o tom, co se jí honí hlavou. Nemohla. Všude byli lidi. A to bylo celkově pěkně nepříjemné...

Profesorka McGonagallová okamžitě všechny ujistila, že větší počet studentů na průběh hodiny a především na kázeň ve třídě nebude mít vůbec žádný vliv a bez okolků začala s výkladem. Po chvíli všichni pochopili, že vliv to mít přece jen bude – jenže tím špatným směrem – zkoušení probíhalo rychle a nikdo nedostal prostor na opravu svého kouzla, pokud se zrovna nepovedlo na první pokus. Obrovským tempem tak létaly všem kolejím body dolů.

Když konečně hodina skončila, bylo sotva pět minut na přesunutí se do učebny kouzelných formulí, kde, ačkoliv bylo studentů o polovinu méně, profesor Kratiknot nehodlal nic zanedbat. A tak se všichni na obědě sešli unavení a tři čtvrtiny ročníku se obávalo toho, co přijde po obědě.

Kate se jídla sotva dotkla a to nejen proto, že měli na talířích dušený lilek, který byl jedním z mála jídel, která vysloveně nemusela. Jakmile odstrčila talíř, přišel Chris. Ve tváři měl maličko váhavý výraz, ale když se na něj usmála, bez okolků si přisedl.

„Jak se máš?“ zeptal se.

Pozvedla obočí. „Budeme si vyměňovat zdvořilostní fráze?“

Usmál se na ni. „Vážně bych rád věděl...“

„Jestli dneska slunce svítí jinak, než dřív?“ pobaveně zamrkala a natáhla se pro čaj. Při tom se rozhlédla po Síni.

„Asi bude lepší... promluvit si jindy, že?“

„Jestli přežijeme lektvary...?“

„Tak nějak.“ Zakýval hlavou, ještě jednou se usmál a odešel.

Kate se za ním chvíli dívala, ale do jejího zorného pole opět vpadl někdo jiný. Snape. Pochopitelně. Chvíli se na ni od učitelského stolu díval, pak se opovržlivě ušklíbl a věnoval se svému obědu. A v Kate se znovu všechno sevřelo, stejně jako ráno.

Díval se na ně celou dobu jejich krátké konverzace? To, jak se díval... A co když je vážně v noci...

Ta představa byla téměř nesnesitelná. Ale už jednou v noci je venku přece potkal, pokud chtěl, nebylo by vůbec složité domyslet si, že budou někde poblíž... A nejasně si uvědomovala, že jí bylo naprosto jedno, co se kolem v tu chvíli děje. A že taky nebyli zrovna... nejtišší. Pokusila se zavřít oči a vytřepat všechny tyhle myšlenky z hlavy, nehledě na to, jak směšně to může vypadat. Potřebovala mít na následující hodinu jasnou hlavu, jinak bude trpět snad ještě víc, než si zaslouží.


Asi čtyřicet studentů se nashromáždilo ve sklepení před učebnou, takže v úzké chodbě nebylo téměř k hnutí. Ale přesto byla rychlost, jakou se všichni dokázali rozestoupit, když Snape procházel, naprosto obdivuhodná. Kate se přitiskla ke stěně a ještě naposledy se zhluboka nadechla, než se odvážila vejít do učebny, kde už se většina lidí rozestoupila ke kamenným stolkům a profesor se jako duch přemístil na své oblíbené místo u katedry.

Dívka vyhledala pohledem Kat, k jejich stolku se jako zázrakem přidali i Robert a Chris, z čehož neměla vůbec dobrý pocit. Jakmile si položila tašku a chtěla vytáhnout kotlík, zahřmělo z čela třídy:

„Stoupněte si každý někam a TICHO!“

Kate tedy nechala kotlík kotlíkem a opřela se rukama o stůl, aby měla aspoň nějakou jistotu v okolí. Kdyby se najednou ta kamenná masa propadla do země, nejspíš by ji to zabilo. Kat, která stála po její pravici, na ní vrhla pohled skoro tak kamenný, jako byla jejich lavice. Pak už všichni veškerou pozornost obrátili na profesora.


„Nemyslete si, že skáču radostí z toho, kolik vás tu mám,“ začal. „Ale to pro vás neznamená pražádné ústupky z mé strany. Protože byste ale při vaření lektvarů v tomhle počtu napáchali mnohem víc škody, než užitku,“ ušklíbl se, „bude dnešní hodina teoretická. Při psaní si můžete tak maximálně navzájem vypíchnout oči. Což by ve většině případů nebyla žádná škoda... Vytáhněte si sešity.“

Všichni beze slova udělali, co řekl, takže se chvíli ozývalo jen otevírání brašen a šustění pergamenu a brků.

„Nepředpokládám,“ pokračoval Snape, jakmile na něj zase všichni upřeli zrak, „že by v téhle třídě mohl být někdo, kdo by mě ve svém umění ještě překvapil,“ pohrdavě si odfrkl, „takže teoretická rovina tohoto lektvaru, bude pro všechny dostačující. Při jeho vaření by nejeden z vás zcela jistě přišel k úrazu.“

Vytáhl nevelikou lahvičku a rozhlédl se po třídě.

„Jistě tu však bude někdo natolik našprtaný, kdo mi řekne, co je tohle za lektvar.“

Kate sklopila oči. Nechtěla si ani zkoušet vzpomenout. Kat i Chris, koneckonců stejně, jako většina studentů z ročníku, na ni vrhli tázavý pohled. Profesor si toho pochopitelně bezpečně všiml.

„Myslíte si, že vás Littletonová zachrání, vy bando tupohlavců? Možná není zdaleka tak dokonalá jak si myslíte,“ posměšně se ušklíbl.

Zatnula ruce pod lavicí v pěst a zvedla zrak. Zděsila se, když spatřila, že k jejich stolku Snape pomalu přibližuje. Zároveň spatřila lahvičku v jeho ruce a pohledy všech přítomných, které se na ni a učitele upíraly.

„Ale, ale, Littletonová? Žádná ruka nahoře? Žádné výkřiky euforie nad vlastní genialitou? Nebo to je spíše Liveryho parketa?“

Stiskla jenom pevně rty a mlčela. V duchu si opakovala pořád dokola: Snaží se tě vyprovokovat, jenom se tě snaží vyprovokovat! Všechno, co jí jindy přišlo tak směšné, to, jak ostatní nadávali na veškerou nespravedlnost, kterou Snape prováděl... to všechno dneska chtěla udělat taky. Chtěla by vykřiknout: „Tohle není fér!“ Ale neudělala to. Pořád ještě neví, jestli je to pravda. Jestli je Snape vážně viděl, nebo se od někoho doslechl, co se předešlou noc stalo... Musí zkrátka zachovat klid.

Profesor přišel až k nim. Chris zíral na svoje prsty, kterými se téměř křečovitě držel stolu. Katleen s Robertem pozorovali situaci se zatajeným dechem.

Snape zvedl lahvičku před Kateiny oči.

„Tak, co, slečno Littletonová?“ V jeho hlase byl stále slyšet výsměch. „Řeknete mi konečně, co je to za lektvar, nebo si budete hrát na uťáplou starou pannu ?“

Bože můj! On to VÍ! blesklo jí v tom momentě hlavou. On to doopravdy VÍ. Pohlédla na lektvar a tělo se jí zalilo studeným potem.

„To je mnoholičný lektvar... pane.“

Stáhl rty do tenké čárky. „Jistě taky víte, k čemu se používá?“ zeptal se.

Zamrkala. Velmi rychle si začala dávat dvě a dvě dohromady. Mnoholičný lektvar NEBYL v žádném případě učivo pátého ročníku. V NKÚ se nemůže objevit, přesto s ním přišel. Dneska. A jí začalo být jasné, co zamýšlí.

Dřív, než stačila odpovědět na jeho otázku, obrátil se zpátky ke třídě.

„Mnoholičný lektvar,“ řekl a zatřepal lahvičkou, ve které byla zahnědlá hustá tekutina, „je lektvar velmi složitý a náročný na přípravu. Jeho postup si tady samozřejmě říkat nebudeme, protože by se pak o jeho vytvoření začal pokoušet každý hňup, kterých na škole, a zejména v tomto ročníku, rozhodně nemáme málo. Jeho účinky jsou však velmi zajímavé a než se tady slečna Littletonová laskavě vysloví, bude možná lepší přejít k názorné ukázce.“

Otočil se opět na ni. Ve tváři ještě pobavenější výraz, než před chvílí.

„Byla byste tak hodná,“ začal ironickým tónem, „a půjčila mi svůj vlas?“

Kate se rozklepaly ruce. To nemyslí vážně! Ať někdo vstane a vykřikne APRÍL! Prosím!

Díval se na ni. Třída čekala. Kate měla ve tváři vyděšený výraz a nepohnula se ani o milimetr.

Pozvedl obočí a okázale zakroutil hlavou. „Ale, ale, jindy tak ochotná... To bude stát mrzimor deset bodů... Slečno Jasperová, nenuťte mě prosit toho nekňubu vpravo a vytrhněte pro mě Littletonové vlas.“

Kat se dívala vysloveně nechápavě. Vrhla pohled na Kate a pak zpátky na profesora.

„Ale pane...“

Snape zavrčel jako pes. „Vám než jeden jednoduchý příkaz dojde až do mozku, Jasperová, všichni tu vyrosteme. Nebo to je tím, že žádný mozek nemáte? Odebírám deset bodů Havraspáru.“

Rázně obešel stolek a natáhl ruku ke Kate. Přikrčila se a pevně zavřela obě oči, když ji z temene hlavy neopatrně vyškubl vlasy. Pak se rychle vrátil zpátky, na Kate se už ani nepodíval a rázoval si to doprostřed třídy. Tam jedním pohybem odzátkoval lahvičku a vhodil do ní to, co ještě před chvílí rostlo na Kateině hlavě.

Celá třída bez hnutí sledovala, jak lektvar jemně zabublal a jeho barva se změnila na světle béžovou. Kate stála bez hnutí, jen několikrát nervózně zamrkala, oproti tomu Kat vedle ní, která pravděpodobně začala všechno chápat, několikrát přešlápla z jedné nohy na druhou.

Snape se rozhlédl po třídě, nejspíš aby podtrhl dramatičnost situace, pak se podíval na Kate a pozvedl lahvičku. „Na vaše zdraví,“ řekl se značným sarkastickým podtónem a zhluboka se napil.

Kate čekala. Třída čekala. Všude byl svatý klid, jen Kateino srdce bilo jako o závod. Bála se toho, co přijde, jako snad ještě nikdy ničeho.

V tom Snape zavrávoral a chytil se katedry. V jednom okamžiku mohl celý ročník spatřit tu krátkou chvíli bolestivé proměny, ve druhém pak už – v černém hábitu – Kate Littletonovou, která si je prohlíží s kamennou tváří.

Několik studentů vydalo překvapený přidušený výkřik, několik zmijozelských se nahlas uchechtlo. Christopher se vysloveně polekal. Katleen, která měla už před chvílí jasno v tom, co se stane, jen zakroutila hlavou a sklopila pohled.

„Nebo jsem snad měl říct – na moje zdraví?“ zeptal se po chvilce Kateiným hlasem.


Klepala se. Pokoušela se zachovat klid, stát na místě a prostě nic neudělat, ale byla někde nad propastí. Na hranici mezi zhroucením a výbuchem. Viděla před sebou stát sama sebe, její vlastní oči ji propalovaly a vychutnávaly si tu bolest a nejistotu, která ji sužovala. Cítila na sobě pohledy jiných spolužáků, nechápavé, zmatené, někdy vyděšené, nebo zhnusené tím, co Snape udělal. Jak se ale vzápětí ukázalo, zdaleka to nebylo všechno.

Znovu se rozhlédl a pomalu přešel za katedru.

„Mnoholičný lektvar,“ řekl potichu, „je, jak vidíte prostředek, který vám umožní převzít na celou hodinu podobu jiného člověka. Ta podoba je téměř dokonalá, se slečnou Littletonovou jsme k nerozeznání.“

Chvilka ticha.

„Nebo možná...“ prohlásil a svraštil Kateino čelo. Pak zvedl ruku vysoko nad hlavu a začal s ní mávat ze strany na stranu. „Pane profesoreeeee, pane profesoreeeee, já to vím! Opiový štěp se skládá...“

Zmijozelští se bez okolků rozesmáli. I u některých dalších byl k rozeznání pobavený výraz, většina se ale dívala na profesora lektvarů – který byl pro tuto chvíli známou patnáctiletou studentkou, s vysloveným odporem.

„Takhle byste nás už nerozeznali určitě. Nemám pravdu, profesore Snape?“ oslovil pravou Kate. „Vlastně...“ poškrábal se na hlavě. Ze zmijozelského kouta se opět ozval smích.


A ona pořád stála bez hnutí a dívala se před sebe. Vnímala všechno jako nějaký hodně špatný sen a celou svou myslí si přála co nejrychleji se probudit. Jenže ráno pořád ne a ne přijít. Teď už Snape v její podobě přecházel po třídě, vzal to od nejvzdálenějšího kouta a dokazoval všem studentům, že jsou prakticky tatáž osoba. Nakonec přišel před ní.

„Ale, ale, co to vidím, Littletonová,“ oslovil ji znovu. „Nevypadáte, že byste byla zrovna spokojena s tím, co vidíte... a to si ani neuvědomujete, že my ostatní se na to musíme koukat denně!“

Smích a úšklebky.

Mlčela. Ze všech sil, co v sobě měla. Mlčela. Snape se podíval na Chrise a nakrčil nos.

„A víte co je na tom ještě zvláštnější? Že Livery se taky tváří vysloveně znechuceně. Co děláte, když ji líbáte, Livery? Zavíráte oči, nebo máte jinou metodu?“

Otevíral pusu, aby něco řekl, ale ona zareagovala naprosto instinktivně – zvedla nohu a pod stolem do Chrise kopla. Podíval se na ni a zmlknul, Snape si toho však nemohl nevšimnout ani když byl teď o hlavu nižší, než normálně.

„Littletonová tady dnes vede kroužek mlčenlivců...“ usoudil, přimhouřil oči a pomalu kousek odstoupil.

„A co byste tomu říkala,“ pokračoval dál, „kdybych teď otevřeně odhalil, jak je to s těmi mýty o vás?“

Katleen také reagovala instinktivně. Pod stolem velmi pevně uchopila Kateinu ruku. Jedině to ji zabránilo promluvit. Vykřičet na něj všechny nadávky, které znala. Udělat takovou scénu, že by do deseti minut měla zabalené kufry a stála na nádraží.

„A co vy ostatní, nejste zvědaví?“ rozhlédl se po třídě. „Co kdybych třeba ukázal, jak vypadají nohy slečny Littletonové?“

Willhelm Frost ze Zmijozelu hlasitě zahvízdal. A většina ostatních pořád stála jako opařená horkou kávou, neschopná pochopit situaci a uvěřit tomu, co se v hodině lektvarů vlastně doopravdy děje.

„A co vy, Livery?“ obrátil se Snape zničeho nic na Chrise. „Vy nemáte zájem vidět žádné okrasné části Kateina těla?“ okatě zamrkal řasami, nadzvedl si hábit a „ladnou“ chůzí k opět přicházel blíž. Pak se zarazil.

„Ale ne, to je vlastně hloupost... vždyť vy už jste všechny důležité části viděl...“


V tu chvíli pohár přetekl.

V tu chvíli už to dál nesnesla.


„Je mi z vás zle,“ řekla sotva slyšitelně. Katleen vedle ní se zhluboka nadechla. Snape – stále ještě v jejím vlastním těle se k ní velmi rázně otočil a zorničky se mu rozšířily.

„Nahlas, Littletonová!“ řekl.

„Že je mi z vás zle!“ vykřikla přes celou třídu. Pár studentů téměř poplašeně odstoupilo.

„Nechcete se podívat pořádně, z koho je vám vlastně zle?“ zeptal se ošklivě.

„Jste nafoukaný, sobecký, zlý a nechutný parchant!“ řekla. Stála pořád na stejném místě, ale vztek s ní lomcoval. A všichni stáli a dívali se na to. Všem „zachráncům“ došla slova.

„Ven!“ řekl Snape. Řekl to naprosto klidně. I jeho pohled byl naprosto klidný. A byl to vlastně její pohled.

Zamrkala. Věděla, že to stačilo. Že všechno na světě dostalo najednou úplně jiný význam.

„Dnes v osm, Littletonová. Rukavice z dračí kůže si vezměte s sebou. A připravte se na pohovor s ředitelem. Teď vypadněte.“

Pořád ještě stála. Nevěděla proč. Nebyla možná vůbec schopna pohybu.

Vytáhl z kapsy hábitu lahvičku s průsvitnou tekutinou. Jedním lokem ji do sebe obrátil a namísto druhé Kate už tu zase stál ve své podobě profesor Snape.


„VEN!“ vykřikl a jeho nově nabytý hlas se rozlehl po ztichlé učebně.