Kapitola 1 - Prolog (aneb Začátek konce)

Anotace: Prolog. To je to, k čemu vlastně anotace není třeba. Prolog je taková anotace sama o sobě, ale... prázdné místo je hloupé. Když to vezmeme kolem a kolem, tak je tahle mini kapitolka takové uvedení do dalšího děje a spojovací částí mezi dalším příběhem a povídkou Černá a bílá. Je to o tom, jak Krásnohůlky nejsou přesně takové, jak si je představujeme, nebo o tom, že když člověk není pod dohledem, užívá si života. Což pochopitelně neznamená, že se mu nemůže stýskat.


Probudila se hodně brzy ráno, poslední dobou si na to podezřele zvykla. Posadila se a rozhlédla po sluncem zaplaveném pokoji, peřina jí při tom sklouzla z nahých ramen. Něčí ruka ji chytila a stáhla zpátky do postele.

„Bon matin,“ řekl chlapecký hlas.

„Dobré ráno,“ odpověděla mu Kate a usmála se.

„Est-il temps d´aller?“ zeptal se a pohladil ji po vlasech.

„Ne, ještě máme chvilku. Viděl jsi, jak je krásně? Tohle počasí mi bude v Anglii doopravdy chybět.“

„Touhle dobou už tam taky bude teplo,“ řekl po chvilce chlapec srozumitelnou angličtinou, téměř bez přízvuku.

„To neznáš Londýn. Tam prší skoro pořád.“

„Ale pojedeš před tím ještě do Bradavic, ne?“

„Ty se ptáš?“ zasmála se. „Vždyť poslední dobou nedělám nic jiného, než že se učím na zkoušky.“

„O něčem jiném bych ještě věděl,“ zašeptal jí do ucha. Usmála se na něj a pod peřinou si k němu našla cestičku. Chvíli ještě leželi, ona s hlavou položenou na jeho hrudi, on s rukou v jejích vlasech.

„Takže si nebudeme ani psát?“ zeptal se z ničeho nic. Zvedla hlavu a podívala se na něj.

„Proč bychom si měli psát?“

„Nevím,“ pokrčil rameny a zářivě se usmál. „Třeba mi nakonec budeš chybět, krásko z Londýna.“

„O tom dost pochybuju,“ s úsměvem zakroutila hlavou. „I o té krásce... Ale poděkovat ti musím – bez tebe by to tu nebylo k vydržení.“

„Taky jsi mi zpříjemnila půl rok,“ zasmál se. „Třeba se ještě někdy potkáme...“

Kate se pomalu zvedla a oblékla se, on ji brzy následoval. Pak společně vyrazili do chodeb krásnohůlského paláce.


Jestli bylo nějaké místo na světě, které se od Bradavic a jejího dosavadního života doopravdy lišilo, byly to Krásnohůlky. Byl to obrovský palác s koberci, zdobenými svícny, barevnými závěsy a křišťálovými lustry, jehož chodbami se bezútěšně linula vůně odlakovačů a gelů na vlasy. Na rozdíl od Jasmine, která zapadne doslova a do písmene všude, pro Kate to nebylo tak jednoduché, protože hned od začátku měla pocit, že společenská prestiž se tu odvíjí jen od stupně bělosti zubů, délky náušnic, nebo síly parfému. Brzy začala být za neskutečného podivína, který věčně sedí nad knížkami, nevšímá si okolí a už vůbec nediskutuje o nejnovějších kouzelnických trendech. Když navíc Anne-Marie a Jacqueline zjistily, že nezná populární francouzskou kouzelnickou skupinu Les Gaillards, klesla na nejnižší stupeň ve společenském žebříčku a téměř nikdo s ní nepromluvil ani slovo.

Nicméně to, že nebyla populární, nebo že o ni místní kluci nejevili valný zájem, bylo zdaleka její nejmenší starostí. K jedné z těch větších rozhodně patřily školní uniformy. Byla zvyklá na pohodlné bradavické hábity, na tmavou sukni, ve které mohla klidně ležet venku v trávě a nic se tomu nestalo. Tady, oproti tomu, musela nosit jakýsi šedo-modrý kostýmek z hedvábné látky, o který se bála už jen když si v něm poprvé sedla do lavice. A k tomu baret. BARET. První den myslela, že ji doopravdy klepne.

Ale škola měla rozhodně i své světlé stránky – učitelé byli velmi vstřícní, knihovna neuvěřitelně rozsáhlá a plná neznámých knih (i v angličtině, což na tom všem považovala za zdaleka největší pozitivum) a nezapomenutelnou světlou stránkou byl také Jack. Trochu vyvrhel, trochu samotář, trochu jako ona. Především to byl Američan. Strávil v Krásnohůlkách poslední dva roky a byl starší – po prázdninách měl nastoupit do sedmého ročníku. Jeho rodiče byli nějací delegáti a on se musel přizpůsobit jejich práci ať mu to bylo, či nebylo po chuti. Seznámili se celkem rychle a v celém tom mumraji jim najednou přišlo jako dobrý nápad trávit spolu nějaký čas. Bez závazků a zbytečných slibů, prostě jen tak, jak se jim bude chtít a jak dlouho to půjde. Protože pak už se nikdy v životě neuvidí.


Katleen měla pravdu, když říkala, že to uteče jako nic. Najednou Kate stála na letišti a chystala se opustit Francii a přitom to bylo skoro včera, kdy sem přijížděla. Jasmine si kontrolovala kufry a tekly jí při tom slzy („Mně se bude tak stýskat!“), ona se místo toho ještě na chvíli připlížila k Jackovi.

„Alors,“ řekla mu. „Aurevoir.“

Usmál se a objal ji na rozloučenou. Chytila ho kolem krku a když ji pustil, dodala: „A klidně mi napiš, Američane, myslím, že pár řádek od tebe ještě přežiju.“

„Si j´aurai le temps...“ usmál se.

Postupně se pak musely rozloučit se všemi spolužáky a učiteli, kteří je přišli doprovodit. Kate to cosi připomnělo a když pak už seděly v letadle a dívaly se na vzdalující se zemi, pocítila ten starý známý záchvěv nervozity.

„Je zvláštní se tam vracet, co?“ zeptala se spolužačky, která fascinovaně zírala z okýnka.

„Ti mudlové si vážně vymýšlejí neuvěřitelný věci...“ zašeptala místo odpovědi a pak se na Kate podívala. „To na to fakt není použitý ani levitační kouzlo, nebo něco?“

Dívka jen s úsměvem zakroutila hlavou.


Půlrok v Krásnohůlkách nezměnil mnoho věcí, ale dal Kate prostor nadechnout se. Nechtěla by tam být ani o kousíček déle, ale ten čas, který tam strávila, byla oproštěná od všech potíží a všeho toho podivného chaosu, který byl v Bradavicích. Mohla řešit jenom časopisy a lidi a jídlo a dopisy od Kat a k tomu si užila těch pár měsíců, kdy mohla s někým být a nemít při tom nikoho za zády. Přesně tak, jak Katleen předvídala. Jakmile se pak z Krásnohůlek vrátily, nebylo už moc času na nějaké přemýšlení, nebo na kompletní návrat , ale všechen ten chaos se vrátil. Ten pocit, že ji stále někdo sleduje, že musí vytrvat v boji se životem.

Byl konec roku (Školní pohár vyhrál už po třetí v řadě Zmijozel – jaké překvapení!) a prvák Jerry prohrál sázku, takže byl nucen políbit Snapeovy boty, což vyvolalo několik dní všeobecného veselí. Pak nastaly prázdniny. Londýn a sychravé počasí, matka pozdě se vracející z práce, otec, který se ozýval stejně příliš málo na to, aby mohl být doopravdy otcem... stereotyp, ze kterého utíkala na půdu, kde na kamenné desce zapalovala oheň z kahanu a zkoušela všelicos, u čeho nemusela používat kouzla. Přišly výsledky NKÚ, o kterých polovina příbuzenstva nevěděla a druhé polovině byly srdečně ukradené. Ale ona byla spokojená. Měsíce se přehouply, oslavila šestnácté narozeniny a po nekonečných dnech se po šesté vrátila do Bradavic.


A byly to Bradavice takové, na jaké byla zvyklá, ale přece jen se něco změnilo. Něco zásadního – totiž Snape. Najednou jako by se rozbouřené vody zklidnily, najednou jako by všechny ty sarkastické poznámky patřily jenom do hodin lektvarů, jako jejich nedílná součást, ale mimo ně bylo podezřelé ticho. Neustupovalo napjetí, které přišlo s každým jejich setkáním, jen měla pocit, že už ji zkrátka nechce nic přiučit. Že z ní už nedělá vyšší bytost , člověka, kterého z ní, alespoň podle jejího soudu, chtěl kdysi mít. Možná za to mohlo delší odloučení, možná, a to spíš, fakt, že se vážně stala mnohem silnější.

V průběhu roku se neodvážila s kýmkoliv si něco začít – usoudila, že jako provokace by to možná bylo zajímavé, ale občas se jí povedlo na chodbě potkat Chrise a následky jejich vztahu, a především rozchodu, měly nejspíš trvat na věky.

A tak rok plynul. Katleen se po Vánocích rozešla s Robertem, čímž zbořila veškeré představy o dokonalosti světa, které v Kate v tu dobu ještě zbývaly. Ze všech zúčastněných to ona ale kupodivu nesla nejhůř – Kat, a pravděpodobně i Robert, to nakonec považovali za nějaký podivný krok k dospělosti a ke štěstí. Proč ona musela potkat zrovna Chrise?

Konec roku se blížil a s ním i závěrečné zkoušky. A ještě k tomu se opět projevila Kat, která teď neustále provokovala.

„Celej rok nic? No to není možný, Kate! Vidím, jak se na sebe díváte, to mi neříkej, že to takhle skončí! Příští rok se budeš vymlouvat na OVCE a propásneš úplně všechno, co se dá!“

Marně se pokoušela vysvětlit jí, že vůbec nic nepropásne, protože není CO propásnout. Všechno je přece v pořádku, život se nemusí odvíjet jen podle toho, co řekne, nebo udělá profesor Snape. Nebo ano?

Bylo by to jednodušší, kdyby nezačala mít ty sny.

Bylo by to jednodušší, kdyby ty sny nebyly tak... živé.


A tak další školní rok skončil a když se Kate vracela domů na prázdniny, byla si naprosto jistá, že Katleen má pravdu. Čas se krátil, před ní byl poslední rok v Bradavicích a – jak si celkem jasně uvědomovala – poslední rok v jeho blízkosti.