Kapitola 1 - Sázka

„A kdo je proboha ten Snape?“

Asi deset lidí rozsazených kolem dlouhého stolu se hlasitě ironicky rozesmálo.

„Profesor Snape je velmi... eh... no, osobitý muž.“

Další výbuch smíchu.

„Kterej ti je schopen srazit dvacet bodů třeba za to...“ řekl někdo a někdo jiný za něj dopověděl... „že se tváříš jako troll!“

„Pokud ovšem nejsi v jeho koleji,“ dodal kdosi a podíval se na zmijozelského studenta, který seděl na konci stolu. Ten se jenom ušklíbl.

„Nemůže bejt tak hroznej!“ zakroutil nově příchozí hlavou.

Smích.

„Vsadím se s vámi o co chcete, že mě Snape bude mít rád, i když nebudu v jeho koleji!“

Kupodivu to další vlnu veselí nevyvolalo. Bradaviční studentům jen hrál na tváři pobavený výraz a mnozí zvedli tázavě obočí a rozhlíželi se kolem sebe.


Snape, Snape, Snape, pořád jenom Snape! pomyslela si Kate útrpně. I když ho neustále neměla za zády, i když se jí nesnažil zrovna naprosto vykolejit v lektvarech, i když se jí zrovna nepokoušel zabít, jak už se mu jednou nebo dvakrát skutečně málem povedlo... pořád o něm slýchala a pořád ho měla před očima. Jakmile se studenti vymanili z jeho dosahu v Bradavicích, neustále o něm mluvili. A ji to vytáčelo. Vypadalo to, jako by ho všichni nenáviděli a přitom zbožňovali zároveň. A u ní to zkrátka... jenom bylo naopak. Zbožňovala ho a nenáviděla. Někdy skutečně nevěděla, pro kterou z těchto variant se doopravdy rozhodnout. Teď ale zvedla hlavu a pozvedla obočí stejně, jako většina ostatních.


„Přijímám sázku!“ řekl nevěřícně Robert, student z Nebelvíru.

„O co se vsadíme?“ zeptal se nováček Jerry bez váhání.

„Pokud prohraju...“ zaváhal Robert. „Přijdu za Snapem, před všemi se mu hluboce ukloním, popřeju mu krásného dne a klidně mu třeba... políbím boty!“

Místnost vybuchla smíchy.

„A když prohraju já?“ ignoroval Jerry hluk kolem sebe.

„Tak to uděláš ty!“ prohlásil s klidem Robert a Jerry přikývl.

Kate se usmála. „Ale musíš mít nějaký důkaz toho, že tě má rád,“ řekla.

„Jako co třeba?“

„Musí tvé koleji připsat deset bodů. Když budeš ve Zmijozelu, sázka se samozřejmě ruší.“

Jerry svraštil obočí a Kate se na něj dívala s naprosto vážnou tváří. Snape nikdy nepřipisoval body jiné koleji, než zmijozelu. Nebo alespoň... ne když u toho byli lidi. Jí samotné se v prvním ročníku povedlo získat od něj dva body, když mu odevzdala kus trestu, na který dávno zapomněl. Vypadalo to, že ho na ní něco zaujalo, což začalo dokazovat mnohé. Třeba i to, jak tvrdě se k ní během dalších několika dní začal chovat. Opřela se pohodlně do židle a naklonila hlavu na stranu.

„Tak platí?“ zeptal se Robert. Jerry přikývl a podali si ruce. Děravý Kotel zase zabouřil smíchy.


„Tak mládeži... nevím, proč si zvykáte tu každej den vysedávat, mám na práci i jiné věci, než vás před setměním vyhánět domů...“ prohlásil hostinský Tom, v jindy dobrotivé tváři unavený výraz.

„Blbá vyhláška,“ neodpustil si James z Havraspáru a naštvaný pohled obrátil k nástěnce. Pak se ale zvedl společně s ostatními, kteří neměli to štěstí a nenocovali v Kotli.

Nebylo to zvláštní, že se i šest let po pádu Lorda Voldemorta kouzelnická společnost tolik strachovala o děti a nedovolovala jim po setmění brouzdat Londýnem, ale většina neplnoletých kouzelníků to brala ne vědomí vysloveně neochotně.

„Mudlovské děti si vesele pobíhají po hřištích a my, o deset let starší, nesmíme za tmy ani vystrčit nos...“ postěžoval si Robert.

Kate se s úsměvem podívala na Katleen, svou kamarádku z Havraspáru, která se s Robertem držela celý večer za ruku. Vždycky je obdivovala, jak dlouho jim ten vztah vydržel, to ona a její vztahy... v tomhle si rozhodně nebyly podobné. Katleen její úsměv opětovala a i ony se zvedly.

„Kdy nám jede vlak?“ zeptala se kamarádka hned, jakmile všichni zaplatili, rozloučili se s Tomem a vyšli před Kotel do Londýnského soumraku.

Kate se podívala na hodinky. „Až za hodinu, neuvědomila jsem si, že je dneska neděle...“ ušklíbla se. „No co, musíme to přečkat na nádraží, nebudeme přece zlobit ministerstvo.“

Katleen přikývla. Robert, který sledoval jejich rozhovor, se neustále mračil.

„Ještě jsi mi neodpustil, že konec prázdnin trávím u Kate?“ zeptala se ho Katleen pobaveně.

Chlapec se ušklíbl. „No, co myslíš?“

„Myslím, že ne!“ rozesmála se Kat. Pak mu dala pusu na tvář. „Uvidíme se ráno.“

Kate se taky usmála a pak se otočila, když se kamarádka vydala směrem k nádraží. I ostatní se už začali rozcházet do všech stran Londýna. Bylo zvláštní, jak se všichni tak často scházeli i o prázdninách. Teda všichni, kteří to neměli do Londýna daleko... a to vlastně byla celá stará parta. Kate trávila v Kotli hodně času, protože její mudlovská matka byla účetní ve firmě, která prodává auta a pracovala zpravidla od rána do večera. A otce moc nevídala, ačkoliv se s ním snažila, od té doby, co ho poznala, udržovat aspoň nějaký pravidelný kontakt. Nebylo to jednoduché, do svých jedenácti let o něm nevěděla nic, ani o něm, ani o kouzelnickém světě, ani o starším bratrovi, kterého má. Její otec přijel z Ameriky na matčinu žádost, když Kate dostala svůj dopis do Bradavic a pokusil se jí vysvětlit, co jsou kouzelníci vlastně zač, což se mu docela i povedlo. Co se ale nepovedlo, bylo vybudovat spolu vztah otce a dcery... na to ho vídala příliš málo.


Když přijely vlakem až do Little Chalfontu, malé vesnice na kraji Londýna, kde Kate bydlela, byla už dávno tma. Pozdravily Kateinu maminku a zalezly do postelí útulného pokoje v podkroví, aby se před svou pátou cestou do Bradavic trochu prospaly. Nebylo to však téměř možné, protože ranní vlak jel velmi nepříjemně brzy a ony si nedokázaly odpustit dlouhé večerní povídání.

Katleen o Kateině náklonnosti k profesorovi lektvarů moc dobře věděla, ale málokdy to vytáhla povrch, pokud si nebyla jistá, že o tom její kamarádka mluvit chce. Teď ale začala bez váhání.

„Tak co, jak se na něj těšíš?“

I přes tmu, která je obklopovala, dokázala Kate vycítit Katleeino ušklíbnutí.

„No příšerně,“ vytušila okamžitě, o kom je řeč. „Děsně se mi stýskalo po tom jeho Slečno Littletonová, jsem nucen strhnout Mrzimoru dvacet bodů za váš absolutně přihlouplý výraz...“

Katleen se rozesmála. „Ty a přihlouplý výraz? Při lektvarech?“

Kate se zadívala do stropu a vzdychla. „Nejradši bych jeho hodiny... vymazala. Jen mávnout hůlkou...“ naznačila pohyb do vzduchu. „A pfff, žádné hodiny lektvarů.“

„No ty bys NKÚ zvládla teď a tady, ale my hloupější nemáme to štěstí...“ ušklíbla se Katleen znovu.

„Ale prosím tě...“ řekla Kate a zamračila se na strop. „Míchat v kotlíku přece není žádná věda. O poznání horší to je, když mi ten netopýr pořád stojí za zády a snaží se mě vytočit jen proto, abych konečně udělala chybu. Je to čím dál těžší.“

Kat se na posteli zavrtěla. „Jednoduchý to je, když víš, jaký rostliny dělají co... ty jsi schopná říct, že barvínek se musí zásadně vždycky míchat doprava, protože jeho účinky při míchání doleva vyvolají lehké závratě a v kombinaci se starčekem může mít mnohem vážnější účinky a ještě navíc podle toho posuzuješ dalších třicet lektvarů, ale my obyčejní smrtelníci...“

„Je to naopak,“ zamumlala Kate a Katleen na důkaz silného morálního nesouhlasu praštila pěstí do peřiny.

„Říkám, že jsi příšerná,“ rozesmála se. „Ale budu ti držet palce, aby tě nevytočil ani letos. Protože kdyby se ti v lektvarech něco nepovedlo, nejspíš by si to všichni zaznamenali do kalendářů a slavili to jako státní svátek...“

Tentokrát se rozesmála Kate. Trpce ale v duchu poznamenala, že s ostatními předměty to není zdaleka tak slavné, jako s lektvary. Všechno ostatní měla prostě... našprtané. Jako básničku, mnohdy. Byla označovaná za školního šprta a jak tak o tom uvažovala, bylo na tom hodně pravdy. Už sice minuly doby, kdy se hlásila na každé hodině jako o život, jen aby všem kolem dokázala, co všechno umí, ale neustále byly knížky jejím hlavním společníkem a jí samotné to připadalo občas postavené na hlavu. Jen si to stále ještě nedovedla odpustit. Nejspíš. Nebo v čem to bylo? Netušila.


Ani si ráno nepamatovala, kdy přesně usnuly, ale vstávat bylo utrpení. Ještě ani nezačalo svítat a už musely být na nohou, aby si zabalily obrovské Bradavické kufry a vydaly se na odporný ranní vlak. Na nádraží King´s Cross dorazily už v sedm, vytáhly těžká zavazadla a s námahou je odvlekly k vozíkům. Tam se rozhodly dát je na těch pár hodin do úschovny. Timothy, Kateina sova, byl už podle pokynů na cestě do Bradavic. Brát ho s sebou vlakem by bylo ještě větší utrpení, než cestovat takhle. A aspoň mohla schovat jeho klec do kufru...

Veškerý zbývající čas, kterého měly až moc, strávily v kavárně naproti nádraží na neveliké terase. Začalo být nepříjemně dusno a přestože byla obloha zatím modrá, tušily, že do večera se počasí ještě změní a možná bude i bouřka. Vlastně by to po těch dusných dnech bylo vysvobození.

Před půl jedenáctou z kavárny odešly, zaplatily poslední mudlovské peníze a vydaly se na nástupiště 9 a ¾, kde už čekala zářivě rudá lokomotiva Bradavického expresu a mnoho více či méně známých spolužáků. Kate se přivítala s Denverem, Rose a Georgem, spolužáky z Mrzimoru a Katleen se naopak vrhla velmi ochotně do náruče svému nebelvírskému příteli. Jakmile se však vlak dal do pohybu a ony se na toaletách převlékly do školních hábitů, čekala je povinnost v předním vagónu vlaku, protože se obě staly školními prefektkami.

Do Bradavic dojely jako každoročně až velice pozdě, na krajinu padal soumrak mnohem temnější a děsivější, než v Londýně. Kate vyskočila z vlaku a viděla už hejno malých prvňáčků, kteří se řadili u obrovského hajného Hagrida a zavzpomínala na svou vůbec první cestu do Bradavic. Vlastně se tehdy tak bála... bylo to mnohem víc děsivé, než krásné, v tom se s většinou ostatních studentů neshodovala.

Teď s Katleen nastoupila do vozu taženého neviditelnými koňmi a za několik dlouhých minut už mohly z okýnek zahlédnout množství věží a hlásek tmavého, ale stále monumentálního Bradavického hradu. Byla to úleva být zase tady a zároveň to bylo utrpení. Neměla od něj ani na chvíli klid, po celé dlouhé léto. Řeč je samozřejmě o něm, o Snapeovi. Který ji v Bradavicích den co den častoval ironickými poznámkami a mimo Bradavice o něm všichni mluvili. Neodpočinula si ani na chviličku a teď to mělo začít nanovo. A jí děsilo to, jak moc jí přináší pocit zadostiučinění, když ví, že ji sleduje. Když ji provokuje. A zároveň ji unavovalo být ve stále tak ve střehu a stále tak silná. Někdy byl ten proud, který musela snášet skoro až moc... útočný.


Vozy projely bránou s okřídlenými kanci a zastavily před vchodem do hradu. Kate otevřela dvířka a v tu chvíli se téměř rozjasnilo, jak oblohu pročísl blesk. Podívala se rychle na Kat a obě se vrhly po cestičce k otevřené bráně, ale než stačily doběhnout, z oblohy se jako na povel začaly řinout proudy deště. Byla to tak náhlá průtrž mračen, že téměř všichni přišli do vstupní síně promočení a promrzlí a rychle ze sebe oklepávali vodu. Kate v duchu litovala malé prváky, kteří se teď zmítají někde na loďkách v jezeře a navíc, jak suše konstatovala, na ně nad schody čeká ještě neodbytný Protiva s konvicí v jedné ruce a s balónky s vodou v ruce druhé. Podívala se na Kat a ta se na ni téměř podezíravě usmála.

„Co?“ zeptala se Kate a zvedla obočí.

„No jak ti to sluší, když máš ty vlasy mokré...“ řekla Kat významně a Kate svraštila obočí.

„Co tím jako chceš naznačit?“

„Já? Vůbec nic!“ zaculila se Katleen a nasadila naprosto nevinný výraz. „Jen že dnes ti Snape prostě nebude moct odolat...“

Kate otevřela pusu na znamená jednoznačného nesouhlasu s kamarádčiným počínáním, ale místo toho se šikovně vyhnula balónku, který na ně zpoza skříně hodil Protiva. Voda se rozstříkla a Katleen v tom momentě vypadala ještě víc jako hastrman.

„Abys byla taky o trochu krásnější,“ poznamenala Kate a rozesmála se. Pak dorazila profesorka McGonagallová, doširoka otevřela dveře do Velké síně a pustila studenty dovnitř.

Kate se zařadila mezi spolužáky z pátého ročníku a nenuceně vešla do místnosti. Ušla sotva pár kroků, když na sobě ucítila něčí pohled. Zvedla hlavu a podívala se k učitelskému stolu.

Seděl tam Severus Snape a se skrývaným, avšak pro ni dobře čitelným zájmem, si ji prohlížel.