Kapitola 14 - Hlavou proti zdi

Anotace: Můžete být tvrdohlaví a docílit toho, o co vám jde. Můžete se zklamat. Zjistit, že všechno je jinak, než jste čekali. Může to dopadnout jakkoliv, jedno je ale jisté pro všechny případy: když jdete hlavou proti zdi, bude vás to zatraceně bolet.


„Celá ta věc – Snape a Raveburryová – je holý nesmysl!“

Katleen si na Kate počkala ráno ještě před snídaní u vchodu do Mrzimorské společenské místnosti a vybalila to na ni dřív, než ji ona stačila byť jenom pozdravit. Bok po boku pak zamířily ven ze sklepení.

„No vážně,“ pokračovala Kat a rozhodila rukama. „Uvažovala jsem o tom a je to prostě nesmysl. Doufám, že nevěříš tomu, že by to mohla být pravda?“

Kate otevřela pusu, že jí odpoví, ale její kamarádka ji znovu přerušila. „Jsou to jenom drby, jako vždycky. O Snapeovi se toho už proslýchalo tolik a Raveburryová je prostě nová, je to lákadlo. A vezmi si, co všechno jsou lidi schopní vymyslet. Pamatuješ na druhák? Jak se proslýchalo, že Pinceová chodí s Filchem? A nebo v pátém ročníku... profesor Strominger – všichni byli stoprocentně přesvědčeni, že balí tu... jak se jenom jmenovala... před Vectorovou na věštění z čísel...“

„Sykesová,“ konečně se dostala ke slovu Kate.

„Ano!“ řekla Kat hlasitě. „Že balí Sykesovou.“

„Jo,“ prohlásila Kate a nevěděla, jestli se má tvářit vyčítavě nebo pobaveně. „Tu, která s ním má teď společné příjmení, barák u Paříže, roční dvojčata a psa.“

„Vážně?“ zarazila se Kat. „To jsem nevěděla... to je skvělé!“

„Ano, to je,“ neodpustila si Kate trochu ironický tón a Katleen své momentální nadšení ve vteřině úspěšně skryla. „No to je jedno,“ prohlásila, když došly do vstupní síně. „Ale chápeš, kam mířím, ne?“ Zastavila se na místě a podívala se na Kate se starostlivým výrazem.

Ona se ale usmála. „Jasně, že chápu.“

„Jo?“ zeptala se jí kamarádka znovu a nedokázala skrýt pochybovačný tón.

„Ano, máš naprostou pravdu,“ prohlásila Kate. „Byla jsem přece u toho, když to vymysleli a to, že si jsou Snape a Raveburryová v něčem podobní přece nic neznamená. Přemýšlela jsem o tom a jak říkáš... jsou to jen drby, nic víc.“

„Takže si nemyslíš, že by spolu mohli něco mít.“

„Ne.“

„Určitě?“

„Ano, určitě! A přestaň se už ptát!“ zamračila se naoko Kate. Ve skutečnosti opravdu oceňovala snahu Katleen vymluvit jí tuhle nepravděpodobnou teorii z hlavy dřív, než třeba ona provede nějakou hloupost. Bylo poznat, že za těch sedm let už se navzájem znají a Kat v tomhle ohledu působila trochu jako její anděl strážný – věděla, čeho by Kate byla schopná a postupem času se naučila jí v těch nesmyslech zabraňovat. Bylo to od ní velice pozorné a ona si znovu uvědomila, jak je ráda, že ji má. Bez ní by život byl o hodně nesnesitelnější.

Na kamarádce bylo poznat, že si oddechla. „To je dobře. Protože, Kate, popravdě... bude toho teď celá škola, už ráno ve společence jsem něco zaslechla. Tak to prostě... nesmíš brát vážně. Jenom by ses zbytečně trápila.“

„Neboj,“ ohodnotila to Kate mávnutím ruky. Řekla to bezstarostně, ale nebyla si úplně jistá, jestli ta slova patří víc Katleen nebo jí samotné. Když pak vcházely do Velké síně a ona se zadívala k profesorskému stolu, už radši mlčela, protože by její hlas nebyl zdaleka tak klidný jako před pár vteřinami. Severus seděl vedle Raveburryové – ne přímo, měli mezi sebou jednu volnou židli, ale to Kate kupodivu vadilo snad víc, než kdyby na sobě byli nalepení – a zrovna vedli nějakou očividně velice živou diskusi. Raveburryová držela v ruce vidličku a ukazovala na misku s nějakým ovocem. Kate radši rychle odvrátila pohled, protože by se mohlo stát, že by byla svědkem nějakého zcela nesnapeovského činu z jeho strany, který by ji – nejspíš úplně bezdůvodně – ještě víc rozhodil.

Usadila se k mrzimorskému stolu a bezmyšlenkovitě se chopila džbánku s bílou kávou.


Svým způsobem bylo štěstí, že se zkoušky nezadržitelně blížily. Každou volnou chvilku totiž Kate strávila nad učebnicemi a nestíhala proto myslet na věci, které jí hlodaly v hlavě. Počasí za zdmi hradu se začalo zhoršovat, po večerech foukal studený vítr a už na konci října přicházeli na hodinu bylinkářství první studenti v rukavicích. Historka o Snapeovi a Raveburryové se podle Katleenina očekávání během několika málo dnů roznesla po hradě jako vítr. Nemalou měrou k tomu přispíval také Protiva, který se „novinku“ doslechl a létal z učebny do učebny křičíc: „Slavný svůdník Severus Snape a rázná romantička Rachel Raveburry! Sssssvůůůdná rrrrromance!“ Nakonec na něj musel vzít profesor Kratiknot začarované koště, které ho pronásledovalo přes dvě poschodí a pořádně mu vyprášilo kožich. Pak už byl od Protivy klid.

Kate se divila, že se drby tentokrát vyhnuly školnímu časopisu. Rose jí pak ale prozradila, že slyšela dvojčata Jilliovy, které se prý rozhodly tentokrát pomlčet, snad z úcty k profesorce Raveburryové. To Kate dopálilo – Jinak napíší úplně veškeré kraviny naprosto o KOMKOLIV, ale zrovna k Raveburryové mají úctu? V první chvíli jí to přišlo tak nespravedlivé, že se za dvojčaty chtěla vypravit, nakonec si naštěstí včas uvědomila, že by tím byla jen sama proti sobě a že nejlíp udělá, když bude mlčet a počká si, až tahle trapná záležitost skončí.

Pokud Snape nebo Raveburryová věděli, co se o nich povídá, nedali to na sobě znát. Hodiny obrany proti černé magii pokračovaly v duchu, s jakým Kate uvnitř hluboce nesouhlasila, ale měla co dělat, aby vůbec držela krok s ostatními spolužáky, takže si v průběhu hodin nedovolila ani jedinou námitku. Navíc jí profesorka dávala poněkud očividně najevo, že po tom, co jí na začátku roku provedl Frost, skutečně potřebuje obranu proti černé magii jako sůl. Kate se pod jejím vedením sice zlepšovala, ale jen velice neochotně a pak kolikrát nevěděla, jestli jí věci nejdou proto, že je takové ucho, nebo proto, že je v přístupu k profesorce a k obraně paličatá jako mezek.

O hodinách lektvarů se sice dal říct naprostý opak, ale ani při nich si Kate nepřipadala klidná. Práce jí šla, ale Severusovy neustálé připomínky ji místy doháněly k šílenství. Nepotřebovala od něj pochvalu, stačilo by jí, kdyby jí svými jízlivými komentáři pořád nepřipomínal, že je v místnosti také.

Od té doby, co se začaly proslýchat drby o něm a Raveburryové, se k jeho kabinetu sama od sebe odmítala přiblížit. Nevěděla jistě, jestli to byl víc strach z toho, že by tam narazila na něco, co se jí nebude líbit, nebo stále sílící potřeba být si jistá tím, že on ji tam chce, a očekávání, že jí to dá nějak najevo. Tak jako to bylo dřív. Obojí souviselo s tou novou dotěrnou a hlodavou myšlenkou, kterou nadhodili její spolužáci a kterou potvrzovalo částečně i to, jak se k sobě Snape a Raveburryová chovali. Rozumově jí docházelo, že je to naprosto neopodstatněné, ale pocitově už si tak jistá nebyla, proto čekala na jeho další krok dřív, než se dostane do situace, do které se rozhodně dostat netouží.

Odevzdala lahvičku s dnešním lektvarem a zabalila si věci do batohu. Katleen zrovna přihazovala poslední přísadu a se zarputile soustředěným výrazem počítala obláčky stříbřité páry, které se valily z kotlíku. Pak ho odstavila z ohně. Podívala se s tázavým výrazem na Kate a ta beze slova přikývla, což Katleen považovala za jasný signál k tomu, aby lektvar nalila do lahvičky a také ho odnesla Snapeovi. Kate se na ni usmála. Katleen už dávno nepotřebovala její rady, lektvary jí šly samotné čím dál líp, ale vždycky se přece jen radši ujistila u ní.

„Jasperová, taky to mohlo být rychleji. Jestli já vám do té hlavy někdy něco vtluču, to bude zázrak!“ ohodnotil její příchod Snape. Kate věděla, že na lektvar narážet nemůže, ale neodpustí si poznámku. Katleen se na něj jen naprosto nevýmluvně usmála a obrátila se k odchodu. „Kam ten spěch!“ obořil se na ni. „Dneska jste na řadě s tříděním zásob. Co máte příští hodinu?“

Katleen se otočila zpátky k němu s výrazem mučedníka. „Nic... totiž, už volno.“

„To je příhodné. Tak do toho!“

Katleen se s nakrčeným nosem přiblížila ke skříni k zásobami a podívala se na Kate s výrazem: Provedu mu něco hrozného, bude strašně trpět. Pak se ale beze slova pustila do práce. Naštěstí pro ni mělo před sebou ještě pár studentů rozdělané lektvary a neuklizené kotlíky, takže to nakonec stihla dodělat téměř hned po zvonění. Pak se společně vydaly ven ze sklepení.

„Taky ti dává docela kapky,“ ohodnotila to Kate, když odbočily do tiché chodby jinudy než jejich spolužáci.

„To ještě nic nebylo,“ pousmála se Kat. „Od té doby, co jsem viděla, jak mlátí Frosta, není chvíle, kdy by mě nechal na pokoji. Ale to určitě znáš.“

Kate se trochu neupřímně pousmála a Kat pozvedla obočí. „Co se děje?“

„Ale, nic,“ ohodnotila to Kate a mávla rukou.

Katleen se zamračila. „Kdy jste naposledy... totiž... jak je to dlouho, co jste spolu byli naposledy?“ taktně se vyhnula všem usvědčujícím výrazům.

„Čtrnáct dní.“

„To je... docela dlouho, ne? Proč za ním nejdeš?“

Pokrčila rameny. „Asi čekám na kouzlo okamžiku.“

Kat se zadívala nedůvěřivě, ale dál to nekomentovala, protože přišly mezi ostatní studenty do vstupní síně. Večeře měla být až za nějakou dobu, přesto se ale většina z nich usadila k různým kolejním stolům a vedli živou diskusi, často o tom, o kolik bodů je v uplynulé hodině Snape připravil. Po chvilce přišel do velké síně hlouček zmijozelských. Ke Kateině překvapení si to zamířili přímo k jejich skupince.

„Littletonová,“ postavil se před ni Wilhelm a ona k němu neochotně vzhlédla.

„Froste,“ velice obstojně napodobila jeho znechucený tón a založila si ruce na prsou.

„Profesor Snape si tě žádá,“ řekl a široce se usmál.

Kate pozvedla obočí. „A co mi chce?“

„To nevím...“ otočil se na ostatní. „Říkal něco... o žabích střívkách... žejo, pánové?“ Jeho úsměv byl stále širší a i ostatní z jeho koleje se tiše pochechtávali. „Určitě něco moc příjemného.“

Jízlivě se ušklíbla. „Jsi hodný,“ řekla mu sarkasticky. „A je dobře, že už sis vybral povolání, na poslíčka se totiž opravdu hodíš.“

Přimhouřil oči a opět vypadal, jako by ji chtěl nechat přinejmenším vybouchnout, ale krátkým pohledem k učitelskému stolu se přesvědčil, že vytahovat hůlku by byl nebezpečný špás. Proto si jen odfrkl a následován svými spolužáky zamířil ke kolejnímu stolu.

Katleen se na Kate tázavě podívala a ta jen pokrčila rameny.

„Tak kouzlo okamžiku, hm?“ neodpustila si její kamarádka, když se zvedala od stolu. „Tak proto se ptal, co potom máme za hodinu,“ zašeptala ještě na rozloučenou.

Kate seběhla do sklepení a vydala se známou chodbou k jeho kabinetu. Venku ještě ani nezapadlo slunce a ona procházela mezi občasnými hloučky studentů s nepříjemným pocitem, že ji všichni pozorují. Nebylo to poprvé, kdy k němu šla „oficiálně“, ale nikdy se k němu takhle okatě nevydávala za bílého dne.

Když přišla před dveře, zhluboka se nadechla. Třeba chce něco jiného, napadlo ji, když zaklepala. Třeba chce říct, že...

Dveře se otevřely. Stál v nich Severus s nepředvídatelným výrazem a ona si uvědomila, že stačí, aby od něj byla na dva metry a už zase jí to hýbe vnitřnostmi. V tom dobrém slova smyslu. Ustoupil a nechal ji k sobě projít. Shodila si z ramene brašnu, držela ji v ruce a čekala, až za sebou zavře a podívá se na ni.

Chvilku se propalovali pohledem.

„Dlouho jsi tu nebyla.“

„Dlouho jsi mě nezavolal.“

Pousmál se.

Oplatila mu to.

A všechny obavy byly najednou ty tam. Všechny ty tíživé myšlenky a pocity podezření byly pryč s jeho pohledem, o kterém věděla, že patří jen jí. Dokázal ji v jedné vteřině zbavit veškerých pochyb.

Pustila popruh batohu a ten spadl na zem. Severusovi stačily dva kroky na to, aby přišel tak blízko k ní, že se napětí mezi nimi zvýšilo do téměř hmatatelné podoby. Uchopil její boky a jemným pohybem ji přitlačil ke zdi.

Chvilku uvažovala, jak je možné, že s ní jeho přítomnost dělá takové věci. Vždycky se tomu podvolí. Neumí to jinak. Ale když se jeho ruce posunuly výš a vnikly pod svetr a košili, už nepřemýšlela vůbec o ničem. Propadla do toho samého světa, jako pokaždé, plného nevyslovené jistoty a doteků, které ji téměř doháněly k šílenství.

Shodil z ní svetr a rozepnul košili. Dlaněmi přejel od jejího pupíku až ke spodnímu okraji podprsenky, po jejím lemu zamířil dál. Byla přitisknutá zády ke zdi a nedovolila mu, aby měl přístup k jejímu rozepnutí tak lehký. Tělem ji dál tlačil ke stěně, ale rukama ji k sobě těsně přitiskl, aby si za jejími zády našel prostor. Cítila, jak míří správným směrem někam mezi její lopatky a přestala se tomu bránit. On však svoje sevření nepovolil.

Zhluboka se nadechla ovlivněná všemi těmi pocity, které k ní znovu pronikaly. Cítila bušení svého srdce a oči měla zavřené, protože nechtěla vnímat realitu za Severusovými zády. Bylo to tak vždycky.

Rukou se přiblížila k jeho opasku. On měl ty svoje pod její košilí, která se jí už svezla z ramen k loktům, a povolil háček, ke kterému předtím mířil. Dlaněmi jí přejel po zádech a pokračoval zpátky dopředu, když...

– hlasité zabušení –

„Pane profesore! Profesore Snape!“

Ztuhla s rukou na napůl rozepnuté přezce jeho pásku. Podíval se na ni a ona mu pohled opětovala, dívali se na sebe, aniž by se pohnuli.

„Profesore! Pane profesore, jste tam?“ chlapecký hlas se znovu ozval v doprovodu hlasitého zabouchání na dveře. Znělo to naléhavě.

Pustil ji a udělal krok zpátky. Stále se na ni díval, jako by zvažoval, jestli na světě vůbec existuje něco naléhavějšího než potřeba, kterou měl předtím, než se někdo rozhodl je vyrušit. Podíval se na dveře a zpátky na Kate. Pak zvedl ruku v gestu, které znamenalo: „ani se nehni“, znovu si zapnul přezku opasku a položil ruku na kliku.

Kate však bleskově ukázala na svůj batoh, který ležel na zemi a který by byl po otevření nejspíš hned vidět a Severus ho nohou odkopl ke stěně.

„Pane profesore!“ zaznělo znovu. Kate si natáhla košili zpátky na ramena a zahalila se, aspoň jak jí to situace dovolovala. Pak už jen sledovala, jak otevřel dveře a stoupl si tak, aby příchozí nemohl nahlédnout nikam dál.

„Co potřebujete, Terry?“ Z jeho hlasu čišel ledový chlad, ale chlapec si to zjevně neuvědomoval.

„Pane profesore! Promiňte, že ruším, ale byl nějaký konflikt na chodbě...“

„Jste tu kvůli konfliktu na chodbě?“ odtušil kousavě.

„No ano, totiž... Můj bratr Roger... víte, z páťáku... byl napadený nějakým nebelvírským...“

Á, pomyslela si Kate. Přišlo to SLOVO. Ať se děje, co se děje, někdo vysloví „Nebelvír“ a na Snapea to funguje jako zaklínadlo Accio.

Její myšlenky byly naprosto na místě. Snape nasadil ještě kyselejší výraz, než měl před chvílí, a přikývl. Pak se úplně krátce podíval na Kate, která se ještě nestačila ani pohnout od zdi, vytáhl hůlku a vyšel ze dveří za Terrym.

Kate praštila hlavou o zeď. Víc než plánovala, takže ji pekelně zabolelo temeno.

„No jistě,“ řekla nahlas a rychlým pohybem si zapnula podprsenku. „Samozřejmě,“ pokračovala. „Co se taky dalo čekat, že?“

Všechny pocity, se kterými přicházela, se jí začaly znovu zmocňovat. Severus byl pryč a s ním odešel i jeho pohled a všechno, co v něm bylo skryté. Zapnula si knoflíčky u košile a prudkým pohybem se natáhla pro svetr. Neměla zájem čekat, až se Severus vrátí. To, co cítila před chvilkou, když byla s ním, nekorespondovalo s jejími pocity, když byla o samotě, a bylo to téměř v kontrastu s tím, jaká vlna naštvání se přes ni přehnala teď, když odešel.

Jistě, že odešel. Zatnula ruce v pěst. Jak si vůbec mohla myslet, že ona bude stát na prvním místě, nebo alespoň před bandou hloupých nebelvírských studentů?

Popadla batoh a oprášila ho. Pak přiložila ucho ke dveřím a chvíli poslouchala, jestli za nimi někdo nechodí. Až pak je otevřela, rozhlédla se a proklouzla ven zpátky na chodbu, která byla stále ještě prosvícena denním světlem.

Hloučky studentů se během těch pár minut nijak zvlášť neobměnily a ona šla klidně směrem zpátky do vstupní síně. Už byla skoro u východu ze sklepení, když ve vedlejší uličce zaslechla hlasy.

„... školní trest. A samozřejmě se o tom dozví profesorka McGonagallová, doufám, že jste nečekal nic jiného. Zvedněte se ze země!“

Kate nakoukla, za roh, aby viděla, co se tam vlastně stalo. Na zemi seděl student v nebelvírských barvách a tiskl si rudnoucí kapesník k nosu. Nad ním stál těsně vedle Snapea jiný chlapec – očividně Terryho mladší bratr – s hůlkou v ruce a přidržoval si zápěstí. Kolem byl ještě hlouček nebelvírských a ze Snapeovy druhé strany stál Terry.

„Ale pane profesore! On si začal!“ prohlásil jeden z chlapců.

„Mlčte! A buďte rád, že vás to stálo jen dvacet bodů!“

„A jeho to nebude stát nic? Vždyť Dan krvácí!“

„Bylo naprosto očividné, kdo si tady začal, pane Grehame. A vy se zvedněte a dojděte si na ošetřovnu, Lorey.“

Kate přistoupila blíž a tím se dostala do Snapeova zorného úhlu. Podíval se na ni s výrazem, ve kterém se zračilo něco mezi únavou a rezignací. Potlačila krátkou potřebu se na něj pousmát v momentě, kdy jí připadalo, že se na ni tváří jako docela obyčejný člověk. Nicméně chvíle, kdy se na sebe dívali mezi ostatními studenty, byla pro tuto situaci až příliš dlouhá.

„No co koukáte, Littletonová,“ vyštěkl na ni a ona na veškeré solidární úsměvy v tu ránu zapomněla. „Kdybyste si hleděla své práce primusky, nic takového by se nestalo. Někdo se o to pak musí postarat a ten někdo bývám dost často já a přestává mě to bavit. Zvednete se už, Lorey, nebo vám budu muset pomoct?“

Kate přimhouřila oči, ale rozhodla se nereagovat. Chlapec z Nebelvíru se konečně postavil na nohy, jeho spolužák ho podepřel a ona je všechny sledovala, ochotná zakročit, kdyby byl nějaký problém.

„Potřebujete ještě něco, Terry?“ otočil se Snape na Ogdena, který v tu chvíli dělal na Kate pitvorné obličeje.

„Popravdě ano, pane profesore. Mohu s vámi na chvíli mluvit? O samotě?“ dodal významně. Severusův pohled opět na chvíli sklouzl směrem ke Kate.

Ta ale krátce zvedla ruku na znamení rezignace a otočila se za odcházející skupinkou. Chtěla dohlédnout, jestli je u nich přece jen všechno v pořádku a nepotřebovala to dělat před Snapem.

„Samozřejmě,“ zaslechla za sebou ještě jeho hlas. „Myslím, že teď už můžeme jít do mého kabinetu.“

Kate si jen promnula oči a tiše zakroutila hlavou.


Katleen byla překvapená, když se za malou chvíli oba – Kate i Snape – objevili na večeři. Mezi ostatními spolužáky ale nebyla možnost si promluvit, tak jí pak Kate na její naléhání vypověděla, co se stalo, až na chodbě před večerkou.

„A nechceš se tam ještě vrátit?“

„Ani ne...“

„Proč ne?“

„Já nevím...“ Kate si skousla ret. „Nechce se mi tam chodit, když nevím, jestli chce...“

„Dneska ti dal přece dostatečně najevo, že chce! Je to chlap, Katie, nemůžeš čekat, že ti bude číst myšlenky. Teda...“ Pousmála se Kat. „On by sice mohl, ale určitě ne když za ním nepřijdeš.“

„Ještě to tak,“ povzdechla si Kate. „Jako bych mu teď ten nitrozpyt mohla dovolit. Při tom všem, co se mi honí hlavou.“

„Musíš se soustředit na něco jiného. Snad pořád nemáš v hlavě tu vymyšlenou aféru. Vždyť už ty řeči skoro přešly.“

„No jo, přešly...“ Kate se opřela zády o zeď a zadívala se na portrét tří sudiček na druhé straně. „Máš pravdu, asi... jsem jen unavená.“

„Tak až nebudeš, tak za ním koukej zajít. Pak se ti bude dobře myslet na jiné věci, ne?“

Chvilku jí trvalo, než se pousmála a přikývla. „No jo, když mi věnuje dostatek pozornosti, je to hned o něco lepší.“


V sobotu odpoledne byla mrzimorská společenská místnost až nezvykle tichá. Mladší studenti šli ven a starší byli většinou v knihovně, Kate ale seděla nad učebnicí přeměňování a snažila se nacpat si do hlavy nějakou teorii ještě před tím, než se pustí do úkolů na příští týden.

Po chvilce knihu odložila a zabořila se zády do křesla.

Od té doby, co opustila jeho kabinet, měla pocit, že jí něco chybí. Přišla k němu nejistá a on ji v jednom momentě dokázal zbavit veškerých pochyb, že se děje něco podivného, ať už mezi ním a Raveburryovou, nebo kdekoliv jinde. Čekala ale, že to bude pokračovat a že se natolik ztratí v té jistotě, že už nebude moct najít cestu zpátky k pochybování. Ale zarazil to a nechal ji tam, odešel kvůli pár jiným studentům a přestože těsně před jeho odchodem měla dojem, že ji vůbec opustit nechce, udělal to. A později si uvědomila, že mu to zjevně nedělalo zas tak velké problémy.

Jako učitel to musel jít zkontrolovat, říkala si. Doopravdy ale nevěřila tomu, že by pro něj jeho pedagogické povinnosti měly takovou váhu. Ve skutečnosti šlo jen o Zmijozel a Nebelvír a tyhle dvě koleje byly očividně důležitější než ona.

Věděla, co by jí na to řekla Kat. Že nemá smysl nad tím přemýšlet, protože mu do hlavy nevidí a všechno obvykle bývá jinak, než jak to v první chvíli vypadá. Věděla, že by jí kamarádka zvedla z křesla a poslala do jeho kabinetu pro tu ztracenou jistotu. A že by se – Kate se při té představě pousmála – pak opět dožadovala všech podrobných detailů.

Zavřela učebnici a zvedla se z křesla. Byl nejvyšší čas přestat o tom přemýšlet a začít jednat.

Vyšla ze společenky a u jejího vchodu se pozdravila se spolužáky, kteří zrovna mířili dovnitř. Vyběhla schůdky a pokračovala doprava po můstku, nepotkala pak už téměř nikoho, ale zrovna když procházela kolem dveří, které ani nevěděla, kam vedou, zaslechla zpoza nich hlasy.

„Chybu?“ zeptal se jeden hlas. Patřil Severusovi.

„Ano, chybu. Chybu, Severusi. To slovo je dobré znát.“

Kate skočila za nejbližší brnění, protože cítila, že se hlasy přibližují. Dveře se otevřely, ale ti dva očividně ještě zůstali uvnitř.

„Utahuješ si ze mě, Rachel?“

„Poměrně často. Ale tohle byste si měl opravit, pane profesore. Není to zrovna dobrá vizitka, když něco takového udělá kvalifikovaný učitel.“

Ve vzduchu byl téměř cítit jeho úšklebek.

„Jako bych měl potřebu dělat něco tak ponižujícího zrovna s vámi.“

„Nápodobně!“

Kate znovu bouchla hlavou do stěny. Nedovolila si praštit se tolik jako posledně, protože by ji mohli zaslechnout, tak místo toho sevřela ruce v pěst. Neviděla, jak se ti dva tváří, pořád ještě nevyšli z místnosti, ale cítila jejich pobavený tón a dokonce i něco jiného. Nevěděla přesně co, ale bylo to tam, odtušila to za tak krátkou chvilku, co je poslouchala. A ať to bylo cokoliv, rozpalovalo ji to do běla vzteky.

„Máte to?“ zeptala se Raveburryová.

„Jestli se budete pořád ptát, tak to nebudu mít nikdy.“

„Jsi horší než dítě.“

„Buďte tak laskavá a ušetřete mě těch poznámek.“

„Nejspíš nebudu tak laskavá.“

Odfrknutí.

Chvilku se mohla Kate jenom domnívat, co se v místnosti děje. Pak se Raveburryová ozvala znovu.

„A tohle nezapomeňte,“ řekla o něco tišeji.

„Samozřejmě.“

„Můžeme jít?“

„Chcete tu snad zůstat?“

„Rozhodně ne, mám dnes i jiné věci na práci než vás.“

Kate svírala pěsti, až se jí nehty zarývaly do dlaní. Zatajila dech, když se ozvaly jejich kroky. Byla tak zaměstnaná svým vlastním vztekem, že jí ani nedošlo, jak je za brněním v denním světle nápadná. Severus a Raveburryová se nicméně vydali na druhou stranu, směrem ke vstupní síni a ani jeden z nich se neohlédl. Když jejich kroky odezněly, Kate pevně zavřela oči. Velice bolestně si uvědomovala, čeho byla právě svědkem. Stála tam a nechala k sobě pronikat pocity zloby, vzteku a smutku.

Zvedla ruku a udeřila zatnutou pěstí do stěny.