Kapitola 13. – Snapeův autogram

Anotace„Pane profesore Snape? Můžu Vás požádat o autogram?“ (nevinný úsměv)
„Ale jistě, kam byste si ho přála, slečno?“ -- doufáte, že je tohle citace z kapitoly? Bohužel vás musím zklamat. Třeba jindy.


„... no a pak řekl, že si myslí, že jestli je někdo schopný všechno to zvládnout, jsem to já... mluvili jsme o tom, on mi dal formulář a že prý si to mám rozmyslet. Pak mě pustil pryč a než jsem odešla... no znáš ho... Vypadal, jako že ví naprosto o všem, co se mi honí hlavou,“ uzavřela Kate vyprávění o tom, co se dělo v Brumbálově pracovně. Katleen celou dobu seděla a vypadala jako opařená.

„Krásnohůlky...“ vypadlo z ní potom. „No páni! Tak tohle by mě nikdy nenapadlo – myslela jsem si, že s tebou chce mluvit o... no však víš...“

„O včerejšku? Taky na to došla řeč...“ zamračila se. „Ale to jenom proto, že bych teď měla mít s profesorem Snapem dobré vztahy , jelikož budu potřebovat jeho podpis, pokud se rozhodnu jet...“

Kamarádka pozvedla obočí. „Ptal se tě na něj? Něco se k němu doneslo?“

„No jo,“ přiznala Kate neochotně. „Rose s Denverem mu všechno řekli.“

„A...?“

„Co ´A´? Čekáš, že Brumbál Snapea vyhodí, nebo si ho předvolá na kobereček?“

„A víš, že i docela jo? Minimálně by to mohl řešit - přišlo by mi to spravedlivý, Snape se vážně choval hrozně. Vsadím se, že na to jsou i zákony... Vlastně by bylo divný, kdyby to Brumbál neřešil, pokud...“

„Pokud jsem mu to potvrdila?“ Kate se chtě nechtě trochu pousmála.

Katleen se zatvářila šokovaně. „Neříkej mi, žes to popřela...“

„Ne... teda... ne úplně...“

„Kate! Že tys ze sebe zase udělala tu špatnou a Snape z toho vyjde s čistým štítem?“

Dívka se zhluboka nadechla. „No a kdybych to Brumbálovi všechno řekla – jak si myslíš, že by to pokračovalo? I kdyby mu Brumbál něco řekl, i kdyby z toho měl Snape problém – pro mě to sotva bude pocit zadostiučinění, protože by si to vyřešili někde v tichosti v ředitelně a ve Snapeově dalším chování by se to stejně neprojevilo! A pokud jo, tak jenom negativně vůči mě, protože o to celou dobu šlo. Jen o mě a o Snapea... A víš co, Kat... jsem opravdu ráda, že je to za mnou.“

Řekla víc, než původně plánovala. Kamarádka se na ni dívala s přimhouřenýma očima a po chvilce přikývla.

„To je důvod, proč ses rozešla s Chrisem? Aby to všechno už bylo za tebou?“

Pokrčila rameny. „Možná jsem už prostě neměla důvod být s ním.“

„Pokouším se to pochopit, Kate... ale moc to nejde...“

„Pochopíš, že jsem ho prostě neměla dost ráda?“

„To už ano,“ usmála se Katleen. „Nejspíš Snape, jak tak na tebe koukám, pořád vede...?“

„Jako v tom, co ke komu cítím?“ pozvedla Kate obočí. „Tak to ti teď nepovím... Jediný co si uvědomuju je, že zdaleka nejvíc bolelo, když jsem cítila jeho zklamání. Ironický, co? Po tom všem, co mi provedl, bylo nejhorší, když...“ Zmlkla.

„Něco se stalo na tom tvém trestu?“ zeptala se Kat opatrně.

„Ani... ani moc ne. Bylo to najednou takový klidný a zdvořilý. Nekřičel na mě, nebyla tam ani ta arogance, jako by byl celej ten hroznej den najednou smazanej. Já už mu nic nevyčítala a on mi nic z toho nepřipomněl... jen když jsem odcházela, řekl mi, že... že si mám dělat co chci.“ Když to vyslovila, znělo to neskutečně hloupě. Sklopila oči a doufala, že Kat tak nějak instinktivně vytuší, co ji vlastně trápí.

„Takže si myslíš, že... že je zklamanej? Že to, co se stalo mezi tebou a Chrisem je... příliš na to, abys... řekněme... byla hodna jeho pozornosti?“

Zvedla zrak a podívala se na ni tázavě. „Zní to hloupě, viď?“

„Ale, ani ne... pokud to, co cítí je zklamání, znamená to, že mu aspoň na něčem třeba vážně záleží...“

„Spíš asi záleželo...“

Kat zakroutila hlavou. „Takhle to nechodí... může to znít rezignovaně, něco jako: ´tohle nemá smysl´. Jenže to, že na tebe přestane dohlížet ještě neznamená, že všechno z minuty na minutu zmizí jenom proto, že ses vyspala s Chrisem.“

„Mluvíš o tom, jak kdybychom tu řešili Snapeovy citový problémy, Kat. Víš, jak děsně absurdně to zní?“

„Jo, to asi jo,“ usmála se. „Ale rozhodně bych nic nebrala za definitivní.“

„Já – já to neberu vlastně už vůbec nijak. Včera jsem toho zažila dost na to, abych zalezla a už nikdy se neukázala na veřejnosti, takže se teď spíš snažím normálně žít. Zatím mi to snad docela jde, takže to budu považovat za úspěch. Snapea teď nějakou dobu... vážně řešit nechci.“

„A ty Krásnohůlky? O nich jsi toho ještě moc neřekla... Chce se ti tam jet?“

Kate svraštila obočí. „Já nevím,“ řekla a vzdychla. „Co myslíš ty? Měla bych?“

Kat pokrčila rameny. „Těžko říct... ale Brumbál měl pravdu – je to příležitost. Nejenom k tomu poznat nový věci a nový lidi a nové učení, což z těchhle tří možností ty určitě oceníš nejvíc,“ pobaveně na kamarádku mrkla. „Já to vidím hlavně jako příležitost pro tebe – odpočinout si od všeho, čím jsi tu tenhle rok – a nejenom tenhle – musela projít.“

Chvíli na sebe beze slova hleděly, pak promluvila Kate: „A nebude to útěk?“ zeptala se na otázku, která ji vlastně pálila ze všech nejvíc. Jestli něco nechtěla, tak utíkat od problémů. Nechávat věci nevyřešené.

„Takhle to přece nesmíš brát, Katie. Všichni můžeme nějakou naši činnost považovat za útěk od vlastních problémů, ale kdyby to lidi nedělali, museli by se z toho všeho zbláznit. Prostě bys to měla vzít jako... rekonvalescenci. Nebude tam žádný Chris a žádný Snape. A žádná bláznivá kámoška, co ti bude cpát rozumy do hlavy,“ usmála se. „Krom toho – je to někdy bezva odjet a vlastně si dělat, co chceš – můžeš udělat sebevětší průšvih, jakékoliv chyby, můžeš tam třeba i s někým beztrestně chodit a za půl roku pojedeš zase zpátky a nikoho z těch lidí tam už nemusíš vidět! Můžeš si vymyslet úplně novou identitu a nemusíš se bát, že ti to někdo prokoukne. Stejnak ani neumí pořádně anglicky, tak tě nikomu neprásknou a pomlouvat tě můžou jenom sami mezi sebou.“

„Ale co zkoušky?“ zeptala se pochybovačně.

„Nenechte se vysmát, slečno Littletonová,“ napodobila Katleen profesorský hlas. „To určitě není to, proč tolik váháš, viď? Je v tom co? Snape? Nechceš odjet na takovou dobu?“

„To ani ne... myslím, že...“ usmála se, „že nám oběma by nějaké to odloučení jenom prospělo. Jen možná... ne tak dlouhé...“

„Uplyne to jako nic, Kate. V tom mi můžeš věřit. Taky mi to přijde šílený, půl roku by mi tu nikdo nepomáhal v lektvarech! A v bylinkářství... hm... ne, asi si to ještě rozmyslím. Nikam bys jezdit neměla.“

Chvíli zase seděly proti sobě mlčky. Kate si začala uvědomovat, co všechno by její odjezd obnášel, a to ani ne tolik díky tomu, o čem žertovala Kat. Spíš jí došlo, že být na tak dlouho v cizí zemi, spát a jíst vedle úplně jiných lidí a navíc mít nejlepší kamarádku několik set kilometrů daleko nebude vůbec jednoduchá věc.

„Ale vážně si myslím,“ pokračovala Kat z ničeho nic, „že jestli si někdo zaslouží oddech, jsi to ty. Určitě to všechno prosedíš nad učebnicema, ale jak tě znám... budeš tak vlastně nejspokojenější na světě...“

Kate se usmála. „Asi máš pravdu. Nebo spíš – doufám, že máš pravdu.“

„To si piš! A neboj se, dám ti tu na Snapea pozor!“

Řekla to takovým tónem, že si vysloužila tázavý Katein pohled. „No tak jsem to nemyslela!“ bránila se. „Myslela jsem to tak, že ti budu denně psát projevy toho, jak moc se mu po tobě stýská!“

Všechno nebylo ještě natolik v pořádku, aby byla schopná pružně a vtipně na kamarádčinu větu zareagovat, ale cítila, že se věci pomalu vracejí do starých kolejí.

„Myslím, že to si klidně můžeš odpustit,“ řekla nakonec a zhluboka se nadechla. „Pokud pojedu, nejspíš budu ráda, že mám před sebou šest měsíců, ve kterých o Snapeovi neuslyším ani slovo...“

„Pche,“ odfrkla si Katleen. „Za měsíc budeš žadonit o maličkou zprávu o něm!“


Věděla, že je to pravda. Pokud pojede. Najednou jí to ale přišlo jako o stupeň přijatelnější možnost. Jen kdyby... jen kdyby nemusela žádat jeho podpis – doopravdy netušila, jak to přežije.


Uplynuly dva dny a nastal další víkend. V sobotu odpoledne si Kate naplno uvědomila, co vlastně Chrisovi provedla – opustila ho bez pořádného důvodu, jako by z celého jejich vztahu prostě najednou vypršel život. Pro ní to bylo podivně jednoduché a jednoznačné, ale musela uznat, že on to prostě nemohl čekat. Nebo mohl, ale to by od něj chtěla asi příliš. Po celé dva dny ho nespatřila jinde, než na obědě nebo večeři a to si ještě dával nesmírně záležet, aby se jí ani nepodíval do očí. Ten den s ním chtěla promluvit. Vzala si jako záminku tu nabídku, kterou dostala od Brumbála, ale dřív, než mu to vůbec mohla sdělit, bez obalu jí oznámil, že s ní už mluvit nechce, že mu posledně řekla dost. Tak ho nechala být. Předpokládala, že si najde nějakou partičku kamarádů, před kterými ji bude chvilku pomlouvat, zanadávají si společně na ženské a pak – pak ho to třeba jednou přejde...


V neděli už otázka, jestli nabídku přijme, nebo ne, byla téměř neúnosná. Kate o tom přemýšlela kudy chodila a když pak přišla na večeři a zjistila, že Brumbál už je zpátky z Londýna, rozhodla se, že do zítřejšího večera už musí mít jasno. Ten den také zastavila na chodbě Jasmine, která jí nadšeně oznámila, že rozhodně a naprosto bez debat pojede („Taková příležitost! To snad nemyslíš vážně, Kate, že o tom tolik uvažuješ! Prostě pojeď a uvidíš, jak si to ohromně užijem!“). V pondělí po obědě měla pak ještě krátký rozhovor s Katleen, která ji znovu ujistila, že to bez ní všichni zvládnou a že jí bude psát – když ne každý den, tak alespoň dvakrát do týdne, a krátce po vyučování už klepala na dveře Brumbálovy pracovny.

„Dále,“ ozvalo se zevnitř, tak vstoupila.

„Kate! Výborně!“ zvolal, když ji zahlédl a doširoka se usmál. „Kdybych tě neznal, myslel bych si, že jsi na to snad zapomněla.“

„Ne, to určitě ne,“ usmála se i ona a přišla blíž k jeho stolu. „Dneska půjdete ulovit jídlo do Velké síně, nebo zase navštívíte skřítky?“

„Prokoukla jsi mé myšlenky,“ jiskry v očích mu pobaveně zasvítily. „Takže dnes asi budu muset večeřet s ostatními, ještě bys to na mě mohla říct... krom toho to vypadá na křupavou pečeni, takže to nebude ani tak velké přemáhání.“

Znovu se usmála a opřela se rukama o opěrátko židle.

„Přišla jsem vám říct, že jsem se rozhodla. Myslím, že takovou příležitost si doopravdy nesmím nechat ujít.“

„Nebudu ti tvrdit, že jsem to nečekal. Ale i tak mě to velmi těší.“ Ředitel vstal a přešel k jedné z polic.

„Slečna Flowersová mi své rozhodnutí potvrdila hned, jak jsem se vrátil – její touha poznat cizí zemi, je až neuvěřitelná...“ Štrachal v jedné zásuvce, pak vytáhl brk a pergamen.

„Napíšu ihned madame Maxime... a ty by sis měla co nejdřív sehnat podpisy všech učitelů. S profesorkou Prýtovou si promluv o tvém individuálním plánu, určitě s tím nebude žádný problém.“ Přešel zpátky ke stolu a usmál se na Kate, která stála pořád na stejném místě a tvářila se nejistě.

„Copak, Kate? Nějaké pochybnosti?“ zeptal se a zvedl obočí.

Zhluboka se nadechla. „Nepamatuju si jedinou chvíli ve svém životě, kdy bych neměla žádné pochybnosti, pane řediteli.“

„Tomu rozumím,“ usmál se. „Ale myslím, že sis vybrala dobře.“ Krátce se zamyslel. „A je jedna věc, o které mít pochybnosti nemusíme – že dnešní večeře bude náramná. Cítím tu vůni až sem!“

Usmála se na něj a pustila opěrátko židle. „Tak já půjdu, pane. Než si to zase rozmyslím.“

„Jistě, jistě. A až napíšu ten dopis, už nebude cesty zpátky! Uvidíme se na večeři.“ Zamrkal na ni a pustil ji ze své pracovny.


Další den si Kate na hodinu lektvarů vzala formulář na podpisy. Nebyla si úplně jistá, jestli mu ho chce dát po hodině, nebo někdy jindy, spíš čekala, jestli nebude nějaká zvláštní příležitost. Ale ta nenastala a Kate se neodvážila podrobit se zase další scéně. Dovedla si to živě představit...

Aha, tak slečna Littletonová nám utíká do Francie? No ano, slyšel jsem, že tam na studenty mají mnohem menší nároky, takže se není čemu divit.

Oklepala se při představě, že by byla zase otevřeně vystavena jeho posměchu, rozhodně na něco takového nebyla připravená. Vlastně by mu v současné době nejradši i domácí úkoly posílala poštou a na hodiny by si sehnala někoho na záskok, aby mu nemusela být na očích... naštěstí ale dnešní hodina lektvarů probíhala v podivném klidu. Na jejím konci se skálopevně rozhodla, že za ním skočí někdy během týdne do kabinetu – jeho posměch bude o samotě snášet koneckonců lépe, než když u toho budou lidi, a třeba to nakonec nedopadne ani tak hrozně – u něj člověk nikdy úplně nevěděl, co čekat.


Jenže týden uplynul a Kate stále nenašla odvahu. Na další dvouhodinovce lektvarů vybuchl Denverovi kotlík a v tu chvíli se zase projevila Snapeova „pravá povaha“. Navíc se jednalo o lektvar, který obsahoval několik nebezpečných látek, takže studentům, kteří byli v blízkém okolí Denverova kotlíku, naskočily na těle bolavé puchýře a Rose s Jamesem z Havraspáru měli oba propálené hábity skoro až na kůži. Vypadalo to, že Snape vybuchne vzteky, musel polovinu třídy poslat na ošetřovnu a hodina se tím téměř rozpadla. Kate, Katleen a několik dalších svůj lektvar nakonec přece jen dokončili, ale většina snahy byla ten den v háji. I při večeři to vypadalo, že se Snapeova nálada nezlepšila, takže uplynul další den, ve kterém se neodvážila zaklepat na dveře jeho kabinetu. A tak to šlo dál a dál.


„Kate, proboha! Takhle ten podpis nedostaneš nikdy,“ řekla jí sobotního odpoledne Katleen. „Chodíš s tím papírem už skoro dva týdny, čeho se vlastně bojíš?“

„Já nevím...“ prohlásila dívka a vrhla na kamarádku zoufalý pohled. „Co když mi to odmítne podepsat? Co potom?“

„Přemluví ho Brumbál, Kate. V tom přece problém není...“

„Tak proč to neudělá rovnou?“

„Hej,“ zvýšila Katleen hlas. „Nevěděla jsem, že se Snapea bojíš .“

„Nebojím se ho, jen...“

„Jen máš strach, že řekne, nebo udělá něco, kvůli čemu budeš litovat svýho rozhodnutí?“

„Ale prosím tě,“ mávla Kate nepřesvědčivě rukou a její kamarádka se vítězně usmála.

„Je to tak, viď? Myslíš si, že když s ním budeš o samotě, bude na tebe hodnej a třeba i bude chtít, abys nikam nejezdila?“

„A... a co když jo? Co když něco udělá? Co potom?“

„No potom...“ zamyslela se. „Potom se na něj musíš povýšeně podívat a říct: ´To sis měl ale rozmyslet dřív, Severusi, teď už je pozdě!´ a přistrčit mu ten papír okázale pod nos.“

„Kat!“ řekla Kate skoro dotčeně. „Víš, že on by mě dokázal přesvědčit...“

„Vím. Ale to prostě nesmí. Krom toho by mu to nebylo nic platné, už jsi na to Brumbálovi kývla. A pokud tě bude chtít teď, určitě si vydrží i pár měsíců počkat, než se vrátíš. Kdyžtak mu připomeň, čím jsi kvůli němu musela projít, a on si to určitě vezme k srdci.“

„Velmi vtipné,“ zavrčela Kate a položila si hlavu na lavici.

„Takže za ním dneska půjdeš? U oběda vypadal...“

„Jak?“

„No normálně prostě. Jako Snape. Myslím, že bys to měla zvládnout dneska, jinak to fakt budeš odkládat do nekonečna.“

Dívka vydala podivné zaúpění a Kat to vzala jako souhlas.

„Tak teď už pojď, musíme na dějiny...“

Obě vstaly a vydaly se do chodby.


Ten večer stála ve ztichlé chodbě. Minuty míjely a ona stála a zírala na kamenné dveře, v rukou žmoulala papír a usilovně přemýšlela. To, že se vůbec donutila přijít sem, byl téměř zázrak, jak se teď může ještě odvážit zaklepat na ty dveře a poprosit ho o ten podpis? Co mu má vlastně říct?

Uvažovala, jestli se ještě neotočí a nevrátí do společenské místnosti... nejradši by to udělala, ale co potom? Stejně sem jednou chtě nechtě bude muset přijít a doopravdy vstoupit dovnitř!

Mohla bych si tu nakreslit čáru a každej den popojít o krok blíž, běželo jí hlavou. Nervózně přešlápla. Pak se zhluboka nadechla a přistoupila ke dveřím. Zvedla ruku a zase na nějakou chvíli zaváhala. Odstoupila o krok a zase se vrátila. Tohle je k zešílení!

Po chviličce jí došlo, jak směšně tohle musí vypadat. Co když mě zevnitř Snape pozoruje nějakým tajným kukátkem a výborně se baví? No to by teda bylo něco! Představila si jeho výraz tak živě, že ji to donutilo potřást hlavou, uklidnit se a ještě jednou se hodně zhluboka nadechnout. Pak konečně zaklepala.

Zevnitř se ozvaly hlasité kroky a po chvilce se dveře otevřely. Velmi jasně si teď Kate uvědomovala, že už není možnost úniku – kdyby jí to došlo před chvílí, nejspíš by si to ještě pětkrát rozmyslela. Teď už stála před jeho hlubokýma očima a věděla, že musí s pravdou ven.

„Ale, ale, Littletonová,“ prohlásil kousavě. „To jsou k nám hosti.“

„Dobrý večer, pane profesore,“ řekla potichu, tím nejzdvořilejším tónem, na jaký se zmohla.

„Čemu vděčím za vaši milou návštěvu?“

Ironie, holka – cos čekala?

„Chtěla bych vás o něco požádat, pane.“

Zvedl obočí. „Vážně? Něco tak ponižujícího bych od vás nikdy nečekal.“

Chtěla se ušklíbnout, ale rozmyslela si to. Místo toho na něj upírala zrak a čekala, jestli ji pozve dovnitř. Skutečně po chvilce ustoupil, aby mohla projít. Když stála uvnitř a on za ní zavíral dveře, otočila se na něj.

„Pojedu na půl roku do Krásnohůlek,“ řekla tak rychle, jak jen to bylo možné. Chtěla vidět jeho reakci, ale on kolem ní prošel, takže mu v první chvíli neviděla do tváře, pak se postavil za stůl.

„A co já s tím mám dělat?“ zeptal se. „No sedněte si!“ pokynul rukou do prázdné židle. Přišla blíž ke stolu, ale neposadila se hned.

„Potřebovala bych k tomu váš podpis, pane,“ řekla a natáhla ruku s formulářem. Vzal si ho od ní a sedl si, ona ho beze slova napodobila.

Chvíli si pročítal, co se na pergamenu píše, pak k ní zvedl zrak.

„Jak překvapivé – máte tam už všechny podpisy, jenom můj chybí, je to tak?“

Nervózně přikývla. Co jiného jí také zbývalo.

Ušklíbl se. „Skutečně velmi předvídatelné...“ Znovu se podíval do papíru. Kate zatnula zuby, aby na to nic neřekla. Nechtěla, aby tohle setkání bylo třeba jenom o minutu delší, než bude nutné.

„Svým podpisem stvrzuji,“ začal Snape předčítat nahlas, „že povoluji studentce Kate Littletonové půlroční výměnný pobyt v akademii v Krásnohůlkách za účelem prohloubení mezinárodní kouzelnické spolupráce. Můj podpis potvrzuje, že studentka nemá v mém předmětu problémy a bude schopna si vynechanou látku doplnit, čímž bude způsobilá k plnění závěrečných zkoušek NKÚ.“

Neklidně se na židli zavrtěla a on si pohrdavě odfrkl.

„A vy si myslíte, studentko Kate Littletonová, že budete způsobilá?“ zeptal se po chvilce.

Pevně semkla rty. „Doufám, že zvládnu...“

„Nebuďte směšná!“ přerušil ji. „Máte odpovědět, že byste byla schopná skládat zkoušky NKÚ už dneska!“ zakroutil nevěřícně hlavou a ona sklopila pohled. Proč to prostě nemůže podepsat? Proč musí všechno tak protahovat?

„A když vám to nepodepíšu?“ zeptal se klidně a položil papíry na stůl.

„Tak nikam nepojedu,“ odpověděla věcně.

„Proč tam chcete jet?“

Tuhle otázku nečekala. Ne od něj. Zhluboka se nadechla. „Protože je to příležitost. Jde o mezinárodní výměnný pobyt, chci poznat novou školu a nové lidi...“

Díval se na ni s pozdviženým obočím. Všimla si jeho výrazu a zarazila se.

„A doopravdy?“ zeptal se skoro znuděně.

Zamrkala a chvíli se na něj dívala. Ve skutečnosti jenom přemýšlela, jak odpovědět, aby se nedostali do hloupé rozepře. Neměla už pocit, že by cokoliv z toho, co řekne, mohlo její rozhodnutí nějak zvrátit.

„Myslím, pane profesore...“ začala zdvořilým tónem, „že na tom nezáleží. Už posledně jste mi řekl, že si... mám se svým životem dělat, co chci, je to tak?“

Několik dlouhých tíživých vteřin mlčel. Pak vzal pero a beze slova papír podepsal. Když jí ho přes stůl podával, ušklíbl se.

„Jen se tam proboha zase do někoho nezamilujte,“ zavrčel velmi, velmi sarkastickým tónem, který Kate sice nemohla přeslechnout, ale přesto ji ta slova zasáhla. Vzala si formulář, poděkovala, vstala a přešla ke dveřím. Pak se ale zarazila a otočila se.

„Doopravdy si tam jedu odpočinout, pane profesore,“ řekla tiše.

Ušklíbl se, ale jen tak, aby se neřeklo.


„V tom případě hodně štěstí,“ zabručel a ona otevřela dveře do setmělé chodby.