Kapitola 16 - Deja vu

Anotace: Silně do ní vrazil a na celou učebnu vykřikl: „Dávej přece pozor, ty nemehlo!“
Kate zavrávorala a zachytila se rohu skříně. Podívala se na Frosta, kterému se tvář rozjasňovala v zákeřném úsměvu. Tady byl na svém. Zvlášť teď, půda pro něj jako stvořená.
„Říkám, dej mi pokoj,“ odtušila znovu Kate a mluvila tak tiše, jak jen mohla. Bylo ale už pozdě.


Že jí tečou slzy, si uvědomila až v momentě, kdy jedna z nich spadla na pergamen, který držela v ruce. Pustila ho zpátky na stůl a jen krátce – zoufale – přejela očima po místnosti. Pak utekla pryč.

Snad po stopadesáté si nadávala, jak jenom mohla být tak pitomá. Písmo v dopise samozřejmě nebylo Severusovo ani Raveburryové. Ta pečeť byla jednoznačným důkazem, že je dopis od někoho jiného, koho oba dva dobře znají.

„Drž se svýma prackama dál od mojí sestry.“

Tahle věta Kate zasáhla snad víc, než kdyby objevila sáhodlouhé vyznání lásky. Znamenala totiž, že sourozenec Raveburryové – podle typu písma pravděpodobně bratr – o jejich záletech ví, nebo je alespoň tuší. Že se to dostalo ven, mimo hrad, do celého světa.

Přitáhla si kolena k bradě a zoufale si zajela rukou do vlasů. Jí samotnou to samozřejmě posunulo na druhou kolej... Už pro něj nebyla dost atraktivní. Bylo jasné, že Severus má rád nebezpečné hry a tenhle bratr, ať už to byl kdokoliv, ho očividně vůbec neměl v lásce. Jistě, že to bude dělat Raveburryovou o tolik, tolik zajímavější... V duchu si představovala Snapea s hůlkou proti nějakému neznámému muži, v kouzelnickém souboji o ženu. Zapadal jí do té představy tak dobře, že to její náladu ještě zhoršilo.


Celé odpoledne seděla na zemi ve staré učebně, nešla ani na hodinu starodávných run. Jen zírala před sebe a snažila se vymyslet, co bude dělat dál. Když se setmělo, muselo už být dávno po večeři, dveře se tiše otevřely.

„Katie?“

Ten hlas patřil Katleen. Držela hůlku rozsvícenou a trvalo jen pár chvil, než našla Kate sedět na studené zemi.

„Myslela jsem si, že tu budeš,“ oznámila. „Rose říkala, žes nebyla ani na hodině, a...“

„Našla jsem dopis,“ zvedla Kate hlavu a vysypala to ze sebe dřív, než si to stihla rozmyslet. „Dopis od někoho, nejspíš od jejího bratra. Snapeovi. Ať se od ní prý drží dál.“

Katleen za sebou zavřela dveře a tiše se opřela o jednu z lavic. „A mluvila jsi s ním?“

„Ne. Utekla jsem dřív, než se tam stačil objevit.“

Kamarádka se zamyslela a bylo vidět, že si dává věci dohromady. „Ten dopis byl od bratra Raveburryové?“

„Očividně, nebo od sestry, ale spíš to psal chlap. Byla tam jen jedna věta a já znala pečeť, tu jsem viděla na jednom dopise i u ní v kabinetě. Ten člověk se o nich musel dozvědět a poslat Severusovi výhružnou zprávu. Protože, no uznej, který bratr by chtěl, aby si Snape začal s jeho ségrou? Ten můj teda určitě ne.“

Chvilku bylo ticho.

„Co... co budeš dělat?“ Nebylo pochyb o tom, že už i Kat byla přesvědčená, takže se ani nesnažila navrhnout, aby si se Snapem šla Kate ještě k tomu všemu promluvit. A ona, i když si to na jednu stranu původně přála, byla teď zklamaná, že už je to doopravdy zpečetěné. Vyřčené. Jednoznačné.

„Nevím,“ odpověděla podle pravdy a opřela hlavu o zeď. „Máš nějaký nápad?“

„No...“

Tahle reakce byla zklamáním. Obyčejně právě Katleen vždycky věděla, co by se mělo a nemělo udělat. Vždycky měla nějaké řešení nebo povzbuzení, pokaždé něco našla.

V Kate se znovu zvedla vlna vzteku a beznaděje, která přicházela za těch pár hodin v pravidelných intervalech.

„Nechápu to, Kat,“ řekla. „Nechápu, proč mi to tak... proč mi to tak hrozně vadí, vždyť...“

„Ale to je přece jasné, proč ti to vadí... po celou tu dobu, kdy to vypadalo... a jak dlouho jste na to oba čekali – a on si teď prostě najde...“

„No ano, jenže – jenže tam nic víc nemělo nikdy být, víš?“ Slzy, které zmizely po jejím odchodu z kabinetu, se najednou zase objevily. Z ničeho nic. „Nikdy tam neměly být city a ani tam pořádně nebyly, nikdy jsem do něj nebyla zamilovaná. Ale tohle mě ničí. Představa, že je s jinou, mě ničí. Nechápu proč žárlím, nechodíme spolu, nejsme...“

„Kate...“

„Ne! Prostě... mě to žere. Žere mě to, protože jsem měla dojem, že po té době tam je aspoň něco. Aspoň... něco...“

Katleen k ní přišla, sedla si na zem a položila jí ruku na rameno. Kate si setřela slzy a podívala se na ni.

„Nevím, co mám dělat,“ řekla potichu.

A Katleen, na kterou byl obyčejně vždycky spoleh, nechala tuhle větu opět bez odpovědi.


Další den si Kate uvědomovala, že je na začátku velmi, velmi dlouhého procesu. Byla si jistá, že tím, co se stalo, všechno skončí. A chtěla si to srovnat sama v sobě dřív, než Severus odhodí všechny její iluze a náznaky naděje, které v ní ještě zůstaly. Ležela po bezesné noci a dívala se do závěsů, zvažovala svoje možnosti. Protože neměla nejmenší tušení, co udělá, až ho zase uvidí.

„Tak tě od něj udržíme tak dlouho, jak to půjde,“ oznámila jí Katleen na hodině bylinkářství, když měly čas si promluvit po přesazování žahavky. „Jídlo ti budu nosit a místo lektvarů půjdeš na ošetřovnu... Nebojím se, že to nedoženeš. Dostaneš tak aspoň týden náskok a pak budeš připravená líp.“

Kate nejprve váhavě kývla a podívala se ostražitě po profesorce Prýtové. Pak ale zakroutila hlavou. „No... radši ne,“ řekla tiše. „Stejně by to nemělo význam. Každé prázdniny jsem od něj daleko, v páťáku jsem byla půl roku ve Francii. A jak to dopadlo? Nezměnilo se vůbec nic.“

„Katie? Co se děje?“ Nějakým záhadným způsobem se k nim najednou dostal Denver, který byl ještě před pár vteřinami na opačném konci skleníku.

„To nic, jen...“

„Není jí úplně nejlíp, asi chřipka,“ dokončila za ni Kat.

„Zajdi si na ošetřovnu, na hradě je pěkná zima, prý nastydla už spousta lidí.“

„Díky za péči,“ ušklíbla se Kate naoko pobaveně, ale jakmile se od nich Denver otočil, opět nasadila uštvaný výraz. Katleen na ni povzbudivě mrkla a začala se rýpat lopatkou v květináči.

Snídani se sice ten den vyhnula, ale na oběd už přijít musela. Myslela si, doufala, že když se nějakým záhadným způsobem přesvědčí, že je naprosto v pořádku ten stav, kdy spolu nic nemají a kdy si každý jde už jen svou vlastní cestou, přestane ji to bolet. Pletla se ale už v prvotní myšlence.

Stačil jí jeden pohled k učitelskému stolu a vnitřnosti se jí sevřely. Myšlenka, že on vlastně vůbec nic netuší, byla v tu chvíli nesnesitelná. On si ji klidně může zase zavolat, kdy se mu zlíbí – a co bude dělat ona? Přijde? Odmítne ho? Řekne mu to? Sedla si tak, aby na něj neviděla, ale měla stále silnější potřebu se otáčet a kontrolovat, jestli se s ní zrovna nebaví, jestli nedělá něco, při čem ho bude moci přistihnout a mít výmluvu, aby k němu doopravdy už nikdy nemusela přijít a čelit tomu tváří v tvář.


Ty dva dny byly jako noční můra. Kate se mimo vyučování zdržovala jen v knihovně a v prázdné učebně drahých kamenů, kde trávila hodiny nad učením. Byl to snad jediný způsob, jak zahnat všechny ty myšlenky, všechny vtíravé pocity, všechno to, co v její hlavě provádělo tak hloupé věci. Ale blížilo se to nejhorší – hodina lektvarů.

Ve čtvrtek odpoledne sešla do sklepení, uvažovala, jestli doopravdy neposlechne Katleen a nezdrhne zbaběle na ošetřovnu. Ale přicházela stále blíž a jakmile byla na dohled spolužáků, už nebylo cesty zpátky. Pokusila se tedy vyhnout všem pohledům a všem otázkám a tiše se postavila vedle Katleen ke kamennému stolku v učebně.

Snape si stoupl před třídu a mávnutím hůlky zobrazil na tabuli postup lektvaru.

„Všechny potřebné materiály máte u sebe nebo ve skříni se zásobami. Máte devadesát minut.“

Kate zvedla oči k tabuli, Katleen vedle ní si vytáhla kotlík. „Budeme potřebovat rozdrcené švábí oči,“ řekla. „Dojdu pro ně.“

Kate koutkem oka zahlédla, jak se na ni Snape podíval a rychle se vrhla před Kat. „Ne ne, já tam dojdu.“ Otočila se zády a zamířila ke skříni.

„Nejseš vadná?“ obořil se na ni Frost, když k němu přiblížila, aby si stejně jako on vytáhla skleničku s přísadou.

„Dej mi pokoj,“ utrousila potichu a natáhla se do skříně. Kdyby si bývala všimla dřív, že je to on...

Silně do ní vrazil a na celou učebnu vykřikl: „Dávej přece pozor, ty nemehlo!“

Kate zavrávorala a zachytila se rohu skříně. Podívala se na Frosta, kterému se tvář rozjasňovala v zákeřném úsměvu. Tady byl na svém. Zvlášť teď, půda pro něj jako stvořená.

„Říkám, dej mi pokoj,“ odtušila znovu Kate a mluvila tak tiše, jak jen mohla. Bylo ale už pozdě.

„Co se to tady děje?“ Snapeův hlas byl silný a... hlasitý. Jako vždy.

„Littletonová do mě vrazila! Naschvál!“ prohlásil Wilhelm s fingovaně ukřivděným výrazem.

„Ale ale, to mě překvapuje, neměl jsem dojem, že by na sebe zrovna Littletonová měla chuť tolik upozorňovat. Očividně jsem se ale pletl.“

„Ne, o to opravdu nemám zájem.“

„Tak se ode mě drž dál, ty slepice!“ Vyjel na ni Frost, z přítomnosti Snapea si očividně nic nedělal.

Zakroutila hlavou, snažíc se při tom vyhýbat pohledu jak Wilhelma, tak i Snapea. Otočila se a chtěla odejít.

„Littletonová, máte dojem, že bych vás pustil zpátky do lavice? Otočte se!“

Zastavila se, ale odmítla se vrátit. Měla strach, že když to udělá, už se neudrží.

„Okamžitě!“ zahřměl Snape a ona, snad i ze strachu, že by od něj mohla jednu schytat, se otočila, s pohledem upřeným do země. Bolestně si uvědomovala, že se na ni opět upírá pohled celé třídy.

„Vzpomínáte si na vaši první hodinu lektvarů? Myslím, že byste to mohla zvládnout, není to tak dávno, až velmi dlouho po začátku školního roku,“ prohlásil jízlivě.

Jistě. Jistě, že si pamatuje. Jak by si to jenom mohla nepamatovat?

Váhavě k němu zvedla zrak.

„Měla jste na výběr, nemýlím-li se. Buď přijdete o dvacet bodů, nebo si vykonáte školní trest. Zopakujeme si tu situaci i dnes, takže mi přijdete říct vaše rozhodnutí...“

„Body,“ prohlásila tiše.

„Prosím?“ V jeho hlase skutečně zněl nevěřícný tón.

„Vezměte mi těch dvacet bodů.“

„Vida! Tak slečna se přece jenom poučila,“ prohlásil jen po malé chvilince zaváhání. „Odebírám tedy Mrzimoru dvacet bodů. A teď už můžete jít,“ ušklíbl se. Kate stiskla ruce v pěst, vrátila se vedle Katleen a vší silou se nutila soustředit na lektvar a ignorovat pohledy naprosto všech. Zmijozelských, mrzimorských... Dařilo se to... špatně. Hodně špatně.


Po hodině vypadla na chodbu tak rychle, jak to jenom bylo možné. Katleen se jí držela těsně v patách, ale nepromluvila ani slovo, očividně už opravdu vyčerpala svou zásobu povzbuzujících gest, minimálně na nějakou dobu. Po necelé minutě je dohnali ostatní spolužáci z Mrzimoru.

„Kate?“ začal Denver, když se přiblížili k východu ze sklepení.

„Hm,“ zabručela místo odpovědi a šla dál. Kamarád jí ale zahradil cestu, takže se musela zastavit.

„Dobře, Kate... co je s tebou?“

„Co by se mnou bylo?“ podívala se na něj a uvědomila si, jak starostlivý má on zase výraz. Jak se o ni bojí, jak uvažuje, jak by jí pomohl.

„Byla jsi na ošetřovně?“

„Nebyla, Denvere. Je mi dobře.“
„Nevypadalo to.“

„A proč, proboha?“ trochu zvedla hlas a ihned cítila, jak se k ní ze strany přiblížila Katleen na tak malou vzdálenost, jak to jenom bylo možné. „Protože tentokrát jsem dala na tvou radu a nechala jsem si vzít body místo školního trestu? Je na tom něco špatně?“

„Ne, jen... Kate... vypadáš, že prostě nejsi ve své kůži.“

Ačkoliv ji Katleen chytila za ruku, už se neudržela. Neměla zájem nechat se pořád zpovídat, podrobovat se těm jejich starostlivým gestům, do toho, co cítila nikomu nic nebylo... „Nemůžete mi dát pokoj? Aspoň JEDNOU malou chvilku docela obyčejného KLIDU?!“ Teď už mluvila hlasitě na celou chodbu. Denver kousek couvnul a podíval se někam za Kate, ona to ale nevnímala. „Nevím proč vás pořád tolik zajímá co dělám a co nedělám, není to vaše věc. Buďte od té lásky a nechte mě už na pokoji!“

„Katie,“ zakňučela Katleen a snažila se ji udržet na jednom místě. Ona se ale už chtěla rozejít dál a nechat všechny svoje spolužáky za sebou. To a všechny ostatní myšlenky jí ale z hlavy vymazal hlas, který se roznesl chodbou ihned, co dozněl zvuk toho jejího.

„Ale, ale...“

Kate se prudce otočila a musela udělat opatrný krok dozadu, aby nestála tak blízko něj. Tohle tedy označoval Denverův pohled za její záda a Katleenino prosebné oslovení. Snapeův příchod. Ano... jako vždy. Jako vždy.

„Littletonová, vy máte opravdu špatný den, že?“

To ano, řekla si v duchu. To tedy rozhodně ano.

„Školní primuska – a hádá se na chodbě se svými spolužáky. Nevídané. Vypadá to, že se tomu dnešnímu trestu přece jen nevyhnete, že?“

„Za to můžu já, pane profesore,“ vložil se do toho Denver. „Kate jenom není...“

„Drž hubu!“ obořila se na něj naprosto nekontrolovaně. Věděla, že už se tomu nevyhne, ať udělá cokoliv a odmítala nechat se ještě dál ponižovat. Zůstal na ni zírat s otevřenou pusou a i Snape vypadal na pár vteřin naprosto zbaven slov.

„Okamžitě pojďte za mnou,“ prohlásil potom tiše a zlověstně, tak, jako mluvil ke všem těm studentům, které tolik nenávidí. Kate jenom rezignovaně zakroutila hlavou a vyrazila za ním do chodby.

Otevřel dveře kabinetu a nechal ji projít. Stoupla si vedle stolu a když za nimi zavřel, neodvážila se k němu zvednout zrak. V hlavě jí toho běželo tolik, že nevěděla, na co myslet dřív. Jestli na to, co dělat, aby se neprozradila, jestli nezkusit utéct nebo se z toho nějak vymluvit...

„Co se děje?“ Zastavil se těsně za dveřmi a nepochybně na ni upřel pohled. Ona se však zarytě dívala do země.

„Nic.“

„Nelži mi.“

„Jen jsem...“

„Domníval jsem se, že to sneseš, očividně jsem se pletl.“

Prosím? Napadlo ji. Zvedla se v ní vlna náhlého vzteku.

„Že CO snesu?“ Konečně se na něj podívala. Ihned pochopila, že vůbec nechce odpověď, že jeho jediným záměrem bylo, aby se na něj podívala a vzchopila se z toho stavu, ve kterém ji našel. Přišel ty nezbytné dva kroky, aby se k ní dostal co nejblíž. Ona se chytila stolu, aby neztratila rovnováhu. Jeho přítomnost ji zároveň paralyzovala, ale také nutila k okamžitému útěku. Nevěděla, jak dlouho bude schopná snášet oba ty pocity najednou. Když na tváři ucítila jeho dech, celé její tělo ztuhlo. Chytil ji kolem pasu a přitlačil na stůl. Nebyla schopná se tomu bránit, ale cítila se tak hrozně, jako nikdy dřív. Nechtěla to. Nechtěla jeho – po tom všem. Po chvíli se jeho rty přiblížily k jejímu krku. Podívala se na strop, jako by tam hledala oporu pro všechno to, co se děje. Nadechla se, srdce jí bilo jako o závod.


„Přestaň...“


Nevěděla, kde v sobě našla tolik odvahy to říct, byla si jistá, že to jedno tiché slovo zapůsobí tak, jako by ho od sebe odstrčila vší silou. Pustil ji a podíval se na ni, ne tázavě, ani rozzlobeně, spíš přemýšlivě, jako by něco takového čekal, jen si nebyl jistý, proč to udělala. Doufala, že něco řekne, že ji třeba vyhodí nebo prohlásí několik jízlivých poznámek a nechá ji odejít, ale on se na ni pořád díval a to ji vytáčelo. Nakonec už se neovládla a vyslovila to. Vyslovila tu větu, otázku, která ji pálila tak hrozně dlouhou dobu.

„Co je mezi tebou a Raveburryovou?“

Jeho čelem v jedné vteřině proběhla drobná vráska, jinak se jeho výraz nezměnil. Jeho oči stále fixovaly její tvář. Nadechl se.

„Co je mezi mnou a Raveburryovou?“ zopakoval nevýrazně. Nevěděla, jestli ji tím vyzývá k další reakci, k vysvětlení, nebo si prostě jen shání někde trochu času.

„Nevím, proč jsi mi to neřekl. Proč to celou dobu tajíš.“

Lehce zakroutil hlavou, přimhouřil oči a klidně se zeptal: „Co si myslíš, že je mezi mnou a Rachel?“

Ruce se jí při vyslovení jejího jména rozklepaly vztekem. Mluví o ní takhle a přesto se tváří, jako by nic! Přece to nebude chtít teď zapírat! Narovnala se, aby si připadala o něco málo jistější. „Co třeba něco takového, že na to musel reagovat i její bratr?“

Po jeho tváři proběhl stín pochopení. Teď už ví. Teď už nemůže utéct a zahrát to do autu. Kate se znovu nadechla, tentokrát s jistým bolestivým uspokojením.

„Tak tys četla ten dopis od jejího povedeného bratříčka...“

Kývla hlavou a založila si ruce na hrudi. Čekala, co udělá, ale nepředpokládala, že se bude tvářit tak... posměšně. Díval se na ni s ošklivým úsměvem, který věštil výsměch a pohrdání. Naštvalo ji to ještě víc. Ona tu byla ta, kdo mohl něčím pohrdat. Tím absolutně nemorálním chováním, tím nechutným, zlým... Odfrkla si. „Nechápu to, Severusi. Nechápu, proč bys měl sebemenší potřebu mi to tajit.“

„Potřebu?“ zeptal se. „Možná se to tvé vševědoucí hlavě nelíbí, ale na světě budou existovat věci, do kterých ti nic není.“

„Do kterých mi nic není?“ zvýšila hlas. „Tímhle to budeš zamlouvat? Že mi do toho nic není?“ Z jejích slov přímo odkapával vztek. „Proč to prostě neřekneš? Proč nejsi jednoduše schopný mi říct, co mezi vámi je? Nic jsi mi přece nesliboval, nebo ano? A to jsi zrovna ty, kdo mluvil o stupni upřímnosti. Ale jsou to jen kecy, viď? Vždycky to jsou...“

„Nechceš to vědět,“ prohlásil stále velice klidně.

„To si myslíš? Po tom všem? Že to prostě zatajíš a budeš mít dál volné pole?“ supěla. „Buď od té lásky a aspoň jednou udělej něco, co dokáže, že nejsi jenom obyčejný slaboch!“

Zarazil ji jedním krátkým pohybem ruky, kterou zvedl do výšky. Nebyla si jistá, jestli ji nechtěl uhodit, nebo alespoň chytit a zabránit jí tím, aby mluvila dál. Věděla, že to přehnala, věděla, že přestřelila. Proč by se ho ale měla bát? Proč teď?

Chvíli se na ni rozzlobeně díval, pak se otočil zády a odešel kousek dál do místnosti.

„Tak už mi to řekni,“ prohlásila tiše. Prudce se na ni opět otočil. Tak prudce, že to ani nečekala. Odfrkl si.

„Povím ti, co mezi námi je, Kate. Je to pouto, které jen tak někdo nesmaže, a to dokonce ani když o to stojí.“

Zakroutila hlavou a zadívala se do země. A teď co? Bude jí tady vykládat podrobnosti o jejich románku? O jejich poutu? O tom, jak silný mají vztah? Byla naštvaná, zklamaná, zničená. Chtěla vypadnout. Chtěla, aby to konečně řekl a ona mohla...


„Zabil jsem jí kamarádku.“


Vteřinu, dvě, tři... bylo ticho.

„Prosím?“

Její mozek začal zpracovávat to, co Severus vyslovil, až o dost později, bezvýsledně. Nebyla si ani jistá, jestli to doopravdy řekl. A proč něco takového řekl. Proč by vůbec měl něco takového říkat.

„Slyšela jsi dobře,“ prohlásil. „A když ti někdo někoho zabije, mezi vámi se pak skutečně vytvoří naprosto nezapomenutelný vztah.“

Znělo to čím dál víc jako výsměch. Kate spustila ruce podél těla, zírala na Snapea, jako by ho viděla prvně. V hlavě jí jako zrychlený film běželo stále dokola to, co řekl a pořád, pořád jí nedocházel pravý význam. Byla jen – šokovaná. Jako by nevěděla, jestli připustí, že to není jenom výmluva, jenom další z jeho způsobů, jak si ji udržet a neprozradit tajný milostný vztah s další ženou.

Bylo to naprosto absurdní! Koho že zabil? Proč? Kdy? Jak? On by přece nedokázal...

ON byl Smrtijed, říkal tenký hlásek v její hlavě. Severus byl Smrtijed a ty to víš. Zamrkala. Mohl to být nesmysl. Vlastně to vypadalo jako naprostý nesmysl. To jak se k sobě chovali, všechny ty rozhovory, tajuplné úsměvy...

„Ale co ten... dopis?“ zeptala se. Nevěděla, jestli od něj skutečně čeká nějakou odpověď, nebo jestli ji dokonce nezná sama. Vzpomněla si na ten jeden řádek: Drž se svýma prackama dál od mojí sestry...

Při pohledu na její zmatek si jízlivě odfrkl. „Ten dopis je jen zoufalá potřeba ztroskotance, co se bojí o zdraví své sestřičky. Zachránil ji jednou, myslí si, že se to podaří znovu. Jako by vůbec měl nějakou šanci zařídit, aby se jí nic nestalo, kdybych jí doopravdy chtěl ublížit.“

Kate si přitiskla ruku na pusu. Takže to byla ona. Byla to ona, která pochopila všechno špatně. Všechno dočista a úplně špatně. Vybavila si výraz Brumbála, který přece vypadal tak potěšeně, že vidí, jak si při jídle povídají, co to mělo...

„A Brumbál?“ zeptala se skrz prsty.

Chvíli mlčel, jako by si nebyl jistý, na co se ptá.

„Brumbál je stárnoucí hlupák, který má potřebu řešit problémy jiných lidí,“ řekl neurčitě. „Má dojem, že se všechno spraví, když nás bude posílat, ať spolu trávíme nějaký čas o samotě na inspekcích po hradě. Samozřejmě že o tom ví,“ zareagoval na její tázavě-vyděšený výraz. „Proto ji také nejspíš přijal, chce, aby si lidé řešili pod jeho milovanou střechou své problémy z mládí.“

Znovu si ji prohlédl. Zakroutil nechápavě hlavou. „Měl jsem poměrně dobrou představu o tvojí bezbřehé naivitě, Littletonová. Ale předpokládal jsem, že ta nechuť, kterou ke mně Raveburryová cítí, je poznat na první pohled i někoho méně inteligentního, než jsi ty. Když už ke mně musí vstoupit do kabinetu, je nervózní jako štěně. Z toho, co bych jí mohl udělat, nebo z toho, co by mohla udělat ona. To ti ale v té tvé malé hlavě vůbec nedošlo, což mě upřímně překvapuje. Žes to nedokázala ani postřehnout, když jste se tehdy tak příhodně srazily před mým kabinetem...“

Kate naprázdno polkla. Vybavila si tu situaci, jako by to bylo včera. Snape tam samozřejmě musel stát a slyšet je. Jak se baví, jak spolu odcházejí... V myšlenkách mířila dál. K tomu, co jí Raveburryová tehdy řekla. „Byla jsem... překvapená, když se mi ředitel potom ozval a ptal se mě, jestli bych nevzala místo učitelky obrany proti černé magii.“ To bylo všechno proto... všechno proto, že měla nevyřízené účty se Snapem. S tím člověkem, který stojí v téhle místnosti, se kterým ona – Kate – diskutovala o něčem, co šlo úplně mimo ni. Co bylo z minulosti, ne její, jenom jeho. Toho člověka, kterého ona takovou dobu obdivovala kvůli jeho tajuplnosti, síle, kvůli tomu lákavému mlžnému hávu, který kolem sebe měl právě proto, že patřil mezi následovníky Pána zla. Najednou to nebylo zamlžené. Najednou to nebylo lákavé. Bylo to skutečné.

Kate těkala očima po místnosti, příliš vyvedená z míry, než aby se mohla dívat jedním směrem. Přišel k ní blíž o těch pár kroků, o které se během rozhovoru vzdálil. V jeho výrazu se mísila zloba spojená s posměchem. Byl tak blízko, že se na něj musela podívat, i když nechtěla.

„Ptala ses, tak tady máš odpověď,“ řekl.

Zamrkala, aby zahnala aspoň část toho pocitu, který se jí rozléval po hrudi.

„Zabil jsem jí kamarádku,“ zopakoval jasně, zřetelně.

Sklopila pohled a zavřela pevně oči. Až teď to k ní proniklo úplně. Člověk, který stojí proti ní, je vrah. Ten, kterého tak dlouho chtěla a od jisté doby s ním udržuje tenhle vztah, takový, jaký s nikým dřív neměla.

„Podívej se na mě!“

„Ne...“

Surově ji uchopil za bradu a donutil ji zvednout oči. V jeho výrazu už zbyla jenom zloba, žádné pobavení a jí se po tváři skutálela slza.

„Byl to rozkaz,“ pokračoval nemilosrdně, nevšímaje si jejího smutku a dával důraz na každé slovo, vpíjel se do ni tím pohledem, který teď tolik nenáviděla. „Chtěli jsme využít Rachel jako prostředek k jejímu bratrovi. Pán zla o něj měl zájem. Vtrhli jsme do kavárny, kde seděla se svojí kamarádkou a ta jenom stála v cestě. Byla to mladá hloupá holka a jen stála v cestě...“ Ostře s ní zatřásl, protože se pokusila vyprostit z jeho sevření. Nechtěla to poslouchat. Nechtěla tomu dál čelit. Bylo to pro ni tak těžké, jako nic z toho, co dosud zažila. On byl ale pevný a nepřístupný, mluvil tak, jako by jí každým dalším slovem mínil způsobit mnohem větší bolest. I v ruce, kterou ji svíral, ještě zvýšil tlak. „Byla mrtvá dřív, než Raveburryová stačila jenom zvednout hlavu. I kdyby byla oplývala nějakými zázračnými schopnostmi, neměla by nejmenší šanci. Holka tam ležela mrtvá na zemi a Rachel utekla s jeho pomocí. S pomocí bratříčka, který se tam objevil z čistého nebe.“

Zakroutil znovu hlavou, odfrkl si a s posledním silným stiskem jí pustil. Sklopila hlavu a dýchala přerývaně, v krku jako by měla něco velkého, co jí nedovoluje pořádně se nadechnout. Chtěla se pohnout, zmizet, vypadnout od toho člověka, který jí tohle provedl. A který provedl něco takového Raveburryové a té nevinné holce, která za nic nemohla. Kate si nedokázala odpustit představu sama sebe a Katleen, která sedí v nějaké neznámé kavárně proti ní, když do místnosti vbíhá tlupa Smrtijedů v hábitech... Pohnula se směrem ke dveřím, ale Snape jí zastoupil cestu.

„Vědělas, že jsem byl Smrtijed, ale tohle ti asi nějak nedocházelo, viď?“ vyštěkl na ni a znovu ji chytil, tentokrát za rameno. „Zabíjel jsem lidi. Mučil jsem mudly. Naprosto chladnokrevně a bez výčitek, Kate. Co si myslíš, že znamená být Smrtijed? Chodit na párty v kápích a sedět u čaje s Pánem zla? Nějaká malá hloupá holka neměla pro mě ani pro nikoho z nich žádný význam, padla mrtvá k zemi a já nemám ani ponětí, jak se jmenovala. Bylo to na denním plánu, nic víc než jenom nezajímavá historka z mého mládí.“

Kate už se nesnažila zadržet další slzy. Podíval se na ni, stále posměšně, jako by nedokázal pochopit, že někdo může být tak hloupý a celou tu dobu úplně, ale úplně mimo realitu. Pak ji znovu zatlačil ke stolu, kde ji konečně pustil, ale rukama se chytil kamenné desky po obou jejích bocích.

„Představ si, že bys seděla v kavárně, povídala si se slečnou Jasperovou,“ řekl jí do uslzené tváře, jako by jí četl myšlenky. „Z ničeho nic by přišlo pár Smrtijedů a jeden z nich by tu tvou milovanou kamarádku připravil jedním mávnutím hůlky o život. Co bys asi tak potom chtěla udělat?“

Mlčela.

„Tak co?!“ zesílil hlas a ona sebou poplašeně trhla.

„Chtěla bych... ho zabít...“ prohlásila tiše roztřeseným hlasem.

S jízlivým úšklebkem přikývl. „No vida,“ řekl. „Přesně tak... Tak teď už možná, ty hloupá naivní huso, víš, co je mezi mnou a Rachel.“

Chvilku bylo ticho. Pak se narovnal, složil si ruce na hrudi a dál okázale ignoroval všechno to, co měla vepsané ve tváři. „Máš ještě nějaké otázky?“ zeptal se klidně.


Na vteřinu zavřela oči a nadechla se. V očích jí pálily slzy, které si ani nestačila setřít. Stiskla ruce v pěst a pokusila se potlačit třas, který cloumal celým jejím tělem. Pak vzala batoh a vypadla z místnosti tak rychle, jak to jenom dokázala. Běžela chodbou, ani nevěděla kam; tak dlouho, dokud mohla, dokud popadala dech.