„Pane řediteli… můžu si to ještě rozmyslet?“
Jen, co tu větu vyslovila, zalitovala toho. Byla hrozně hloupá! Co jí to tak najednou napadlo?
„Ne, zapomeňte na to,“ řekla skoro okamžitě.
„Určitě?“ Brumbál se stále tvářil nezúčastněně, jako by se ho to vůbec netýkalo. Podíval se na oblohu a zvedl prst do výšky. „Bude pršet.“
„Jak to s tím souvisí?“
„Vůbec nijak.“
Kate vzdychla. „Tohle jsem neřekla já, bylo to moje podvědomí. Byla jsem… ne, jsem přesvědčená, že musím odjet.“
„Vážně?“
Tohle bylo tak nehorázně k vzteku! Co se to s ní poslední dobou děje?
„Můžeš si to rozmyslet klidně i víckrát, tam a zpátky, jak budeš chtít. Ale pokud by to bylo víc než pětkrát, mohl by si o tobě někdo pomyslet, že jsi typická dospívající dívka, což by bylo pro tebe jistě nepříjemné.“
„Velmi vtipné.“
„Ano, pobavil jsem se.“
Kate odložila kufr a, stejně jako před pár minutami Katleen, si zakryla obličej rukama.
„Musím jet. Napsala jsem to mámě, potřebuje mě. Už jsem se přece rozhodla.“
„Víš, že kouzelnické nemoci jsou vážnější než mudlovské?“
„Jak to myslíte?“
„Kdyby se – čistě náhodou – stalo, že bys onemocněla nějakou kouzelnickou nemocí, která se vyléčí – řekněme – za dva měsíce… Nejspíš bys neměla přijít do styku s těhotnou ženou. Nemyslíš?“
Kate zazírala. „Vy mi to teda dokážete báječně usnadnit. A co máma? Má si poradit sama?“
„Tvoje matka je mudla a očividně má a chce mít i mudlovskou rodinu. Myslíš si, že jí tolik pomůžeš, když nebudeš smět používat kouzla?“
„Mojí pomoci si přece – mudlové – nemusí vždycky všimnout. Můžu být prospěšná, bude to pro ni jednodušší se mnou.“
„Ano? No tak v tom případě není o čem hovořit,“ usmál se a znovu se zadíval na oblohu. Spojil ruce a začal točit palci.
Kate ze sebe vydala útrpné zaskučení. Sedla si na svůj kufr. Co by bylo, kdyby se vrátila? Ke všemu, co byla jednou připravená opustit? Severus by si ji v nejlepším dobíral a v nejhorším by si na ni zase někde počkal a snažil by se – bůhví o co. Spolužáci by si mysleli, že je padlá na hlavu, když nepomůže své rodině. Ale Kat by byla ráda. Patrně by si to vyčítala, ale byla by ráda.
„Jak budu vypadat, když tam teď přijdu zpátky? Už jsme se rozloučili a dost možná jsou všichni rádi, že ode mě mají konečně pokoj.“
„Okolnosti se mohou vždycky náhle změnit,“ prohlásil ředitel s pohledem stále upřeným na oblohu. „Kupříkladu nějaký dopis, kde ti příbuzní sdělí, že bude nejlépe, když nejprve dostuduješ a že jejich problémy by neměly být i tvé. Koneckonců – sama jich máš jistě plnou hlavu.“
„Jste blázen,“ neudržela se Kate. Řekla to jemně, s pobavením v hlase a byla si v tu chvíli jistá, že to Brumbála neurazí. Měla pravdu. Shlédl opět k ní dolů.
„Někdy si to o sobě také říkám. A mockrát už mi to bylo připomenuto,“ uchechtl se.
„Neměl byste mi spíš říkat, že se spolužáky se budu muset vypořádat sama? Že to budu muset vysvětlit a postavit se tomu čelem? To opravdu tolik chcete, abych tu zůstala, že byste kvůli tomu lhal?“
„Upřímně si nemyslím, že by to bylo potřeba. Pokud ti to ale přidá klid na tvém rozhodnutí, jsem ochoten podstoupit i toto nutné zlo, ano.“ Znovu se na ni podíval s jiskřivým úsměvem. Byl hodně starý, vrásky kolem očí byly výraznější, než jak jí to připadalo posledně.
„Ale proč to děláte?“
„Zrovna před chvílí jsem ti to řekl, Kate, ovšem bylo to uprostřed mnoha dalších myšlenek, takže snadno k přeslechnutí. Domnívám se, že máš svých problémů plnou hlavu. A že neustále jednat jen podle toho, jak nám to kážou druzí, znamená ničit tu osobnost, kterou doopravdy jsme. Dávám ti otázky – a dávám ti možnosti – protože nechci nic jiného, než aby ses rozhodla podle sebe a toho, jak to cítíš. A pokud nikomu nejde o život ani zdraví, jsem přesvědčen, že máš na rozhodnutí podle svých pocitů právo.“
„Mamince ale může jít o zdraví.“
„To v tuhle chvíli nijak neovlivníš. Jestli chceš mít klid na duši, že budeš s ní, kdyby šlo do tuhého, přemísťováním se dá zařídit opravdu rychlý kontakt s každým, u koho potřebuješ být.“
„Do Francie se přece nepřemístím.“
„Troufám si tvrdit, že i to je věc, se kterou bych ti mohl trochu pomoci…“
Zhoupla se na svém kufru a upřela pohled k Zapovězenému lesu. Chvíli oba mlčeli.
„Předtím… chtěla jsem odjet,“ řekla tiše.
„Já vím.“
„Ale Katleen…“
„Vzpomínáš si na ten večer, kdy jsi mi dělala společnost při toulkách hradem?“
„Vzpomínám si na ten večer, kdy jste mě zachránil před spáry ostatních učitelů,“ ušklíbla se.
„Ano, to bude on,“ usmál se znovu. „A vzpomínáš si, co jsem ti řekl, než jsme si dali dobrou noc?“
„Že mi… Katleen… pomůže,“ přikývla. Zase měl pravdu. Byl to zkrátka Brumbál.
„Jsi už připravená vrátit se zpátky?“ zeptal se klidně.
„Ne,“ odpověděla popravdě. Stále se nervózně pohupovala na svém kufru. „Asi budu muset přijmout roli nerozhodné puberťačky.“
„I to se dá přetrpět.“
Až po několika dalších tichých minutách se konečně zvedla. „Dobrá, tak tedy jdeme. Ale svedu to všechno na vás, že jste zase použil ty svoje myšlenkové triky.“
Další úsměv. „I s tím se dokážu smířit. Dovolíš, abych ti pomohl se zavazadlem?“
Ani nečekal na odpověď (snad pro případ, že by si to znovu rozmyslela) a luskl prsty. Ve vteřině se před nimi objevil domácí skřítek (možná to byl Ruby, nebyla si jistá), popadl kufr a s hlasitým prásknutím zase zmizel. Pak dal Brumbál Kate opatrovnicky ruku na rameno a vedl ji před sebou zpátky k dubové bráně.
Na to, že jí až doteď dával vždycky spoustu času na přemýšlení, byl příchod do hradu podivně rychlý. Nestihla už ani znovu zaváhat, i když by to určitě udělala, kdyby k tomu dostala prostor. Podezřívala ředitele, že ji opravdu chce udržet na hradě stůj co stůj, ale proč? Protože chtěl, aby si lidé řešili svoje problémy pod jeho střechou? Tak to kdysi aspoň řekl Severus, když mluvil o Raveburryové a dost možná to byla pravda.
Dveře se před ní otevřely a ona v první chvíli stihla zaznamenat čirý ruch, pak zběžným pohledem zjistila, že nikdo v dlouhém černém hábitu už v místnosti není. Zato ale na lavičce seděla Katleen. Když vešli, měla hlavu v dlaních, ale hned ji zvedla a zazírala takovým způsobem, že by jí i vykulené opice ten výraz záviděly. V další vteřině už stála u nich a o překot se vyptávala, co se stalo, jak je možné, že je Kate zpátky, jestli ujel vlak nebo jestli není epidemie chřipky po celém Londýně.
„Změnila jsem názor,“ řekla Kate narovinu a koutkem oka spatřila, že se Brumbál usmál. Sundal jí ruku z ramene a pokynul na pozdrav.
„Uvidíme se na obědě, dámy,“ prohlásil klidně a v další moment byl ten tam.
„Změnila názor? Ale jak to? A co máma?“
Kate zakroutila hlavou. „Mámě teď nijak nepomůžu a… uvědomila jsem si, že v Bradavicích je pořád něco, díky čemu stojí za to zůstat.“
„Ale ne, Kate, to nejde, ne kvůli mně!“ vyhrkla Kat a zatvářila se nesouhlasně. V očích jí ale bylo vidět, že nic lepšího, než její návrat, se jí přihodit dneska už nemohlo.
„Nebuď tak ješitná, Jasperová,“ řekla Kate pobaveně. „Je to kvůli… úplně někomu jinému.“
„Já jen nechci, abys…“
Kate zvedla rázně ruku. „Už jsem se rozhodla.“ A tohle rozhodnutí bylo mnohem pevnější, než kterékoliv předtím. Teď, když stály znovu naproti sobě, si to konečně uvědomovala. „Každopádně abys ulevila svému svědomí, můžeš mi něco slíbit.“
„A co?“
„Že mi okamžitě, ale okamžitě řekneš nějaký pikantní podrobnosti z tvého milostného života – protože jsi z nás dvou koneckonců jediná, která nějaký má. Povídej, co James? A hezky od začátku a nic nevynechej!“
Kate se po matné paměti pokusila najít místnost, kde se kdysi nakrátko sblížila s Denverem, ale nepovedlo se jí to. A protože v „jejich“ staré učebně se pořád povalovaly věci profesorky Raveburryové, poměrně dlouho trvalo, než zvládly najít něco prostornějšího než přístěnek na košťata. Cestou to dokonce vzaly přes kuchyni, protože měly hrozný hlad a ač se loučily s Brumbálem s tím, že se na obědě uvidí, neměly to tak úplně v plánu.
Nakonec skončily v přízemí, v jedné z úplně prázdných místností. Byly tam jen nějaké zaprášené truhly (které se neodvažovaly otevřít), jinak vůbec nic a dveře nešly dovírat, ale to ani moc nevadilo. Čtyři stěny jim poskytovaly dostatečné soukromí. Kate napadlo, jestli to náhodou není ta samá učebna, ve které měly předloni ona a Jasmine rozlučkový večírek, ale cestu tam si už také nepamatovala a bez nábytku to bylo úplně stejné jako kterékoliv jiné prostory.
Nepozorovaně si z chodby přitáhly dřevěnou lavičku, rozložily na ní všechen svůj lup z kuchyně a usadily se.
„Dřív než začnu já, jednu věc chci vědět,“ prohlásila Katleen a sáhla po lahvi s dýňovou šťávou.
„Hm?“ Kate ještě mávla hůlkou a ze stěn jako by začalo sálat teplo. Koneckonců – všude na hradě ještě nepříjemně táhlo. Pak si také vzala pití.
„Co byl ten důvod?“
„Jaký důvod?“
„Že to mezi vámi skončilo.“
Kate si znovu uvědomila, že to bylo jistě něco, co Kat chtěla vědět možná už celé týdny a rozvážně položila láhev na lavičku.
„Myslela jsem si, že jsem v tom,“ řekla rychle, aby se odpovědi nestihla zaleknout.
„Cože?“ vyhrkla její kamarádka okamžitě.
„Těhotná,“ dovysvětlila Kate, ačkoliv to samozřejmě nebylo třeba. „Myslela jsem si, že jsem těhotná.“
„Ale… nejsi… viď, že nejsi?“ vykoktala Katleen šokovaně.
„Ne,“ zakroutila hlavou a pousmála se. „Planý poplach, nebo zásah přírody. Kdo ví.“ Chvíli musela počkat, než tu informaci spolužačka zpracuje. Pak pokračovala. „Byla jsem o tom na sto procent přesvědčená, tak jsem mu to chtěla říct. Ale dřív, než na to došlo, tak on…“ Jak to kruci má vysvětlit? „Prostě mi řekl pár dost nepříjemnejch věcí, že to mezi námi je jen o sexu a nikdy to nikam dál nezajde.“
Kat čekala a jen ji s otevřenou pusou pozorovala.
„Podle mě to neřekl proto, že by to tak doopravdy myslel. Jsem pořád přesvědčená, že mu to začalo přerůstat přes hlavu, a tak mi potřeboval ublížit, jak v tu chvíli nejvíc mohl, abych mu nepřirostla k srdci, nebo co já vím. A kvůli tomu jsem pochopila, že nic mezi náma nemá smysl. Že jsem vždycky jen tancovala, jak on pískal a že… no, že jsi měla pravdu. A že bych rozhodně neměla chtít, aby on o nějakém dítěti věděl, protože by stejně udělal jen to, co sám chce. Z toho jsem paradoxně měla největší strach, i když jsem žádné dítě nechtěla. Poslala jsem ho do háje… a jsem přesvědčená, že – protože o mejch pravejch důvodech neví – má teď nějakou zvláštní utkvělou představu, že mi něco musí říct a nějak se se mnou ještě sám srovnat. Nevím… ani to vědět nechci, ale je to ta věc, kvůli které jsi nás předvčírem potkala spolu na chodbě.“
„Wow.“
„No jo.“
„To vysvětluje spoustu věcí,“ Kat zamyšleně odložila láhev se šťávou zpátky na lavici. „Vůbec mi to nedošlo, promiň.“
„Co já ti mám zase odpouštět?“
„Nevěděla jsem to, netušila jsem, že si procházíš něčím takovým, navíc úplně sama… Denver mi jen říkal o tom, že tě profesoři nějak… vyslýchali.“
„Jo, to bylo proto, že slyšeli, jak jsme spolu o něm mluvili. O zneužívání a tak… neslyšeli jediný jméno, ale stejně je nenapadlo nic lepšího, než to prásknout Prýtové. A pak tam byli všichni čtyři, protože to jsou přece kolejní vedoucí a musejí zajistit hladký chod naší školy, pokud možno bez sexuálních hrátek mezi studenty a… no jinými studenty. Samozřejmě,“ mírně se usmála. Už ji to netrápilo, byla to všechno minulost.
„Je mi líto, že jsem v tom nebyla s tebou,“ prohlásila Kat až příliš vážně.
„A víš co? Mně není. Patřilo mi to. A už neblbni a začni povídat ty – a něco zábavného, prosím. Mám toho fňukání plné zuby.“
Její kamarádka se usmála, nejdřív jen trochu, pak ale lišácky blýskla očima. „No, on totiž i ten tvůj rozhovor s půlkou profesorského sboru ledacos vysvětluje.“
„Jo?“
„No, Kratiknot totiž každý večer chodí kontrolovat společenskou místnost. Tvrdí nám, že dohlíží na ty mladší, jestli se chovají slušně a jestli se hezky učí, ale vždycky s náma zůstává až do té doby, než jdeme spát.“
Kate pozvedla obočí. „Jako vážně? Hlídá vás, abyste po večerech….“
„Přesně tak,“ rozesmála se Kat. „Když jsme se párkrát pokusili nenápadně se vrátit, ještě tam čekal. Pár dní teda nebylo vůbec nic.“
„To mi moc veselý nepřipadá,“ zabručela Kate a napadlo ji, jak otravné by to bylo pro ni, kdyby ještě chtěla s někým něco mít.
„No, totiž, to asi nevíš, ale hradem se rozběhla taková soutěž.“
„Jaká soutěž?“
„Vzhledem k tomu, že to samozřejmě takhle nedělá jenom Kratiknot a všimlo si toho víc párů než já s Jamesem, začaly se dost rychle šířit nápady, kde, kdy a jak lidi můžou… najít soukromí.“
Teď to byla Kate, kdo zazíral s otevřenou pusou. „Chceš mi říct, že si dáváte navzájem tipy?“
„Vlastně… jo. Profesoři jsou ještě pořád dost důvěřiví, takže hlídkujou hlavně v noci a pokud vím, na nikoho pořád nenarazili in flagranti, ale najdou se lidi, který to fakt baví. A zacházejí dál a dál.“
„Kam dál?“
„Nevím, co je na tom pravdy, ale Sevila mi tvrdila, že s Alexem utekla jednou ráno před snídaní… do sborovny!“
„Blbost!“ vyhrkla Kate.
„Přísahala. Prej to bylo krytý místo, věděli, že jsou všichni profesoři na snídani a pak jdou rovnou na vyučování.“
„Nevěřím!“ vyhrkla Kate s očima dokořán a Katleen jen horlivě kývala hlavou.
„No ale jsou i jiný místa… hlavně na školních pozemcích, nedivila bych se, kdyby profesoři brzy zakázali tam chodit bez dovolení a ve více než jednom člověku,“ pobaveně se zasmála. „Pak je tu samozřejmě spousta nevyužitejch míst na hradě – přístěnky a astronomická věž a tak. No a já s Jamesem jsme byli v té sušárně bylinek poblíž skleníků.“
Kate zrudla. „No… tak to jste nebyli první,“ zamumlala.
„Cože? Ty a… proboha, kdy?“
„Už dávno.“
„To jsem nevěděla! Fuj, no to teda… fuj! Kate!“
„Jo, Jamesovi to radši neříkej…“
„Á, krucinál! Já jsem byla tam, kde ty a…“ Dál ze sebe Katleen vydala jen směsici neartikulovaných zvuků.
„Takže, jestli to chápu správně,“ prohlásila Kate, když se její kamarádka dosyta vyvztekala. „Tím, že učitelé kvůli mně hlídkujou, aby spolu studenti neměli sex, oni jsou ještě víc natěšený a dělají to všude, kde se dá, učitelům na truc?“
„Vypadá to tak. Nebo teda… podle mě nás tak moc není, několik párů ze sedmáku a šesťáku. Ale jinak je to dost zábavný. I když to zrovna nemusí dojít až k tomu sexu, mnohdy stačí vědět, že bychom mohli, kdyby na to byla chuť. Ale o nějaké intimnosti samozřejmě nouze není.“
„Takže jako vždycky učitelé docílili přesně toho, čemu chtěli zabránit. Kvůli tomu, že já jsem něco měla…“ ztišila hlas, spíš jen naznačila rty „s jedním z nich…“ Pak pokračovala normálním hlasem. „Zavedli pravidla, díky kterým to všichni vesele porušují o to víc. Vysloveně dobrá práce.“
„Máš z toho škodolibou radost, viď?“
„To si piš, že mám. Na druhou stranu si ale říkám, aby z toho nakonec pár těch dětí přece jenom nebylo… Jsou i důvody, proč je – myslím profesory – pochopit.“ Nakrčila nos, když si uvědomila, že je právě tak trochu hájí a přitom by se v jakémkoliv boji moc ráda postavila proti nim. V tomhle boji ale už neměla s kým. „No, ale… jaká ještě místa? Povídej, přeháněj. Pokud jste nezkoušeli kabinet nebo učebnu lektvarů, tak máš moje slovo, že už na žádné další naše místo narazit nemůžete!“
„To se mi ulevilo,“ zasmála se Kat. „Víš, jak je v Prasinkách čajovna madame Pacinkový?...“
„Ale to snad ne!“
Během odpoledne stihly vymyslet ještě deset dalších míst, kde by se dalo najít soukromí. Katleen to zkoumala opravdu důkladně, z hlediska pravděpodobností, v kterou denní dobu bude kolem nejméně lidí a tak podobně. V momentě, kdy jedna z nich navrhla kuchyni, začalo jim to připadat už skutečně příliš zvrhlé.
Kromě kluků pak mluvily o profesorech, o učení, o rodinách, o dárkách k Vánocům, o velikonočních prázdninách a závěrečném večírku. Kate měla dojem, že si nepopovídaly snad celou věčnost. Aby uklidnily svoje svědomí, rozhodly se také trochu trénovat kouzla a během čarování malých polštářků a bitvy s nimi pomocí kouzel se ujistily, že pokud zvládnou tohle, mají celé OVCE v kapse. Odpoledne pak šly na procházku ven. Všechny obavy se rozplynuly a zůstala jenom radost bez všech vedlejších účinků.
Pozdě večer (na jídlo se opět ani jedné z nich nechtělo) už neseděly na tvrdé lavici, ale na hromadě vyčarovaných polštářků na zemi a pořád ještě nezavřely pusu.
„… a vyběhla jsem z těch sprch… modlila jsem se, aby James zůstal ještě aspon chvíli vevnitř, protože jsem málem vrazila do McGonagallový… celá rudá, no znáš to. Měla jsem za to, že máme před vyučováním hromadu času, ale ona tak významně mrkla na hodinky, že kde jako jsem, když vyučování začlo před patnácti minutama.“
Kate se rozesmála. „A James byl pořád vevnitř?“
„Jo! Měl roztržený kalhoty, nebyla to moje vina! Ale kdyby ho takhle viděla, tak bychom letěli ze školy určitě oba! Nevěřila jsem tomu, že už je tolik, úplně jsem zapomněla na čas!“
Ode dveří se ozvalo odkašlání. Obě dvě sebou trhly, tím spíš, že jim bylo hned jasné, že se jedná o profesorské odkašlání.
„Teď jste nejspíš taky zapomněla na čas, slečno Jasperová,“ řekla Raveburryová pobaveně.
Kat zmizel z tváře úsměv a hodila vyplašený pohled po Kate. „Paní profesorko, my… už jdeme spát, viď Kate?“ řekla.
Dívka horlivě přikývla a zatvářila se kajícně. Profesorce ale stále ještě nezmizel z tváře úsměv, ani se ho nesnažila zakrýt.
„Doprovodíme slečnu Littletonovou na kolej, protože už ji postrádá nejen její profesorka. A pak půjdeme k Havraspáru. Je už hodina po večerce. Všichni vás hledají, ale to vás asi netrápí.“
„Určitě to tolik netrápí ani je, paní profesorko,“ neodpustila si Kate. „Vždyť přece chybíme jen dvě holky, a tady snad máte jistotu, že žádné nebezpečí nehrozí.“
Profesorka Raveburryová se rozhodla, že na tuto připomínku pro jistotu nebude reagovat. Vyvedla je ven z místnosti a společně zamířily do vstupní síně. Tam narazily na další profesory – Kratiknota a Vectorovou. Musely obě vysvětlit, že si měly spoustu co říct a že už se to nebude opakovat, když ze sklepení vyšel Snape. V momentě, kdy přišel blíž, Raveburryová – nejspíš instinktivně – zaujala pozici mezi oběma děvčaty a jím. On předstíral, že ji vůbec nevidí a obě přejel pohledem.
„Všichni samozřejmě skáčeme radostí, že jste se nakonec rozhodla nás neopouštět, Littletonová, ale vyvolávat takovéhle pozdvižení, to už snad doopravdy přeháníte,“ řekl klidně.
„Už jsme si to vyjasnili, Severusi,“ pískl profesor Kratiknot. „Slečnu Littletonovou si na koleji zaopatří profesorka Prýtová a my s Katleen půjdeme nahoru do věže.“
„Ale že se obě toulají po večerce na hradě, je snad také důvod, aby…“
„Dobrý večer,“ zazněl nad schody Brumbálův hlas a všichni – studentky i profesoři – k němu obrátili zrak. „Koná se tu dnes snad nějaký večírek? Nedostal jsem totiž pozvánku.“
Kate si vyměnila další pohled s Katleen. Profesorka Vectorová se mezitím už kamsi vytratila.
„Je tu pozdvižení kvůli dvěma puberťačkám, které nedokážou – včas – najít cestu na svou kolej,“ zavrčel Snape. „Hledala je půlka hradu.“
„To jsou mi věci,“ usmál se Brumbál. „Byla jste alespoň v kuchyni, děvčata? Jestlipak skřítci mají ještě nějaké zásoby od večeře?“
Další výměnu pohledů mezi děvčaty provázel jejich úsměv a Snapeovo zamračení. Brumbál mezitím přišel blíž a rovněž s úsměvem si stoupl vedle Raveburryové.
„Většinou jsou ochotní darovat i poslední drobečky, víte, Severusi?“ řekl a nevšímal si jeho rozzlobeného výrazu. Pak se otočil na holky. „Teď už ale opravdu bude čas jít spát, že?“ řekl a pobaveně na ně kývl. Pak se obrátil na ostatní profesory. „Byli byste tak laskaví, Rachel, Filiusi…“
Raveburryová s tichým „jistě“ opustila místo po jeho boku a trochu větším obloukem, než by bylo nutné, zamířila kolem Snapea do sklepení. Nejspíš se na sebe podívali, stejně jako se s ním o malou chvilku později střetla pohledem Kate. Za tu vteřinu nestačila ani zaznamenat, jak se vlastně tváří. Kratiknot mezitím odváděl Katleen nahoru po schodech, spolužačky na sebe ještě zamávaly, než zmizela v patře.
„A co se týče školního trestu…?“ zaslechla hned potom Kate Severuse za svými zády. Nedalo jí to, zastavila se a otočila. Kroky Raveburryové rovněž utichly.
„Školního trestu?“ zeptal se Brumbál zdánlivě nechápavě.
„Nemyslíte si, že už to trochu přeháníte?“ ztišil Severus hlas, stál zády ke Kate a mluvil k řediteli přímo, takže neviděla jeho výraz.
„To si skutečně nemyslím,“ odvětil velkoryse Brumbál.
Raveburryová se objevila po Kateině boku a upoutala na sebe svou pozornost. Ta se musela otočit a znovu ji následovat. Profesorka šla ale pomalu, takže slyšela i to, co řekl Severus dál.
„Tohle je už poněkolikáté,“ zavrčel. „Littletonová soustavně porušuje pravidla a věčně jí to prochází. Toulá se po večerce po hradě, je drzá na učitele, když má špatný den, nemusí chodit na vyučování. To, jak plní povinnosti primusky, je velmi diskutabilní. A vy ji stále omlouváte. Měl jsem dojem, že v Bradavicích se protekce nepěstuje.“
„Každý člověk má v životě určité období,“ prohlásil ředitel ještě tišším, ale stále zřetelným hlasem, „kdy potřebuje více podpory. A za určitých okolností je vhodné mu takovou podporu poskytnout… Jak byste vy sám mohl dobře vědět.“
Než Kate s Raveburryovou došly ke vchodu do sklepení, bylo za jejich zády už jen dramatické ticho. Obě dvě se tudíž mohly tak maximálně domnívat, jak se Snape s Brumbálem tváří a co – jestli vůbec ještě něco – si po jejich odchodu řekli. Když se Kate na profesorku podívala, viděla na její tváři poněkud zvláštní výraz, který nedokázala ve své hlavě správně zařadit. Ona sama neměla tušení, co se ve vstupní síni právě stalo, ale bylo jí jasné, že ze strany Brumbála nebyla náhoda to, že to slyšela.
A co vlastně chtěl dokázat Snape? Byl jenom naštvaný, že věci nejsou podle jeho představ? Že je dnes večer nechytil on a neměl příležitost napařit jim – nebo asi hlavně jí – nějaký další školní trest, během kterého by mohl… ne…
Zatřepala hlavou. Tohle bylo – teď – úplně – jedno. Ať má nějaký pomatený Snape potřebu bůhvíčeho, dneska jí zkazit náladu nemůže. Usmála se pro sebe. Tentokrát ji Brumbál podržel a snad už další jeho pomoc potřebovat ani nebude. Nehodlala přemýšlet o tom, co pro Severuse její „návrat“ mohl znamenat, ani o tom, jestli zase někdy spadne do jeho spárů. Katleen a to, co spolu prožijí do konce roku, bylo mnohem důležitější.
Dva měsíce… Doufala, že to všichni přežijí - teď už až do konce – bez bolestivých šrámů. Když se nad tím zamýšlela poté, co jí Raveburryová opustila a ona zašeptala do stěny heslo od Mrzimoru, uvědomila si, že všechno je na nejlepší cestě.
Žádné komentáře:
Okomentovat