Anotace: Na chodbě bylo docela rušno. Kate schovala pergamen i s podpisy do batohu a přemýšlela, jestli se vydat na večeři, nebo se aspoň na pár minut někde dokonale ukrýt. Rozhovor se Severusem ji ovlivnil víc, než čekala, nebo alespoň než doufala. Zabočila za roh a pokračovala dál už trochu tišší chodbou. A až když halekání studentů zmizelo docela, uvědomila si, že za sebou slyší kroky. V další vteřině už i tiché: „Zastav se!“
S překvapením v očích se na něj otočila. Byla přesvědčená, že jejich rozhovor skončil. Že jejich příběh skončil. Co tady ale teď dělá?
„Co ode mě ještě chceš?“ zeptala se ho tiše, když přišel blíž.
Jeho výraz byl nepřístupný.
„Chci s tebou mluvit.“
„Ale já s tebou mluvit nechci!“
Otočila se k odchodu, ale jeho ruka se vymrštila a stejně jako před chvílí v kabinetě, chytila tu její. Otočil ji k sobě.
„Pust mě!“
„Ne!“
Lehkým pohybem ji přitiskl ke stěně. Všechno probíhalo v tichosti, ani jeden z nich nechtěl křičet a oba pro to měli své vlastní důvody.
Podívala se na něj vyčítavě. Jak jen může… proč…
„Bojíš se mě?“ zeptal se bezvýrazně.
„Měla bych?“
Mlčel, ale držel ji pevně, bolestivě. I když se vůbec nehýbala.
„Proč mě nenecháš na pokoji, Severusi? Neříkej, že potřebuješ jenom ulevit svýmu blbýmu svědomí.“
Stiskl ji ještě víc, až jí v zápěstí křuplo. Vydala ze sebe tiché zakňučení. V tuhle chvíli by už uvítala, kdyby se na chodbě někdo konečně objevil.
„Pust mě, prosím,“ řekla tiše. „Je konec, už nemáš důvod…“
„O mých důvodech nemáš ani tušení,“ ubezpečil ji.
„Nemám,“ zakňourala znovu. „Ale teď jsi prostě jenom… zlej. Nic víc.“
Konečně sevření povolil a ona si ohmatala zápěstí. Zase na něm bude mít modřiny.
Podívala se na Severuse a vyčkávala. Byl stále příliš blízko, než aby mu mohla utéct; teď už by to doopravdy udělala.
„Pojď se mnou.“
„Ne!“
Co proboha chce? Uklidnit ji? Usmířit se? To na to tedy jde sakra špatně! Navíc si nedovedla představit, že by on vůbec něco takového mohl chtít. Jaký by k tomu měl důvod? Touhle dobou mu ona musela být už úplně volná.
V hlavě jí bleskla náhlá myšlenka – co když jí doopravdy chce ublížit? Co když odmítá dopustit, aby ona někam zmizela a on ji přestal mít pod kontrolou? Co když jí chce nějakým záhadným způsobem vymazat všechny vzpomínky na něj? Vyděsilo ji to a najednou se ho začala bát.
„Nech mě jít,“ požádala ho znovu, šeptem.
„Abys mohla zase od všeho utéct?“
„Chci pomoct své matce, ale to je něco, co ty asi nedokážeš pochopit!“
„Nenech se vysmát!“
„Od čeho tady vlastně utíkám? Hm? Od tebe, protože jsi mi tak příšerně ublížil? Nebo snad od problémů, který mám? Teď se nenech vysmát zase ty. Jsem tady každýmu už úplně ukradená a na tom se nic nezmění, ať odejdu teď nebo v červnu!“
„Víš moc dobře, že to není pravda.“
Zhluboka se nadechla, jak se mu dívala do očí. Přesně sem to nechtěla nechat zajít. Ať už tím, co řekl, mířil kamkoliv.
„Já nejsem žádné tvoje štěně, abys mi mohl říkat, co mám dělat. Už ne. A taky se ti nemusím z ničeho zpovídat. Je konec, vzpomínáš si? Mezi námi už – nic – není.“
Otočila se a znovu chtěla zmizet, ale zastoupil jí cestu. Na své ruce opět cítila jeho stisk. Byl o něco mírnější, ale stejně ji bolel.
„Nech mě být, prosím!“ pokusila se znovu a teď už se jí draly do očí slzy jak bolesti, tak beznaděje.
Ještě jí chtěl něco říct, ale ozvaly se rychlé kroky a pak se někdo vyřítil zpoza rohu.
„Kate, co se…?“ Katleen se zastavila, když se jí před očima naskytla tato scéna. V první minutě se zatvářila naprosto šokovaně, pak třikrát zamrkala. Kate se na ni podívala jen úkosem, pak se vrátila pohledem k Severusovi, který stále neúprosně držel její zápěstí.
„Řekla vám, abyste ji pustil,“ prohlásila najednou Kat s notnou dávkou upřímného strachu v hlase. Pak jako by se lekla vlastní troufalosti a ustoupila o krok dozadu. Ale nespustila z nich oči.
Severusův stisk znovu povolil a ona si přitáhla zraněnou ruku tou druhou k hrudi. Sledovala ho, jak zaváhal, když se podíval na Kat. Tahle situace byla nová pro všechny tři. Její spolužačka stála nejistě, ale snažila se tvářit – snad výhružně? Pevně? Přesvědčeně?
Pak se podíval znovu na Kate a odfrkl si. Bylo to pohrdavé a odmítavé odfrknutí, které ji ale v tu chvíli neskutečně uklidnilo. Bylo po všem.
Vzdálil se od ní a zamířil pryč přímo kolem Katleen. Jistě jí věnoval jeden ze svých nepřátelských pohledů, protože o krok ustoupila, ale stále se snažila působit neochvějně. Nakonec zmizel za rohem a jeho kroky utichly.
„Děkuju,“ vypadlo z Kate, když se nějakou chvíli propadaly do nastalého ticha.
„Jsi v pohodě?“ zeptala se Katleen a přišla k ní blíž.
„Jo,“ promnula si zápěstí a spustila ruku dolů. „A ty?“ zeptala se, když viděla, jak se spolužačka tváří.
Ta se usmála. „Jen se mi trochu klepou kolena.“
Kate se úsměvu taky neubránila, hlavně když si vzpomněla, jak to celé proběhlo. Katleen se Severuse vždycky bála, tohle ji muselo stát obrovské přemáhání, aby nevzala nohy na ramena a neutekla před ním.„Bylas dobrá. Hrdinka, fakt.“
„Dík. Asi si teď budu muset hlídat osamělý chodby, co?“
„Nejspíš.“
„Stejně jako ty…“
„No, pokud by to mělo znamenat, že máš důkaz, že jsem ti posledně řekla pravdu… stálo mi to za to,“ pokrčila rameny.
„Nemluv hlouposti… co ti – co po tobě vlastně chtěl?“
„Nevím jistě… nejspíš si jen promluvit.“
„No, tak to vysloveně vypadalo,“ ušklíbla se Kat a pohlédla na její zápěstí.
„Možná vážně potřeboval ulevit svýmu svědomí, než… než odjedu.“
„Ty někam jedeš?“
Kate se ošila. „No… jo. Do Francie. Máma je… prostě potřebuje mou pomoc, stěhuje se tam,“ řekla vyhýbavě.
Na Kat to sdělení očividně hluboce zapůsobilo, ale pokusila se to na sobě nedat znát.
„Aha… a kdy tam jedeš?“
„Jak to půjde. Možná už… pozítří.“
„Pozítří?“ Tentokrát už se Kat nesnažila svůj šok skrýt.
„No – jo. Je to důležitý.“
„Je tvoje maminka v pořádku?“
„Jo, snad ano… Prostě mě tam potřebuje. Teď jsem šla pro podpisy, u Snapea jsem se trochu… no… zasekla. Jak jsi viděla.“ Vyndala z batohu pergamen a ukázala ho spolužačce. Ta jen beze slova s ústy trochu pootevřenými konsternovaně kývla.
„Potřebovala bych to obejít ještě dneska, víš, aby to zítra bylo už všechno pohromadě.“
„Jasně, tak… ahoj.“
„Ahoj… A bacha na osamělý chodby.“
„Jasně.“
Když se dostala na denní světlo do vstupní síně, bylo jí mnohem líp. I s Katleeninou pomocí se dokázala alespoň částečně povznést nad to, co se dole stalo. Skutečně byla přesvědčená, že pokud to kamarádku přesvědčí, že jí nelhala a vážně to mezi ní a Severusem skončilo, byl to krok k dobru. Proč jí ale neřekla o maminčině těhotenství, to netušila. Možná nechtěla, aby ji Kat nějak litovala, nebo prostě jen… nechtěla zmiňovat žádné děti.
Po večeři si rychle oběhala zbylé podpisy – už jich moc nezbývalo. Nakonec vyběhla ještě nahoru za Brumbálem, aby mu listinu předala. Jen se na ni usmál a souhlasně přikývl. Pak domluvili podrobnosti. Pomocí kočáru s testrálem bude dopravena do Prasinek, kde počká na vlak do Londýna, odkud už se pak už dostane domů sama. A pokud vše proběhne v pořádku, vydá se skutečně na cestu pozítří – v sobotu ráno, aby dokončila alespoň načatý týden.
Bylo to všechno hrozně rychlé. Nepříjemně rychlé. Ten večer, když se konečně vrátila do společenské místnosti, uvědomila si, že jsou jí některé věci tak trochu líto. Měla představu, že si před odjezdem z Bradavic projde celý hrad. Že se podívá na místa, která měla ráda, projde se u jezera, vyjde na astronomickou věž, navštíví Hagrida… Pochybovala, že to všechno může stihnout, navíc si potřebovala ještě zabalit. A rozloučit se…
Společenská místnost byla téměř vylidněná, prohledala očima každý kout, ale nenašla nikoho ze svých spolužáků. Měla by jim říct, že jede pryč, možná by jim konečně měla sdělit i důvod… Usadila se u krbu, že na ně počká, třeba do noci, ale nemusela čekat zdaleka tak dlouho. Najednou tam byli úplně všichni.
Že se nějakým záhadným způsobem (byl ten záhadný způsob Brumbál?) dozvěděli o jejím odjezdu, bylo patrné na první pohled. Všichni nesli náruče plné nejlepšího jídla z kuchyně – bylo tam pečené maso, čerstvé pečivo, dortíky, muffiny, několik láhví s dýňovou šťávou – to všechno stihla zachytit na první pohled. Vlastně na Kate nikdo ani nepromluvil, jen to všechno vyskládali na stůl, pozvali celou společenskou místnost a snad každý se nadšeně pustil do jídla, i když se nedá říct, že by večeře nebyla vydatná.
Když se po pár hodinách mladší studenti odebrali do ložnic, teprve pak přišel čas na vážnější rozhovory. Bavili se o sedmi letech, které spolu strávili, o učitelích, které měli možnost poznat (těch na obranu proti černé magii bylo sedm) a o tom, že závěrečný večírek budou muset zvládnout bez Kate. Brumbálovi to očividně nijak zvlášť nevadilo, i když se raději nenašel nikdo, kdo by mu jeho podmínku nahlas připomínal.
Až pozdě v noci se skupinka rozešla do svých ložnic. Byl to příjemný večer, díky kterému se Kate uvolnila a uklidnila. Teď už, jak to tak vypadalo, neměla příliš nedokončených věcí a pokud ji ještě zítra nebude pronásledovat Severus, všechno by mohlo dopadnout dobře.
Další den probíhal v podivné strnulosti. Ráno dostala Kate dopis od maminky a s odpovědí na všechno, na co se ptala. Podle očekávání byl Pierre mudla, který o ničem nemá ani tušení. Potkali se na nějaké vernisáži, kde oba byli pracovně a po pár týdnech ji on pozval k sobě na dovolenou. Necelý půl rok na to otěhotněla. Když si Kate všechno spočítala, došlo jí, že maminka už měla přítele v době, kdy ona byla doma na letních prázdninách. Proč se o ničem z toho nedozvěděla? Měla by přece radost a mohla by ho poznat už tehdy! Takhle to bude všechno hrozně trapné!
Kate si nikdy nedělala přílišné starosti s tím, kde bude bydlet nebo jak dlouhou dobu tam stráví. Věděla, že život plyne dál a že brzo bude mít vlastní možnosti, jak si ho žít. Ale stěhovat se k úplně cizímu člověku, navíc s těhotnou maminkou a do cizí země – nemohla říct, že by z toho byla zrovna dvakrát klidná.
U snídaně Brumbál zmínil její odjezd. Nejspíš proto, že byla primuska, nebo proto, že měl dojem, že by o tom měli vědět i ostatní, aby měli šanci říct sbohem. Jenže kdo, ostatní? Ti nejdůležitější lidi o tom už věděli a jako primuska se zrovna dvakrát nevyznamenala. Byl to Weasley, který plnil povinnosti za ně oba.
Po vyučování, které bylo v pátek kratší, se opravdu vydala na procházku kolem hradu. I když už nechtěla dál brečet, padl na ni náhlý pocit sentimentu. Ale bylo to tak správně, věděla, že jedná dobře a byla si tím jistá mnohem víc než předtím.
Na svoje věci použila balící kouzlo. Byl to trochu problém, protože je měla roztahané po celé ložnici, ale kdyby to měla dělat ručně, bylo by to mnohem obtížnější. A tak se vysunuly všelijaké zásuvky a z nich vylétly její věci, které si ani neuvědomovala, že by někdy použila. Svou řasenku viděla naposledy, když se vůbec poprvé vydala za Severusem. Nepoužila ji ani tehdy, ani kdykoliv potom. Určitě už bude vyschlá.
Zaklapla kufr a sešla ještě do společenské místnosti, aby spolužákům popřála dobrou noc. Měla odjíždět ráno až po snídani, takže se se všemi ještě uvidí. Tu noc spala po dlouhé době úplně klidně. Nervozita už ji přešla docela.
Další den ráno po jídle si došla pro svůj kufr a ve společenské místnosti se rozloučila.
„Za pár let si napíšeme?“ zeptal se Denver s úsměvem.
„Jo, aspoň tak za pět, dřív to po mně nechtěj,“ odpověděla mu a objala ho. „Nakonec mi asi přece jenom budete chybět,“ dodala spíš směrem k němu, než k ostatním.
„Sejdeme se někdy u Děravého kotle… a hodně štěstí u zkoušek.“
Použila na kufr levitační kouzlo a vyšla ze společenské, pustila se známou chodbou – naposledy – směrem ke vstupní síni. Přesně v momentě, kdy měla vystoupit ze sklepení, se za ní ozvalo hlasité odfukování.
„Kate! Kate, počkej!“ Byla to Katleen. Přiřítila se jako velká voda a Kate se na ni zářivě usmála. Byla ráda, že přišla.
„Hledala jsem tě, ale nemohla jsem najít vaší společenskou. Nepřemísťuje se vchod?“
„Ne, je pořád na stejném místě,“ zasmála se. „Pojď nahoru, tam je aspoň světlo.“
Vyšly do vstupní síně, kde bylo živo a rušno a Kat to očividně trochu zarazilo.
Kate zaparkovala kufr u stěny a otočila se na ni. „Tak je to tady,“ pokrčila rameny, když zahlédla Brumbála sestupovat ze schodů. „Za chvíli vyrazím.“
„Kate,“ řekla Katleen, přešlápla z nohy na nohu a zadívala se jí do očí. „Kate, prosím, neodjížděj.“
„Cože?“ vyhrkla Kate a její obočí vylétlo komicky vysoko.
„Já vím, já vím!“ Kat si dala ruce před tvář, jako kdyby byla malé děcko, co se chce před něčím schovat. „Já vím, že nemám žádný právo po tobě něco takového chtít, a že budu za chvíli litovat, že jsem ti to vůbec řekla, ale prostě musím. Nechci, abys odjela. Nechci, abys zmizela do Francie a nikdy se už neobjevila.“
„Ale tak to přece není, Kat!“ ujistila ji a dala jí ruku na rameno. Sedly si na jednu z laviček u stěny. „Já tam nejedu navždycky, potřebuju jen pomoct mámě.“
„Ale… odjedeš z Bradavic. A my… máme to spolu nedořešené, já jsem ti… neřekla spoustu věcí, nestihla jsem ani říct, že mi chybíš, když se spolu nebavíme. Jsem strašně sobecká, viď.“
„Katleen Jasperová, přestaň blbnout. Žádné obviňování, jasné? Byla to moje chyba, já jsem tě poslala do háje a máš naprosté právo být na mě naštvaná, jak dlouho budeš chtít! Navíc – můžeme se přece vídat. Napíšeme si a já se pak vrátím do Londýna…“
„Ale to nebude stejné…“ Najednou se jí v očích zatřpytily slzy. „Byly jsme to vždycky my dvě, pamatuješ? Skamarádily jsme se v prváku a byly jsme spolu pořád. Každé prázdniny jsem spala u tebe a společně jsme jely sem. Společně jsme jely pak i zpátky a vždycky jsme se těšily, až škola začne, psaly jsme si, volaly jsme si… a teď to všechno má skončit napořád a v tom jsme taky měly být společně. Ty tu se mnou nebudeš vlastně na to nejdůležitější. A nejspíš je to proto, že jsem tě takovou dobu nechala samotnou, i když jsem věděla, že nemáš lehký období, a…“
„To přece není kvůli tobě…“ pousmála se Kate. Byl to konejšivý úsměv, kterým chtěla naznačit, že i když mají obě trochu strach, vlastně je všechno v pořádku. „Moje maminka je těhotná, Kat. Jedu za ní, protože potřebuje pomoc.“
Brunetka se zarazila a ještě víc se schoulila do sebe. „Vidíš, tak teď přesně lituju toho, že jsem ti řekla, abys zůstala.“
„Kdybych si opravdu myslela, že je to dobrý nápad, zůstala bych. Ale vážně mám pocit, že už mě tu nic nečeká.“
Ze sklepení vyšel Severus. Rozhlédl se a zamířil k hodinám na opačné straně vstupní síně. Brumbál čekal u schodů a působil, jako že něco skutečně důležitého zkoumá na zábradlí. Bylo jí jasné, že do rozhovoru jí a Kat nehodlá nijak zasahovat. No jistě, byl to vždycky on, kdo chtěl, aby si lidi srovnali všechny své nedořešené věci.
„Budeš mi psát, že jo?“ popotáhla Katleen. Myslím o klucích a tak.
Kate se usmála. „Jasně. A ty mně taky. Zase toho spoustu nevím o Jamesovi. A pak ti dám vědět hned, jakmile bude jisté, že se vrátím do Británie.“
Objaly se. Katleen znovu tiše vzlykla a Kate se jen snažila některé věci si nepřipouštět. Pak se na kamarádku podívala veselýma očima a znovu se usmála.
„Hlavně už nebreč.“
„Zkusím to,“ otřela si oči a obě se zvedly.
Severus se u nádob s body otočil směrem k nim. Brumbál se zářivě usmál a pokynul jí k východu. Popadla kufr a přešla velkou síň vedle ředitele, za nimi se loudala Katleen. Spolužáci, kteří byli tou dobou také v místnosti, je se zájmem sledovali. Nejspíš nebyli zvyklí, že by někdo opouštěl Bradavice předčasně.
U dřevěné brány se ještě otočila.
„Dej tu na sebe pozor.“
„Ty taky… ve Francii. A pozdravuj mamku.“
Usmály se. Pohled jí padl na Severuse, který se na ni díval, teď už z větší dálky, ruce založené na hrudi. Mělo to být naposledy, kdy ho vidí. Ani mu doopravdy neřekla sbohem. Stiskla rty, ještě jednou se usmála na Kat a společně s Brumbálem opustila hrad.
Šli po kamenité cestě, ona si v hlavě přehrávala všechno, co jí v posledních minutách spolužačka řekla. Nebýt jí, Bradavice by nikdy neznamenaly tolik. Nebýt Katleen, všechno by bylo jinak, kdo ví, jestli by se vůbec rozhodla to celé dokončit. Ona pro ni znamenala tak moc, že by kvůli ní dokázala změnit…
Zastavila se a úkosem se podívala na Brumbála, který se tvářil naprosto nezúčastněně, ale očividně měl jasnou představu o tom, co teď přijde.
„Pane řediteli… můžu si to ještě rozmyslet?“
Žádné komentáře:
Okomentovat