Anotace: Čas letí. Za pár měsíců tu budou zkoušky a pak konec roku. Za tu dobu se toho ale může stát hodně. Tato kapitola je o čase a jeho uvědomění, o tom, co může způsobit a jak dokáže být zákeřný, když se na něj zapomene.
Sovinec. Celkem příjemné místo, pokud vám nedělá problém soví trus na hábitu a podrážkách.
Kate stála a koukala se ven. Čas od času přilétla nějaká sova s mrtvou žábou nebo myší v pařátech, ale většina jich za denního světla spala. Tady byl klid. Tady ji nikdo neobtěžoval otázkami ani pátravými pohledy. A zvlášť v sobotu ráno.
To, že na hradě už není pořádně kam utéct, se ukázalo včera, když Kate cestou do kolejní místnosti procházela kolem staré učebny drahých kamenů, ale ta už vůbec nebyla stará, ani plná polštářků a zaprášených podstavců. Za dveřmi otevřenými dokořán pobíhala profesorka Raveburryová a rozvěšovala tam všelijaké obrazy a pokládala přístroje, očividně nějaké detektory černé magie. Jestli si z místnosti chtěla udělat druhý kabinet, nebo nějakou další předváděcí učebnu, to Kate nevěděla, jen byla vmžiku nucená pochopit, že na tohle místo už nerušeně nebude moct chodit ani náhodou.
Sovinec na krátko poskytoval útočiště. Bezmyšlenkovitě hladila Timothyho jedním prstem po hřbetě a zírala na školní pozemky, dokud na věžních hodinách neodbila osmá. Pak se vydala na snídani.
Velká síň byla plná, ale její spolužáci si za posledních pár týdnů zvykli na ni příliš nemluvit. Vyhovovalo jí to, protože se aspoň v klidu najedla a mohla je brzy opustit.
„Kate! Kate, počkej!“ Katleen funěla, jako kdyby nepřiběhla jen z Velké síně, ale aspoň z astronomické věže. „Tys to do sebe naházela jak bagrem,“ zasmála se mezi hlubokými nádechy.
„Měla jsem hlad,“ ušklíbla se Kate a pokračovala cestou do sklepení.
Katleen s ní srovnala krok. „Nechceš něco podniknout?“
„A co třeba?“
„Nevím, co si něco zahrát?“
Kate se zastavila a pozdvihla obočí.
„No tak dobře,“ zabručela Kat. „Tak se pojď aspoň učit do knihovny, ať tam můžu být s tebou. Už mi to leze krkem, kdežto ty ses už určitě naučila nějaké super kouzlo, které ti to nalije všechno do hlavy, přiznej se.“
„Takové kouzlo není,“ ušklíbla se Kate.
„Já vím, protože kdyby bylo, už by mi ho moje nejlepší kamarádka jistě prozradila.“
Kate se pousmála. „Myslela jsem, že bych si spíš ještě zdřímla. Špatně jsem spala.“
„Tak mi dáš potom vědět?“
„Jasně,“ přikývla automaticky a otočila se směrem ke vstupu do koleje.
„Kate?“ řekla Katleen znovu, dřív, než stačila ona udělat víc než tři kroky. Otočila se zpátky.
„Já jsem jen chtěla… víš… prostě někam jít, třeba ven nebo strávit čas blbnutím a vymýšlením hloupých vtipů. Jako kdysi.“
„Ale teď to není jako kdysi, OVCE jsou trochu důležitější zkouška než obyčejné závěrečky, nemyslíš?“
„Jo, ale to není to jediné, co se změnilo.“ Její tón zněl tentokrát jinak. Opatrně. Varovně.
„Co tím myslíš?“ zeptala se Kate a vrátila se o krok zpátky k ní.
„No… však víš,“ řekla Kat neurčitě a uhnula pohledem.
Kate zakroutila nechápavě hlavou. „To ale přece není žádná novinka, Kat. Nezačalo ti vadit trochu pozdě?“
„Já jsem neřekla, že mi to vadí! Kdo řekl, že mi to vadí?“
„Tak co se mi snažíš naznačit?“ Mimoděk si založila ruce na hrudi.
„Já nic, Kate… nenaštvi se, prosím tě. Jen… poslední dobou jsi – jiná. S nikým se nebavíš, nechodíš ven, jsi pořád jen s ním…“
„On mě dokáže naučit věci, který Raveburryová nikdy, copak to nechápeš? Pomůže mi to…“
„Takže se takhle chováš kvůli zkouškám? To mi chceš namluvit?“
Přimhouřila oči a ztišila hlas. „Já ti přece nemám co namlouvat nebo vysvětlovat. Laskavě si vzpomeň, žes to byla ty, kdo do mě pořád rejpal, ať jdu konečně do toho. To tys mě navrtala do toho dopisu, pořád jsi mě pobízela a chtěla slyšet pikantní detaily...“
„Tohle je jiné,“ řekla Kat tiše a rozhlédla se. Chodba byla stále prázdná. „Od té doby, co se stala ta věc na soubojnickém klubu… je to jiné. Ty jsi jiná a on…“
„On co?“
„Využívá tě.“
„Prosím?“
„Využívá tě proto, že nikoho nemá a potřebuje. A vyhovuje mu, že pro něj uděláš všechno a že se tak měníš, Kate!“
Dala si ruce v bok a sledovala svou kamarádku s naprosto nechápavým výrazem. Tohle by od ní nikdy nečekala.
„Jsem to já, kdo se mění. Řekla bych, že jsem dost velká na to, abych věděla, co dělám.“
Katleenin pochybný výraz v ní vzbudil vlnu vzteku. Instinktivně si sáhla k hábitu, kde měla uloženou hůlku. „Myslíš si snad, že ne?“ Nemohla potlačit náznak výhružného tónu v hlasu.
„Myslím si, Kate, že to, co se mezi vámi teď děje, ať už je to cokoliv, pro tebe není dobrý. Nevím, jestli ty ho miluješ, ale on tebe určitě ne. A pokud je to jen o sexu…“
„Není to jen o sexu!“
„Tak co je v tom vlastně víc?“
Kate nevěděla, co trefného a úderného by měla odpovědět. Ani si neuvědomovala, že najednou drží hůlku v ruce. Katleen se jen hlídala, aby po ní ustrašeně nepokukovala.
„Kate, prosím tě…“ Teď už měla v očích opravdové slzy. „Já jen nechci, aby tě zneužíval… Bez něj jsi byla tak… spokojená, bylas naše, bylas to ty.“
„Já jsem nikdy nebyla vaše!“ zvýšila Kate hlas. „Nejsem ničí, rozumíš? A že si myslíš ty nebo kdokoliv jiný, že bych se měla chovat tak, jak se to líbí vám, tak máte smůlu všichni.“
„Ale že se chováš tak, jak chce on…“
„Do toho ti vůbec nic není!“ zavrčela a ukázala na Kat hůlkou. Ta o krok ustoupila. Možná už si doopravdy nebyla jistá, zda ji Kate nechce použít.
Ta byla rozčílená a zklamaná. „Nic ti do toho není,“ zopakovala, otočila se a zamířila rychlými kroky pryč. Dřív, než ale stačila zahnout za roh, udělalo se jí – snad z náhle zvednutého tlaku – zle. Chytila se stěny, aby nespadla a zvažovala, jestli nebude zvracet.
„Kate? Je ti dobře?“ zaslechla znovu svou kamarádku, ale ani se na ní neotočila. Jen co posbírala síly, zmizela, jak nejrychleji to bylo možné.
Nebylo to poprvé, co se s Kat pohádaly, nikdy to ale nebylo takové. Kate si nikdy nemyslela, že jí bude Katleen naznačovat, že ona neví, co dělá, jako by neměla vlastní vůli a jako by Severus byl nějaký tyran, který si ji drží jako otroka. Že se Kate snad najednou z ničeho nic chová nějakým nežádoucím způsobem. Nedokázala pochopit, kde se v Katleen vůbec vzala ta drzost…
Zalezla si do pokoje a zatáhla závěsy kolem postele. Stále jí ještě nebylo úplně dobře, tak se natáhla, aby se jí přestala točit hlava. Pořád jí uplynulý rozhovor běžel hlavou. Co to s Katleen jenom je? Proč má potřebu ji poučovat, organizovat? Tohle nikdy dřív nedělala!
Najednou ji napadlo, že by nakonec bylo lepší, kdyby Kat nikdy nic nevěděla. Nejspíš jí to neměla vůbec říkat, ani když jim bylo patnáct, ani teď. Ušetřila by si tím spoustu starostí a nemusela by mít pocit, že se ji někdo snaží zmanipulovat do toho, co ona nechce. Bylo by to o tolik jednodušší bez ní! Samozřejmě, že se bude starat a plést do věcí, do kterých jí nic není, protože ničemu nerozumí… byla vždycky ta správná, ta hodná, nerozumí potřebě zajít někam dál, prozkoumat něco nebezpečného, co člověka obohatí o zkušenosti. Možná ne samé zábavné zkušenosti, ale něco, co jinak nezažije, ale měla by. Člověk by se přece neměl vyhýbat nebezpečným zkušenostem jen proto, že se bojí, nebo že je „na té správné straně“.
Pomalu z ní vyprchával vztek. Uvědomovala si, že Katleen se jí nejspíš jen snaží pomoct, ale neuvědomuje si, že ona žádnou pomoc nepotřebuje. A že možná nastává ta chvíle, kdy se rozdělí a každá půjde svou cestou, protože si navzájem už nemůžou rozumět. Nebyla si jistá, jestli ji tahle myšlenka mrzí. Byla už přece dospělá, nepotřebovala být závislá na školních kamarádech, postavila se na vlastní nohy.
Až na to, že teď ležela na posteli a po chvíli si uvědomila, že vstát by znamenalo okamžitě vyzvracet snídani. Zavřela oči a přemítala o Katleen dál, než jí přemohla únava a ona usnula.
Když se probudila, nebyla schopná z budíku, který stále nefungoval, poznat, kolik je hodin. S úlevou zkonstatovala, že už jí není špatně, takže se převlékla a sešla do společenské místnosti. Měla příšerný hlad, takže ji potěšilo, že hodiny nad krbem ukazovaly čas oběda. Nevadilo jí, že spala tak dlouho, potřebovala si odpočinout už hezkou řádku dní.
Ve Velké síni si sedla tak, aby vůbec neviděla k havraspárskému stolu. Nejspíš byla na Katleen ještě stále příliš rozčílená, než aby se jí chtěla podívat do očí. Naložila si pořádnou porci polévky a zapečených brambor a po jídle se hned zvedla a zamířila zpátky, tentokrát s vůlí vzít si učebnice a konečně se podívat na dlouho odkládanou teorii kouzelných formulí. Zbývalo jí napsat ještě nějaká pojednání a natrénovat všechna světelná kouzla na pondělní zkoušení, takže měla práce až nad hlavu. Stále se ale cítila unavená. Sedla si do společenské místnosti do křesla ke krbu a zvažovala, jestli si nejít zase lehnout. Možná by se mohla stavit za madame Pomfreyovou, aby jí dala nějaký povzbuzovací lektvar. Nebo by si ho mohla jít do učebny sama připravit.
Tahle myšlenka ji pobavila. Myšlenka, že už je v pozici, kdy si něco takového jako připravovat mimo hodiny vlastní lektvary, může dovolit. S myšlenkou na lektvary si vzpomněla i na Severuse. O víkendu ji školní trest nečekal, ale přesto by za ním mohla zajít. Nevěděla ale, jestli se na to cítí. Ta nevolnost by mohla způsobit další nepříjemnosti. Ale teď už jí přece špatně nebylo.
Zvedla se a protáhla. Ostatní spolužáci se pomalu trousili místností a občas ji někdo pozdravil. Většina z nich si pak brala učebnice a mířila do odlehlejších koutů místnosti nebo do knihovny, v dnešní době už měl málokdo čas jen tak odpočívat.
A ona prospala celé dopoledne. Co se to s ní děje, není nemocná? Až na pár chvil dnes ráno si přece připadala zdravá.
A až na pár chvil včera odpoledne.
A předvčerejší ráno.
Pravda byla, že se poslední dobou opravdu moc nevyspala. Byla pořád se Severusem a kromě odpoledního trestu a nocí s ním měla ještě školní povinnosti, které si nedovolila neplnit. Určitě se to zlepší, až bude mít zase odpoledne volné. Severus přece musí pochopit, že k němu nemůže tak často...
On ji ale nikdy o nic nežádal. Možná ji několikrát vyzval, bylo jisté, že ji u sebe chce, to dával najevo často víc než jasně. Ale nikdy nežádal. Ona mu nemusí nic vysvětlovat, jenže většinou ani nechce. Nebo nedokáže – být bez něj. I za cenu vyčerpání, i za cenu neodevzdání úkolu nebo nedocvičení nějakého kouzla. Možná – uvědomila si s náznakem strachu – i za cenu propadnutí.
Ale proč by měla propadnout... učí se přece dobře.
Nevědomky se chytila za břicho, když se jí v něm bolestivě zkroutily vnitřnosti. Znovu si sedla a zvažovala postel. Takovéhle křeče mívá jen ve svých dnech v měsíci. Ale na ty je ještě čas... je přece teprve polovina března.
Polovina března. Ne února.
V Kate se najednou všechno zastavilo, stejně jako při křeči, která přišla před krátkou chvílí.
Byla už polovina března.
Nikdy nepotřebovala příliš počítat, její biologické hodiny fungovaly vždycky poměrně dobře, plus mínus pár dní, týden. Ale ne měsíc. Měsíc byl příliš dlouhé zpoždění.
Žádné komentáře:
Okomentovat