Kapitola 15 - Výstražná znamení

Anotace: Zhluboka se nadechla. Měla vztek na celý svět. Na sebe za to, co udělala, na Snapea za to, co jí provádí a na Raveburryovou, za to že vůbec existuje, na tuhle hloupou, hloupou situaci a na všechno, kvůli čemu se do ní dostala. Znovu kopla nohou do stěny.


Už druhou minutu Kate stepovala před vchodem do havraspárské společenské místnosti a čekala, až se její kamarádka uráčí vyjít na chodbu.

„No to je dost!“ vyštěkla na ni, když se vchod otevřel a Katleen v županu a trepkách vyšla z jistě útulné společenky do nepříznivého prostředí hradu.

„Překvapuje mě, že se neučíš,“ prohlásila Kat pobaveně. „Ale jistě za to může nějaký opravdu rozumný důvod, nejspíš to bude...“

„Snape a Raveburryová,“ zamračila se Kate, chytila spolužačku za loket a táhla ji dál do chodby, kde předpokládala úplný klid.

„Co je s nimi?“

„Něco spolu mají,“ řekla Kate a založila si ruce na prsou. „Něco spolu mají, slyšela jsem je.“

„Tys je slyšela, jak...?“

„Ne!“ vykřikla až trochu moc nahlas, jako by chtěla zabránit už jen té samotné představě.

„Ale povídali si... a bylo to... bylo to úplně...“

„Co?“


Na Katleenino naléhání vypověděla Kate všechno, co si z útržkovitého rozhovoru profesorů pamatovala. Pak dodala: „A bylo to tam dole... víš kde, ve sklepení. Tam jak nikdy nikdo nechodí, taková ta opuštěná místnost...“

„Proč by spolu chodili do opuštěné místnosti, když mají oba kabinety? Kate, to nedává smysl.“

„Tys je neslyšela, Kat!“ skoro se rozčílila Kate. „Ona s ním mluvila úplně stejně. Úplně jako s ním mluvím já, když se... když se zrovna bavíme. Kdybys slyšela ten tón a to všechno, nepřišlo by ti, že to nedává smysl!“

„Ale Katie, po těch letech, kdy... no však víš, jak jste se k sobě chovali. Zkrátka po takové době, kdy chtěl jenom tebe, že by si začal s nějakou náhodnou učitelkou? Fakt ti to nepřipadá přitažené za vlasy?“
„A jak můžu vědět, že chtěl jenom mě? Když to celou dobu tak bravurně hraje na okolí, proč by to stejně tak bravurně nehrál na mě? Vždyť jsou možná ještě další, kromě té krávy...“

„Kate!“

„... kromě té... Raveburryové... Co já vím, může to být hromada dalších studentek...“

Katleen se nadechla a opřela se o zeď. Bylo vidět, že pochybuje o všem, co Kate říká a tu to nesmírně rozčilovalo. „Vždyť ale... z toho rozhovoru... z toho přece nic jednoznačného nevyplynulo. Vůbec nevíš, co se tam doopravdy dělo,“ zkoušela to Katleen opatrně dál.

„Já NECHCI vědět, co se tam doopravdy dělo! Podrobnosti ať si nechají pro sebe.“

„Nebuď paličatá! Pořád nemáš žádný pořádný důkaz!“

„A jaký bys chtěla ještě důkaz?“

„Třeba takový, který doopravdy něco dokazuje?“

Kate vší silou kopla do stěny, takže se k jejímu vzteku a dvěma boulím na hlavě přidala ještě bolest prstů na nohou. Kat ji odtáhla od zdi, očividně ji chtěla chránit a podporovat, ale jen s obtížemi občas přemáhala pobavené cukání koutků.

„Víš dobře, že to mohla být stejně tak úplně nevinná náhoda. Mohla, Kate,“ dodala hlasitě, když viděla, jak vzdorovitě se její spolužačka tváří.

„Kolik takových náhod ještě chceš?“ zamračila se trucovitě Kate a Katleen zakroutila hlavou.

„Hlavně nedělej nic, čeho bys mohla litovat, ano? Už takhle se učitelé diví, co ti v poslední době přelétlo přes nos, tak jim nedávej další záminky, aby...“

„Vím, že mi nikdy nic nesliboval,“ podívala se na kamarádku Kate už o poznání klidněji. „Ale jestli s ní doopravdy spí, zabiju ho.“

Katleen se usmála. „Žádná škoda,“ podotkla tiše, ale Kate si jí nevšímala.

„Nebo zabiju ji. Nebo oba, to si ještě rozmyslím...“


V průběhu celého dalšího týdne měla Kate mizernou náladu. Na hodině obrany proti černé magii seděla v lavici nebo se vyhýbala praktickým cvičením a stála někde tiše v koutku. Naneštěstí opět zapracovala povaha hlídacího psa profesorky Raveburryové, takže jí ani při procvičování úhybných manévrů nenechala chvilku v klidu. Kate odcházela naštvaná a přestože jí Katleen celou dobu tiše šeptala do ucha: „nevšímej si jí, prostě si jí nevšímej“, měla chuť vybouchnout vzteky. Na večerní soubojnický klub se tentokrát radši nevypravila vůbec.

Katleen byla neustále jako anděl strážný. A ať už byl vztah Raveburryové a Snapea pravdou nebo ne, stála za Kate a vší silou jí zabraňovala, aby udělala nějakou donebevolající kravinu. Co ale Kate nehorázně rozčilovalo, byl fakt, že její kamarádka chtěla, aby si šla se Severusem promluvit, nebo aby se za ním aspoň zastavila a čekala, co se bude dít. Jenže sám Severus ji nezavolal a ani nevypadal, že by po ní nějak zásadně toužil, proto setkání s ním rázně odmítala. Když se přiblížila další hodina lektvarů, zařekla se, že tentokrát bude jenom mlčet, nedá na sobě vůbec nic znát a ani se na něj za celou hodinu nepodívá.

Byla to jedna z nejhůř ubíhajících dvouhodinovek za hodně dlouhou dobu. Katleen na Kate co chvíli vrhala tázavé pohledy, ta ale urputně hleděla do svého kotlíku a předstírala naprostý nezájem o cokoliv jiného. Po hodině to Kat vzdala a také se věnovala své práci, jen čas od času až trochu moc významně zakroutila hlavou.

Když pak Kate před zvoněním odevzdala hotový lektvar a obrátila se zpátky ke stolku, Katleen se pohotově narovnala a s trochu moc velkou urputností zchladila kotlík. Když se na ni Kate podívala, lehce zčervenala, ale pokračovala, aby snad svým výrazem nedala najevo Snapeovi, že udělala něco špatně. Po hodině se obě vydaly do Velké síně.

Katleen se zřejmě už poučena Kateinou trucovitostí přestala vyjadřovat k jejím výrazům, které se v posledních dnech omezily na velice chudou škálu. Pravděpodobně usoudila, že to nemá cenu a že bude muset počkat, až to její kamarádku přejde. Stále ji však poočku pozorovala, jako by se bála, že se z ničeho nic promění v supa a začne někomu drápat oči. Její výraz by tomu totiž napovídal.

Po večeři si Katleen přisedla k mrzimorskému stolu a vložila se do debaty, kterou vedli Kate a Denver o prvácích, kteří se toulali po večerce na chodbě a přišli tím o dvacet bodů. Po chvilce s poškrábala na hlavě a zamyslela se.

„Dneska byly lektvary náročné, co?“ podotkla. Kate jen chvilku zvažovala, proč se k tomu kamarádka vrací, ale protože očividně mluvila spíš směrem k Denverovi, sáhla po hrnku s čajem a místo reakce se rozhlédla po místnosti.

„Koukala jsem,“ prohlásila potom Kat trochu významně, „že jsi měl po třetím bodě lektvar trochu nažloutlý, Denvere. Nevíš Kate, čím by to mohlo být?“

„Nažloutlý?“ zpozorněla znovu Kate. „Co byl třetí bod?“

„Nechal jsem si učebnici ve společenské,“ zakroutil hlavou Denver. „Ale myslím, že je to určitě možný, taky jsem si říkal, že dobrá známka z toho dneska nebude.“

Na Kate snad jakákoliv zmínka o chybě v lektvarech působila jako magnet. Okamžitě začala šátrat rukou v batohu. „Kde mám učebnici?“ prohlásila po chvíli hledání.

„Ehm... myslím, že... že jsem ji viděla v učebně, skoro určitě,“ prohlásila Kat neupřímným hlasem. „Nenechalas ji náhodou tam?“

„Blbost, vždyť jsem ji tam vůbec nevytaho –“ zarazila se a upřela pohled na Kat.

„Možná ti vypadla,“ utrousila její kamarádka nevinně.

„Možná,“ odtušila Kate a dala do toho slova tolik jízlivosti, kolik jenom uneslo. „V tom případě půjdeš se mnou, požádat profesora Snapea, aby mi odemkl učebnu a dal mi tu nešťastnou zapomenutou učebnici zpátky.“

„Já s tebou klidně půjdu,“ nabídl se Denver.

„To je dobré, ona to Kat udělá ráda. Viď?“

Katleen protočila panenky, ale poslušně se zvedla a vydala se Velkou síní za Kate.


„Ty jsi taková potvora!“ začala Kate, jakmile byly z doslechu ostatních studentů. „Vytáhlas mi tu učebnici z batohu, když jsem odevzdávala lektvar!“

„Promiň, Kate, ale musela jsem,“ nedala se Katleen. „Ty si totiž nedáš říct... A tohle je přece výborná příležitost k tomu, abys...“

„Abych co? Abych tam přišla a rušila ho po večerech?“

„Ne, aby sis třeba... ověřila, že tě fakt nechce, když jsi o tom tak urputně přesvědčená.“

Dívka se zastavila, podívala se na Kat a přimhouřila oči.

„Za tohle mi zaplatíš,“ prohlásila výhružně.

„Ráda,“ usmála se Kat. „A teď už běž, ať máte chvilku času sami pro sebe. A pamatuj si detaily, ať můžeš vyprá –“

„Nic nebude! Po tom, cos mi provedla, už ti nic neřeknu! I kdyby se něco stalo.“

Katleen se znovu usmála a zamávala na ni ještě předtím, než se zhluboka nadechla a vydala se tichou chodbou na vlastní pěst.


Uvědomovala si, že zapomenutá učebnice doopravdy JE dobrá záminka a jakmile zahnula za roh, pocítila bodnutí nervozity, které ji provázelo vždycky, když šla touhle chodbou. Zkusmo zatlačila na dveře učebny, ale byly podle očekávání zamčené, tak pokračovala dál směrem ke Snapeovu kabinetu. Chtě nechtě se pousmála. Jak ji Katleen teď vytáčela do běla, tak jí také dávala neustálé záminky nespadnout do jakýchkoliv depresivních nálad. Věděla ale, že to dělá ze zcela zištných důvodů – když byla Kate doopravdy smutná, absolutně to s ní nebylo k vydržení.

Došla ke třem schůdkům, které ji dělily od dveří a podívala se nahoru. Tak třeba je právě teď ten čas, kdy...

Dveře se rozlétly, Kate nadskočila leknutím a hned vzápětí se srazila s vycházející postavou a zavrávorala. Postava ji však chytila za loket a pomohla najít ztracenou rovnováhu dřív, než se Kate vůbec podívala, kdo to vlastně je.

Její šok z toho, že narazila do profesorky Raveburryové (nebo spíš že ta narazila do ní) byl skoro tak velký jako náhlá vlna vzteku plynoucí z poznání, že je to opět právě ona.

„Moc se omlouvám, Kate,“ řekla jí profesorka a stále ještě ji držela za loket. „Jste v pořádku?“

Kate se pokusila schovat všechny svoje agresivní myšlenky pod povrch a jen trochu rychle ze sebe smetla profesorčinu ruku. Dostavil se další pocit, tentokrát zesměšnění, že málem spadla a že ji ona – Raveburryová – před tím zachránila.

„Ano, jsem. Ehm... taky se omlouvám,“ prohlásila neupřímně.

Profesorka si jedním pohybem s lehkým nádechem nervozity upravila vlasy a Kate to ohodnotila skrytým pohrdavým pohledem. Taky jste se mohla učesat uvnitř, paní profesorko, běželo jí v hlavě.

„Co tady děláte?“ zeptala se Raveburryová a očividně nepostřehla tu směsici výrazů, která se Kate střídala ve tváři.

„Zapomněla jsem si... učebnici lektvarů na hodině, tak jsem přišla požádat profesora...“

„Jistě, pojďte, já vám to otevřu.“

Kate ani nemohla protestovat. Usilovně se snažila být od Raveburryové co nejdál a neprodlužovat to náhlé setkání, ze kterého se jí dělalo zle. Poslušně jí šla ale v patách a když profesorka hůlkou odemkla, neodpustila si poznámku: „Nemyslíte, že by to profesorovi vadilo? Je to přece jeho učebna.“

„Myslím, že pro jednou mi to profesor Snape odpustí,“ usmála se profesorka.

No jistě... pro jednou ti to Severusek odpustí, viď, ty náno... napadlo ji okamžitě. Téměř přesvědčivě se na ni ale usmála zpátky a vešla do učebny. Knížka, kterou hledala, byla chytře nastražená pod stolem, Kate se na ni chvilku koukala a přemýšlela, kam ji tyhle výpravy ještě můžou zavést. Pak ji vytáhla a vrátila se zpátky.

„No... ehm... děkuji,“ řekla, když za ní profesorka opět zamkla.

„Máme stejnou cestu, jestli se nepletu?“

Skvělý. Fakt skvělý!

„Vzpomínám si na svůj sedmý ročník,“ usmála se profesorka, když se vydaly směrem ze sklepení.

A co já s tím mám jako dělat?

„Bála jsem se, že už sem nevrátím...“

To by bylo taky mnohem lepší...

„Byla jsem... překvapená, když se mi ředitel potom ozval a ptal se mě, jestli bych nevzala místo učitelky obrany proti černé magii.“

Stejně tu nevydržíš dýl než rok.

„Vy už máte představu o svém povolání?“

No jistě... povolání!

Sklopila hlavu. „No... mám pár tipů.“

Profesorka jako by chvilku přemýšlela, než na to zareagovala. „Nemyslím si, že je tak podstatné mít hned vybráno, lidé se mění.“

Samozřejmě. Takže teď budeme kamarádky?

Na rozcestí se Kate zastavila, protože s ní odmítala jít kamkoliv dál. „Já jdu... do společenské... ta je tudy,“ ukázala rázně do chodby.

Raveburryová se znovu usmála, tím ošklivým úsměvem, za který jí chtěla Kate jednu vrazit. „Já vím,“ řekla potom. „Tak hezký den, Kate.“

„I vám.“ Tak tohle, tohle teda znělo opravdu divně. „A děkuju... za tu učebnici.“

„Není zač, snad to pro vás bylo příjemnější, než se vystavovat poznámkám profesora Snapea.“

No jasně... mnohem, fakt! Krucinál, lepší než ty by byla snad i tříhlavá saň!

S křečovitým úsměvem přikývla. „Tak, dobrou noc.“


V pátek ráno přiběhla na hodinu přeměňování a praštila batohem na stůl přímo vedle sedící Katleen. Ta se na ni otočila a tázavě zvedla obočí.

„Začneme!“ prohlásila mezitím profesorka McGonagallová rázně a mávnutím hůlky zabouchla dveře.

„Příště, až mi budeš chtít pomáhat bez mého vědomí, dobře si to rozmysli, ano?“ prohlásila Kate zběsilým šepotem a začala hlučně vytahovat na stůl pomůcky.

„Co se stalo?“ vyptávala se Kat.

„Vezměte si učebnice, dnes nás čeká úplně nová látka a já předpokládám, že tomu všichni budete věnovat náležitou pozornost!“ profesorka přešla k tabuli.

Kate s bouchnutím vytáhla knihu a podívala se na Kat.

„Byla tam,“ řekla.

„Raveburryová?“ Kat si přitiskla ruku na pusu.

„Pořád žasnu, že tě to tak překvapuje!“

„Takže jsi je přistihla?“

„Otevřete si učebnice na straně dvacet osm a přečtěte si řádky o teorii vyvolávacích kouzel. A udělejte to v tichosti, prosím.“

„Ne, vyběhla na mě ze dveří. Z JEHO dveří, abych byla přesná, a upravovala si vlasy!“

„Slečno Littletonová, potřebujete něco?“

„Promiňte, paní profesorko.“

McGonagallová zakroutila udiveně hlavou a otočila se k ní zády.

„Jsou to přece učitelé, Kate, ti se občas v kabinetech navštěvují,“ zašeptala bezhlesně Katleen. „Kdybys ji našla v jeho ložnici, tak...“

„Do jeho ložnice se chodí z jeho KABINETU!“

„Kate, co je to s vámi? Máte nějaký problém?“ otočila se na ni profesorka znovu a tentokrát vypadala o poznání přísněji.

„Ne, já jen...“ zrudla.

„Tak přestaňte povídat a věnujte se laskavě tomu, čemu máte!“

„Ano, paní profesorko.“ Vrhla ještě poslední vyčítavý pohled na Katleen a pustila se do čtení.


Nehledě na nové situace, i následující dny se ji Kat stále snažila přesvědčit, že je třeba se nad vším ještě jednou zamyslet. Kate ale byla zatvrzelá čím dál víc. Jednou u oběda dokonce zkontrolovala učitelský stůl a měla dojem, že i ředitel Brumbál se dívá na Snapea a Raveburryovou se svým usměvavě hodnotícím výrazem. A Brumbál přece vždycky všechno věděl, navíc Kate nepochybovala o tom, že ho jejich vztah ohromně těší.


Postupem času ji tahle situace začala pomalu ale jistě ubíjet. Na jednu stranu vlastně chtěla, aby se konečně ukázalo, jak je to doopravdy, na druhou stranu z toho měla strach. A čím víc byla přesvědčená, že si nic z toho nevymyslela, tím víc jí hlodala v hlavě myšlenka na Severuse a na to, že všechny ty věci mezi nimi se dřív nebo později stanou minulostí. Jenom vzpomínkou.

Pod vlivem pocitů, které na ni začaly útočit ze všech stran, se podvolila jeho téměř jasné výzvě a o sobotním večeru k němu přišla. Všemožně doufala, že ji zbaví některých pochybností, že jí vyvrátí všechno to, na co nemohla zapomenout kudy chodila, ale i když na jejich setkání vypadal zájem z jeho strany nezměněný, ona už to tak necítila. Už ji nedokázal uklidnit jen tím, že tam byl.

A celý další den pak myslela jen na to, že to, co on dává jí, dává také někomu jinému. Že s ním spala teď, když ví, že s ním spí i jiná. Připadala si najednou špinavá a vyčítala si, že na něco takového vůbec přistoupila.


Se všemi těmi pocity přišla do učebny obrany proti černé magii a stoupla si ke Katleen, která se na ni solidárně usmála. Po těch pár dnech to vypadalo na změnu – Kate přestala být vzteklá a začaly ji provázet melancholické nálady. Kat to samozřejmě vycítila a protože věděla, že to nevede k ničemu dobrému, většinou se jí snažila přivést na lepší myšlenky. Hodina obrany pro to však nebyla úplně ideálním místem.

„Nic nového?“ zeptala se.

Zakroutila hlavou. Skutečně nebylo nic nového. Jen další protivná hodina s tou... s tou...

„Dnes si ukážeme základ velice důležité obranné a útočné techniky,“ prohlásila Raveburryová hned po zvonění a přišla do čela třídy. „Jedná se o odvětví magie, které se nazývá nitrozpytectví.“

Kate prudce zvedla hlavu. To nemyslí vážně, že ne?

„Možná by nám slečna Littletonová mohla říct, co toto odvětví obsahuje?“ prohlásila profesorka, když si všimla jejího okamžitého zájmu. Kate chvilku trvalo, než si odkašlala a začala alespoň v rámci možností srozumitelně odpovídat.

„Ehm...“ nadechla se. „Nitrozpytectví znamená schopnost číst si v mysli druhého. Obsahuje... nitrozpyt, tedy tu schopnost, a obranu proti němu.“
„Tedy nitrobranu. Velice správně, pět bodů Mrzimoru.“

Kate se podívala na Katleen a obě si svým výrazem poměrně dobře rozuměly. Nikdo nechce ukazovat, co má ve své vlastní hlavě a tím méně ony dvě – a před profesorkou Raveburryovou. Bylo to trochu jako ve zlém snu, Kate se dokonce i bála, že něco takového skutečně přijde.

„Dnes se budeme učit jen naprosté základy, není cílem lekce, aby se někdo z vás stal schopným nitrozpytcem. Ale i umění nitrozpytu má základ v tom samém, jako většina klasických soubojů, tedy v působení na druhého člověka, vyvinutí tlaku, dominance. Je to výhradně schopnost mysli, takže dnes nebudeme bojovat v pravém slova smyslu.“

Někteří studenti se zatvářili zklamaně. Po úhybných manévrech z minulé hodiny se těšili, že se bude dít něco víc akčního, ale profesorka jim to zjevně nechtěla dopřát. Kate se mezitím zabývala svou vlastní hlavou, ve které jí všechno bilo na poplach. Dneska si možná neukážou nitrozpyt jako takový, ale co příště? A s její schopností obrany to nebude dobrý. Ne, to nebude dobrý.

„Rozdělte se do dvojic,“ zavelela profesorka a Kate si stoupla tak blízko Katleen, že do ní téměř vrazila. Hrozně moc doufala, že je Raveburryová nebude chtít rozdělit, jako to měla občas v oblibě. A kdyby snad i tentokrát chtěla, tak by si Kate třeba přičarovala nějakou ošklivou nemoc, aby na téhle hodině nemusela být. Profesorka nicméně neměla proti dvojicím námitek a pustila se do vysvětlování techniky, jakou je třeba pracovat.

Kate se v těle všechno vzpříčilo. Ovlivňovat nějakého člověka, nebo být někým ovlivňována, jí přišlo nechutné. A ještě víc když si měla stoupnout proti Katleen, vytáhnout hůlku a vší silou své mysli se snažit na ni dominantně působit. Bylo to skoro stejně tak nesmyslné jako k vzteku.

„Musíte si vyčistit hlavu od všech starostí,“ velela profesorka a sledovala dvojice. „Ve vaší mysli nesmí být žádný vztek ani lítost, působíte na druhého naprosto bez emocí. Jen tak můžete docílit správného výsledku. Jak při působení na druhého, tak při obraně.“

To se ti řekne, bez emocí, supěla v duchu Kate a dívala se na Katleen, která se ji svým pohledem snažila všemožně uklidnit a dodávat jí odvahy. V momentě, kdy přišla Raveburryová k nim, Kate se však vztekala ještě víc.

„Ale no tak, Kate,“ pravila učitelka klidně a sledovala její úporné snažení. „Uklidněte se, pokud nebudete naprosto klidná, nepůjde vám to.“ Podívala se na Katleen, která očividně nevěděla, jak se tvářit, tak jen stála s hůlkou vytaženou a pokrčila rameny.

Kate se v hlavě mihlo několik věcí najednou. Chtěla něco odseknout, ale neudělala to. To nebyla ona. Raveburryová byla profesorka a ač jí Kate v duchu nenáviděla, nemohla se jí postavit. Nemohla být vystavena tlaku ještě ze strany dalších lidí z profesorského sboru, ke kterým by se to jistě doslechlo.

Dívala se na Katleen a snažila se dělat věci správně, Raveburryová však stále znatelněji kroutila hlavou.

„Zkuste se do toho ještě víc opřít. Ještě o něco málo víc, Kate,“ radila. „Vždyť to není zdaleka tak těžké jako lektvary.“

A v ten moment to přeteklo. Do téhle chvíle dělala jen něco, co se jí z hloubi duše příčí, pod vedením, které nemá ráda. I když v menší míře, už to tu párkrát bylo. Teď si ale spojila všechny ty špatné věci dohromady – Raveburryová – lektvary – Snape. Raveburryová a Snape...

„Tak si to dělejte sama, když je to tak lehký,“ vykřikla na půlku třídy a v záchvatu vzteku, který ji v tom momentě ovládl, obrátila hůlku proti profesorce. Cítila někde uvnitř proud energie, který vyslala společně s tou větou a snad i částečně pochopila, o co se celou tuto hodinu měla snažit. Tento pocit však vystřídal náhlý šok z toho, že něco takového udělala. Někteří její spolužáci se po ní otočili. Tohle nebyla ta jejich věčně přívětivá, věčně ochotná a poslušná spolužačka. Tohle byla Kate naštvaná, vytočená, zmatená a nešťastná a skoro všechny tyhle pocity na ní byly v tuhle chvíli jednoznačně vidět.

To, jak se zatvářili spolužáci však nebylo nic proti výrazu Raveburryové. Bylo vidět, že ten proud, který Kate vyslala, pochytila, ale snad i ještě zlomek vteřiny před tím její ruka s hůlkou vystřelila tak rychle, že to Kate nestačila málem ani postřehnout. Najednou stála v té útočné pozici proti ní a ona v jednu chvíli cítila jak se k ní třídou žene závan toho zvláštního tlaku, kterým se do ní učitelka opřela. Vyděsilo jí to ještě víc, nestihla se bránit, nestihla udělat ani jediný pohyb. V další vteřině už ale viděla, jak profesorka rychle uhnula a proud její energie se ztratil do neznáma. Stočila ho mimo Kate dřív, než se do ní stačil doopravdy opřít.

V místnosti zavládlo trochu nepřirozené ticho, nebo to tak Kate alespoň připadalo. Dívala se na profesorku, ta se dívala na ni a Katleen těkala očima z jedné na druhou.

„Promiňte,“ řekla Raveburryová v dalším okamžiku a stále z Kate nespustila pohled. „Omlouvám se, neměla jsem se nechat unést.“

„To je...“ Kate nevěděla, co přesně říct, protože si nebyla zcela jistá, co se doopravdy stalo. „To je v pořádku, paní profesorko.“

„Co kdybyste to zkusila s někým, kdo vám nebude tak blízký?“ zeptala se pak, očividně stále ještě trochu vyvedená z míry. Rozhlédla se po třídě a mávnutím ruky k sobě přivolala druhého primuse.

„Bille, zkuste chvíli pracovat s Kate. Myslím, že menší citová vazba by mohla být v tomhle případě prospěšnější.“

Kate si vyměnila poslední pohled s Katleen a poodešla se spolužákem do jiné části místnosti. Pořád ještě nebyla klidná a i když se měla postavit proti Billovi a věnovat mu pozornost, těkala očima po místnosti, přemýšlela o tom, co provedla a co pak udělala profesorka.

„Kate?“ zeptal se chlapec opatrně. „Jsi v pohodě?“

Podívala se na něj. „Jo, jsem... jsem. Jen... jasně. Už je to dobrý.“ Zhluboka se nadechla a znovu pozvedla hůlku.

V druhé části hodiny se Kate stihla uklidnit. Raveburryová stále procházela mezi dvojicemi, bylo vidět, že pozoruje i ji s Billem, ale už se nesnažila na ně vyvíjet jakýkoliv nátlak. Z velké části to možná bylo proto, že ač z toho Kate měla strach, v obraně proti dominanci byla mnohem lepší než v útoku. Uvědomila si proč to tak je už v prvním momentě, kdy se před Billovým tlakem uzavřela. Věděla, že nikdo, zvlášť nikdo cizí, nesmí prokouknout do jejích vzpomínek, ani jednou malou částí své mysli. A i když se zatím nezkoušela žádná pořádná forma nitrozpytu, situace byla mnohem nebezpečnější než kdy dřív.

Když profesorka ukončila hodinu a všichni si začali balit věci, Kate si položila batoh na lavici a pohledem naznačila Katleen, aby odešla bez ní. Kamarádka se na ni usmála a bez jediného slova opustila místnost za ostatními spolužáky. Profesorka sledovala studenty, jak odcházejí a stojící Kate si všimla mnohem dřív, než by si to byla ona sama přála, ale věděla, že tohle musí udělat. Nikdy si ještě k profesorovi nedovolila něco takového a Raveburryová se jí mohla nelíbit sebevíc, ale tohle bylo moc.

„Ehm,“ odkašlala si Kate a přišla o pár kroků blíž, tak, aby si stále udržovala odstup, ale aby to nevypadalo, že má strach. „Paní profesorko, já...“

Trochu doufala, že jí Raveburryová něco řekne. Že jí třeba vyhodí ven, nebo dá školní trest. Ona však mlčela a čekala, až se Kate vysloví.

„Chtěla bych se omluvit,“ vypadlo z ní nakonec. „Byla jsem... drzá. Vytočená. Omlouvám se.“

Ještě dlouhou tíživou chvilku se na ní Raveburryová dívala zamyšleně, jako by nevěděla co říct nebo jak zareagovat. Kate začínala být netrpělivá, chtěla mít tu situaci co nejdřív za sebou, nepotřebovala být ve společnosti ženy, která spí se Severusem déle než je naprosto nezbytně nutné.

„To je v pořádku, Kate,“ řekla o další tichou chvíli později. Dívka přikývla a už se chtěla otočit k odchodu, ale profesorka ji zarazila. „Ještě bych s vámi chtěla mluvit.“

Podívala se na ni.

„Co se s vámi děje, Kate? Taková reakce byla... přehnaná. Na vás až extrémně přehnaná.“

„Já jsem jenom...“ zadívala se do země. „To je jen stresem, paní profesorko. Opravdu jen stresem ze zkoušek.“ Bude si muset vymyslet nějakou jinou výmluvu, tohle už přestává zabírat.

Dlouhou půl minutu bylo opět ticho.

„Máte si o tom... s kým promluvit?“

„O stresu ze zkoušek?“

„Ano,“ odpověděla profesorka a bylo z toho poznat, že stejně jako Kate si je i ona vědoma, že se spolu baví o něčem docela jiném.

Dívka se zhluboka nadechla, podívala se na ni a krátce přikývla. „Nashledanou, paní profesorko,“ řekla pak. Chvilku počkala, jestli jí učitelka ještě nebude chtít zadržet, ta ale jako by zopakovala její přikývnutí, ve kterém bylo poznat, že i ona nechala rozhovor dojít do konce. Kate sáhla pro batoh a jak nejrychleji to bylo možné, odešla z učebny.

Katleen na ni čekala venku přede dveřmi. Nezeptala se, co se stalo a Kate usoudila, že jí to musí být jasné. Šly vedle sebe směrem od učebny, jí běžela hlavou spousta myšlenek, které začínaly být tak nepříjemné a vtíravé, měla pocit, že už je nedokáže déle snést.

„Jsi v pořádku?“ Katleen se na ni podívala tázavě a zastavila se.

„Ne,“ Kate zakroutila hlavou, upřela pohled na kamarádku zhluboka se nadechla. „Ne, Kat, nejsem v pořádku. Tohle došlo moc daleko, příliš... příliš daleko. Něco takového se přece nikdy nemělo stát.“

„A o čem teď přesně... mluvíš, Kate?“

„O tom všem!“ rozkřikla se skoro na celou chodbu.

„Jak jsem jenom mohla být tak pitomá celou dobu! A on, on přece... Tohle je hrozný, přece si nemohl myslet, že budu v pohodě, když na to přijdu, přece nemohl věřit tomu, že budu hodná holka, mlčet a dělat jako že nic, když to zjistím!“

„Já si ale nemyslím, že...“

„Je to všechno na nic, Kat! Na nic, podívej se, co se to se mnou stalo. Jen ji vidím, už se nekontroluju, nejsem schopná to udržet.“

„Kate!“ oslovila ji Katleen rázně. „Máš pravdu, takhle to doopravdy dál nejde! Ty především musíš zjistit, jak to ve skutečnosti je. Běž za ním a zeptej se ho přímo!“

Dívka se zhluboka nadechla. Měla vztek na celý svět. Na sebe za to, co udělala, na Snapea za to, co jí provádí a na Raveburryovou, za to že vůbec existuje, na tuhle hloupou, hloupou situaci a na všechno, kvůli čemu se do ní dostala. Znovu kopla nohou do stěny.

Tenokrát ji kamarádky rychle uchopila za rameno a otočila ji směrem k sobě, aby jí zabránila dalšímu sebedestruktivnímu útoku. „Běž prostě za ním. Vím, co si myslíš, ale musíš to vědět jistě. Dokud nebudeš mít naprostou jistotu, že...“

„Máš pravdu.“ Kate zamrkala, aby zadržela vzteklé slzy. „Máš pravdu, Kat. Jdu za ním.“

„Ale prosím tě...“ začala Katleen v momentě, kdy se Kate otočila a odcházela. „Zkus být trochu klidná, ano?“

Klidná... opakovala si Kate cestou ze schodů, celá tři patra. Klidná, jasně že... klidná.

Ve vstupní síni zamířila ke dveřím do sklepení. Nerozhlížela se, měla jasný cíl. Nevěděla, co udělá, nevěděla, co mu řekne, ale věděla, že teď už musí zjistit pravdu. Musí. Situace byla tak neúnosná, jak jenom mohla být.

Kráčela chodbou, její kroky se nesly ozvěnou podél stěn. Seskočila pár schůdků a vydala se uličkou s obrazy až ke sklepnímu můstku. Šla rychle a bez zaváhání. Jsem. Naprosto. Klidná.

Ani nevěděla, jestli jsou jeho dveře zamčené nebo ne. Vzala hůlku a rozrazila je neverbálním kouzlem aniž by si uvědomila, jaké vlastně používá. Místnost byla prázdná. Až v tu chvíli si Kate začínala uvědomovat, co vlastně doopravdy dělá. Byla plná vzteku a smutku, lítosti a paniky. Rozhlédla se po místnosti s vervou, věděla, že přijde ta chvíle, kdy se mu postaví a zeptá se ho. Řekne mu, co si o něm myslí, dozví se konečně, kde je pravda doopravdy, ne ty řeči, kterýma ji jen...

Zrak jí padl na pergamen na stole. Zarazila se. Přišla o krok blíž a pořád se dívala na ten – snad dopis – opatřený pečetí. Byla to pečeť, kterou už někde viděla. Pečeť z tmavého vosku, obrázek sovy... Hlavou ji probleskla situace, vzpomínka, jak stojí v docela jiném kabinetě, při školním trestu a vidí přesně tuhle pečeť. Profesorka Raveburryová ji tehdy rychle skryla.


Možná tomu ještě do téhle chvíle nevěřila docela. Možná doufala, že jí to někdo přece jen vymluví, že jí to vysvětlí. Teď už ne a nával strachu, který se k ní přibližoval v momentě, kdy dělala další krok, ovládl všechno ostatní, všechen vztek i smutek. Přišla ke stolu úplně blízko a vzala dopis třesoucí se rukou. Stálo tam jasným a zřetelným písmem:


„Drž se svýma prackama dál od mojí sestry!“