Kapitola 13 – Bezpečnostní opatření

Anotace: Kate zabořila ruce do kapes, zůstala stát na místě a pozorovala kamarádku. „Jsem zvědavá, co bude na tom soubojnickém klubu,“ prohlásila nakonec zamyšleně.
„Já ti to povím,“ otočila se na ni Kat. „Bude to peklo. Přesně jak očekáváš.“


„Přísahám, že Raveburryovou zabiju,“ prohlásila Kate, když se ve středu ráno usadila vedle Katleen na hodině kouzelných formulí. V rychlosti si ještě upravovala košili a vlasy, které jí vypadávaly z copu. Snídani dnes nestihla.

„A já si říkala, kdes byla celý večer,“ odpověděla Kat a významně zamrkala. „To muselo být romantické.“

„Příšerně,“ zavrčela Kate. „Jen já, paní profesorka a hromada kostí. Příjemnější večer jsem už dlouho neměla. A to jsem tam byla jen do půl dvanácté, kdyby mi na závěr nepovolila použít hůlku, sedím tam ještě do teď.“

„No vidíš, ale zabralo to, ne? Dáš si příště větší pozor, až poběžíš poslat milostné psaníčko.“

Dřív, než Kate stačila něco podrážděně odseknout, upoutal na sebe pozornost profesor Kratiknot. Dívka proto vrhla na kamarádku jen jeden ze svých nejošklivějších pohledů a Kat se pobaveně ušklíbla. Pak už se obě věnovaly vyučování.

Když se předešlého dne večer vracela do mrzimorských ložnic, víc než jasně si uvědomovala, že se celá situace postupně víc a víc komplikuje. Všechno to už dávno přestala být jen nevinná hra a její předchozí setkání se Severusem ji v tom ještě víc utvrdilo. Postupem času jí došlo, že je na čase začít se trochu víc hlídat, vždyť za ten jeden krátký den nechala tolik svých pocitů vyjít na povrch, že podezření, že něco není v pořádku, pojala kromě Raveburryové už zcela jistě i věčně důvěřivá profesorka Prýtová. I když, jak si Kate s krátkým úsměvem pomyslela, situace vzniklá v sušárně bylinek nebyla zaviněna zdaleka jen její neopatrností. A přestože Kate věřila své kamarádce Katleen víc než komukoliv jinému, rozhodla se i před ní hlídat, co vlastně říká a do jakých podrobností zachází. Protože už to nebyla jen nevinná hra a koneckonců i iluzionistická kouzla, která se učili na obraně proti černé magii jí dávala podnět k zamyšlení. Svět není bezpečný a člověk musí zacházet opatrně s tím, do koho vloží svou důvěru a co pronese nahlas. Zvlášť ve společnosti kouzelníků, kde je tak snadné vidět ve věcech něco úplně jiného, než to, co doopravdy jsou.

Tentokrát se tedy Kate kamarádce nesvěřila s tím, co se mezi ní a Severusem – opět – stalo a kupodivu ani s tím, že předešlého dne přišel do místnosti, kde si ona odpykávala svůj školní trest, což pro ni znamenalo prožití pěkně perné chvilky. Měla dojem, že teď potřebuje nějaký čas, než se s nastalou situací vyrovná ona sama, až pak bude možné ji předávat někam dál.

Vycházela zrovna po volné hodině ze společenské místnosti a zvažovala, co odpoví profesorce Prýtové, až se jí znovu zeptá, co by chtěla po vystudování Bradavic dělat. Zamyšleně a snad i trochu bezradně procházela chodbou, když někdo vyšel zpoza brnění a vší silou do ní vrazil.

„Dávej přece pozor, krávo!“ oslovil ji Wilhelm Frost, když beze slova sáhla po spadlé učebnici starodávných run a mnula si naražené rameno. Podívala se na něj a chtěla něco nasupeně odseknout, když si vzpomněla na rozhovor, který včera nechtěně vyslechla.

„Pozor by sis měl dát spíš ty,“ řekla nakonec. „Před chvílí tu totiž prošla profesorka Raveburryová. A ta má občas docela ránu, že?“

Wilhelm chvíli vypadal, že usilovně zápasí sám se sebou. Jeho výraz tomu alespoň napovídal, protože byl ve tváři celý rudý.

„Drž hubu,“ prohlásil nakonec. „Drž hubu, nebo si tě najdu.“

Kate byla celou dobu v pohotovosti. Čekala, že Frost vyndá hůlku a tentokrát ho odmítala nechat, aby jí ublížil. Ale nebylo to třeba. Přestože vypadal, že samou touhou po pomstě vybuchne, jeho ruka se vůbec nepřiblížila k lemu hábitu. Jen ještě něco naštvaně zavrčel, prošel kolem ní a skutečně odcházel.

Kate se usmála. Že by měla profesorka Raveburryová skutečně takový vliv? Už už chtěla zabočit na schody, které vedly ze sklepení, ale zarazila se, protože z boční uličky zaslechla další povědomý hlas.

„... vás upozorňuji, slečno Jasperová, že jestli se jenom slovem zmíníte o tom, co jste právě viděla, budete za to zodpovídat. Rozhodně to neskončí jen u pár bodů. Je vám to jasné?“

Cože? Nic jiného Kate v tu chvíli nenapadalo. Zastavila se na místě a nastražila uši. Čekala by opravdu ledacos, ale ze Snapea, který si ve sklepení o samotě povídá s Katleen prostě musela být překvapená. I když... povídá je asi silné slovo.

„Ano, pane profesore,“ pípla Kat. Kate stála, jako když ji přimrazí. Co Kat viděla, že o tom nesmí mluvit? Pokusila se nahlédnout za roh, aby aspoň koutkem oka zpozorovala, co se tam děje, ale udělala hloupou chybu. Neodhadla, že rozhovor profesora a její kamarádky byl očividně u konce. Snape se vyřítil zpoza rohu proti ní a když ji spatřil, jak na něj kouká s velmi špatně skrývaným pobaveným a zvědavým výrazem, zarazil se na místě.

„Littletonová, co tady děláte?“

„Já tady...“ Situace jí přišla najednou neobyčejně komická, tak měla chuť vyprsknout smíchy a tahle náhlá potřeba na ní beze sporu musela být vidět. Zvlášť potom, co se za Severusem pomalu vynořila i Kat a rozhodně nevypadala, že by byla z něčeho smutná nebo zaskočená, naopak se spíš tvářila, jako by chtěla zatajit, že právě prožila druhé vánoce.

Očividně mu Kateina samotná přítomnost sebrala většinu slov z úst.

„Co se divím, že,“ prohlásil nakonec. „Kde je jedna, bude samozřejmě i druhá. Dejte si ale pozor, Littletonová, v poslední době na vás narážím až příliš často.“

Podívala se na něj, ale dřív, než mu mohla ještě cokoliv říct, obrátil se na podpatku, zavířil pláštěm a zmizel.

„Skoro to vypadalo,“ prohlásila Kat s potlačovaným smíchem, „jako by si na tvou častou přítomnost stěžoval, co?“ Pak se neudržela a rozesmála se na celé kolo.

Kate ji sledovala s pozdviženým obočím. Čekala, jestli se uklidní, ale ona se ne a ne přestat smát.

„Ehm,“ nevydržela to po chvilce Kate. „Můžeš mi prosím tě vysvětlit, co se tady stalo?“

Kat si setřela slzy smíchu. „Tos ještě nikdy neviděla. Tos doopravdy nikdy neviděla!“

„Ale CO jsem neviděla?“ Kate začínala být netrpělivá.

„Snape... cha cha cha! Snape mu dal pár facek!“ Kat se opřela rukou o zeď, aby se nemusela skácet na zem. Kate na ni vyvalila oči.

„Cože? Komu?“

„Frostovi, přece. Wilhelmovi!“

„Děláš si srandu!“

„Nedělám! Viděla jsem to na vlastní oči. Frost...“ odmlčela se, protože se při té vzpomínce zase rozesmála. Pak trhaně pokračovala. „Frost za ním běžel... že prej potřebuje vědět, jak se dohodli... a jestli někdo, nějaká holka, bude potrestaná... nebo jak to dopadne. Snape mu řekl, ať si hledí svého, že nemá dělat... hlouposti. A Frost...“ byla už ve tváři celá rudá. „Frost pořád naléhal, že tu situaci chtěl nějak vyřešit... nebo co... a Snape mu normálně jednu – nebo spíš dvě – vrazil... že prej tohle... tohle... bude nejlepší...“

„Nejlepší řešení?“

„Jo,“ smála se dál Kat. „Mělas ho vidět... ten výraz... no pro bohy. Vůbec nechápal, že... že Snape něco takovýho udělal, stál tam jak vyvoraná myš. No a Snape... ten mu pak... řekl, že příště to dopadne mnohem hůř, pokud provede něco takového a že ho nebude šetřit. A že ho Frost... dostal do situace, do které už ho nikdy nedostane, a že... že se o to postará. No a pak si všiml mě.“

Katleen očividně nedělalo ani nejmenší starosti, že na ni Snape narazil. Kate věděla, že jí žádné body nestrhl, protože by to znamenalo vysvětlování ostatním a profesoru Kratiknotovi a – a tím si Kate byla naprosto jistá – o to Snape určitě nestál. Dívala se na svou smějící se kamarádku a měla co dělat, aby se nerozesmála s ní.

„Tak víš co?“ zeptala se nakonec. „Já ti taky něco povím. Ale to smíchy umřeš! Doopravdy!“ A vyprávěla Katleen všechno, co slyšela předešlého dne u profesorky Raveburryové. Když pak vybíhaly schody, aby obě dvě stihly své další hodiny, Katleen mezi přerývanými nádechy prohlásila na celou chodbu: „Frost má – opravdu špatný – rok, viď?“


Celý další den Kate přemýšlela o tom, co se stalo. S Katleen strávily ještě skoro hodinu rozebíráním celé situace a byla to ta nejkomičtější hodina, kterou Kate od začátku školního roku zažila. Vyprávěla Katleen dopodrobna, jak se Snape tvářil, když mu Raveburryová vmetla do obličeje, že Frost poslal na ostatní studenty bubáka, což očividně vůbec nevěděl. Katleen zase několikrát popisovala Frostův výraz po té, co mu pár facek přihodil krom Raveburryové ještě Snape. Chvilku se dohadovaly, jestli by to neměly napsat do školního časopisu, nebo na toto téma vytvořit divadelní hru, ale nakonec obojí zamítly, protože problémy by krom nich mohla mít i profesorka Raveburryová a vzhledem k tomu, o jak úžasnou zábavu se jim na pár dní postarala, nebylo by to k ní vůbec fér, a to musela uznat i Kate. Další půl hodinu pak strávily dohadováním nad tím, jestli Snape Frosta praštil kvůli tomu, co provedl s bubákem, nebo spíš kvůli tomu, že ho zesměšnil před Raveburryovou, když zatajil, co vlastně udělal. Nakonec se musely shodnout, že se určitě bude jednat o druhou možnost. Průšvihů v koleji už musel Snape řešit tisíce, ale obě ani na minutu nepochybovaly, že těhle pár facek byla jeho premiéra.

Po jejich rozhovoru pak přišla dvouhodinovka lektvarů a ani Snapeův podrážděný výraz je nemohl připravit o jejich soukromou zábavu. Vrhaly po sobě pobavené pohledy a skrývaly je za kotlíky tak obratně, že to vypadalo, jako by na to měly nějaký kurz. Když se pak večer Kate odebrala do ložnic, napadlo ji, že tohle bylo přesně to, co potřebovala. Chvilka klidu a trochu praštěné puberťácké zábavy dřív, než bude muset odjet z Bradavic a začít se chovat jako dospělá.

Nadšení z toho, že je zdravá a konečně tak nějak spokojená, jí však dlouho nevydrželo, protože v pátek po večeři přišla situace, které se už nějakou dobu obávala. Rozhovor s profesorkou Prýtovou.

„Kate, povězte mi, co se to s vámi poslední dobou děje?“ začala profesorka a Kate její otázka zaskočila. Měl to být snad pohovor o práci, ne o osobních problémech.

„Ehm,“ odkašlala si a narovnala se v křesle. „Totiž... nevím, co... mám snad nějaké horší známky?“

Žena zakroutila hlavou a vytáhla z šuplíku stoh papírů. „Známky máte v naprostém pořádku. Naopak jsem mile překvapena, že jste se všechno stihla naučit i po těch třech týdnech na ošetřovně. Ale víte dobře, že to není všechno.“

„Tak... co by se mnou mělo být?“ zeptala se opatrně.

„To mi řekněte vy. Já nevím, Kate. Jste v poslední době roztěkaná, působíte... jak to říct. Trochu nestabilně. Neděje se ve vašem životě něco mimořádného?“

Kate v jedné vteřině proběhlo hlavou všechno to, co se jí od začátku školního roku stalo. Její zranění, to, co bylo mezi ní a Severusem a následná zběsilá cesta do sovince kvůli zapomenuté hůlce. Hodiny obrany proti černé magii, které se pomalu stávají peklem a ten trochu nevysvětlitelný pocit nevraživosti vůči profesorce Raveburryové. To, co se stalo v sušárně bylinek a všechny věci ze školního trestu a dalšího dne, co viděla Katleen. Podívala se na profesorku Prýtovou a zakroutila hlavou.

„Ne, paní profesorko. Všechno je jako vždycky.“

„Možná máte jenom stres ze zkoušek. Ale nevím, nikdy jste nebyla... taková. I profesorka Raveburryová...“

„Nikdy jsem se nepřipravovala na to, že musím odejít z Bradavic,“ přerušila ji dívka. Neměla zájem vědět, co ZASE říkala profesorka Raveburryová. V obraně proti černé magii Kate nebyla dobrá, věděli to její spolužáci, věděla to Prýtová a věděla to i ona sama. Nepotřebovala to poslouchat pořád dokola. Profesorka se zarazila, ale celkem klidně přikývla.

„No... ano,“ řekla po chvilce. „A to nás dostává k jádru problému, že? Tak povídejte, Kate, jak jste na tom?“

Byl to snad ten nejdelší a nejhůř ubíhající rozhovor, jaký Kate kdy zažila. Nejen že byla nucená přiznat, že opět nemá vůbec žádnou představu o tom, co bude po zkouškách dělat, musela si také vyslechnout kázání, jak je příprava do jejího budoucího zaměstnání důležitá. Seděla zaraženě v křesle a zvažovala svoje možnosti. Proč je tak hrozně životně důležité vědět, co bude dělat? Proč je tak důležité, aby to věděla profesorka Prýtová? Vždyť to se přece může kdykoliv změnit a proč by nemohla do té doby, než se rozhodne, pracovat někde v mudlovském světě? Vždyť na tom přece nezáleží, na zkoušky se naučí, tak proč by to pak nemohla nechat náhodě?

Jistě – vždycky, když přemýšlela o Bradavicích, byl na prvním místě Severus. V celém kouzelnickém světě byl na prvním místě Severus, ale ona odjede a už se nevrátí a tím skončí celá tahle éra a všechno, co s ní souviselo. Nebo ne? Kate už si dávno přestala lhát a namlouvat si něco, co není pravda. Věděla, že nechce uvažovat o budoucnosti kvůli němu. Kvůli tomu, že si život bez Bradavic a bez něj neuměla představit. On byl její cíl a ať už bylo mezi nimi cokoliv, bylo to něco, co dlouho chtěla. Nevěděla, co chtít dál a nepřipadalo jí to podstatné – vyjde ze školy a postará se o sebe, tím si byla jistá. Ale co na tom záleží Prýtové? Jak ji tak poslouchala, měla najednou pocit, že na tom, co bude dělat, záleží profesorce mnohem víc než jí. Protože ona patří mezi premianty ročníku, tak si vůči sboru, Mrzimoru a Bradavicím nemůže dovolit pochybení. Protože jak by to navenek vypadalo, když by ona, čarodějka, skončila v mudlovském obchodu s potravinami?

Přestože tmavnoucí obloha za okny byla jasná a slibovala příjemný víkend, Kate odcházela z kabinetu v té nejhorší náladě. Ne že by jí Prýtová vůbec neporadila, měla pár dobrých nápadů, o kterých mohla Kate s jistotou uvažovat, ale chtělo se jí do toho čím dál míň. Nepotřebovala být dalším zářezem na pažbě ani jí, ani Brumbálovi. Procházela sklepením se štosem letáků v rukou a přemýšlela. Stačilo jí to. Všechno. Zastavila se na místě a náhlé rozhodnutí jí na čele odhalilo vrásku. Příště už to absolvovat nebude. Podívala se na papíry a zakroutila hlavou. Byla to nesmyslná hromada naprosto zbytečných informací. Nikomu nebylo nic po tom, co bude dělat, až vystuduje. Profesorka Prýtová odvedla svou práci a Kate to stačilo. Po zkouškách z Bradavic zmizí. Není podstatné kam a nemusí se s tím nikomu zpovídat. Možná pojede do Francie. Možná s tátou do Ameriky. Není to důležité. A už vůbec není důležité, komu se s tím svěří a komu ne. Do dalšího rozhovoru o zaměstnání se už ukecat nenechá.

Rozhlédla se kolem sebe a uvědomila si, kde stojí. Bylo to nedaleko učebny lektvarů. Toto poznání jí vrátilo zase zpátky na zem, daleko od uvažování o práci a odjezdu z Bradavic. Byla zase v přítomnosti, na chodbě ve sklepení a víc než kdy dřív si uvědomovala, že to, za čím takovou dobu šla, se děje tady a teď. Ne za rok, ne mimo Bradavice. A tohle jsou její jediné příležitosti, které nesmí propásnout, protože to byl její ne úplně jasně stanovený, ale přece jenom cíl.

Trvalo jen další vteřinu, než se rozhodla, co udělá. Stačilo pár kroků, aby všechny úhledně složené letáky hodila do nejbližšího odpadkového koše. Pousmála se, zastrčila si spadlé vlasy za ucho a vyrazila k jinému kabinetu ve sklepení. Nikoho cestou nepotkala a tentokrát neváhala ani chvilku, než přistoupila k těžkým dveřím, zaklepala a vzala za kliku...


Víkend byl pro Kate sice převážně pracovní, ale chtěla využít pravděpodobně posledního letošního sluníčka, tak si udělala s Katleen dlouhou procházku okolo jezera v době, kdy se celá škola dívala na famfrpálový zápas Nebelvíru proti Zmijozelu. Kate famfrpál vůbec nezajímal a Katleen neměla proti procházce námitek, ale jen proto, že zrovna nehrál její havraspárský odrážeč. Jinak byla zapálená fanynka se vším všudy.

Kate nějak nechápala, jak se stalo, že už je polovina října. Vypadalo to, že mají opravdu už jen malou chvilku před tím, než budou muset trávit veškerý svůj volný čas v knihovně, a proto se rozhodly toho využít. Tentokrát se jejich rozhovor točil výhradně okolo pondělí a nového soubojnického klubu, který založila profesorka Raveburryová. Kate, ač neochotně, přiznala, že se tam půjde podívat a uvidí, co z toho bude. Katleen se naopak docela těšila. Souboje nevyhledávala, ale hodiny s profesorkou jí bavily mnohem víc než Kate.

„Stejně si myslím, že jí křivdíš. Je v pohodě,“ prohlásila zvesela Kat. „Představ si, kdybychom měli někoho úplně jiného, nějakého chlapa, co by nás nutil zaklínat se navzájem každou hodinu. To by přece bylo mnohem horší. Raveburryová aspoň ví co dělá a má individuální...“

„... přístup, já vím!“ zavrčela Kate. „Když to není... není to jenom o hodinách.“ Zakroutila hlavou. „Prostě i to, jak se dívá, jako by chtěla vědět úplně všechno. Jako by smysl jejího života byl prokouknout všechny lidi kolem sebe. To nechápe, že existuje něco, o čem se prostě nemá dozvědět? Ty soukromé věci?“

„Moc to prožíváš, Kate. Hledáš v tom něco, co tam není. Že se stará o to, jak se lidi cítí, přece neznamená, že chce přijít na to, s kým se vídáš po večerech.“

„To není jen to,“ nedala se přemluvit Kate a zamračila se. „Ten její pohled je... hroznej.“

„Tos mi to teda osvětlila,“ zasmála se Katleen a sestoupila k jezeru. Kate zabořila ruce do kapes, zůstala stát na místě a pozorovala kamarádku. „Jsem zvědavá, co bude na tom soubojnickém klubu,“ prohlásila nakonec zamyšleně.

„Já ti to povím,“ otočila se na ni Kat. „Bude to peklo. Přesně jak očekáváš.“

Kate se ušklíbla a zadívala se daleko nad vrcholky stromů Zapovězeného lesa do modré oblohy.


V pondělí večer se, sice neochotně, ale včas, dostavila do učebny, která byla speciálně upravená pro účely soubojnického klubu. Nepřekvapilo ji, že je tam úplně plno, protože byl klub povolený od třetího ročníku výš, a ona ani na minutu nepochybovala o tom, že skutečný kouzelnický souboj je něco, na co se každý rád přijde podívat. Teda každý kromě ní. Byla si také téměř jistá, že postupem času to studenty omrzí, až zjistí, že se nebude jednat jen o zběsilé mávání hůlkou a spoustu jiskrných efektů. Postavila se ke stěně těsně za dveřmi a prohlédla si místnost přes hlavy studentů. Uprostřed bylo vyvýšené pódium, očividně mělo sloužit k ukázkovým soubojům a nehledě na svůj odpor k bojování, pocítila Kate tu samou zvědavost, která do učebny nejspíš přitáhla tolik lidí.

Za pódiem stáli další studenti a Kate mezi nimi zahlédla několik známých tváří nejen z Mrzimoru, ale nechtěla se prodírat až k nim. Obrátila se ke vchodu zrovna v momentě, kdy jím procházela Katleen a upoutala na sebe kamarádčinu pozornost.

„No ahoj, už to začne?“ ptala se Kat a uhnula dalším procházejícím.

„Bohužel asi ano,“ odvětila Kate a ukázala na profesorku Raveburryovou, která si to rázovala skrz učebnu mezi studenty, mířila k pódiu, gestikulovala rukama a jako by si něco zarputile povídala sama pro sebe. Kate nepatrně pozvedla obočí, protože to byl zvláštní úkaz, ale když profesorka vystoupila nahoru, ukázalo se, že netrpí samomluvou, protože vedle ní kráčel profesor Kratiknot, kterého přes hlavy studentů nebylo předtím vůbec vidět. Postavili se vedle sebe a celá učebna se utišila jako na povel. Kate nemohlo nenapadnout, jak komicky vypadá tahle dvojice – Raveburryová vedle Kratiknota a zvažovala, jestli by o něco méně směšně působilo, kdyby maličký profesor přišel na chůdách. Asi ne.

Profesorka začala několika uvítacími slovy. Kate se opřela o zeď a založila si ruce na hrudi. Vypadalo to spíš na spoustu úvodních řečí, než na praktickou hodinu, což jí nevadilo, jen se obávala, že se velice brzy začne nudit. Kat jí po chvilce napodobila a taky se opřela o stěnu.

„Mohli sem dát na první hodinu židle, že?“ zašeptala jí Kate po chvíli.

„To teda jo,“ odpověděla šeptem Katleen a předstírala, že poslouchá profesorčiny organizační poznámky. „Nechápu,“ pokračovala potom, „proč to zavedli už od třetího ročníku. Vždyť se tu v tomhle počtu zabijeme.“

„Určitě časem odejdou. Vsadím se, že příště jich přijde sotva půlka. Vidíš? Už spousta lidí odchází. Taky bych odešla, kdyby...“

Obě se podívaly ke dveřím na odcházející studenty, kteří se trousili pomalu, jako by nechtěli, aby je někdo viděl. Většinou měli na sobě zelené zmijozelské hábity, ale bylo mezi nimi i dost jiných.

„Kdybys nebyla tak hrozná šprtka?“ zatvářila se na oko vážně Kat.

„Nech si to,“ zamračila se na ni Kate. „Jestli chci z obrany u zkoušek projít, tak se jí budu muset naučit. Nějak to prostě musí jít, jen...“ podívala se na profesorku, která právě mluvila o tom, jak budou probíhat praktické ukázky kouzlení. „Bych radši, kdyby to nebylo s ní,“ dořekla po chvíli.

Profesorka se krátce odmlčela ve svých poznámkách. Pak se rozhlédla po celé učebně, jako by nechtěla ze svého proslovu vynechat ani jediného studenta.

„Důvod, proč tu jsme dnes s profesorem Kratiknotem je ten, že soubojnický klub povedeme oba dva,“ řekla. „Budeme se střídat. Občas si sem také přivedeme nějakého dalšího učitele a předvedeme vám ukázkový souboj, na základě kterého pak budeme pracovat s dalšími principy a technikami kouzlení.“

Kat se na Kate usmála. „No vidíš. Můžeš chodit jen jednou za dva týdny na Kratiknotovy hodiny. To je fér, ne?“

Kate se pousmála. „No, to by si pak Raveburryová opravdu začala myslet, že proti ní něco mám.“

„A nemáš?“ pozvedla obočí Katleen.

„Jo, jenže při mém štěstí by ze mě pak další týdny páčila, o co se jedná. Radši budu...“

„Trpět pro vyšší dobro?“ pousmála se Kat.

„Chtěla jsem říct: držet hubu a krok.“

„To je to samé,“ nedala se kamarádka. Narovnala se a upřela na Kate jeden ze svých shovívavých pohledů. „Třeba to nebude tak zlé. Vážně. Nebude tě za to známkovat.“

Kate se ale nad tou připomínkou ušklíbla. „No tím hůř. Kam zmizí všechna motivace?“ A upřela pohled na profesory, kteří si vyměňovali poznámky o povinném oblečení a stavu hůlek. Tohle bude ještě dlouhá hodina.


Na závěr zdlouhavého výčtu všech bezpečnostních opatření, která budou na průběh hodiny pokaždé zavedena, předvedli oba profesoři první ukázkový souboj. Pozornost všech zbylých lidí v sále se zvýšila o sto procent a Kate si říkala, že kdyby poznámky o bezpečnosti zařadili na tuhle chvíli, určitě by si z nich lidi pamatovali mnohem, mnohem víc. I na ni souboj udělal dojem, a to až takovým způsobem, že v jeho průběhu neprohodila ani jednu sarkastickou poznámku na účet profesorky nebo jejího současného protivníka. Přestože byl profesor Kratiknot maličký, jeho rychlost byla opravdu obdivuhodná. A stejně tak, a to Kate musela se zdráháním uznat, i postřeh profesorky Raveburryové. Jako by měli smluvený každý krok a přesto bylo poznat, že spolu ještě nikdy nebojovali. A Kate si snad poprvé uvědomila, že si přeje, aby její kouzelnické schopnosti dosahovaly alespoň do poloviny toho, kam dosahují u nich. Byla si ale jistá, že k takovému bodu jí čeká ještě dlouhá, dlouhá cesta. Se založenýma rukama a skeptickým výrazem se dívala na ten souboj (který vypadal spíš jako týmová práce) až do té doby, kdy Kratiknot porazil profesorku za bouřlivého potlesku jeho havraspárských studentů 2:1. Pak si potřásli rukama a za chvilku rozpustili hodinu. Ke Kate a Katleen se pak prodrali i jejich další spolužáci.


„Tak tohle bylo super!“ ohodnotil situaci celkem trefně Robert. Ostatní se dali do hromadného přikyvování a přitakávání a společně vyšli na chodbu a zamířili ke vstupní síni. James bez většího zdráhání přišel ke Katleen a vzal ji za ruku.

„Bude to vážně zábava, jsem zvědavá, kdo přijde na souboj příště,“ zamyslela se Cindy.

„Možná Prýtová,“ zasmála se Rose. „Tu bych opravdu chtěla jednou vidět s hůlkou. Myslíte si, že ji ještě umí používat?“

Většina mrzimorských se nad tou myšlenkou zasmála. Pravda byla, že profesorku Prýtovou bylo opravdu jen málokdy vidět s hůlkou v ruce.

„Nebo McGonagallová, abych měl taky komu fandit,“ řekl Chris, který se k nim záhy přidal. Kate se na něj usmála a bylo vidět, že její úsměv zaznamenal. Sice to zůstalo bez reakce, ale už ji alespoň neignoroval a i to byl pokrok.

„Nebo Snape!“ vyhrkl James. „Myslíte si, že si pozve Snapea?“

Kate si povzdechla. Samozřejmě, tenhle rozhovor naprosto vyzýval k tomu, aby se o něm zase začali bavit. „Asi jo,“ řekla nakonec a ironickým tónem dodala: „A když budeme mít velké štěstí, zabijí se oba navzájem.“

Většina ze spolužáků se nad její poznámkou pousmála. Rose se ale rozšířily oči, což u ní znamenalo, že dostala nějaký geniální nápad. Zastavila se a všichni se na ni podívali.

„Nebo se do sebe zamilují!“ řekla a vyprskla smíchy. „Totiž... pamatujete, jak nám někdy minulý rok na hodině obrany říkali, že souboj je úplně jako tanec? A při tanci se přece dějí věci!“

Kate radši uhnula pohledem, aby se nemusela nijak zatvářit. Kat její pohled prozíravě zachytila a povzbudivě se na ni usmála, ale nemělo to moc valný účinek, protože ostatní se Roseiným nápadem začali očividně výborně bavit.

„No jo! A pak se budou tajně scházet ve sklepení a šeptat si intimnosti!“ řekl Robert.

„A posílat si zamilovaný psaníčka!“ na to Chris.

„A scházet se za úplňku u jezera!“ vypískla Cindy.

„Dovedete si je představit,“ skoro se popadal za břicho James, „jak spolu ti dva jdou do čajovny madame Pacinkové?“

Kate zatnula ruce v pěst. Katleen, která stála vedle smějícího se Jamese, očividně nevěděla, jestli zůstat vážná a pokusit se situaci nějak zachránit, nebo raději dělat, že se nic neděje a smát se spolu s ostatními. Když ale viděla Katein výraz, vypadalo to, že by ji nejradši vzala za ramena a odvedla někam hodně daleko od spolužáků, které hromadně ovládl záchvat smíchu. Naštěstí si při té představě ani nevšimli, jak se jejich spolužačka tváří.

Stačí, říkala si v duchu. Tak už dost! Přestaňte o nich takhle mluvit.

„Tak dobrá,“ narovnal se po chvíli Robert a opřel se o stěnu. „Tolik k dnešní zábavě, ale máme ještě úkol z lektvarů, který musím stihnout a jistě nejsem sám.“ Rozhlédl se kolem na ostatní, kteří – stále ještě s velice pobavenými výrazy – začali přikyvovat. Kate se už chtěla rozejít pryč, aby tuhle situaci měla co nejrychleji za sebou. Ale Robert promluvil ještě jednou.

„Ale teď vážně,“ řekl a trochu ztišil hlas. „Myslíte si, že by byl Snape aspoň maličko snesitelnější, kdyby si už konečně vrznul?“

Kate se zarazila a podívala se na něj. Při jeho slovech jako by se jí v těle zastavila každá kapička krve. Cítila na sobě pohled Katleen, ale nevšímala si ho. V tu chvíli měla neodolatelnou chuť přijít k Robertovi a vrazit mu jednu pěstí za něco tak ponižujícího.

„... protože jestli jo,“ pokračoval, protože její výraz nezahlédl. „Okamžitě bych mu nějakou dohodil. Klidně bych ji zaplatil, protože... no uznejte...“

Katleen chytla Kate za ruku a se slovy: „můžu s tebou mluvit?“ ji k sobě otočila tak rychle, že už Robertovo: „žádná normální zdravá holka by s ním nikdy nešla,“ neměla před očima. Kat ji odtáhla pár kroků a ostatní pokračovali ve své nevázané diskusi o tom, proč by měli Snapeovi dohodit ženskou a jestli je pro něj Raveburryová ta pravá.

„Kate?“ začala Katleen opatrně. „Oni to nevědí. Pamatuj, že to nevědí.“

Dívala se na kamarádku a pořád stála jako opařená. Pak přikývla. „Já vím.“ A sklopila pohled do země.

„Díky, žes... měla jsem chuť ho praštit.“

„Já vím, bylo to poznat. Už je to dobrý?“

Přikývla. Necítila se jako by to bylo dobré, ale už neměla potřebu nikoho mlátit. Promnula si rukou oči. Byla to tak... nevinná poznámka, ale měla takový účinek. Poprvé v životě měla Kate hroznou potřebu ukázat, na které straně vlastně stojí, otevřít se těm lidem a dát jim na vědomí, že všechno je jinak, než jak si myslí. Zadívala se zpátky k nim a Robert se na ni z hloučku přátelsky zazubil. Váhavě mu oplatila jeho úsměv. Pak se znovu podívala na Katleen.

Snape a Raveburryová, napadlo ji. Tam to celé začalo. I přes ty rádoby vtipné poznámky o procházkách a čajovně to byla pro ostatní očividně zajímavá dvojice, o které od nich určitě ještě uslyší. Takové věci nebývají zapomenuty... Katleen se očividně snažila odhadnout, co jí běží hlavou. Dívala se na ni starostlivě. Kate zakroutila hlavou a pousmála se. „Byla to kravina. Zapomeň na to,“ prohlásila po chvíli a mávla rukou.

Skupinka se konečně pomalým krokem vydala znovu ke vstupní síni a obě kamarádky se k ní přidaly. Navzdory tomu, co však Kate řekla, v myšlenkách jí teď hlodal jeden další, nepříjemně dotěrný, pocit. Ano, vždycky se jí nelíbilo, když ty dva někdo spojoval. Mluvil o nich, jak spolu argumentují. Jenže teď, teď to bylo jiné. Horší. Protože až teď jí doopravdy došlo, proč jí to vlastně tak štve a i tohle zjištění v ní vyvolalo další vlnu zloby. Tenhle pocit v ní najedou ovládl úplně všechno ostatní.

Argumentovali spolu, jako by s ním argumentovala ona sama, kdyby měla možnost.


Rozloučili se a každý se vydal jiným směrem ke svým kolejním ložnicím. Kate šla vpředu, následována ostatními mrzimorskými a pohled na moment upřela do chodby, kterou by se dostala k učebně lektvarů. Dnes ne... pomyslela si. Dnes radši půjde spát.