Kapitola 12 – Uražená důstojnost

Anotace: Dveře se rozlétly, Kate nadskočila leknutím a všechna její dosavadní práce se rozsypala. Nejen na stole, ale i všude po zemi.
„Do hajzlu!“ zaklela nahlas a okamžitě se zvedla ve snaze zachránit co se dá. Otočila se a aniž by zaznamenala, jak se to vlastně stalo, stála tváří v tvář Severusovi, který vtrhl do místnosti jako velká voda.


Tu noc byly Bradavice nezvykle tiché. Hradní zdi z masivních kamenů nedovolily vstup žádným zvukům zvenčí, takže dovnitř nedolehlo ani občasné hlasité zahoukání sov nebo zapraskání větví a stromů v Zapovězeném lese či Tesákův tlumený štěkot, který vycházel z Hagridovy boudy. Byl naprostý klid, brnění tiše odfukovala, lidé na obrazech pospávali, a tak ten nejhlasitější zvuk, který byl vůbec slyšet, byl zběsilý tlukot srdce mrzimorské studentky.

Kate stála před dveřmi do kabinetu profesora Snapea a přemýšlela. Měla dojem, že její myšlenky nikdy nebyly hlasitější a pokud je Severus někde za těmi dveřmi, určitě je musí slyšet. Zároveň si ale uvědomila, jak komicky tahle situace musí vypadat a nervózně přešlápla z nohy na nohu.

Jak dlouho už tu stojí?

Bylo to doopravdy zvláštní. Možnost vstoupit do jeho kabinetu jí připadala tak lákavá a vzrušující, na druhou stranu ale – chyběla tomu ta podivná spontánnost a v tuhle chvíli i jeho iniciativa, kterou vždycky považovala za tak důležitou. Možná to bylo tím, jak dlouho otálela. Možná tím, že už se začala pomalu uklidňovat.

Ve čtvrtek na hodině by dala cokoliv za to, aby se nemusela hlídat. Teď... kdyby počkala... možná by nějaká další taková nečekaná situace byla lepší?

Ještě jednou se zadívala na dveře jeho kabinetu a vší silou se snažila je propálit očima, jako rentgenem, aby zjistila, jestli tam vůbec je. Co když už si šel lehnout? Přece by tady nemohla začít bouchat a hulákat, aby ji pustil dovnitř, kdyby se hned neozval.

Stála nějakou dobu nerozhodně na místě. Promýšlela situaci ze všech stran a nakonec o dva kroky ustoupila. Kdyby on chtěl, aby dnes večer přišla, dal by jí to přece nějak najevo. Mohl jí poslat zprávu po sově, nebo jí – jak si trpce uvědomila – nastolit zase školní trest. Nic takového ale neudělal. A ona v tuhle chvíli ani neví, jestli by ji chtěl. Jestli ta hra opravdu nespočívá jen v kouzlu okamžiku, které se nedá vyvolat násilím.

Vrhla ještě jeden pohled na dveře tichého kabinetu a vydala se zpátky k mrzimorské místnosti. Aniž si to plně uvědomila, spadlo z ní napětí, které s sebou nosila jako balvan celý den a připadala si najednou jistým způsobem volná. Osvobozená.

Mohla to udělat a neudělala to. To vědomí jí dávalo trochu zvrácený pocit morální převahy. Jen nevěděla tak úplně nad kým – jestli nad Severusem, nebo sama nad sebou.

S úsměvem procházela chodbami, opojená vlastním vítězstvím. A najednou –

- kroky -

Chvíli trvalo, než je zaslechla. Další moment než si uvědomila, kdo vůbec je a kde je a v kolik hodin. A její srdce ještě nejmíň čtyřikrát bouchlo, než byla schopná rychle se vrhnout ke stěně a ukrýt se za brnění.

Školník Filch už byl na dohled.

Kate vytáhla hůlku tak tiše, jak to šlo, poklepala si na hlavu, zbytky svého zdravého rozumu se soustředila na zaklínadlo a děkovala pak všem svatým, že okamžitě zabralo. Její tělo jako chameleón převzalo barvu zdi za ní a ona strnula ve velmi nepříjemné pozici, s hůlkou nad hlavou, když kolem ní Filch procházel.

Byl to ten nejodpornější a nejúlisnější chlap, kterého kdy poznala. Větřil vzduch způsobem, jakým ho větří divoké šelmy. Šel a rozhlížel se na všechny strany a ona na okamžik zahlédla, jak se kouká přímo na ni. Byla ale zamaskovaná zastíracím kouzlem a navíc ve stínu brnění, takže si s úlevou uvědomila, že ji skutečně nezahlédl. Stále se ale měla na pozoru, jako snad ještě nikdy, stěží se odvažovala dýchat – pořád byla šance, že se školník obrátí a vyčmuchá ji svým obrovským nosem, udělá scénu o které bude vědět celý hrad a ona bude mít noční nelegální opuštění místnosti na talíři ještě hodně dlouhou dobu – a co víc, bude to muset objasňovat... profesorce Prýtové, celé koleji... možná i dalším. Jak tam stála, ruka nad hlavou jí začínala dřevěnět. Konečně se Filch umoudřil a jeho kroky mizely v dáli. Kate spustila bolavou paži i s hůlkou opatrně dolů a ještě počkala, než bude chodba úplně tichá, pak vykoukla a podívala se opatrně na oba její konce, zula si boty a v punčochách vyběhla ze svého úkrytu. Jak jenom mohla být tak pitomá? Byla už u vstupu do společenské místnosti, když zrušila zastírací kouzlo, obula se a proklouzla do své ložnice. Tam se oblečená svalila na postel.

To zase byla výprava, pomyslela si v duchu. Jednou z toho chlapa doopravdy budu mít smrt.

... A tím chlapem nemyslela školníka Filche.


Nazítří ráno měla před hodinou bylinkářství volno. U snídaně se tvářila, jako že je všechno v naprostém pořádku, ale neodpustila si jeden pohled Severusovým směrem. Jen přimhouřil oči a dál se tvářil jako obvykle. Při volné hodině byla zvyklá usadit se ve společenské místnosti a učit se na zkoušky, tentokrát ji z toho ale opět vyrušila profesorka Prýtová.

„Ne, paní profesorko,“ začala Kate, když postřehla její výraz. „Už jsem zdravá, nechci vynechávat další hodiny!“

Žena se usmála. „To jsem ráda, Kate. A nebojte se, nepřišla jsem vám rozmlouvat další hodinu, naopak. Potřebovala bych potom s něčím pomoci, říkala jsem si, že když jste minule chyběla, jste na to vhodnou kandidátkou. Máte před večeří čas?“

„No... vlastně mám... hm...“ Dívka nepatrně zrudla. „Mám školní trest s profesorkou Raveburryovou. Ale až k večeru a po přeměňování bych měla mít hodinu volna. Jestli to stačí...“

„Ano, to bude stačit,“ kývla Prýtová. K jejímu trestu se ani slovem nevyjádřila, za což jí byla Kate nesmírně vděčná. „Chtěla bych, abyste mi roztřídila nějaké usušené rostliny, nalepila na ně štítky a popsala je. Myslím, že vám to zabere jen chvilku. Můžu s vámi tedy počítat?“

„Jistě, paní profesorko.“

„Dobrá, tak přijďte hned po hodině, budu mít výuku ve skleníku číslo 3.“

Přikývla, a když se profesorka usmála a opustila společenskou místnost, opět se vrátila k učení.

Odpoledne si na sebe hned po přeměňování hodila plášť – venku začínalo být nepříjemně vlezlé počasí – a vyběhla na školní pozemky rovnou ke skleníku číslo 3. Profesorka Prýtová vyšla ven, zavolala na studenty druhého ročníku, že kdo se dotkne semen úponice jedovaté dřív, než se vrátí, toho čeká měsíc školního trestu, a vedla Kate mezi ostatními skleníky k malému dřevěnému příbytku, kterému se obecně říkalo „sušárna“. Byl to domeček, ve kterém Kate už párkrát byla a pokaždé to tam vypadalo jinak – především proto, že rostliny které visely na všech stěnách nebo ležely v upravených bednách s pískem, se denně obměňovaly. Profesorka Prýtová zastávala názor, že byliny se kouzlem sušit nemají, protože tím ztrácejí některé moc důležité vlastnosti. Jaké přesně vlastnosti to jsou, to Kate nevěděla, ale nikdy se ani nevyptávala. Hlavně proto, že měla tenhle malý domeček ráda – vonělo to v něm dřevem, pískem a rostlinami, takže si práci tam dokázala užít.

Profesorka jí přesně ukázala, co má dělat, a rychle se vrátila ke svým studentům. Dívka se rozhlédla kolem sebe a pustila se do přebírání rostlin s opatrností sobě vlastní. Po chviličce začalo pršet. Do střechy rytmicky bušily kapky deště, v místnosti ale bylo sucho a teplo. Odložila si plášť a pokračovala v práci, přebírala bylinky a ukládala je do nádob, některé musela otrhat od stonku nebo rozetřít mezi prsty. Celou dobu byla otočená zády ke dveřím, takže si nevšimla, že tam někdo stojí...


Musel tam být dlouho, než ho konečně zaznamenala. Patrně tam stál ve dveřích a pozoroval každý její pohyb už nějakou dobu. Úplně bezděčně si později uvědomila, že je dobře, že si při práci nezačala prozpěvovat. Když ho ale koutkem oka zahlédla, měla pocit, že tam stojí tak samozřejmě, jako by tam odjakživa patřil. A ona že jeho přítomnost stejně cítila už od chvíle, kdy přišel.

Otočila se na něj, opřela se o stůl, na kterém před chvilkou pracovala a odhrnula si vlasy z čela. Chvíli se měřili pohledem, bez jediného slova a Kate v sobě začala pociťovat to, co včera v noci jednoznačně chybělo. Bylo to napětí. To napětí, které přicházelo se spontánností jejich setkání, s pocitem, že ač se na ničem nedomluvili, je přesně tohle ten správný čas a správné místo na to sejít se. Byla to jeho doména, ne její. Díval se na ni a ona chvíli zvažovala, co bude dál a jestli je tenhle okamžik skutečností. Ze vzduchu cítila silnou vůni levandule, kterou právě otrhala do sáčku, vůni ostrou a pronikavou, skoro až nepříjemnou. Ještě dvě tři vteřiny stál na prahu a pak k ní pomalu přišel.

Na střechu domku stále bubnovaly kapky deště, jinak nebylo slyšet vůbec nic. Severus k ní přistoupil tak blízko, že cítila na tváři jeho dech. Jedním pohybem a naprosto beze slova ji k sobě přitiskl. Aniž by si plně uvědomovala, jak k tomu přesně došlo, měla obě jeho ruce pod košilí na holých zádech.

Až dosud ze všeho sálala zvláštní podivná samozřejmost, s dotykem jeho rukou však jejím tělem projel pocit toho známého vzrušení. Ač se hlídala, musela to na sobě dát znát, protože on v jednom krátkém momentě odhrnul všechny věci, které dosud ležely na stole za ní, chytil ji a posadil na nově vzniklé místo. Kate pod vlivem vzpomínek na minulý týden zaváhala jen malou chviličku, než mu shodila plášť ze zad. Posunul si ji blíž a ona ho k sobě přitiskla koleny. Očividně se nehodlal namáhat rozepínáním svetru ani košile, sundal jí oboje rychle a lehce přes hlavu. Sám jí pak odhrnul rozcuchané vlasy z tváře, zajel jí do nich prsty a ona zavřela oči, když jí s mírným tlakem přejížděl po krku.

Venku se pod tíhou mraků a deště lehce setmělo. Bylo chladno, ale Kate neměla po těle husí kůži proto, že by jí byla zima. Měla najednou pocit, že Severuse potřebuje tak moc, že nehodlá čekat už ani vteřinu.

Nakonec si ani nevzpomínala na to, jak vlastně došlo k tomu, že ze sebe shodili oblečení a že před ním stojí téměř nahá. Bezbranná. Byl to stále on, kdo udával tempo celého jejich setkání, ale ani ona už nezůstala bez iniciativy. Minulý týden nevěděla – měla strach z toho, co bude, jak to skončí a v jakém světě se po tom celém oba octnou. Teď už ne. Neděsilo ji vůbec nic.

Usadil ji znovu na stůl a přiblížil se těsně k ní. Dýchal zhluboka. Ona se pak podvolila tlaku jeho ruky a lehla si na záda na dřevěný stůl...

Pršelo. Z dálky se ozývalo tiché hřmění, které společně s deštěm přehlušilo tlumené nárazy stolu do dřevěné zdi, i veškeré jiné zvuky, které mohly být na pozemcích slyšet. Skleníky byly plné lidí, ale zadýchané a zamlžené tak, že nebylo vidět ven. A když po dvaceti minutách oznámily hodiny na astronomické věži celou, vyučování ještě nekončilo.


Když se od ní Severus vzdálil, na malý okamžik měla pocit, že ho nechce pustit pryč, ale ten se velmi brzy vytratil. I tak jí ale trval návrat do reality o hodně déle než jemu. Spustila se ze stolu a bosé nohy položila na dřevěnou zem. Tenoučká vrstva písku a suchých rostlin se jí dostala mezi prsty. Během několika dalších vteřin, kdy sotva udělala krok, přes sebe už oblečený Severus hodil těžký černý plášť. Ve dveřích se zastavil a otočil se, měla v tu chvíli dojem, že mezi jeho příchodem a současností neuplynul snad vůbec žádný čas.

Na krátký zlomek vteřiny pocítila bodnutí studu, jak před ním stojí – hubená, nahá a rozcuchaná. Působila a připadala si najednou neobyčejně křehce v porovnání s ním. On se ale pousmál s jistou nonšalantní lehkostí, na jakou téměř nebyla zvyklá a v ten moment jí tenhle pocit přešel. Prohlédl si ji od hlavy až k patě lehce hodnotícím pohledem a když se vrátil k jejím očím, přimhouřila je. On udělal úplně stejné gesto, ještě jednou se pousmál a najednou – aniž by tomu vůbec mohla zabránit, i kdyby o to stála – byl ten tam. Zmizel stejně rychle a záhadně, jako se předtím objevil.


Kate chvíli sledovala přivřené dveře a až pak k ní zase začaly doléhat obyčejné zvuky běžného světa, které měla dosud jako v nějaké podivné mlze. Uvědomila si bubnování deště na střechu, hřmění i skřípění stromů, které se kývaly ve větru. S každým dalším nádechem dostával svět své barvy a běžné tvary. Kdyby nestála nahá v sušárně bylinek, možná by si myslela, že to všechno byl jenom nějaký neobyčejně divný sen.

Rozhlédla se kolem sebe a pohledem našla všechno své oblečení. Pak po něm sáhla. Když si konečně nazula boty a obrátila se opět čelem ke stolu, jen zkontrolovala, jestli je její hůlka stále na svém místě a jestli není nikde nic rozbitého a přitáhla si bednu s pískem, kde byly ještě nějaké bylinky. Bylo jí horko a uvědomila si, že vůně levandule ještě nevyprchala. Opřela se rukama o stůl a zavřela oči.

Nebylo jí jasné, jak... proč... nevěřila tomu, co...

„Kate?“

Vyjekla tak nahlas, že se podruhé polekala i sama sebe. Prudce se otočila a pohlédla na podobně vyplašenou profesorku Prýtovou, která právě otevřela dveře.

„Promiňte, paní profesorko!“ omlouvala se Kate a pokusila se zachovat klidný hlas. Jako by ho v uplynulé hodině však úplně zapomněla používat.

„Můj bože, Kate, netušila jsem, že vás tolik vyděsím.“

„Já se omlouvám, vůbec jsem vás neslyšela přijít.“

„Hodina už skončila, přišla jsem se zeptat, jak jste na tom.“

„Hm... ano... už to skoro... už to bude.“

„Výborně...“ profesorka se podívala na její červenou tvář a rozcuchané vlasy. Kate zrudla ještě víc a vlasy si shrnula za ucho.

„Máte tam šalvěj,“ řekla profesorka pobaveným tónem a ukázala malým ukazováčkem. Dívka si znovu sáhla do vlasů a vytáhla rostlinku ven, pohled při tom upírala kamsi k botám profesorky Prýtové, jako kdyby ji něčím nesmírně zaujaly, pak ale radši rychle vzhlédla a usmála se, jako že je vše v naprostém pořádku.

„No, Kate...“ žena si ji prohlédla zkoumavým pohledem, pak ale pokrčila rameny. „Tak to dodělejte a běžte. A buďte tak hodná a zamkněte tu.“

„Ano, paní profesorko,“ odpověděla tiše a znovu se pokusila o nevinný úsměv. Očividně nezabral tak, jak by bylo vhodné, ale i tak se profesorka Prýtová otočila, na prahu se jen rozhlédla a nakonec odešla do odpoledního deště. Kate situaci věnovala ještě jeden hluboký nádech a výdech a pak se pustila do zbylé práce.


Na večeři přišla pozdě. Potřebovala si předtím zajít do sprchy a vzhledem k tomu, že jí čekalo „milé setkání“ (jak tomu s oblibou říkala Katleen) s profesorkou Raveburryovou, musela si se vším pospíšit. Rychle proto zhltla pár studených brambor a za deset minut už bouchala na dveře kabinetu.

„Vy se na ten trest nějak těšíte,“ řekla profesorka, když otevírala dveře, ještě před tím, než Kate stačila byť jenom pozdravit. Pozvedla obočí. „No, že tak bušíte. Studenti obvykle klepou tak, aby je bylo slyšet pokud možno co nejméně,“ odpověděla jí žena na nevyslovenou otázku. „Pojďte dál.“

Kabinet profesorky byl velmi osobitým způsobem... nevýrazný. O výzdobu se očividně nestarala, ale neměla tu nepořádek, jen na policích byla velká spousta pergamenů a sem tam nějaký zvláštní přístroj, který Kate neznala. Nejspíš, usoudila v duchu, je to potřeba učitelů obrany – vlastnit něco, co nikdo jiný nezná. Na stole měla rozložený dopis se zvláštní pečetí, který očividně před jejím vstupem četla a Kate najednou pocítila drobné bodnutí zvědavosti.

Podívala se na profesorku a zjistila, že ji zřejmě celou dobu pozoruje. Sledovala ji tím samým pohledem, jaký používala vždycky, tím, který Kate připomínal hlídacího psa. Znervózněla.

„Posaďte se,“ řekla potom profesorka prostě a sama se usadila na své místo za stolem, stočila dopis a odložila ho na kraj desky. „Takže... Kate, určitě víte, proč tu jste.“

„Ehm...“ odkašlala si. „Vrazila jsem do kostlivců a zřejmě jsem tím... urazila jejich důstojnost?“

Profesorka se neubránila úsměvu. „Myslím, že jim spíš urazila jiné věci, než důstojnost.“ Zvedla se a přešla k nejvzdálenější polici, na které byla docela velká dřevěná krabice. „Většina studentů,“ pokračovala. „má pocit, že na ostatních tvorech než na lidech nezáleží...“

„Ale to já nemám,“ ohradila se Kate. „Byla to nehoda. Omluvila jsem se jim.“

„To mnohdy nestačí, že? Předpokládám, že kdyby vám někdo urazil ruku nebo nohu, taky byste se nespokojila s omluvou.“

„Ale paní profesorko,“ řekla Kate až trochu moc obranným tónem. Uvědomila si to, tak se ztišila. „Totiž, paní profesorko, promiňte, ale oni doopravdy nejsou živí. Duchové jsou obrazem lidí na zemi, mohou mít alespoň city, když už necítí fyzickou bolest. Ostatní tvorové jsou živé bytosti... oproti tomu kostlivci jsou... jsou...“

Profesorka se znovu usmála. „No ano, já si myslím, že váš dnešní trest vám dost dobře vysvětlí, co jsou takoví kostlivci doopravdy zač.“ Přešla s bednou zpátky ke stolu a přímo Kate před nosem vysypala hromadu kostí. Ta se toho trochu lekla, tak se prudce opřela do židle. Profesorka to sice zahlédla, ale nechala to bez komentáře.

„Je to kostra ďasovce. Se třeťáky budeme probírat jeho vlastnosti, takže si myslím, že až ji složíte, bude to skutečně názorná ukázka toho, jak se takový ďasovec vlastně pohybuje. Určitě se mnou souhlasíte?“

Kate se ztrápeně koukala na hromadu kostiček před sebou. Pak pohlédla na Raveburryovou s vyčítavým výrazem.

„Já jsem si myslela, že budete souhlasit,“ řekla profesorka pobaveně a Kate ji v duchu počastovala jednou z nejhorších nadávek, které znala. „Tak se do toho pusťte. A bez kouzlení, samozřejmě.“

Samozřejmě, poznamenala si Kate v duchu ironicky. Jinak by to přece nebyla vůbec žádná zábava. Přisunula si židli blíž ke stolu a zamračeně se začala prohrabovat v hromádce kostí. Cítila na sobě profesorčin pohled, ale hlavu už k ní nezvedla. Jestli to má mít hotovo alespoň před půlnocí, bude muset hned začít.


Nikdy nebyla typ na ruční práce. Její matka se jí vždycky snažila donutit k pletení nebo šití, ale ona to odmítala. Je čarodějka, tyhle věci neměly být nikdy potřeba! Teď byla postavená před lepení kostry, před práci, která se dala srovnat s malými mudlovskými modely, které si kupují chlapci a jejich tatínkové. Bylo to vůbec poprvé, co s něčím takovým přišla do styku a měla na to všechno hrozný vztek.

Po hodince práce pochopila, že vztek to jenom zhoršuje a zpomaluje. Tak měla vztek ještě větší.

Za hodinu a půl se narovnala a podívala se na uboze slepenou pravou nohu zvířete a v duchu už snad posté zaklela. Tímhle tempem tu bude vážně až do rána! Ale Raveburryová taky musí někdy spát! Narovnala se, aby se trochu protáhla a instinktivně si sáhla na záda, která ji pobolívala.

„Je vám něco?“ Profesorka zvedla zrak od opravování domácích úkolů.

„Mám odřená záda,“ prohlásila Kate naprosto bezmyšlenkovitě, až potom jí došlo, že řekla nahlas něco, co rozhodně mělo zůstat nevysloveno.

„Odřená záda?“ profesorka zvedla obočí. „Z čeho máte odřená záda?“

Kate se na ni podívala a dřív, než si stačila promyslet odpověď, zrudla. „No víte... ještě jak... jak jsem spadla ze schodů.“

To znělo fakt přesvědčivě. Opravdu strašně přesvědčivě.

„To už by ale mělo být v pořádku, nemýlím-li se?“

„Jistě,“ snažila se Kate napravit své chyby. „Ano, samozřejmě, jen to občas... no, občas to pobolívá. To nic není.“ A vrátila se ke své práci s horlivostí, jaká jí dosud chyběla, jen aby už Raveburryové nemusela na nic odpovídat, nebo se jí třeba jen podívat do očí. Unikl jí tedy i další profesorčin pobavený výraz, se kterým začala znovu opravovat domácí úkoly.

Odřená záda, říkala si Kate v duchu. Jasně, klidně jí to povím nahlas. Mohla jsem rovnou dodat pikantní podrobnosti! Co se to se mnou kruci děje?

- prásk -

Dveře se rozlétly, Kate nadskočila leknutím a všechna její dosavadní práce se rozsypala. Nejen na stole, ale i všude po zemi.

„Do hajzlu!“ zaklela nahlas a okamžitě se zvedla ve snaze zachránit co se dá. Otočila se a aniž by zaznamenala, jak se to vlastně stalo, stála tváří v tvář Severusovi, který vtrhl do místnosti jako velká voda.

Byl to pro ni takový šok, že se zarazila a zírala na něj s otevřenou pusou. On ale zaváhal jen na malou chviličku a okamžitě, jako by to bylo poslání celého jeho života, ji vytrhl z toho stavu, v jakém se ocitla.

„Sednout, Littletonová! Nechápu, jak tak nešikovný člověk jako vy mohl udělat NKÚ z lektvarů. Doopravdy nechápu. Strhávám vám pět bodů!“

Kate se trochu rozklepaně vrátila na svou židli a podívala se na spoušť, kterou vyrobila kolem. Krátce zavřela oči a pokusila se předstírat, že vůbec není tam, kde zrovna je.

Snape mezitím přišel ke stolu tak, že vstoupil do jejího zorného úhlu. Podívala se na něj úkosem. Kdyby věnovala pozornost profesorce Raveburryové, spatřila by, jak si ta přiložila konečky prstů k sobě a s podobným výrazem zvědavého zájmu, jaký se občas objevoval na tváři ředitele Brumbála, se podívala na Severuse.

„Vstupujeme-li do cizího kabinetu, Severusi,“ řekla profesorka a v ten moment se na ni už Kate podívala. „Nejprve zaklepeme. To vás neučili?“

Kdyby se jí už nechvěly ruce z toho leknutí, musela by se usmát. I přes to, že okamžitě tušila, jaký přijde protiútok.

„Nebuďte směšná, Rachel,“ oslovil ji zase tím zvláštním způsobem, ze kterého Kate zamrazilo v zádech. „Nejdu si s vámi poklábosit u šálku s čajem.“

„To bych od vás ani nečekala,“ odvětila profesorka a Kate si všimla, že její hlas už zvědavého zájmu poněkud pozbývá.

„Přišel jsem se vás zeptat,“ řekl Snape prudce, „co jste udělala mému studentovi. A ve vašem vlastním zájmu doufám, že není pravda to, co mi řekl.“

„Pokud mi nepovíte, co vám řekl, nemohu vám to bohužel potvrdit, ani vyvrátit.“

Z pohledů, jakými se oba propalovali, získala Kate velmi silný pocit, že by při téhle konverzaci neměla být. Nepohnula se však ani o píď.

„Uhodila jste zmijozelského studenta?“ Snape přistoupil o krok blíž k jejímu stolu. Kate, která na něj v tu chvíli vyvalila oči, ignoroval. Profesorka zachovávala klidný pohled a nevypadalo to ani, že by se chystala vstát.

„Ano, to je pravda,“ odvětila. „A poněkud mě zaráží, že si dotyčný po tom všem ještě přišel stěžovat.“

„Vy si ze mě už snad skutečně utahujete!“ vyštěkl Snape. „Něco takového je vážné porušení učitelského řádu a to moc dobře víte! Myslíte si, že to zůstane bez následků? Za tohle vás odsud mohou vyhodit.“

„Za tohle,“ zvedla Raveburryová lehce hlas. „můžete být rád, že nedošlo k vyhození pana Frosta, Severusi.“

Cože? Cože? Raveburryová dala Wilhelmovi po hubě? Proč u toho ona nebyla? Kde se toulala tou dobou?

„Jsem si totiž vědoma toho, že nastražení bubáka na prváky nebyla zdaleka první věc, kterou v tomto roce provedl,“ pokračovala dál a při tom vrhla krátký pohled směrem ke Kate. „A další šikanování rozhodně nesvědčí jeho dobré pověsti, co myslíte?“

Snape se zarazil. Vypadalo to, jako by si chvilku dával dvě a dvě dohromady a Kate poznala, že před tím neměl vůbec žádnou představu o tom, co Frost vlastně udělal. Podívala se na profesorku a v jejím výrazu zahlédla, že i ona si je dobře vědoma toho, že ho překvapila. Teď jako by vyčkávala, co si Severus zkusí dál.

„Jako ředitel jeho koleje,“ zavrčel po chvíli ticha. „Mám jako jediný právo na to ho potrestat, byť třeba jen podmínkou. A to vy byste si raději měla hledět svého... ehm... oboru,“ řekl jízlivě. „A nenechat bubáky toulat se bez dozoru po hradě, protože pak by k žádným podobným incidentům nemohlo dojít.“

„Pokud se vy budete více věnovat svým pedagogickým povinnostem a naučíte své žáky, aby se chovali podle svého věku, mileráda pro vás prohledám třeba každé zákoutí hradu. Obávám se ale, že dřív, než se z pana Frosta stane rozumně myslící člověk bez patologických sklonů týrat někoho jiného, my všichni budeme dávno v důchodu.“

„Nemyslete si, že to zůstane bez následků,“ ucedil Snape a sežehl profesorku pohledem. „Máte pocit, že si na téhle škole můžete dělat co chcete. Tenhle pocit vás ale přejde, Rachel. O to se postarám.“

„Jistě,“ odpověděla mu profesorka, stále ještě naprosto klidná, jen se opřela do svého křesla, jako by si chtěla zvětšit odstup. Chvíli se ještě měřili pohledem a Kate těkala očima z jednoho na druhého. Jeho pohled znala, ona se ale tvářila zvláštně. Buď to byla opravdu dobrá herečka, nebo v tom pohledu nebyl ani kousek zloby.

Snape se otočil na podpatku a Kate ho už podruhé za ten den viděla zmizet úplně stejně tak rychle, jako se předtím objevil. Bez dalšího slova. Dveře za sebou nechal otevřené.

Kate se podívala na profesorku a ta se na ni usmála. Pokusila se jí úsměv oplatit, ale nepovedlo se jí to tak upřímně, jak by chtěla.

„Opravdu nesnáším, když učitelé nejdou příkladem svým studentům,“ řekla profesorka, vytáhla hůlku a její pomocí zavřela dveře.

Jakmile to vyslovila, v Kate se na krátký okamžik všechno zastavilo. Příkladem svým studentům... běželo jí hlavou. Učitelé nejdou příkladem svým studentům. Vzpomněla si na to, co se stalo už bezmála před třemi hodinami a v tu chvíli, aniž by doopravdy věděla proč, cítila silněji než kdykoliv dřív, jak velký rozdíl je mezi ní, mladou holkou, studentkou, a jím, profesorem lektvarů, který by jí měl jít příkladem. Byl to tak silný pocit, vyvolaný hloupou nevinnou větou. Nebo to nebylo jen tou větou? Vždyť oni dva teď předvedli něco, co znamenalo mnohem víc. Hádali se spolu tak, jako... - a na Kate tahle myšlenka dopadla obrovskou silou – jako by se s ním dokázala hádat ona sama, kdyby byla jen o pár let starší. Ale ona není. Je studentka. A on je profesor.

„Děje se něco, Kate?“ zeptala se Raveburryová a dívka si uvědomila, že její výraz musel s jejími pocity naprosto přesně korespondovat.

„Ne...“ řekla tiše. „Vůbec nic.“

„Jste si tím jistá?“ zeptala se profesorka opatrně a věnovala Kate další ze svých pronikavých pohledů.

„Ano, ehm...“ dívka se podívala na stůl, kde byly rozházené kosti a aby nějak zamaskovala všechno to, co na sobě před chvílí dala znát, řekla: „Budu muset začít znovu.“ Její hlas jako by jí nepatřil.

Profesorka očividně přistoupila na její hru a dál se už nevyptávala. Kate vůči ní pocítila jistou vlnu vděčnosti, ale ještě víc už chtěla mít všechno za sebou a nebýt dále vystavena jakýmkoliv jejím pohledům.

„Ano... Myslím, že před tímto incidentem vám to šlo už docela dobře. Byla jste v téhle fázi, pokud se nepletu,“ pousmála se žena. Mávla hůlkou a před Kate se objevila celá její práce tak, jak vypadala, než do místnosti vtrhl Snape.


„Díky,“ řekla Kate klidně, vzala si do ruky lepidlo a pustila se znovu do práce.