Na jedné lodi...

Zpátky do lavic (tentokrát už napořád?)

2010-09-18T19:09:00.002+02:00

Je to už tři týdny od nastoupení do mé nové práce a já si konečně našla chvilku o tom něco napsat. Před třemi měsíci jsem složila státnice, poslala životopis na pár škol a z Ohradní mi volali hned další den brzy ráno, že jsou mým životopisem nadšení a ať přijdu ASAP. Přístup všech lidí na té škole mě mile překvapil. Bylo to opravdu něco jiného, než v "prestižních" Kunraticích, kde po mně chtěli, abych je přemlouvala a dokazovala jim, že jsem to zrovna já, koho by měli vzít. Tady to byl milý a vyrovnaný pohovor. Nebyli rozhodnutí, že mě vezmou, ale už od začátku mi dávali najevo, že si mě váží. Jednání bylo příjemné, slíbili že zavolají za tři dny. Ozvali se o den dřív. Báli se, že bych mohla hledat ještě jinde, ale já nehledala, po těch dvou pohovorech jsem si byla celkem jistá, jeden z důležitých faktorů bylo mimo jiné to, že Ohradní je asi kilometr od mého domova, takže to budu mít do práce kousek. A navíc mají pěkné stránky (a jsou na ně jaksepatří pyšní :)).
Přes prázdniny jsem ještě trávila spoustu času ve staré práci a čím víc se blížil konec prázdnin, tím víc jsem se těšila, až tam skončím. Navíc se Petr rozhodl, že zrovna v době mého posledního volna bude on pracovat každý den až do šesti, takže jsem dovolenou rozhodně nijak zvlášt neprožívala. Ale uteklo to a nastalo 30. srpna.
Bála jsem se. Měla jsem čeho. To množství informací, které se na mě hned první den nabalilo, bylo očekávané, ale i tak pro jednu hlavu nezvladatelné. Pořád jsem měla v ruce tužku a papír, abych nic nezapomněla, zapisovala jsem si úplně všechno, co mi kdo řekl, připadala jsem si ne jako učitelka, ale jako sekretářka. Bez počítače. Bez psacího stroje.
A všechny tyhle věci byly o to složitější, že každá ta věc se týkala něčeho jiného a já první den nachodila kilometry. Bylo to: zdobení třídy. Jasně, že jsem věděla, že si musím vyzdobit třídu, jen jsem tak úplně nečekala, že se to bere tak vážně. A první den jsem se pochopitelně netáhla s hromadou obrázků, takže běhat za kolegyněma a čekat, co mi půjčí... Špendlíky byly taky problém - pochopila jsem, že mi ta prostě nikdo nic nedá, takže zase samé půjčování. Do toho ještě do nějakého skladu pro pomůcky na stěnu - vyjmenovaná slova, vlastivědá mapa... Dál bylo potřeba sehnat si věci do kabinetu. Moje kolegyně (velmi příjemná paní, na tu mám vážně štěstí) byla několik let v kabinetě sama a věci pro mě byly na spoustě různých místech ve škole. Ta škola je velká a ze začátku pro mě byla jako jedno velké bludiště. Musela jsem sehnat stůl, jedny poličky, druhé poličky... no děs. Pak porada. Další vlna informací, další tři popsané stránky. Měla jsem dojem, že mi ta hlava musí co nevidět prasknout.
No a pak ještě ta zbylá výzdoba - sehnat provaz, natáhnout ho na stěny a pověsit tam to, co jsem sehnala od kolegyní, dodělat ty nástěnky... pak nechat přinést a zapojit počítač (školník běhal po celé škole, ani kdybych věděla, jak vypadá, nemohla bych ho pořádně najít). Pak taky lavice, odstranit přebývající, rozestavět je atd., sehnat si věci po všech těch dětech... Odcházela jsem kolem čtvrté a byla jsem mrtvá jako už dlouho ne.
A další den další informace. Dodělání třídy, papírování, příprava na to, že zítra už přijdou děti. Nemůžu tady vypočítávat úplně všechno, co se dělo, myslím, že předchozí informace pro ilustraci stačí. V úterý jsem se začala především obávat. Věděla jsem, že je strašná spousta věcí, které nevím. Kdy dostaneme učebnice? Jak známkovat? Jak se vypořádat s individuálními plány pro dvě děti, které budu mít ve třídě? Jak vyplním třídnici? Žákovské? Jedna otázka byla zodpovězená a naskákalo deset dalších. Děs.
A pak prvního září. Byla jsem nervózní a těsně před osmou jsem ještě psala smsky na uklidnění :-). Přišli se na mě podívat nervózní rodiče. Moje třída měla smůlu - každý rok jinou učitelku, takže se teď všichni rodiče očividně děsili, co k jejich dětem přijde tentokrát. A pak už vyučování.. Měli jsme jenom jednu hodinu, a ta utekla hodně rychle. Mrzelo mě, že ještě nemáme ve třídě koberec, takže povídání a seznamování proběhlo skoro celé v lavicích, navíc jsme teda museli vyplnit ještě spoustu věcí, takže času bylo vážně málo. A pak se rozutekli a já zůstala trochu zmatená někde na chodbě, jen jsem doufala, že někoho někde nepřejede auto a mě nezavřou hned první den.
Pak už to dětmi bylo v pohodě. Všichni jsou hodně živí, mám tam pár expertů, ze kterých už mi párkrát tekly nervy, ale v zásadě mě to vážně baví a je fajn, že co se inteligence týče, jsou na podobné úrovni, nemám tam žádné děti s dyslexií, dysgrafií atd. Jeden kluk je z Číny a moc nemluví. Měla jsem z toho setkání strach, ale nakonec je to asi ten nejfajnovější kluk, kterého v té třídě mám.
Co je ale mnohem horší než děti, je ten šílenej systém. Dvacetkrát vyplňovat do žákovské něco, co by stačilo jednou napsat na počítači a vytisknout. To samé třídnice, údaje o žácích v počítači, katalogové listy... Od začátku roku jsem vyplňovala jména, data narození, maily a čísla na všechny rodiče už asi desetkrát. A měli byste slyšet, jak u toho nadávám. Čekala jsem vopruz, ale tohle je fakt extrém. A každé písmeno musí být správně, tady římské číslice, tady normální, tady tiskace, tady psace, tady kapitálkama, tady zase ne. Tady perem, tady tužkou... fakt to je něco naprosto neuvěřitelnýho. V dnešní době... každý den si říkám: proboha PROČ? Ti dementi, kteří to vymýšlí, by měli jít zametat chodníky, dělali by něco mnohem užitečnějšího, než dělají teď. A inspekci, kterou se nám v jednom kuse vyhrožuje, by taky měli povyhazovat. To je neuvěřitelný, co všechno se musí dokazovat, vypisovat... přesně použít jeden typ sloves a žádný jiný... A při tom všem mi samozřejmě běží hlavou: Proč nás něco takového neučí na škole? Pět let naprostých nesmysů, o kterých hned druhý den zjistíte, že už je nikdy nebudete potřebovat, ale ty důležité věci nikde. Za ty dva týdny jsem ani jednou nepsala žádné pojebané cíle hodiny z pohledu žáka, učební plány nebo reflexi na své vlastní lekce. Ani jednou jsem nepřemýšlela o stupidních klíčových kompetencích. Zato jsem asi tisíckrát přemýšlela nad tím, jak strašně bych těm našim pseudoučitelům z vysoké přála, aby si vyzkoušeli týden mít vlastní třídu a doopravdy učit, ne sedět na zadku, polemizovat o tom a poplácávat se po rameni, jak to zase báječně vymysleli.
Za dva týdny s dětmi jsem se toho naučila víc než za pět let na vysoké. Protože to ještě beru zodpovědně, odcházím téměř jako poslední. Dělám si nějaké přípravy, ale je to pár řádků, cokoliv víc by bylo zbytečné, protože stejně nakonec musíme jet podle učebnic a plnit plány. Kolegyně na mě občas koukají jako na blázna, na rozdíl od některých fakultních blbečků totiž vědí, že je potřeba mít aspoň nějaký volný čas. Mám bolesti hlasivek. Po šesti vyučovacích hodinách v pátek i bolesti hlavy. Nic nestíhám, pořád je toho tolik a každý den končí dřív, než by končit měl. Nikdy neodhadnu, jak rychle si budou děti balit věci a čeká se na nás den co den ve družině. Každý den jenom trnu, abych něco nezapomněla oznámit, aby bylo všechno napsané, potvrzené, zdokumentované... A pak ty učebnice. O matice ani nemluvím, snad každé cvičení mi připomíná Jirotkovou a Hejného, a tak trpím při každé hodině. Vlastivěda od Frause taky stojí za prd, nejsou tam žádné informace a strašná spousta otázek. Vím, že bych měla být informovanější a ty věci prostě vědět, ale holt nevím. A zase je v tom vidět ten rukopis ženských, které to psaly, opět naše fakultní chytrolínky. A všechno musím mít na konci roku vyplněné a probrané. S jednou hodinou týdně. Jak tohle dopadne, to doopravdy nevím.
No... narozčilovala jsem se už dost, tak teď trochu pozitiv. Sbor na prvním stupni je sice postarší a nejsem si jistá, jestli bych chtěla, aby mě někdo z nich učil, ale všichni jsou tam hrozně milí a pomáhají mi i s úplnými kravinami, ve kterých nejsem schopná se prozatím vyznat. Na druhém stupni je i pár mladších holek, s jednou mám v pátek dozor, tak aspoň občas pokecáme. Plat nebude zázračný (s tím už jsem se taky nazlobila dost), ale vypadá to na rozumné možnosti osobního ohodnocení, takže jsem v napjatém očekávání:). Dostala jsem do třídy koberec a ten je super. Máme taky hodně možností kam jezdit, doufám, že už se brzy někam vypravíme, snad dokonce do zoo. I pomůcky a takové věci jsou super, mám k dispozici naprosto skvělý sál pro dramatickou výchovu a v tomhle směru úplně volné ruce.
K práci tam mají rozumný přístup. Pokud má člověk všechno potřebné hotové, nikdo nesleduje, v kolik se odchází nebo jakým způsobem se dělají přípravy, jak už jsem psala, připadám si občas trochu divně, když jdu ve tři a jsem ve škole poslední, ale je to dobře. Ono těch pět hodin je mnohem náročnějších, než jsem čekala, tak si člověk pak rád sedne už do svého a dělá si přípravy doma. Stejně to většinou zabere o dost víc než standartní pracovní dobu.
A pak ještě jídelna. Mají výběr ze dvou jídel! Bohužel ještě nevím, jak vaří, za celou tu dobu jsem nebyla schopná si tam dojít a zařídit si to. Ale v příštím týdnu to už určitě vyjde! :)

Takže shrnutí? Baví mě to. S dětmi je legrace, jsou chytré a já dělám to, na co jsem takovou dobu čekala. Po fakultě a studiu se mi rozhodně nestýská, spíš doufám, že na to všechno velmi brzy zapomenu. Bylo by bezvadné nemuset dělat ty p..čoviny kolem, ty nesmysly, tu strašnou spoustu papírů, ze kterých jde člověku fakt hlava kolem. Ale holt něco špatného se prostě najde všude a v mém případě - sečteno a podtrženo - mám dostudováno a dělám co mě baví - jsem velmi šťastný člověk. A teď už mě omluvte, jdu hledat svůj ztracený hlas.

FF 10

2010-08-19T12:20:00.000+02:00

Pozdě ale přece... (a rovnou si odpusťte ctrl+f a hledání svého jména, nejste tam nikdo)

___________________

Festival fantazie po osmé. Co víc k tomu dodat. Po zkušenostech z předchozích let jsem došla k závěru, že už mě nemůže nic moc překvapit a nejspíš to byla pravda. Každopádně jsem si toho letos vzala hrozně moc - kromě zástupcování vedoucího linie jsem měla ještě sedm "přednášek", z toho pět jich bylo v pondělí a nějaké jsem samozřejmě dodělávala na poslední chvíli až na místě. Pak ještě páteční divadlo... no rovnice z toho vyšla jasná: já + nedostatek času = FF ve stresu. Až do pátku. A pak už byl poslední den a já měla dojem, že už to bylo krapet dlouhé a bylo by na čase jet domů. Nestihla jsem spoustu věcí, což mě mrzí. Na deskovkách jsem nebyla, spoustu přednášek jsem vynechala, soutěže nebyly přesně takové, jaké jsem je plánovala. Ale i tak musím říct, že dopadlo všechno dobře a minimálně celá HP linie se nám povedla a na to jsem jaksepatří pyšná.

V pátek jsme dorazili pozdě. Už tradičně jsem si zanadávala, že je FFko už od čtvrtka, protože nemám ráda to naskakování do rozjetého vlaku. Ale kratší to prostě být nemůže, on by vám kritizátor vysvětlil proč, ale proboha, nežádejte ho o to! Večer byla ta SW diskotéka a potkávání všech těch známých i neznámých lidí, obchůzka celého conu, zkontrolování programu atd. Dřív, než jsem se stačila rozkoukat, už byla úplná noc. Naštěstí na obchodce tentokrát měli závěsy, takže jsme se tolik nebáli krutého rána v pokoji s oknem na východ.

FFko bylo leto teplé. Velice teplé. O prvním víkendu jsme si s Jarmomem a Lumyškou udělali výlet do lomu na koupání, což bylo jedno z nejhezčích conových odpolední. Chtěli jsme to ještě zopakovat, ale v tom všem stresu a programu nebyla už málem ani chvilka na nějaký společný oběd, natož na několikahodinové koupání.

Na soutěži hlášek jsem pracovala přibližně šest hodin v kuse. Ne že by mě to vůbec nebavilo, ale rozhodně jsem se poučila do příště (jako vždy, že). Nakonec byla teda soutěž skvělá, ale musím přiznat, že když má člověk v linii HP někoho, o kom dopředu ví, že vyhraje úplně všechno, v čem bude soutěžit, přestává to být zajímavé. Takže příští rok bude nejspíš samostatná kategorie jenom pro Tracy.
Ostatní soutěže byly v pohodě, přednášky vesměs taky, akorát na Sexu v Bradavicích jsem měla tolik lidí, že mi ten metr čtvereční, na kterém jsem se mohla pohybovat, poněkud nestačil. A ta přednáška byla teda velice zvláštní. Proč jsem si ji vůbec vzala? Bylo to nějak tak:
Wizardy: Potřebujeme nějakou přednášku, kde bude fakt hodně lidí.
Affaia: No to je jasný, musí být v názvu slovo sex (nebo jakékoliv jeho variace).
Wizardy: Takže tu přednášku uděláš? Bezva!
(... vše...)

Myslela jsem si, že v to pondělí zvládnu ještě nějaké jiné věci, ale nakonec jsem nezavítala vůbec nikam jinam než k baru na něco k pití a zase zpátky na další přednášky. Byl to trochu vopruz. Možná kdybych už měla všechno za sebou, tak jeden den člověka nezabije, ale já měla všechno za sebou až další sobotu, takže... ha?
Čarovečer byl lepší než předloni, horší než vloni. Myslím, že zvolím strategii: třikrát a dost a příští rok se pokusím o něco jiného, pokud bude situace příhodná. Organizační problémy při tvorbě programu s někým jiným taky přestávám snášet s ledovým klidem. Lidi si asi musí víc sednout, když spolu něco organizují a tohle bude opět ten případ.

Kvůli všemu tomu programu jsem nestihla ani jednu besedu s Rickem Worthym. Asi jsem o hodně přišla, ale stejně jsem ho jednou potkala na chodbě (kupodivu za sebou neměl zástup svých -jsmestrašníkamarádi- fanoušků) a on se na mě velice mile usmál a pozdravil. Prý je to "zlatíčko", opakovali všichni, kterých jsem se zeptala. Nejspíš měli pravdu.
Aspoň na besedě s Davidem Nyklem jsem nechyběla. Ani na jedné. A David je zcela jistě taky "zlatíčko" (ať už to přesně znamená cokoliv). Jen stepovat nechtěl, ačkoliv to pravděpodobně bylo proto, že se se svými -jsmestrašníkamarádi- fanoušky předešlý den tak moc opil.

Nebyla jsem se letos podívat ani na jeden díl Buffy, Brutální Nikity nebo Xeny. Moje pubertální duše tím děsně utrpěla. A vůbec přednášek jsem navštívila málo, doufala jsem, že jich bude víc. A chtěla jsem jich stihnout víc, jenže to prostě nějak nevyšlo. Viděla jsem Danae a její: Jak komentovat fanfiction. Chtěla jsem ji vidět přednášet, když už je to holka, která svojí povídkou před vydáním Harryho Pottera 7 trochu změnila můj pohled na svět, takže jsem pak Rowlingové při čtení posledního dílu nemohla přijít na jméno (oproti povídce Danae byl Harry sedmička neobyčejně povrchní četba). Takže: její přednáška byla fajn, jestli to aspoň někoho ovlivnilo v psaní komentářů, tak je to super. A pak jsem viděla asi jen kousek My Immortal. A to je, obávám se, všechno. Další útržky jako přednášku Rebel Legion, Mr. SW (cca pět minut, přestalo mě to bavit - Sovoga jsem o jeho prvních dabovaných VHSkách slyšela mluvit už asi pětkrát, ale snad se to tam pak nějak rozjelo, ani nevím...). Viděla jsem tentokrát celou přednášku SW vs BSG (naprosto super). Ale mrzí mě, že jsem nebyla na slavné Star Wař, ale bylo to v hloupém čase, tak jsem si o tom holt nechala jenom vyprávět.

Podívat jsem se byla na dabing na místě a samozřejmě na ten slavný výtvor, který dal tolik práce hlavně Petrovi. Popravdě - nebyla to žádná pecka, a to i když mhouřím oči nad tím, že jsem tam dabovala jen shluk nějakých podivných zvuků, které ze sebe vydávala Shari. Proč se vůbec daboval film? Seriálové epizody jsou na to lepší.

Diskotéky byly... no, byly. Nějaký tanec, někdy se hrálo dobře, někdy hůř, většinou byla strašná spousta lidí, což je celkem hloupý, protože bylo fakt teplo a pak tam ještě chodili orgové a zavírali okna, takže bylo naprosto nedýchatelno. Strávila jsem tam mnohem méně času než vloni.

Petr měl narozeniny v den, kdy přijel David. Nebylo moc času to slavit, ale aspoň na tom společném obědě jsme byli a řekla bych, že obzvlášť velkou radost měl Petr z "asgardských bobků". Trochu tématický dárek dostal i ode mě, ale samotnou by mě bývalo vůbec nenapadlo, že ty knoflíčky fakt vypadají trochu jako Brána.

Měla jsem prase a měla jsem ho dvakrát. Nemohla bych být vegetarián, FF prase je prostě něco super. Jinak to s jídlem bylo zoufalé. Nebyl čas chodit se najíst do města, ale to jídlo na baru už mi začínalo lézt krkem. Nemohla jsem být celý týden na nakládaném hermelínu a toasty, bagety nebo čínské polívky byly tak nějak... no... řekněme, že jestli jsem se na něco fakt těšila domů, tak na rozumné jídlo (kterého doma mám tolik, ha ha). Stejky dole v Buffetu to sice občas zachraňovaly, ale že bych z toho FF stravování byla díky nim odvázaná, to se doopravdy říct nedá.

A - divadlo. Tohle představení bylo jedno z mála, které jsem si užila jenom jednou, a to přímo při premiéře. Jindy mě zkoušky baví, ale tady bylo nějak moc faktorů, které působily negativně. A bylo to teda hrozně krátké, což na úspěšnost nejspíš nemělo tak velký vliv, ale delší být mohlo (neříkala jsem to?). Většina herců se shodla na tom, že divadlo už nikdy, já se hraní zříkat nebudu (ne a ne), ale je pravda, že zkoušky na FFku RÁNO je věc, kterou už opakovat nepotřebuju.

Přítomnost zahraničních i českých hostů akci poměrně oživila a nedošlo na žádné velké depky ani, řekněme, "personální problémy" (jo, ano, přiznávám, pořád si neuvěřitelně užívám, že můžu jet na con s někým a nebojím se, že se cokoliv hrozného stane, naopak si tu akci užívám mnohem víc jen díky tomu, že je se mnou). Ani kolem sebe jsem tak moc trablů, jako třeba minulý rok, nepozorovala. Trochu náročné to bylo s lidmi, se kterými by si člověk třeba i rád pokecal, ale mají neustále nějaké jiné starosti nebo jsou obklopeni hromadou jiných lidí, v jejichž společnosti je těžké vydržet déle než pět minut (viz čtení Bravíčka a jiné). A pak samozřejmě s lidmi, kteří jsou otravní a nedají pokoj, i když o jejich přítomnost nikdo nestojí (to není žádná narážka, tyhle lidi neznám jménem a většinou se objevovali v mé přítomnosti na diskotékách a tak různě po večerech u baru, a bylo třeba jim velmi rázně říct, že holka je buď zadaná nebo lesba... pak teprve dali pokoj).

Co ještě napsat? FF 2010 popravdě nebyla žádná bomba. Možná začínám stárnout (wtf?). Vždycky si říkám, jak příští rok to udělám jinak, ale vlastně to dopadá pokaždé stejně. Beru si toho moc, ve snaze něco zajímavého stvořit a samozřejmě i něco málo ušetřit. Ale nefunguje to. Každý rok to stojí spoustu peněz a strašné práce a zrovna letos jsem byla doopravdy tak vytížená, že jsem neměla čas na to odpočinout si. Na odpočinek jsem se těšila do Prahy, což je trochu smutné, a rozhodně paradoxní. Nemá být FFko "fantastická dovolená"? Ani nevím, kolikrát jsem za tu dobu nahlas vyslovila, že až jednou budu chtít jet na dovolenou, utratit za to tolik peněz a/nebo dát do toho tolik práce, tak fakt pojedu radši někam k moři si doopravdy ODPOČINOUT. Ale tak... jako vždy mám spoustu řečí, ale příští rok pojedu zas. Je fakt, že za rok bude všechno jinak a že už budu k některým změnám kvůli práci přímo donucena, možná to ale konečně udělám tak, že budu mít minimum přednášek, jen pár soutěží a že skutečně pojedu na FFko odpočívat. Věřím tomu? (ha ha ha)

Takže se nejspíš uvidíme na Speciálu. Zvažovala jsem účast, protože to opět zabere celé podzimky a tentokrát budu muset s FF chřipkou, nevyspáním a bůhvíčím ještě, jít v pondělí učit, ale co už, nejspíš si to ujít zase nenechám.

Poděkování na závěr nebude, protože byste moc zpychli (a mně se to nechce vymýšlet). Cíleně jsem se vyhýbala všem jménům i v textu (zpychnout smí jen Petr, David Nykl a Rick Worthy). Ale buďte tak hodní a podepište se mi, ať můžu zpychnout ještě já :)

PS: Možná budu editovat. Člověk za dva měsíce zapomene spoustu věcí.

Šípková Růženka

2010-06-09T12:47:00.004+02:00

Byl to dlouhý boj. Prvním krokem bylo nejspíš zadání diplomky, které jsem si podala už před rokem, nebo snad první lekce, které jsem vytvořila během letních prázdnin roku 2009. Každopádně když se teď ohlédnu nazpět, nějak nemám tušení, kam zmizelo těch skoro šest měsíců, během kterých jsem poměrně usilovně psala diplomku, odchodila poslední praxi, odevzdala hromadu materiálů, dělala diplomový projekt a učila se na státnice. Celou dobu jsem mířila jen k tomuhle dni, kdy už to konečně budu mít za sebou a při tom jsem vlastně zapomněla, že ještě existuje něco takového jako normální život. A teď vážně koukám z okna a ono je tam teplo a sluníčko a mě napadá jenom: Jak se to, kruci, stalo? A kam zmizel všechen sníh?

Moje diplomka mě stála hodně sil, ale byla založená na dvou věcech, které mám ráda - na fantasy literatuře a dramaťáku, takže nejlepší možná kombinace. A tak jsem osm týdnů chodila každý pátek do školy a pracovala s dětmi na lekcích, které se nakonec skvěle vydařily a určitě to byly ty nejpropracovanější lekce, jaké jsem kdy vytvořila - možná i jaké kdy do budoucna vytvořím. A pak ty hodiny reflektování a psaní teorie, nadávek, sezení u počítače do pěti do rána o mnoha a mnoha hrncích kafe... Nikdy bych nepředpokládala, že mi to bude trvat tak dlouho a nikdy by mě nenapadlo, že budu schopná do něčeho vložit tolik. Jak sil, úsilí, tak i slz. A je pravda, že myšlenky na "zbytečnost" té práce se mi honily hlavou neustále, jenže - bylo to moje dílo. A já jsem na tu jedinou knihu, kterou možná kdy napíšu, chtěla být hrdá. A jsem. Nejen kvůli známce, ale i kvůli tomu, jak kladně přijaté to bylo, a že ty lekce možná - možná - použijí i do časopisů z oboru nebo k jiné veřejné publikaci, aby to nezůstalo nevyužité ve studovně. A z toho mám nakonec moc dobrý pocit.

Po diplomce jsem chtěla, aby ze mě všechno aspoň na chvilku spadlo, ale následovala dlouhodobá praxe, která mi svou nesmyslností lezla neskutečně na nervy. Ne tím učením, ale tou spoustou zbytečných textů, které jsem musela odevzdávat (a po 117 stránkách diplomky - no uznejte). Ale prokousala jsem se i tímhle posledním předmětem a s novou vlnou elánu (ha ha) jsem se vrhla i do realizace diplomového projektu (už jsem byla FAKT naprosto vyždímaná) a nakonec i do učení se na státnice.

Na státnicích je jako na všech zkouškách opravdu špatné, že nezáleží na kvalitě, ale na kvantitě toho, co máte v hlavě. Co víc k tomu říct? Měla jsem strach, samozřejmě. Po první zkoušce z dramaťáku a obhajobě diplomky už o něco menší, ale stejně. Protože jsem už dopředu věděla o komisi, která si mě snad vyžádala, aby mi to na konci toho studia ještě nedala jen tak zadarmo...
A doopravdy to byl velký boj, ze kterého jsem naštěstí vyšla vítězně já. Nechci se tady rozepisovat o všech těch pocitech, které se mi honily hlavou, nezáleží na nich. Každopádně ale - státnice mi znechutily i ten úplný závěr školy, potvrdily, že celé to studium byla jen jedna velká šaškárna zakončená spoustou nervů, bolesma hlavy a hodinami a hodinami ztraceného času. Ale - je to možná všude stejné. A člověk má pak ještě krásný pocit z toho ukončení a titulu, že tu školu nakonec snad ještě začně mít rád. Báječně paradoxní.

Z češiny, kterou ovládám myslím ze všeho téměř nejlíp, mám nakonec trojku, ale to jen potvrzuje všechny mé domněnky o tom "úžasném systému". Pak dvě dvojky a dvě jedničky - dvě jedničky z toho, na čem mi vlastně záleželo nejvíc, takže myslím, že vlastně naprosté vítězství.

Vzpomněla jsem si na maturitu a na to, jak špatný pocit jsem po jejím zvládnutí měla. Ne že bych tentokrát zvládla skákat metr do vzduchu štěstím už těsně po poslední státnici, ale díky lidem, kteří jsou kolem mě, jsem celý ten proces zvládla mnohem, mnohem líp. Před zkouškami nebyly žádné slzy a při veškerém tom učení a strachování se byl někdo se mnou, a tak se překážky nakonec překonávají nejlíp. A po té závěrečné češtině mě doma na stole čekala překrásná kytice růží, takže mi to všechno dávalo nakonec mnohem větší smysl...

No... a co teď? To je ta otázka, že. Už nejsem student. Mělo by se všechno změnit, ale zatím se nic nemění. Krom teda toho, že se jak Šípková Růženka po dlouhém spánku probouzím a zjišťuju, co se vlastně všechno událo, jaká spousta věcí mi unikla a co tu na mě i po těch měsících čeká.

Byl to dlouhý boj. Ale jsem vítěz. Aspoň pro tentokrát :-)

Mgr. Markéta Zelená

V novém...

2010-05-20T13:40:00.001+02:00

Rozhodla jsem se, že trochu změním prostředí a budu chvilku (aspoň částečně) dělat čest svému reálnému jménu. Myslím si, že blog aspoň na chvíli zase trochu oživím.

Lukáš

2010-05-06T15:09:00.004+02:00

Tak ne Godot... Lukáš je to :). Kdybych se svým minulým příspěvkem počkala aspoň půl hodiny, už bych ho nemusela psát. Někdo zjevně zapomněl mě informovat, že sestra už je v porodnici, takže jsem neměla ani tušení, že můj čtvrtý synovec je už na světě! Přesně v termínu, jak to má být. Je... no... kouzelný. Jsem zvědavá, nakolik se s jeho příchodem změní můj život. U jeho staršího bratra to byla změna naprosto zásadní.

Víte, je to zvláštní. Při sestřině prvním těhotenství jsem byla doma. Viděla jsem celý jeho průběh, teď už bydlím přes rok někde jinde a najednou na světě její druhý syn a já si skoro nepamatuju, co se v průběhu těch devíti měsíců dělo. Ale je to krásný. Oba jsou zdraví, spokojení a moc se těší domů. A já jsem hrdá teta :)

Waiting for... Godot?

2010-05-05T14:31:00.003+02:00

Dlouho se tu neobjevila žádná zpráva a já to vím. Dokonce jsem uvažovala, jestli to ještě má tak nějak smysl táhnout dál, ale přečetla jsem si nedávno kus svého deníku, který jsem psala RUČNĚ, vážení (kdo z vás, to ještě umí, hm?), a bylo mi tak nějak líto, že jsem tehdy skončila, u nějakého KoprConu 2007, a nebyla jsem schopná psát dál. Nebyl čas, nebyla chuť, nebyla motivace, možná... a stejný pocit mám teď, jenže na rozdíl od deníku, který končil rokem 2007, tady není zas tak velká propast, proto si myslím, že by mohlo ještě něco přijít. Co vy na to?

Tentokrát se zmíním o... no... o... popravdě ještě ani tak úplně nevím, jak se bude jmenovat. Každopádně se má narodit dnes. Můj další synovec, na kterého už jsme všichni moc zvědaví, ale ještě se očividně nechystá podívat se na svět. Ségra už má břicho jako balvan a moc se těší, Igor samozřejmě taky a Ondra asi ještě netuší, jaká omezení ho to bude v následujících letech stát. Ale myslím, že ve dvou se to lépe potáhne a že - ať už se brácha bude jmenovat jakkoliv - bude to brácha za všechny peníze :-).

A taky chci ještě napsat o závěru školního roku, o praxi, o diplomce, o státnicích, o Životě v Bradavicích, o povídce Poslední t(r)est, o "zástupcování" vedoucího linie Harryho Pottera na FFku a tak dále a tak dále. Na to si ale ještě budete muset počkat.

"Nothing good is gonna happen on KoprCon"

2009-12-09T11:49:00.003+01:00

Ano, hledám si paralely s životem v seriálech. Dělám to odjakživa. A protože je How I met your mother jeden z těch nejlepších seriálů, který se dá v současnosti sledovat, těch paralel se tam najde hodně. S jednou podstatnou jsem jela i na letošní KoprCon.

"Nothing good is gonna happen after 2AM."

Hloupost? Ne. Jen se to dá zapasovat (ostatně jako všechna takováhle moudra) do různých situací a nakonec stejně vždycky platí, že se může stát cokoliv, ale záleží jen na osobním přístupu. Mně se až do minulého roku moc dobrých věcí po druhé hodině ráno nestávalo. Na conech jsem čekala často něco hrozivě výjimečného a po druhé hodině ranní se mi podařilo všechno zkazit a pak už jen další hodiny brečet někde v ústraní (na schodech v budově KoprConu, na křeslech v KDčku, v předsíni na statku u Chotěboře...). Zkrátka - i když to vypadalo, že se stanou velké věci, které budou krásnou vzpomínkou na celý život, většinou se všechno obrátilo a i když je to skutečně nezapomenutelné, moc ráda bych se některých těch vzpomínek zbavila na dobro.

Nothing good is gonna happen after 2AM. Just go to sleep.

A s KoprConem se těch nepříjemných momentů vždycky vyrojí ještě dvakrát tolik. A pár měsíců před tím letošním jsem si přehrávala všechny ty minulé ročníky a nebylo mi z toho dobře - stalo se mi tam vůbec někdy něco dobrého? KoprCon byl pro mě vždycky hodně citová záležitost. Pokaždé jsem tam procházela nějakou krizí, většinou to byly krize toho největšího řádu. Můžeme si to spočítat:

1. KoprCon byl po rozchodu s mým prvním klukem. Bylo to několik měsíců poté a nikdo už nechtěl nikoho zpátky, ale byl to ročník plný chození po chodbách a rozebírání všech těch osobních problémů, které se váží k úplně prvním vztahům. Byl to KoprCon, kdy se naplno ukázalo, jak hrozně se lidi nesnáší, kolik lží o sobě dokážou napovídat a jak se k sobě umí chovat jen proto, že nechtějí přijmout nebo říct pravdu.

2. KoprCon nebyl tak hrozný jako ten první, ale chození po chodbách a probírání našich problémů stále a stále dokola jsme se nevyhnuli. Po druhé hodině ranní se tam stala jedna věc, kterou neoznačuju za špatnou, ale bylo to tak nějak... vytržené z kontextu a jsem ráda, že to nedospělo nikam dál.

3. KoprCon jsem měla přítele, který odmítl jet se mnou, urazil se už po mé druhé smsce a celý zbytek KoprConu už mi neposlal ani zprávu. Na tenhle con nevzpomínám ráda ani pro další věci, které se tam na něm děly. Spíš než že bychom chodili, jsme posedávali po chodbách a snažili se přežít všechny ty deprese, které s sebou nesly špatně vybudované vztahy a bolestivé rozchody.

4. KoprCon byl opravdu jeden z nejhorších. Nejradši bych si po té době nafackovala, že jsem se nedokázala vzepřít, chovat se jinak, postavit se tomu, ale holt jsem byla bezhlavě zamilovaná a příliš slabá na to s tím něco dělat. Můj čtvrtý KoprCon jsem byla odstrkovaná, nucená chodit jinými cestami, aby si nás NÁHODOU někdo nespojoval. Bylo mi řečeno, že mezi námi to nedojde dál než k sexu. Pak na mě ještě křičel na chodbě před zraky dalších lidí. Když si ty věci vybavím, už nejsem naštvaná, ale byla to jedna z nejhorších částí celého toho vztahu.

5. KoprCon byl takový úpadkový, co se týče vztahů, ale fyzicky jsem ho odnesla víc. Bylo divadlo, při kterém se mi podařilo nastydnout snad od páteře tolik, že pokaždé, když je mi teď zima, cítím to nejprve v zádech. Je to nepříjemná bodavá bolest, která vede od kříže nahoru a když se to přežene, cítím ji až v hrudníku. Večer jsem tam strávila přitisknutá zády k teplým trubkám na chodbě a modlila jsem se, abych z toho vyvázla bez trvalých následků.

A konečně 6., loňský KoprCon. Nejhorší ze všech. Kdybych se bývala řídila pravidlem "nothing good is gonna happen after 2AM", ušetřila bych si tolik starostí... jenže ne... já prostě vždycky musím něco řešit, vždycky musím přistoupit na hru někoho jiného a nedokážu se vzepřít tlaku, kterej se na mě vyvíjí. Nedokážu věci neřešit, pokud si aspoň trochu myslím, že bych je mohla zvládnout - ale tyhle věci se prostě zvládnout nedají. 6. KoprCon měl málem za následek zničení mého vztahu, což jsem považovala za největší varovný signál do budoucna. Na šestém KoprConu jsem zjistila, že to doopravdy nejde, že ať se budu snažit jak chci, ať se pokusím udělat to jakkoliv jinak než u mých dřívějších vztahů, ať přistoupím na cokoliv z toho, co se po mně chce, nedopadne to dobře. Nebudeme přátelé, nebudeme se moct bavit o věcech, které se skutečně staly, bude to jen o upravených vzpomínkách a lživých představách, o výčitkách a očekáváních. Všechny plynuly z toho, že jsem dala přednost někomu jinému. Že jsem to nechtěla tak, jak to bylo celou tu dobu, jak to bylo KoprCony před tím. A já debil jsem se tím nechala tolik ovlivnit, že to málem vedlo k rozchodu a k jedné z největších chyb, jaké bych mohla v životě udělat.
A bála jsem se. Fakt - bála jsem se, že na dalším KoprConu se stane taky něco, co mě ovlivní, co mě donutí jít něco řešit, co mě vrátí zpátky o ten rok, při čem ztratím ty věci, kterýma jsem si byla tolik jistá a nikdo mě tam nepodrží, protože tam nikdo takový, kdo by to dokázal, ani nemůže být.

Po dlouhém výčtu toho hrozně špatného je na místě otázka: proč jsi taková kráva a pořád tam teda jezdíš? - Ano. Proč? - Bylo to asi vůbec poprvé, co jsem si doopravdy myslela, že nepojedu. Byla jsem ale na speciálu a řekla Davidovi, že se tam letos neukážu, že je víc záporů než kladů. Pak se mi to ale začalo rovnat v hlavě, uvědomila jsem si, že bude větší prostor k povídání a setkávání se s lidma, které jsem na FFSku opomíjela, že je to con, který i když se tam stalo tolik věcí, svým způsobem mi taky přirostl k srdci (i špatné vzpomínky jsou citově silné vzpomínky), že je mnohem míň anonymní a nakonec - nevynechala jsem ho ani jeden rok. Jsem tam od začátku a vzhledem k angažovanosti na Sconech, k tomu, že už jezdím i na FFS - Davidovi tohle dlužím. Kromě toho zrovna on docela i vypadal, že by ho mrzelo, kdybych nejela, takže jsem si - po zajištění odvozu a možnosti ubytování - řekla, že nakonec pojedu. A že ta moje přeměněná paralela "nothing good is gonna happen on KoprCon" je platná stejně jako to s tou druhou hodinou ranní - záleží to jenom na osobním přístupu člověka. A já ten svůj přístup hodlala změnit.

Takže tedy... po dlouhém úvodu:

- jeli jsme autem ve složení: já, řídící P.J. Trewor a San. Cesta byla docela příjemná, až na tu "hudbu", při které jsem musela trpět snad víc než hodinu. Zpátky jsme až do Brna jeli ještě s Mighouptem a klukem, na jehož přezdívku si nemůžu vzpomenout.

- zpočátku jsem byla trochu nervózní z toho všeho, co bude a co se může stát, ale v průběhu času jsem se naprosto uklidnila, nepřišlo žádné nutkání cokoliv řešit, nepřišla potřeba šťourat do něčeho, co už je dávno vyřešené (nebo alespoň pro mě). Nad pár věcmi jsem se sice pozastavila (jsou některý věci fakt náplň celého jejich života - to nemají ti lidi vážně nic jiného na práci?), ale to byly jen dílčí události. Byla jsem zvědavá na ten "slavný" dokument, takže jsem ráda, že jsem si ho od Miga vyžádala, když už jsem se na něj nešla podívat tam. Když jsem ho pak viděla doma, zkonstatovala jsem, že je to přesně podle očekávání. Motivace dvou ze tří tvůrců je naprosto očividná a nezbývá než nad tím mávnout rukou. Jinak je to ale udělané velice slušně a působí to profesionálním dojmem, takže třetího z tvůrců je třeba náležitě ocenit.

- přijel Voden, který byl prohlášen za mrtvého... Voden přestal být Vodenem a místo něj se stal Vodenem Vojta. Večerní představení Budjiho, Supa a Blaira nebylo špatné, dobře jsem se bavila.

- workshop SW maňásků byl skvělý, dort ve tvaru R2 vypadal naprosto dokonale. A když už jsme u těch dortů - Dort potěšil. Sice až později, ale vytvořil krásnou prolejzací trasu nahoru na schody, tak pěkná se mu ještě nepovedla.

- Jedna věc na KoprConu stále přetrvává - když tam člověk sedí na chodbě nebo v kavárně a s někým si povídá, ostatní většinou považují za naprostou samozřejmost, že se připojí. Možná jsem zbytečně nesnášenlivá, ale tohle je hrozné - že není kam utéct, že si všichni lidi myslí, že ostatní tolik stojí o jejich přítomnost, že se ani nezeptají, jestli se můžou přidat. A ono tam vážně není moc míst, kam si dva lidi můžou sednout a nerušeně popovídat, pokud to nemá být v příšerné zimě na místech, kam se oficiálně vůbec nesmí... Přiznám se, že jsem se občas kvůli tomuhle cíleně schovávala za notebook, to lidi docela odrazuje :-).

- zahrála jsem si s holkama deskovou hru s házením kostek a získávání zvířátek - byla to docela dobrá zábava... kavárna fungovala fantasticky, čaje měli skvělé, kávy i horkou čokoládu taky, štrúdl jako obvykle nezklamal a měli lepší perníčky než vloni. Za bonbóny zdarma mají také jedno velké významné plus!

- taneční večer mohl být i o něco lepší, hudba mě příliš neoslovila, lidi, co slíbili, že budou tancovat, byli dlouhou dobu bůhvíkde, místo toho mě tam oslovovalo pár takových, o jejichž společnost jsem doopravdy nestála. Situaci zachraňoval Patrik, který to měl sice v popisu práce, ale i tak mu za to děkuju:-). Nakonec se to ale hodně vylepšilo, přišli ti správní lidi, Patrik pouštěl dobré věci, takže jsem oproti očekávání vydržela vzhůru docela dlouho a zažila po druhé hodině ranní i velmi dobré věci. Jen Voden (starý známý Voden) asi mohl být trochu méně přítulný :-). A stýskalo se mi - ale stýskalo se mi hezky.

Sečteno a podtrženo - poslední KoprCon si pro mě zaslouží titul nejlepšího KoprConu ze všech - a myslím že po předchozím výčtu předešlých ročníků to opravdu není nic divného. Vylepšil si pro mě reputaci, ujistila jsem se na něm o spoustě věcí. I přesto, že nejeli lidi, se kterými jsem původně počítala, jsem se tam dobře bavila. Na trochu mrtvá dopoledne byl dobrým lékem přístup k wi-fi a Tess, která mi často dělala společnost a celkem jsem za to byla ráda, vzhledem k tomu, jak málo jsme se střetávali na FFsku. Taky jsem si vzpomněla na to, že Star Wars jsou pořád ještě něco, co mám ráda, i když se k tomu váže ten divný kult. A taky že jsem některé lidi ráda viděla, přestože jsem nečekala, že to tak budu cítit. Některé zase naopak - ale tak to chodí:-).

Takže tolik k letošnímu ročníku. Nevím, jestli mě to naladilo natolik, abych jela ještě i příště, na druhou stranu - za moje psychostavy nemůže ani -dam-, ani jeho con, bohužel to je ale dobrá příležitost k tomu, aby to hezky vyšlo na povrch. Doufám ale, že už si nikdy nebudu procházet tím, co těch uplynulých sedm puberťáckých let a nakonec - když jsem si myslela, že nepojedu, objevili se lidi, kterým to bylo doopravdy líto - a u některých jsem to ani nečekala. Takže se uvidí. Každopádně, Davide, díky za tenhle con. Pro mě byl - konečně - opravdu dobrý.

Ireland 2009

2009-10-27T13:59:00.035+01:00

Byla to moje první opravdová dovolená v zahraničí bez rodiny nebo školy a docela jsem tomu přišla na chuť, musím říct. Přestože bylo plánování narychlo a měla jsem stresy se školou, s prací (děs!!!), s kocourem, s porodem štěňátek u našich a tak dále a tak dále, musím říct, že jsem si to nakonec doopravdy užila a bývala bych tam ráda zůstala ještě pár dalších studených dní...

Čtvrtek:

Vyrazili jsme docela brzy ráno - nebo brzy na naše obvyklé poměry - a já byla z toho všeho trochu otrávená, hlavně z nějakého všeobecného shonu a nervózního nadšení, které s takovou vervou obstarávali kluci. Na letadlo jsem se napůl těšila a napůl se ho bála, jelikož se poslední dobou bojím snad úplně všech strojů, které se rychle pohybují, a navíc za posledních pár let nějak nabyly na významu nejen pocity klaustrofobie, ale i můj pud sebezáchovy. Až moc, řekla bych. Tak jako nesmyslně. Ale... no nic. Odletěli jsme a nic se nám nestalo, já jsem to přežila a dokonce si po cestě i trochu odpočinula. A brzy nás už přivítalo šedivé letiště v Dublinu.

Irsko je země, do které jsem se určitě chtěla podívat. Anglie mě neláká skoro vůbec, ale Irsko jsem chtěla vidět vždycky. I když zrovna letiště a okolí moc pozitivně nepůsobilo - byl tam chaos, všechno rozkopané a během pár desítek minut jsme si ujasnili, že je dobře, že jsme si nakonec nepůjčili auto - snažit se odsud dostat do hotelu, navíc po levé straně silnice, by byla hodně komplikovaná operace. Tak jsme počkali na autobus, který se posléze vymotal ze spleti kuželů a jednosměrek, a prohlédli si kus Dublinu - jeho malé domky s barevnýma dveřma a obchůdkama - mimochodem to, co se mi na tom městě líbí asi fakt nejvíc - a nechali se dovézt prakticky až k hotelu. Dobře, že jsme s sebou měli Fise, který to tam zná, jinak by to bylo asi o hodně napínavější.

Hotel pěkný, rozumná cena za noc, příjemný pokoj s postelí, na které se dobře spalo, s konvicí a kávou, s televizí. Co víc si přát.

Odpoledne jsme vyrazili do centra. Měli jsme v plánu chytit příhodný autobus, ale hned na začátku výpravy jsme byli drastickým způsobem obeznámeni se systémem místní městské hromadné dopravy. Totiž - ono to jezdí - jako autobusy. Ale na jízdních řádech na zastávkách jsou časy, ve které ty autobusy vyjíždějí ze své první stanice a není ani napsané, jak je ta stanice vlastně daleko. Ale určitě se to spočítat dá, nicméně to vlastně stejně nikomu nepomůže, vzhledem k tomu, že řidiči si pro velký provoz na silnici cesty různě upravují a zkracují, takže se kolikrát na mnoho zastávek vůbec nedostaví a místo toho navštíví kdejaké jiné. Některé autobusy jsou na zastávkách pouze zmíněné, napsaná linka, protože na papíru očividně už nebylo dost místa na jízdní řád. Dole je poznámka, že přes tuto zastávku mohou jet také linky ty a ty ...

No, takže vzhledem k tomu, že funkční jsou v tom městě skutečně jen autobusy (resp. tramvaje taky, ale ty dvě linky, které jezdí jen v centru, byly od našeho hotelu fakt daleko), stáli jsme na té zastávce a mrzli, měli jsme docela velký hlad a pořád doufali, že se ta šestnáctka objeví. Já říkala, že zkrátka někam nastoupíme a něco najdeme - ale můj dobrodružný duch se nesetkal s pozitivní reakcí u kluků ("Znáš to tady? Neznáš!"), takže jsme čekali dál. Nakonec jsme skutečně nastoupili do jiného autobusu, ukázalo se totiž, podle mého předpokladu, že stejně nejede příliš daleko od místa, kam jsme se chtěli dostat.

A abychom poznali krásy stravování místního národa, sedli jsme si jako první do Burger Kinga. Ale dobrá, měli jsme hlad. Určitě se mi nechtělo hledat v tu chvíli a v té zimě něco jiného (co já vím, co tam je), ale měla jsem skoro pocit, že je to cíl naší výpravy, skoro stejně, jako se jezdí v Praze na Zličín. Burger King! Hurá!

Po jídle přišla krátká výprava po Dublinu - kolem řeky Liffey, přes Forbidden Planet, obchod se suvenýry, obhlídku pirátské lodi, návštěvu Convention centre... až po trochu bezcílné ale příjemné procházení kolem kanálů, tramvajové trati a několika pomníků. K večeru jsme se šli podívat zpátky do úplného centra a šli jsme hledat rozumnou pravou irskou "pub", kde bychom si mohli odpočinout a strávit tam zbytek večera. Nakonec jsme našli, strávili zbytek večera a celkem si to i užili.

Dublin je zvláštní. Takový malý a přátelský. Taky ale hodně rozkopaný a jak se mi líbily malé domečky všude v okolí, tak centrum už bylo převážně změněné ve velké nehostinné domy, které působí chladně a tak velkoměstsky, jak se to k tomu okolí vůbec nehodí. Na rozdíl od okolního divokého Irska, byl Dublin relativně klidný. Působilo to na mě kontrastně, ale příjemně kontrastně. Jako takové teplé místo v drsném světě.

Vrátili jsme se docela unavení a mně se do plánování dalšího dne moc nechtělo, ale měli jsme vyrazit ven do přírody, tak to tolik nevadilo. Nakonec jsme vytvořili plán a já se těšila, že uvidím moře, útesy - zkrátka to hlavní, co se z Irska vidět má.

Pátek:
Krásný den. Nebylo nijak zvlášť hezky, ale nepršelo, takže bylo vlastně nádherně! Jeli jsme vláčkem docela dlouho podél pobřeží.

Vlakem jsme dojeli až do města, kde jsme nakoupili nějaké zásoby a vydali se na docela velkou a moc hezkou pláž, kde jsme se museli vyfotit všichni, i když to vyžadovalo značné soustředění při stavbě improvizovaného stativu na foťák.

Vždycky jsem byla trochu ujetá na sbírání kamínků, tak co se ode mě dá asi čekat na oblázkové pláži? Naštěstí můj batoh nesměl mít na zpáteční cestě víc než deset kilo, takže jsem to snad tolik nepřehnala.

Přímo z pláže byla naplánovaná asi desetikilometrová pěší trasa zpátky podél pobřeží do jiného města. Přestože byla ta cesta trochu monotónní, já jsem si ji užila maximálně.

Měli jsme výhled na širé moře, na útesy, jednou jsme viděli cosi velkého, co plavalo v moři. Byl to tuleň (já si původně myslela, že lachtan) a ten dodal naší výpravě mnohem větší důležitost. Nebo teda - alespoň pro mě. Byl to zážitek vidět tuleně ve volné přírodě, kluky to ale nenadchlo zdaleka tolik jako mě. Jen mě mrzí, že jsme ho nestihli vyfotit. Housenka, kterou jsme potkali o pár kilometrů jinde, byla sice menší, ale za to pomalejší a vyfotit se nechala. Další zvířenu jsme už cestou neobjevili, pokud nepočítám záchranářský vrtulník, který nad námi kroužil jako sup, když jsme ve stráni hledali první evropskou cache. Našli jsme a odnesli z ní všechny tb, co jsme tam našli. Chyba... chyba... Vrtulník si nás také brzy přestal obhlížet a odletěl zachraňovat jinam.

Cestou jsme potkali také další turisty. Slovy: "it´s the same shit" okomentovala jedna slečna cestu, po které přišli a kam my jsme měli namířeno. Osobně nechápu, co jí vadilo, mně se šlo báječně!:-).

Po několika hodinách přerušovaných zastávkami na obhlídku krajiny, focení nebo trhání všudypřítomných ostružin, jsme dorazili do města. Chtěli jsme se ještě vyfotit přímo na útesu, bohužel jediný skutečný útes v okolí, na který byl přístup, byl v místě, kde to hrozně páchlo. Ale nedali jsme se a fotka dopadla. Cestou jsme dokonce potkali další dva Čechy.

Ve městě jsme si sedli do nejbližšího stravovacího zařízení a dali si opět burgery. Krom nich tam měli zhruba tak ještě fish and chips, což považuju spíš za jídlo britské než irské a navíc se mi do toho po Johnyho vyprávění moc nechtělo, tak jsem i tentokrát držela partu. Musím ale říct, že po téhle dovolené mám hamburgerů dost na... no, hodně dlouhou dobu.

Do Dublinu jsme opět odjeli vlakem a k večeru hledali hospodu - pokud možno jinou, než den před tím, ale dařilo se to špatně. Cestou jsme potkali kluky, kteří hráli na ulici živě irskou muziku - vypadalo to skvěle, ale skoro hned jak jsme přišli, je místní garda vyhodila. Tak jsme si aspoň koupili cédéčko, abychom zjistili, že třetina kapely je z Čech a třetina z Polska (nebo tak nějak)... Hospodu jsme nakonec už nenašli, přestože jsme jich potkali cestou hodně. Mně bylo docela líto jet takhle domů, protože mi bylo teplo a příjemně a tušila jsem, že další den už to večer nebude úplně ono. Nicméně jsme nakonec hledání vzdali a jen si cestou do hotelu zašli koupit snídani. Večer byl příjemný, i když bylo dost únavné sedět a dívat se, jak všichni ostatní koukají do počítače, zvlášť když počítač, do kterého koukal Petr, byl ten můj. Spát jsme šli o dost později, než bych si představovala, ale to k tomu asi patří.

Sobota:
Na další den v Dublinu už jsem se netěšila zdaleka tolik, jako kdybychom jeli ještě někam ven, na druhou stranu jsem ale uznala, že jsme toho ve čtvrtek až zas tolik neviděli, takže je téměř povinnost prohlédnout si památky, navíc když jsme v ceně jízdného měli i vyhlídkové autobusy. Modré! Byl krásný slunečný den.

Byl sice krásný slunečný den, ale taky pěkná zima, to se musí nechat. V plánu jsme měli udělat výlet nejprve bez přestávek a vystupování celou trasu a pak to projet ještě jednou a podívat se kam se nám bude chtít. První cesta byla fajn - teda řidič byl fajn. Zazpíval nám dokonce písničku :-). Ale byla hrozná zima a tak jsme po první jízdě udělali první věc, která nás napadla, abychom se zahřáli a najedli - překvapení - Burger King! (již bez komentáře)

Pak jsme si dali od autobusu ještě chvilku oddech a místo toho zamířili na poštu a na nákupy dárků a těch dalších věcí, při kterých, když je uvidíme, budeme vždycky vzpomínat na Irsko. Já si pro sebe koupila pero s ovečkou, i když předpokládám, že na Irsko budu vzpomínat spíš vždycky, když budu jíst hamburger. Budu-li ještě někdy v životě;-).

S taškami plnými nákupů jsme se teda nakonec přece jen vydali na druhou vyhlídkovou jízdu, vystoupili jen u katedrály, do které jsme ale za ty peníze odmítli jít - teda já ani nemohla, neboť všechno, co mi zbylo, byly čtyři Eura na ranní taxík na letiště. Tak jsme si jen v mrazu a v rychlosti obhlédli místní park, znovu nasedli na autobus a na střeše jeli dál. Viděli jsme pěkné věci...

Mně už zima nebyla, ale Johny vypadal, jako že každou chvilku umrzne. Nakonec jsme ale všichni přežili.

Jak jsem předpokládala, procházení se po nočním Dublinu se už nekonalo. Po krátké návštěvě Tesca jsme zamířili rovnou do hotelu a i když byla naplánovaná jedna cache, do které jsme chtěli dát některé tb, co jsme ukořistili den předem, nikam jsme v závěru nešli. Já bych byla vyrazila ještě před návratem do hotelu, ale ostatní měli v plánu se nejdřív zahřát, i když já si byla jistá, že jakmile jednou zalezu, už se mi fakt moc nebude chtít ven. Měla jsem pravdu. Nakonec se mi ulevilo, že park byl zavřený a nikam jsme nešli, i když to znamenalo odvézt si všechny tb do čech, přestože jeden z nich chtěl zůstat v Irsku a druhý bylo také lepší nechat tam. Nic moc pocit.

Neděle:

Vstávali jsme hodně, hodně brzy. Hodně moc brzy. Brzy i na normální lidské poměry. Ale taxík byl příjemný, na letišti jsme byli hned, měli jsme dost času a všechno probíhalo mnohem klidněji, než na cestě tam, i když kontrola teda byla rozhodně přísnější - vyndat jsme museli skutečně všechno "nebezpečné", prohlídli a prošacovali si nás a čtvrtině naší výpravy nedovolili vzít na palubu batoh kvůli rozměrům (ale přiznejme si, že byl na cestě zpátky o hodně větší než na cestě tam...). Samotný let byl pro mě mnohem horší - nevím, jestli to bylo nějakým jiným tlakem, nebo tím, že bylo brzy ráno a já skoro nespala, nebo možná tím, že jsem seděla u okýnka a Petr točil vzlétání na video, takže měl ruku přeze mě a na mě to působilo tísnivě - každopádně musím říct, že jsem asi ještě nezažila tak intenzivní pocit, že se vůbec nemůžu nadechnout. Jo, mám klaustrofobii a měla jsem ten pocit vždycky, i když jsem byla ještě malá a nedokázala jsem to přesně specifikovat a pojmenovat. Ale proč se to za posledních pár let tolik zhoršilo, to fakt nechápu. A tentokrát jsem neměla daleko do paniky, což by zrovna v tom letadle asi fakt vůbec neprospělo. No... nepříjemný. Naštěstí jsem to nějak dokázala zvládnout a spravilo se to, i když tomu moc neprospěla návštěva mini-záchodku, který působí mnohem víc tísnivě, než všechna ostatní zákoutí letadla dohromady. Ale vyvázla jsem z toho a zbytek letu už pak byl docela v pořádku. Navíc akorát vycházelo slunce, a to byla moc hezká podívaná.

Na letišti v Praze jsme si ještě prošli posledním dobrodružstvím - ta samá čtvrtina naší výpravy, které nepovolili batoh na palubu, nemohla najít svou občanku. Ještě že měla v tom batohu pas. Občanka se nenašla dodnes.

A tak skončil výlet do Irska. Bylo to báječné, akorát burgera jsem od té doby neměla ani jednou, a to už jsou to víc než tři týdny. Hm... aspoň něco pro zdraví. V neděli po příjezdu jsem prospala snad celý den, letadlový klaustrofobický zážitek mi dal skutečně docela zabrat. Chřipku - ani prasečí ani obyčejnou, si nikdo z nás nepřivezl, takže výlet byl úspěšný. Velice ráda se tam někdy podívám znovu, Irsko je jedna z těch zemí, která mi i za těch pár dní opravdu přirostla k srdci.

*Za fotky moc děkuji Shakeovi a Johnymu a omlouvám se za značné zpoždění při publikování.*

Už je to rok

2009-10-27T12:31:00.005+01:00

Věci se mění a změna je život. Já to vím - a nemám to ráda - vždycky jsem se bála změn a na každou větší změnu jsem musela a stále musím dlouho sbírat odvahu, nebo mít aspoň hodně dobrou motivaci k tomu do toho jít.

Bylo to tak i v době, kdy jsem se minulý rok, krátce před Vánoci, přestěhovala na Teonas. Dávku odvahy jsem potřebovala opravdu velkou - udělat tenhle obrovský krok, i kdyby to mělo být jenom na zkoušku, pro mě bylo hodně děsivé. Po dvaadvaceti letech bydlení s rodinou, kdy jsem měla velký pokoj jen sama pro sebe, jsem se stěhovala do mnohem menšího pokoje a navíc k člověku, se kterým jsem byla pouhé tři měsíce a k jeho dvěma kamarádům, které jsem jednak sotva znala a druhak neměla nejmenší ponětí, jaké to může být sdílet s nimi jednu domácnost. Doba, která to provázela, navíc nebyla úplně přívětivá na tenhle typ změn. Ale udělala jsem to a jsem za to moc ráda, protože kdybych to neudělala, všechno by teď bylo jinak - nejspíš bych neměla ani kde bydlet, ani bych neměla toho člověka, který je tím nejlepším, co mě v životě mohlo potkat - jen tehdy jsem si tím ve víru všech věcí nebyla zdaleka tolik jistá.

Žiju tam už skoro rok a věci jsou samozřejmě někdy lepší a někdy horší, v celkovém měřítku jsem tam ale opravdu šťastná, protože mám poprvé v životě pocit nějakého osamostatnění a paradoxně asi i většího soukromí a určitě i svobody. Navíc jsem se samozřejmě kdykoliv mohla vrátit, kdyby se něco nepředpokládaného stalo.

Byl to rok zvykání si na tenhle podivný typ svobody a na to, že jsem už velká holka, která odchází od rodiny a hledá si svůj vlastní domov někde jinde. Jenže... jenže. Domov není věc, která by se měnila s tím, na jakém místě zrovna žiju a ačkoliv jsem to věděla dopředu, nějak mi nedošlo, že ten opravdový domov chtě nechtě musím ztratit - to, že se vrátit nechci - zpátky k našim, ke psům, k rodině, kterou si buduje moje sestra, ke všem těm nefungujícím věcem ve starém bytě - jsem věděla dávno. Když jsem si zvykla na něco jiného, přestala jsem se tam cítit dobře a teď se mi tam chce málokdy i jen přespat do druhého dne. Ale byl to domov a najednou už není. A Teonas také není domov. Jsem tam ráda, ale rok, který jsem tam strávila, je spíš jako pár dní, pořád se tam vracím jakoby do cizího prostředí. Takže můj domov zůstal někdy na půl cesty a já si uvědomuju, že dřív, než budu mít něco doopravdy svého, kam přijdou všechny mé věci a budu si to tam moci zařídit jak budu chtít, tak ho nejspíš na ani jednom z těhle dvou míst (znovu) nenajdu.

Minulý týden jsem byla v Dejvicích a několik hodin jsem tam měla práci. Bylo to nevyhnutelné - zabalila jsem si všechen svůj dosavadní majetek do krabic a ty jsem uložila do skříně. Vyházela většinu zbylých věcí v šatníku, do toho jsem naskládala knížky. Dala jsem celou svou minulost někam, odkud se dostane ven až... až jednou, za pár let. A nevím, jaký z toho mám pocit. Nevím ani, jaký z toho mám mít pocit.

Moje sestra je těhotná a můj nevyužívaný pokoj by měl do Vánoc už konečně najít další využití. Nechali jsme tam knížky pro děti, můj gauč přijde do kuchyně a do mého pokoje se nastěhuje synovec Ondra. Nevadí mi to, byl by nesmysl, kdyby se tak velký prostor schovával pro případ, že bych se náhodou někdy chtěla vrátit. A já jsem opravdu šťastná, že má ségra konečně tu svou vysněnou rodinu a že do ní - jako velká teta - patřím. Pro Ondru dám svůj pokoj víc než ráda. Ale ta minulost mi nějakým způsobem bude hrozně moc chybět. Ty roky, kdy jsem tam měla útočiště, ve všech věcech, maličkostech, kterých jsem se nikdy nechtěla zbavit... Mám tam deníky, které třeba už nikdy nebudu číst, mám tam hromadu drobností, od lístků na nejhezčí filmy, na kterých jsem byla v kině, po fotky ze škol v přírodě v Chorvatsku a obrázků, které jsem malovala v páté třídě. Mám tam kazety, které už třeba nikdy nebudu poslouchat, ale tři z těch dvaceti jsem uchránila, protože jsou vzpomínkové. Pouštěla jsem si je večer na starém kazeťáku, když jsem nemohla usnout. A všechno to je po rekordně krátkém čase v krabicích a čeká to tam, až... až jednou, třeba za pár let, se k tomu vrátím, vezmu si to s sebou a bude mi to připomínat ty časy, kdy jsem měla domov někde úplně jinde, než budu mít.

Protože i kdyby to bylo jen přesunutí věcí, pro mě to znamená, že už je to skutečně definitivní. Že jsem za rok prošla změnami od "na zkoušku", "uvidíme, co se stane", "počkáme si, jestli to bude fungovat" až po "už to není domov", "nechci se tam vrátit" a "už se tam vrátit nemůžu".

A já nemám moc ráda změny... je to rok a pořád mám pocit, jak rychlé to najednou bylo. A i když uvnitř vím, že to tak musí být a že je to tak v pořádku, že jsem velká holka a tohle - žít konečně úplně svůj život - zvládnu, tak vypořádat se s tím, že je celý můj dosavadní svět zabalený v krabicích ve skířni je... divný. Stejně jako v mém bývalém pokoji, i uvnitř mě něco najednou chybí a místo toho nastoupila divná palčivá bolest, ten smutek, který mi tam čas od času propaluje díru. A to příjemný není, i když vím, že s tím nemůžu a ani vlastně nechci nic dělat.

Čeká mě dokončení školy, práce a nějaký nový život, třeba i takový, jaký jsem si ho vždycky představovala a nebo jinačí, ale už budu sama a bez rodiny, která by mi stála za zády. Což bude pořád to, co jsem vlastně chtěla nejvíc, i kdybych neměla mít do pár let vlastní rodinu, děti... Cítím i tu náhlou samotu, že se vracím domů někam, kde to vlastně doma není a já bych chtěla, aby bylo. Ale nevyhodila jsem tu minulost pryč. Mám ji pořád v těch krabicích ve skříni, takže jednou ji zase vytáhnu a třeba všechno bude jak má být. I když to teda občas bolí, to jo. Ale nejspíš jo - je to tak dobře.

Seasons may change... winter to spring

2009-09-25T14:36:00.000+02:00

Never knew I could feel like this

Like I´ve never seen the sky before

I want to vanish inside your kiss

Every day I love you more and more.

(Come what may...)

Karolínka

2009-08-09T17:10:00.005+02:00

Ačkoliv jsem ještě chtěla dodat pár příspěvků o jiných věcech, nemůžu jinak, než teď krátce napsat o Karolínce. Narodila se 6.8. a ačkoliv to podle vyprávění bylo opravdu hodně náročné, holčička je to krásná a určitě to, že je teď zdravá na světě, za to trápení stálo.

Byla jsem se za Hankou podívat do porodnice a odnesla si pár moc krásných fotek a hlavně další hodně silný zážitek. Je to první miminko, které se narodilo v okruhu takhle blízkých kamarádů a hlavně první holčička, která sice doopravdy není příbuzná, ale těším se, že jí budu čas od času moct dělat tetu, když mám zatím samé synovce :-).
Hanka je sice vyčerpaná, ale šťastná a moc jí to mateřství sluší. Posuďte sami.

Moc těším, až je znovu uvidím. Obě holky i hrdého tatínka Karla.

Wizard ´09 - postřehy

2009-07-22T14:08:00.004+02:00

Byla jsem tam a i když přiznám, že se mi hned po FFku skoro vůbec nechtělo, nakonec to bylo moc hezké.
Přijelo hrozně málo známých lidí. Zahlédla jsem Ziinu, Praotce, Deuse a Patrika, ale jinak víceméně pusto a prázdno až na pár Potterovců, Samuela a známých od organizátorů. Ale Kat mi to vynahradila, tu jsem stejně chtěla vidět ze všech nejvíc a byly jsme spolu i na obědě v pizzerii, takže jsme konečně měly zase jednou chvilku pro sebe:-).
Místnost, kde byli kluci z ŽvB byla daleko a málokdo o ní věděl. Vůbec značení bylo takové podivné, ale co už. Byla jsem se tam na chvilku podívat a i když jsem na ně neměla moc čas, zase jsem si uvědomila, jak se mi po té hře stýská.
Zmocnila jsem se dvou vstupenek - se Snapem a Hermionou. Snapea jsem si nechala, Hermionu jsem vzala domů Petrovi.
Stánek s předměty se mi moc líbil. Kdybych měla asi tak 10 000 navíc, koupila bych si tam spoustu věcí.
Moje "přednáška" s názvem "Na co se těšit v Princi dvojí krve" byla už opravdu trapná, i když nějaké lidi jsem měla a někteří z nich vypadali, že se jim to i docela líbí. Já si připadala už doopravdy blbě.
Na dabéry se přijela podívat i moje maminka, která se těšila především na Aleše Procházku. Kdo taky ne? Třeba moje zklamání, když jsem se dvě hodiny před začátkem besedy dozvěděla, že nepřijede, bylo o dost větší, než bych byla čekala. Místo něj se ale dostavil Pavel Trávníček. Musím říct, že je to určitě velký herec, dokáže zabavit lidi, být vtipný, ale ta hodina a půl, kterou jsem vedle něj seděla na pódiu, mi docela stačila - bylo to velmi vyčerpávající. Jirka Kocman mě mile překvapil svou nenuceností, uvolněností a příjemným a humorným vystupováním (když ho zrovna pan Trávníček pustil ke slovu). Bylo to zajímavé.
Kouzelníka jsem neviděla, prý nebyl vůbec špatný.
Kdo počkal na Chrise Rankina, určitě toho nelitoval. Sál nebyl sice vůbec zaplněný, ale o to jsem z besedy měla lepší pocit. Bylo to příjemně dlouhé, komorní, milé. Chris je charismatický a zábavný a jeho historky z natáčení stojí za to (nepřestává mi vrtat hlavou, co všechno mohl představitel Arthura Weasleho říkat při natáčení místo "gumové kachničky"). Každopádně mě to rozhodně vyprovokovalo pustit si všechny díly HP znovu a podívat se bedlivě, kde a jak tam vlastně hraje, kde se drží hlavní postavy a co tam povídá. Dívat se na to a vědět podrobnosti bylo zajímavé... No zkrátka beseda s Chrisem úžasná, mluvil krásnou angličtinou a velice srozumitelně, jeho překladateli jsem často česky rozuměla míň jak jemu (navíc teda ten překladatel vůbec neznal Harryho Pottera, takže z toho byly docela zmatky). Beseda bohužel skončila až příliš brzy, měla bych ještě spoustu otázek...
Na conu chyběl stánek s občerstvením. Aspoň nějaké pití a něco malého k jídlu - myslím si, že by se to i vyplatilo.
Namíchlo mě, že jsem se tak dlouho a ve stresu dělala s tolika otázkami na OVCE a pak se tam z deseti dalo vždy jen sedm.
Nestihla jsem si složit Pobertův plánek.
Večer jsme s Kat přejížděly na Anděla na verzi Harryho s titulkama. Někteří lidi i během conu tvrdili, že na stránkách vlastně vůbec není napsáno, že v Ládví je jen dabovaná verzce a mnoho lidí to tudíž netušilo. My naštěstí ano, tak jsme si přejely a já rozhodně nelitovala. Film jsem viděla ještě ve společnosti Johnyho, Kirany a Teaze, nebylo mi ani líto, že tam není hromada Potterovců z Wizardu, chyběl mi tam jen Petr.
A samotný film? Musím se přiznat, že jsem od toho čekala víc. Od závěru i něco jiného, než jen že se Belatrix projde po stole a rozbije nějaké nádobí. Celou dobu jsem čekala, kdy se dostaví slíbený "rozjezd" a on se nedostavil. Nicméně jsem se dobře bavila, herci mi přišli výborní (nejlepší asi Tom Felton a klasicky Alan Rickman) a nebylo tam pro mě žádné velké zklamání, jako např. u Vězně z Azkabanu, což může být dobrý film sebevíc, ale bylo tam tolik věcí, které mě mrzely, že ten díl neumím mít příliš ráda. Někteří lidi tvrdí, že jim vadily ty rozdíly, které v Princi byly v porovnání s knihou. Mně tam chyběly jen vzpomínky na Tomovy příbuzné (+ zavraždění rodičů) a něco víc o viteálech (z těch tří minut, co tomu Brumbál ve filmu věnoval, bych být Harrym fakt neměla jediný klíč, kde vůbec začít). Ale jinak mi to nepřišlo nijak hrozné, spíš i naopak - dějová linie byla slušně zachovaná. Doupě mě štvalo, to jsem nepochopila vůbec. Ale jinak - podle mě dobré, dá se to. Ráda na to klidně půjdu ještě jednou (v současnosti by to bylo po čtvrté:-)).

Podle mě byl Wizard příjemný con a myslím si, že většina lidí to nebude považovat za ztrátu času. Uznávám, že to bylo spíše pro skalní fanoušky, ale i z těch ostatních - kdo chtěl, něco si tam našel. Třeba na Chrise nedám dopustit:-).Takže díky Nikolovi a Thomasovi za organizaci a doufám, že se něco podobného uspořádá zase příští rok při první části sedmého dílu. Pokud ano, já určitě nebudu chybět.

Festival Fantazie 2009

2009-07-14T12:05:00.013+02:00

Několik dlouhých dní před FFkem jsem neustále opakovala: "už aby byl pátek večer" a "už aby bylo FFko". Nebylo to ani tolik proto, že bych se tak hrozně těšila, ale spíš proto, že jsem dodělávala snad tisíc věcí do školy a ještě řešila Čarovečer, přednášky a hromadu dalších kravin a předpokládala jsem, že odjezd z Prahy už všechno vyřeší a nervy půjdou stranou. Což byla asi nakonec pravda.

Důvod, proč jsem se netěšila tolik, byl spíš osobní. Cony jsou svým způsobem "krizové situace" a co se týče vztahů, hodně se na nich ukazuje. Člověk kolem sebe slýchá: "pokud chcete prověřit vztah, vezměte partnera na vodu". Já bych si skoro dovolila vyměnit vodu za cony, myslím, že princip je stejný a já se o tom už nejednou přesvědčila. Ale v tomhle směru to dopadlo úžasně, takže moje obavy - ať už jakékoliv - byly naprosto neopodstatněné. Žádný psycho-con se nekonal.

Takže tedy "stručná" rekapitulace:

Pátek

Tank - tedy tátův Opel Omega - půjčen. Přes Prahu cesta nepříjemná jako vždy, ale relativně to šlo, tak jsme dojeli z Dejvic na Teonas, tam si zabalili (nanosit tu hromadu výzdoby a jiných věcí nejen na Gatecon a zabrat tím celé auto znamenalo spoustu nadávek, ale zvládli jsme to) a nějak i rozumně po třetí hodině vyrazili s dojmem, že to snad nějak půjde, resp. pojede.

Což o to - auto i jelo, ale všude kolem všechna ostatní auta stála a tak jsme se ve snaze objet všechny zácpy a stavit se mezitím ještě na jídlo dostali do Chotěboře až za další 3 a půl hodiny. Bylo to opravdu, opravdu náročné. Ale dojeli jsme.

Na místě nás nečekalo ani moc překvapení. Po registraci jsme se šli ubytovat, pokoj úplně nahoře a směrem na východ není moc velká výhra, ale doufali jsme, že to nějak přežijeme. No a po nějakém tom přemístění postelí, vybalení a rozbordelení všeho v místnosti (najít zásuvku je nadlidský problém, ale společnými silami jsme ho po urputném snažení vyřešili) jsme se šli konečně podívat na con.

Bylo to trochu naskakování do rozjetého vlaku, ale zas tak extra rozjetý nebyl, takže jsme se spíš nechali vtáhnout a bylo to v pohodě. Nakonec jsme i usoudili, že jsme zas o tolik nepřišli.

Co se dělo tou dobou zajímavého? Upřímně nemám moc ponětí. V osm jsem se chtěla jít podívat na "etiketu na conu" (ten název a k tomu přednášející -dam- a Budji = zajímavá kombinace) ale ve SW místnosti bylo dusno a smrádek, tak jsem to vzdala a místo toho jsem si povídala venku před místností s Tess. Znovu jsme zkonstatovaly, že někteří lidi, co chodí kolem, prostě neví, kdy přestat povídat a odejít. Ale nebylo to překvapení. V ST místnosti byl sci-fi táborák, na kterém jsem se sice ukázala jenom chviličku, ale když jsem pak procházela zpěvník, přišlo mi to celé jako velice nápadité. Ani nevím, co se dělo ve velkém sále a jinde, Tess se předváděla se světelným mečem před kinem, tak mi to nedalo a skočila jsem si na obchodku i pro ten svůj meč (když už jsem ho sem vezla, a to jsem si myslela, že ho nevyužiju...). Měli jsme pak i policejní návštěvu. Myslím, že bych měla zase začít trénovat, protože reflexy už nejsou co bývaly.

Sobota

Sluníčko je pěkně trapná věc. Ráno jeho vinou nebylo vůbec příjemné, museli jsme se otočit, abychom mohli spát ještě aspoň nějakou dobu. Tedy docela dlouhou dobu, na baru už pak neměli snídaňové balíčky, tak jsem začala zvyk "sýrovo-toastové snídaně" (STS).

Štvalo mě, že si lidi neumí udělat pořádek v tom, jak vážně se mají brát ti horgoni, nebo jak se ta velká dřevěná věc na šňůrce jmenovala. Jednou je to na vážno, podruhé je to jen taková legrace... Mně to přišlo jako dobrý nápad a podle nejnovějších informací to v nejednom případě doopravdy fungovalo, ale bez těch poznámek by se mi to líbilo víc:-).

V sobotu ještě byla pohoda, na přednášky jsem kašlala, Eeevu (můj počítač, pro neznalé) jsem otevřela poprvé snad až v pondělí. Do té doby bez netu a naprosto spokojená. Viděli jsme Wolverina, což nebyl vůbec špatný film, jen jsem se před ním na rychlo převlékala do kostýmu, kvůli uvítání Trevora Jonese. Pak hned zpátky do civilu, ani večerní šermování s kostýmem nakonec nevyšlo. Prošvihla jsem pak jak film Andělé a démoni, tak Město Ember, který jsem sice už viděla, ale říkala jsem si, že znovu by mi to vůbec nevadilo. Ale Johnak měl křest knihy a na tom jsem se chtěla ukázat.

Bylo to pěkné, sešlo se nás tam víc, někteří (teda doufám, že většina) si tu knihu doopravdy koupili a my ostatní dostali alespoň záložku, kterou vlastně od té doby nosím pořád u sebe v tašce :-). Já jsem Johnakovi přiznala, že knížku asi číst nebudu, ale i tak jsem tam byla a musím uznat, že jsem měla velkou radost z toho, že má Johnak radost. Jak už jsem později řekla jemu - je spousta lidí kolem, kteří píšou, spousta lidí kolem, kteří tvrdí, jak chtějí psát a o kterých se říká, jak jsou dobří a lepší a nejlepší. Ale byl to Johnak, kterému to nakonec vyšlo, protože měl možná z části štěstí, ale protože především šel za tím a i když ho to stálo místy docela dost sil, byl to on, kdo to zvládl. A i když před rokem bych se nad tím asi nepozastavila, spíš bych protočila oči v sloup a šla si svou cestou, teď po tom všem mu to doopravdy přeju. Protože na tom makal a zaslouží si to.

No... a večer pak měli trekkies tu svou havajskou noc.

Ne, nevydržela jsem tam být celý večer, ale líbilo se mi, jak to měli organizované. Jaký to byl jednoduchý nápad a jak příjemně tam zároveň bylo - i když bych omezila ty soutěže, ale to už je jen osobní názor na věc. A všechna ta výzdoba a drinky a lidi v "kostýmech" - doopravdy to bylo pěkný, člověk tam vstupoval zase ještě do ještě jiného světa, než je samotné FFko.

Ve velkém sále mezitím probíhalo nějaké karaoke, takže v tomhle ohledu zábava nic moc, ale s Tess jsme se vydaly na kouli, která tam byla a svítila a kouřilo se z ní, takže naše stará známá koule! Pak jsem si zase došla pro meč a šermovaly jsme - já teda bez kostýmu, ale aspoň v bílém. Takové blbiny jsem dělala naposledy hodně dávno a celkem jsem uznala, že zase je na chvilku dělat není ani trapné ani ponižující a že mi to vlastně i docela chybělo. Ale dva večery celkem i stačily.
Neděle

Jak bylo příjemně zataženo, tak by se dalo dlouho spát. Nicméně můj milý se rozhodl, že bude vstávat na kešky, takže i když jsem nevyrazila s geo-bandou, už jsem po ne úplně příjemném probuzení (Hey! Hey! You! You! I don´t like your girlfriend!) znovu neusnula. V programu nebylo nic moc zajímavého, takže jsem si asi dala STS a jen počkala, až skupina dorazí z kešek. Podle fotek to vypadalo, že jsem o dost přišla. Chtěla jsem si tam pak zajít sama, nakonec na to nedošlo. No... třeba příští rok. (Cha cha!)

Od jedné se pak prodávalo pečené prasátko, na které jsem se těšila snad věky. Splatila jsem jím dva své dluhy (takže doufám, že tím to s dluhy hasne, když nepočítám těch pár facek, které ještě dlužím pár lidem) a oběd to byl doopravdy vynikající a vydatný.

Na soutěži v poznávání seriálových znělek jsem na rozdíl od Petra poznala aspoň Dawsonův svět (vzpomínky na těžké období dospívání!!!), Kriminálku New York a správně otipovala Andromedu. Jinak věděl všechno spíš on a něco málo nám poradila... Gabriela to byla, ale přezdívku neznám. No, na vítězství to nebylo, ale pobavili jsme se u toho, i když méně než pak u přednášky o Barneym Stinsonovi, která měla docela grády. Škoda, že to bylo v tak malé místnosti, lidi vypadávali ven oknama (eee... má ta místnost okna?).

Ani nevím, jak se to pak stalo, ale venku mě odchytili Lumyška s Mikosem a že jdou na zmrzlinu, tak jsem šla s nima. Cestou jsme nabrali ještě Johnyho a zamířili do Modré hvězdy, kde - a to se musí nechat - měli poháry doopravdy výborné. Skoro stejné, jako na obrázku, že?:-). Před pizzerií jsme pak potkali Mighoupta s Milanem. Mig vypadá velice spokojeně a energicky, jako ostatně vždycky. Milana představil jako Ivana z Ukrajiny a měla jsem podezření, že někteří mu to i věřili:-). No, ráda jsem ho zase po té době viděla, naše rozloučení na KoprConu nebylo takové, jaké bych si představovala.

Po návratu jsem si šla ještě popovídat s Lumyškou, což vedlo k nějakému uvolnění po té chvilce napětí. Nervozita opadla docela a bylo fajn si jen tak popovídat o věcech kolem a uvědomit si, že se vlastně neděje nic divného.

Večer byla SW improvizační liga, na které jsem slíbila účast. Přiznám se, že to místy nebylo až tak zábavné, ale ráda jsem tam byla, i když jsem na oplátku čekala že někteří dorazí ve čtvrtek a budou soutěžit při Čarovečeru. Ale okolnosti omlouvají;-). Souběžně s ligou probíhalo Casino Risa, které mělo taky velký úspěch (docela narváno k prasknutí), já tam moc dlouho nevydržela. Chodila jsem po conu, sháněla pro -dam-a velmi složitě balónky na klání týmů a když jsem je konečně sehnala, nebyly už potřeba... no a pak čekala, až casino skončí, ale ono to ne a ne skončit, takže z večera nic moc nebylo. Ozývala se mi pak válečná zranění (plus FF chřipka), takže jsem si šla lehnout.

Pondělí

Opět pražilo sluníčko, před kterým se vůbec nedalo schovat! Zatracená velká svítivá věc! Museli jsme na okno pověsit ručník a Petrův oblek, aby se v tom dalo ještě aspoň chvíli spát.

Jinak bylo pondělí asi nejhezčím dnem. Dostala jsem dokonce i slaný balíček ráno! Pak jsem si zapnula Eeevu a vrhla se na Rickmana (myšleno /bohužel/ na přednášku), což mi zabralo celkem dost času a pořád to ještě nebylo hotové. Taky jsem prošla všechny facebooky a twittery a maily atd., spoustu času to zabralo. Taky jsem zjistila, že první přednášku mám už zítra... No, prošla jsem to všechno a akorát včas odpoledne přišel na řadu hudební duel.

Ráda jsem se tam ukázala, měli to skvěle připravené a vtipné a Hanna´an v kostýmu McGonagallové vypadá výborně! Některé ty skladby (imperial march vs. bradavický pochod) byly sice naprosto nesrovnatelné, ale za tu zábavu to myslím stálo (jen těch předpojatých starwarsáků by tam mohlo být míň :-)).

Po duelu a nějaké chvilce volného času jsme se začali připravovat na Eý Tý. Já se moc nestresovala, ale všichni kolem očividně ano. Na Petra se přišli podívat jeho příbuzní, takže byl o to nervóznější, oč byla jeho scénka se Salivenem... eh... "zajímavější". Postupně vycházelo na povrch, kdo si co kde zapomněl a které věci chybí, nejsou, nebudou atd. Nakonec to samozřejmě dopadlo dobře, i když se to neobešlo bez nadávek a poznámek a chaosu. Mně se to nicméně celé hodně líbilo a i Petrovi příbuzní tu jeho kategorii myslím vzali sportovně.

Po Eý Tý jsem opět propásla Stmívání a opět mi to vůbec nevadilo. Místo toho jsme se přesunuli do KD a já čekala, co se vyklube z té SW akce ve velkém sále.

Nakonec to byl asi ten nejhezčí večer z celého FFka. Protože místo pořádné diskotéky někdy jindy bylo zase jenom trapné karaoke, tak jsem si žádný večer neužila tolik jako pondělní a nutno podotknout, že připravené to bylo fakt moc dobře. Sup jako Elvis byl nezapomenutelný.

V průběhu večera na mě zavolali - nebo jsem v tomto přesvědčení žila až do dalšího večera - Milan s Janou. Milan cosi řekl a mně to přišlo jako kladná věc, hlavně proto, že to - konečně - působilo jako ta fáze smíření. Každopádně Petr si nemyslel, že to tak je. Nakonec se ukázalo, že měl pravdu on a já ne - což mě docela překvapilo, ale nedá se říct, že by to bylo tak moc divný a rozhodně to nebylo poprvé, kdy měl v podobných věcech pravdu.

Jinak to byl večer úžasný a já na něj budu vzpomínat jako na nejkrásnější na celém conu. Možná jako na nejkrásnější na všech conech vůbec. Možná je tanec hloupý důvod, ale nechte mi mé romantické vize, takhle s někým, s kým jsem a koho mám tolik ráda, to bylo vůbec poprvé, tak jsem si to prostě musela užít. Úžasné to bylo.

Úterý
Usnuli jsme až za svítání, takže vstávání bylo až lehce odpolední. Místo snídaně jsme se rovnou přidali ke skupince, která mířila do Modré hvězdy na oběd. Nějak jsem zapomněla na přednášku Tess a na con už jsem se nestihla vrátit, abych na ní vypomáhala, každopádně měl taky Petr narozeniny a mezitím už probíhaly nějaké přípravy na tajnou oslavu, která se pak odehrála těsně po mojí přednášce o Snapeovi. Vyšlo to nakonec všechno víc než dobře, pořádat takovou tajnou akci je zábava, ale bylo docela náročné udržet Petra hodně nenápadně mimo inkriminované oblasti, kde se zrovna přenášel dort nebo dělaly chlebíčky. Vlastně nejvíc práce na tom odvedli ostatní, já jsem fungovala spíš jako Petrův velmi dotěrný doprovod a pak měla tu přednášku, takže každopádně ještě jednou moc díky všem (raději nebudu vyjmenovávat, ještě bych na někoho omylem zapomněla:-)). Prostě to dopadlo skvěle.
A naráz tu byl první WeX, tedy Wormhole X-treme. Přišli na to lidi a bavili se, fakt! Já jsem měla dobrej pocit z té práce, kterou na tom všichni odvedli, že to k něčemu bylo a lidem se to líbí. A určitě jsem ráda, že jsem se mohla zúčastnit natáčení, tahle práce mě prostě bavila vždycky. Asi jsem se vážně minula povoláním...

Později večer mě napadlo, že by asi stálo za to zjistit, jak Milan vlastně myslel to, co mi řekl, tak jsem si k nim šla sednout do Vočí. Mno... dozvěděla jsem se za ten rozhovor mnoho "nových" skutečností (nebo spíš neskutečností, trochu jsem si připadala jak při rozhovoru o něčem, co už se z reality dostalo někam hodně daleko za hranice). Trochu mě mrzelo, že jsem se pak dozvěděla, že za "normálních" okolností je to vlastně všichno viděno úplně jinak. Ale asi to je jedno, myslím, že to už fakt není žádná omluva. Mno... ač na mě občas mluvili (no, "mluvili"...) i tři lidi najednou, neodcházela jsem zničená. Zklamaná ano, ale odpověď na otázku jsem dostala a kvůli té jsem přišla, tak nemá smysl dělat si hlavu z toho, do jaké absurdity se to celé - zase - dostalo.
A když jsem se pak vrátila mezi ty své "povrchní, slizké a hloupé" přátele s "naprosto ubohým smyslem pro humor", viděla jsem ten obrovský kontrast mezi tím, jakým životem jsem žila a jakým žiju teď, mezi neustálým odsuzováním okolí, povyšováním se nad ostatní, arogancí, egoismem a slzami a - dneškem. Spokojeností nejen sama se sebou, ale i s tím "obyčejným" životem, jaký mám, s místem, kde žiju, se svou rodinou, s prací a především s lidmi, kteří v mém životě jsou - a co je důležitější - v jejichž životě jsem já. Ne - doopravdy nemám komu co závidět, ani po čem víc toužit. A i když jsem ten večer byla trochu vystresovaná a naštvaná, tohle jsem si uvědomovala víc než jasně.
Taky jsem ten večer ztratila telefon a zjistila to až na obchodce, kam jsme šli po nějaké době ve složení já, Johnak a Jarmil. Tak jsem se pak vrátila do KD (Johnak mě byl doprovodit), docela dlouho jsme ho tam všichni hledali a nakonec ho Petr dostal ze slečny čajovnice, která pak byla na můj vkus až trochu moc... kontaktní. Karel mě nicméně ujistil, že bude Petra hlídat, tak jsem jen vrhla vražedný pohled na záda dotyčné slečny a šla si lehnout. Teda - lehnout si byl původní plán. Nakonec jsme ještě seděli dvě hodiny s Johnakem na schodech obchodky a povídali si o všech možných životech, vesmírech a vůbec. Byli jsme tam až do té doby, než ti naši přišli, takže to vypadalo, jako že tam celou tu dobu čekám, až se mi muž vrátí domů. Ale my jsme se vážně jen zakecali:-).

Středa
Ačkoliv jsem to už chtěla pustit z hlavy, nějaké věci ještě nebyly úplně jasné, tak jsme se ve středu sešly ještě s Janou. Něco málo mi osvětlila a určitě mi aspoň pár věcí začalo dávat nějaký smysl, ale tím spíš jsem měla dojem takové podivné absurdity celé té situace po tak dlouhé době. A že tyhle staré věci, které už si stejně nejspíš všichni pamatujeme úplně jinak, než jak doopravdy byly, dokážou s takovým zápalem probírat i jiní lidi, kteří u nich vlastně vůbec nebyli, mě fascinuje do teď. Už několik měsíců mi pomalu docházelo, že to fakt je úplně stejné, jako to bylo kdysi a mohlo mi to dojít mnohem, mnohem dřív. No ale co teď s tím, už je to jedno.
Mezitím byl také proces s Pavlem Youngem (nebo jak se to píše). Měla jsem tam nějakou malou roli ženské, co má říkat, že pan Young je slušný a velmi dobrý člověk (Younga hrál Johanson - říkat něco takového o Johansonovi? No to teda...) - no, stejně ho nakonec popravili. Bylo to pro mě zezačátku trochu nudné, ale závěrečná poprava byla strhující. A úžasný byl taky Praotec, který měl jako Youngův táta zemřít při procesu po verdiktu.
No a kvůli těm různým rozhovorům a tak jsem úplně zapomněla na WeX. Jsem pako.
Večer jsem taky nakonec nešla ani na Cosplay (moc lidí!), ani na nic jiného, místo toho jsem zamířila do KD, kde se později v noci odehrávaly nějaké taneční, ale na nich jsme myslím moc dlouho nevydrželi.

Čtvrtek byl ve znamení Čarovečera, focení s Googlem a Života v Bradavicích. Na poslední ze zmíněných věcí jsme přišli pozdě, za což se s Thomasem ještě jednou omlouváme, nečekali jsme, že tam bude byť jen jediný člověk, když venku čeká celá Chotěboř na Google auto. Každopádně přednáška dopadla v rámci možností tak nějak jako obvykle, vypadalo to, že jsou stále lidi, co se o to zajímají a třeba jsme i někoho nalákali ke hře. Já osobně se těším, až to zase začne. No ale neměli jsme čas na další rozjímání, protože nás čekal ten Čarovečer a spousta příprav na něj.
Největší kravina byly hlasovací lístky, uznávám. Nakonec se ale osvědčily, takže si je nevyčítám tolik a Kiranu jsem za jejich stříhání už pozvala na kafe :-). Každopádně ač byly přípravy tradičně hektické, všechno to vypadalo o hodně líp než minulý rok.
1. Systém boje o školní pohár a rozdělení do kolejí byl výborný tah. Jakmile byl jeden prefekt, jehož hlavním úkolem bylo vést družstvo a být maskot, vypadalo to všechno úplně jinak.
2. Koleje byly poměrně velké (neomezené počtem) a lidi se mohli hlásit kam se jim chtělo podle preferencí buď koleje, nebo prefekta - a lidi byli super, povzbuzovali se a rychle reagovali, až mě mnohdy překvapili (a opět mi potvrdili doměnky, že na některé věci z improligy prostě NEJSOU potřeba průpravná cvičení k tomu, aby to bylo skvěle zahrané a velice vtipné).
3. Bylo potřeba méně věcí než vloni, ale stejně byla hromada problémů, nicméně se nám to všechno podařilo víceméně dobře, jen jsme byli malinko stresováni časem, ale myslím, že přetáhnutí do půl jedenácté nám Vašek už odpustil.
4. Musím poděkovat všem účastníkům - hlavně Vaškovi, Arli a Hanna´an, kteří nám hráli učitele. Byli jste báječní. Také samozřejmě díky Pavlíně za půjčení kostýmu, nepřipadala jsem si v něm letos tak děsně jako vloni:-).
5. Viděla jsem, že v průběhu večera dorazili Milan a Jana. Když jsem se ptala, co tam vlastně dělali (viděla jsem jen nějaké zběsilé mávání rukama), bylo mi řečeno, že měli poznámky na Petra a muchlali hlasovací lístky. Tolik k inteligentním projevům, o kterých tak často mluví. Teď nám to teda fakt natřeli!
6. Doopravdy to byl moc příjemný večer. Pohár vyhrál Mrzimor (my s Thomasem nehlasovali, takže žádná protekce nebyla, fakt:-)), ale doufáme, že i ostatní si to užili a mají radost z cen. Každopádně se těšíme zase příští rok a doufáme, že to bude opět nové a ještě lepší.

Když to všechno skončilo, padla na mě únava, jako asi po každé takové akci. Navíc mě trápil zánět močáku, takže mi večer bylo docela... nedobře. Tak nějak v ústraní jsem si sklidila všechny věci, převlékla jsem se z kostýmu, který u mě díky Petrově reakci o něco stoupnul v ceně, a dala si nějaký čaj na baru. Asi jsem se pokoušela odolávat, ale doopravdy mi nebylo dobře, tak jsem si šla lehnout. A dokonce ne sama, takže jsem vůbec neměla pocit, že bych o něco přicházela...

Pátek
Měla jsem před sebou ještě dvě přednášky - Rickmana na dvě hodiny, kvůli kterému jsem se stihla ještě jednou pořádně vynervovat, ale nakonec to dopadlo dobře, čas vyšel akorát, jen mě mrzelo, že jsem ještě pár věcí nestihla připravit. No, každopádně to byla přednáška, na které jsem dělala hrozně moc dlouho a stála mě hodně sil, tak jsem především ráda, že nějak dopadla a lidem se líbila. Snad... No a druhá přednáška byl Princ dvojí krve (pořád se točím kolem Severuse:-)), která už byla jen takovým dojezdem, byla jsem ráda, že ho mám za sebou a upřímně jsem doufala, že další přednášky budu mít zase až za rok. Bylo toho tak akorát dost.
Takže to mi tak nějak zabralo půl dne, pak jsem si zase jednou zašla na WeX (zrovna nejmíň humorný díl, ale co už...) a akorát když jsem se pak chtěla jít podívat na část diskuse, co vedla Tess, dorazil Sovog. Nebylo to moc velké překvapení, já zase tušila, že se ukáže, ale určitě jsem ho ráda viděla. Nějakou dobu jsme si povídali, on pak někam zmizel a já si sedla na ukončení HP linie do místnosti. Bylo to docela příjemné a uklidňující po tom dni. Ačkoliv fanfilm už jsem znovu vidět fakt nepotřebovala (zas tak úžasný mi doopravdy nepřijde). A hned po besedě byl ten náš slavný dabing.
Tak báli se, že se tomu nikdo nebude smát, ale přitom přišla hromada lidí a všichni se pokud vím bavili dobře (i ti, co moc nepili). Já jsem tam seděla z čistě akademických důvodů, samozřejmě;-). Ale slyšet svůj hlas je zajímavé a nezvyklé a rozhodně bylo bezva si to vyzkoušet. A i se na to teď dívat. Určitě si to někdy ráda zopakuju.
Infantilní diskotéka, na které jsem se nějakou dobu zdržela, měla velkou návštěvnost a co jsem slyšela, tak hodně kladné ohlasy. Já z ní měla pocit... no nevím. Asi jako vloni - jako proč ne si zablbnout, ale kdyby byla klasická, byla bych určitě radši. Tohle je takové moc - no, infantilní. (A nemám ráda ty projevy s plyšovýma zvířátkama a upřímně nepotřebuju mít vedle sebe člověka s kusem obřího medvěda na hlavě). Mno nevím, snad mi organizátoři prominou. Ale i přes výhrady jsem tam vydržela dlouho, zatancovali jsme si a pak se mi nechtělo na pokoj - asi jak con už skoro končil, nechtěla jsem o nic přijít.

Sobota
Je fakt, že Festival byl skvělý, ale hodně dlouhý, asi jako vždycky. Člověk je pak už unavený a je fakt, že i když už sobota byla klidná, bez všech těch možných nepříjemných věcí a lidí, celkem jsme se těšili domů.
Ale předtím ještě dabéři. Bylo to, pravda, trochu mrtvé, ale nějací lidi byli a ptali se, připravené to bylo dobře a oba dva herci (Prachař i Lojdová) jsou zábavní a milí lidi. A samozřejmě to bylo skvěle moderované!:-) Jacoba jsme nemuseli snad ani jednou omlouvat a celkově z toho mám dobrý pocit. Jen škoda, že k tomu nebyla o něco větší propagace, myslím si, že zrovna takový herec jako je Prachař by si to i zasloužil.
Po besedě jsme si šli sednout na jídlo. V Modré hvězdě se od loňska fakt polepšili - přestože nás upozornili, že jídlo bude pro tak velkou skupinu dlouho trvat, nečekali jsme tam zdaleka tak dlouho, jako v já na začátku conu v Panském domě. Navíc dělali dobré kafe (i když to je očividně diskutabilní věc, že?:-)) a někteří z nás stihli i pořádnou porci zmrzliny.
Večer byla akorát poslední epizoda WeXu, která mě, musím přiznat, i trochu zasáhla (a to jsem ji prosím už jednou viděla). Pak nějaký ten galavečírek, na kterém jsem se byla jen na chvilku podívat a propásla jsem předávání cen za povídky. Pak jsem se někde náhodou potkala s holkou, která byla na třetím místě a přišla mi docela fajn, tak jsem už nebyla tak zklamaná jako když jsem poprvé zjistila, že se její povídka umístí. Taky jsem koupila na Večer Fantazie 3 lístky do tomboly se samýma sedmičkama a nevyhrála tradičně vůbec nic. Ceny ale tentokrát stejně za moc nestály, tak mi to nebylo ani tak moc líto.
Čekala jsem, jestli se poslední večer festivalu bude něco dít a nic moc se nedělo, takže trochu zklamání. Ve velkém sále bylo zase karaoke... Nějakou dobu jsme seděli nahoře u stolů, pak jsme si šli s Petrem zahrát golf do Sokolovny, což byla zajímavá změna. No ale jinak už to nevypadalo, že by se mělo dít cokoliv nad rámec, takže jsme si šli i docela brzy lehnout.

V neděli jsme se měli zabalit a odjet. To první jsme udělali kolem dvanácté hodiny a to druhé jsme měli v plánu až o něco málo později. Na palubě s námi měl být i Johnak. Čekali jsme ještě až Vašek přestane povídat na O conu po conu (a čekali jsme dlouho...), také se Petr vrátil z návštěvy sestry a všichni jsme si vybrali peníze za přednášky. Taky jsem dostala první dárek k svátku (díky, kluci:-)). Domů jsme vyrazili kolem třetí. Johnak ještě pokřtil tátovu Omegu na Battlestar Galacticu - totiž vypadá taky tak staře a hrozně, ale zatím ještě jezdí a víceméně funguje... Mno a Praha. Nechtělo se nám tam, ale byli jsme celkem rádi, že con už skončil, přestože to letos bylo doopravdy super.

Na co jsem zapomněla? Hm... DragonLord s Blancou. Dragon je člověk, se kterým jsem nikdy neměla moc společnou řeč. Ale vypadá to, že za posledních pár let, co jsem se s ním nebavila, i celkem dospěl a teď se s ním dalo docela normálně a v pohodě mluvit:-). Blanca vypadá jako fajn holka (myslím, že tady na conu jsem s ní mluvila vůbec poprvé) a Youngův proces zvládla na výbornou. Taky mají ti dva domácí zvířátko - totiž toho úžasného dinosaura. Jen jedno slovo: závist. Já chci taky dinosaura!

Kostky. Nějaké jsem koupila. Líbily se mi, dvě z nich takové hezky oranžové. Chvilku jsem uvažovala, že aspoň jednu někomu dám, ale nakonec jsem je přivezla domů všechny tři a nechám si je. Oproti tomu jsem darovala jinou věc. Už to ztrácí tu symboliku, kolem jsou desítky důležitějších věcí, ale po otázce, jestli je ještě něco, co o mně neví a mohlo by ho to překvapit, byla ta věc docela na místě. Beztak jsem ji s sebou nosila už pěkných pár týdnů.

A celkový dojem - FFko skvělé. Určitě se mi chtělo pak domů, určitě to bylo místy náročné, únavné, bolestivé (mnoho z nás si přivezlo z conu parádní FF chřipku, já k tomu přidala ještě močák a jiné záněty), ale celkový dojem je báječný. Proto taky tak hrozně dlouhý report, který jsem zvědavá, jestli vůbec někdo dočte do konce. Prosím tedy o podpisy do komentářů;-).

"Takže doufám, že vám moje přednáška přinesla i něco málo nového a díky za pozornost."

Zpráva

2009-05-20T14:55:00.006+02:00

Mám před sebou poslední dva dny školy a pak mě čeká zkouškové. Jak už jsem někde tiše zmínila, mám konečně pocit, že se to někam blíží, že už ta škola směřuje k nějakému vyústění a konci, a to - to je moc dobrý pocit. Možná je to i podnícené tím, že tento semestr v rámci možností zvládám bez šílených krizí a hysterie, navíc mám kolem sebe lidi, kteří mě doopravdy podrží a to je nakonec víc, než jsem kdy takhle soustavně měla a než jsem si kdy představovala, že vůbec mít budu. Takže - práce do školy je sice vždycky dost, ale zvládám ji a zvládám ji rozumně. Brzy už budu mít zkoušky za sebou a budu jen dodělávat pár prací a přes prázdniny se pak naplno vrhnu na diplomku (což bude asi o něco horší, ale co už). Každopádně můžu s klidem usoudit, že jsem v hezkém stádiu života, mám všechno, co potřebuju a jsem moc ráda, že jsem se dostala až sem. Stálo mě to docela dost, ne že ne.

Možná už také není překvapením, že budu mít dalšího synovce, nebo možná první neteř. Tentokrát je těhotná žena mého opravdového bratra, takže to miminko bude víc příbuzné, než je třeba Vojtíšek. Co jsem viděla švagrovou posledně, ještě to na ní nebylo vidět, ale teď už musí mít bříško určitě větší, tak se těším, až se na ni zase půjdu podívat (koneckonců bydlíme asi 200 metrů od sebe, tak návštěvy nejsou takový problém :-)).
A když už jsme u těch dětí - Ondrášek roste až šílenou rychlostí, začíná s ním být opravdová legrace a jak jsem u našich už jen zřídkakdy, moc si to užívám. Navíc jsem Ondrovi vzácná, takže mívá v mé přítomnosti zpravidla výbornou náladu. Většinou se tam sice moc nevyspím (brzy ráno začíná vedle v pokoji velmi hlasitý budíček), ale to ani tak moc nevadí.

To je zpráva o mém momentálním stavu. Jsem velice spokojená (a to i přes to, že se mi pořád ještě zdá o bouračkách - jako zrovna dneska v noci) a musím říct, že v posledních pár měsících mám konečně pocit, že svět je hezký místo, když si člověk, po všech těch strastech, najde svůj prostor, kde je rád. Je to moc příjemný pocit.
Doufám, že se i lidem kolem mě všechno srovná (dotyční vědí). Držím palce.

Abych zprávu něčím doplnila: tady je báseň, kterou jsem recitovala ve škole na přednesu. Má nějakou hloubku (a smysl - to, co se mi na tom líbilo - je to takové realistické). Anglicky mi zněla dobře, takže českou verzi sem ani nedám. Byla jsem odvážná :-).

Roger McGough

You and I

I explain quietly. You
hear me shouting. You
try a new tack. I
feel old wounds reopen.

You see both sides. I
see your blinkers. I
am placatory. You
sense a new selfishness.

I am a dove. You
recognize the hawk. You
offer an olive branch. I
feel the thorns.

You bleed. I
see crocodile tears. I
withdraw. You
reel from the impact.

Trailer na Wormhole X-treme

2009-05-03T16:52:00.005+02:00

Konečně zveřejněný. Jsem ráda, že je to venku :-).

Natáčení

2009-04-07T12:41:00.006+02:00

Nejspíš o tom nesmím moc mluvit, takže nic moc konkrétního neřeknu, ale jsem z toho docela plná zážitků, tak to nemůžu nezmínit.

Natáčení Wormhole X-treme probíhalo celý den a je pravda, že náročné to bylo. Na lidech už byly v závěru patrné známky nejen únavy, ale i jistého typu hysterie, což se projevovalo akutní potřebou pobíhat kolem, mířit zbraní či foťákem na všechny kolem sebe a zvyšovat hlas při sebemenší známce konfliktu. Ale myslím, že jsme to zvládli obstojně.

Pravda, já si to užívala maximálně. Ne, že bych nebyla unavená, ale natáčení mě neustále nabíjelo další energií. Ani nevím přesně proč, důvodů to bude zřejmě několik. Prvně - většina z vás ví, jak ráda hraju. Divadla jsou fajn, ale na kameru je to přece jenom lepší. A po těch několika pochybných pokusech, které jsme prováděli dřív, bylo tohle jako balzám na duši. Ten díl je vtipný, akční a jsou tam scény, které stojí za to nejenom vidět, ale také - a to především - točit :-). A to, že jsme skutečně dělali i nějaké ty akční scény a celé je to v poměrně rychlém tempu, to je ten bonus, který mi na všech ostatních natáčeních zatím chyběl. Zbraň v ruce byla taky dobrá věc. Maskáče bych si bývala raději vzala už nějaké jiné, ale co už. Ústupky musí být.

Druhým velkým důvodem toho, jak moc jsem si to užila, bylo, že jsem to nemusela organizovat. Po Sconovém divadle, o které jsem se musela postarat od začátku až do konce, bylo tohle báječné. Jenom dělat, co se mi řekne a sledovat, jak je z toho všeho pro změnu vystresovaný někdo jiný - příjemná změna :-). Navíc je pravda, že Karel je doopravdy úžasný - už druhý den jsme měli díl před sebou, ne úplně dodělaný, ale viděli jsme výsledek a myslím, že nejsem sama, kdo z toho pak měl poměrně hodně dobrý pocit. Hned v zápětí po natáčení. Krása. Člověk pak má hned důkaz, že z toho něco je a že to třeba i stojí za to. :-)

Třetí důvod byl pocit z lidí kolem. Připadala jsem si - no, jako v týmu. A tým je rozhodně dobrá věc. A pokud do toho týmu navíc zapadá člověk, se kterým máte vztah, jsou podle mě všechny věci přesně tak, jak mají být. Je to další malichernost, která je pro mě tak důležitá a která mě utvrzuje v dalších věcech, protože v mojí minulosti to všechno bylo jinak. A čím víc těhle maličkostí v současnosti je, tím šťastnější teď jsem.

A s tím natáčením přesně tohle souvisí. Díky němu jsem zase o kus šťastnější. Zdaleka ne proto, že se mi ten díl v závěru líbí, ale hlavně proto, že kvůli všem těm věcem kolem prostě fakt stálo za to si v něm zahrát...

Něco málo z bulváru najdete tady.

Scon 2009

2009-03-31T20:48:00.006+02:00

Je to za námi.
Tahle věta mě od doby galavečera napadá vždy jako první, když se mě někdo zeptá, co já a Scon. Asi jsem ještě neměla dostatek času se z toho vzpamatovat, takže ano, částečně jsem smutná, že tak dlouhé přípravy vedly k jednomu večeru a všechno je pryč, na druhou stranu jsem štastná, že těch pár velmi náročných týdnů konečně skončilo. Skutečně to bylo vyčerpávající, ale myslím, že to stálo za to.
V pátek jsem popravdě byla už od rána nervózní. Doma mě uklidňovali, že to bude určitě super a Johny říkal, že galavečer je nejspíš to jediné, na co se na Sconu opravdu těší (což mi, pravda, moc klidu nepřidalo), a já jsem prostě byla nervózní, jak jen člověk může být. Sice jsem měla relativně hodně času, ale ani hrát všechny dostupné rozšíření The Sims mě nebavilo, protože jsem se pořád bála, že něco nevyjde, že na něco zapomenu atd. Takže jsem půl dne bezcílně bloudila bytem a zvažovala, jak to celé dopadne, co se ještě zkazí, co se zapomene a jestli vůbec máme nějakou reálnou šanci dosáhnout alespoň na paty loňskému úspěchu. Zkrátka - měla jsem v hlavě jen a jen divadlo.
V pět jsme odjeli s Johnym a Evčou a já začala vlastně okamžitě organizovat. Mrkla jsem, kolik je lidí, obhlédla tělocvičnu, pozdravila se s herci a později k večeru uspořádala první zkoušku, která dopadla značně katastrofálně. Zjistila jsem, že jen málokdo umí text, že Panda stále chybí, Padmé že sice umí text, ale je jí špatně, Aldy že nic neumí a nemůže ani zkoušet a tak dále. Snažila jsem se uklidňovat se, že vloni to bylo stejné, ale pocit jsem z toho rozhodně neměla dobrý.
Večer jsem pouštěla videa z loňska a předloňska. Lidi tleskali i teď, asi se to fakt povedlo. Opět jsem měla plnou hlavu myšlenek, jak to asi dopadne letos, takže jsem ani nešla za ostatníma někam do hospody, ale zůstala jsem na conu až do pozdních večerních hodin. Pak jsem se rozhodla jít domů, doprovodit mě šli kluci - Denerog a Teaz - za což jsem jim docela vděčná. Cestou na tramvaj se mi už ale ozvali Petr, Evča a Patrik, kteří se vraceli z baru a já se ze společnosti Teaze s Denerogem přesunula na pěší cestu domů s nimi. Byla to zábavná cesta. Zajímalo by mě, jak moc se změnila jejich konverzace od té doby, kdy byli ještě střízliví do téhle doby, kdy jsme se více či méně opilí vraceli domů. Skoro bych řekla, že ani moc ne :-).
Sice jsme přišli asi ve dvě, ale usnuli jsme tak kolem páté. Proč má člověk takovou potřebu povídat si vždycky zrovna v momentě, když by doopravdy měl jít spát? :-) (Ale konverzace, opakuji skutečně jen konverzace, to byla zajímavá.:-))
Ráno se mi povedlo naložit se k Johnymu a přijet na con přesně na jedenáctou. Unavená jsem byla, což o to, ale přípravy mě z ospalé nálady velice rychle vytrhly. Zkonstatovala jsem nové okolnosti. Panda nepřijel (dobře, to je spíš stará okolnost), v tělocvičně asi bude nějaké šermířské vystoupení v době, kdy se to zrovna moc nehodí, Padmé je stále špatně a nechce dělat úvodní část, někteří stále ještě neumí svůj text a to na jeho naučení měli - údajně - celou noc.
Nebyla jsem zrovna klidná, protože čas letěl až neuvěřitelně rychle. Panda stále nejel a nejel, přestože nás už jednou informoval, že vyrazil a podruhé nás informoval, že za pár minut už bude na cestě. Nicméně pozitivní bylo, že oba představitelé Jacků pilně a poctivě trénovali a před čtvrtou to doopravdy vypadalo, že to umět budou. Padmé se nakonec také nechala ukecat na ten úvod, za což jí děkuji (dopadlo to myslím velice dobře). Zároveň díky Thomasovi, který se ještě před Padmé nechal ukecat, že by to kdyžtak vzal on, ale jen velmi, velmi neochotně :-).
Už před generálkou jsme přeobsadili toho Pandu. Samozřejmě jsme ještě měli nějakou vidinu toho, že dorazí, ale teď si vyčítám, že jsme ho nepřeobsadili už dávno. Veřejně prohlašuji, že je nezodpovědný a bezohledný ke všem lidem, kteří tam na něj čekali a ještě jednou moc díky Dasherovi, že to vzal a velmi dobře zvládl (bez scénáře!!!) i při samotném divadle. Máš můj obdiv Dashere.
A pak - generálka a všechny přípravy - se mi to slévá v jeden velký chaotický celek. Naštěstí nade mnou bdí pár strážných andělů, takže se všechno zvládlo relativně dobře a i včas - generálka skončila v 18:45, nevím přesně, kdy začal program, ale moc po sedmé to nebylo. Vám všem, kteří jste pomohli, patří můj dík.
Ani nevím jak, ale zvládli jsme to. Vtipy, které jsme čekali, vyšly téměř všechny, dali jsme do publika hodně nadějí a nezklamali jsme se v něm. Ani nevím, jaký pocit z toho celého mám, asi ten, že vím, že divadlo mělo úspěch a jen doufám, že se líbilo všem a že aspoň trochu dosáhlo kvalit toho minulého. A jinak - ano, měla jsem trochu depresi. Spadlo to ze mě, lidi odešli ze sálu a hodně jich ještě pomohlo, židle zmizely, ani nevím jak. Já si postupně balila věci a padala ze mě ta tíha posledních dní s každým člověkem, který se se mnou loučil a s každým, kdo mi přišel poděkovat, že to bylo pěkné.
Pamatuju si na loňský Scon víc než živě. Bylo mi mizerně jako už dlouho ne. Nevím ani proč, asi že se to tak líbilo a já neměla pocit zadostiučinění, možná jsem si jen myslela, že vlastně nikdo neví, kolik do toho člověk dává energie, všichni tleskají, smějí se, ale odejdou a neví, jak je to doopravdy. Popravdě vloni nebyl nikdo, kdo by přišel, objal mě a řekl: odvedli jste dobrou práci - tys odvedla dobrou práci. Byli jste dobří.
Teď bylo tohle všechno jinak. Já měla kolem sebe lidi, kteří mi podali ruku v tu chvíli, kdy jsem to potřebovala. Pomohli mi. A já pak, i přes všechno vyčerpání, měla pocit, že to za něco stálo, že to za něco stojí a stát bude. I přes to všechno jsem věděla, že jsme odvedli tak dobrou práci, jak to bylo možné. Že jsme opravdu dobří.
Sklidila jsem pomalu všechno, co bylo potřeba, lidi odcházeli a já pak taky, snad jako poslední. Šla jsem nahoru do bufetu, sedla si tam a snažila se nevypadat tak vyčerpaně, jak jsem se cítila. Mezi lidi do hospody se mi ještě nechtělo, vyžadovalo by to ode mě nejspíš příliš mnoho interakcí, na které jsem ještě nebyla připravená. Tak jsem si povídala s Johnakem a krátce i s Tess, s pár dalšíma lidma (přítomnost některých opravdu nutná nebyla, ale co už) a přemýšlela, co udělat se životem dál. Na člověka to vždycky tak divně padá :-).
Na nějakou chvíli jsem se pak skutečně stavila za ostatníma na čaj do číny. Moc jsem toho za ten den nesnědla, ale chuť jsem neměla, takže víc než čaj z toho nakonec nebylo. Oni pak jeli domů a já měla pocit, že by to bylo moc brzy. Bývala jsem asi měla odjet s nima, ale strávila jsem ještě asi dvě hodiny na conu povídáním na chodbě s různými lidmi - ani už přesně nevím s jakými. A pak jsem jela noční tramvají domů. Nevadilo mi to, příjemně jsem si provětrala hlavu.
V neděli, kdy jsem konečně zjistila, že je vlastně Scon a já měla v hlavě celé dva dny jen a jen divadlo, už najednou všechno končilo. Jarmom, na kterého jsem se těšila, odpřednášel svou přednášku a zmizel o půl hodiny dřív, než jsem stačila dorazit. Tess s Johnakem ještě na chvilku přišli dolů do tělocvičny, dali jsme to tam pak všechno dopořádku a já pak víceméně bezcílně bloumala a snažila se zbavit únavy a toho divného pocitu.
Petr se na con už nevydal, zůstal na Teonas a ještě když jsme tam ve dvě hodiny dorazily zpátky (Johny mě a Evču odvezl a pak se vrátil ještě pomáhat Aldymu), ležel v posteli a očividně si užíval, že nic nemusí :-).
A tak to nějak skončilo. Samozřejmě nastává otázka, co bude příští rok, ale zatím bych ji ráda nechala zcela nezodpovězenou. Ještě mě to vyčerpání nepustilo. Každopádně letos patří mnoha lidem můj velký dík - ještě jednou a naposledy.
Divadelnímu Scon týmu - Tess a Johnakovi, že byli u zrodu toho všeho, vymysleli společně se mnou ty pevné základy, na kterých se pak dalo všechno stavět, a že se mnou vydrželi až do úplného konce spolupracovat a celkově do divadla dávali hodně ze sebe a na výsledku to bylo opravdu znát.
Všem hercům - Padmé, že i přes všechny problémy vydržela a přežila to společně s námi, výborně hrála a i když jí selhával hlas, poctivě se snažila překřičet celý sál. Aldorovi, že se k divadlu nakonec postavil velice zodpovědně, naučil se to, stál při mě, když to bylo potřeba a ještě navíc osobitě ztvárnil O´Neilla, jako ostatně vždycky:-). Aldymu, že i přes vytížení, které ho pronásledovalo během celého conu, přece jen dorazil na své scény na generálce a zvládnul to všechno tak, jak to zvládnul (a překousnul ještě tu jednu moc důležitou věc, kterou nebudu jmenovat a za kterou má můj obdiv:-)). Kapitánu Sparrowovi, že to s námi vydržel až do konce, byl velice dobrý a celou dobu vydržel mít dobrou náladu a rozdávat úsměvy na všechny strany. Vaškovi, který byl jeden z mála, který byl před conem neustále ve spojení, doopravdy pomáhal ve všech směrech, že mi to až divné přišlo, ale jsem mu za to, i za všechny věci, které předvedl v divadle, opravdu vděčná. Uhrál to báječně. Teazovi, že se nakonec naučil ten zpropadenej text (:-)) a hodně pomohl Dasherovi při "zaučování", že to všechno ustál a nakonec byl snad rád, že do toho s námi šel:-). No a na závěr právě Dasherovi, kterej je prostě skvělej, že to celé dal, úžasně, bez textu, vtipně a nahlas a ještě ke všemu s osobitým hereckým přednesem a to všechno i přes pouhé tři hodiny, kdy měl čas se učit text.
Co se herecké výpomoci týče, chtěla bych zmínit ještě Nikolu, jeho podání Doktora Who mělo velký úspěch. San díky za PzP (pomoc z publika), Thomasovi taktéž, a Akiře a Zvěmi za hezké ztvárnění hezkých sexy děvčat :-).
A samozřejmě Kiraně a Majorovi za Pomocnou a Sílu a všem, kteří propůjčili maskáče, zbraně, medailony, vějíře atd., pomohli stavět scénu a nafukovat Enterprise matračku. A Salle. Salle hodně moc za všechno. Byla tam málo vidět, ale její práce byla jedna z nejdůležitějších ze všech.
Velký dík patří Johnymu, za půjčení psích známek a spousty jiných věcí, pomoc při přípravách a velkou morální podporu před divadlem. S ním také všem, kdo pomohli nosit židle - vím, že to nebyla úplně nenáročná práce. Oběma kameramanům, Karlovi a Tomášovi, že se svého úkolu zhostili báječně (a moc se těším na výsledky:-)). Plus samozřejmě Patrickovi a všem fotografům, kteří dali a dají své fotky na web.
A na úplný závěr děkuju tobě, Petře. Žes tam byl a tolik jsi pomohl, vystihl jsi všechny situace, ve kterých jsem tě potřebovala nejvíc. Díky tobě jsem to pak celé přežila tak, jak jsem to přežila. Vyčerpaná, ale spokojená s tím, co jsme dokázali. A na to žádných sto padesát tleskajících lidí v sále nemohlo mít vliv tolik, jako ty:-*.

Ještě nevím, co bude příští rok. Chtěla bych u vedení zůstat, ale zatím nemám představu. Vím, že složení týmu chci obměnit a nevím ještě úplně jistě, koho požádám, aby do toho šli se mnou znovu. Řekla jsem zatím jednomu člověku a jsem ráda, že souhlasil. Takže co bude dál, je ve hvězdách, ale - jak už jsem jednou říkala - Scon je o STAR - hvězdných - seriálech. Takže to až zas tolik nevadí.
Nashledanou na FFku!

PS: A taky děkuji královně Borgů. Krá-lo-vně-Bor-gů. Čím víc ženských, tím líp!

Co mě pobavilo

2009-03-09T14:55:00.003+01:00

Tenhle článek. Zajímaly by mě ty výzkumy a statistiky a jak je vlastně definován "inteligentní člověk" :-). Nicméně tohle je ve všech směrech pravdivé (až na tu gramatiku;-)):

Váš úspěch v lásce nemá nic společného s vaším brilantním myšlením a vše je to pouze o tom, jak o druhého pečujete a jak se s vámi cítí.

Historie ICQ

2009-02-27T20:45:00.003+01:00

Je hrozně zvláštní, co s člověkem udělá, když si přečte nějakou historii icq. Já jsem to teď udělala a sleduju svoje pochody, jak se mi z některých věcí pořád chce brečet, protože se vůči tomu cítím strašně bezmocná. A ten vztek... to je věc... vztek ze starejch věcí, z dlouhejch nočních konverzací, které neměly konce...
Je strašně divný, že maj lidi takovou tendenci říkat o ostatních lidech, co si myslí, aniž by to doopravdy věděli. Přisuzují jim něco, co si myslí, co někdy řekli, co při tom cítili, co cítí teď... mám pocit, že proti tomu není obrany (a asi to dělám taky, jen... jsem to z mé strany v té historii teď nenašla).

V mém světě byl kdysi člověk, který všechno v té době posral. Je to docela velká věc a kdyby tohle četl, nejspíš by měl radost, že je pořád tak důležitej. Nicméně je to teď lepší - určitě lepší než kdy dřív, a překonala jsem pár opravdu důležitých věcí, ale - pořád je to idiot. Je to ten nejhorší člověk, který v mém životě kdy byl (a to počítám i ředitele PORGu a jiný neskutečně otravný lidi). Jeho věta, která byla tečkou za tím vším, zněla: "Já o tobě ale vážně vím víc než ty sama."
Víte - i teď po těch letech, když si na to vzpomenu, pění se mi krev v žilách. Ten člověk je kretén a vždycky budu litovat, že jsem ho měla ve svém životě, a tahle věta ve skutečnosti dokazovala jen to, že je to egoistický hajzl, který má potřebu si dokázat, jak je na výši, protože pro mě v tu chvíli neexistuje žádná obrana (a teď by měl zase radost, tiše by seděl a říkal si: no jo, přesně tohle jsem od ní čekal...).
Je to důvod, proč tolik nesnáším, když se mi někdo snaží vsugerovat, že si něco myslím, nebo že jsem ve skutečnosti jiná, než jsem. I kdyby mě opravdu znal. Asi i kdyby měl pravdu - protože kdyby ji měl, sotva by měl potřebu mi to říkat.
A víte, co je fakt? Že tuhle větu jsem pak slyšela ještě jednou. A přineslo to do mě podobnou vlnu zloby, jako když mi to řekl tamten člověk tehdy. A ta zloba asi stále přetrvává a přiživuje se vším, co se dělo před pár týdny a dřív.
Uvědomuju si, že mě to mrzí. Jak by bylo fajn projít si tou situací, pobrečet si, ale nechat věci tak, jak skutečně jsou. Pamatovat si je tak, jak skutečně byly. Ale nejde to. Historie se v těhle věcech nejspíš stále opakuje a nakonec zůstane každej sám, důležitý věci v minulosti ztratěj význam, a já možná budu litovat toho, že jsem některý kroky neudělala dřív a jiný zase pozdějc. A zbyde zloba a vztek, vztek, že ten druhý jedná tak, jak ví, že mi ublíží, vztek, že to, jak se chová ve skutečnosti dokazuje, jak málo mě zná (a já se přitom tak strašně moc snažila ukázat mu ze sebe všechno) a nejspíš pak i nenávist, časem ignorace, úplné odcizení a... velká černá díra.
Čekala jsem to? Ano. Doufala jsem to, že to bylo jiný a bude to jiný a přitom - je to stejný. Nebo možná o něco málo horší. A víc jak půl roku pryč a pořád to ve mně něco nechává. Pořád mě to štve, i když čtu tu historii po takové době.
A proč píšu? Chtěla jsem jen oznámit, že tu historii smažu. Třeba se tím zbavím aspoň částečně té zloby, kterou v sobě mám. Minimálně tak, že už nebudu mít žádnou možnost číst to znovu a nechat se tím zase rozhodit. Dobrej plán na dnešní večer.

Na Teonas

2009-02-06T17:23:00.005+01:00

Dlouho jsem zase nic nenapsala. Tohle může být takové malé pokračování minulého zápisu, navíc fotka pro ty, kteří nenavštěvují Elliotův blog (kde jich je víc!). Na Teonas jsme už měsíc a všechno vypadá, že je v naprostém pořádku. Elliot je tu spokojený, já taky (nevím kdo víc, asi je to střídavé:-)) a zpátky k našim se myslím ani jednomu z nás příliš nechce (ani na víkendy - koneckonců nové věci jsou vždycky lepší - počkejte si, co budu říkat za rok). Fotka je z Elliotova oblíbeného místa na okně s krásným výhledem:

Krom teda toho, že jsem se konečně dostala k upravování fotek a napsání příspěvku, taky jsem dostala stipendium (SLÁVA!). Co s ním udělám, to zatím ještě nevím, teď jsem v té příjemné fázi zvažování. Je to taky o něco víc, než jsem čekala, takže mám radost ve všech směrech. Uvažovala jsem nad tím, že si pořídím velké akvárium s rybičkama, ale to mi bylo zatrhnuto, takže moje rozhodování se teď pozastavuje tady. Ale jak říkám, ještě nevím:-).
Taky jsem si založila účet na Facebooku (slíbila jsem to Johnymu:-/), takže mě můžete najít tam. Ale blog kvůli tomu (na rozdíl od některých) zanedbávat nebudu!

A jinak ve stručnosti: teď se chystám na návštěvu k našim, obejít příbuzenstvo a pak zase domů a psát zbylé věci do školy, bude přihlašování na rozvrh (na to se fakt netěším). Petr pak bude mít státnici a za chviličku po tom nám začne semestr. A pak už brzy bude Scon, tak se na něj všichni přihlašte:-). A tím asi krátký výčet končí a já si jdu zabalit. Ozvu se zase v neděli (možná!:-)).

Do minulosti a ještě dál...

2009-01-10T20:12:00.013+01:00

Bez dlouhých úvodů...

Rok 2008

Popravdě to nebyl moc dobrej rok, když se tak ohlížím a nepromýšlím moc detailů. Vím, že začal poměrně mizerným Silvestrem stráveným doma, pokračoval do ledna, do zkouškového. Měli jsme taky výcvikový kurz na horách, se školou. Bylo tam hrozně holek, spousta z nich byly druhačky a měly... no, zvláštní slepičí smysl pro humor. Ten týden byl neskutečně dlouhý a neskutečně špatně se mi na něj vzpomíná, přestože vím, že zezačátku mě lyžování bavilo. Kvůli tomu se mi taky letos nechce moc na hory, tenhle školní kurz byl - no, stejně špatný, jako všechny ostatní školní kurzy.
V únoru jsem měla ještě spoustu věcí do školy, ale zvládla jsem všechno na jedničku. V únoru byl Valentýn, který jsem strávila sama - po rozchodu, který zůstal více méně utajený, ale - i kdybychom tou dobou s Milanem byli spolu, Valentýn by nebyl žádným důležitým dnem. A jak se se mnou Milan rozešel, tak se ke mně zase vrátil a potom... no, potom začaly přípravy na Scon.
Scon byl dobrej. Divadlo se nám povedlo, měla jsem z něj zpětně velkou radost, i když bezprostředně po něm přišel obrovský pocit prázdnoty. Na loňské divadlo myslím tím častěji, čím víc se blíží to letošní. Už teď mám noční můry. Ale existuje reálná možnost, že do letošního Sconu bude hotový kompletní záznam divadlo z toho loňského, takže kdo jste ho ještě neviděli, máte se na co těšit.
V dubnu už to bylo pět let, co jsem měla prvního kluka. Když jsem ho teď, po těch letech, viděla, měla jsem z toho nějakou dobu takovej ten divnej pocit, asi jako že všechno je tak jiný, že nechápu, jak je možné, že jsem pořád ten samej člověk.
Letní semestr školy se moc nevyvedl. Dělala jsem hodně prací (napočítali jsme jich za ten rok tuším dvacet), pak bylo asi osm zkoušek, jedna z toho souborka z češtiny. Ta mi dala zabrat a nejen mně. Jana s Milanem tehdy točili Redakci herního časopisu a já byla doma a učila se a bylo mi mizerně a stíhala jsem Milana při každé volné příležitosti, aby mi poradil s určováním přípon a koncovek. Nakonec jsem souborku udělala - za dvě. Byla to poslední velká zkouška, měla jsem to konečně z krku a - neměla jsem ani radost. Ale o tom už víte.
V červnu jsem taky byla na výstavě s Gaiou - byla to ta výstava, kde Gaia konečně dostala ocenění a já měla dobrej pocit - sice pozdě, ale přece. Byla jsem na nás asi vážně pyšná. A krom školy jsem taky začala pracovat v NovoNordisku, což můžu připočíst k těm kladným věcem, co se v roce 2008 staly. Jsem tam hodně spokojená.
Školní rok mi skončil těsně před FFkem, protože jsem ještě odevzdávala práce a dostávala poslední zápočty. Moje sestra byla tou dobou ještě těhotná a všichni čekali, kdy se Ondra konečně narodí. Myslím, že tentokrát stálo štěstí při mně a Ondrášek počkal, až se z festivalu vrátím.
A co festival jako takovej? No, možná jste tu o něm četli, já každopádně - občas mám chuť říct: "lepší to snad být ani nemohlo" a občas zase "kdyby bylo ještě hůř, už bychom byli v pekle". Tak vám nevím... festival jsem si užila, ale zpětně - byl poslední hřebík do rakve. Lituju jenom pár dílčích věcí, ale... nebylo to pak příjemný období.
... Až na Ondráška. Narodil se 8.7. Krásné datum, krásné rodné číslo. Narozeniny má den po Shakeovi, takže myslím, že pamatovat si to budu oboje a bez problémů.
Ondra byl takovou mojí obavou a radostí zároveň. Nejdřív jsem měla strach z toho všeho, co se u nás doma změní, ale když přišel, všechno bylo najednou jiný - a všechny věci na světě pro mě najednou začaly mít smysl.
Ano, přijde mi to smutné. I teď zpětně, i tehdy - že když jeden člověk najednou najde v něčem smysl, je tak strašně důležitý, aby šel tou cestou a vykolejil z cesty někoho dalšího.
Rozešla jsem se s Milanem. Datum si pamatujeme oba - bylo to 14.7., po delší době, kdy jsme se neviděli, po době, kdy já jsem měla hodně času nad tím přemýšlet. Nikdy jsem o tom takhle otevřeně nenapsala, ale mám pocit, že teď už doopravdy můžu a omlouvám se, pokud to někomu ublíží. Teď je už čas jít do toho otevřeně.

To, že Shake nebyl důvodem našeho rozchodu, mi věří málokdo. Není to ale nakonec podstatný, i když mi dlouho vrtalo hlavou, jak to lidem ještě říct, aby tomu věřili. Ze všeho nejvíc to doopravdy souviselo s Ondrou. On přinesl do mýho života největší změnu - protože mi srovnal snad všechno, co bylo někde na hranici, na váze - a já pořád čekala, která strana se nakonec převáží a co z toho vyhraje. Ještě na začátku festivalu jsem Milanovi říkala, že si myslím, že je náš vztah se musí někam pohnout, buď musí jít dopředu, nebo musí skončit. Ani nevím, jestli si to pamatuje, ale já ještě tehdy neměla ani tušení, co z toho vzejde. Byla jsem na té čáře a čekala, co mě donutí udělat krok tím nebo oním směrem. Ondra to nakonec byl - a já najednou věděla, co od života čekám. Věděla jsem, že jestli má mít vztah nějaký smysl, musí být s člověkem, který se mnou po dvou letech počítá, který je ochotný jít dál a vzít mě s sebou. Milan to nebyl. Nikdy nebyl - po celý ten vztah se nad náma vznášel opar nějakého "nezávazna" a přestože jsme oba věděli, že k sobě patříme, já si najednou uvědomila, co pro mě teď znamená žít dál. Potřebovala jsem to jinak. A rozešli jsme se přesně proto - protože člověk vnímá celý svět jen prostřednictvím svých vlastních hodnot. Milovala jsem Milana hodně dlouhou dobu. Šla bych kvůli němu na konec světa. A když jsem se s ním rozešla, bylo to proto, že on by na konec světa nikdy nešel se mnou. A proto, že já v tu chvíli už věděla, že je to definitivní. Nechtěla jsem pak už změnu. Nechtěla jsem možnost návratu. Potřebovala jsem pryč. Do jiného světa, do jiného chápání hodnot. Někam jinam...
A ano, Shake hrál roli. Hrál tu roli, že přestože mezi náma nebylo nic tak moc jistého, držel mě pořád na nějaké hladině. Nejspíš bych jednala ve spoustě věcí jinak nebýt jeho. A já jsem ráda, že jsem jednala tak, jak jsem jednala. Většinou ano. Jednala jsem správně, byl na to už čas.
A nemyslete si, že mi spousta z těch věcí není líto. Všechny okolnosti, lidi, které jsem kvůli tomu ztratila (některé naštěstí znovu nalezla) i to, jaký vztah spolu s Milanem máme - nebo spíš nemáme - teď... je to těžký. (Ví, že pro mě hodně znamená a já vím, že se snaží, abych já pro něj neznamenala tolik - za svátky se mi ani jednou neozval.) Možná to ještě není hotový a možná zase přijdou dny, který budou plný výčitek, ale pořád vím, že to bylo správně. Pořád ještě toho rozhodnutí nelituju.

Další měsíce bylo potřeba se vyléčit. Trvalo to dlouho a chci hrozně moc poděkovat Jarmilovi, který mě neuvěřitelně držel nad vodou už od prvního dne - a byl hodně dlouhou dobu tím nejlepším kamarádem, kterého jsem tehdy potřebovala jak sůl. Chodil se mnou na kešky a musel se mnou mít nekonečnou trpělivost, při tom všem, co se dělo. Proto mě pak hodně mrzelo, co se kvůli tomu všemu stalo mezi mnou a Andreou, ale i když jsem pronesla na její adresu hodně nevybíravých slov (a ona na mou jistě taky), teď už zase doufám, že to bude v pořádku a nakonec si říkám, že je dobře, že se některý věci rozbily, možná jen proto, aby se zase mohly spravit (pokud to slepíte dobrým lepidlem, drží to občas i líp, než to původní - teď jsem ve fázi, kdy držím připravené lepidlo, tak uvidíme, co z toho bude...).

S Tarkish jsme to ale myslím ukončily definitivně. Psát tady o tom všem nebudu, nejspíš se k tomu už nechci vracet, vím ale, že jako dřív už to nebude, nebude se to tomu ani podobat a - ani to tak nechci. Jestli mi to je nebo není líto, to zatím nevím, možná jsem ještě pořád ve fázi mírného naštvání, i když jsem poslední dobou měla pocit spíš rezignace. Takže ještě uvidíme.

25. září jsme se dali dohromady s Shakem. A vůbec nic vám k tomu neřeknu, protože jsou věci, který si pořád chci nechat pro sebe, nicméně to bylo moc fajn:-). Kromě okolností a všech těch lidí a pomluv a zlejch jazyků, který se kolem nás motaly... Jako ano, měli jsme pár hodně pernejch tejdnů, ale 25. září je den, na kterej budu vždycky vzpomínat moc ráda. A stejně tak na FF Speciál, na který jsem se nakonec rozhodla jet, přestože jsem byla poměrně hodně nemocná a celej jsem ho prochraptila. A myslím, že za to může Lumyška, bolí mě v krku zrovna vždycky když ji vidím:-).

A pak začala zase škola. Po příšerném přihlašování na rozvrh nastaly o něco lepší časy a já musím říct, že krom toho šíleného počtu hodin, co ve škole strávíme, mám doopravdy pocit, že mi to už začíná k něčemu být. Nejvíc nesmyslným předmětem zůstává stále matematika, ale protože už na ni nemám Jirotkovou, smiřuju se s ní docela dobře. Doufám, že to příští rok nebude horší. Asi nejužitečnější předmět pro mě osobně je cosi, co se jmenuje "zdraví a životní styl". Zní to příšerně, ale učí to paní, která doopravdy má něco v hlavě. A nad tím, co říká, se dost dobře přemýšlí. Mám z toho radost. Z čeho radost nemám je dramaťák a doprovodný program, ke kterému jsme se upsaly v muzeu. Šílenost, udělaly bychom tisíckrát líp, kdybychom... dělaly cokoliv jiného. Ale nějak se to už zvládnout musí.
V listopadu jsme měli víkend improvizačních sportů, z čehož mám docela radost (minimálně ze spousty nápadů, ten kurz nebyl nijak skvělej, spíš naopak // a jsme zase u školních kurzů //). Pak jsem čekala na stýpko a tak...

Další dva lidi, který se mi teď hodně objevujou v životě, jsou Teaz s Kiranou a oba jsou taky těmi světlými body, který se hodně rozsvítily právě v závěru roku. Taky jim chci poděkovat, protože nebýt jich, všechno by bylo mnohem těžší. I oni měli své krušné chvíle, ale vypadá to, že to zvládnou a já jim držím palce. (A těším se příště do cirkusu a pátýho prosince na loupežnou výpravu po Praze!)
Na konci listopadu přišel KoprCon, který je popsaný níž. Byl to jeden z těch velkejch zlomů, nebo spíš velkejch událostí, které v tu dobu přišly a já měla docela perný období (a Shake, obávám se, taky). Jsem ráda, že jsme to nakonec zvládli všichni nějak ve zdraví a nakonec to asi zase něco posilnilo, i když z toho bylo hodně trablů.
A pak jsem se přestěhovala.
Ano - je to jedna z těch hodně důležitých věcí nejen v roce 08, ale tak nějak v celém mém životě. Sice k tomu bohužel dopomohl rozchod Evičky a Johnyho, což mě hodně mrzelo - a taky to nebylo asi úplně nejlepší načasování (bylo to právě krátce po KoprConu a koneckonců ani ne tři měsíce, co jsme spolu s Shakem začali chodit), takže to celé bylo docela náročné. Ale nakonec - já opravdu potřebovala odejít, oni opravdu potřebovali spolubydlícího a v té konečné fázi - kdybychom to nezkusili, tak nic nezjistíme. A dopadlo to dobře. Víc k tomu snad není co říct. Elliot si zvykl rychle, já docela taky - a na svátky jsem zase jela k našim, takže to nebylo zas tak násilné...
No a svátky... konečná fáze roku. Popravdě to nebyly moc dobré Vánoce. Ani nevím proč, nejspíš to bylo tím, že jsem měla pocit takové neúplnosti. Doma se nic moc nezměnilo, jen nějaké cukroví a stromeček a měla jsem pocit, že jsem tam na všechno sama (maminka toho měla už tak příliš). Možná že to ani nebyl problém v práci okolo Vánoc, spíš jsem cítila takovou divnou osamělost a nenaplněnost celé té události. Bylo nakonec příjemné být u štědrovečerní večeře a u stromečku, ale jako by to bylo to jediné, na čem záleží. Mrzelo mě to. Asi jsem od toho tentokrát čekala příliš.
U táty to pak bylo docela fajn. Teonas je asi 500 metrů od místa, kde bydlí jeden z mých bratrů, z čehož mám fakt radost:-). Taky jsem konečně osobně potkala Vojtíška - takový malý a zmačkaný miminko to je. Matyáš vypadá hodně hrdě a čile, je fakt moc roztomilej táta.
No a pak jsem se neučila, nepsala žádné práce, jen jsme se sešly se spolužačkama, kvůli tomu zasr... doprovodnému programu do muzea. Začala bejt pěkná zima. A pak:

Silvestr.

Ten se vyvedl tak napůl. Byla zima a netekla voda a Teaz se místy choval jako tele. Nejspíš to bylo Pradym, nebo má v sobě tuhle stránku a čas od času ji potřebuje někde vybít, jenže to bylo tak trochu na úkor všech, kromě snad toho Pradyho. Příště trávím silvestra kdekoliv jinde, jen ne s ním (myšleno s Pradym). Jinak ale bylo sestavení pěkné - kromě mě, Teaze a Pradyho ještě Kirana, Dasher a Clower. Hráli jsme asociace, pantomimu a nějaká cvičení z improvizací (to bylo moc fajn, konečně jsem měla opravdový důkaz, že to jde i bez těch připitomělých průpravných cvičení). Doteď si pamatuju spoustu hlášek (a to ani nepočítám Pterodaktyla). O půlnoci kluci (Teaz, Prady) vypustili pár rachejtlí a pak byli opilí. My nějak buď nepili tolik, nebo rychle vystřízlivěli a jen tak si docela dlouho povídali. Já si říkala, jaké je to asi doma a bylo mi místy smutno (a ne že ne!).
A to už bylo prvního ledna.

Nový rok

Co říct o novém roce? Pro mě začal dobře a skoro jsem i měla pocit, že jsem nechala za sebou spoustu věcí, které jsem za sebou doopravdy nechat měla. Dala jsem si takové zvláštní předsevzetí, ale není asi úplně zformulovatelné, takže se nebudu snažit ho vysvětlovat. Každopádně jeho podstatou je věc, která byla podstatou i většiny toho, co se stalo v druhé polovině roku 08. Jsou to hodnoty.

... A teď se s Elliotem už definitivně stěhujeme zpátky na Teonas. Kdo čte i druhej blog, ví o těhle věcech asi malilinko víc (o kocourův blog se občas starám víc než o svůj:-)). Každopádně - já byla na Teonas už teď od středy, včera jsem přijela k našim, abych si zabalila krom zbytku všech těch běžných věcí ještě tiskárnu a klávesy (Shake po nich touží, ale ani mně se nechce nechat je doma). Mám pocit jen trochu zvláštní, spíš si říkám, jak je to všechno najednou jednoznačný. Ale třeba - třeba se to ještě změní, kdo ví.

______________________________________

Rekapitulace je za mnou a já jsem zpátky v současnosti. Nevím, jestli jste vydrželi číst, každopádně to bylo samozřejmě opět víc pro mě než pro vás, takže si z toho nedělám hlavu:-).
Za rok 2008 se staly dost děsivý věci, na které nevzpomínám ráda. Věci, kterých je mi upřímně líto a čekám, co z toho ještě bude dál, ale - asi už to nemůže dopadnout dobře, i když v to pořád trochu doufám (třeba fakt jednou...). Pak byly věci, který byly fajn a hlavně věci, který jsou začátkem něčeho dalšího a je pravda, že jsem zvědavá, jak to nakonec dopadne.

Takže rok 2008? Je dobře, že byl, ale jsem ráda, že skončil.

(A ještě jedno malé velké PS. Jsou lidi, které jsem chtěla zmínit, ale už jsem to v textu prostě nezvládla. Chci poděkovat -dam-ovi za KoprCon a občasnou podporu, která byla dost důležitá. Díky Vodenovi za ten noční rozhovor na Kopru - ač jsi mířil úplně jiným směrem, pomohlo mi to srovnat si věci - ale ani jeden si to moc nepamatujem:-). Díky Johnakovi za to, že na sobě fakt začal pracovat (ta změna je moc fajn) a Tess, že se o mě na KoprConu docela pěkně starala (a ani neměla poznámky, když jsem se v neděli vrátila místo půl čtvrté až v půl sedmé ráno). Aldorovi bych chtěla poděkovat za projevenou důvěru v jednom nedávném rozhovoru a Thomasovi za těch pár krátkejch hodin, který mi věnoval, když přijel do Prahy. A Katleen, těším se na to, až se na té tvé svatbě zase uvidíme:-).
Kromě toho bych ráda - nevím - zmínila Káťu, totiž svou sestru. Od té doby, co se narodil Ondra, nebo spíš hlavně v té době, když byl úplně malinkatej, jsem začala mít doopravdy pocit, že si jí vážím. Měly jsme spolu docela problémy, ale teď, po tom všem, snad i po tom, co mi to tolik pomohlo si všechny ty hodnoty srovnat - bylo by nefér ji tu nezmínit. A s ní samozřejmě Igora, který ví, že pro mě hodně znamená.
Výčet teď už taky ukončím. Působí to na mě dost pateticky, ale co už. Jednou jsem to napsala, patos nepatos, zveřejním to. Konec PS a dodatečně všem přeju hezký nový rok. Ať je určitě aspoň o chlup lepší, než byl ten starý.)

Chci napsat o...

2009-01-04T23:53:00.002+01:00

-- starém roce. Stalo se toho moc na to, abych celou tu dobu zahodila bez jediného zamyšlení na blogu.
-- novém roce, tedy o tom současném, protože jsou tu věci, které jsou důležité.
-- Silvestru, který jsme strávili u Teaze na chatě, protože... protože.

... a místo toho mám před očima teď jenom věci do školy, takže to v tomto týdnu nejspíš ještě nestihnu. Ale udělám to. Už se na to docela těším.

Předvánoční

2008-12-19T13:32:00.003+01:00

Všude kolem jsou Vánoce, jenom u mě ne. Jako uvnitř. Ať se snažím, jak se snažím. Ale třeba to přijde po návratu domů na svátky, což má být dnes večer. Věřili byste, že se mi tam vůbec nechce? Asi věřili. Mám pocit, že poslední dobou před odchodem z domu jsem si stěžovala víc než dost. A musím přiznat, že bydlení jinde je dobrá věc. (I Elliotovi se to zamlouvá, maj ho tam všichni rádi - snad možná víc než doma.)
Ale tak jako instinktivně se na Vánoce těším. Dneska se mi ale zdál takovej vysoce depresivní sen o tom, že jsem přijela zpátky domů a tam mě najednou nikdo nechtěl a všechno to bylo plný bezmoci a byly tam jako zástupné symboly vypálené svíčky. Doufám, že ve skutečnosti to prožijeme nějak líp... (budu nakládat hermelíny a dělat kokosové kuličky, jako každej rok... jo, na to se těším:-)).
Takže Vánoce. Už zase. Jak se těšíte? Co pro vás Vánoce znamenají? U nás doma to nebývá nijak silně vyhrocené - nějakej ten stres v tom je, ale nikdo se kvůil svátkům nestaví na hlavu, takže já mám Vánoce u nás doma ráda. Většinou jsou to příjemný dny s rodinou - a když tak o tom uvažuju, nechtěla bych svátky trávit jinde ani jinak - i když pak už se, myslím, zase budu těšit, až po Novém roce odjedu:-).

Kdo ví jestli, kdy a kolik

2008-12-09T22:09:00.002+01:00

... aneb Jak to (ne)dopadlo se stipendiem.

Po dva roky jsem ve škole nedělala nic. Nebo - to se říct nedá, ale flákala jsem to dost. A i přesto, že na zkoušku jsem se učila nejvíc tak tři dny, zvládala jsem známky relativně v pohodě. Jednu trojku jsem si odnesla z prváku a to jsem ji ještě mohla zkusit uhádat... no - a vzhledem k tomu, jak to bylo relativně jednoduché, nemít špatné známky, řekla jsem si, že když třeba začnu něco málo dělat, mohla bych dosáhnout výš - bez nějakých moc velkých ústupků.
První semestr to zezačátku šlo. Byly jedničky, bylo jich docela dost - a to už se pak člověku začnou rýsovat nějaké vidiny toho stipendia, jako doopravdy, třeba i v poměrně reálných číslech - a tak jsem po prvním semestru se samýma jedničkama začala - no, asi docela doopravdy makat. Teď mě označíte za šprta a blázna, ale holt to byla doba i Kate Littletonové a všechno dohromady mi to asi začalo dávat nějakej smysl - člověk si to prostě jednou za život chce vyzkoušet (no dobře, každej asi ne, ale já jo;-)). A jak šel čas, šly i další známky a já měla před poslední doopravdy velkou zkouškou.
Byla to souborka z češtiny, učila jsem se na ni s Milanem a nebýt jeho, bylo by to všechno x-krát komplikovanější. Zvládla jsem nějak písemnou část (nechalo to na mě psychickou újmu, když zkomolili moje jméno na seznamu) a pak jsem měla před ústní. Před poslední zkouškou, před poslední známkou. Byli jsme tehdy večer venku, už jsem neměla co víc se na to učit a - bylo mi zle. Věděla jsem, že všechny ty věci, ty hodiny dřiny, se můžou zkazit několika minutama další den... Připadala jsem si jako idiot - ani teď nevím, čeho jsem chtěla dostáhnout, co jsem si chtěla vlastně dokázat - ale něco ano. Možná že to měl být fakt, že když se rozhodnu, umím si za něčím stát, umím něco zvládnout, nějakej test - nějaké... zkoušky, zkrátka. Mrzelo mě, že pro někoho je to důkaz na nic. A že to vlastně - a ironicky se zasmějme - nemá žádnej reálnej význam.
Zkoušku jsem udělala za 2. Byla to jediná dvojka ze všech známek a já si sice myslela, že stýpko už je téměř jasná věc, ale neměla jsem radost. Byla jsem unavená a vyčerpaná a vyčítala jsem si, že jsem do něčeho vložila tolik úsilí.
A o to víc jsem si to vyčítala teď. V uplynulých dnech, kdy jsem čekala na zveřejněný seznam a přestávala doufat, že to vůbec vyjde. Fakulta 20 milionů v dluzích, se vším se čachrovalo, všechno se měnilo a já měla tu jednu zatracenou dvojku - a... blbej pocit. Měla jsem jít místo toho makat, měla jsem si vydělávat někde, kde by o mojí práci stáli a dokázali ocenit to, co dělám.

Ale - stipendium mám. Zveřejněné to bylo před pár dny a já tomu chvíli nechtěla věřit, pak byla chvíli docela spokojená a teď je mi to v zásadě jedno. Nevím částku, kolik dostanu, nevím, kdy to dostanu, jen je moje jméno na seznamu, tak si říkám, že třeba za pár měsíců, až se bude někomu chtít, naklepe moje číslo účtu někam a pošle mi pár tisíc. A já si něco koupím, možná za to zaplatím nájem, nebo si to někam uložím a - nebudu z toho mít o nic lepší pocit, než kdybych si to vydělala v práci. Myslím, že spíš naopak.
S tím stipendiem byla v zásadě jen strašná spousta starostí, která nestála za to. Něco jsem si dokázala, ale byla jsem s tím na konci spíš opět poslána do patřičných mezí a zjistila znovu, že tyhle věci prostě takhle nefungujou. A nejspíš nejsou důležitý. Mohla bych bejt šťastná, že už to vím. Že už je to za mnou. Ale - ha - fakt nešílím radostí.
Ale stýpko mám. Budu mít (kdo ví kdy a kdo ví kolik). Hurá pro mě.

O koulích, tyčkách a jiných věcech

2008-12-07T18:04:00.000+01:00

Chodil čert a chodil Mikuláš a anděl s nima taky. Vzpomínala jsem na spoustu věcí - vždycky 5. prosince chci jít ven, je to ten zvyk z dětství, kdy se člověk projde po praze a potká tyhle tři v mnoha verzích.
Nakonec jsem vytáhla Teaze s sebou. Byla škoda, že Kir zůstala na tenhle víkend v Plzni, protože to byla suprová noc.
Vyšli jsme na Staromák, kde byly mraky a mraky lidí a ještě další mraky a my jsme se prodírali těma mrakama a já chtěla skoro vzít Teaze za ruku, aby se mi neztratil v nějakém přízemním oblaku, ale nevzala jsem ho, protože jsme se nakonec vymotali i tak a asi jsme použili dávno zapomenutou Sílu nebo co. --- Jo, stromek na Staromáku je výjimečně moc pěknej. Jsou tam svítící vžumtyčky, který jsem strašně chtěla domů a Teaz taky. A jak svítěj a problikávaj dolů, tak to vypadá, jako že z toho stromku prší světýlka a je to prostě fakt pěkný (oproti loňskýmu roku, kdy na stromku na Staromáku byly velký plastový koule, který se tak divně vyfukovaly a stávaly se vším jiným než koulema).
Prodrali jsme se do postranních uliček a postranníma uličkama až k Palladiu, kde jsme strávili spoustu času procházením krámků s plyšákama a dámským spodním prádlem. Vyzkoušela jsem si šaty, ale neseděly. Bylo dobrý si je vyzkoušet.
A pak jsme měli 25% slevu v KFC, ale myslím, že jsme srabi, protože jsme si nedali kotel pálivých kuřecích kusů, ale jenom nějakýho twistera a longera, ale i tak jsme se najedli a pak tam strašlivě dlouho seděli - ale ani nám to epřišlo, protože všechny ty věci, který jsme probrali, bylo moc dobrý probrat.
Kolem jedný ráno jsme se zvedli - koneckonců lidí hromada pořád, ale Staromák už se musel vylidnit aspoň trošku a my hrozně chtěli ty svítící věci z toho stromku, tak jsme se na záchodě převlíkli do černýho, nasadili si kukly na hlavy, vykradli místní obchod se zbraněma a šli na lup.

Bylo tam naprosto nádherně. Mít doopravdy kukly, blbě by se dejchalo, ale bylo by teplejc - i když jsme se snad ani neklepali, moc. Ale stromek byl tak jako blbě - kolem hrazení a furt nějaký lidi, určitě taky kamery bůhvíkde, takže tyčku nemáme ani jednu. Ale byli jsme v bojové náladě, takže jsme se rozhodli, že s prázdnou ze Staromáku neodejdeme. Plán číslo 2 - útok na zlatou kouli na malém stromečku uprostřed té dřevěné vyhlídky, jak tam teď stojí mezi stánkama. Bylo to napínavý - kdokoliv nás mohl vidět, kamery musely bejt všechny namířený na nás, ale my jsme mistrně využili objímacího triku a úlovek byl náš! Spolupráce na jedničku. Zrovna tam byla nějaká jiná objímající se dvojice, tak jsme rychle odešli, aby veškeré podezření padlo na ni. A s trofejí pod kabátem (pokoušeli jsme se ji pašovat v různých tělních dutinách, ale nevešla se ani do mého ucha, ani do Teazovy nosní dírky) jsme se odebrali vstříc lepším zítřkům.

Usoudili jsme, že nejlepším poselstvím bude, když kouli umístíme na nějaké důležité místo. A to nejdůležitější místo na světě je bez veškerých pochyb Malostranské náměstí. Bylo to napínavé, ale povedlo se. A tady - tady je důkaz. A odkaz příštím generacím.

Jako celek:

V detailu:

Domů jsem přišla ve tři. Můj spoluzloděj dorazil později, protože je to zloděj-gentleman a šel mě doprovodit (myslel si, že mu třeba pojede nějakej lepší noční spoj ode mě - a taky že nakonec jo!). V současné době plánujeme ukrást něco většího - okenní tabulku nebo popelník z restaurace. Ale to bude chtít týdny příprav. Možná přibereme i několik zkušených lidí do týmu.

Udělala bych z naší loupeže zvyk. Takže příští rok 5. prosince? Kdo se přidá?:-)

KoprCon 2008

2008-12-06T17:19:00.004+01:00

Potřebovala jsem maličko odstup, abych se mohla konečně pustit do psaní. KoprCon byl na jednu stranu výbornej a na druhou stranu jeden z psychicky nejnáročnějších conů, které jsem zažila. Mohlo za to několik věcí najednou - a můžeme začít rovnou na začátku.

Bála jsem se. Těšila jsem se, ale zároveň jsem měla strach, protože i když jsem kolem sebe měla pár lidí, kterým opravdu věřím, neznamená to, že se nebudu cítit sama. A cítila jsem se - hned po příjezdu, a to naprosto kompletně.
Cesta teda proběhla dobře. Auto jsem měla už od čtvrtka večer, tatínkova Omega byla připravena, přezuta a zaparkována téměř před barákem. A pak jsem řídila až za Olomouc, jen v Praze jsme si docela užili s ruční brzdou v zácpě do kopce, ale nakonec jsme to společnými silami doklepali až na magistrálu a po dálnici to pak valili i 160 (a to se nesmí!!!). Před Kopřivnicí převzal řízení Prady, čehož budu litovat ještě několik let. Myslím, že vážně;-).
Bylo mi líto, že jsme nevyjeli dřív, Kirana s Teazem si nestihli zabrat žíněnky, protože pražáci už byli několik minut na místě, ale holt to museli nějak přežít. A nakonec si myslím ani nestěžovali.
V pátek proběhlo také nějaké ubytování, registrace, pozdravení s lidma - s některýma dřív, s některýma po prvních chvílích naprosté ignorace až o něco později. Ale zvládli jsme to.
Večer probíhal víceméně klidně, až na občasné výkyvy. Byla jsem moc ráda za jednu věc. Nemyslím si teď, že je to úplně v pořádku, ale jsem ráda za to, co se stalo - myslím, že je to první krok k dobrému závěru (ať tak či tak).
A v cukrárně jsme byli. A já měla přednášku o Hermioně a jinak jsme navštívili na pár minut pár různých místností, byli v kavárně nahoře a povídali si s lidma, s Tess a Johnakem zkoušeli na pódiu pár improvizačních cvičení, pak tak různě chodili conem, Kirana odešla do hospody a my si povídali s Teazem, přišlo na mě pár minut první deprese, ale zachránila jsem to včas a odešla spát jen chvilku po Tess, takže jsem ji ani nebudila. V noci hotelem lomcoval vítr - ale byla to sranda oproti následující noci. Spát šlo. Probudila jsem se rozumně tak, abych se stihla vysprchovat a naklusat na svou další přednášku.
A ta byla nakonec dost dobrá, měla jsem z ní radost a lidi zaujala. Už mi tam nepřišla Arlondie, abych to ukončila co nejdřív, a o to to bylo lepší. Jen mi bylo líto, že jsem neměla druhý trailer na Pottera v nějaké lepší kvalitě...
Po přednášce jsem se šla najíst - a tak různě - a vlastně relativně brzy se blížil čas další přednášky - totiž diskuse, ale stihla jsem aspoň kousek Budjiho a Milanova programu, který nevím, jak se jmenoval, ale název by se hodil: "Jak sbalit ženu v pěti krocích". V nejlepším jsem musela odejít - koukat na BigBang Theory, než mě pustili ke slovu. Ale dobře že tak, protože z diskuse opravdu moc nebylo, lidi nějak nechtěli diskutovat - ale co už. Nakonec bylo docela dost legrace a na posledních pět minut to za mě vzali dva kluci z publika a to taky stálo za to;-).
Všechno, co se dělo pak, se mi samozřejmě míchá dohromady. Vím, že jsem toho hodně nachodila. Někdy s Tess, někdy s Kiranou a někdy s Teazem. Někdy se všema dohromady. Seděli jsme hodně v kavárně a s Tess jsme si daly nudle od Číňanů, které za nás dojedl Vojta. Tess pak šermovala, já se pokoušela udržet svoje pocity někde hodně uvnitř, protože kdyby měly jít ven, nebylo by to úplně fajn - ne zatím, nebyla jsem připravená.
Taky probíhalo něco jako CTF live, já to sledovala zevnitř oknem a to bylo moc příjemný, jen tam tak sedět v teple a vidět spoustu pobíhajících lidí. A pak přišel večer.
Hrozná nevýhoda KoprConu je, že člověk nemůže někde sedět - tak, aby mu bylo teplo - a vyhnout se přitom lidem. Je to děs. Stačí jednu minutu někde být a hned se kolem utvoří skupinka, o kterou nikdo vlastně nestojí. A ještě horší to je, když si člověk s někým druhým povídá, to je hned pro okolí všechno povoleno. To mi na KoprConu vadí nejvíc a toho jsem si za ten večer užila až až.
Byl galavečer, dobrej galavečer, jen jsem měla strach, když přišli ti strašní Trekkies, že všichni doopravdy usnou a už se to neprobudí. Působilo to tak. Trekkie-vsuvka byla naprosto příšerná, já si hrála hry na Teazově mobilu a měla chuť odejít, naštěstí to pak zachránil Voden a další program. Dobré to bylo, dík.
A pak nastal problém. Vlastně asi ne jen jeden, ale nějak to pak dopadlo a já to označila v zásadě za zdárný konec. Aspoň z jedné strany. Zatancovali jsme si (s Kiranou jsme byly děsně sexy!) a pak se mnou mluvil Voden, který si další den už absolutně nepamatoval, co mi říkal. Já si to pamatuju taky jen tak mlhavě a i když polovina z toho byly poněkud bezduché opilecké řeči, mělo to na mě nějaký účinek. Nejdřív jsem brečela. Pak jsem vzala Teaze a šla na ty dva křičet. Polovinu času jsem měla pocit zklamání. A že to zklamání už neskončí, protože jsme se dostali všichni do úplně jiných sfér a kdo ví, jestli je vůbec možný uvědomit si, kde věci doopravdy jsou a kde byly, a přestat mluvit za druhý, a něčeho si zase vážit, umět pochopit... Ale když jsem křičela, cítila jsem se dobře. A pak to muselo nějak skončit a mělo to skončit mnohem dřív a s Teazem jsme se rozloučili a já spoustu věcí pochopila a byla jsem mu strašně vděčná. To on byl můj záchytnej bod v tom všem - a já najednou věděla, že sama nejsem. Že vím, kde ty věci jsou - a že ať tak či tak, tohle je to, na čem záleží.
Spát jsme šli opravdu pozdě. Nebo brzy - ráno. Po tom večeru v místnosti, kde naší debatu chvilkama přerušoval usínající -dam- a Vojta a ještě kdosi, jsem jim musela říct ještě tu jednu poslední věc. Už jsme byli v hotelu a já zaslechla jejich hlasy a zaklepala. Bylo to klidný - bylo to už konečný a smutný - a pak jsme šli spát.
V neděli to bylo unavené a poměrně rychle zakončené. Jak jsem neměla dobrý pocit z té debaty, došlo mi, že to nejspíš nebude mít účinek z širšího pohledu, ale při loučení jsme se objali a na mě to působilo jako - uklidnění. A připomenutí všechn těch věcí, důvěry a nějakého pouta, aspoň něčeho, co po té vší bolesti třeba zůstane - i když někde hluboko uvnitř a dlouho se to nebude ukazovat. I to mě uklidnilo.
A pak jsme se pomalu rozloučili, šli se najíst (Tess je strašně ukecanej člověk!) a odjeli domů. Opět jsem řídila. Cesta byla spíš horší než ta první, ale zvládla jsem být za volantem celou dobu. Teaz měl rýpavou náladu, Prady měl --- Pradyho náladu --- a Tess občas brala příliš vážně slib, že na mě bude mluvit, abych neusnula. Já se totiž cítila naprosto skvěle a zvládla jsem to bez problémů až do Prahy. Tam jsme to prokličkovali, hodili Tess domů, prokličkovali dál do Dejvic a tam našli suprové místo na parkování téměř tam, odkud jsme vyjeli.

Trvalo nám se rozloučit. Trvalo nám se z některých věcí dostat. Ale KoprCon je za náma. A já potřebovala čas - a pořád potřebuju další čas na další věci. Něco to ve mě nechalo. Ale z toho obecného pohledu - bylo to fajn. Jsem ráda, že jsem přijela.

Vojtíšek

2008-12-01T20:26:00.004+01:00

Mám nového synovce. Není to vlastní synovec, je to syn syna ženy mého táty:-). No, do rodiny ho zkrátka beru, jeho taťku beru jako bráchu, takže synovec to prostě je:-). Jmenuje se teda Vojta a narodil se včera v půl třetí ráno. Matyáš i Lída (chápavější pochopili, že se jedná o jeho rodiče) vypadají moc spokojeně. A Vojtíšek vypadá takhle:

Z nástěnky studijního oddělení

2008-11-30T19:28:00.000+01:00

25. 11. 2008 - Informace k prospěchovým stipendiím: podle sdělení zástupců Stipendijní komise AS dosud není stanovena konečná celková částka pro přidělení stipendií. Stipendia budou vyhlášena ihned po sdělení částky.

Do Kopřivnice

2008-11-27T20:02:00.003+01:00

Pojedeme zítra dopoledne, já, Teaz, Kirana a možná Prady. Budu řídit, možná i celou cestu. Nejenomže jsem nikdy nejela takhle daleko, ale tentokrát už tam vedle mě nebude sedět nikdo, kdo by mi neustále říkal co mám dělat, kam kdy odbočit, co si zařadit a kolik je momentální povolená rychlost (i když aspoň na tohle poslední si asi zaúkoluju Teaze:-)).

Ale všechny instrukce k taťkovu autu mám, přes Prahu na D1 se dostat umím, vím, kde mám stěrače a dokonce mi tuhle šlo i zaparkovat:-). No, zkouška to bude velká. Pokud do Kopřivnice nedorazíme do šesté hodiny večerní, dá se očekávat, že něco není v pořádku.
Držte nám palce!:-)

Naše "milovaná" fakulta

2008-11-25T21:10:00.004+01:00

Takže - můžete si klidně přečíst tenhle článek. Ale nevěřte při tom odstavci, že to není pravda. Pedagogická fakulta skutečně NEMÁ peníze na výplaty. A co je na tom nejvtipnější, je návrh, který jsem slyšela včera: prý by se studenti měli složit na platy učitelům. Je to návrh, možná to bylo jen tak vyslovený mezi řečí někým, koho lidi poslouchaj... Samozřejmě to nemůže projít, ale - já teda nevím - už jen ten samotnej fakt, že tohle někoho napadne, že tohle přijde mezi lidi - na mě působí jako jasnej důkaz toho, jak je ten celej systém postavenej úplně a dočista na hlavu.
A samozřejmě s tím souvisí ta stipendia. Ne, už s tím doopravdy nepočítám, ale pořád ještě nemám jistotu. 21.11. to mělo být na nástěnce i na stránkách školy. Posunulo se to do 25., tedy do dneška. Ani dnes nikde nic. Fakulta opět tvrdí, že na stipendia jsou peníze vyčleněné, na druhou stranu je zde ale tvrzení, že 1) stipendia budou "pozdržena", 2) počet udělených stipendií bude značně nižší.

Pořád se mi někdo diví, že se proklínám, že jsem nezačala studovat v Hradci nebo v Plzni?

Myslíte si, že to může být JEŠTĚ horší?

Circus maximus

2008-11-23T20:18:00.006+01:00

Byli jsme dneska v cirkusu. V cirkusu Berousek, aby bylo jasno - je to nejlepší cirkus ze všech (a nechci nic slyšet o trápení zvířat, protože jestli je někde v cirkusech trápí, tak tady ne!). A bylo to moc fajn. Sestavení: já, Shake, Teaz a Kirana. Maličko zima byla, to zase ano, ale představení bylo pěkný a hlavně Teaz byl nadšenější než kdejaké malé děcko na sedačkách pod náma:-). O přestávce jsme se byli podívat ve zvěřinci a viděli jsme (zhuleného) slona tancovat na hudbu z rádia... pak k nám natahoval chobot tak, že jsme si ho mohli pohladit - krásný a obrovský zvíře to je.
Velbloudi na nás neplivali, lamy taky ne. A drezúra arabů a frísanů je pořád stejně nádherná, jako byla vždycky, jen té španělské školy trochu ubylo (pamatuju si na vystoupení, když mi bylo asi dvanáct - to bylo doopravdy něco, teď už to vypadá spíš jen jako taková nehotová zkouška)... A klauni byli skoro doopravdy vtipní:-).
Po vystoupení jsme šli ven do zimy a dovnitř do metra a pak zase ven do zimy na Andělu, do bankomatu a na jídlo do obchodního centra - a po jídle na kafe a tak - byl to příjemnej den. A ta hodina strávená v hračkářství pak - ta taky stála za to (do 14 let nevhodné:-)).
Cirkus byl dobrej nápad. Měla jsem maličko strach, ale byl to dobrej nápad. Berousek je zkrátka třída. Doporučuju. Příští rok jdeme zas, což?

Čekám

2008-11-21T22:02:00.002+01:00

"Konečný seznam studentů, jimž bude přiznáno stipendium, bude zveřejněn na nástěnce studijního oddělení a na webových stránkách fakulty nejpozději do 21. listopadu 2008."

Takže čekám. Čekám. Maj ještě skoro dvě hodiny.

Fakulta je několik milionů v mínusu. Jak můžu ještě doufat, že to stýpko dostanu?

Improvizační sporty

2008-11-18T15:14:00.003+01:00

Poslali nás ve škole na víkendovej seminář a vlastně nikdo z nás úplně netušil, o co půjde. My z ročníku si mysleli, že se bude prostě jednat o improvizaci, takže budeme hodně hrát a dozvíme se k tomu nějaký nový věci.
Nakonec se jednalo o improligu. Je to prakticky sport. Dělají se zápasy dvou skupin, jako šou pro diváky, s rozhodčím a trenéry, s uvaděčem a hlasováním publika. Pískají se fauly. Jsou dvě skupiny a na oko jdou proti sobě, doopravdy ale musejí být hodně sehrané a fungovat jako jeden tým.
Systém se mi moc líbí. Viděli jsme skupinu, která nám předvedla, jak vypadá takovej zápas, a bylo to opravdu vtipné, jedná se o soubor několika různých "disciplín", ve kterých skupiny soutěží, všechny založené na improvizaci. Za příklad poslouží např. disciplína "dabing", ve které jsou dva hráči na jevišti, dva sedí pod jevištěm. Ti na jevišti hrají a otevírají pusu, ti pod jevištěm je dabují. Dostanou téma a na přípravu mají asi 30 vteřin. Jak jsme si vyzkoušeli, je to hodně těžké zahrát a namluvit, ale když jsme se na to jen dívali, vypadalo to naprosto skvěle. Další disciplíny jsou často založené na postupném přicházení a odcházení hráčů - buď má hráč přidělené slovo a když ho ve hře slyší, musí přijít, když ho slyší znovu, odchází, nebo je určité pořadí příchodu a odchodu hráčů (disciplína "pyramida" je založená na postupném přicházení hráčů a nastolování úplně nových situací s každým novým hráčem)...
Improliga je zábavná věc. Hraní v disciplínách je také zábavná věc, bavilo mě snad všechno, co jsme si zkusili. Hrozně ráda bych nějak omezila tu spoustu průpravných cvičení, nalazování na skupinu atd., jen ještě nevím jak. Některé ty věci mi přijdou zbytečné, některé přehnané, některé skoro až trapné, ale podle většiny mých spolužaček jsou zkrátka potřeba, protože jinak bychom nemohli fungovat zdaleka tak dobře, jak jsme při tech improvizacích fungovali...

No - víkend to byl náročnej. Mám z toho poměrně hodně nápadů a určitě by mě bavilo některé ty věci si vyzkoušet i jindy, s jinýma lidma, nebo je občas dělat jen tak pro zábavu v hodinách dramaťáku. Otočit to třeba tak, aby tyhle věci byly jako ta průpravná cvičení, které většinou strašně moc nemám ráda. Nebo - nechcete do toho někdo jít a založit si skupinu?:-)

Doporučuju podívat se sem. Najít si tam videa ze zápasů improligy. Pokud vás aspoň trochu zajímá divadlo a třeba i improvizace, tím jenom líp. Ty zápasy doopravdy stojí za to :-)

Tentokrát o nevěře

2008-11-12T20:22:00.000+01:00

V pondělí jsem se zase ve škole dozvěděla spoustu nových věcí o vývojových fázích vztahu, o vývojových po-rozchodových fázích, o nevěře a manželských krizích - proč, kde, kdy, jak... a tak. Byla to po všech směrech zajímavá hodina, ale prošli jsme tak tím lidským životem, že člověk chtě nechtě musel zapřemýšlet, co ho asi čeká - minimálně tak... následujících dvacet let:-).

Z příkladů pro dnešek vypíchnu nevěru - bavili jsme se o tom, proč kdo bývá nevěrný a kdy, při jakých životních fázích atd. (to jsou takové ty klasické věci). Zaujala mě ale věta: "Milenec ženy bývá především profesionální naslouchač (pamatujete POPO?:-)) A také - když už teda k nevěře dojde - pokud se prý rozhodneme ji sami partnerovi / partnerce oznámit, čekáme především odpuštění. Bývá to ta hlavní motivace. Pamatuju si na díl Torchwoodu, který byl takovou typickou ukázkou tohodle jednání přesně s tímhle motivem a bylo to tam tak přímé a jasné. No - výsledek toho je, že toho pravého odpuštění - ve smyslu "je to v pořádku a už se k tomu nebudeme vracet" se po nevěře nemůžeme dočkat. I tvůrci Torchwoodu to věděli. A dává to smysl :-).

Časem k tomu možná vymyslím zase nějaké hlasování.

FFS

2008-10-28T14:48:00.005+01:00

Ještě do neděle jsem nevěděla, jestli doopravdy pojedu. V pátek jsem byla přesvědčená, že ne, pak mi to začalo hlodat v hlavě a v neděli v 16:45 jsem už seděla v autobusu do Chotěboře.
První dojmy nebyly moc dobré. Byla tam zima a lidí spousta, většinu z nich jsem neznala ani od pohledu, natož jménem. Ale už na recepci na mě byli hodní, nejenže všechno proběhlo rychle a hladce, ale navíc mi povolili ubytování na Smetance místo ve sportovní hale (kam jsem se musela přihlásit), našli mi po udání jména spolubydlícího i číslo pokoje, ale jen pod příslibem, že dohromady nezabereme víc místa, než 2 x 1,2 m. nebo 2,5 x 1 m.:-) (Zkontrolovat to bohužel pak už nikdo nepřišel.)
První známou osobou - a navíc dost nečekanou osobou - byl Lando. A pak jsem si nahoře úspěšně našla Stargejťáky. Každý z nich mě zdravil s tím, že "Shake říkal, že přijedeš, ale bude to překvapení." Já věděla, že věděl, ne že ne!
Poznala jsem konečně pár dalších světoznámých lidí, Jacoba a Lumyšku, například. Pak prošlo kolem v různém pořadí i pár známých - E-Wan s Hana´an, Johnak, Salla - Sovoga jsem minula o několik hodin, což mi bylo líto. Na KoprCon prý nepojede! (Drb tohoto měsíce!) A Vašek Pravda tam taky byl. Prý má opar, takže se nemůže líbat. (Druhý drb měsíce.)
Od osmi začínala přednáška, na kterou jsem šla. Byla to moje první oficiální SG přednáška, bojím se, aby se o mně teď nezačalo říkat, že k nim už definitivně patřím. Dokonce nebylo tak těžký tam tu hodinu strávit, protože nešlo ani tolik o SG jako o dabing a to je i pro mě docela pochopitelná věc:-). Kromě toho jsem seděla vedle Johnyho, který má krásný notebook (Já vim, já vim, Johny! Ale pěknej fakt je!). A měla jsem dobrý výhled (nejen na ten notebook), takže to mě vlastně docela omlouvá.
A pak jsme šli nahoru k baru, já si povídala s Johnakem a pak se ta skupinka přesunula ještě víc nahoru, seděli jsme, většina lidí pila (a mně to mělo vadit!), občas jsem se podívala do čajovny, kde bylo na Johnakově notebooku promítáno něco, co mělo všem přítomným přinést minimálně týdenní žaludeční nevolnosti. Já z toho moc neviděla, zvuky mi ale stačily. Byly to turecké Hvězdné války. A mě bolelo v krku. Začala jsem chraptět. Omlouvám se všem, kteří se mnou museli mluvit. Dostala jsem medovinu, která moc nepomohla, ale rozhodně chutnala líp než ta becherovka, co přišla pak. Ale i tak díky za snahu, Johny:-).
A pak jsme šli tancovat. U toho se mluvit nemusí! Spát jsme šli tak kolem čtvrté. A mně bylo podstatně líp, než další den ráno; rozhodně jsem ale nebyla sama, kdo to tak měl, i když důvody byly značně rozdílné:-).

Někdo snídal toasty, někdo polomáčenky, někdo ibalgin s minerálkou. A někdo pro jistotu nesnídal vůbec - a raději ani dopoledne nevstával. (A to se říká, že prezident by měl být všem lidem příkladem!)
Mejzlík měl přijet a nepřijel. Nebo aspoň ne včas. Pak přiběhl do sálu jeho pes a nakonec se objevil i on sám. Nemůžu napsat, že to byla moje první SG beseda, protože jsem byla vloni na FF už na Nyklovi, i když nevím, jestli se to počítá. Každopádně Mejzlík je příjemnej a chytrej člověk, kterej se dobře poslouchá a to nejen když mluví Aslana.
Pak jsem byla v lékárně, v sámošce a v drogérii. Všude otevřeno. V Chotěboři to žije, když zrovna není víkend nebo svátek nebo po šesté hodině večerní!
Od 20:00 měl být SG galavečírek. Očividně dlouho připravovaná akce:-) ("Pusíme tam tohle video?" - "Tak třeba jo, no.") Nakonec ale musím opět konstatovat, že když někdo umí zabavit lidi, tak prostě umí. Ani to nevypadalo moc nastavovaně, Jarmome:-). A Jacoba bych omluvila, klikání je náročná věc... Při hrách jsem dostala za úkol se zavázanýma očima nakreslit dva... no nějaké dva ze SG... s tyčovkou. Tyčovku jsem nakreslila velmi obstojně, s těma dvěma to bylo o poznání horší. Nakonec byl jen jeden.

A pak už to bylo nějaké fakt moc náročné. Pevné rozhodnutí navštívit ve středu doktorku přišlo velice brzy.
Nahoře v KD se sešla velká skupina lidí (přijela Evička se spoustou jídla!) a kolem byla velká zábava, která skončila jednou rozbitou židlí (Dragon Lordovi jich v sále moc nezbylo) - ale nebyla to Deusova vina! A pak bylo na zemi a na lidech pár rozlitých džusů s vodkou (asi), nějaká voda a možná pivo. I když to tam moc nesmrdělo, tak pivo asi ne. A já šla radši dolů na čaj. Nebylo mi dobře. Štve mě to. Jak jsem nemohla mluvit, tak jsem vůbec nemohla s nikým mluvit! (:-) Ale ne že bych se nepokoušela. Třeba takovému Denerogovi bych měla určitě hodně co říct!) Bylo to docela k vzteku. I když je pravda, že když jsem o tom pak přemýšlela, došlo mi, že některé věci bylo stejně nakonec lepší neříkat. Ono to bez toho taky jde (a mnohdy je to mnohem upřímnější, než... no znáte to...).
Ve velkém sále docela slušně hráli, ale všude bylo dost lidí a kouře, že jsem neochotně přiznala, že bude nakonec lepší jít si lehnout. Už kolem půl jedné. Docela brzy na poslední noc na conu. Ale měla jsem doprovod, takže jsem toho vůbec nelitovala:-).
Úterní ráno se pro mě moc nelišilo od toho předešlého. Byla jsem ráda, že jsem ze sebe občas dostala větu, která byla slyšet dál než na půl metru. Udělala jsem ze Shakea svého mluvčího. Výhodu to mělo, že on většinou dál než půl metru ode mě nebyl, takže jsem z toho vyšla ještě víc než dobře.
Dala jsem si čaj (Coldrex bohužel včera došel) a sýrové toasty. Neošizené. A pak jsme se šli pomalu rozloučit (bacha na Vaška s oparem!), navštívit kino kvůli honorářům, a nasedli do auta. Totiž do Bělouše. Jarmom nás předjel, to rozhodně popírat nechci, ale skoro až k dálnici se pak Běloušek držel velice statečně! A ano, měli jsme větší náklad!

Nelitovala jsem, že jsem jela na FFS. Byla tam příjemná atmosféra, příjemní lidi, všechno tak uvolněné a bez depresí (a to už mám v sobě pět deprese vyvolávajících prášků:-)), prostě moc pěkné to bylo. Až na tu mou bolest v krku a chraptění - doufám, že jsem nenakazila nějakým záhadným virem celou Chotěboř (a i kdyby - nachlazenej tam byl kdekdo, s klidným svědomím prohlašuji, že chytit jste to mohli od hokoholiv!).

Příště (a že to nebude, to si, Vašku, vyprávěj komu chceš) se nejspíš vydám bez výmluv už první den...

Norethisteron

2008-10-24T22:37:00.002+02:00

"Nežádoucí účinky: ... akné, nevolnost, napětí prsů, bolesti hlavy, otoky, změny tělesné hmotnosti, křeče, sklon k depresím, poruchy spánku, kopřivka, svědění, plísňové onemocnění, žloutenka, poruchy činnosti jater, hnědé skvrny na pokožce."

Víc nežádoucích účinků než žádoucích. To se mnou deset dní zase bude legrace.

Žárlivost a jiný věci

2008-10-21T12:12:00.004+02:00

Je to takovej jeden seminář, dvě hodiny týdně. Na každém tom semináři se bavíme o lidských vztazích, o komunikaci, partnerství, teď jsme přešli k dlouhodobým vztahům a dál se bude pokračovat svatbou a dětmi a tím, čím pak dítě prochází. Máme imaginární pár, který provádíme všemi těmi stádii a bavíme se o studiích a knížkách, které souvisejí s různými tématy. Dítě prý totiž ve škole nesedí samo, sedí tam s ním vždy celá jeho rodina a s ní i její minulost.

Musím se přiznat, že mě tyhle hodiny začaly maličko děsit. Dokud šlo o takové to sunutí se po povrchu, o relativní věci, které jsou velice individuální (příklad v minulém příspěvku), které sice podporují nějaké studie, ale co koneckonců z toho, že - tak to bylo ok. Taková nevinná zábavička, každej si něco srovnal ve své vlastní hlavě, zasmál se tomu a hodina skončila.

Teď už to cítím jinak. Bavíme se nejen o partnerství a lidských vlastnostech, ale i o různých pochodech, kolik času denně člověk stráví v úplně jiných světech a jak to mají děti - co už je nebezpečné, kdy je třeba dávat si pozor.

Asi mi vadí, že bych strašně ráda říkala: "u mě je to jinak", ale čím dál víc zjišťuju, kolik věcí na mě sedí, jakejma situacema jsem si prošla, že jsem měla krizové body v životě tam, kde je normální, že je člověk má. Dozvídám se na sebe nový věci, na sebe v minulosti, na sebe v současnosti. Dozvídám se nový věci i na lidi kolem. Na lidi, se kterýma jsem byla, na lidi, které jsem znala a znám. Je to - fakt maličko děsivý, jak jsou ty věci... pravděpodobný.

A mimochodem - bavili jsme se o žárlivosti a potvrdila se mi moje "soukromá studie". Muži ve valné většině žárlí na bývalé muže svých partnerek, kdežto ženy na potenciální budoucí ženy svých partnerů. Je to biologicky zakořeněná věc - muži mají potřebu být "jediní", případně "první" (pravděpodobně to souvisí s jejich soutěživostí, tím, že nechtějí být ženou srovnáváni, nebo možná nechtějí mít někoho, koho už "měl" někdo před nimi. Jde ale čistě jen o mé domněnky, nechť se k tomu raději vyjádří nějací muži:-)). Ženy se naopak bojí více o svou budoucnost, což prý biologicky souvisí s dětmi, přestože třeba ještě žádné nemají (tedy s potřebou, aby se o ně /ženy a jejich děti/ partner postaral a neodešel za jinou). A možná je v tom i ta druhá věc - že se nejvíc bojíme toho, co by pro nás bylo přijatelnější - tedy že se ženy koukají na jiné potenciální partnery, kdežto muži dokáží více hledat kvality ve svých bývalých partnerkách. Jen dohady.

Co si o tom myslíte? Jste výjimka, co se žárlení týče?:-)

Partnerská očekávávání

2008-10-13T21:27:00.002+02:00

Co čekají ženy od mužů:
- "POPO" - posedět, popovídat
- "DUPO" - duševní porozumění

Co čekají muži od žen:
- "UU" - uvařeno, uklizeno
- "OBSTA" - obdiv stále
- "SEZA" - sex kdy se mi zachce

... očekávání ženská bývají na rovině emocionální, očekávání mužská na rovině materiální...

Podle studií prý žena potřebuje na "prohlédnutí si" potenciálního partnera přibližně 20-30 vteřin. Muž minutu až dvě. Žena na tohle první kouknutí přijímá až 90% dojmů, zbylých 10% "doprohlédne" na prvním dalším setkání. Muži to mají v poměru 60% ku 40%. A prý je skutečně naprosto normální, že jako první se muž ženě podívá na prsa, pak hodnotí výšku, postavu a často vlasy. Ženy se dívají nejčastěji na tvář, postavu a na ruce.

Tak co, jak moc to na vás sedí? :-)

Nové osudy

2008-09-27T13:27:00.003+02:00

... tedy Nemocnice na kraji města po dalších pěti letech (nebo jak). Lituju, že jsem to tu zmiňovala, je to naprostá kravina. Soupeřit by to mohlo s Ordinací v růžové zahradě a těžko říct, kdo by v kategorii "trapnost roku" vedl. Nevím, proč dělají ty divné rádoby inovativní věci s kamerou, nechápu obsazení (Korn jako zlej německej manažer? Proboha! - A ten šílenej výraz při bouračce!), nechápu příběh, nechápu hudbu. Nechápu, že se k tomu těch pár dobrých herců upsalo. Zatím tam nebyl ani jeden náš pes, pouze knírač naší kamarádky (ve filmu jí Abrhám říká Čunča (ha ha ha, legrace)), nejsem si ale jistá, jestli se vydržím koukat jen kvůli tomu, že se tam občas Erinka nebo Amálka objeví.
Opravdu je to příšerná věc.

... A ty nesmyslný flashbacky, ty divný do sebe nezapadající záběry krajiny, dvě trapný bouračky (STŘIH!), výrazy lidí, nepravděpodobná setkání, smrt do toho - a smutek, kterej byl neskutečně k smíchu... No - bída...

Tajná výprava do JRC

2008-09-20T15:15:00.003+02:00

Byla jsem v obchodě s počítačovýma hrama. Vždycky mám pocit, že dělám něco špatnýho, když tam procházím a doopravdy uvažuju nad koupí nějaké hry, je to takovej ten pocit, kterýho téměř není možný se zbavit, když vám někdo od dětství pořád říká, že svůj čas byste měli trávit nějak jinak, že sedět u počítače je zlo a kdesi cosi. Ale o to je to pak vlastně zábavnější, protože tam chodím tajně. Řekla jsem doma, že jdu do Tesca koupit něco do drogérie a podívat se na oblečení a tak... taková tajná operace.
Jen co jsem přišla do toho obchodu, slyšela jsem hrát písničku. Stalo se mi to v tomhle měsíci už po druhý, kdy jsem slyšela písničku, něco mi připomněla a mělo to nějakej symbol, kterej pořádně neumím vyslovit. A hezká písnička to byla taky.

A pak jsem si, snad i v souvislosti s tou písničkou, fakt chtěla koupit počítačovou hru za šest stovek, ve které se stará o koně a jezdí se na nich! Byla to hodně uhozená myšlenka (taky už druhá za uplynulý měsíc), ale líbilo se mi, že jsem o tom reálně uvažovala. Nakonec jsem si koupila jen nějakou kolekci k Simákům. I tak ale stála tahle výprava za to.

Od 26.9.08...

2008-09-19T21:07:00.005+02:00

... tedy od příštího pátku poběží na ČT1 vždy od 20:00 Nemocnice na kraji města - Nové osudy. Hrají tam naše dvě holky - Erinka a Amálka, alternují jedna druhou v roli fenky Charlie. Tady je jedna fotka, kterou jsme náhodou objevili v časopise:

A nejspíš zítra budou dávat ten díl pořadu "Trapasy", kde se objevíme s Erinkou obě (... možná). Ovšem příliš nedoporučuju se na to dívat - kdo jste někdy náhodou viděl některý předešlý díl, určitě víte proč:-).

2008-09-18T10:03:00.003+02:00

Vzbudila jsem se v půl deváté, abych se od devíti mohla věnovat rozvrhu. Rozvrh se neotevřel několik hodin. Jasně, co čekáme... máme počítat s komplikacema, když minulej rok otevřeli den předem, rok předtím to padalo zhruba jednou za tři vteřiny, takže jsme se přihlašovali nějakých šest nebo sedm hodin a byli jsme rádi, když jsme měli přes polovinu předmětů. Letos to prostě holt nespustěj vůbec...
Koukali jsme se na počty přihlášených lidí, které pomalu stoupaly. Kapacita (25 míst) do hodiny z poloviny zaplněná lidma, kteří nepatří do našeho ročníku, ba ani do našeho oboru, protože celej první stupeň prostě zapisovat nemohl. Čekali jsme několik hodin. Objevily se správy, že to prostě dneska nepůjde, že je interní chyba systému a že až zítra. Kdo by tomu věřil? Popravdě - nikdo. A dobře jsme udělali, jelikož za nějaké další hodiny se otevřelo zapisování. Ale samozřejmě ne na všechny předměty.
Taky jsme zjistili, že katedra češtiny se na poslední chvíli (hodinu před zápisem?) rozhodla otevřít svůj blok přednášek. Zapsala jsem se na obojí - na tu věc se zdravím, i na češtinu, protože jakou můžu mít jistotu, že se to za další hodinu zase nerozhodnou zrušit?
Mám teď nějakých 10 předmětů - včetně té češtiny a dvou věcí, které bych teoreticky mohla zvládnout už tenhle semestr místo příštího. Polovinu toho ještě vyškrtám. Do didaktik matiky, češtiny a předmětů z dramaťáku nás to prostě nepustilo.

Pak nás poslali na zápis do školy.

Zápis nevyřešil vůbec nic.

Vrátila jsem se domů a sedla k počítači, jestli by nešlo ještě něco dělat. Nastala změna. Některé lidi to do systému pustilo. Nevěděli jsme, jaké lidi, podle čeho je systém vybírá, u nás méně šťastných to totiž bylo pořád stejné. Věci, na které nutně potřebuju jít se beznadějně zaplnily. Vypadá to, že se nevyhnu ani té šílené Jirotkové, což mi automaticky snižuje známku ze zkoušky nejméně o jeden stupeň. Nevyřešilo se vůbec nic. Někdo se zapisovat může, někdo ne, mně pořád visí ty stejné předměty, na nové nemám šanci se dostat.

Odešla jsem v půl jedenácté. Mohla jsem být na premiéře, na kterou jsem zapomněla a nikdo mi ji nepřipomněl. Nechtěla jsem vidět ten film, chtěla jsem vidět ty lidi. Ani nevíte, jak moc je mi to teď líto. Škoda, že jsem o tom vůbec přemýšlela den předem. Je to rozbitý.

A teď je další den. Včera jsem 14 hodin řešila rozvrh, na kterej stále nemám přístup. Nejnovější zprávy jsou, že my, z dramaťáku, tam prostě máme chybu a budeme se přihlašovat jako poslední. Takže teď už je to fakt jedno, půjdu do práce a vykašlu se na to, protože nic nezměním. Stejně jako s tou premiérou ("věci jsou symboly").

A teď mi doopravdy tečou slzy.

Je to asi tak...

2008-09-11T22:17:00.008+02:00

Našla jsem svoje staré dopisy. Našla jsem spoustu starých věcí... z doby, kdy jsem byla jinej člověk. Byla jsem někdo jiný, ale doteď vidím svou vlastní ruku, jak ty věci píše. Napsala jsem toho hodně. Hodně moc. Kdyby to jen nebyly takový shity. Takový shity, který jsou součást mojí minulosti víc než cokoliv jiného. Stydím se za některé ty věci. A přece musím uznat, že jsem to z velké části pořád já.

-- trochu zvažuju, co teď s tím. Představa, že se to dostane do rukou někoho jiného je šílená. Představa, že bych to všechno zničila, je podobně šílená. Jednou si budu ale budu muset vybrat. Další šílená představa.
A taky jsem psala básničky. A maily lidem. Neměla jsem mobil. Volali jsme si vždycky jen na pevnou linku.

Je to asi tak... některý věci se sypou. Je toho hodně, co je mi líto, protože to působí jako písek v přesýpacích hodinách (nebo ten, co se sype z rukou pryč - ten jemnej, co je všude kolem, když jste na pláži). Nerada dávám přátelství do škatulek, nerada se hlídám, co můžu a co nemůžu říct. Dokud to bylo přirozené, bylo to v pořádku, pak se zbořil ten pomyslnej domeček z karet. Obávám se, že na některé věci je teď buď příliš pozdě, nebo na ně naopak ještě nenastal čas. Většinou mi z toho není tak smutno, jak by mohlo být.

Přece jenom... jo, jsem jinej člověk.

Zdálo se mi, že mám štěňátko. Vypadalo tak nějak takhle:
Bylo to popravdě to neroztomilejší štěňátko na světě. Běhalo za nějakým míčkem a já jsem z něj měla hroznou radost. A zároveň jsem se bála, protože jsem na něj neměla čas a nevěděla jsem, co s ním bude. A bála jsem se, že mi ho někdo vezme a někam dá, protože ho nebude chtít doma. Když jsem potřebovala jít do školy, vzala jsem ho s sebou a ono mi spinkalo během přednášky na klíně. Hledala jsem pro něj to nejvhodnější jméno, ale dřív než jsem ho našla, probudila jsem se. Po delší době to byl sen, který ve mně něco nechal. Obavy, ale i docela dobrou dávku optimismu.

Až jednou budu bydlet sama, pořídím si přesně takovéhle štěně.

Rokytnice

2008-08-30T15:46:00.017+02:00

Byla jsem v krkonoších podruhé během několika málo dní. Z Jaroměře ještě nejsou hotové fotky, takže začnu Rokytnicí. Jely jsme jenom s maminkou a s Gaiou, taková dámská jízda, chození na výlety, čtení a spánek. Tak nějak jsme si to představovaly a nakonec to dokonce i přesně takhle vyšlo. Bydlely jsme u známých v penzionu:

Je to malá chatka uprostřed stráně, v zimě se tam nedá ani vyjet autem. Na rozdíl od všech těch penzionů dole je tam nádherný klid! A letní jablka:-). Nikdo jiný tam nebyl, takže jsme si doopravdy užívaly soukromí, toho, že Gaia může chodit kudy chce, že je možné spát s otevřenými dveřmi, a jíst a vstávat přesně tehdy, kdy na to máme náladu.
Na výlet jsme šly hned první den, ale to ještě nebylo vůbec hezky, takže jsme ani nedošly k plánované kešce. Místo toho jsme si poměrně brzy zalezly do postele a doufaly, že další den bude aspoň trochu lepší počasí.
Bylo. Šly jsme na dlouhý výlet. Nejprve autem do Harrachova, kde jsme zaparkovaly poblíž muzea skla (dokonce jsme i nějakou dobu zvažovaly, jestli se po výletu nejít podívat dovnitř). Pak už pěšky. K Mumlavským vodopádům, kde jsme našly první kešku, pak nahoru po značce, pořád podél vody.

Gaia byla nadšená, opravdu. Bylo na ní vidět, jak je šťastná. Běhala pořád do vody a zpátky, jednou uklouzla a sjela docela daleko po proudu, skoro jsem musela skočit za ní. Nakonec to zvládla sama (spíš jsem asi já trochu hysterická:-)). Ale napínavé to bylo. Když jsme vylezly zpátky, byla Gaia spokojená a téměř vypadala, že by si zkluzavku dala ještě jednou:-). Od vodopádů vedla příjemná cesta mezi stromy. Nějací lidi tam byli, ale nebylo to nijak hrozné, možná proto, že bylo pondělí celkem brzy ráno;-). Po cestě jsme našly druhou kešku, ve které byly jen pohledy (mámu to baví víc, než jsem čekala, a Gaia je spokojená všude, kde je voda, takže nebylo nijak složité cache uprostřed lesa najít. I když GPSka poněkud stagnovala).
Na naší další zastávku jsme šly pak o něco déle, tak pět kilometrů, stále proti proudu Mumlavy, do mírného kopce. Lidí stále přibývalo, ale nebylo to ještě nijak tragické. Cestou jsme se ještě vyfotily za pěkného počasí.
Já s Gaiou a maminka s Gaiou. Sluší nám to, co?:-). A nahoře na Krakonošově snídani jsme si daly oběd:-). Měla tam být další keška, ale nějak jsme nevěděly, kde přesně hledat, GPSce se stále nechtělo a kolem byla už spousta lidí, kteří neměli nic jiného na práci, než na nás koukat. Když pak všichni konečně odešli (a my to už téměř vzdaly), poradil nám pán na téhle fotce:
"Hledáte poklad?" - tak bylo jasno. Pochopitelně o kešce věděl, je možné že byl i při jejím vzniku. A teda když jsem ji našla, tak jsem se docela divila, že jsem ji nenašla dřív. Taková velká krabice to byla, ta třetí keška.
Taky jsme dostaly rady, jak se nejrychleji dostaneme zpátky do Harrachova, jinou cestou, než jsme přišly. Vypadalo to na něco kolem šesti kilometrů, tak jsme nakoupily nějaké pohledy a jednu památeční minci a vyrazily přes kopec nahoru.
Šly jsme docela dlouho... no, docela i dost dlouho... asi jsme si to pěkně protáhly, protože když jsme přešly kopec a našly další cache (ten VÝRAZ! -- bylo tam trochu mokro, no:-)), zjistily jsme, že Harrachov se přiblížil asi jen o kilometr. Ale i když nás už docela bolely nohy, cesta to byla pěkná. Nebo alespoň než jsme se přiblížily k městu, pak to začalo být plné domů a penzionů a stánků a německy mluvících lidí... no bída. Opravdu jsme byly rády, když jsme konečně zase našly auto a sedly si do něj. Na muzeum skla už opravdu pomyšlení nebylo (i když by prohlídka jistě stála za to).
Další dny už jsme toho nenachodily zdaleka tolik. Šly jsme k Huťským vodopádům pro kešku, kterou jsme chtěly najít už první den (ale teda hledat hodinu ve stráni, aby pak stačilo jednou kouknout na druhou stranu na "divně poskládané kameny"... litovala jsem, že jsem nechala doma kompas). A večer jsme jely k maminčině kamarádce do Vrchlabí, kde jsme strávily večer.
Ve středu už bylo skoro až moc velké horko. Vyšláply jsme si kopec pro poslední kešku a pak jsme si daly zmrzlinu a tak... a nakonec jsem řídila domů. Přežily jsme všechny tři (a to jsem jela po dálnici i 130!:-))
To by tedy bylo... jela jsem si tam odpočinout a pročistit hlavu, což se nejspíš povedlo. Nechtěla jsem tam nic řešit, tak jsem všechny problémy nechala v Praze - což neznamená, že se nevrátily hned po příjezdu. A některé se stihly zvětšit do obřích rozměrů. Ale... nevadí. Ty tři dny byly fajn. Tak... akorát.

A nakonec ještě pár fotek, které se mamče povedly. Třeba tenhle pohled z terasy, nebo Gaia ve vodě (loví kameny), pak taky Gaia se mnou na suchu (té feně je fakt devět let!), trdliště (takovej ten rybníček, kde se nerozmnožují ryby, ale obojživelníci), nebo zkrátka jen pěknej výhled. Můžete si vybrat:-)

Titanic

2008-08-16T12:39:00.004+02:00

Samozřejmě, je to Titanic. Mám ten příběh ráda, ne ani tolik kvůli filmu, ačkoliv i ten mě ve své době docela zasáhl. Je to jedna z těch věcí z minulosti, které jsou mi známé. A ta výstava rozhodně měla stát za to.

Kdo tam ještě nebyl, doporučuju. Pokud si aspoň trochu dokážete představit, že všechny ty věci ve skleněných vitrínách skutečně ležely na dně moře x desítek let, že opravdu patřily nějakým lidem, bude to pro vás mít význam. Většina cestujících, vlastníků těch věcí, zemřela tam, na "nepotopitelné" lodi.
Líbí se mi, že ta výstava vypráví příběhy. Dává jména obětem. Na začátku jsme dostaly palubní lístek se jménem některého z cestujících, na konci jsme se mohli podívat, zda osoba zemřela nebo ne. Jako by na tom záleželo! Ale opravdu jsem byla ráda, když jsem zjistila, že naše Kate Florenc Phillipsová přežila. (Byla těhotná a tehdy o tom ještě nevěděla.)

Myslím si, že návštěva výstavy stojí za to, i pro lidi, které ten příběh nijak zvlášť neoslovil. Takže běžte, než to skončí!

http://www.vystava-titanic.cz/

Hurá do Kutné hory!

2008-08-04T14:13:00.014+02:00

Tenhle výlet se povedl. Omlouvám se tímto Padmé a částečně Tarkish, které se mnou tentokrát stejný názor asi nesdílejí, ale mně se tam prostě líbilo a vy dvě si napište na blogy co uznáte za vhodné:-).
Bylo nás nakonec sedm (svou přítomností nás nepoctil Fis, kterému bych ráda vzkázala, že o hodně přišel). Skupinku nebudu vypočítávat, podívejte se sami:

Převaha SG fandomu byla patrná, mělo to některé své nevýhody, ale radši budu mlčet nebo mě odtamtud vyhodí:-). Skupinku SG doplňovaly Tarkish a Padmé (až teď mě napadají souvislosti mezi fandomem StarGate a oblibou geocachingu!) a pár mravenců, které jsme posbírali cestou (především při přestávce mezi počítáním komínů).
Keší jsme našli sedm (což by teoreticky ukazovalo na jednu cache na člověka a dokonce i ta osmá - nenalezená - by mohla být, kdyby přijel Fis!), musím říct, že mě pak pěkně bolely nohy, když jsem přijela domů!

Jaké kešky to byly, se můžete podívat v mém profilu. Vesměs byly na moc pěkných místech (asi nejmíň se mi líbila ta micro někde u té školy - však víte která). Nejhezčí byla asi tahle. To už Padmé s Tarkish vzdaly jak pátrání, tak i doprovod, a seděly na lavičce na náměstí.

Před první keší ale byly ještě obě čilé (skoro) stejně, jako my:-).
Bylo zrovna docela hezky, ačkoliv předtím chvilku pršelo, naštěstí se to pak vyčasilo úplně. Na začátku to vypadalo nějak takhle: (zamykání auta, žhavení GPS a psychická příprava:-))

Druhá cache byla hlavně ve znamení klobás, kterou si dali snad všichni krom mě (fakt mi nebylo dobře). Ani nevím úplně přesně, kde byla keš uložená (někde mezi břízami:-)). Našel ji Jarmom.
A tady je Torchwood v akci:-):

Při hledání další kešky byl problém s mudly, tak se Šnorchl tvářil vrcholně nenápadně a všichni si z něj sborově dělali legraci:-). Seděli jsme pak na příjemném místě v parku, odkud je pořízená ta úvodní společná fotka.

Další cache byly městské, jedna ta micro u školy, další v "zapomenutých uličkách", která se mi líbila o poznání víc. Pak už taky bylo hezky, na déšť to definitivně nevypadalo a mně už nebylo tak špatně jako ráno, takže jsem si to začala mnohem víc užívat:-).
Za zmínku určitě stojí návštěva kostnice. Ještě nikdy jsem v kostnici nebyla! (Plánuju brzy článek: Jak geocaching podporuje kulturní vzdělávání...;-)).

Osvěžit jsme se byli v pizzerii na náměstí, kde měli ceny skoro šílenější než v Praze, ale aspoň ta holčina, která nás obsluhovala, byla docela milá. Po pauze jsme chvilku... no... postávali na náměstí: (voda byla docela studená a Padmé v ní chtěla utopit Shakea, nejspíš i s foťákem:-))

A po pauze jsme se vrhli na naši první mystery-cache. Kluci (Jarmom, Johny a Šnorchl) dokonce zaběhli na iformace, aby zjistili nějaké nezbytně nutné údaje na internetu:-)). Nevěřila jsem úplně, že to vyjde, ale když jsme spočítali všechna písmenka a všech osm nohou jelena, našli jsme souřadnice a po chvilce hledání i kešku. Fajn. Moc fajn:-). To už holky seděly na lavičkách, tak jsme je tam nechali ještě o chvilku déle a našli poslední cache, podle mě nejhezčí, na krásné vyhlídce. Tam jsme pořídili druhou společnou fotku, tedy druhou a třetí (Šnorchl se vystřídal s Shakem u foťáku:-)):

Byla to poslední keška, kterou jsme našli, ačkoliv jsme měli zálusk ještě na jednu (nejvíc se při jejím hledání snažil Shake). Bohužel jsme ji nenašli, ani přes radu jedné mudlovské domorodkyně. Pak už jsme se rozhodli ukončit hledání a vrátit se k autům, tedy k hospůdce, odkud jsme vycházeli. Klobásy tam mají opravdu vynikající (už jsem to mohla taky posoudit)!
Pak už nás čekal jen návrat do Prahy.

Za nafocení, prohlédnutí, upravení, zmenšení a zapůjčení fotek moc díky Shakeovi:-).

Musím říct, že doufám, že zase někdy někam pojedeme. Byl to fajn výlet. Že?

Malý návrat do minulosti

2008-07-24T22:40:00.008+02:00

Zjistila jsem, že nemám ani pořádnou fotku chalupy. Tak, jak vypadala. Možná ji ještě někde najdu, ale nevím. Je to prostě tak - chalupa je prodaná, už nám nepatří. A teď je tam všechno úplně jinak, i když se mi často zdává, jak jsou věci přesně takové, jaké byly. Sednice s námi postaveným krbem, provizorní kuchyně, zatuchlé peřiny, které se tahají z veliké truhly vpravo od oken...

Přijela jsem tam, asi po roce, možná po dvou. Myslím, že naposledy jsem tam byla v zimě. V tátově chalupě se nic moc nezměnilo, je to trochu větší luxus, než na jaký jsem byla zvyklá tam u nás naproti. Je zvláštní, že tam člověk nemůže jít, i když na to byl taková léta zvyklý. Že za tím stejným plotem pobíhá úplně cizí pes.
Nahlédla jsem tam - ale jen z dálky, maličko... takhle to tam vypadá:

To velké okno vlevo kdysi byl vstup dovnitř. A ty dveře vzadu byla vrata do průchodu a hned vedle vstup do stáje... Teď už je to - moderní a - je to jiný dům.
No, už... je to dávno. Pořád je to zvláštní, ale ranilo mě to už míň. A byla jsem opravdu ráda, že tam jsem - skoro jsem už zapomněla na ten vzduch, na ty procházky, na les, který jsem už tak strašlivě dávno pojmenovala Lórien, jako kdyby měl pokaždé, když tam přijdu, ztlumit všechny moje starosti:-). Už jsem nebrečela. Ani jednou.
Byli jsme na houbách, prošli jsme toho dost, ale stejně je ještě tolik míst, na která jsem se chtěla podívat. Musela jsem se přizpůsobit jinému režimu, než na jaký jsem byla zvyklá. Prvně - auto. Vzala jsem si ho a jela do Tedražic, do vesnice nedaleko, kde jsem si došla pro cache. Bylo to tak přihodný... prošla jsem si hřbitov, prohlédla kostel. A našla cache, za kterou jsem opravdu ráda. Nenapadlo mě nic lepšího, než si odtamtud přinést obří mouchu:-). Cestou zpátky jsem si uvědomovala pocit té volnosti, mohla jsem zastavit kde se mi zachtělo, jít kam chci... a vyhlídka na kopci je pořád stejně krásná. Rostou tam modré zvonky...
Je zvláštní, jak je to všechno stejné. Jak můžete někam nejet několik let a pak vám to přijde pořád stejně povědomé, pořád stejně blízké. Jako by nikdy neuplynulo tolik času. Byl to nádherný a zároveň bolestivý pocit - tak dlouho jsem tu nebyla, tak dlouho tu možná nebudu, třeba se nevrátím nikdy - a tohle místo bude stejné. Stejné jako tehdy, když jsem tu byla poprvé.
Lituju, že jsem s sebou neměla foťák, ale stejně je tahle zkušenost asi nepřenosná. Slunce zapadlo a já nasedla do auta a jela zpátky k chatě. Tam jsme celý večer seděli u ohně a já později marně hledala na obloze hvězdy. Přišlo mi - že by tam měly nějaké být. Bylo zataženo, ale já je stějně čekala. Hvězdy jsou...
... když mi bylo osmnáct, ten večer - tu noc, ležela jsem za chalupou v trávě a dívala se na nebe. Na chalupě to bylo jiné než kdekoliv jinde, člověka ta nekonečnost úplně pohltí... a tehdy byl ten den, kdy Země prolétala rojem meteorů a co vteřinu byla vidět "padající hvězda". Měla jsem pocit, jak neskutečně symbolické to je. ... možná i teď, když hvězdy vidět nebyly, nějaký význam to mělo.

Ráno pršelo. Chtělo se mi domů a zároveň jsem chtěla zůstat. Naštěstí to nebyla věc, o které bych musela rozhodovat. Pršelo a já šla ještě ven. Měla jsem pocit, že zachytit nějak to, že jsem opravdu byla na tom místě, které pro mě tolik znamená, je nutnost. Ani nevím, jestli byl záměr, aby ta fotka vypadala takhle. Ale je to vypovídající.

Poslední, co vám ukážu, je lípa. Vesnice se jmenuje Lipová lhota a když jsem byla malá, zasadili tam lípu, aby ten název nezanikl s dobou. Je to pohled od tátovy chalupy... lípa už hodně povyrostla. Je pěkná... jen asi moc blízko elektrického vedení.

Uklidili jsme a tak končila moje výprava do minulosti. Ještě jsem pak řídila, docela daleko, skoro až k dálnici, ale to už je můj současný projev hrdinství:-).
Vrátit se na chalupu pro mě hodně znamenalo. Kdysi jsem tam chtěla bydlet a byla jsem o téhle potřebě neskutečně pevně přesvědčená. Teď - je to prostě jen zvláštní, jako hodně věcí, které se kolem mě dějí. Tak. Zkrátka - symboly. Mám je asi docela ráda.

Tam a zase zpátky

2008-07-17T20:31:00.002+02:00

Asi už bylo, pravda, na čase. Geocaching je nejen dobrá zábava, když potřebujete myslet na jiné věci, ale možná taky na to, když je třeba vrátit se na místo a něco - ukončit.
Kdysi jsem kousek od toho místa měla ustájeného koně. Asi rok, pak už nebyl můj, ale byl tam dál. Dneska jsem se tam vrátila, uložila minci s černou kočkou a nějakou dobu stála v dešti na té známé vyhlídce a přemýšlela o všem, co se v poslední době děje.
Bylo mi hodně smutno. Bývá mi smutno posledních pár dní často, teď se to prohloubilo o další vzpomínky na Seenka a na to, že všechno mohlo být jinak. Ale odešla jsem odtamtud a uvědomila si, že aspoň tohle je věc, kterou můžu dokázat. Že jednou - ne úplně hned - se s tou jeho smrtí smířím.

Dokonce to... ve víru věcí... působilo jako ta lehčí zkouška.

2008-07-16T18:23:00.000+02:00

Ondra je doma!

2008-07-12T17:56:00.006+02:00

Takže - před zhruba šesti hodinami přijeli Káťa s Ondrou konečně domů. Je to docela zvláštní pocit, ale je to fajn pocit! Vánoce už bude Ondra slavit s náma - a vlastně všechno. Dneškem už je náš, doma, je to prostě člen rodiny. Mám z toho radost (ale kdo ví, co budu říkat ráno, až budu chtít spát a Ondra bude křičet:-). Edit 13. července ráno - Ondra opravdu křičel! Jakmile jsem ale vstala a řekla, že už jsem vzhůru, skoro hned zase usnul. Takže je to zkrátka spolehlivý budík!) Zatím je moc hodnej, před chvilkou jsem ho sice slyšela z pokoje plakat, ale jinak v zásadě jen spokojeně spinká. Vypadá to, že to bude hodné miminko.
A sluší nám to spolu, že jo?

Byla to taková výjimečná chvíle, kdy oba - Igor i Káťa - měli oběd, jinak by mi ho určitě vůbec nepůjčili ;-). A maminka (babička) ho taky nechtěla dát z ruky! Je to bezva - takovej malej uzlíček, myslet to ještě neumí, ale tolik toho mění. I u mě se hodně věcí změnilo - mám pocit, že v mnoha směrech mám najednou víc jasno. Prostě... zvláštní:-).

Už je pár hodin na světě...

2008-07-09T21:48:00.002+02:00

... a nevypadá, že si stěžuje, viďte?

Seznamte se

2008-07-08T19:52:00.007+02:00

Tak. Tohle je Ondra. Můj synovec. Určitě ještě dostanu nějaké fotky, ale na seznámení vám tyhle budou muset zatím stačit:-)

Jedna z úplně prvních fotek (všimněte si té velikosti nohou a rukou!):

A tady už je první roztomilá zavinutá fotka:-) Takové určitě ještě přibudou. (Vypadá docela spokojeně, že?)

Byli jsme se na ně oba podívat v porodnici. Káťa je unavená, ale vypadá vysloveně... no, sluší jí to. Fakt! Ondřej zrovna spinkal v takovém tom vozíku, který mají v samoobsluhách. Je to děsně krásný miminko (i když z první fotky to ani tolik nevypadá, co;-)). Povedl se jim!

O dalších věcech vás budu pravidelně informovat:-).

Je to tu!

2008-07-08T14:30:00.000+02:00

Takže... sestra porodila v 7:38. Je to podle očekávání kluk, takže žádné velké překvapení. Měří 54 centimetrů, má 4 kila 190 a obrovská chodidla (a nejen chodidla:-)). A má taky opravdu zajímavé rodné číslo;-).
Takže jsou všichni buď šťastní nebo v šoku, já jsem si z těhle alternativ ještě nevybrala. Ale radost mám, to určitě.
Až budu mít k dispozici fotku, určitě ji sem dám.

Festival Fantazie - nekonečná skládačka

2008-07-07T16:07:00.023+02:00

.. proč tenhle název? Ani nevím. Přišlo to tak, napsala jsem to tak. Není to "nekonečná" v >kdy-už-to-konečně-skončí< smyslu. Spíš nekonečná tím, že příště to bude zas. A za pár let možná úplně stejně. Tak tak.
Nebudu rekonstruovat každej den od pozdní snídaně až do brzkého rána dalšího dne. A budu cenzurovat.
Tedy - přijeli jsme tam a bylo teplo. Bylo skoro až moc teplo, ale to nevadilo. Ubytování dopadlo dobře, postupem času mi docházelo, že mám asi obrovský štěstí, že dopadlo tak dobře, jak dopadlo. Přijeli lidi a začaly linie, asi poprvé jsem byla na zahájení SW, protože jsem tím byla z části pověřená. Došlo mi, jak moc se mi to vzdaluje. S tímhle začátkem jsem se cítila poměrně klidná. Ne jako vždycky, když člověk pořád chodí tam a sem a nemůže se ani pořádně nadechnout - najíst - usadit.
Mluvila jsem s pár lidma, rozvěsili jsme letáky na Čarovečer a všechna prohlášení, napsala jsem domů, jak je na tom ségra a pak jsem si povídala dlouho do noci. Byl to zvláštní rozhovor. Zvláštně zvláštní - jako bych najednou odkryla tu spoustu věcí, který držím pod poklopem a pokouším se dělat, že tam nejsou. Bylo to dobré. Některé okolnosti byly sice takové pokřivené starým náhledem na nové věci, ale i tak mi to pomohlo. Dost.

Pokud vím, tak můj spánkový deficit se přihlásil o slovo už druhý den. Na ubytovně jsou tvrdé postele a slyšet je tam každý zavření dveří v okruhu tří pater. Vstávala jsem dost podivně brzy, na conu skoro nikdo nebyl - a kdo byl, šel snídat s hobitama. Já jsem si dala na baru čaj a čekala, než někdo dorazí. Dorazili. Vždycky nakonec někdo dorazí. Vím docela jistě, že z programu jsem vynechala skoro úplně všechno, na co jsem chtěla jít. Měla jsem zaškrtnutý SW koncert, Františka Fuku a hudební duel, který jsem vzdala po jisté informaci z mnoha zdrojů. Totiž že kapacita místnosti byla překročena asi o 120%.
Přijela Tarkish s bratrem. Uvažovala jsem, jestli ten její bratr vůbec přijel. Třeba je to jenom záminka, aby mohla přijet ona a nikdo se jí nesmál! Bratr je stejně pořád na počítačích, klidně by se mohlo stát, že ho po celou dobu conu neuvidím! Jak mám věřit, že opravdu přijel? (Asi stačilo jít se na ty počítače podívat...) Mno... Force Factor - šla jsem tam. Zúčastnila se. Neumístila se. Díky bohu. Co bych proboha dělala se SW knihama? (... dostala jsem Chewbaccu na klíče - lepší než třicet knih!) Po FF jsme byly s Tarkish chviličku na přednášce s názvem: "The Clone Wars" - Příběh hraček se světelnými. Název je to rozhodně originální. Ale pak jsme se radši šly najíst...

Jak narušil Lost styly vyprávění? To jsme se dozvěděli ráno. Opravdu - ta přednáška se mi docela líbila. Měla, řekla bych, docela profesionální úroveň. ... Byla to neděle. Takže ségra měla termín porodu. A pořád, pořád nic. Ondrovi se na svět nechce (chytrej kluk!)...
... no - měli jsme nějaké jídlo a tak. Slaný balíčky maj dobrý. Vejce je taky dobrý, ale nepotřebuju ho mít mockrát. Uvolila jsem se pak jít místo na Brutální Nikitu na Baltarův proces. Celkem to i stálo za to:-). Málem mi zabavili umělohmotnou lžičku. Od Baltara to byl jen skok na přednášku o kostýmech, ale... Shame on me! (Ten den bylo prase.)
Začíná nebýt překvapením, že jsem vynechala i Backstroke of the West! Na Vodenovu hru (Ztraceni na Endoru) jsem ale večer přišla. Bylo to... příliš... noooo... asi takové, že mě nutilo přemýšlet, proč to nemá úspěch. O opileckých hrách jsem přemýšlet nemusela - ty byly hrozné a důvod všichni známe. Ale tohle nebylo hrozné. Scénář nebyl hrozný. Bylo to jen hluchý. Dlouhý a hluchý, hromada replik, které nemohly vyznít. Třeba - možná - by stačilo, kdyby to dotyční uměli? Zkrátily by se ty prostoje a naplnily se hluchý místa? Nevím! Hej! Nechte mě, já NEJSEM umělec!
Po téhle hře jsme se čirou náhodou sešli, abychom si vyzkoušeli něco na čarovečer. Byl tam už taky Alex, takže jsme s jeho pomocí přišli na to, jak to asi bude dobré, nebo co všechno se na tom dá zkazit. Ale co. Nejsem nervózní.

Co bylo v pondělí... Začal HP program. Pokoušela jsem se celé dopoledne najít člověka s přezdívkou Mike M. Povedlo se. Zpočátku to vypadalo, že nás někdo zavraždí pohledem, ale nakonec jsme se docela dobře domluvili. Na... tak nějak... na všem. Ale Arlondie mě za celou dobu conu zatím nepozdravila. Psychicky jsem se připravovala, že s ní budu muset promluvit. Pokud si vůbec vzpomene, kdo jsem.
Mno... Potterovci měli závody na košťatech a současně probíhal Skřetball, takže jsme v malé skupince přihlíželi a hodnotily (my-holky) mužská těla. Shodly jsme se na celkem jasném výsledku.
Nešla jsem ani na hudbu ze SW, ani na The Empire Strikes Backyard, dokonce ani na TMNT. Šla jsem pak na Život na HOCZ.org, což bylo poněkud zvláštní. Ale určitě poučné. Aspoň z části. A pak už jsem tradičně nešla vůbec na nic.
Už ani nevím, co bylo večer. Možná to byl ten večer, kdy jsem měla tu první velkou krizi - nebe plný hvězd a za stadionem to vonělo stájí. Byla jsem tak podivně nešťastná ze všeho, co jsem si v tu chvíli uvědomovala - ale nebylo to špatný. Nechtěla jsem, aby ten pocit zmizel. Ale lidem kolem mě se to nelíbilo. Poslali mě spát a tak. Nebylo to příjemný, ale byl člověk, kterej se o mě nakonec postaral.
Pak jsme šli spolu k ubytovnám a Blair z toho vyvodil, že jsme se rozešli s Milanem. Některé pochody lidské mysli jsou opravdu zajímavé.

Myslím, že v úterý jsem nebyla na vůbec žádné přednášce. Popravdě si nevzpomínám, co se dělo. Možná jsem zrovna ten den vyslechla pár nejnovějších SG drbů (osobu, o které ty drby byly, nebudeme jmenovat), což mě nevědomky začlenilo do jistého děje. Nestěžuju si, věci jsou zajímavý, zvlášť, když se na ně dá dívat z toho vnějšího pohledu. Ten ale trval jen pár dní. Teď už se perspektiva ještě trochu pozměnila.
Každopádně začalo přituhovat, neb se mi blížily přednášky. Internet nebyl zrovna spolehlivej a já si trpce uvědomovala, že budu mít ještě hodně co dodělávat. A další ráno mělo začít Snapem. Tím složitějším Snapem. Maličko nervózní jsem byla, to teda jo.

Nakonec to ale teda dopadlo velmi dobře. HP publikum je dobré publikum. Měli jsme si co povídat navzájem a vyřešili za Snapea mnoho jeho osobních problémů:-). Videa měla úspěch. Jen jsem neviděla ten Buffy film. No co, prej stejně za nic nestojí.
Přednášek jsem vynechala opět hromadu. Nebyla jsem na některejch dílech, neviděla jsem ani to natáčení filmu. Ani Hvězdný prach. Ani SG ruletu. ... Neviděla jsem vlastně vůbec nic (jen od 17:00 epizodu Firefly, na kterou mě Tarkish donutila. Ale bylo to pěkné!:-)). Odpoledne jsme taky šly pro Vaška a šla s námi Padmé. Teda nešla s námi až pro Vaška, ale prošly jsme spolu pár obchodů, boty, hračky, cukrárnu a tak. Padmé je nervózní z kostýmové soutěže a já jsem nervózní že je Padmé nervózní... S Tarkish jsme si koupily vystřelovací zmrzliny a úspěšně jsme odchytly Vaška. Ten se registroval a zmizel bůhvíkam... a my jsme opět nic nedělaly... nebo jsme dělaly něco, co už si, možná naštěstí, nepamatuju... a večer jsem teda byla na FF Cosplay, z čehož jsem měla nakonec mnohem větší nervy, než z toho našeho Čarovečera. Ale bylo to pěkné. Škoda, že jsem nešla dřív v pořadí, neviděla jsem očividně ty nejlepší věci.
V noci pak byla karaoke. Představili jsme Vaška Vaškovi. Já jsem se dozvěděla spoustu věcí ze zákulisí. Pokoušela jsem se pak jít spát, ale furt jsem nějak nebyla schopná odejít. Nakonec to myslím bylo tak kolem půl třetí. Ano - seznámila jsem se s jedním kapitánem. Jmenuje se Jack Sparrow a slíbil mi, že mě vezme na svou loď. Ostatní tvrdí, že žádnou loď nemá, ale kapitán mě přesvědčil, že se jim nedá věřit:-).

Ve čtvrtek byl ten den tak nahuštěnej, že mi splývají úplně všechny věci dohromady. Měla jsem v devět přednášku o Hermioně, pak jsem byla na kouzelných zvířatech - přednášce i workshopu. Pak jsem měla Snapea a s Tess Bradavické koleje a pak nebyl vůbec čas a najednou měl začít Čarovečer...
Úspěch asi byl. Lidem se to prý líbilo, ačkoliv jsem si trochu připadala, že nemáme zrovna moc odezvu. Jarmom nám na závěr moc hezky poděkoval:-). Musím říct, že jsem byla TAK ráda, když jsme to konečně sečetli a dokončili, rozdali ceny a mohli jít pryč! Byla jsem naštvaná na Thomase, za to, co mi provedl (zasvěcení ví, ostatní nechť se neptají), ale ze všeho nejvíc jsem byla unavená jako kotě. Příští rok Arlondii vlastnoručně uškrtím, pokud mi bude chtít dát tři přednášky před čarovečerem, z toho jednu na devátou ráno! Byl to ten nejúmornější den za hodně, hodně dlouhou dobu. Ale povedlo se. Můžem za tím zavřít dveře zas minimálně na rok.
Večer jsme si povídali nahoře v KD. Ani nevím, kdo všechno tam byl. Určitě pár lidí, kteří mě rozčilovali (tak to holt bejvá), ale byla tam Tess a Jarmom a pak přišla Ziina a měli jsme takovej příjemnej povídací (u mě napůl usínací) večer. Nakonec všechno dopadlo v rámci možností dobře. Díky všem!

V pátek... v pátek... (ani tu nemám zaškrtaný věci v programu, takže se mi o tom bude pěkně blbě psát - když si nic nepamatuju). ... teda - v pátek jsem vstávala pozdě, to vím naprosto jistě. Tak kolem jedenáctý, možná i později. Dala jsem si něco málo k jídlu a užívala si, že už mám všechno podstatný za sebou. Milan se rozhodl neodjet, Tarkish teda ano, takže ji byl snad doprovodit a pak za mnou přišel na Piráty. Odpoledne se opět grilovalo prase, takže jsme měli na pár hodin o zábavu postaráno (fronta!). Měli jsme přednášku ŽvB, která dopadla velmi dobře. Pak jsem si večer dala na recepci konečně žádosti o vydání té spousty peněz!
A večer byla diskotéka. Patrik pouštěl věci, který se mi nelíbily. Fakt moc ne. E-Wan tancoval, ten jedinej to vydržel fakt úplně maximálně až do konce:-). Já jsem tam byla s přestávkama a snažila jsem se vydržet takovej ten divnej tlak, kterej jsem úplně nechápala. Pocit, že mě hlídá. Nemám ten pocit ráda, myslela jsem, že jsme se přes to už přenesli. Očividně... ne.
Ale bylo to fajn. Dozvěděla jsem se nové drby a sledovala lidi, jak spolu fungujou - některý víc, některý míň. Tancovala jsem s lidma. A uvědomila si zase některý věci. Měla jsem pocit nový energie ve starém světě. Měla jsem pocit, že některý sféry získávají novej smysl. Ale dejte mi čas - tohle si budu ještě muset promyslet...

Sobota byla taková podivná, měla jsem potřebu pořád někde bejt. Skoro jako by to byl první den conu - nechtělo se mi zastavovat se s lidma. Radši jsem byla - chodila - stála - seděla - někde sama. Měla jsem pocit (a možná to nebyl pocit), že něco někde hledám. Něco konkrétního, ale nemám ponětí co. Měla jsem s sebou nějakou podivnou dvacetistěnku a chtěla jsem ji někomu dát.
Měli jsme přednášku o MS (Mary Sue!). Teda - vymyslela ji Tess, ale já pomáhala, aspoň trochu. Byly jsme pak v kině, chtěly jsme peníze. Já je dostala až večer, byl tam problém s vyplácením cen.
Taky jsem si v sobotu sedla na zídku, vytáhla blok a psala. Je to po dlouhé době - naposledy jsem si napsala zápis z conu snad před rokem a půl. Teď jsem zase měla pocit, že mám nějakej problém, kterej tím psaním můžu vyřešit. Nevím, jestli se to povedlo, ale někam mě to posunulo. Maličko.
Večer byly teda peníze. To je ta lepší věc na dělání přednášek. Dostala jsem peněz docela dost, chtěla jsem dát podíl za čarovečer Jarmomovi a on mě za to přihlásil do SG fandomu. Jen počkejte - bude ze mě rozvraceč! Narušitel! Budete litovat dne, kdy... kdy... - jo, kdy jste mě přihlásili. Cha!
V noci jsem zase... nevím... bloudila. Hledala. Pak jsem viděla poslední epizodu seriálu Doctor Who, což mě vrátilo zpátky na zem (kupodivu). Bylo to fajn. Šli jsme si pak sednout do baru, Romeo a Julie se později vytratili na ubytovnu a já ještě dělala společnost Davidovi a pak šla taky spát. Měla jsem divnej pocit, že se mi nepovedlo něco zakončit. Asi - con, nebo tak. Myslela jsem, že ten poslední večer bude jinej. Ačkoliv nedopadl špatně.

Ale ráno teda bylo drobet děsivý. Vstávala jsem tak jako brzy a pak jsem si musela zabalit a jít na con a nasnídat se a rozloučit se... Nic moc příjemnýho. Tak divně podvědomě se mi nelíbilo, že jsou lidi, co doopravdy chtějí domů. Já nechtěla domů. Skoro - no, skoro vůbec.
Závěr byl teda podivnej. Nestačila jsem se rozloučit se všema, ale stačila jsem... asi... ukončit to něco, co se mi den předtím nepovedlo. Ačkoliv jsem neměla moc dobrej pocit, ale aspoň jsem... nevím... není teď nic, co bych měla pocit, že jsem neudělala. I když... pár nezodpovězených otázek by tam bylo.
Cestou domů jsem se snažila neusnout. Slíbila jsem Padmé, že neusnu :-). Dorazili jsme do Prahy a doma to je... no, beze změn. Ségra přenáší už týden, všichni jsou takový - jak je známe... Co bylo dál, už není tak podstatný - vázalo se to ke Conu, ale nepřišel ten šíleně velkej pocit osamělosti, jako vždycky. Asi proto, že mám pár lidí na icq:-).
Takže tak. Kdo dočetl až na konec, srdečně gratuluji. Jste blázni. A prosím, podepište se mi sem;-).

7843

2008-06-22T22:31:00.004+02:00

Dneska jsme byli na natáčení. Byly - já a Erinka. Potkala jsem spoustu slavných lidí! (Teda moc ne, vlastně asi jen dva a ani ne moc slavné - Vojtu Kotka a toho druhého, co ani pořádně nevím, jak se jmenoval... snad... Martin Písařík?). Bylo horko, hlavně teda Erince, a já jsem si trpce uvědomovala, že z natáčení téměř jakékoliv reklamy bych asi měla větší radost, ale to nevadí. Ta "věc" se jmenuje Trapasy a běží pravidelně na ČT1. Nevím, kdy tam s Erinkou budeme, ale budeme. I já, přestože jsem se o to (tentokrát) vážně nesnažila. Schválně, jestli mě najdete! :-/
Jinak tam všichni byli dost milí (skoro víc než při natáčení Nemocnice). Vyslechla jsem si spoustu historek o psech a Erinka byla ze všech těch lidí, co ji hladili, úplně v sedmém nebi. Bezva bylo, když jí jedna paní nabízela kus namazaného chleba zrovna když Erinka měla klidně sedět v záběru...
Když jsme se vracely zpátky, koupila jsem nám zmrzlinu. Prodavačka mi vrátila padesát korun navíc. Stála jsem pak v tom metru a přemýšlela, co udělám. Kdybych si toho nevšimla, padesát korun by bodlo. Jenže jsem si toho všimla a sama jsem se divila svému svědomí. No - ano, šla jsem jí to tam vrátit.
No... a pak jsem byla na zahradní slavnosti ve Škole hrou. Nepřišel tam ani jeden můj bývalý spolužák. A to tam VŽDYCKY bývá aspoň Matěj! Byla tam spousta dětí, skoro každé si mě pamatovalo a já už skoro nikoho. Bylo pořád horko. Tak jsme šly na večer s maminou do bazénu. A tam jsme viděly Pavla Zunu. V plavkách!

Narnie

2008-06-21T22:16:00.006+02:00

Film průměrnej. Příběh zajímavej, ale to asi jen proto, že ho ještě neznám z knih. Mamince se líbil ten "romantickej podtext". Mně se líbilo... ani nevím, bylo docela fajn na to koukat, je to jeden z těch nenáročných filmů, kde všichni mluví takovou tou legrační anglickou angličtinou. A navíc je tam Praha a typický český skály a lesy, takže je to legrace. Taky jsem sledovala, kterej z těch faunů je teda ten Ben, nebyla jsem si jistá, došlo mi to až když jsem se pak podívala na tuhle fotku:

Je to ten mezi Petrem a Edmundem. V titulkách jsem se nemohla přesvědčit, protože vlastně neznám jeho občanské jméno a čechů tam bylo málem víc než angličanů. Ale to nevadí. Jo - jinak jsem z nějakého důvodu vkládala určité naděje do Caspiana. Ten poněkud zklamal. Je až k nevíře, jak je děsivě "přeslazenej". Horší jak Legolas. Horší jak Snape po nájezdu Mary Sue. Děs. Bída. Vždycky hodil drsňáckej pohled do kamery (nebo na Zuzaninu nožku...) a dívčí osazenstvo v sále omdlévalo. Škoda, že neměl pro tu roli větší prostor. Nebo naopak - že nezůstal jen na plakátech. Dejte mi pár dní a jednu z těhle variant si vyberu. (Plakáty vypadaly dost dobře - aspoň mi to tak přišlo než jsem viděla film).

Takže teď jdu zase pracovat, jestli proti tomu nikdo nic nemá. Jsem ráda, že jsem ten film viděla. Nějak mě to vytáhlo z podivný temnoty. To je celkem slušný na to, že to byl jen průměr;-).

Konec roku

2008-06-13T15:00:00.000+02:00

... A kupodivu ne konec světa.
Ročník mám tedy za sebou. Teda - téměř. Ale to, co mi zbývá, je už naprosto zanedbatelné. Abych řekla pravdu, byl to ten nejnáročnější rok, kterej zatím byl. Asi proto, že jsem si ho udělala náročnej. Všichni tak nějak víte, že jsem šla po stipendiu, což se mi sice nejspíš povedlo, ale teď po tom všem (asi hlavně po včerejšku) z toho nemám nijak zásadně dobrej pocit. Přijde mi, že ačkoliv mám nějakej cíl, stejně se mu tak dlouho někdo vysmívá, že jsem z toho stejně nakonec znechucená. Možná taky trochu sama ze sebe, což mě jednak trochu zaráží a druhak hodně štve, protože nemám pocit, že bych k tomu měla mít doopravdickej důvod. "Jen" ten, že jsem dělala něco, čím lidi, na kterých mi záleží, opovrhujou. Je to hloupý, hloupý a hloupý. Ale stejně si myslím, že je dobře, že jsem to zvládla. Něco jsem si tím dokázala, aspoň sobě, když už jiným lidem ne. A ta dvojka ze souborky mě každopádně mrzí. I když už míň než těsně po zkoušce.

Moje maminka má velkou radost. (poznámka pod čarou)

Takže. Průměr 1,08. A jsem za půlkou. Horší už to být nemůže - letos jsem měla takovou zabíračku, že horším stádiem je už jenom peklo. A možná ani to ne.

nervy na odchodu

2008-06-10T21:50:00.007+02:00

... tak si tak otevřu ten mail, abych se dozvěděla výsledky zkoušky, je tam pár odstavců a pak nadpis PROSPĚLI a asi dvacet jmen. No - a hádejte co. Moje tam není. ALE! Je tam totiž napsáno "Zelezna". Žádnou Železnou neznám. Ani Zeleznou. Ostatní jména jsou mi všechna povědomá. Zajímalo by mě, fakt by mě to zajímalo - a mám skoro akutní potřebu to vědět - jestli se ten *** jenom překoukl, nebo je fakt nějaká holka, která se jmenuje Železná a je z nějakého úplně jiného ročníku (mezi těma asi pěti, které tam byly a které jsem neznala jménem).
... Jestli ano, jdu rovnou skočit z mostu.

Edit: právě jsem prožila opravdu hodně ošlivých šest hodin. A víte, co mi napsal???

"jojo, napsala jste. LJ"

To mi teda přijde jako velmi, velmi nedostačující reakce, na mých šest hodin utrpení! A to ještě bude ústní část... No nic, je to v kapse (teda - to horší). Gratulace přijímám i poštou.

...around

2008-06-09T20:55:00.012+02:00

Takže... proč píšu... jednoduše proto, abych oddálila chvilku, kdy se zase budu muset vrátit k učení. To tak lidi dělaj a já jsem vzorovým příkladem. Oddaluju, jak jen to jde, zvlášť teď, po těch šesti (nebo tak nějak) zkouškách, které už mám za sebou. Ještě jednu a půl. A bude hotovo.

Nicméně... původně jsem chtěla napsat o výstavě. Přihlásili jsme Gaiu na Konopiště, a nejspíš to byla její poslední výstava. Nebo aspoň jedna z posledních. Když jsme byly obě (já i Gaia) mladší, výstavy nám moc nevycházely. Tehdy to pro mě hrozně znamenalo - především to zklamání, které z toho pokaždé bylo. A až těsně před osmým rokem dostala první dobré ocenění, byla čtvrtá. A až teď, po tolika letech, se nám podařilo umístit se na druhém místě. Vlastně to působí jako další z těch ironickejch věcí - když o něco opravdu stojíte a něco to pro vás znamená, přijde zklamání. A v momentě, kdy to pro vás přestane znamenat tolik - ha! Ale tentokrát jsem na to vyzrála - vzala jsem si to jako jednu z těch příjemnejch věcí, kterýma si (a celému okolí) konečně něco dokážu. Jasně že to skoro nic neznamená. Okolí je to srdečně jedno. Ale to není důležitý, protože já z toho mám minimálně dost dobrej pocit. Návrat do dětství a nějaká náhrada. Asi. Tož co, aspoň jednou.

Takhle nějak to vypadalo:

Gaia tam už nechtěla stát. Byla otrávená - strávily jsme tam hrozného času ve vedru. Ale i tak jí to seklo (a mně taky, ne???).

No a jinak je to furt škola. A děti. Teda - cizí. Je jich kolem poslední dobou nějak moc, už se začaly rodit! Ondřej ještě na světě není (až bude, dozvíte se), ale vypadá to, že to dlouho trvat nebude. Švagr už ze samého těšení se kreslí po zdech.

A ještě teda jinak - připadám si nějaká odstrčená. Mám pocit, že kolem mě se dějou věci, dobrý věci, ale já nemůžu bejt při nich. Musím se učit. Jestli to stipendium nedostanu, asi se půjdu oběsit...

Snad se tahle moje nálada spraví o víkendu. Aspoň maličko.

"výročí"

2008-04-25T22:53:00.002+02:00

Heh. Zjistila jsem, že dneska je to už pět let. Mám takovej divnej zvyk si "důležitý" data pořád zapisovat - jinak bych na to pochopitelně nepřišla, ale i tak je to zřejmě dobrý vědět. Byla to asi největší změna mýho života, ne že ne. Je to taková velká věc, když se člověku splní nějakej ten sen a konečně někoho má - i když po těch pěti letech to teď vypadá všelijak. Nic moc to neznamená a přece je to pořád důležitý - kvůli tomu, jaká teď jsem a tak. To člověk nezapře.
Nedivte se, že to píšu. Znamená to, že už to není důležitý tak moc, abych se za to musela stydět. A taky to není důležitý tak málo, abych to nezaznamenala. Takže tak. Nejspíš to - asi - nebyla ani chyba. A to je taky dobrý vědět.

Ondřej

2008-04-13T14:09:00.005+02:00

Budu mít synovce. Já vím, že už to všichni víte, ale to nevadí, je důležitý to někam napsat. Někam jinam, než do smsek a na icq. Můj synovec se bude jmenovat Ondřej a těším se na něj - pochopitelně. Protože to bude malé dítě a já MÁM ráda malé děti. Sice si nedovedu představit, že s námi bude doma a ne jen jako návštěva, které se člověk může zbavit (poslat ji pryč!) kdykoliv ji má už plné zuby. Ale zase - v mojí rodině se ani ty návštěvy neposílají pryč, když už jich máme plné zuby, takže to vlastně zas tak velký rozdíl nebude. Několik měsíců bude Ondřej jenom řvát a jíst (to ostatní doufám nebudu muset brát příliš na vědomí) a pak začne být třeba i komunikativní a pokud nebude moc protivnej, mohla by s ním být legrace. Občas.
Těžko říct - předpokládám, že se hodně změní a hledám si cesty ven a důvody, kterýma si ospravedlňuju to, že je v pořádku, že bude Ondřej u nás doma. Mám pocit, že to potřebuju víc pochopit, že bych měla mít jasno v tom, co se děje. Někdy je to fajn - působí to tak samozřejmě a obyčejně... ale co když...?
Zase se všechno změní. Život jak ho znám, už nebude existovat. A po mně se bude chtít to samé jako vždy: srovnej se s tím. Pomáhej. Dělej všechno proto, aby se lidi kolem tebe měli dobře.
Prostě asi jenom hledám možnost úniku. Těším se na Ondru, fakt jo. Ale co dál? Nebude to zvíře, který za čas umře a které můžeme brát jako "společníka do domácnosti". Bude to člověk, který s velkou pravděpodobností bude žít dýl než já, bude mít svojí vlastní hlavu, názory a - což je z nějakého důvodu taky dost důležitý - nebude to můj syn.

Připadám jak v nějaký podivný smyčce. Jako bych nic z toho, co se děje, nechápala. A když něco pochopím, vede to k nepochopení něčeho, co jsem zase chápala předtím. A všechno je pořád tak obyčejný - škola a lidi a věci, který dělám. A přitom za několik málo měsíců přibude dítě, o které se nejdřív budeme starat (jako o extrémně neschopné zvířátko) a pak z něho vyroste úplně novej člověk. Z ničeho nic.

Prostě - divný.

Z jiného světa

2008-02-29T20:41:00.002+01:00

Důkaz toho, že jsem byla úplně někdo jiný:

Teď už bych tohle nakreslit neuměla. Není to žádné umění. Ale podívám se na to a líbí se mi to. A je divný, že jsem to tehdy dokázala. Aspoň pro mě teda jo.

2008-02-12T00:09:00.000+01:00

Brzy bude Valentýn.
Valentýn je úplně nejzbytečnější den v roce. Nikdy nevím, že je Valentýn.
Teď jsem to zjistila z icq.

Víc k tomu nemám co říct, ale rozhodně mám strach z chvíle, ve které mě tohle momentální zatmění mozku přejde.

Ať jdou všichni do háje.

Novoroční

2008-01-01T01:29:00.000+01:00

Na Nový rok se nemá myslet negativně. Jenže jak se to dělá, když pozitivně to nejde? Snažím se zůstat aspoň někde uprostřed.
Chcete nějaké přání?

Ať Vám nikdo neumře.

Je to už rok a kus. Pořád se mi stýská. Chtěla bych od někoho slyšet, že jednou to přejde. A hlavně, ze všeho nejvíc, bych tomu chtěla uvěřit.

From Hell

2007-12-29T20:38:00.000+01:00

Dneska se mi zdálo, že někdo umřel. Byla to nějaká holka a vím, že jsem ji znala, nějaká z kamarádek, kterou tak často nevídám. Nebylo to na tom ale tak podstatné... důležité bylo, že ji nějakým způsobem někdo vzkřísil a ona se vrátila na svět. Ptali jsme se ji, kde byla a ona na to: V pekle.
Bylo to takový divný, v pekle, v pekle... byla to poměrně slušná holka a člověka napadne, jak hodnej by asi měl bejt, aby teda přišel do nebe. Přišlo mi to děsivý, ale ona pak řekla, že se tam musí vrátit a že se nebojí. Že to tam není tak hrozný.
No - nevím, s jakou životní situací to mělo korespondovat, každopádně jsem o tom pak musela přemýšlet celkem dlouho. Kvůli tomu pocitu smrti všude kolem. Jako v tom snu. Podivný.

Mikulášská nadílka

2007-12-05T21:58:00.000+01:00

Já teda nevím, ale mám takovej divnej pocit. Takovej, že potřebuju něčí blízkost, ale takovou tu hodně hodně velkou blízkost, kdy po mně nikdo nebude nic chtít, nebude tropit hloupý žerty, jenom si se mnou bude povídat a bude tam cítit ta intimita a uvolněnost a klid. Vlastně mám pocit, že něco nutně potřebuju říct, že je to nejdůležitější věc na světě, ale jako bych zapomněla, co to vlastně je. Jako by mě něco drželo, abych tu věc neřekla. Je to deprimující. A taky je deprimující to, že nutně potřebuju mít někoho u sebe, ale vůbec to nejde. Nedokážu se uklidnit. Jsem někde úplně jinde, než tam, kde mám být.
Jo a procházela jsem dneska kolem obchodu. Na první pohled to vypadalo, že se jmenuje this&death.

PS: dneska je pátého. Ulicemi prochází lidi s rohama. Potkala jsem kamarádku, která má dvě adoptované děti a jedno vlastní. Líbilo se mi, že působila tak klidně... to už se dneska jen tak nevidí. Jo a - dostala jsem čokoládu za okno.

Ex divina gratia

2007-12-03T21:54:00.001+01:00

Stejně jak každý pondělí - do školy na čtyři hodiny dramaťáku. Toho debilního dramaťáku. ALE nastalo překvapení. Alespoň v prvních dvou hodinách, kdy jsme celou dobu hráli "rodiny". Zastala jsem místo puberťácké patnáctileté dcery a došlo mi, o kolik jsem přišla, když jsem nikdy nebyla taková! Fakt mám pocit, že byl můj život o něco ochuzen. Nevím, jestli k tomu tohle cvičení mělo vést, nicméně to působí, jako bych si tady vynahradila nějakou část života.
Pak ten druhej seminář byl už zase naprosto demotivující. Rozbolela mě hlava jak čert, když měla učitelka pocit, že nic neděláme, předpřipravila si větu, kterou nám odpověděla a bylo poznat, že by úplně totéž řekla na cokoliv z toho, co bychom řekli my. Takže naprosté znechucení a tak vůbec, no... jak každý pondělí. Akorát dnes mě k tomu bolela ta hlava... to se stává tak... každý druhý pondělí.
Ale pak bylo hezky a já jela metrem a narazila na "odkaz z Vídně". Totiž - ovocný špíz v čokoládě. To bylo docela dobrý, protože je to dobrý. Jsou tam jahody a ty jsou dobrý. No a pak jsem to chtěla napsat Janě, protože ona byla se mnou v té Vídni, žejo... ale zastavil mě bezdomovec. Vlastně doteď nechápu, co se stalo, ale odcházela jsem od něj o padesát korun chudčí a s podivným časopisem v ruce, který mi teď nejspíš bude týden ležet na stole a pak ho vyhodím do koše, až mi dojde, že ho asi fakt nebudu číst... Hodně dlouho se už nikomu nepovedlo donutit mě vydat peníze ("dobrovolně"). Jo a - nesmrděl, teda ten bezdomovec - a prej by se mnou šel hned na rande, protože mám moc hezkej kabát. A moc mi to sluší. To řekl až potom, co jsem mu dala peníze. A nebyl vlezlej, abyste věděli!
No pak jsem jela tramvají domů a celou cestu jsem si povídala s klučinou (tak čtyři roky) kterej mluvil anglicky a měl malýho, plyšovýho, růžovýho psa. Rozumněla jsem mu sotva polovinu toho, co říkal, ale to nevadilo, protože měl pejska očividně rád a rozhodl se ho držet v bezpečí!
No a napsala jsem to Janě, všechno. V té tramvaji. A nakonec jsem se vydala do autoškoly. Předpokládala jsem, že se moje první jízdy neobejdou bez mrtvol... člověk s tím musí počítat, aby pak nebyl zklamanej... Ale nakonec jsem nezabila nikoho, jen málem sebe i instruktora, protože nevím, kde je levo a kde pravo. Ale už si tykáme, i když nevím, kde je levo a kde pravo. Jmenuje se Honza. A taky nesmrdí.
Nooo a pak na mě mluvilo moc lidí najednou. Je to takovej ten divnej pocit, když něco musíte řešit, do toho vám zavolá sestra, že je třeba rychle někam dojít, pak se vrátíte a že něco dořešíte, z kuchyně volá švagr, ať proboha přestěhujete to dvdčko zpátky do jeho pokoje, do toho píše sestra, jestli jste vyzvedli to, pro co jste šli a ještě k tomu máma... no prostě se už tak jako dlouho nestalo, že bych byla celkově tak vytočená a vzteklá, že by mi byly věci úplně jedno. Takže vám to teď musím napsat, protože je to významná událost. Když mě to přešlo a všechno bylo vyřešeno, měla jsem tendenci jít se tak nějak omluvit. Ale bylo mi blbě, tak jsem si radši zalezla do postele s teploměrem.
No a teď jsem se zvedla, že se jdu umejt a spát, ale přišlo mi dobrý tohle napsat, než to zapomenu.
Jo - a začala jsem taky psát povídku. Sólo povídku. Po dlouhý době. Bude zase nejlepší na světě. Ale moc pocitů do toho nejde. Proto to bude nejlepší na světě. Takže jásejte. Aspoň někdo bude šťastnej.

At the world´s end

2007-11-18T20:20:00.000+01:00

Sněhu byla hromada. Na každém kroku. Bylo zvláštní jet do zimy. Bylo divný jet tam do zimy. Vlastně jsem se ani moc netěšila, protože kolem toho bylo víc starostí, než... čehokoliv jinýho. Nejvíc nervů bylo nakonec s přednáškou, kterou jsem brala za Arlondii.

Cesta. Kupodivu to proběhlo rychleji, než jsem čekala. Juliet viděla kompletní scénář a obě jsme se stihly naučit minimálně za prvé, za druhé a za třetí. Což je slušný, vzhledem k tomu, že ostatní vlastně neuměli nic.
Když budete mít někdy chvilku, zajeďte si do Kopřivnice do cukrárny. Dostanete pizzu.
Byla jsem první registrovaná. Jul druhá. Cha cha cha.

Pokoje mají v hotelu Tatra ještě menší, než vloni. Vlastně to nebyl dvoulůžák, ale jednolůžák a přistýlka. Větší, než postel. Téměř větší, než celý ten pokoj. Maličko klaustrofibie.

A o conu se toho moc napsat nedá. Juliet se ptala, jestli to vloni bylo lepší. Vloni jsme se pohádali, na to si pamatuju. To nebylo lepší. Ale byl tam Teaz a to znamenalo víc zábavy po chodbách. Ale zase lepší a horší... těžko říct. Je to con - prodlevy, kdy člověk nemá co dělat, nebo je naštvaný na lidi, ty se prostě asi objeví vždycky. Zvlášť na takhle malém místě, kde se člověk díky zákonům schválnosti potkává především s lidmi, se kterými se vůbec potkávat nechce, a kteří, z neznámých důvodů, mají potřebu člověka oslovovat nicneříkajícími promluvami. Hmmm, je to con, no, lidi se chtějí družit. Ne že bych je omlouvala, bylo to fakt otravný, někdy.

A taky jsme se tak nějak bavili o tom, proč děláme věci, které nechceme, když nemusíme, o tom, jestli je potřeba někam patřit, nebo jestli je to všechno jenom o hledání sounáležitosti. Není to neznámá věc. Každopádně to tak nějak proběhlo.
Jo a dozvěděla jsem se, že to, že o jistém člověku říkám, že je debil, znamená jen to, že jsem s ním nebyla tak dlouho, abych ho stihla poznat. Já si myslím opak. Ale pobavilo mě to. Přeneslo mě to zase o kousek dál.

Jo a měla jsem ty přednášky. Ne že by to bylo nějak zvlášť zajímavý, ale přece... první jsem chtěla ukončit už po půl hodině, vystačilo by to akorát. Druhá byla o něco lepší, akorát se lidem nechtělo mluvit, což mě uvrhlo do deprese, že Julietina přednáška byla snad lepší, než ta moje!!! No a... a pak už to byla jen videa, takže celkem pohoda. Jen mě bolelo v krku.

Divadlo.
Divadlo...
Mno. Tak jako dopadlo to v rámci možností dobře. Zkouška byla katastrofální, to vlastně byla asi největší krize conu. Pak mě to štvalo, že se vlastně na něco těším, že mi to přišlo důležitý a zajímavý a oni se chovají jak banda pitomců. Až bolestně mi to připomínalo dramaťák ve škole, vypadalo to tak pozitivně, ale příšerně mě to zklamalo... Ačkoliv tohle aspoň nakonec dopadlo víceméně dobře. A aspoň jsem si zahrála a uplatnila konečně svůj nadprůměrný herecký talent:-).
Jo a vlastně, taky mě u té zkoušky napadlo... že jsem byla hrozně ráda, že mi konečně dal roli. Jako že jsem chtěla hrát a tak, znáte to... Nevěděla jsem, proč jsem nehrála dřív, až do té zkoušky. Došlo mi, před čím mě tím až do téhle chvíle (možná) chránil. Bylo fajn to vědět. Nebylo fajn to prožívat.
No a divadlo samotné... Bavila jsem se víc, když jsem to četla, než když to pak přišlo před diváky. Možná kvůli hercům, možná proto, že to prostě tak nevyzní. A bylo to dlouhé. A já se celou dobu třásla zimou. Nervozitou spíš ne, čekala jsem, že to dopadne špatně. Ale taky jsem čekala úlevu a ta nějak nepřišla. Byla mi zima, tak jsem si sedla k trubkám a poslouchala dva lidi, na kterých bylo poznat, že mají konečně s kým a o čem mluvit. To bylo dobrý. I pro můj krk.
Ale to divadlo... myslím, že nejhorší na divadle bylo publikum. A Blair, ale tomu to neříkejte!!! Vlastně... jako nevím, no. Divadlo bylo fajn. Jen lidi tupý. Házeli papírovejma věcma a volali cosi o zelí. Já vám nevím, dřív jsem z lidí mívala lepší pocit. Je to jimi, nebo mnou?
Poslední větu v divadle jsem řekla hezky.

O čem ještě musím napsat je Katleen. Já jsem vám byla tak ráda, že tam je někdo, kdo dokáže věci tak nějak... zjednodušit. Ani nevím, jak to popsat. Mrzí mě, že jsem se jí nevěnovala víc. Vlastně jsem se jí ještě nikdy nevěnovala dostatečně... Bylo bezva, že tam přijela. Snad z toho nemá moc špatný pocit.

Taneční věčer byl ve znamení dvou žen. Kupodivu jsem tam už nepotřebovala zůstat až do konce. To bylo dobře, myslím. Možná. A nebo mě prostě do pokoje vyhnala jen ta bolest v krku a tak.
Takže teploměr, horký čaj (konečně!) a postel.
Teď máte mnohem víc, než si zasloužíte.
Dobrou noc.

Stěhování

2007-10-14T22:45:00.000+02:00

Dobrý den,
všichni velcí lidé mají svůj blog. A protože chci být velkým člověkem, musela jsem si také založit blog. Dnes jsem ho přestěhovala na nové místo a pevně doufám, že se vám tu bude líbit, budete prostředí považovat za příjemné a budete se tu cítit jako doma (na vašem rodném blogu)! Je mi opravdovou ctí, že s mými řádky trávíte byť jen malý zlomek svého života a pevně věřím, že mi i nadále zachováte přízeň.
S pozdravem,
uchvácená autorka.

2007-10-06T23:48:00.000+02:00

"Jediná druhá šance, kterou máme, je udělat stejnou chybu podruhé."

Tady to píšou. V závěru. Hm. Přišlo mi dobrý vám to sem dát. I kdyby to "nemělo šanci".

MHD část šestá - babička a vnouček na nástupišti

2007-09-07T00:39:00.000+02:00

"To, co máš vědět, to nevíš a pamatuješ si věci, který vůbec vědět nepotřebuješ. Máme vědět jen to, co nutně potřebujeme k životu - to ostatní si vždycky někde najdeme, nebo to vůbec vědět nemusíme."

Ještě že jsou na světě i lidi, kteří něco vědí...

Zážitek s bodlinou

2007-08-29T00:42:00.000+02:00

Nepíšu pořád, to víme. Nepíšu ani zdaleka každý den a nejspíš ani pravidelně jednou za měsíc. A je to divný, každej den se stane něco zajímavýho, o čem je třeba psát, ale ve většině případů to člověk neudělá a pak se stane něco naprosto stejně významnýho a o tom zrovna napíše.
Ale dneska se mi teda nestalo něco stejně významnýho - bylo to významnější.

Žiju ve městě, docela dlouho. Asi tak 21 let. Je to město, ale vidět tu ježky není tak úplně nejdivnější - většinou je vídám stočené do klubíčka večer, když jdu s pejskama přes rozlehlý travnatý porost, nebo něco. Teď jsem taky byla venku, taky s pejskama, ale jedna taková ježčí rodinka si to rázovala přímo uprostřed silnice, z jednoho jejího břehu na druhý, před sebou auta, beton, trávy jen malý kousek. Dvě malá ježčata se držela v těsné blízkosti své matky, která je neustále kontrolovala a poháněla kupředu. Jakmile jsem ale byla nucena projít kolem nich, zarazila se a okamžitě zaujala obranný postoj, což je vlastně vůbec hodně zvláštní, jak se ten ježek prostě zabalí a holou rukou ho člověk nezvedne, protože ty jejich bodliny jsou fakt neskutečně ostrý. Zvažuju o kolik by náš svět byl jednodušší, kdybychom to dokázali taky. Mohli bychom přeskočit ty fráze, kterými chceme vyjádřit: "Nebudu se s tebou bavit," nebo "Ne, nevlezu s tebou do postele"... prostě bodliny - a je to.

No ale k věci. Malí ježečci se zabalili taky do klubíčka, ale bylo na nich vidět, jak neochotně to dělají. Čumáčky jim koukaly ven a v jednom kuse čmuchali k mamině, jako by se chtěli ujistit, že všechno dělají správně a že jim zatím nikam neutekla.
Psi proběhli kolem, já proběhla kolem, ale červík v mojí hlavě začal hlodat. Přece je tam nenechám. Jen tak, mezi autama. Netušila jsem, co je vedlo tam jít, ačkoliv vypadali naprosto přesvědčeně o tom, že přejít na druhou stranu silnice je přesně to, co chtějí.
Já jsem ale hodlala jednat - kbelík a starý hadr (nemám silné rukavice) - no prostě jsem je všechny tři přenesla na dvůr, odkud s největší pravděpodobností přišli. Chvíli jsem tam ještě seděla a sledovala je - malí dva (jsem přesvědčená, že to jsou kluci!) už po chviličce začali rejdit kolem a očuchávat mamku - transport je zjevně nijak zásadně nepoznamenal. Oproti tomu máma dlouho otálela, než byla ochotná se "rozbalit". Pak vydala několik chrčivých zvuků, které zněly víc, než výhružně. Nakonec je oba zkontrolovala (úplně se mi vybavil obrázek lidské matky a dvou dětí, kterým kontroluje oblečení, zastrkává podolek do kalhot, oprašuje záda...) a odkráčela s nimi pryč.
Vědoma si toho, že ježci moc nevidí, spíš cítí otřesy, vydala jsem se pomalu směrem k domovu, ačkoliv bych raději sledovala jejich cestu, která bohužel nesměřovala na opačnou stranu od silnice. Nicméně kolem dvora je plot a třeba byl jejich odchod jen nějaký podivný a momentální nápad, který už se znovu opakovat nemusí. Ale vypadali tak... lidsky a při plném vědomí - těžko říct, co se takovým ježkům honí hlavou. Mám o ně strach. Divný.
S tím jsem se tedy teď, v jednu ráno, musela svěřit. Zabte mě, že píšu o takových věcech... ale bylo to zvláštní. Asi jako ten měsíc, co se mi tu houpá nad oknem. Je úplněk, nebo ne? Třeba to byli ježkodlaci?

Jak to bylo i nebylo, aneb Konce kázně ve výchovně vzdělávacím procesu

2007-06-22T14:50:00.000+02:00

Jak to bylo:
Bylo to "velmi dobře". Šestkrát. Dvojka, dvojka, dvojka, dvojka, dvojka a pro změnu dvojka. Dvojka jako dvojka. Na červený diplom už to nebude.
Mám všeobecný vhled do systému školství. Mám hromadu podepsaných kolonek v indexu a dobrý předpoklad ke vstupu do třetího ročníku. Mám doma několik "naprosto vzorových" seminárních prací, které jsou jenom "nic" a hromada omáčky kolem toho. Nic na pěti stránkách, nic na šestnácti stránkách, nic na... a tak dále. Ale tabulky pěkné, to nás moc těší.

Jak to nebylo:
Nebylo to na jedničku. Nebylo to na trojku. Poslední dvě dvojky nebyly překvapením.
Nebyl dostatek času, nebyla chuť spolupracovat. Nikdo mě nebil.

Už nejsem pedagogický optimista. Vyrostla jsem z toho, hurá. Jan Badi soustavně utíká ze třídy a neumí rozlišit červenou od žluté. Chtělo by to speciální pedagožku a soustavnou práci, dvakrát týdně, dvě hodiny, všechno postupně a nic nezanedbat. Nejsem speciální pedagožka, nemám dvakrát týdně dvě hodiny, mám chuť všechno zanedbat. Budu zbabělec a uteču.

Práce na celé prázdniny nicméně JE. Třikrát, možná čtyřikrát v týdnu. Máma má radost. Já mám práci a to je tak vše.

Hodlám teď krom ježdění do Nymburka aktivně spát. To je dobrá vize.

Sestnáct štěňat mínus jedno.

Uvidíme se na Avalconu!

Utopie

2007-03-19T00:36:00.000+01:00

Žena má mít muže, aby ji ušetřil všech trápení a mohl za ní rozhodovat.

To byla moooc pěkná pohádka, dneska na ČT 1.

Kostečkův odkaz

2007-02-19T16:54:00.000+01:00

A k tomu exkluzivní nabídka! Relaxační hudba zdarma pro muže, ženy, dospělé i děti ve formátu mp3!

Až budu mít nějaké dítě ve formátu mp3, dám vám vědět...

* * *

Líbí se mi, že mizí bubáci z mé minulosti. Nelíbí se mi, že je to až teď.

MHD (část pátá) aneb: zase jsem se jednou vracela domů noční tramvají...

2007-01-30T01:34:00.000+01:00

Vzadu u okna stála holka, dívka, žena? ... a usedavě plakala. Bylo to takové zvláštně příznačné po tom, čím jsem si v uplynulých pár dnech prošla, a zas mě to donutilo zamyslet se.
Co se mohlo stát. Co se jí stalo. Někdo jí umřel, kamarád, člen rodiny, domácí zvíře... někoho ztratila, někdo jí ublížil, byl na ní naštvaný někdo, na kom jí záleželo. Bála se o někoho, s někým se pohádala, utekla z domova? Nebo prostě jenom neudělala zkoušku, nebo byla vyděšená z toho, co se mělo stát další den?
Plakala a plakala a mezi vzlyky mluvila s klukem, který ji držel kolem pasu. Koukali se ven na mizející domy a mluvili a ona plakala a mě napadaly ty spousty věcí, které se jí mohly stát, kvůli kterým pláče tak usedavě a tak bezmocně.
A pak mi došlo, že se nemusely stát všechny katastrofy světa. Že se cítila prostě jenom... bezmocně. A měla u sebe toho kluka a mluvila s ním, možná se skutečně s někým pohádala a nevěděla, jak situaci vyřešit. Možná se neuměla postavit nějakému svému strachu, nebo neuměla být silná v momentě, kdy to potřebovala. A v tenhle moment se cítila o tolik slabší, že se nedokázala vzpamatovat z pocitu vlastní bezmoci, při tom usedavém pláči.
Byla jsem ráda za ní, že měla u sebe toho kluka, který ji objímal.
Člověk může plakat a plakat, může se cítit bezmocně a naštvaně a možná tak, že se všechny ty pocity smíchají dohromady a člověk ví, že se za ně ráno bude stydět a ví, že je teď nedokáže zastavit a o to jsou mnohem a mnohem horší... ale pokud je při tom někdo, kdo dokáže alespoň držet za ruku, všechno je pak lepší.
V žádném pláči by člověk neměl zůstávat sám.

Slzy

2007-01-18T01:08:00.000+01:00

Pláč vychází z bolesti. Člověk může plakat štěstím. Štěstí je bolest. Jen bez výčitek.

"Někdy nezáleží na tom, o co se vlastně jedná. Když pláču, cítím se hrozně slabá."

"The Day When Dreaming Ends"

2006-12-19T09:48:00.000+01:00

Někdy prostě máte pocit, že něco je na světě samozřejmostí. Bojíte se o všechny svoje blízké, ale o někoho ne. Jako by on nikdy neměl umřít, jako by se zrovna jemu v životě nemohlo nic stát. Pramení to z toho, jaký byl, jak se choval, jaká síla v něm byla. A pak to přijde, protože jinak to ani být nemůže. Někdo zemře a vy si říkáte to, co vždycky. Kolik věcí jste mohli udělat proto, aby se to nestalo a jak málo vám někdo teď může rozumět. A jak ten, kdo vám byl tak blízko, mohl být tak neuvěřitelně sobecký a nechat vás na tomhle světě samotné...

Tohle, tohle je Seenek. Zdroj mého utrpení a zdroj mého štěstí. Narodil se někdy v roce 1996, takže mu táhlo na jedenáct let a podle ne zcela ověřených zdrojů to byl kříženec mezi welshponnym a arabským plnokrevníkem. Z každého měl něco, z araba velké uši a ostré rysy hlavy, z welshe velikost, a dohromady to dávalo malého, bystrého a houževnatého koníka, který byl povahou spíš člověk, než kůň. A to říkali všichni.
Poznala jsem ho když mu byly asi čtyři roky. Koupila si ho pobožná rodina z vesnice, kde jsme měli chalupu jako poníka pro děti, kterým se měl stát po nějakém času péče a tréninku. Nechali ho vykastrovat, ale nikdo jim zřejmě neřekl, jaká to bude mít rizika, hlavně pro ně, pro lidi, kteří nikdy koně neměli a nevěděli, co si s ním vlastně počít. Seenek se moc nezměnil, ani po kastraci. Hřebčí pudy mu zůstaly, byl zlý a odmítal spolupracovat. Shodil postupně všechny členy rodiny a i přestože někdy vypadal jako hodný andílek, v momentě, kdy se člověk nechal uhoupat jeho roztomilostí, bylo ihned po idylce. Postupně se sice skutečně uklidňoval, ale i tak prováděl stále větší množství hloupostí. A já ho měla ráda. Rebela, který dá lidem kolem jasně najevo, kdo má víc síly a že zkrotit se teda rozhodně nenechá. Měl vždycky ten samý poťouchlý výraz ve tváři a hrál si se světem tak, jak to uměl jenom on. Začal být hodnější, nikdo mu neubližoval. Ale nikdy se nestal spolehlivým koněm.
Já jsem na něm jezdit nesměla. Bylo mi nějakých čtrnáct let a neuměla jsem nic. Navíc shodil maminčinu kamarádku, což zákazu dodávalo na síle. Naštěstí jsem ale našla metodu, která víc uklidnila maminku, než koně. Pákové udidlo - za cenu menší síly větší udržitelnost koně, což se hodilo. A tak začal náš příběh doopravdy.
Vlastně mě Seenek nikdy vážně neshodil. Všech pět případů bylo jeho rozklusání se v momentě, kdy jsem nasedala, nebo skákal přes potok a já se blbě sehnula, tak mě sejmul o větev. Nikdy mi ale neudělal nic naschvál. Byl neuvěřitelně obratný. Dokázal se otočit v momentě o 180° a zmizet v dáli jezdec nejezdec. Zároveň se ale uměl vyhýbat stromům tak, aby ani moje kolena neutrpěla zranění a za to jsem mu byla neskonale vděčná. Pokud jsem se snažila ho vychovávat, byl nesnesitelný. Pokud ne, byl to andílek. A já si na jeho vrtochy začala zvykat. Brzy mě nechal sedět mu na hřbetě i v ohradě, bez sedla a stali se z nás přátelé. Tehdejší víra ve splynutí duší zapůsobila a ač to bylo všechno úplně jinak, než bych si bývala představovala, ze Seenka se vážně stal můj kámoš.
Rodina s ním ale stále měla problémy. Byl nevypočítatelný. Zabil jim ovci, protože si chtěl hrát a ona neuhnula. Začal podobným způsobem útočit i na děti, což... se zrovna neslučuje s představou o hodném poníkovi. Tak našli kupce.
A já ho předběhla.
Díky maminčině dobrotivosti a velké shodě náhod jsem do několika měsíců měla možnost si koně nejprve přestěhovat k sobě na chatu (letní prázdniny) a pak do Prahy, do záchranné stanice pro handicapované živočichy, kde se postavila dřevěná stáj a ohrada a Seenek tam měl veškeré pohodlí, které potřeboval. A tak začal jeden dlouhý dětský sen, který má hromada patnáctiletých holek a jen já si ho mohla splnit.

Trvalo to asi rok. Rok každodenních starostí o to, kdo dá Seenkovi nažrat a jestli s ním někdo pojede ven. Rok každodenního tříhodinového cestování, shánění lidí, kteří mi pomůžou, když budu muset být ve škole. Rok práce, rok strachu, rok přehnané zodpovědnosti, rok s někým, kdo ale pořád byl můj kamarád. A vlastně to byl asi nejhezčí rok života.
Ale skončilo to. Nevydržela jsem to a neunesla zodpovědnost. Nevěděla jsem, kde mám vlastně léta dospívání, měla jsem problém se společností, nedělala jsem nic jiného, než práci u koně. A doma to neviděli. Doma mi říkali, jak jsem sobecká, když za ním o víkendu nejedu a nechápali jiné zájmy. Domlouvali mi, že bych měla umět nést zodpovědnost a přitom si neuvědomovali, kolik zodpovědnosti to doopravdy vyžadovalo. A kolik úsilí a starostí.
Střet zájmů. Najednou se objevili lidi, se kterými bych ráda měla něco společného a Seenek mě příšerně srážel dolů. Pokud by všechno záviselo na tom, jak moc ho mám ráda, nic z toho by se nestalo, ale já tenhle život nedokázala zvládnout. A tak jsem se jednoho dne rozhodla a spadla ze mě tíha celého světa. Seenek šel pryč. Zůstal tehdy na jedné jízdárně blízko chaty s tím, že se tam o něj postarají, ale jejich vlastní problémy se brzy ukázaly neúnosné a já hledala nového majitele. A tak se znovu ozvala naděje v podání majitelky záchranné stanice a Seen se opět přestěhoval k ní. Pořídila si k němu koně, různé, některé dala pryč, dvě kobylky pošly na vrozenou vadu a pak se stanice stěhovala a na nějaký čas měl jít koník pryč, než se postaví stáje a nové bydliště se dá do kupy. Vždycky říkala, že všechny koně může dát pryč, ale Seenečka neprodá nikdy.
Přestavba trvala dlouho a mně se začalo stýskat. Nevím jak dlouho jsem vlastně Seenka neviděla, možná to budou i dva roky. Mluvilo se o tom, že se za ním pojedu podívat, ale blížil se jeho návrat do Prahy a já chtěla počkat. A tak se stupňovalo čekání a mně nedošlo, že člověk nikdy nemá čekat na to, až někoho uvidí. Protože pak ho nemusí vidět už nikdy.

Možná je to tak lepší, říkala jsem si. Neviděla jsem ho dlouho a vlastně se nestalo nic jiného, než že se tenhle čas prodlouží. Zároveň jsou tu ale tisíce výčitek. Ani nevím, kdy jsem ho viděla naposledy... chtěla jsem se za ním vrátit a ukázat mu, že tu stále jsem. Ukázat mu, že necestuje z ruky do ruky, protože já jsem pořád poblíž. A neměla jsem tu možnost. Neměla jsem možnost ukázat mu, že jsem tady a pořád ho mám ráda... protože nevím, jestli tam kde byl, našel vůbec někoho, kdo ho měl rád. Mohla jsem za ním jet a neudělala jsem to.

Není asi komu co vyčítat. Seenek utíkal z ohrady. Často. Vyzkoušeli všechno, ale stejně si otevřel a odešel. Podnikal výlety, nacházeli ho deset kilometrů daleko a vlastně je zázrak, že ho někde nesrazilo auto. A tak jednou utekl a sežral něco, nějaký jed. Dostal střevní koliku, ze které by se snad býval dostal, kdyby mu nepodestlali krmnou slámou, na které si jak ho znám výborně pochutnal. Zachránila by ho možná operace, ale majitelka byla v zahraničí a ve stáji, kde byl, neměli peníze a neobtěžovali se majitelku kontaktovat.

A tak umřel. Nechtěli mi to říct, ale já se ptala a máma neumí lhát. Je to tak dobře. Nevěřila jsem tomu, že je to pravda, Seenek udělal v životě už tolik hloupostí a přesto se mu nikdy nic nestalo, jedinkrát nebyl nemocný, v zimě stával celou noc venku v ohradě a nebyl ani nachlazený. Sežral jak plesnivý chleba, tak hromadu starých jablek a nikdy tu nebyl ani náznak toho, že by se mu mělo něco stát. A teď zmizel během několika dnů a mně nikdo nedal vědět, připadá mi to nechutně ironický, že jsem o jeho životě věděla nejvíc ze všech lidí na světě a když umíral, neměla jsem o tom ani tušení.
A nemohla jsem jim říct, ať mu tam tu zatracenou slámu nedávají.

A tak prostě zmizel z mého života. Jen nevím, jak si na to vlastně zvyknu. Kdysi mi umřel pes. Ovčák. Bylo po něm neuvěřitelné prázdno a já si zvykala na to, že tu byl a najednou není. Ale Seenek tu vlastně nebyl. Několik měsíců jsem jenom věděla, že je někde na světě a to mě uklidňovalo. Teď ten pocit musí pryč a všechno je to založené jen na tom, že mi někdo řekl, co se stalo. Že mi řekli, že nežije. Takže se nic nezměnilo, jenom... přibyla ta obrovská tíha někde na hrudi, která mi připomíná, že jsem přišla o kamaráda. A že jsem v životě mohla udělat mnohem víc pro to, abych měla jistotu, že se má dobře tam kde je. A třeba až ta tíha opadne, bude to jako zvyknout si na to, že někdo kdo tu byl, tu není. Ať bydlel se mnou doma, nebo... o pár kilometrů jinde.

Člověk má tendenci všechno si vyčítat. Znáte to určitě taky. Kdyby se jedna věc nestala, bylo by všechno jinak. Vím, že za jeho smrt nemůžu, ale nevím, jestli byl díky mně jeho život lepší. Byl to vždycky víc člověk než kůň a dával najevo, co si o kom myslí. Kdysi potkal bývalé majitele, ty úplně původní a tak rozčíleného ho nikdy nikdo neviděl. Ani nevím, jak by to vypadalo, kdybych se s ním po tom čase setkala znovu já.

Nutí mě to přemýšlet o smrti. Zase. Říkat si, že ať je kde je, doufám, že se tam má dobře. Ale všichni víme, že to jsou jenom fráze. A dere se mi do myšlenek ten nejhorší hlodavej pocit - že to mohlo dopadnout jinak. Že utíkal, protože se necítil doma tam, kde byl. Že se prostě rozhodl odejít proto, že ho tady nic nedrželo. A to bolí. Příšerně to bolí.

Co se ještě nedozvíme...

2006-12-02T20:20:00.000+01:00

"Hnacím motorem každého vztahu je erotika."

Takový žertík
divadelní hra (2006)

MHD (část čtvrtá)

2006-11-28T19:48:00.000+01:00

Přežili jste včerejší den? Máte štěstí!
Psalo se v novinách.

A pak že existujou náhody.

Potkala jsem dneska George Lucase.

MHD (část třetí)

2006-11-24T15:15:00.000+01:00

Tramvaj a v ní asi tříleté děvčátko.
"Mami, až ty nebudeš, tak já půjdu s tátou do hračkářství a koupíme spoustu hraček."
"Jak to myslíš?" (maminka)
"No až umřeš, přece."
"A proč bych měla umírat?"
"Protože jsi stará!"
"Ale táta je přece starší, než já, ten umře dřív."
"Ne, táta neumře."
"Všichni jednou umřeme."
"Já NE!"
"Ty taky."
"Já nechci."
"Však ty jsi ještě malá, o tom vůbec nemusíš přemýšlet..."

Na hodině literatury jsme se bavili o Broučcích. Že z nich některé děti mají hrůzu, když čtou závěrečnou kapitolu, ve které všichni umřou. Je dobré, že některé děti mají o smrti přehled. Aspoň o smrti svých matek.

KoprCon

2006-11-22T10:07:00.000+01:00

17.11.
.--.--. .--.--. : vlak. Jel. Dlouho.
Proč Kopřivnice? Jak je možné, že tam pořád jezdíme? Vždycky do dalšího roku zapomeneme, že pět hodiny cesty vlakem je nejhorší věc na světě?
Hotel Tatra je luxus. Nikomu to nemáme za zlé. Tělocvična je plná lidí, co mají pocit, že je mám ráda. Sladká nevědomost.
Soutěž, pár slov s někým, kdo je... byl... No, byl. A už je to dost dávno. Naštěstí. Moje hlava má svůj vlastní mozek. Nedá si říct a nedá. Chvilka... klidu na pokoji? Už se nepamatuju. Ne, že by to bylo moc uklidňující, ale ta kulatá věc na krku už nebolí.
Voden a atmosféra hokejového turnaje, rychle pryč. Schody. Pán, který neví, kdy odejít a to ani potom, co... : "Já jsem jenom chtěla být chvilku sama." Ví jaké to je. Jak soucitné!
Rychlý úprk, snaha nedat na sobě nic znát. A pak. Můžeme mluvit? Musíme. Díkybohu to nejde jinak.

18.11.
Konečně trocha spánku. Klid a nikde nikdo, báječné ráno:-). Den měl vypadat zajímavě, aspoň něco sníst by bylo fajn. Bez přednášek se obejdeme, soudím.
Víte, kdo psal programy na dveře? Ani jediný překlep!
Čajovna a CTF, povídání s lidmi dávno zatracenými. Snaha udržet tvář a netěšit se tolik na večer. Con začíná až sobotním odpolednem. Někomu oběd vydrží tři hodiny. Někdo má oběd místo večeře. Někdo spí.
Blair si užívá chvil popularity a vítězství. Záhada SW rozluštěna. A hudba, přátelé. HUDBA.
Lidem se stýská. Je zvláštní, jak to působí. Ani nemusíme být opilí a stejně jsme. Shodli jsme se na tom, že je normální žárlit, vidíme-li bývalou lásku s někým jiným, i když už žijeme v jiném světě. Když to říká Dort, musí to být pravda.
Je zvláštní, jak je člověk vyčerpaný, ale stejně ho to nutí jít dál a vydržet. Nevím přesně, kolik skrytých symbolik vlastně tanec má...
Když opomineme, že je to normální, rozhodně to člověka vyvádí z míry. Všichni víme, že to neskončí takhle, jako... nic z toho, co se stalo.
Minimálně pro tebe to ještě bude mít nějaký význam. Nepochybně ano.

19.11.
Dvě až čtyři hodiny spánku. Není důvod znepokojovat se odjezdem ostatních. Je to tak vždycky. Dlouhá chodba a slova připomínající štěkot hlídacího psa. Snad je to jenom pobavenost situací.
Není důvod dělat si hlavu. Není. Vskutku. Tak proč oba víme, že se tím nebudeme řídit?
A odchod. Je to ukončené.
.--.--. .--.--..--.--. .--.--..--.--. .--.--..--.--. .--.--..--.--. .--.--. Cesta dlouhá, ale měla i své světlé stránky. Tak pět minut:-).
Příště bude KoprCon v Táboře.

Bude...?

2006-11-16T20:12:00.000+01:00

Nevidim na klávesnici. Nevadí. Milion věcí přede mnou, ale nemám už na nic sílu. Zítra. KoprCon. Kdy a jak se zatím neví, ale nevadí. Před rokem bylo všechno jinak a právě cony mi vždycky všechno připomenou. Třeba že je dobře, že už je to jinak. Někdy dobře, někdy ne.
Mohlo by sněžit? Aspoň trošku.

Záhada vyřešena

2006-10-02T18:06:00.000+02:00

Hlavní zásadou komunikace je vědět, kdy zmlknout.

(...)

Přírůstky 2

2006-09-28T14:09:00.000+02:00

Amálka je Gaiy dcera, víme? Na ultrazvuku se neukázalo nic, ale asi před čtrnácti dny jsme si říkali, jestli tam přece jenom něco nebude. Nakonec to vypadalo na dvě až tři. Narodily se tři holčičky, bylo to bezva. Odešli jsme a za pár minut jsme byli zpět. Jaké bylo naše překvapení, když jsme místo tří holčiček našly v pelíšku čtyři:

Takže: čtyři kluci, čtyři holky, osm štěňat. Kdo typoval osm, vyhrává čokoládu. Nebo tak něco. Holky se narodily přesně na maminčiny narozeniny. Vybírejte pro ně jména na G.

Přírůstky 1

2006-09-27T20:41:00.000+02:00

Kolem třetí se začalo rodit. Na štěňátka Gaiy jsme byli připraveni - prý čtyři až šest. Porod byl náročný, ale dopadlo to dobře. To jsou oni, čtyři, samí kluci:

Vymýšlejte pro ně jména od F, prosím.

Za tisíc let

2006-09-15T21:02:00.000+02:00

Skálopevné přesvědčení vydrželo. Avalcon někde tam dole, odkázán do příslušných mezí. Kdo na ty bláboly máte nervy, můžete jít tam dolů, do pekla .

Pozdravy

2006-09-10T23:22:00.000+02:00

Jsem naprosto skálopevně přesvědčena, že napíšu něco o AvalConu.
Musím dělat miliony věcí. Jedna věc z milionu je přepsat cosi jako deník z jednoho počítače do druhého, jinak o něj přijdu. Zbývá mi třicet stran. Mravenčí práce!
AvalCon posouvám na první místo. Až pak začnu číst všechno, co mám nahromaděno na nočním stolku. A už vážně.
Zítra ráno zápis do druhého ročníku studia. Jsem zvědavá, jestli někdo vzpomene na věci dávno minulé...

Naše parta

2006-09-09T10:00:00.000+02:00

Tak tohle jsem já. Považuju se za vůdce smečky, nebo... jak se tomu říká dnes...?

Další na řadě je můj pes, Gaia:

Představuju Seenka. Podle data narození je starší, než Gaia, služebně ale fenka pořád vede.

A konečně Elliot. Toho už znáte:

Elliot

2006-09-08T20:43:00.000+02:00

Kotě. Zajímavé kotě. Totiž - kocour. Žere, skáče, kouše, škrábe, vrní, vyžaduje si pozornost, když se mu něco /cokoliv/ nechce, mňouká. Je to zkrátka kotě. Po nesnadných začátcích vplouváme do mírných vod. Jo, je to bezvadnej kocour.

* * *

2006-08-29T23:53:00.000+02:00

Po dlouhé době je mi tak mizerně, že už nedokážu ani brečet.
Není to tak dávno, co jsem brečela štěstím.
Bylo mi někdy tak báječně, že jsem nedokázala ani brečet?

Vracet se stejnou cestou domů a cítit zase podobnou bolest, která v tu chvíli úplně neznala hranice a pořádně ani příčinu. Vlastně se jedná jenom o seskupení pocitů a nesprávný slova v nesprávnou chvíli. Máte tak nějak pocit, že někdy nejvíc potřebujete slyšet, že vás má někdo rád a že je v danou chvíli s vámi, společně to zvládnete a že vás nehodlá opustit, a místo toho přijde... opak. A i kdyby to v tu chvíli nemělo znamenat přesně to, co bylo vysloveno, zase se objeví ten podivnej pocit prázdnoty. Protože není nikdo jinej, od koho byste tu podporu chtěli cítit víc...
A vlastně jo, všechno je v naprostém pořádku. Sedím teď u počítače s pocitem naprosté absence čehokoliv. Takže co chci víc? Další slzy už přece ne.

Zmrtvýchvstání

2006-08-05T00:12:00.000+02:00

Byla to čajovna. Pamatuju si na to už jenom velmi, velmi zběžně. A přesto se to ještě občas vrací... je to jak dlouho? Tři roky...

"Asi se mi to nějak vymklo z rukou..."
"Moc mi tu situaci neulehčuješ..."
"Jestli ho miluješ, zůstaň s ním."
"Myslíš, že bych tu teď byla s tebou, kdybych ho milovala?"

Takhle nějak si to vybavuju. Bylo to pár dní, před mým prvním rozchodem, kolik už ten vztah představoval problémů, nevím. Vlastně je to asi jedno, každopádně ses mi jevil jako záchrana. Jako někdo, kdo mě konečně vysvobodí z toho stereotypního "sezení na zadku". Ale hej, jak to nakonec bylo? Změnil ses. Všechno cos říkal najednou byla lež, tvoje síla, na kterou jsem tolik spoléhala, vypršela v momentě, kdy jsme si začali být blíž. Proč?
Bylo mi šestnáct. Neměla jsem v hlavě jasno. Byla tu jenom potřeba něco prožívat. Něco, co by za to stálo, něco, co to ale nemohlo být.
Kolikrát jsme si vlastně dali pauzu? Pamatuješ?
Jednou věci musí vyjít najevo. Neměla jsem dva kluky zároveň, ale pamatuju si ten polibek, o kterém nikdo neví, nikdo se nesměl dozvědět. Teď, teď už je to jedno...

Vzpomínám si na ten den, kdy jsem za tebou přijela na Petřiny, po dlouhém rozhodování, ale ne dost dlouhém. Čekala jsem, jenom chviličku. Na mobilu několik citací z Moulin Rouge... "... Come what may, I´ll love you until my dying days..." Vystoupil jsi z tramvaje a na chvilku mi dal pocit, že je to tak správně. Pak jsme přijeli ke mně. Jak dlouho jsme oba mysleli na to, že se budeme líbat? A bylo to hezký, v tu chvíli. Vážně bylo. Pustili jsme si ten film a dali si k počítači křeslo, jenom jedno, přece se vejdeme. Jeví se mi to teď jako dost prázdný slova.
A bylo to tam pořád, to líbání, film byl jenom kulisa a - to bylo poprvé, kdy jsem to cítila - tu prázdnotu. Proč se prostě nemůžeme jenom dívat? Proč tu pozornost tolik odvádíš? Možná jsi měl prostě pocit, že mě chceš líbat dokud můžeš a já v tu chvíli nevěděla, jak ti to vysvětlit, jak ti to naznačit. Prostě se můžeme... jenom dívat.
A najednou ten vztah dostal podivné rozměry. Čekalo se na mě, až to dokážu, až se přenesu přes to všechno. Tys mi dával čas. Čas je prý to, co se dávat může, ale neuvědomoval sis, jak moc lžeš. Vlastně jsi mi nedával nic. Čekal jsi, ale ubíjelo tě to. A ubíjelo to nás oba.

Tam, tam v Kopřivnici, je to už tři roky... padlo pár slov. Chtěla jsem to mít vyřešené, tvůj pohled začal být nepřístupný. Tys něco pila, Affaio. Ne. Chci tě prostě jenom obejmout. Proč to nejde...

A najednou tu vedle tebe stála ona a nevěděla nic. Nejdřív jsem byla ráda, ale pak jsem všechno pochopila. A ona si to nezasloužila. Člověk si říká: nech to plavat, netýká se tě to. Týkalo. Neřekla jsem nic, snažila jsem se tě respektovat. Až do chvíle, kdys jí zakázal se mnou mluvit. Ale ona přišla, víš. A řekla, že není ničí zvířátko a chce znát pravdu. A já jí o nás řekla.
Řekla jsem mu, že chci, abyste si promluvili. Kvůli mně...

Ani kvůli ní jsi to neudělal, já přišla za tebou a prvním slovem jsi mě vyhnal ze svého života jako prašivýho psa. A bylo to tam, v čajovně, nemusela jsem ti říkat nic, slova se odrážela od těch zkurvenejch hradeb jako špendlíky, co padaj na sklo. Chtělo se mi v tu chvíli křičet, křičet na tebe, křičet na svět, na ten zatraceně ulhanej svět, kterej mi dával vizi kamarádství donutil mě věřit tomu a padnout pak na kolena... A ty to víš, nepamatuju si to přesně, tehdy bylo všechno tak nechutně jasný, bodnul jsi mi do srdce přesně ten nůž, o kterém jsi věděl, že mě zabije nejpomalejc a nejbolestnějc. A to byla na dlouho poslední slova, cos ke mně vůbec prohodil...

Uplynul možná rok. A přišlo jen pár zpráv. Nejdřív povzbudivých, jako by něco přece jenom smyl čas a udělal v tom pořádek. Z druhé zprávy čišelo: býval bych ti milostivě dovolil, abys se mnou promluvila. Nezlobím se, ach, jak jsem šlechetný...

Jdi s tím do hajzlu i s celým tím tvým vysněným světem, co přestane bejt při první překážce opravdovej. Žiješ si někde a máš pocit bílého koně pod sebou a blýskavého brnění, ale rytíři už nežijou, víš?

A plynuly další roky a přišlo setkání, o kterém možná nemáš potuchy, nebo jsi dělal, že mě nevidíš stejně, jako já. Lidi všude kolem, mnoho těl, do kterých oba můžeme zaplout a nenechat se smést.... Ani nevím, kolikrát jsme kolem sebe ještě prošli. Uplynuly tři roky, tři roky a já neměla pocit změny. Říkali o tobě, že pořád žiješ jinde, že lidi se vyvíjejí, jenom ty jsi stejnej a já to věděla, kdykoliv jsem tě potkala, bylo ti to vidět na očích. Prý mě vidíš pořád takovou, jaká jsem byla a prý to nikdy nepřejde. A mně to bylo jedno.

Ale svět se změnil. Šli jsme proti sobě a já viděla tvůj pohled, tvůj výraz a bylo tam něco jinak. Bylo tam něco dobře. Nevím proč, nevím jak, ale - pamatuješ? Jediný film, na kterém jsme spolu byli, Piráti z Karibiku... dnes je premiéra dvojky. A taky - jo, Moulin Rouge. A není to jediné... já nevím proč, nevím jak, ale změnilo to spoustu věcí. Měla jsem před sebou milýho, chytrýho, vtipnýho a usměvavýho kluka, o kterém jsem měla dojem, že - dospěl.
Tak ti nevím, Obiwane. Změnil ses a najednou jsi mi dal prostor jen... se na tebe usmát a víš, že je všechno jinak... Možná prostor odpustit. Je zvláštní kolik dní a kolik let to trvalo a proč se to stalo zrovna dneska, ale ať už to bylo co to bylo, dávalo to prostor pro odpuštění. Umíš sešívat rány, i když jsou od tvého vlastního nože. Cením si toho, ať už to doopravdy bylo jakkoliv. Mám pocit, že teď je to jedna z věcí, ty jsi jeden z lidí, jehož vzpomínku můžu v klidu nechat odejít.
A mimochodem - Piráti jsou celkem dobrej film.

Slunce, pláč, vichřice, oheň a spoluobčané

2006-07-25T00:41:00.000+02:00

Slunce
Opravdu. Bylo. Horko.
Donutili mě přijet, být vzhůru do čtyř, nechat se vláčet skrz roští a houští... trávit dvě hodiny s podnapilími muži, být odnesena do stanu. Donutili mě nechodit na záchod a nakonec mě dokonce donutili usnout. Spala jsem až do jedenácti. Pak bylo opravdu, opravdu dusno. Chvilka ve stanu - smrt. Naštěstí otevřená stěna. Ven můžu jenom s doprovodem, hroutím se všem do náruče. Bratr po obědě odchází. Hned je mi líp. Voda v potoce - záchrana.

Pláč
Maruška. Asi 8 let. V noci ohrožují pocestného dvě strašidelné bytosti. Všechny děti jsou vyslány na pomoc starším, co je zasáhl kouzelný uspávací prášek, mají si dojít pro boty do tmavého stanu. Maruška pláče, bojí se. Zůstávám s ní v táboře, snažím se odvést pozornost. S námi tráví čas i šestiletý Ondra. A co když přijdou do tábora? A všechny nás tím práškem uspí? Co pak? vzlykají děti. Máma mi taky nevěří, že sem minule přišel Sauron! Bože, bože. Děti jsou mrtvé strachy, choulí se ke mě, jak kdybych byla jejich matka, při jakémkoliv přesunu mě drží za ruce. Nesmím jim říct, že žádná strašidla neexistujou. Neboj, nepřijdou sem... utěšuju Marušku. Na to se určitě moc bojí. Máme v táboře přece Pálina, to je zaklínač, ten nás ochrání. Děti to uklidňuje. Pálin mezitím chlastá pivo a hlasitě se směje s kamarády v kuchyni.

Vichřice
Přišla. Bylo to divné. Dny vedra, všichni doufají v déšť. Hurá, prší! volají. Po půl hodině: Tak to už by stačilo, ne?
Nestačilo. Mizíme do stanů zachránit věci. Máme nejsušší stan ze všech, chlubíme se. Pro jistotu ukládám třetí knihu do igelitového sáčku, ale směju se. Máme nejsušší stan ze všech.
Poryv větru. Tyjo, kroupy! volá Kirana, ale obdivně. V zápětí zpozorovávám, že stan, co byl nad námi už nad námi není, místo něj na mě kdosi vylil kýbl vody. Zakryjte věci! volá Kirana. Slyším křik. Vidím podivnou bouli pod plachtou. Šestiletý Ondra. Zachraňujeme ho. Zachraňujeme spacáky. Snažím se společně s hromadou látky nacuclou vodou odnést i igeliťák s knihou a taštičku s mobilem. Daří se. Vše mokré, jen kniha přežila. Bůh existuje.

Oheň
Je po dešti. Děti jsou odvedeny do sousedního tábora, kde přečkávají v týpý. Jako praví indiáni. Jeden chlapec-nemotora zakopává a padá do ohně. Popálená ruka, nemocnice.

Spoluobčané
Málo místa, mokré věci, nechuť. Jedu domů. Vyhoďtě mě na autobusáku, poradím si. Odvaha.
Autobusové nádraží. Auto zmizelo. Poslední autobus kupodivu odjel před pár minutami. Zapnutý mobil, zpráva od Milana. Momentální panika. Jo.
Pokud jsi u Internetu, zjisti, jestli mi něco, cokoliv, jede. Jestli ne - smrt. Vlakové nádraží, opět vlak ujel před pár minutami, další v 03:35. Když bude nejhůř, počkám. Informace - vlak do Bratislavy 22:06. Paráda, stavím se u Willa.
Nasedat! Prázdné kupé asi deset vteřin. Maďarští spoluobčané. Není jim rozumět ani slovo, ale gestikulují obstojně. Zatahují závěs, zapalují cigarety, pijí colu s vínem z plastikových kelímků z McDonaldu.
Další zastávka. Kupé utěsněno závěsem, maďaři se nechovají zle, přestože kouří. Tataři se nenechali odradit závěsem a vecpali se dovnitř. Píšu další sos sms (zlatý Will!).
Veselo. Hádky. Tataři a Maďaři si nerozumí, ale posunkují. Všichni pijí. Přistupuje kokot, kterému rozumím. Asi čech. Velmi opilý.
Zvrat. Vypadalo to na dobrou zábavu a najednou letí maďarská tomfa z okna. 500 korun v háji. Kelímky letěly před tomfou a to nikdo nikomu nenadával. Kelímky asi sotva najde někdo, komu udělají radost, i když kdo ví. Nadávky, za chvíli začnou lítat rány. No hele, to víš, no, to my češi , hele, víš jak všechno řešíme? My vezmem pivko a takhle si přiťukneme, rozumíš, ne, a všechno je zase dobrý. - Peť sto korun, vieš čo to je? To ma ta tomfa stála, ty vole...
22:45, plánovaný čas příjezdu. Zvoní mi telefon. Nadávám na spolucestující, nevšímají si toho. V telefonu klid, nevypadá to, že by si pro mě měl na to nádraží přijet. Ale ptal se na zpoždění. A taky ten čas, čas. Jasná kamufláž.
Tatarská slečna nadává tatarskému muži. Přestaň, kurva. Tomu rozumíme.
Tlačím se ven. Domů, domů, pryč, prosím... (jako by někdo v kupé otočil knoflíkem volume). Hlavní nádraží. Půlnoc. Jediná myšlenka - ať už jsem konečně doma. Metro bezpečnější, než tramvaj, musím stihnout poslední...
Telefon.

AvalCon 2006

2006-07-25T00:39:00.000+02:00

Den první
Pamatuju si krabice a mírný časový skluz. Vlak jel 15:56, oznámit 15:50 byl dobrý tah. Spousta krabic v tramvajích, ve vlacích. Krabice všude, pro krabice nebylo vidět na lidi, pro krabice nebylo vidět na nás. Někdy jsou k něčemu dobré. Placky KoprConu na batozích neznámých tváří. Jedeme dobře.
Jé Affaio, ty seš taková fajn holka, já mám dneska narozeniny, můžu ti dát pusu?
Prší. Prší. Prší.

KD Junior, jako vždy okamžitá a bezproblémová registrace, minimálně pro Pana inženýra. Program může začít! Budji má jasno. Hlad. Plno – nejvíce slaví vysvědčení dospělí. A pořád prší.

Ubytování – dlouhé dlouhatánské. Několikrát vybalované spacáky dostávají zabrat. Nakonec se tisíc lidí složilo v místnosti s louží. Tam... no, v kuchyni. Vy víte. 125.
A někteří vážně spí! To já ne, raději ne. Raději hledání klávesnice – od začátku VÍME, že ji má, jen si z některých dělá blázny. Tak proč ty slzy...
Bar, konec Epizody I., úsměvný večer. Upsání duše ďáblu.
Vodenova hlava rozpláclá mezi dveřmi. Budeme si honit péra. Navzájem, nebo každý zvlášť?
Dlouhá noc. Kluci, co mají akutní potřebu mít děvče, by o tom před děvčaty neměli mluvit. To si opravdu myslím.

Den druhý
Měla jsem sto chutí vykašlat se na to. Ani jsem se neupsala krví. Ale pustila jsem to. Proklatou Epizodu II. A lidi fakt BYLI vzhůru, nejmíň pět lidí už od začátku, ke konci PLNÝ SÁL. Buď je to dobrý film, nebo blbí lidi. Typuju spíš to druhé. Zaspala jsem aspoň ty nejpříšernější scény, tak se to dalo snést.
Čaj, Kora, Mary, odchod do obchodu, kostým. Bolavé nohy. ELEKTRÁRNY.
A Tarkish a malej Tarkish, registrace opět zábavná, divadlo zábavnější aspoň o píď, učení scénáře – lepší než básnička do školy:-).
Chotěboř je nechutně malé město, na každém kroku se člověk musí bát, že... Už vím, jak vypadá sluníčko převtělené do člověka. A už vím proč to tak je. Je dobré to vědět:-). A je dobré vědět, že v Chotěboři mají... uh – sklady?
SW Riskuj, ústup na čerstvý vzduch, sledovat všechno z povzdálí má své výhody. Pak hledání bratra a večer Vodenova společnost. Ta nejbáječnější.
Dlouhý přesun na místo nocoviště. Dobrodružné – kdo se bojí, nesmí do lesa, pánové. Kdejaký Voden může vyskočit z křoví, že?

Den třetí
Cítím se jako, no, pořád jako vetřelec. Nebijte mě, nemůžu za to.
Králíci. Klokani. Bazén a cosi ledového a tekutého k snídani. Báječný den. Divadlo a horko.
Divadlo, kostýmování, tiché trpění na karimatce. Třetí ibalgin. Hezky nám to začíná. K tomu nutnost oslavit s Tess Velikonoce, či co. Hromada věcí na tyčce, cosi velkého, kam se dají tyčky zabodnout, zabalit vše do krabice a popřemýšlet nad mexickými vlnami. To zase bude jednou trapas.
Nepijte slivovici na ibalgin. Nikdy! Nesekejte trávníky. Neztrácejte naději, hlavu, helmy. Neutíkejte, zbabělci! Nelezte po zdi. Neroďte se po výbuchu Černobylu, mohli byste mít i čtyři ruce... nehody se stávají.
Patrik se uvolil půjčit vůz. Pan inženýr se kdesi zapomněl.

Den čtvrtý
Všichni jsme příbuzní Antillesů, ne všichni jsme v koupelně hodinu. Toasty, divná zmrzlá věc bez lízátka. Zrada.
Je zvláštní vidět ten stadion ve dne. Jsou tam lidi. Tehdy v noci nebyli, sestavení bylo jiné, teď jsem měla po boku Tarkish. Lepší? Horší? Lidé pobíhající kolem za kulatou věcí, očividně oslavovali lidství.
Před Jedii se má utíkat. Už to vím. Místo toho jsem utíkala s nimi při náletu na hvězdu smrti. Origami a... a? Izolepu jsem hledala opravdu dlouho a na opravdu zajímavých místech. Nebyla k ničemu. Tak jako tak bychom se umístili na druhém místě. A dostali jsme spoustu věcí na tyčce.
SW versus Policejní akademie. Vyhrála Godzilla. Grevious má čtyři ruce.
Jsou věci, po kterých nám může být prý špatně i jeden rok. Dovedu si to představit, i když... raději ne.

Den pátý
Narnie a počítačové hry, bojové zvuky ze všech koutů statku. 125 má pod palcem Tarkish, ale jen dočasně. Snídaně se zvrhla v oběd. Za dechberoucí noc dostanu od Vaška plakát. Nevím, na co se těšit víc:-/
Nuda a bloudění. Budji a Sup nejsou schopní zajistit zábavu. Na Tarkish už je to moc a odjíždí. Závidím:-).
Co to jen bylo za den, cítila jsem se skoro jako bych měla zastávat funkci pěti dívek najednou. A to dvakrát. Nejdřív pocit podivné povrchnosti, škoda, že nedokážeme mluvit. Ale dospělo to svému cíli, doufám. Prozatím.

Den šestý
Pan inženýr je ranní ptáče. A to i když předešlé noci vede intelektuální debatu s celým statkem. Koupelna je stále stejně malá a stále jen jedna.
Byla jsem se podívat, co dělá přemožitelka upírů nového, pak piknik na louce s účastí opravdových celebrit. I božstvo přišlo. Pánové od Jedistva pak všem hezky předvedli, jak přesně se nechovat a pan Helta se pokoušel znásilnit božstvo a nejen to. Čajovna a plán akce. Možná přijedu. Čajovna a Tess a hromada ne úplně vítaných.
Pan inženýr v noci dovádějící.

Den sedmý
Naši maďarští spoluobčané nás odvezli do Chotěboře, pak jeden z nich nadobro zmizel, těžko říct který, jsou si tak podobní. David byl políbený od někoho, od koho to zjevně čekal nejméně.
Na náměstí číhali paparazzi; v uličkách auta, co odvážely nic netušící fanoušky z conu, v budově KD Junior lidé, co sháněli dobrou duši, aby jim odpřednášela hodinu o Lostu.
Hrací kostky. Sex ve Xeně. Oprátka.
Nenáviděný pocit bezmoci, nenáviděné slzy. Pocit sounáležitosti s nepravými lidmi. Pár slov o zkurvený bolesti... nejvíc od člověka, u kterého to teď vypadá, že si o mě dělá starosti nejmíň... a jestli to nevypadalo, že je mi mizerně, tak bylo... kdy jsem se naposledy schoulila prakticky cizímu člověku do náruče s pláčem?
A statek. Ani jeden zřejmě nechceme promluvit první do ticha, které nás obklopuje. Botník. Místo, kam se budeme rádi vracet. Lítost. Snaha ukončit to tak... nějak... jakkoliv, aby to přestalo bolet. Nepřestalo. Nenašla jsem se.

Den osmý
Jestli tohle nebylo velmi rozpačité ráno, tak nevím. Kolem procházeli duchové. Inženýr nehulákal, za chvíli zmizel jak pára nad hrncem. Manželské páry se hádají. Hrnek opravdu silného kafe.
Slovní fotbal SW, taťka Sovog (A pak že nepřijede!), dlouhé sezení, nicnedělání, měsíc zářící do noci, vzpomínka na Stay, koťata nacházející dobré duše. Určitě je to kocour. Zbožňuje Willovu mikinu. (Kdo ne?)
Noční procházky, vzpomínky na staré časy. Aspoň něčeho litovat nemusím (nejlíp se nelituje toho, co se nestalo).
Kotě nás svou osobností donutilo nechat ho nocovat s námi pod jednou střechou. Nic nepomohlo. Spalo dole v předsíni, naštěstí jeho příkladu nikdo nenásledoval. Nejen kvůli kotěti byla noc celkem zajímavá.

Den devátý
Statek je zaplněn, polovina se rozhodla nikam nejet, kotě se k té polovině přidalo, tak jsme se nechali ochotně vypudit ze statku. Plánovaný odjezd, zabalený batoh. Větší i menší nicnedělání, obědovečeře v pizzerii, neplánovaná poloha hodinových ručiček – tedy ještě do zítra. Proč vlastně ne, že...
Kotě přijelo a našlo domov. Statek není daleko, mysleli jsme. Cesta byla náročná, duha nás odvedla od plánovaného cíle rychleji, než jsme tušili. Opravdu se DÁ zabloudit. Shoda náhod? Ironie?
A to věci ve dne a v noci vypadají úplně jinak? Jak máme potom poznat, co se doopravdy stalo?
Stalo se. Zabloudili jsme. Ve dne. Stalo se to? Pak byla noc. Těžko rozlišit. A ať se to stalo nebo ne, vypadá to, že jsme nakonec došli přesně tam, kam jsme chtěli. Doufám. Bylo to dobrodružství, šli jsme dlouho, potkávali zajímavé překážky. Ale cestu jsme nakonec přece jen opravdu našli. Pamatuju si, že jsem byla zpocená. A bolely mě nohy. Dost.
Půlnoc nás dovedla zpátky do Chotěboře. Únava. Několik skleniček Coca coly. Opilý Patrik o body nepřišel a bezpečně nás dovezl. Únava. Spousta potlačenejch emocí. Únava. Teď tu budete úplně sami. Vážně? Ironie. A šli jsme spát.

Den desátý
Byl čas jet. Opravdu byl čas. Ten týden na mě docela dopadal. Co to proboha po těch nocích děláte? Usínáte ve tři a ráno v deset jako byste byli unavený! Jen rozmrzelý pohled. Byl čas jet. Bylo vedro. Jen málo slov. Přemýšlení necháme na později. Konec dobrý, všechno dobré. Konec dobrý?
Nashledanou.

Osmý div světa

2006-06-24T16:06:00.000+02:00

Budu mít kocoura. Jakmile se to dozvěděla moje sestra, byla tak "zásadně proti", že se prý málem otřásalo celé auto, potom, co jí to právě tam oznámila moje maminka. Já jsem si pak o tom promluvila s Igorem. Moje sobectví nezná mezí.
To, o čem se s vámi ale chci podělit, je napsané zde - je to dopis, který mi došel mailem zhruba před hodinou. A - posaďte se k tomu.

"V rámci pročištění nepříjemně zhoustlého vzduchu kolem doposud imaginárního kočičího tělíčka jsme se s Káťou rozhodli přehodnotit náš vztah k této chlupaté bytosti a zároveň i k tvé nezlomné touze mít už konečně nějakého mazlíčka u sebe v pelíšku na dobu určitou. Přeber si to jak chceš, ale došli jsme k závěru, že tvé štěstí a spojenost s ním spojená jsou pro nás důležitější než zarputilá snaha přimět tě okořenit některé své skutky špetkou rozumu:-). Na to si holt, jako ostatně vždycky, přijdeš sama i když my u toho už bohužel nemusíme být. Přesto věříme, že význam slova „starat se“ bude pro tebe mít stejnou váhu jako třeba „Star Wars“ nebo „Milan“ samozřejmě s ohledem na ostatní obyvatele bytu, lidské i zvířecí. Ti první ti rádi vyjdou vstříc s pomocnou rukou, pokud se to včas dozví a bude to v jejich silách fyzických i duševních. Prostě bychom rádi, aby ses tu cítila jako doma a to i přes přítomnost bytostí, se kterými ne vždycky najdeš společnou řeč na společné téma. Aby to z naší strany nevyznělo zase až tak moc optimisticky, zvláště vzhledem k úvodním reakcím, máme podmínku. Ten kocour by měl vypadat podobně jako ty na fotkách (viz.příloha) a jmenovat by se mohl podle nějaké seriálové postavy, kterou má ráda maminka. A na záchod bude chodit výhradně v tvém pokoji. Toť vše.

Tvoji přátelé sestra Káťa a „bráška“ Igor"

Přidána fotka Colomba, měsíčního kocourka, kterého jsem měla mít, což se Igor s Káťou museli dozvědět přes maminku.
Spadla mi brada. Zatraceně smíšený pocity z tohodle mailu, na jednu stranu dojetí, na druhou vztek, takovej chvil bylo, kdy bych jejich podporu a pomoc potřebovala tisíckrát víc... a najednou bác, všechno je v pořádku, Markétko, máme tě rádi, jsi sice trošku hloupá, ale to nevadí, hlavně že jsi naše.
Jsem ráda za ten ústupek. Lepší že jim něco došlo po dvaceti letech, než nikdy, i když si myslím, že všechnu zásluhu nese maminka. Na jednu stranu tedy ano, potěšilo mě to. Vzduch prořídne. Ale na druhou stranu mě to ještě víc zranilo, což asi není nic divného. Ale kocourek bude a bez zbytečných řečí, což je, v podstatě, to nejdůležitější. A koneckonců, můj odchodu z bytu není zase tak moc daleko.

MHD (část druhá)

2006-06-24T15:53:00.000+02:00

Potřebovala jsem nutně nastoupit do tramvaje číslo 24 na Můstku, odhodlána dojet až do Nuslí, když jsem si všimla nápadného člověka. Byl to předpokládám muž a velmi očividně se mi připletl na zastávce do cesty, zakroutila jsem hlavou stylem "to je ale hrůza, některý lidi neumí chodit", podívala se na plánovaný příjezd mé tramvaje a čekala. Po chvíli mi došlo, že pán v bílém triku, černých kalhotách a s nápadně velkým břichem stojí vedle mě. Udělala jsem pár kroků pryč. Z hrůzou jsem zjišťovala, že mě následuje. Přijela tramvaj číslo 9. Muž vypadal připraven nastoupit, pak si to však rozmyslel a čekal dál. Zopakovala jsem pokus s přemístěním se jinam, opět mě následoval. Viděla jsem přijíždět mou tramvaj, šla jsem až na konec zastávky, nastoupila do posledních dveří a celou tramvají, kolem mnoha prázdných sedadel jsem se dostala do přední části, kde jsem se usadila a doufala, že tím tohle nepříjemné setkání končí. Bohužel. Také prošel celou tramvají za mnou a posadil se velmi blízko ke mně. Nedocházelo mi, co tím sleduje, když mě sleduje. Všude bylo tolik lidí - bude čekat, až vystoupím? Zabořila jsem svůj pohled do mobilu a napsala neznámému adresátovi: "sleduje mě v tramvaji hnusnej, tlustej chlap, kdyby to byl aspoň nějakej fešák, abych se mohla rovnat Rebece..."
Tramvaj dojela na zastávku. Muž vzal svůj velký černý batoh a vypadal, že vystoupí. Na poslední chvíli si to rozmyslel. Na druhé zastávce se opět připravoval k odchodu a po dlouhém váhání nakonec vystoupil. Ještě stál u dveří a váhal, zda se nemá vrátit, naštěstí se pak dveře zavřely a já si mohla jenom oddechnout úlevou. Byl fakt hrozně ošklivej...

Podprahové sdělení

2006-06-22T03:56:00.000+02:00

22.6.2006. Má smysl si to pamatovat? Svátek má Pavla (že by Asa-wan?), po dlouhých vedrech od půlnoci prší, nocí se procházejí divní lidé, jeden chce "voheň" druhej hřeben. V uzavřeném metru pendluje černoch s dredama, hlouček smějících se individuí, bezdomovec zvracející na schody. Ti co spali pod stromem si to v tom lijáku asi rozmysleli. Nebo se utopili dřív, než se stačili probudit. Tramvaje jezdí v 03 a 33. Colombovi je přesně měsíc, Gaie sedm let a jeden měsíc, Tess slaví dvacetiny. Za týden a dva dny jedeme na Avalcon, dnes ráno musím do práce. Tarkish si z Číny přivezla žlutý toaletní papír a s ním si šla zařídit občanku. Colombova majitelka je Janchorova kamarádka, svět je malej.
"Nemaj vysokoškolačky touhle dobou spát?"